Bůh vyslýchá I. (Da 9,1-19)

Daniel

Vyslyšení Danielovy modlitby

Jaroslav Kernal, Praha 7. července 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Jsem moc vděčný za to, že jsme se dnes zase sešli, abychom společně uctívali Boha v Duchu a v pravdě a povzbuzovali se a napomínali ve víře a v lásce. Součástí našeho uctívání, povzbuzování a napomínání je také výklad Božího slova, naslouchání Božímu slovu a aplikace Božího slova do našich životů. Úctívání není jenom o tom, jak vykládáme Boží slovo, ale také – a možná v ještě větší míře – o tom, jak nasloucháme Božímu slovu a jak ho následně uvádíme do praxe v našich životech. Jestliže nasloucháme ledabyle, s nezájmem, s netrpělivostí, nesoustředěně, nebo se srdcem, které není příliš nakloněné k tomu, podle Slova také jednat, není to skutečné uctívání Boha v Duchu a v pravdě. V posledních měsících procházíme knihou proroka Daniela. Četli jsme celou devátou kapitolu a nyní se, už naposledy, budeme věnovat Danielově modlitbě, tedy veršům 1-19, která je podstatnou součástí této kapitoly. Ale než půjdeme k vlastnímu výkladu, skloňme nejprve svou hlavu k modlitbě.

V minulých dvou kázáních jsme si ukázali obecné principy modlitby, které si můžeme vzít z této vzorové modlitby a které můžeme aplikovat do svých vlastních modlitebních životů. Viděli jsme, že Daniel se modlil v reakci na Boží slovo a modlil se Boží slovo, modlil se inspirován Písmem podle Písma, modlil se opravdově, uctíval Boha, vyznával Bohu hříchy své i svého lidu, přimlouval se za Boží lid, za Jeruzalém i za svatyni svatého Boha a vyvyšoval Boha svého Boha, když ho prosil, aby jednal podle své slávy a ke své slávě. To jsou věci, které do své modlitby může zahrnout každé Boží dítě.

Dnes se podíváme na vlastní obsah Danielovy modlitby, na pozadí toho, co Daniel říká, co vyznává a za co se přimlouvá a ukážeme si, jak Bůh vyslyšel Danielovu modlitbu. Danielova modlitba je v podstatě vyznáním hříchů. Daniel vyznával neposlušnost Mojžíšovu zákonu, vyznával neposlušnost prorokům, tedy v důsledku neposlušnost Bohu samotnému. Přesně na to se dnes podíváme a ukážeme si, jak Bůh v tom všem jednal a jak toto své jednání dovedl až do slavného konce, jímž bylo zjevení evangelia a zatvrzení tělesného Izraele vůči evangeliu.

Ř 11,11-12 [ČSP] Jejich proviněním se dostalo záchrany pohanům, aby to vzbudilo jejich žárlivost. Jestliže jejich provinění znamená bohatství pro svět a jejich porážka bohatství pro pohany, oč více bude znamenat jejich plnost!

Přesně sem směřuje Danielova modlitba a zde je také nakonec plně vyslyšena – v evangeliu Ježíše Krista, v jeho ukřižování a vzkříšení, ve spasení každého, kdo v něj věří a vyznává ho jako svého Spasitele a Pána. Smyslem Danielovy modlitby je výzva k pokání: „Čiňte pokání, litujte svých hříchů, své nevěry a vzpoury proti Bohu, a věřte evangeliu!“ Pojďme teď k prvnímu bodu dnešního kázání, k první podstatné části Danielovy modlitby, jeho vyznání hříchů:

