Biblická církev Praha

Začni u sebe doma!

Jaroslav Kernal, Praha 19. října 2025

Procházíme společně knihou Soudců a už třetí týden jsme v šesté kapitole, kde začíná příběh soudce Gedeóna. Minule jsme mluvili o jeho povolání. Bůh mu řekl, že vysvobodí Izrael z útlaku Midjánců. Vzpomínáte si na ta slova?

• Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám. … Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže. (Sd 6,14.16)

Bůh povolal Gedeóna a vyslal ho se zaslíbením, že Bůh sám bude s ním. Úplně stejně povolal a vyslal Bůh také nás. A i nám zaslíbil, že bude s námi až do skonání věků (Mt 28,20). 

Minule jsme viděli také Gedeónovu víru, která přešla do uctívání, do přinesení oběti a postavení oltáře, který Gedeón nazval „Hospodin je pokoj“. Dnes je před námi další část textu, kde Bůh začíná prověřovat Gedeónovu víru. Boží slovo nám velmi jasně říká, že víra bez skutků je mrtvá. Samotná víra úst je jenom duněním prázdné nádoby. Ze srdce, které bylo povolané Bohem, musí kromě slov začít tryskat také činy. Naše víra nemá být jenom slyšet, ale má být i vidět. Pán Ježíš říká svým učedníkům a celému zástupu v kázání na hoře:

• Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,14–16)

Křesťané v Tesalonice se stali příkladem pro všechny věřící v Makedonii a Acháji (1Te 1,7). Ale kromě toho o nich čteme:

• Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. (1Te 1,8)

O naší víře má být i slyšet. Boží slovo jasně říká, že lidé nemohou uvěřit a tedy být zachráněni, pokud neuslyší (Ř 10,14). Náš dnešní příběh Gedeóna je pěknou ilustrací křesťanského života. A není to jenom něco, co by patřilo pouze na začátek našeho křesťanského života, ale je to něco, co se v našem životě neustále opakuje, protože Bůh neustále prověřuje naši víru. A skoro vždycky toto prověřování začíná tam, kde se odehrává i náš dnešní příběh: u každého z nás doma.

Podíváme se na tři jednoduché věci, které patří do našeho života s Bohem – on je naším Pánem, takže nám přikazuje, poroučí, abychom jednali ve víře. A když jdeme a jednáme, tak nás Bůh také posiluje, a to nejenom podle našich představ, ale podle toho, jak to ustanovil ve svém Slově. A potom se Bůh svých povolaných také zastává – tedy pokud zde nezačíná nová cyklus Božího prověřování. Někdy totiž to Boží prověřování, zkouška, spočívá v tom, že se nás Bůh nezastane, nebo alespoň ne hned, nebo ne v tomto životě. Komenský ve své knize Nedobytný hrad je Hospodinovo jméno na toto téma napsal: Že pak [Bůh] na své mimo jiná trápení často dopouští i ohavnou smrt, tomu není proč se divit. Neboť protože je všem uloženo jednou zemřít, nemohou se tomu vyhnout ani zbožní. A co na tom záleží, jestli život odnímá svou rukou sám Bůh, totiž přirozenou smrtí, nebo poroučí odejmout jej někomu jinému. Ale když se to děje skrze nepřátele pravdy, ctí tím nebeský Otec své ctitele, aby když pro něho trpí (jelikož by jinak v tomtéž čase podle jeho rozhodnutí museli ze světa a bez koruny), mohli mít v nebi o to slavnější odměnu. 

I. Hospodin poroučí svému povolanému

• Té noci mu Hospodin poručil: „Vezmi býčka, který patří tvému otci, toho druhého býka, sedmiletého. Zboříš Baalův oltář, který patří tvému otci, a skácíš posvátný kůl, který je u něho. Pak zbuduješ podle řádu na vrcholu tohoto kopce oltář Hospodinu, svému Bohu, vezmeš toho druhého býka a budeš jej obětovat jako zápalnou oběť na dříví z posvátného kůlu, který jsi skácel.“ (Sd 6,25–26)

Bůh povolal Gedeóna k tomu, aby vysvobodil Izrael z rukou Midjánců. A hned poté, co ho Bůh povolal, k němu v noci promlouvá, poroučí mu, dává mu příkaz, ukazuje mu, co má dělat. Je tady pár věcí v textu, kterých se musíme dotknout, ale hned potom se zaměříme na obsah, který je důležitější.

