Bůh připravuje Gedeóna (Sd 7,1–8)

Ne silou a ani mocí …

Jaroslav Kernal, Praha 2. listopadu 2025

Jsme v knize Soudců a krok za krokem se seznamujeme se životem udatného bohatýra Gedeóna. V šesté kapitole jsme se seznámili s Gedeónem blíže a viděli jsme, jak se jeho víra zrodila z poznání Boha, které měl, skrze setkání s Bohem u posvátného stromu v Ofře. Gedeón získal pokoj od Boha a na to konto postavil Bohu oltář, který nazval Hospodin je pokoj. Nicméně před ním byla ještě dlouhá cesta k vysvobození Izraele, jak to Bůh řekl. V průběhu šesté kapitoly jsme viděli, jak Gedeónova víra postupně rostla, až přerostla do odvážné modlitby, kdy se modlil za to, aby Bůh potvrdil slovo, které mu dal. Viděli jsme, že Gedeón udělal všechno, co mu Bůh řekl, že má udělat – to je poslušnost víry. Viděli jsme také, že Bůh udělal všechno, o co ho Gedeón požádal – to je věrnost Boží. Když se tyto dvě věci spojují dohromady, vzniká z toho hluboká důvěra a hluboký vztah s Bohem. A to bude první věc, na kterou se dneska zaměříme, protože to je něco, co je zcela zřejmé v textu, který je právě před námi. Než ale půjdeme dál, pojďme nejprve ten text přečíst.

Z tohoto krátkého, ale velmi silného a poučného textu se podíváme na tři naprosto zásadní věci, které se týkají našeho křesťanského života. Tou první věcí, kterou jsem už zmínil, je hluboký vztah s Bohem, vztah důvěry, vztah dětského spoléhání se na Boha. Nazval jsem ten bod: Bůh nám naplňuje srdce. Když se tohle začne dít v našich životech, velmi rychle dojde také k té druhé věci – k tomu, že Bůh nám začne vyprazdňovat ruce, že nám začne brát všechno to, čím bychom ho nějak chtěli ohromit, co bychom ale také – protože naše srdce je stále příliš zaměřené na nás samotné – chtěli použít ke své vlastní slávě, k vyvýšení sebe sama. Když náš Bůh takto začne stříhat jako ty beránky, jak říká Ríša, bude ruku v ruce s tím také znovu posilovat naši víru skrze zaslíbení. Bude nás ujišťovat o tom, že zaslíbení vítězství je před námi – to, co potřebujeme, je vytrvalost, protože zvítězí jenom ten, kdo vytrvá až do konce. Autor listu Židům to říká takto:

Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. (Žd 10,35)

Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Bůh nám naplňuje srdce

Gedeónovo srdce bylo naplněno. Čím přesně bylo naplněno? V předchozím textu jsme viděli, že bylo naplněno bázní před Hospodinem – vzpomeňte si na jeho rouno a na to, co říkal:

Nechť proti mně nevzplane tvůj hněv, když promluvím ještě jednou. (Sd 6,39)

Gedeón ví, Gedeón chápe, Gedeón zná Boha. David napsal:

Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130,3–4)

Gedeón zakusil odpuštění, zakusil velikost Boží milosti a důkazem je ten oltář, který Bohu postavil a který nazval Hospodin je pokoj. A skrze odpuštění hříchů byl naplněn bázní. Tady je jeden z důvodů, proč musíme mluvit o hříchu – protože jinak nelze mluvit o odpuštění hříchu. Můžeme sice hodně mluvit o lásce, ale vzpomeňte si, jak spolu souvisí láska a hřích, resp. odpuštění hříchů? Co říká Pán Ježíš? Když navštívil farizea Šimona, přišla tam žena hříšnice, která měla alabastrovou nádobku vzácného oleje a s pláčem přistoupila k Pánovým nohám, smáčela je svými slzami, otírala svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. A Pán to komentoval podobenstvím o dvou dlužnících a nakonec slovy:

Komu se málo odpouští, málo miluje. (Lk 7,47)

Jestliže nechápeme hloubku a velikost naší vlastní hříšnosti a tedy velikost toho, kolik nám bylo odpuštěno, bude nám chybět nejen bázeň před Bohem, ale také láska k Bohu. Když si lidé myslí, že jsou … skoro … dokonalí, takže vlastně tak moc nepotřebují, aby jim Bůh nebo někdo jiný cokoliv odpouštěl, budou podle toho vypadat jejich životy a jejich vztah s Bohem – možná budou dokonce hodně mluvit o bázni a o lásce, ale jejich skutky budou mluvit řečí farizea Šimona. Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal … nepolíbil jsi mě … nepomazal jsi mou hlavu olejem (Lk 7,44–46). To je lekce pro nás. Pojďme zpátky ke Gedeónovi.