I. Neposlušnost Mojžíšovu zákonu

Danielova modlitba je hluboce zakořeněná v Božím slově. Viděli jsme to minule i předminule a zde se to znovu objevuje. Daniel zjevně miloval Boží slovo a stavěl na něm celý svůj život. Neřídil svůj život podle svých pocitů, nenechal se vláčet okolnostmi ani sebou nenechal zmítat závanem kdejakého učení, ale stavěl svůj život na jasném slově Božím. Jeho modlitba vychází z pochopení Mojžíšova zákona, jeho modlitba zmiňuje Mojžíšův zákon s vědomím toho, že Izrael neposlouchal Mojžíše, nejednali podle toho, co jim Bůh zjevil skrze Mojžíše, nezachovávali slova smlouvy, kterou Bůh uzavřel s národem Izraelským na hoře Sinaj. Bůh uzavřel smlouvu, která byla podmíněná jednáním Izraelců, jejímiž smluvními podmínkami byl zákon:

Ex 19:5-6 Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.

Jestliže mě budete poslouchat a dodržovat mou smlouvu! Podmínkou staré smlouvy byla bezvýhradná poslušnost. Když Mojžíš na konci svého života těsně před vstupem do zaslíbené země opakoval Izraelcům celý příběh vyvedení z Egypta, vydání zákona, uzavření smlouvy, když jim připomínal všechna Boží slova, která k němu Bůh mluvil, řekl:

Dt 4:13 Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky.

Bůh přikázal dodržovat smlouvu. Součástí každé starověké smlouvy byly mimo všech smluvních podmínek také požehnání a kletby, které plynuly ze zachovávání nebo naopak z porušení smlouvy. To je běžné pro všechny smlouvy, které máme ve Starém zákoně. Proto čteme:

Dt 28:1.15 Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. … Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení:

Následuje množství kleteb, které na Izraelce dopadnou, když nebudou bedlivě dodržovat všechny Boží příkazy a nařízení. Ve verši 36 se mluví o tom, že jejich král i oni sami budou odvedeni k pronárodu, který neznali, budou mu otročit a budou tam sloužit modlám, které vytvořily lidské ruce. A dále je řeč o tom, že Hospodin přivede pronárod z daleka a odvede Izralce z jejich země a budou otročit v cizí zemi (v 49), budou vyrváni ze země, kterou přicházeli obsadit (v. 63). Bůh je rozptýlí do okolních pronárodů a nechá je sloužit modlám, dokonce dovolí, aby Izraelci upadli do zapomnění. To stojí za Danielovou modlitbou!

Daniel 9:4-5.11 Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. … Celý Izrael přestoupil tvůj zákon a odchýlil se a neposlouchal tebe. Na nás je vylita kletba a zlořečení, jak je o tom psáno v zákoně Mojžíše, Božího služebníka, protože jsme proti tobě hřešili.

Daniel volá k Bohu, který dbá na smlouvu a vyznává, že celý Izrael přestoupil zákon smlouvy a neposlouchal Boha. Neposlouchali Mojžíše. Ale vzpomeňte si, kdy k tomu došlo? Bylo to tak hned od samotného začátku. Pod horou Sinaj Bůh uzavřel smlouvu s Izraelci a potom zavolal Mojžíše, aby mu dal zákon. Mojžíš byl na Sinaji čtyřicet dní. Co zatím udělali Izraelci? Odlili si zlaté tele a začali ho uctívat jako boha, který je vyvedl z Egypta. Bůh je poslal do zaslíbené země, ale zvědové jim tu zemi pohaněli a Izraelci kvůli tomu reptali proti Bohu, takže celé to pokolení zůstalo na poušti a nevešlo do zaslíbené země. Stále znovu se bouřili a neposlouchali Mojžíše ani zákon, který jim Bůh skrze Mojžíše vydal. Co se dělo, když vstoupili do zaslíbené země? Po jednu generaci, která si pamatovala Boží soudy, která byla vedená Jozuem byl klid a Izraelci – až na výjimky jako byl např. Akán – dělali, co bylo správné, ale jen do chvíle, kdy zemřel Jozue.

Soudců 2:7 Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal.

Po Jozuově smrti se všechno změnilo. Refrén knihy Soudců je:

Soudců 2:12 Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi.

A na samotném konci knihy Soudců čteme shrnující výrok:

Sd 21:25 V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.