Je tu řeč o tom druhém býčku, o tom sedmiletém. Názory komentátorů se úplně neshodují. Důvod je celkem jednoduchý – nevíme toho příliš mnoho o tehdejší modloslužbě. A v našem kulturním prostředí jsme těmto věcem vzdáleni hodně daleko. Nemáme žádné oltáře nebo oltáříky doma nebo na nárožích ulic, na posvátných návrších, pod posvátnými stromy. Jsou kultury, kde to tak stále je, ale jsou nám vzdálené, takže o tom nic nevíme. Možná byl ten první býk zasvěcený baalovi – měl by být, jako všechno prvorozené, zasvěcen Hospodinu, ale nejspíš tomu tak nebylo. Proto měl Gedeón vzít toho druhého. 

Druhá věc se týká posvátného kůlu. Nejsem zběhlý v hebrejštině, ale překlady tohoto místa se liší, a zatímco některé mluví o kůlu, jiné mluví o háji a další zmiňují aštartu a její oltář, případně modlu nebo háj. Baalovy oltáře byly často ohrazené zdí a většina pohanských oltářů se nacházela v posvátných hájích. To znamená, že kolem oltáře byly vysázené stromy, které podle jednoho komentátora zakrývaly všechny nepravosti, které se tam odehrávaly. To jsou věci, které dávají smysl, a posvátný háj se zdá být dobrým vysvětlením zdroje dřeva, které mělo být použito na spálení sedmiletého býčka, což byl nepochybně několikasetkilový kousek. Myslím, že nemá smysl se těmito detaily dál zabývat, protože to nejsou ty nejpodstatnější věci v našem textu. Ať už to bylo jakkoliv, Gedeón měl tohle všechno zbořit. Ta země patřila Hospodinu a jeho lidu a žádná modla tu neměla své místo. 

Což nás vede k mnohem důležitější informaci z našeho textu – tento oltář a kůl nebo háj patřily jistému Jóašovi, což by Gedeónův otec. A nic v našem textu nenasvědčuje tomu, že by Jóašův syn o těchto praktikách nic nevěděl a neměl s nimi nic společného. Spíš to vypadá přesně naopak. Z toho předchozího oddílu víme, že Gedeón věděl o Hospodinu. Jeho otec nebo jeho dědeček mu o něm vyprávěli. Ale také to vypadá, že nebyl nijak horlivým ctitelem Boha. Když ho anděl pozdravil slovy „Hospodin s tebou“, jeho odpověď nebyla nijak nadšená ani horlivá. Spíš velmi skeptická. 

• Je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? (Sd 6,13)

Ale potom se Gedeón setkal s Bohem a jeho srdce zahořelo. Byla tady láska k Bohu, láska k čistotě, láska ke svatosti, láska k jeho Slovu. To je něco, co mění život člověka úplně naruby. Člověk, který se setká s Bohem, už nemůže pokračovat ve starých kolejích. To je význam slova obrácení, že? Jdete nějakou cestou a obrátíte se, nebo lépe biblicky řečeno, Bůh vás obrátí na jinou cestu. Je to změna směru, změna cíle, změna předmětu uctívání. Gedeón to místo nejspíš velmi dobře znal. Jeho otec tam obětoval společně s muži toho města a nedělal bych si marné iluze, že Gedeón tam nebyl spolu s nimi. I my všichni jsme byli na tom místě – neuctívali jsme Hospodina, nemilovali jsme Pána Ježíše Krista, nevzdávali jsme mu chválu. Místo toho jsme společně s jinými pohany uctívali jiné bohy – nebyly to tesané modly, ale byli to bohové dnešního věku – materialismus, JÁ-jství, tedy sebestřednost, sobectví, zaměřenost na sebe, humanismus, etatismus, tedy vkládání naděje ve všemohoucí stát, který všechno zařídí a rozhodne za mne. To je víra v tzv. odborníky, kteří vědí lépe než já, jestli mám jíst maso krůtí nebo hovězí nebo žádné, jestli mám jezdit dieselem nebo elektroautem, jakou injekci si mám kdy nechat píchnout, jaký odpadek mám hodit do jakého kontejneru a jakou stranu mám volit ve volbách. To všechno jsou formy moderního modlářství, kdy člověk nehledá Boha na prvním místě, ale snaží se nevybočovat z toho, čím žije okolní společnost, snaží se být přizpůsobivý k těm druhým. 

