Biblická církev Praha

Boj není váš, ale Boží!

Jaroslav Kernal, Praha 16. listopadu 2025

Dneska je před námi velký a slavný text, máme před sebou jedno z těch ohromných vítězství Božího lidu, o nichž čteme ve Starém zákoně. Bůh se oslavuje na svém lidu a skrze něj. Izraelci úpěli k Hospodinu a Bůh jim povolal vysvoboditele, Gedeóna. To, že úpěli, neznamenalo, že by činili pokání a vrátili se od model k Bohu – spíš si můžeme představit, že tak nějak brblali, asi podobně, jako Gedeón, když se setkal s Bohem u posvátného stromu v Ofře.

• Je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: „Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?“ Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců. (Sd 6,13)

Ale Bůh se dal Gedeónovi poznat a jednal s ním, Gedeón se spolehl na Boží slovo a jednal podle něj. Nebylo to jednoduché, dělal s úzkostí, ale rozhodně. To nakonec uvidíme i v našem dnešním textu. Minule jsme viděli, jak Bůh zmenšil Gedeónovo vojsko – ze třiceti dvou tisíc na tři sta mužů, bojovníků. Dnes máme před sebou Gedeónův boj. Pojďme si to přečíst.

Když se Gedeón ujistil o svém povolání skrze pokládání rouna, na což mu Bůh pokaždé odpověděl, jedná dál v naprosté důvěře a spolehnutí se na Boha. Bůh mu odňal devadesát devět procent mužů, ale Gedeón je klidný – vypadá to, že rozumí tomu, že Bůh ví, co dělá. On mu to vlastně Bůh řekl, že? Bůh to udělal proto, aby se Izrael nevychloubal, aby si neřekli, že se vlastně vysvobodili svou vlastní rukou (Sd 7,2.4). Oni si to stejně možná řekli, protože na konci osmé kapitoly čteme, že po Gedeónově smrti opět chodili smilnit k baalům, nepřipomínali si Hospodina a domu Gedeóna neprojevovali vděčnost (Sd 8,33–35). To je naše lidská přirozenost. 

Ale teď tady máme Gedeóna se třemi sty muži u pramene Charódu a za kopcem v údolí je tábor Midjánců. Bůh ujistil Gedeóna, že třemi sty muži je vysvobodí z rukou Midjánců (Sd 7,7). A když všichni ostatní kromě těch tří set odešli, Bůh znovu promlouvá ke Gedeónovi. Bůh k němu promlouvá, protože Gedeóna zná a ví, co prožívá. Přikazuje mu, aby sestoupil k táboru Midjánců – to bude první bod našeho dnešního kázání. Potom Bůh způsobí zmatek v jejich táboře – to bude druhý bod, Bůh působí a nakonec uvidíme to velké vítězství, tedy že Bůh přemáhá nepřátele. 

I. Bůh přikazuje

• Té noci mu Hospodin poručil: „Ihned sestup do tábora nepřátel, neboť jsem ti je vydal do rukou. Jestliže se bojíš sestoupit sám, sestup do tábora se svým mládencem Púrou. Uslyšíš, o čem budou mluvit. Pak jednej rozhodně a vtrhni dolů do tábora.“ (Sd 7,9–11)

Když Bůh promluvil ke Gedeónovi v předchozí kapitole – a stalo se to vícekrát – tak mu jednou přikázal, aby zbořil baalův oltář, který patřil jeho otci a porazil posvátný kůl, postavil Hospodinův oltář a obětoval na něm otcova býka, toho druhého. Ale Bůh mu neřekl, kdy přesně, ani jak rychle to má udělat. Ale nyní mu Bůh říká ihned – ihned sestup. Seber se a běž. Dopoledne odešlo devět tisíc sedm set mužů, nastal večer, zapadlo slunce a Bůh říká: „Teď půjdeš!“ Nevíme, jak přesně Bůh promluvil ke Gedeónovi, ale v Božím slově máme přesně ta slova, která mu Bůh řekl. S tím se máme spokojit. Ale všimněte si, jak konkrétní tady Bůh je – říká Gedeónovi, že má jít hned, říká mu, koho si má vzít s sebou, jestli se bojí – svého mládence Púru, říká mu, že se má přiblížit tak, aby slyšel, o čem budou mluvit. A pak má jednat rozhodně a vrhnout se do tábora. Jak se tam vrhne, to měl vymyslet sám. 