A podle toho to vypadalo. A když jim Bůh dal krále, nevypadalo o moc lépe. Od začátku vlády krále Saula docházelo k neposlušnosti proti Bohu. Bůh skrze proroka Samuela poslal Saula vyhladit Amálekovce. Měli vyhladit všechno živé, lidi i zvířata. Co udělali? Pobili muže, ale ženy, děti i zvířata nechali naživu a s nimi i amáleckého krále! A Saul troufale prohlašoval do očí Samuelovi: „Řídil jsem se Hospodinovým slovem!“ (1S 15,13). Zvířata prý si nechali, aby je mohli obětovat Bohu. Jak strašlivý sebeklam! Co na to Samuel? Jsou to známá slova:

1S 15:22-23 Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků.

Saul neustále sváděl Izraelce – především svým jednáním. Na konci svého života v souladu s Mojžíšovým zákonem rozkázal zabít všechny, kdo se zabývali magií nebo okultismem, ale co udělal, když byl v úzkých? Vyhledal čarodějnici v Én-Dóru, aby se doptával duchů zemřelých. Teprve David znovu dovedl celý Izrael k tomu, aby uctíval Boha. Čtyři století po Jozuovi! A jak dlouho to trvalo? Do smrti Davidova syna Šalomouna. Po nástupu Šalomounova syna Rechabeáma bylo království roztržené na dvě části a severní království, všechny kmeny kromě Judy a Benjamína, opustily Hospodina a vydaly na cestu modlářství. Izraelci opustili Mojžíšův zákon, postavili si vlastní svatyni v Samaří, ustanovili si vlastní kněžstvo, které nebylo z kmene Lévi a nakonec uctívali především všechny možné modly a bůžky. To je modlitba Daniela – opustili jsme tvůj zákon, Bože.

Da 9:13-14 Jak je psáno v zákoně Mojžíšově, přišlo na nás všechno to zlo. Neprosili jsme Hospodina, svého Boha, o shovívavost a neodvrátili se od svých nepravostí a nejednali prozíravě podle jeho pravdy. Proto Hospodin bděl nad tím zlem a uvedl je na nás, neboť Hospodin, náš Bůh, je spravedlivý ve všech svých činech, které koná, ale my jsme ho neposlouchali.

Ten příběh pokračoval dál a vede nás k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Neposlušnost prorokům

Daniel volá k Bohu, prosí o smilování, o shovívavost. Vyznává hříchy své i svého lidu. Vyznává, že Bůh je spravedlivý a jedná spravedlivě. Danielova modlitba je odkazem na modlitbu krále Šalomouna, kterou se modlil při zasvěcené jeruzalémského chrámu. Přečtěte si doma celou tu modlitbu v 1Kr 8 – je to jedna z těch ohromných modliteb v Božím slově, kterou se modlil mladý král Šalomoun. O čtyři století později se podobnou modlitbu modlí stařičný Daniel. Šalomoun mimo jiné řekl:

1Kr 8:46-50 Zhřeší-li proti tobě, neboť není člověka, který by nehřešil, a ty se na ně rozhněváš a vydáš je nepříteli, aby je zajali a jaté vedli do nepřátelské země, vzdálené nebo blízké, a oni si to v zemi, do níž byli jako zajatci odvedeni, vezmou k srdci, obrátí se a budou tě v zemi těch, kdo je zajali, prosit o smilování: ‚Zhřešili jsme, provinili jsme se, svévolně si vedli‘, navrátí-li se tedy k tobě celým srdcem a celou duší v zemi svých nepřátel, kteří je odvedli do zajetí a budou se k tobě modlit směrem ke své zemi, kterou jsi dal jejich otcům, k městu, které jsi vyvolil, a k domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo; odpusť svému lidu, čím proti tobě zhřešili, i všechna jejich provinění, kterých se proti tobě dopustili. Dej jim najít slitování u těch, kdo je zajali; ať se nad nimi slitují.