Gedeónovo srdce bylo naplněné bázní a spolu s ní také láskou k Bohu. A kromě toho bylo jeho srdce naplněné také nadějí – Bůh ho k něčemu povolal – že vysvobodí Izraele z rukou Midjánců. A Gedeón na to spoléhal – vzpomeňte si na to, proč kladl to rouno? Aby dostal potvrzení, že Bůh skutečně hodlá udělat to, co řekl. To je naděje – že ty věci, které Bůh slíbil, se skutečně stanou. Ještě tady nejsou, ale budou tady. To je biblická naděje. To není jako naděje světa – ta je o tom, že něco možná bude a možná ne. Možná bude líp – ale možná ne. Možná se uzdravím – ale možná ne. Možná vyhraje Sparta – ale možná ne. To je naděje podle světa. Ale biblická naděje je naprosto jistá. Je to něco, co Bůh slíbil, ale co se ještě nestalo.

Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17–20)

To je naše naděje, která je zakotvená v nebesích. Podívejte se do toho textu, kolik je v něm ujištění – přesvědčivě, prokázat, nezměnitelnost, rozhodnutí, potvrzení, přísaha, nezměnitelná věc, Bůh nemůže lhát, povzbuzení, útočiště, bezpečně a pevně zakotveni – jako kdyby autor toho listu chtěl na jedno místo shromáždit všechna slova ujištění a říci nám, že tohle je naše naděje – je naprosto jistá. Ale ještě tady není.

Gedeónova naděje byla, že ho Bůh použije jako svůj nástroj k vysvobození od Midjánců. I když myslím, že kromě toho tady byla také naděje, která byla věčná, tedy stejná, jako je ta naše. Písmo tady sice o ní nikde nemluví, ale autor listu Židům zařadil Gedeóna do galerie svědků víry (Žd 11,32). A víte, ani o Abrahamovi Písmo nikde kromě Žd 11,10 neříká, že upínal naději k městu s pevnými základy, je stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Můžeme tedy směle předpokládat, že totéž platí i pro Gedeóna. Ale byla tu i ta pozemská naděje, že vysvobodí Izrael. Touto nadějí – a nejspíš jak tou pozemskou, tak tou nebeskou – bylo naplněno Gedeónovo srdce.

Zmínil jsem lásku, naději a nyní tu zbývá ještě víra – a skutečně můžeme vidět – a to je přímo v našem dnešním textu, že Gedeónovo srdce bylo naplněno vírou. A tak to vždycky je – kde je bázeň před Bohem, tam je láska i naděje a tam je i víra. Láska, naděje a víra – ty tři jdou vždy ruku v ruce a hranice mezi nimi jsou poměrně těžko rozlišitelné.

Gedeón dostal skrze rouno dvojí ujištění od Boha, že ho Bůh chce použít jako vysvoboditele. A tak se nyní cele spoléhá na Boha. Podívejte se do toho textu. Gedeón zatroubil a svolal Abíezerovce a Manasesovce. A sešlo se k němu třicet dva tisíc mužů, kteří přišli, aby bojovali. Nebyla to profesionální armáda – Izraelci neměli takovou armádu, s tím začali až králové – byla to domobrana. Muži se sešli, aby bránili své domovy. To je úkol muže – bránit svůj domov. A pokud je to nezbytné, má to učinit se zbraní v ruce proti nepřátelům. Třicet dva tisíc, to je docela pěkné vojsko, že? Ale Bůh s tím nebyl spokojený a dvě třetiny poslal domů v podstatě hned. Co na to Gedeón? Vlastně to byl Gedeón, kdo ty muže na Boží příkaz poslal domů – dvaadvacet tisíc! Co si asi myslel? Ani nepípnul. Bůh to řekl, tak běžte domů. Deset tisíc také není špatná armáda. I s takovou se dá leccos udělat. Ale Bohu se to pořád nelíbí – z deseti tisíc zůstává tři sta. Méně než jedno procento původního vojska. Co na to Gedeón? Naprosto důvěřuje Bohu. Bůh řekl, že skrze něj vysvobodí Izrael, on je Bůh, já jsem jenom Gedeón. To je naprosté spolehnutí se na Boha.