Ale když Bůh povolá člověka k následování Pána Ježíše Krista, všechno se mění. Ježíš je úhelný kámen, který rozděluje a o který se mnozí rozbíjí. On si dělá naprostý nárok na jedinečnost a výlučnost, protože on je „tou cestou, pravdou a životem a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj“ (J 14,6). Vylučuje všechny jiné cesty a odmítá je jako špatné. Jít za ním znamená zbořit baalovy oltáře. Ale ne ty u sousedů, ale ty na své vlastní zahradě nebo ve své vlastní garáži, ve svém obýváku, ve svém srdci. Když Bůh povolává člověka, volá ho k tomu, aby začal se svým vlastním životem, aby začal u sebe doma. Když Bůh volá člověka ke službě, nechce, aby začal někde jinde, ale aby začal u sebe doma, u své ženy nebo muže, u svých dětí, u svých rodičů, u svých nejbližších. Když Bůh volá člověka k misii u jiných národů, má začít u jiných národů ve svém vlastním městě. Jestli chcete bořit oltáře jiných bohů (a nejsem si jistý, že to je něco, k čemu nás Bůh v nové smlouvě volá), musíte začít u těch oltářů, které máte ve svém srdci, ve svém životě, ve svém domově. My totiž dobře vidíme modly v životech těch druhých, ale jsme slepí k těm vlastním. Ale bez jejich zboření nemůžeme jít dál. Nicméně v našem textu pojďme nyní dál.

II. Hospodin posiluje svého povolaného

Když se člověk ve víře v Boha vydá na cestu, kterou mu Bůh ukazuje, Bůh ho na té cestě posiluje. Jedním z prvních příkazů, které Bůh dává křesťanům, když uvěří v Pána Ježíše Krista, je, aby se pokřtili. Je to těžké? V dnešní době, kdy panuje obrovský zmatek ohledně toho, co je to křest, to často těžké je. Křest ve vodě je mimo jiné vyjádřením vnějšího závazku, kterým člověk říká, že bude následovat Pána Ježíše Krista. Někdy se může stát, že je takový krok nepřekonatelný pro člověka, takže se hned na začátku ukazuje, že tady není ono pravé povolání od Boha, že tady není nové narození, nový život, nové stvoření v Kristu. A jak pokračujeme v našem životě s Bohem, Bůh před námi otevírá další a další věci a vede nás k tomu, abychom do nich vstupovali nebo abychom v nich setrvali, abychom je nesli. To jsou ty Boží zkoušky, to je to Boží prověřování naší víry, které není překvapením pro Boha, ale je užitečné pro nás, protože odhaluje naše vlastní srdce. Podívejte se do našeho textu – Gedeónovo srdce bylo skrze toto Boží prověření odhaleno, ukázalo se, co přesně v něm je. A nebyl to žádný zázračný koktejl – byla to směs víry a strachu. Podstatný je ale výsledek. My všichni jsme zbabělci a máme strach. Ale mít strach není nakonec nutně zlé. To zásadní však je, jestli ve víře poslechneme Boha a uděláme to, k čemu nás povolal. 