Bůh věděl, že se Gedeón bojí, ale také věděl, že bude jednat. Pro nás je to důležitá lekce – i když se leckdy bojíme, máme jednat. Jestli nám Bůh ukazuje, že máme něco udělat, nemáme to odkládat. Ono je to poměrně jednoduché a my sami jsme v tom přeborníky, protože obvykle umíme velmi dobře najít něco jiného, čemu přiřadíme větší důležitost, čímž odsuneme to, co se nám tak úplně nelíbí. A pak zase. A zase. Asi to nemusím dál rozvádět. Gedeón se sice bál, ale byl rozhodný a jednal. Bůh mu řekl, aby ihned sestoupil a on to ihned udělal. Byl totiž připravený plnit Boží vůli – to je víra, to je vnitřní nastavení člověka, který se spoléhá na Boha a důvěřuje mu. 

Právě tak nám Boží slovo říká, že máme být připraveni. Máme být rozhodní a jednat jako Gedeón, máme být rozhodní a udatní jako Jozue (Joz 1,7), máme být připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme (1Pt 3,15), máme být připraveni ke každému dobrému činu (2Tm 2,21 a 3,17). A našli bychom mnoho dalších podobných míst. Ty, které jsem zmínil, spojuje jedna věc v jejich kontextu – a to je důraz na Boží slovo. Ať se nevzdálí z tvých úst! Rozjímej nad ním ve dne i v noci (Joz 1,8). Máme-li mluvit o naději, kterou máme v Kristu, musíme o ní nejdříve něco vědět, musíme ji znát, mít ji uloženou v srdci – a nikde jinde nenajdeme pravdu o Kristu a jeho království než v Písmu. V Písmu, které je vdechnuté Duchem a schopné nás plně, náležitě připravit ke každému dobrému činu. Bez Božího slova se tedy neobejdeme. A to podstatné je mít ho ve svém srdci, rozjímat o něm, přemýšlet o něm, aby prosáklo naše smýšlení, aby proniklo celou naší bytostí. 

Potom tady máme sen, který Gedeón slyší. Dobře víme, že zdaleka ne každý sen je od Boha. Ale Bůh tam Gedeóna poslal, aby vyslechl Midjánce, aby vyslechl jejich sen, který měli o Gedeónovi a o tom, jak je Gedeón porazí. Jako pecen chleba se valil v tom snu do tábora a převálcoval ho. A Bůh taky řekl Gedeónovi, že až je vyslechne, tak má jednat, má se vrhnout na ten midjánský tábor. Nebylo pochyb o tom, co má Gedeón dělat. Vidíme, že ten sen byl „jenom“ potvrzením toho všeho, co už Bůh Gedeónovi řekl. Mohli bychom říci, že to bylo další znamení, které je v určitém ohledu velmi podobné tomu rounu a mělo to být povzbuzení a potvrzení pro ustrašeného Gedeóna. 

Trochu mi to připomnělo tu situaci, kdy Pán Ježíš naposledy večeřel se svými učedníky před svým ukřižováním. Pán poslal Petra a Jakuba, aby připravili beránka. A oni se ho ptali, kde ho mají připravit. Víte, byl tam s nimi Jidáš, takže Pán Ježíš jim nechtěl říct adresu, protože Jidáš by tam přivedl vojáky. Ale řekl jim, aby šli do města a že potkají muže, který nese džbán vody. Mají za ním vejít do domu a říci hospodáři: „Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?“ A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři (Lk 22,8–12). Pro učedníky to mělo být ujištění o tom, že jejich Mistr ví, co dělá. Že všechno, co se stane, se děje podle toho, jak to chce. I oni byli ustrašení a báli se. A Ježíš jim to říká v té horní místnosti: 

• Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! … Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14,1.27)
• To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (J 16,32)

I nás Pán Ježíš stále znovu ujišťuje mnoha nejrůznějšími věcmi – ať už je to jeho Slovo, nebo jeho lid, okolnosti, události a vůbec všechno v našem životě, protože všechny věci napomáhají k dobrému těm, kdo milují Boha (Ř 8,28). Jenom potřebujeme mít otevřené oči a pěstovat si tuto citlivost a vnímavost, abychom mohli rozhodně jednat, když nám Pán někde otevírá dveře. Pravdou je, že když on je otevře, nikdo je nemůže zavřít, ale mohlo by se také stát, že do nich nikdo nevstoupí. 