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Přesně takovou vírou je naplněno Gedeónovo srdce. Ale …

II. Bůh nám vyprazdňuje ruce

Tady jsme u jádra našeho textu. Bůh sebral Gedeónovi armádu. Není to zvláštní. Duch Hospodinův vyzbrojil Gedeóna a on zatroubil na polnici a svolal Abíezerovce (Sd 6,33). Bůh k němu shromáždil ty muže, ale nyní je zase odvádí.

Úplně si dovedu představit to Gedeónovo nadšení, když se k němu sešlo třicet dva tisíce ozbrojených mužů a další dali vědět, že mu jdou naproti. Ti muži museli být nadšení – Bůh povolal vysvoboditele, povstal Gedeón a zatroubil. A předtím zbořil baalův oltář a postavil Hospodinův. To by mohlo něco znamenat. Určitě tady bylo nějaké očekávání. Ale pak viděli, že Gedeón nějak váhá, že si není jistý, že něco vyvádí s rounem – jak to asi působilo na ty muže? A co Midjánci? Jak se na to všechno asi dívali oni? Přitáhli jako každý rok – už po sedmé nebo po osmé, to záleží na tom, jak to budeme počítat, jestli tohle byl sedmý rok, kdy byli Izraelci vydáni do rukou Midjánců nebo předchozích sedm let byli vydáni – ale to není vůbec důležité. Prostě zase přitáhli a chtěli rabovat a loupit. Ale slyšeli, že povstal nějaký Gedeón. A shromáždilo se k němu docela dost mužů. A další jim jdou na pomoc … Ale … Pak se začíná dít něco naprosto nepochopitelného. Bůh zasahuje.

I řekl Hospodin Gedeónovi: „Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: ‚Vysvobodil jsem se vlastní rukou.‘ Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.“ Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc. (Sd 7,2–3)

Bůh posílá domů zbabělce. Bůh nemá zalíbení ve zbabělcích. Jak v Novém, tak ve Starém zákoně Bůh neustále povzbuzuje svůj lid, aby se nebál. A současně varuje před zbabělci, protože zbabělost je nakažlivá. Ve 20. kapitole Deuteronomia jsou pro Izrael pokyny k boji – jak to má vypadat, když vytáhnou do boje. Když jich bude víc než vás, nebudete se jich bát (Dt 20,1). Než půjdete do boje, přijde kněz a promluví k lidu:

Slyš, Izraeli! Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte na mysli, nebojte se, nebuďte ustrašení, nemějte z nich hrůzu. Vždyť Hospodin, váš Bůh, jde s vámi, aby za vás bojoval s vašimi nepřáteli a zachránil vás. (Dt 20,3–4)

Pak měli promluvit správcové, tedy vedoucí, předáci, nebo velitelé. Měli poslat domů ty, kdo postavili nový dům a ještě jen nezasvětili (v. 5), kdo vysadili vinici a ještě z ní nesklízeli (v. 6), kdo se zasnoubili s ženou a ještě si jí nevzali (v. 7).

Dále ještě správcové promluví k lidu: „Ten, kdo je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on.“ (v. 8)

Bojácný a malomyslný (Pavlík), bázlivý a lekavého srdce (KRAL), kdo se bojí a má slabé srdce (ČSP), kdo má strach a cítí, že jeho odvaha umdlévá (JBCZ). Aby svou zbabělostí nestrhli ostatní! V knize Zjevení najdeme silný text:

Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,7–8)

Je to jednoduché – zbabělci nezvítězí. Ani nevěrní. Natož všichni ti ostatní. Zbabělci utečou a ještě s sebou strhnou jiné. Deset zbabělých zvědů vzalo odvahu celému Izraeli (Nu 32,9). Jak by to asi vypadalo, když takových mužů bylo dvaadvacet tisíc ze třiceti dvou? Asi je to naprosto jasné, že? Ale všimněte si, že Bůh ve své milosti vede Gedeóna znovu do svého Slova. Když rozbořil baalův oltář, který patřil jeho otci, měl postavit Hospodinův oltář „podle řádu“. Nyní „podle řádu“ – podle Dt 20,8 posílá dvacet dva tisíc mužů domů. Spoléhá na Hospodina. Ale Bohu se to stále ještě úplně nezdá:

Hospodin však Gedeónovi řekl: "Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde. (Sd 7,4)

Následuje ta slavná scéna s chlemtáním vody – kdo chlemtá jako pes, tedy kdo přiběhne k vodě, zalehne a zaboří hlavu do vody a pije, ten půjde, zatímco ten, kdo poklekne a pěkně slušně si nabírá vodu do dlaní a pije, ten nepůjde. Nemyslím, že bychom v tom měli hledat něco speciálního – Bůh chce pouze rozlišit, kdo z těch, kdo byli odvážní a zůstali, půjde a kdo nepůjde. A určil toto znamení, které je možná trochu pokořující (kdo chlemtá jako pes) – pamatujme na to, že pes byl pro Izraelce nečisté zvíře a chlemtání nepředstavuje nic vznešeného ani pěkného.