• Gedeón přibral deset mužů ze svých služebníků a vykonal, k čemu jej vyzval Hospodin. Protože se však bál domu svého otce a mužů města, nevykonal to ve dne, nýbrž v noci. (Sd 6,27)

Zamysleme se nad tím, co všechno se skrývá za tímto textem. Gedeón musel s pravdou ven – musel říci svým mužům, co se odehrálo v lisu na víno, proč postavil oltář a dal mu jméno Hospodin je pokoj. Vyznal svými ústy. Vydal svědectví svým bližním. A nyní jde a chce také konat svýma rukama. Bál se domu svého otce a bál se mužů toho města, přesto se nebál natolik, že by zapřel svou víru. Našel deset mužů, s nimiž sdílel to, čím ho Bůh pověřil a spolu s nimi to udělal. 

Dům jeho otce vedl v baalovské modloslužbě v Ofře. Gedeón se bál domu svého otce. Dobře věděl, co by si pomysleli, kdyby je seznámil s tím, čím ho Bůh pověřil. To je Izrael v době soudců. To jsme my uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného (Fp 2,15). Nicméně Gedeón se bál vykonat ty věci sám – a možná to skutečně ani nebylo v jeho silách. Baalův oltář – to mohly a nejspíš i byly otesané kamenné bloky, které vážily desítky a možná i stovky kilogramů. A pokud tam nebyl posvátný kůl, ale háj, mohlo to být několik desítek vzrostlých stromů. Gedeón potřeboval pomoc. A to je to, co Bůh dává. Problém je, že my to ne vždycky takhle přijímáme. My bychom spíš chtěli být jako Samson, který vytrhl vrata brány v Gaze i s veřejemi a se závorou a odnesl je na protěšjí horu. Ale svěřit se deseti chlapům, že Bůh po mě chce, abych rozbořil baalův oltář svého otce a místo něj postavil Hospodinův, to je jiné kafe (nebo melta). Ale to je přesně ta pomoc, kterou nás Bůh zaopatřuje, to je přesně ten způsob, jak nás Bůh posiluje. 

Bůh nám dal společenství. Minulý týden tady Kája řekl takový bonmot – nepatříme sami sobě, a patříme k sobě. To je krásně vyjádřené a je to komentář k tomu, co máme v našem textu. Tady je společenství Izraele, tady jsou lidé, kteří mají uctívat Hospodina. Kde jinde měl Gedeón hledat pomoc? Kde jinde máme hledat pomoc my v našich duchovních zápasech? Na jedné straně víme, že nás lidé vždycky zklamou, dokonce i ti nejbližší. Jenom jeden nikdy nezklame, Pán Ježíš Kristus. Přesto nám Bůh dal lidi – i s tím, že nás vždycky nakonec zklamou – aby nás posílili a povzbudili, aby stáli po našem boku v tom úkolu, k němuž nás Bůh povolal. Jsme tělo Kristovo, jsme údy, které jsou skloubované dohromady a podpírají se navzájem (Ef 4,16). A i když je to velmi těžké, někdy prostě potřebujeme pomoc bratrů a sester k tomu, abychom mohli pokácet posvátný kůl, který je v našem vlastním domě. Víte, těch deset chlapů z Gedeónových služebníků, to nebyli žádní svatoušci. Oni tam předtím chodili s Gedeónem. A nyní mu pomáhají zbořit baalův oltář a pokácet posvátný sloup. Myslím, že se báli úplně stejně jako Gedeón. Ale Bůh mu je dal jako bratry, aby mu pomohli v jeho díle, v tom, k čemu ho Bůh povolal. Nás Bůh povolal k tomu, abychom byli svědky Ježíše Krista, a někdy nás volá k tomu, abychom rozbořili oltář ve svém vlastním domě. A nabízí nám svou pomoc. Ale my někdy čekáme na zázračnou, nadpřirozenou pomoc od Boha, zatímco on nám nabízí svou zázračnou, ale velmi přirozenou pomoc skrze svůj lid. Proto si neustále musíme připomínat nejenom to, co z nás Bůh učinil, ale také to, čím jsme byli, než nás Bůh ze své milosti zachránil.