Danielova modlitba jde přesně v tomtéž duchu. Daniel vyznává, že Izraelci neposlouchali Boží služebníky proroky, které k nim Bůh posílal, a proto je postihlo všechno to zlo, které nyní zakouší. Bylo jen málo proroků, které Izraelci poslechli. Obvykle jejich slovům vzdorovali, proroky pronásledovali a zabíjeli. Vzpomeňte si na proroka Elijáše. Elijáš volal severní Izrael k pokání a k návratu k Hospodinu. Poukazoval na modlářství krále Achaba a jeho ženy Jezábel. Když se na Boží pokyn modlil, aby v zemi nebyl déšť, král Achab ho dal hledat po všech okolních královstvích a národech a všude mu museli odpřisáhnout, že tam prorok není. Chtěl se ho zmocnit a zabít ho.

V naprosté většině případů Izraelci neposlouchali proroky, které jim Bůh posílal, vzdorovali jeho slovu a zatvrzovali svá srdce. Přesně to je obsahem Danielovy modlitby. Bůh dopouštěl zlo, oni to viděli, věděli proč se to děje, ale nečinili pokání, neopustili své zlé cesty, ale dál jednali hříšně a vzdorovitě. To je cesta k zatvrzení srdce. V listu Židům autor několikrát opakuje svým čtenářům, aby poslechli Boží slovo a nezatvrzovali svá srdce, jako to dělali jejich otcové na poušti.

Žd 3:15 Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!

Jak je to strašné, moji milí, že Bůh musí taková slova říkat křesťanům! Je to varování pro každého z nás. Hřích se nás tak snadno přichytí. Tak snadno jsme jím oslepeni, zaslepeni, otupeni, omámeni, paralyzováni. Hřích uvádí člověka do mrákot, takže nechce spěchat ke Kristu, chce zůstat v hříchu a tak zatvrzuje své srdce a otupuje své svědomí. Když padne jedna zábrana, ta druhá padne o mnoho jednodušeji a snáze. To je cesta zatvrzování srdce. Izraelci se za mnohá staletí v tomto oboru stali přeborníky. Otcové kamenovali proroky, synové jim stavěli pomníky, ale ani otcové ani synové proroky neposlouchali. Tak synové dokazovali, že jsou syny svých otců. Hledali způsoby, jak obejít Boží slovo, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

S Danielem se to nemění, milovaní. V každé době si Bůh pro sebe zachoval ostatek těch, jejichž kolena se nepoklonila před žádnou modlou, kteří zůstali věrní Bohu. Daniel činil pokání a prosil Boha o smilování, aby Bůh pamatoval na národ, který se nazývá Božím jménem, na Izrael. V Ezdrášovi 2 je jmenovitý výčet všech, kteří se vrátili z vyhnanství do Izraele – bylo to 42.360 duší (Ezd 2,,64). Byli to lidé, jejichž ducha probudil Bůh (Ezd 1,5), tedy vyvolení z Izraele, svatý ostatek. Všichni ostatní, celý ten velký národ zůstal v babylónském zajetí. Ale i ti, kteří se vrátili, znovu museli slyšet slova proroků.

Ve druhém roce po svém návratu začali stavět chrám. Ale ani po dvaceti letech chrám nebyl dokončen. Prorok Ageus vystoupil a řekl:

Ag 1:4 Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?