Tady je obraz církve, jak ji popisuje Boží slovo:

Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. (1K 1,26)

Tady je také jeden z největších problémů církve – tohle totiž není obraz, který bychom chtěli a po kterém bychom toužili. Ke kterému vojsku se přidáte, když je před vámi sto dvacet pět tisíc Midjánců, kteří vás přišli plenit, jako chodí každý rok – k vojsku tří set nebo k vojsku třiceti dvou tisíc? Velká církev musí být lepší než malá. Církev, která má pěknou budovu, která má fungující mládež a besídku pro děti, má setkávání žen a setkávání mužů, má programy pro každou generaci, má aktivity a evangelizační akce, jimiž oslovuje spoustu lidí, vysílá misionáře a podporuje tohle a tamto a támhleto … Může to být dobré – Bible mluví o takové církvi ve Skutcích 13 – církev v Antiochii. Ale může to být také úplně špatně a Bible mluví o několika takových církvích – církev v Korintu, která byla velká, ale úplně světská a rozdělená, církev v Sardách (Zj 3,1nn), která byla živá podle jména – takže tam bylo všechno jmenované, ale byla mrtvá, církev v Laodikeji, která si říkala, že je bohatá a nic nepotřebuje (Zj 3,17), takže o ní Pán říká, že ji nesnese ve svých ústech. Velikost, vliv, tedy takzvaný, nikoliv skutečný, čísla … vnější věci, k nimž tíhne naše přirozenost. Ale Bůh jedná úplně jinak.

III. Bůh nám zaslibuje vítězství

Hospodin řekl Gedeónovi: „Třemi sty muži, kteří chlemtali, vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova.“ (Sd 7,7)

Devět tisíc sedm set mužů bylo odvážných, přesto měli odejít domů. Bůh chtěl jenom těch tři sta. A Gedeón s tím byl spokojený. No, ne úplně … Bál se (Sd 7,10–11). Bál se domu svého otce a mužů toho města, přesto šel a udělal, co mu Bůh řekl. Bál se Midjánců, ale neodešel s dvaadvaceti tisíci zbabělci, ale šel a udělal všechno, co mu Bůh řekl. Odvaha není absence strachu, ale překonání strachu. Odvaha znamená, že navzdory tomu, že se bojím, jdu a jednám – kvůli víře, lásce a naději. Gedeón ve víře udělal všechno, co Bůh chtěl, aby udělal. Nevíme, co si o tom myslel, ale víme, že měl strach. Nevíme, co si asi myslelo těch devět tisíc sedm set mužů, kteří šli domů. A co si asi mysleli Midjánci? Určitě měli své zvědy, kteří jim všechno hlásili. Možná si mysleli, že Izraelci dostali strach, že utíkají domů a začali se uklidňovat, že to bude zase jízda, jako každý rok předtím …

Všimněte si, že Bůh znovu ujišťuje Gedeóna – je to přesně podle jeho plánu. Jedno z Božích jmen v Písmu je Hospodin zástupů, ale Bůh nepotřebuje zástupy. Ve skutečnosti nepotřebuje nikoho. Když Pelištejci získali schránu smlouvy, postavili ji do chrámu svého boha Dágona. Druhý den našli Dágona ležet před schránou smlouvy. Nikdo tam nebyl. Svého boha, který má nohy, ale nechodí, má kolena, ale sám se ze země nezvedne, zvedli, a zase ho postavili ve svém chrámu. Další den ležel Dágon zase před schránou Hospodinovy smlouvy a jeho hlava a ruce ležely na prahu chrámu. Nikdo tam nebyl. Bůh nepotřebuje lidské ruce, protože on je živý.