Víte, tohle je nesmírně důležitá lekce, kterou si z našeho textu potřebujeme vzít – jsme spaseni z milosti. Spasení není z nás, je to Boží dar, není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit (Ef 2,8–9). A pokud se někdo chlubí – a nemusí to být navenek, ale třeba ve svém srdci, kde se povyšuje nad svého bratra nebo nad svou sestru (a věřte tomu, že se to velmi rychle pozná i navenek) – tak zapomněl na to, čím byl a jak byl zachráněn. Tady je naše pomoc – v Božím lidu. To je pomoc, kterou Bůh naordinoval na prvním místě. To je prostředek jeho milosti a moci. To je způsob jeho pomoci a jeho posily. A i tohle je způsob, jak se prověřuje naše víra. A když tento prostředek Boží milosti využijeme, potom můžeme očekávat to, co je před námi v posledním bodě dnešního kázání.

III. Hospodin se zastává svého povolaného

Gedeón se bál domu svého otce i mužů toho města. Jeho otec Jóaš postavil baalovi oltář na svém pozemku a vysadil posvátný háj nebo postavil sloup baalovi či aštaře. Proč to udělal? Opravdu tomu věřil? Z následujícího textu to vypadá, že tomu úplně nevěřil, že za tím nestál celým svým srdcem. Jako kdyby byl tak trochu spokojený s tím, že Gedeón ten oltář zbořil. Vypadá to, že se Jóaš snažil jít s proudem a nijak moc nevybočovat. Dnes bychom řekli, že chtěl být přijatelný a chtěl zůstat ve své sociální bublině. Možná dokonce postavil oltář a neříkal, že to je baalův oltář, ale tvrdil, že to je Hospodinův oltář. To by nebylo nic neobvyklého. Když byl Mojžíš na hoře s Hospodinem, jeho bratr Áron odlil zlaté tele. Nenazval to tele „bůh kráva“ nebo nějak podobně, ale řekl: „Toto je Bůh, který vás vyvedl z Egypta“, jinými slovy, toto je Hospodin. 

Když se Izrael rozdělil na severní a jižní království a král severního království nechtěl, aby lidé chodili do Jeruzaléma, kde byl chrám, aby tam uctívali Hospodina, nechal odlít dva zlaté býčky, jednoho postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu (1Kr 12,29). Ale ani jeden z nich nebyl „bůh býček“, kterého měli Izraelci uctívat, ale byl to „Hospodin“. Bylo to zpodobení nezpodobnitelného Boha, tedy modloslužba. A zdá se, že to byla častá praxe v Izraeli, že se pohanská praktika vydávala za uctívání pravého Boha. A tohle je problém, s nímž se Boží lid potýká bez přestání. Obvykle je mnoho těch, kteří si myslí, že uctívají Boha, ačkoliv používají pohanské způsoby, které Bůh nemůže přijmout nebo že Bohu, svatému, svrchovanému, všemohoucímu a vševědoucímu Bohu připisují omezující a omezené vlastnosti, které se hodí spíš na tesanou modlu než na živého Boha. Jeden z Božích služebníků minulého století, Aiden Tozer, napsal: 

„Dnes jsme svědky neuvěřitelné podívané na miliony dolarů, které se nalévají do nesvatého díla světské zábavy určené tzv. křesťanům. Závažné Boží věci jsou na mnoha místech překotně nahrazovány náboženskou zábavou. Mnohé církve nejsou v těchto dnech ničím více než ubohým divadlem, kde pouťoví „producenti“ prodávají své špinavé zboží za nadšeného potlesku evangelikálních vedoucích, kteří na obranu jejich špatností dokonce citují svaté texty. A běda když se někdo odváží pozvednout svůj hlas proti nim! Velký bůh zábavy baví své ctitele především vyprávěním příběhů. Láska k příběhům tak charakteristická pro dětská léta se pevně uchytila v myslích retardovaných svatých našich dnů. Uchytila se tak pevně, že si z ní mnozí udělali pohodlnou živnost, splétají její přízi a v nejrůznějších podobách ji předkládají lidem v církvi. Co je přirozené a krásné u dítěte, může být šokující, když přetrvává až do dospělosti. A je to šokující o to více, když se to objeví ve svatyni a snaží se to vydávat za pravé náboženství!“