Gedeón vstoupil. Byl na místě přemožen Boží velikostí a dobrotou, takže tam u těch midjánských hlídek poklonil Bohu. A potom shromáždil svých tři sta chlemtavých vojáků, dal jim džbány, a do nich pochodně a do druhé ruky polnice, rozestavěli se ze tří stran kolem midjánského tábora a na jeden povel rozbili džbány, což pěkně třískne a v tiché noci se to hezky rozlehne, vytáhli hořící pochodně, takže to vypadalo, že tábor je obklíčen množstvím Izraelců, troubili na polnice a volali: „Meč za Hospodina a za Gedeóna!“ Zůstali stát na místě a troubili a volali a Bůh začal jednat ke své slávě. V další kapitole uvidíme, že nakonec došlo i na ten meč, ale v tuto chvíli to byl celý jejich boj. To byla celá Boží strategie, aby se ukázala Boží moc a Boží velikost, aby Bůh byl oslaven. Jak Bůh jednal?

II. Bůh působí

• V celém táboře nastal divý spěch, zmateně pokřikovali a dávali se na útěk. Zatímco tři sta mužů troubilo na polnice, Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému; tábor se dal na útěk do Bét-šity směrem k Seréře a k ábelmechólskému břehu naproti Tabatu. (Sd 7,21–22)

Přepadení uprostřed noci, kdy jsou všichni v tom nejhlubším spánku. Ten tábor byl složený z Midjánců, Amálekovců a synů východu, takže to byla pestrá směs různých plenitelů. Uprostřed noci byli probuzeni, byli zmatení, pokřikovali, nevěděli, co se děje, utíkali. Tohle je naprosto přirozená věc, zvlášť v případě, že se nejedná o armádu, ale jedná se o hordu, o tlupu nájezdníků, kteří přišli loupit. Jsou málo organizovaní, nevycvičení, zmatení. Ale kromě toho všeho čteme, že Bůh obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému. Pobili se navzájem. Byli tak zmatení, že se vrhli na prvního, kdo se před nimi objevil. Kromě toho byla tma, takže to se těžko rozlišuje přítel a nepřítel, zvlášť v době, kdy není armáda nijak označená a navíc to ani armáda nebyla. Ale Boží slovo tady říká, že to způsobil Bůh. Bůh může způsobit, že se vaši nepřátelé sami proti sobě, že se požerou navzájem. Ale Písmo nás také varuje, abychom takové věci nedělali my sami – i křesťané se mohou mezi sebou kousat a požírat a musí si dát pozor, aby se navzájem nezahubili (Ga 5,15). To je velmi vážné varování před tělesností, před rozbroji, rozpory, před vnášením neklidu mezi bratry. Ale v případě křesťanů a církve to není Bůh, kdo takové věci dělá, je to ďábel, jemuž křesťané dají místo ve svém životě skrze svou tělesnost. 

Bůh takto jedná s nepřáteli Božího lidu – pojďme se spolu podívat na několik míst, která nám ukazují Boží působení.

Když Egypťané pronásledovali Izrael na cestě z Egypta, Bůh: 

• Způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je stěží mohli ovládat. Tu si Egypťané řekli: „Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin.“ (Ex 14,25)

Když Pelištejci ukořistili schránu smlouvy:

•  Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdóďany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území. (1S 5,6)

Když Jónatan, syn Saulův, vyrazil proti Pelištejcům:

• V nepřátelském táboře, na poli i ve všem lidu, nastalo zděšení; také muži z onoho postavení i záškodníci byli zděšeni a země se chvěla. To zděšení způsobil Bůh. (1S 14,15)

Když Samaří obléhali Aramejci:

• Panovník … způsobil, že … uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska. Řekli si mezi sebou: „Hle, izraelský král najal proti nám chetejské a egyptské krále a ti na nás táhnou.“ Za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život. (2Kr 7,6–7)
• David se stal proslulým ve všech zemích. Hospodin způsobil, že strach z něho dolehl na všechny národy. (1Pa 14,17)

Ale také ve svém lidu Bůh může způsobit nějaké věci. Král Chizkijáš obnovil uctívání Hospodina a vyzval celý Izrael, tedy i ty severní kmeny, aby všichni přišli do Jeruzaléma slavit hod beránka. Poslové obcházeli celou zemi, ale všude v tom severním království se jim posmívali a zesměšňovali je. 