Izraelci nebyli horliví pro Hospodina. Prorok Malachijáš je napomínal kvůli tomu, že přinášejí Bohu oběti, které jsou špatné, přivádějí zvířata, která sami nechtějí, protože jsou chromá nebo prašivá. Prorokoval také o příchodu druhého Elijáše, tedy proroka, který přijde v moci Elijášově. Pán Ježíš řekl, že to byl Jan Křitel. Jak dopadl? Byl odmítnut vlastním národem a popraven Herodem. Stále znovu Izraelci neposlouchali Mojžíšův zákon ani Hospodinovy proroky, které k nim Bůh posílal. Danielova modlitba nedošla úplného vyslyšení v Danielově době a nedošla vyslyšení ani v následujích staletích. Bůh promlouval k tomu vzpurnému národu, ale oni neposlouchali, vzdorovali, byli tvrdošíjní, nepokořili se před Bohem, nečinili pokání. Vzpomeňte si na podobenství o vinici a vinařích, které říkal Pán Ježíš Židům (Lk 20,9-19). Majitel vinice odcestoval a pronajal vinici nájemcům. Potom posílal své služebníky, aby mu odevzdali podíl z výnosu, ale oni jeho služebníky zbili, zneuctili a poslali zpět s prázdnou. Proto se pán rozhodl, že pošle svého milovaného syna, snad na něj budou mít ohled.

Lukáš 20:14 Když ho však vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: ‚To je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše.‘

Ježíš odhalil srdce nejenom vůdců, ale naprosté většiny židovského národa. Neposlouchali Hospodinovy proroky, neposlouchali Mojžíšův zákon, neposlouchali Boha. A když Bůh poslal svého Syna, nepřijali ho. A to je poslední bod dnešního kázání.

III. Neposlušnost Bohu

Daniel se modlil a vyznával hříchy své i svého lidu, ale jeho modlitba došla naplnění až o šest století později. V závěru deváté kapitoly uvidíme, co mu Bůh ukázal ohledně naplnění jeho modlitby. Dnes zůstaneme jenom v obecné rovině. Daniel prosil Boha za obnovu Božího lidu. A Bůh odpověděl. Neodpověděl podle Danielových představ, ale odpověděl přesně podle svého záměru. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna (Ga 4,4). Boží syn přišel na svět, přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Jeho král ho chtěl zabít hned po jeho narození. Jeho rodina ho prohlásila za blázna. Když vystoupil a poprvé kázal v synagoze na slova proroka Izajáše, všichni horlivě přikyvovali, když říkal, že dnes se naplnila Izajášova slova, ale jen do té chvíle, dokud nezačal mluvit o spasení pohanů. Potom ho chtěli svrhnout ze skály. Náboženští vůdcové o něm prohlašovali, že vymítá démony ve jménu ďábla, a tak se rouhali Bohu i tomu, kterého Bůh poslal. Nakonec ho zatkli, zbili, ponížili a potupně ukřižovali. Tak vykonali, co se podle Boží vůle mělo stát (Sk 4,28). Teprve tady dochází Danielova modlitba svého vyslyšení – teprve na kříži Golgoty, který na srdcích Židů jasně zjevil postoj každého lidského srdce. O Židech Pavel napsal:

1 Tesalonickým 2:15-16 Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.

Na Židech stejně jako na všech, kteří odmítají Boží slovo, zatvrzují svá srdce, vzdorují Pánu Ježíši, na těch všech se už nyní ukazuje konečný hněv Boží. A to je jedna část naplnění Danielovy modlitby. Daniel vyznával hříchy Izraele, ale Izrael jako celek nečinil pokání, nevolal k Bohu o milost a tak skrze ně byla umlčena každá ústa a každý člověk byl usvědčen jako hříšník. Ale druhá část naplnění Danielovy modlitby vede opačným směrem, vede ke spasení. Ostatek tělesného Izraele byl zachráněn a spolu s tímto ostatkem všechen Boží lid, všichni vyvolení. K tomu došlo na kříži Golgoty. Tam byla Kristovou krví zpečetěna nová smlouva, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Je to smlouva, která je skutečně nová, je úplně odlišná od té staré, protože není nijak podmíněná, ale jejím dárcem a garantem je sám Bůh a jedině Bůh. Už to není jako ve staré smlouvě – když vy budete dělat všechno podle zákona této smlouvy, budete mým lidem. Nyní je to opačně.