Od dob soudců se nic nezměnilo. A Bůh se jak tehdy, tak i dnes zastává svých povolaných. Často naprosto nečekaným způsobem. V Gedeónově případě to byl jeho vlastní otec, jemuž Gedeón zbořil oltář, který se ale Gedeóna zastal proti mužům z Ofry, kteří chtěli Gedeóna zabít. Jóaš jim řekl něco podobného, co řekl o pár století později Elijáš – není baal bohem? Ať to prokáže. Ať si to vyřeší. Copak vy ho zachráníte? A podívejte se, jak silná slova Jóaš přidává: „Kdo za něj chce vést spor, ať do jitra zemře!“ (Sd 6,31). To byste asi nečekali od člověka, který postavil baalovi oltář a vysadil posvátný háj. Ale přesně to je způsob, jak Bůh jedná, jak se staví za své milované. Právě takto se zastal svého služebníka Gedeóna. Přišla mu pomoc z naprosto nečekaného místa. A v podstatě je to velmi jednoduché – Bůh ví, Bůh dobře zná naši situaci, ví dobře o všem, co nás trápí nebo co řešíme. A zastane se nás. Je to jeho slib, je to jeho Slovo. Nemusí se nás zastat podle našich představ, al rozhodně se nás zastane. 

Vždyť nám poslal Zastánce, Pána Ježíše Krista, který stojí jako náš zástupce před Bohem a přimlouvá se za nás. Přimlouvá se za všechny, kteří byli vykoupeni jeho obětí, zastává se jich a jedná v jejich prospěch. On hýbe kolem dějin a přináší nám vysvobození a zastání často z naprosto neočekávaných stran. To je dílo jeho milosti a jeho dobroty. Není to o nás, protože my si nic takového nezasloužíme. Ale je to o něm. Je to o jeho věrnosti, kterou nám zaslíbil ve své smlouvě – nikdy se nás nevzdá ani se nás nezřekne (Žd 13,5).

Můžeme se na něj naprosto spolehnout. Nikdo jiný v celém stvoření neobstojí. Ale on obstojí. Každý nakonec jednoho dne selže, protože není v silách člověka být dokonalou oporou jinému člověku. Tím nechci říci, že bychom to neměli dělat. Máme! Musíme! Bůh nás k tomu povolal. Jsme nástrojem v jeho ruce, a máme být dobrým a posvěceným nástrojem. Přesto jsme jenom lidé, zatímco on je Bůh. 

To už nás vede k samotnému závěru. Pán nás povolal k víře a k tomu, abychom ho následovali. To není něco jednoduchého – naopak je to jedna z nejtěžších věcí pod sluncem, protože to znamená zapřít sám sebe, zemřít sobě a zaměřit se na něj. Hledat to, co dělá radost jemu a nikoliv to, co dělá radost mě. Spoléhat se na něj jako na jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. Znamená to, že on nesl všechny naše hříchy na sobě a snášel kvůli nim plnost Božího hněvu. On je naším dokonalým zástupcem. Svou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje (Žd 10,14). Jeho oběť nás proměnila – jednou provždy a dokonale. Proto musíme hledat jeho samotného, jeho moc, která se zjevuje v evangeliu (Ř 1,16). Proto se musíme zaměřit na něj a nikoliv na sebe nebo na to okolnosti, v nichž se zrovna nacházíme. On nás povolal k tomu, abychom byli jeho svědky, abychom byli jeho světlem. Proto sviťme jako hvězdy a vzdávejme mu chválu. Amen.