• Avšak v Judsku způsobil Bůh svou mocí, že jim dal jednomyslnost, takže plnili příkaz krále a velmožů podle Hospodinova slova. (2Pa 30,12)

Bůh působí svou mocí. Rozkol mezi nepřáteli, jednomyslnost v Božím lidu. Může způsobit i jiné věci mezi nevěřícími lidmi – může dát bázeň do srdcí lidí, takže se budou bát připojit k Božímu lidu, přestože ho budou mít ve veliké úctě (Sk 5,13). A mezi pohany v Efezu Bůh způsobil, že:

• … na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. (Sk 19,17)

Musí nám být jasné, že to není něco, co by Bůh působil jako na zakázku, ale zároveň nám tyto věci dal do svého Slova, takže nám nic nebrání v tom, abychom se za ně modlili. Aby se nepřátelé Božího lidu požrali navzájem, aby se Boží lid přestal požírat navzájem, aby mezi námi Bůh způsobil jednomyslnost jako za dnů Chizkijáše, aby Bůh způsobil bázeň mezi pohany v naší společnosti, aby jméno Pána Ježíše přestalo být rouhavě výplňovým slovem, ale aby ho lidé měli ve veliké úctě. Aby mezi námi a v nás samotných Bůh způsobil velikou bázeň, protože nám chybí. Nezdá se, že by nás dílo Pána Ježíše Krista, tedy jeho kříž, jeho oběť, jeho vykoupení, jeho osoba jako takového, a vůbec celá Boží trojice, náš trojjediný Bůh nějak uchvacovaly, že bychom žasli nad tím, kdo Bůh je a co dělá, že bychom se klaněli, jako se klaněl Gedeón, že bychom s bázní a třesením konali své spasení! Tohle bych viděl jako náš boj. Bůh nás nevolá k tomu, abychom bojovali proti lidem, proti tělu a krvi, ale volá nás k tomu, abychom bojovali proti duchovním mocnostem. A přesto je to boj podobný tomu, který vedl Gedeón a jeho muži. Oni měli v jedné ruce pochodeň, aby svítili – a my máme také svítit tomuto světu, vždyť nás náš Pán nazval světlem světa! A v druhé ruce měli polnici, aby troubili – a i my máme vytrubovat evangelium všemu stvoření. Není žádná jiná moc ke spasení než evangelium. To musí znít celou zemí. A kde měli Gedeónovi muži meč? V tuto chvíli byl Bůh jejich mečem, protože Bůh bojoval a oni se dívali. Už brzo zahodí pochodně a s mečem v ruce budou pronásledovat Midjánce, ale nyní se dívají na to, jak Bůh bojuje za ně. Znovu je to způsob, jak nás Bůh učí, abychom mu důvěřovali, abychom v následující chvíli vzali sami ten meč – v našem případě meč Ducha, jímž je Slovo Boží – a začali ho aktivně používat. A to jak ve svém životě, tak v životech druhých lidí. Je mnoho bojů, kde Bůh bude bojovat za nás, a je mnoho práce, kterou za nás Bůh neudělá, kde se budeme muset opásat jako Pán Ježíš a mýt nohy svatým nebo sloužit u stolů vdovám a sirotkům, kde se ušpiníme, unavíme, kde se mnoho napracujeme, abychom mohli spolu s Pavlem říci: „Ne já, ale Boží milost, která byla se mnou“ (1K 15,10).

III. Bůh přemáhá

Všem bylo jasné, kde způsobil toto vítězství – že to byl Bůh sám, kdo jednal. Všem také bylo jasné, že i oni musí přiložit ruku k dílu, že bez nich to nepůjde. Svoboda je drahá, protože vždycky něco stojí a je také namáhavá – to je důvod, proč lidé často dávají přednost otroctví a závislosti před svobodou. 

• Tu byli svoláni Izraelci z Neftalího, Ašera a celého Manasesa, aby Midjánce pronásledovali. Také po celém Efrajimském pohoří rozeslal Gedeón posly s výzvou: „Sestupte dolů proti Midjáncům a obsaďte jordánské vody až k Bét-baře.“ Všichni Efrajimci byli přivoláni a obsadili jordánské vody až k Bét-baře. Přitom zajali dva midjánské velmože, Oréba (to je Havrana) a Zéba (to je Vlka). Oréba zabili na Havraní skále a Zéba zabili ve Vlčím lisu, a pronásledovali Midjánce. Hlavu Orébovu a Zébovu přinesli Gedeónovi za Jordán. (Sd 7,23–25)

