Biblická církev Praha

... abyste zápasili o víru jednou provždy odevzdanou svatým

Jaroslav Kernal, Praha 12. října 2025

Jsme v šesté kapitole knihy Soudců. Minule jsme se zastavili u prvních deseti veršů této kapitoly, které tvoří takový úvod do celého příběhu soudce Gedeóna a mluvili jsme o Božích soudech. Bůh poslal na Izraelce Midjánce – byl to Boží soud kvůli nevěře a neposlušnosti Izraele. Přicházeli v nepočitatelném množství a plenili zemi. Docházelo k viditelnému úpadku, lidé na tom byli stále hůř. I když na tom byl Boží lid velmi špatně, a to po všech stránkách, Bůh přesto poslal svého proroka – i v takové době byl v Božím lidu prorok, který viděl, který rozuměl, který vyhlašoval Boží slovo – a tento prorok jim ukázal, co se děje. V jeho slovech jsme neviděli příliš mnoho naděje – byla to slova soudu. Ale naděje tu byla, je tady totiž vždycky. Lidé – Boží lid i nevěřící lidé – se vždy mohou obrátit k Hospodinu v pokání a ve víře. Což se však v Izraeli nedělo. Viděli jsme, že Izraelci sice úpěli k Hospodinu, ale pokání zde chybělo – nenapravili své cesty, nevyznávali svoje hříchy a svou nevěrnost. Místo toho dál pokračovali v tom, co začali, v nevěře, v odpadnutí, v bezbožnosti. Pokání totiž znamená odvrátit se od hříchu a začít jednat jinak. Ale to v životě Izraelců nevidíme. Jejich zármutek byl tím, co Pavel nazývá zármutkem podle způsobu světa:

• Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. (2K 7,10)

Náš dnešní příběh nám ukáže, že Gedeón nebyl výjimkou – byl prostě jedním z nich, byl plný pochybností, nevěry a strachu. Přesto zde bylo zrnko víry, maličké jako zrnko hořčice, a taková víra, jak víme, dokáže přenášet celé hory. A přesně to je příběh Gedeóna. Měl maličkou víru ve velikého Boha a veliký Bůh tuto víru mocně použil ke své slávě a k vysvobození celého Izraele – a také k soudu nad celým jedním národem, ale o tom si povíme více ještě později. Dneska se podíváme na prvních 14 veršů Gedeónova příběhu, na jeho povolání. 

V našem dnešním textu se zastavíme u tří věcí, které vidíme v našem textu a které se týkají Boha samotného – je to Hospodinův anděl a spolu s ním vlastní povolání Gedeóna. Je to Hospodinova moc a nepatrná víra Gedeóna a je to Hospodinova sláva a Gedeónovo uctívání Boha. 

I. Hospodinův anděl

V předchozích verších jsme viděli Hospodinova proroka, který vyhlásil důvod, proč Bůh vydal Izraelce do rukou Midjánců – byla to neposlušnost Bohu a jeho Slovu, byl to strach z jejich model a jejich uctívání. Náš dnešní text začíná tím, že se objevuje Hospodinův posel, anděl Hospodinův. Z kontextu je zcela zjevné, že tu je někdo, kdo vypadá jako člověk – není to anděl se šesti křídly, jaké viděl Izajáš, ani bytost s koly, které byly plné očí hledících dovnitř a ven, jaké viděl Ezechiel. Vypadá to jako nějaký poutník s holí, který se posadil pod posvátným stromem v Ofře a dal se do řeči s Gedeónem, který v lisu mlátil pšenici, aby s ní utekl před Midjánci. V lisu se lisovalo víno, pšenice se mlátila na humně. Tento poutník v podobě člověka mluví jako Bůh a Gedeón mu jako Bohu odpovídá. V hebrejštině je slovo anděl a posel jedno a totéž slovo. Je tady někdo, kdo přináší poselství – v tomto případě od Hospodina. Není to poprvé, kdy se v Bibli s touto zvláštní postavou setkáváme. K Abrahamovi přišli na návštěvu tři muži, o nichž se později dozvídáme, že dva z nich byli andělé, kteří vyvedli ze Sodomy Lota a jeho dcery a třetí z nich byl Bůh sám. Už předtím se Hagar setkala s Hospodinovým poslem, andělem, v poušti, když utíkala od Sáry, která ji pokořovala – mluví s ní jako Bůh a ona mu jako Bohu odpovídá. Jákob zápasil s Bohem (Gn 32,29). Prorok Ozeáš popisuje tuto událost následujícími slovy:

• Už v mateřském životě úskočně jednal se svým bratrem, ale v mužném věku jako kníž zápasil s Bohem. Jako kníže se utkal s andělem a obstál. Plakal a prosil o smilování. V Bét-elu nalézá toho, který tam s námi rozmlouvá. Hospodin je Bůh zástupů, jménem Hospodin je připomínán. (Oz 12,4–6)

Jákob zápasil s mužem, který mu odmítl říci své jméno a vykloubil mu kyčel. Hospodinův anděl, Bůh sám. Také v našem příběhu je tatáž postava. Můžeme to shrnout jednou myšlenkou, že je jenom jedna jediná osoba z Boží trojice, která se dává člověku poznat – a to je Boží syn. Jenom díky Synovi a v něm poznáváme Otce, a kdo nemá Syna, nemá ani Otce. A jenom díky Synovi jsme přijali Ducha svatého, který však nesvědčí o sobě, ale o Synovi. Božím plánem, plánem celé Boží trojice, bylo, aby na sebe vzal jednoho dne lidské tělo a byl plně Bohem a plně člověkem. A takto se dal lidem poznat v plnosti, jaké mohou lidé v tuto chvíli dosáhnout. Bůh sám, Boží syn ještě před svým vtělením, přesto však v lidské podobě přichází za Gedeónem. A musíme si na rovinu říci, že to jinak ani nejde, jinak to nefunguje. Písmo velmi jasně říká, že není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden (Ř 3,10–12). Bůh sám musí vstoupit do života člověka. Není jiná možnost, jak může být člověk zachráněn, jak může být člověk povolán ke službě Bohu. Člověk je na tom tak špatně, že Bůh musí přijít, aby překonal tu bariéru vzdoru, vzpoury, temnoty, hříchu a duchovní smrti. A v minulosti to bylo tak, že „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Žd 1,1–2). A v desáté kapitole listu Římanům Pavel vysvětluje, že kdokoliv vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13). A vzápětí dodává:

• Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Ř 10,14)
• Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo. (Ř 10,17 ČSP). 

Nikdy v historii to nebylo jinak. V životě Gedeóna to nebylo jinak. Podívejte se do našeho textu – on velmi dobře věděl o Bohu. Když ho Boží posel pozdravil slovy „Hospodin s tebou, udatný válečníku (slovo bohatýr znamená válečník)“, Gedeón odpovídá:

• Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: „Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?“ Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců. (Sd 6,13)

Gedeón dobře věděl o Bohu. Zdá se, že také věděl o tom, co řekl prorok na adresu Izraelců ve v. 8–10. Ale také se v tuto chvíli zdá, že celý problém spatřuje spíše na Boží straně, než na straně Izraele. Jako kdyby nechtěl pohlédnout pravdě do očí, nechtěl si připustit selhání Izraele. Přesto právě zde můžeme vidět ono zrníčko víry. Jasně říká, že ví, co Bůh udělal v minulosti, ale klade si otázku, na níž je jasná odpověď v těch předchozích verších, proč to Bůh dělá právě takto. Je tam víra – věří, že Bůh jejich otce vyvedl z Egypta, že Bůh učinil mnohé podivuhodné věci. A zdá se, že věří, že by tytéž věci mohl Bůh dělat i dál. Ale jaksi se mu nechce. Raději je vydal do rukou Midjánců. Není to příliš velká víra, která by se tady projevovala, ale není to ani nevěra. Není zde plné poznání pravdy, protože – jak více uvidíme příště – je to Bůh, kdo mu musí říct, aby šel a zbořil baalův oltář a jeho posvátný sloup, který patřil jeho otci. Plné poznání pravdy, které osvobozuje, vede člověka k tomu, že jde a jedná ve víře sám. U Gedeóna vidíme řadu pochybností – proč Bůh dělá, to co dělá, kdo jsem já, abych vysvobodil Izrael, opravdu se mnou mluvíš, Bože, ty sám? To všechno jsou otázky, které nám ukazují, že jeho víra není nějak supersilná. Přesto právě v něm Bůh nalezl zalíbení, protože k němu přišel, jeho oslovil, jeho povolal a jeho také zmocnil, aby vykonal to, co Bůh chtěl, aby bylo vykonáno. 