Bůh nejprve tvoří svůj lid tím, že mu dává nové srdce, které není kamenné, ale je masité, je měkké, poslušné, poddajné, milující. A Bůh způsobuje, že jeho lid ho bude poslouchat. Poslouchejte:

Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Tady už není místo pro vyhnanství, tady už není místo pro kletby a požehnání, tady už není místo pro otroctví, protože je tady nový lid stvořený k Boží slávě. Je tady lid, který je vyvolený od věčnosti k tomu, aby na sebe vzal podobu Božího syna. To je nová smlouva. Důkazem je odpuštění hříchů, které je potvrzeno vzkříšení Krista. Danielova modlitba byla dokonale vyslyšena, i když ne podle Danielových představ. Bůh poslal svého Syna, aby vykoupil Boží lid z jeho hříchů (Mt 1,21).

Příchod Božího syna, jeho vtělení, jeho ukřižování, smrt a vzkříšení, jasně odhalili, že nejde o fyzické zajetí, nejde o odvedení do cizí země, ale jde o duchovní skutečnosti, jde o otroctví hříchu, jde o občanství nebeské, jde o odpuštění hříchů a očištění srdce. Toho Izrael nedosáhl ani v době Danielově, ani ve stoletích následujících. Toho bylo dosaženo teprve na kříži Golgoty. Tam došlo ke zpečetění smlouvy, tam došlo k odpuštění hříchů, tak došlo potvrzení díla nového narození z Ducha svatého.

Ježíš je vrcholem Písma, Ježíš je vrcholem Danielovy modlitby. Daniel nemohl ani tušit, jak bude tato modlitba vyslyšena, ale modlil se víře, modlil se v opravdovosti srdce, modlil se k Boží slávě. Dovolával se toho, aby Bůh jednal kvůli sobě samotnému. To je podstata nové smlouvy. Bůh si učinil svůj lid ke své slávě. Byli jsme předurčeni k tomu, abychom byli chválou jeho slávy (Ef 1,6). Byli jsme darováni Otcem Božímu Synu, proto nás nikdo a nic už nikdy nemůže vytrhnout z Boží ruky a z Boží přítomnosti. Proto nás žádný hřích nemůže odvést od Boha, ale vede nás na kolena a k tomu, abychom hledali odpuštění v krvi Pána Ježíše Krista, abychom šli ke kříži, abychom našli ujištění od Ducha svatého, že jsme Boží děti.

Ta nevěra, před kterou varuje Písmo, např. abychom nezatvrzovali svá srdce, má ukázat jediné – pokud je tady srdce, které zůstává a chce zůstávat ve vzpouře proti Bohu, není to srdce, které bylo očištěné Kristovou obětí, není srdce nové, ale je to srdce kamenné, a vždycky takové bylo, i když v nějaké době to mohlo vypadat, že se jedná o srdce nové.

A tak nás Pán sám ve svém slově dneska volá, abychom se spoléhali na něj, na jeho dílo, na jeho kříž, na jeho milost, na moc jeho Ducha, na to, že on bude konat skrze nás i v nás. Spolehněte se na něj a budete žít. Budete mít skutečný život, a i kdybyste jednoho dne skončili v daleké zemi, daleko od společenství Božího lidu, budete mít jistotu, že Bůh je s vámi, protože slíbil, že se nás nikdy nezřekne a nikdy nás neopustí. To je sláva nové smlouvy. To je napnění modlitby Daniela, muže Božího.

Da 9:17-19 Nyní tedy, Bože náš, slyš modlitbu svého služebníka a jeho prosby o smilování a rozjasni tvář nad svou zpustošenou svatyní, kvůli sobě, Panovníku. Nakloň, můj Bože, své ucho a slyš, otevři své oči a viz, jak jsme zpustošeni my i město, které se nazývá tvým jménem. Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování. Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem.

Pojďme se i my modlit k Boží slávě, pojďme i my oslavovat Boha, jeho velikost a spravedlnost, jeho moc a slávu, jeho věrnost a dobrotu, kterou nám v hojnosti prokázal ve svém milovaném, v Pánu Ježíši Kristu.