Gedeón svolává kmeny z té centrální části Izraele, aby pronásledovali Midjánce. Je mu jasné, že aby byli Izraelci vysvobozeni z útlaku Midjánců, musí dotáhnout to dílo až do úplného konce – to uvidíme více v příští kapitole. Ale už nyní vidíme, že znovu svolává kmeny, s ještě větší naléhavostí než předtím. Povolává také Efrajimce, aby obsadili brody. A ti dosahují velkého vítězství – zabili dva midjánské velmože, Havrana a Vlka. Ale současně se tady objevuje také řevnivost, kterou jsem zmínil před chvílí. Proč jsi nás nepovolal, když jsi táhl do boje? Cítíme se ukřivděni. Chtěli jsme mít větší podíl na vítězství. Zdá se, že je jasné, proč je Gedeón nepovolal – Bůh mu řekl, že má přiliš mnoho lidí a nechal mu jenom tři sta chlemtavých, aby bylo jasné, kdo je strůjcem vítězství, komu patří chvála za vysvobození. Vypadá to, že kdyby byli svoláni Efrajimci místo Abíezerovců, tak by se těch třicet tisíc mužů tak snadno domů nevrátilo. Ale Gedeón byl moudrý muž:

• On jim odpověděl: „Copak jsem teď učinil něco tak velikého jako vy? Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní? Do vašich rukou vydal Bůh midjánské velmože Oréba a Zéba. Mohl jsem učinit něco tak velikého jako vy?“ Když k nim promluvil toto slovo, jejich pobouření proti němu polevilo. (Sd 8,2–3)

Král Šalomoun ve své moudrosti řekl: 

• Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu.(Př 15,1)
• Pláství medu je řeč vlídná, lahodou duši a uzdravením kostem. (Př 16,24)

Od drsného Gedeóna – a osmá kapitola to ukáže velmi jasně – se tedy můžeme učit vlídnosti a pokoji, smířlivosti a povzbuzení. Gedeón usiluje o zachování jednoty mezi izraelskými kmeny. A to je vždycky požehnané a dobré. Všimněte si, že dává přednost těm druhým – je v něm takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši, jak o tom mluví Pavel ve Fp 2, kde vybízí křesťany k jednotě a jednomyslnosti:

• Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,1–4)

Bůh přemáhá nepřátele Božího lidu a jednoho dne je rozdrtí úplně. Písmo popisuje poslední bitvu, kterou povede ten, jehož jméno Slovo Boží. Z jeho úst vychází ostrý meč, kterým bude pobíjet národy, tedy všechny ty, kdo klekají před šelmou a před jejím obrazem (Zj 19,11–21). Ale Bůh také přemáhá nás svou mocí – mocí evangelia a mocí Ducha svatého, kterého do nás vložil. Přemáhá nás, jak jsme to četli ve Fp 2. To je to, co on v nás působí a to je to, co on po nás chce. Tohle je samotné jádro našeho duchovního boje, protože o toto máme usilovat na prvním místě. Jak toho dosáhneme? Ten text nám to říká – tím, že se zaměříme na Pána Ježíše a bude v nás stejné smýšlení jako v něm (Fp 2,5). Pavel to popisuje takto: 

•  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí –a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,6–11)

Tohle je aplikace našeho dnešního textu. Vede nás ke Kristu, vede nás k jeho kříži, vede nás k Boží slávě. Vede nás k tomu, abychom naplnili svůj život jím samotným – to je náš boj proti našim „Midjáncům“. Tohle je ten jediný způsob, jak je můžeme přemoci. A stejně jako Gedeón je i my budeme muset pronásledovat a úplně je zničit. Uvidíme dál, co ho to stálo, jak byl unavený, hladový, vyčerpaný a ještě ho jeho vlastní lid, i když z jiného kmene, odmítl. Co nám to připomíná? Koho?!

Bůh nás skrze tento příběh volá k tomu, abychom se učili rozlišovat, protože on chce některé naše boje vést za nás, ale jiné boje chce vést skrze nás. O tom je celé naše chození s Bohem, to je základ křesťanského života. V knize Zjevení Pán Ježíš chválí církev v Thyatirech: 

• Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. (Zj 2,19)

To je úžasné. Přesně to potřebujeme. Lásku, víru, vzájemnou službu, vytrvalost, skutky, kterých bude stále víc. To je to, co máme pronásledovat v tom dobrém slova smyslu – s očima upřenýma na Pána Ježíše Krista, který vede naši víru od počátku až do konce a s tím, že budeme odhazovat každou přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí. To byla také výtka, kterou měl Pán Ježíš proti církvi v Thyatirech:

• Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. (Zj 2,20–21)

Moji milí, kéž se nad námi Bůh smiluje, očistí nás, vybuduje nás svou mocí, abychom mohli držet pochodeň víry a polnici jeho lásky, svítit v tomto světě a rozhlašovat jeho mocné evangelium. Amen.