Gedeón tady vystupuje jako slabý a pochybující člověk. A ani není příliš statečný. Schovává se před Midjánci úplně stejně, jako všichni ostatní Izraelci. Ale Bůh je schopen i skrze toho nejslabšího udělat mocné věci. Josef byl mladíček, když se stal správcem domu faraónova služebníka. Bylo mu třicet, když se stal správcem Egypta a měl za sebou velmi krušné věci. Mojžíš neuměl mluvit, a přece promlouval v Boží moci ke králům, národům, k Božímu lidu, k moři, skále i zemi. Daniel byl mladík, a přece byl ustanoven nade všemi hvězdopravci Babylóna. Jeremjáš byl ještě chlapec, když ho Bůh povolal jako proroka. David byl nedospělý pastýř, když se postavil proti Goliášovi. My sami jsme slabí a často pochybujeme, a přece se Bůh rozhodl, že nás povolá k víře a k tomu, abychom byli jeho kněžími a králi. 

II. Hospodinova moc

Nejsme to totiž my, kdo koná ty veliké věci, ale je to Bůh, který je koná v nás a skrze nás. Bůh povolal Gedeóna a úplně stejně povolal každého z nás. Bůh povolává slabé, ne příliš statečné a pochybující lidi jako jsme my, aby skrze nás jednal v tomto světě. Povolal každého z nás, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, abychom se stali vzácným nástrojem v jeho ruce a aby se skrze nás šířila vůně jeho poznání. Tou vůní není meč, jako v případě Gedeóna, ale láska. Nepoznají nás podle vítězného válečného pokřiku, ale podle toho, že budeme mít lásku jedni k druhým (J 13,34–35). Podívejme se teď na ty dva další verše.

• Hospodin se k němu obrátil a pravil: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ On mu však namítl: „Dovol prosím, Panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější.“ (Sd 6,14–15)

První věc, které si musíme všimnout, je, že ačkoliv předtím mluvil Hospodinův posel, nyní se (v osobě toho posla) ke Gedeónovi obrací sám Hospodin. A Gedeón mu odpovídá jako Hospodinu (Panovníku). 

A všimněte si, co mu Bůh říká: Jdi! Já tě posílám! Pokud toto Bůh řekne, mělo by to být asi naprosto dostatečné, nemyslíte? Ale dobře víme, jak to chodí, protože my sami se příliš nelišíme od Gedeóna. On má plnou pusu výmluv. Na tohle já nejsem. Co bych já mohl udělat? Jak bych já mohl Izraele vysvobodit? Já nic neznamenám. Já sám nic nezmůžu. Já jsem nejmenší. Já jsem nejslabší. Ale vzpomeňte si na slova Pána Ježíše Krista, když mluví o maličkém zrnku hořčice, ze kterého vyroste strom, takže na jeho větvích mohou hnízdit ptáci (Mk 4,30–32). Pán Ježíš zde mluví o Božím království, ale to je složené ze zrníček, jako jste vy a já, to stojí na víře, kterou máme, které se držíme, na které stavíme. 

• Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. (1K 1,26–29)

A přesně o tom je příběh Gedeóna, jak ho uvidíme dál a jak ho známe. Když se tedy k němu vrátíme, další věc, kterou tu vidíme, je ohromná Boží trpělivost a laskavost. 

• Ale Hospodin mu řekl: „Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“ (Sd 6,16)

„Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ „Já budu s tebou.“ „Dáš mu jméno Immanuel, Bůh s námi.“ „Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ (2K 6,16). Do srdce nám dal svého Ducha, jak zaslíbil. Je s námi. Byl s Gedeónem, a je i s námi. A je s námi tak, jak s Gedeónem nebyl. Nám dal poznat své vznešené jméno, jediné jméno pod sluncem, ve kterém je spasení, jméno Ježíš. Zapečetil nás svým Duchem pro den vykoupení. A nejsme povoláni k tomu, abychom pobíjeli Midjánce, ale abychom hlásali dobrou zprávu evangelia, že Bůh se rozhodl zachránit každého, kdo uvěří v jeho Syna, v Pána Ježíše Krista, který za nás prolil svou krev na kříži Golgoty, aby nás smířil s nebeským Otcem, aby nás očistil od našich hříchů a aby nás před Boží tvář přivedl svaté a neposkvrněné. Takové výsady Gedeón neměl.

Jsme Hospodinovi požehnaní. I Gedeón byl, protože Bůh mu zaslíbil, že bude s ním. Vzpomínáte si, co řekl Pán Ježíš svým učedníkům, když se s nimi loučil na Olivové hoře? 

• Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18–20)

Já jsem s vámi, říká Pán Ježíš. On je s námi skrze Ducha svatého, kterého do nás vložil. On je uprostřed nás, kdekoliv se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. On je s námi, když ho milujeme a posloucháme a zachováváme jeho Slovo:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Jsme Božím chrámem, který je postavený z živých kamenů, takže on je s námi, uprostřed nás, v nás. Myslím, že tohle je něco, na co skutečně příliš často zapomínáme. Chceme se nějak vydávat Pánu, dávat mu něco ze sebe k dispozici, ale on nás vykoupil, on si nás vzal, on k nám přišel, on nás získal svou milostí a mocí, my jsme jeho a on je stále s námi. V tom našem subjektivním slova smyslu s ním my tolik nejsme, protože na něj prostě nemyslíme, protože si neuvědomujeme jeho blízkost, protože nekultivujeme to vědomí jeho přítomnosti. Ale chtěl bych zdůraznit, že se nejedná o pocity, protože žijeme z víry. Stavíme na víře a skrze víru přistupujeme k Pánu, nijak jinak. Ano, někdy nám Pán dá zakusit něco z jeho dobroty a přítomnosti, kdy jsme přemoženi láskou, kterou nám prokazuje a láskou k němu, nebo naopak bázní před ním, protože se nám dává poznat ve své velikosti a slávě. Naše city, naše nitro je pohnuté, přesto stále si stále musíme připomínat, že nepřicházíme k Pánu jinak, než na základě víry. Víte, naše city, naše pohnutky, naše nitro – to všechno nás může snadno svést z cesty. Ale víra je spolehnutí se na to, v co doufáme a jistota toho, co nevidíme (Žd 11,1). A to znamená spolehnutí se na objektivní pravdy Božího slova, jistota ohledně duchovních skutečností, které nám zjevuje Bůh ve svém Slově. To je víra. A ta může být opravdu malá, přesto může být Bohem použita k velikým věcem. „Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“ Protože Bůh je s námi. A jak jsme viděli, není to o tom, jestli bude Bůh s námi, ale je to o tom, že on je skutečně stále s námi. Proto se na něj máme spolehnout. Gedeónovi to ale stále nestačilo. A to nás vede ke třetímu bodu našeho kázání. 

III. Hospodinova sláva

Na jedné straně jsou Gedeónovy pochybnosti a na straně druhé je Boží sláva. Na jedné straně je otázka: Jestli jsem u tebe našel milost … a na druhé straně je vybudování Hospodinova oltáře. Setkání s Bohem vedlo Gedeóna k uctívání. Vedlo ho to k oběti a ke chvále. Kde není oběť, tam není chvála a tam není ani skutečné uctívání. U Gedeóna to začíná pochybností – ptá se, jestli to je skutečně Hospodin, kdo s ním mluví. Chce vědět, zda u něho skutečně našel milost. On tu jistotu mít nemohl, my ji mít můžeme. To je zaslíbení nové smlouvy. 

• Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1J 5,13)

My máme vědět, že máme věčný život, že jsme našli u Hospodina milost. Je to naprosto jednoduché – Boží syn dal svůj život na kříži Golgoty a vstal z mrtvých. To je naše jistota. O to se opírá, na tom staví. To jsou objektivní historické události. Proto si můžeme být jistí. Proto je tady zjevená mnohem větší sláva. Tato sláva se zjevuje i v našem textu. Gedeón uctívá Boha, s nímž se setkává. Je to velmi podobné tomu, co čteme v knize Genesis, kde se praotcové setkávali s Bohem a stavěli Bohu oltáře. Gedeón postavil oltář. 

Mimochodem, zas se tu můžeme setkat s Boží trpělivostí a s Božím milosrdenstvím. Myslím, že jsem se – v tobě – setkal s Bohem, takže, Bože, počkej tady, já něco přinesu, jo, abych tě uctil. Zdá se., že vliv pohanství pronikl hluboko do Gedeónovy teologie. Ale Bůh je plný milosti a slitování. Bůh čeká. Prorok Izajáš popisuje Boha v jednom ze svých textů takto:

• Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají. (Iz 30,18)