Asi bychom si měli tuto skutečnost opakovat častěji, abychom nepropadali tomu pocitu, že bez nás se Bůh neobejde. Na biblické jsem zmiňoval misionářku Gladys Aylwardovou, která ve dvacátých letech dvacátého století odešla do Číny. Pracovala tak dlouho, dokud si nevydělala na lístek na vlak do Číny a pak tam jela. Nestál za ní žádný velký sbor. Jeden manželský pár, který potkala ve vlaku, se za ní celý život modlil. Nestála za ní žádná misijní společnost. Přesto díky ní přišly ke Kristu pravděpodobně tisíce lidí. Získala důvěru místních lidí a stala se čínským úředníkem – kontrolorkou dívčích nohou. Zachránila desítky sirotků před smrtí. A byla závislá jenom na svém Bohu.

Někdy se říká, že ve Skutcích se církev deset dní modlila, pak Petr deset minut kázal a uvěřily tři tisíce lidí. Dnes se církev deset minut modlí, deset dní káže a neuvěří nikdo. Nechci to nijak zlehčovat ani zjednodušovat, ale musíme být realisté. Jeden Pavel naplnil evangeliem okruh od Jeruzaléma po Illyrii, což je dnešní Chorvatsko. Byl to jenom jeden muž, který chodil pěšky, občas se svezl lodí, psal dopisy perem na papyrus, neměl za sebou žádnou velkou (ani malou) misijní organizaci, když bylo potřeba, vydělával si na své živobytí šitím stanů, občas musel utíkat, aby si zachránil život a na jednom místě se zdržel nejdéle maximálně tři roky (Efez). Přesto naplnil evangeliem oblast od Jeruzaléma po Chorvatsko. Věřil Bohu a spoléhal se na něj. Důvěřoval velkému Bohu a Bůh mu dal dělat velké věci. To je víra, jakou měl Gedeón, jako měl Pavel, jakou měla Gladys Aylwardová a mnoho, mnoho dalších v celé historii. Slyšel jsem, že jenom v samotné Praze prý dnes žije více než sto amerických misionářů …

Ale nejde o misionáře. Jde o nás, jde o naše srdce, jde o naši víru, náš vztah s Bohem, naše spoléhání na něj, naše chození s ním. Bůh poslal svého Syna, aby byl vysvoboditelem svého lidu. Gedeónovi Bůh nechal tři stovky mužů. Ale Pána Ježíše Krista opustili všichni. A kromě toho Boží slovo nám říká, že zmařil sám sebe, doslova je tam vyprázdnil, tedy vzdal se úplně všeho, jeho ruce byly úplně prázdné. A tak byly přibité na kříž. Musel dát všechno, co měl a čím byl – a dal to. Vydal sám sebe kvůli nám, za nás a pro nás. Všechno pustil a dal sám sebe. Kdo v něho věří, má život věčný a nebude souzen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.

To je ve zkratce evangelium. To je naše víra. A mimochodem to byla také Gedeónova víra, i když nebyla takhle zjevná a jasná. Ale i on věřil a jeho víra se projevovala v jeho skutcích. Spoléhal na Hospodina, pevně se držel jeho Slova a byl v něm stále více upevňován. Dostal zaslíbení o vítězství a také zvítězil, protože toto vítězství dovedl až do úplného konce. Právě tak o nás Boží slovo říká, že kdo vytrvá až do konce, bude spasen, dostane vavřín vítěze, dostane království a bude navěky s Pánem. To je naše zaslíbení a naše naděje. A ruku v ruce s ní jde další naděje, další zaslíbení, které je součástí evangelia, totiž že Pán zná ty, kdo jsou jeho, že položil život za své ovce, proto své ovečky dovede až do cíle. Nikdo je nemůže vytrhnout z jeho ruky (J 10,28). Kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6).

Gedeón začal to své dobré dílo. Bůh ho povolal, prověřil, ujistil a připravil. A dál uvidíme, jak Gedeón obstál. Bůh ho dovedl až do konce. Ačkoliv měl nepatrnou moc – byl nejslabší v Manasesovi a nejnepatrnější v otcovském domě (Sd 6,15). Koho nám to připomíná? „Vyrostl jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili“ (Iz 53,2). Byl tak obyčejný – stavitel domů z Nazareta. A přece to byl beránek Boží, který snímá hříchy světa, byl to Syn člověka, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). On je tou pevnou základnou naší víry. Na něm musí stát, z něj musí vyrůstat, o něj se opírat a na něj spoléhat. Jenom taková víra bude odvážná, jenom taková víra půjde do dveří, které on otevírá, protože když on otevírá, nikdo nemůže zavřít. Amen.

Sd07-01–08-osnova.pdf (221.17 KB)