Kde se objevuje špetka víry, tam se objevuje ohromná míra Božího milosrdenství a slitování. Jako Boží děti můžeme skutečně spočinout v Boží náruči a radovat se ze svého Boha, nacházet v něm potěšení, lásku, pokoj, radost. Gedeón neuctil Boha zrovna předpisově – čteme tam něco o vývaru. To nebyl způsob, jak přinášet nějakou oběť Hospodinu. Spíš to tu zavání tím pohanstvím. Přesto Bůh Gedeónovu oběť přijal. Proč? Protože tam byla víra. Ze stejného důvodu přijal oběť Ábela a odmítl oběť Kaina. Ábel věřil, zatímco Kain nevěřil. Problém nebyl v tom, co přinesli Bohu jako oběť. To rozhodně není to nejdůležitější. Důležité je srdce. A Ábel i Gedeón měli to srdce, které bylo naplněné vírou a toužilo Boha nějak poctít. Nebyl to nějaký mrtvý formální obřad, nebyla to nějaká povinnost vynucená předpisem nebo pocitem. Byla to čirá ponutka srdce, které bylo proměněné Hospodinem, setkáním s ním, které bylo obnovené Duchem svatým, jak říkáme v době nové smlouvy. Kde dojde k proměně srdce, tam dříve nebo později dojde k proměně všeho ostatního. Ale začátek bude vždycky u uctívání Hospodina. Pokud tady není začátek, potom tu dost možná není vůbec žádný skutečný začátek. Musí jít o Boha samotného. Jaké je první přikázání, o němž mluví Pán Ježíš?

• Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37)

Křesťané jsou lidmi, kteří milují Boha. Proto Boha také poslouchají. Není to obráceně. Láska k Bohu je na prvním místě. Milujeme, a proto děláme to, co Bůh chce, abychom dělali. On nás miloval nejdříve a nyní my „jenom“ odrážíme jeho lásku, kterou nás zahrnul zpátky. Gedeón se setkal s Bohem a jeho srdce zahořelo láskou k němu. A podívejte se na to, co udělal – postavil Bohu oltář. To je starozákonní způsob uctívání Boha. Ten novozákonní vidíme na Marii, která přišla za Pánem Ježíšem jen několik dní před tím, než měl být ukřižován, a přinesla si s sebou své věno – drahocennou nádobku s nardovým olejem. Rozbila tu nádobku a vylila ten olej na Pána. A celý dům se naplnil vůní té masti. To je uctívání podle nové smlouvy – které vylévá to nejvzácnější, co má, na Pána Ježíše Krista. 

A ještě poslední věc, kterou chci, abychom viděli v našem textu, která je podle mě velmi aktuální. V posledním verši našeho oddílu staví Gedeón oltář a dává mu jméno, a to jméno zní: Hospodin je pokoj. Všimněte si, v jakém kontextu je to řečeno – Hospodin povolává Gedeóna do boje. Pobiješ Midjánce. Je to po sedmi letech vyhlazovací války, kdy Midjánci plenili Izrael. A Gedeón nenazval ten oltář třeba Hospodin je moje vítězství, nebo Hospodin je můj meč, Hospodin se za mě postaví, ale nazval ho Hospodin je pokoj. Šalom. Hospodin je šalom, odpočinutí, spočinutí. To slovo šalom má hluboký význam, a znamená mír, pokoj, prosperitu, radost, požehnání, odpočinek. To všechno máme v Pánu Ježíši Kristu. On je náš pokoj (Ef 2,14). On je naše odpočinutí. V něm je naše radost. V něm máme všechno požehnání nebeských věcí, on je naše prosperita. Bůh povolal Gedeóna do boje, ale on získal pokoj. 

Také nás Bůh povolal do boje v tomto světě, přesto už nyní máme pokoj. Máme ho v Kristu, protože v něm jsme smířeni s Bohem. On je naším oltářem, na který vyléváme to nejlepší, co máme. Ty největší boje jsou ještě před námi – a jedním z nich je, že budeme muset projít údolím stínu smrti. Ale on je náš pokoj. A je tady mnoho dalších bojů, na které nás Boží slovo připravuje – boj o víru jednou provždy odevzdanou svatým – ale on je náš pokoj i naše moudrost! Boj o to, abychom vytrvali až do konce – ale on je náš pokoj a jistota! Boj proti duchovním mocnostem, které ovládají tento věk tmy – ale on je náš pokoj a v něm máme vítězství, protože on zvítězil na kříži Golgoty. Boj s každodenními starostmi a těžkostmi – ale on je náš pokoj, protože jemu na nás záleží (1Pt 5,7). Postavme tento oltář spolu s Gedeónem a nazvěme ho i my – Hospodin je pokoj! V něm je naše vítězství. V něm je naše jistota. V něm je naše spočinutí a celý náš život. Amen.