Biblická církev Praha

Nikoliv já, ale Boží milost, která byla se mnou

Jaroslav Kernal, Praha 9. března 2025

Pomalu, ale nezadržitelně se blížíme k závěru třetí kapitoly druhého listu do Tesaloniky, který společně studujeme. Minule jsme otevřeli třetí kapitolu tohoto listu a dneska v ní budeme pokračovat dalšími třemi verši. Ale než se do nich pustíme, pojďme přečíst celou třetí kapitolu. 

Dneska máme před sebou tři verše, v nichž se Pavel obrací jednak k Pánu a jednak ke křesťanům v Tesalonice. Je to chvála, povzbuzení a ujištění na cestě následování Pána Ježíše Krista. Je to chvála Pánovy věrnosti, je to povzbuzení křesťanů k poslušnosti Božímu slovu a Pánovým příkazům a je to ujištění, které je založené na důvěře v Pánovo vedení. V prvním verši třetí kapitoly mluví Pavel o Pánovu slovu, které se má šířit a které má být oslaveno ve věřících a skrze ně. Ve třetím verši na to navazuje Pánovou věrností pro všechny, kteří jsou v Pánu (v. 4) a v pátém verši je to završeno Pánovou mocí, která řídí srdce věřících k Boží lásce a ke Kristově trpělivosti. 

I. Chvála Pánovy věrnosti

Od konce druhé kapitoly se Pavel modlí – nejprve vzdává chválu za křesťany v Tesalonice, děkuje za jejich vyvolení, spasení a posvěcení, následně jim žehná, aby je Bůh posiloval v každém dobrém činu i slovu. Na začátku třetí kapitoly potom žádá je, aby se modlili za něj a za jeho společníky. Aby se modlili za to, aby se Boží slovo šířilo, aby bylo oslaveno a abychom byli vysvobozeni od zlých lidí. A dodává k tomu, že ne všichni věří. Míří do církve. A nejspíš má na mysli situaci, kterou zažívá v Korintě, odkud pravděpodobně napsal tento list. Ale hned v další větě se obrací zase zpátky k Tesalonickým. Myslím, že je úžasné všímat si, jak má Pavel stále na mysli a na srdci druhé křesťany. Chápe, že jeho situace není výjimečná a jedinečná, ale že křesťané všude na světě procházejí stejnými těžkostmi, jaké zakouší on a jeho společníci. I křesťané v Tesalonice procházeli těžkými věcmi a pronásledováním od svých krajanů – i když v tomto případě se jednalo o lidi mimo církev, ale byli to lidé v církvi, kteří je zneklidňovali a znejišťovali svými úvahami o druhém příchodu Pána – a dost možná někteří z nich patřili do té skupiny, kterou Pavel popisuje slovy – „ne všichni věří“. Ale hned se obrací k Pánu i k Tesalonickým:

Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého. (2Te 3,3)

Ano, Pán je věrný. To je naše naděje i radost, v tom je náš pokoj a ujištění, odtud čerpáme sílu i naději do každého dalšího dne. Pán je věrný. On je věrný, i když my jsme nevěrní! Pán nemůže zapřít sám sebe. On je konzistentní a vždycky jedná v souladu se svým charakterem – on je pravda, láska, dobro, spravedlnost, svatost, čistota – nemůže být nevěrný! Zapřel by sám sebe, kdyby byl nevěrný. Vznikla by v něm nejednota a rozpor – přesně to se děje nám, když jsme nevěrní. Ale u něj to nikdy nemůže být. Vždycky a za všech okolností musí zůstat věrný sám sobě a svému charakteru. Vždycky splní, co slíbil. Nikdy nemůže lhát. On je pravda a proto se můžeme spolehnout na to, že zůstane věrný. V něm není žádná lest, léčka, žádná past, nikdy s námi nehraje nějakou zlou hru, ale vždycky se můžeme spolehnout na jeho slovo. Všechno, co říká a všechno, co dělá, je v naprostém souladu. Dokonce i ta samotná skutečnost, že přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Tím jenom ukazuje, jak je dobrý. A to, že dal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, ukazuje, že je naprosto spravedlivý. Nic v jeho charakteru si neprotiřečí. 

Tohle je velké povzbuzení ve víře pro ty, kdo slyšeli, že v církvi jsou ti, kdo nevěří – a jsou to pochybní a zlí lidé, od kterých potřebujeme vysvobodit. To je něco, co by nás snadno mohlo srazit na zem, co by snadno mohlo rozbít naši víru na kousky. Od církve přece čekáme něco úplně jiného! Nedávno jsme se bavili na skupince, že jsou lidé, kteří jsou zranění církví, tedy konkrétními křesťany, často vedoucími v církvi, cítí se zneužití a nemají žádnou důvěru v církev a nechtějí mít s církví nic společného. A můžeme tomu dobře rozumět, ale nemůžeme s tím souhlasit. Kdo z nás někdy nebyl zraněn církví? Lidmi, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané a mnohdy skutečně křesťany byli! To není důvod, proč bychom se měli zříct Pánovy církve. To není důvod, proč bychom neměli mít společenství s dalšími křesťany. Možná nemusíme mít společenství s těmi, kteří nám hodně ublížili, ale nemůžeme kvůli nim odmítnout ostatní. Nemáme žádnou záruku, že se něco podobného nestane znovu, ale naše naděje není v lidech, ale je v Pánu. Nejsme v církvi kvůli lidem, ale kvůli Bohu – on je tím hlavním důvodem, proč jsme dneska tady. A když máme dobré vztahy s lidmi, je to jenom benefit a požehnání od Pána. A mimochodem nemůže to být tam, kde není Boží slovo rozhlašováno, kde není oslavováno ve své moci, kterou působí v životech těch, kdo mu věří a kde Boží slovo neodděluje svaté od zlých lidí. Tam, kde se toto děje, kde je Boží slovo v úctě, můžeme mít jistotu, že najdeme společenství – ale vždycky to bude společenství hříšníků, kteří byli vykoupeni Kristovou a jsou očišťováni Kristovou krví. Proto Pavel vede křesťany k Pánu a k jeho věrnosti. 

A podívejte se do toho textu, co Pán ve své věrnosti dělá: Posiluje a ochraňuje od zlého. Protože je Pán věrný, tak vás posílí a ochrání od zlého. To neznamená, že nebudeme zakoušet slabost, že si nebudeme připadat bezmocní a zoufalí, ale uprostřed slabosti budeme zakoušet Pánovu sílu, ve všem zoufalství budeme mít naději. Pán nás posílí v pravdě evangelia, jak v poznání pravdy samotné, tak v pochopení evangelia, takže se neodkloníme od poznání pravdy a nebudeme svedeni těmi zlými lidmi. Bůh nás posílí ve své milosti, takže i když někdy budeme velmi slabí ve víře a budeme se jen potácet, nikdy úplně neselžeme, protože ten, který v nás započal dobré dílo, ho dovede až do dne Ježíše Krista. Bůh nám slíbil, že to udělá a on je věrný, takže to také udělá. Možná jste ještě neprošli žádnou krizí víry, ale to neznamená, že před vámi žádná není. Ale Pán je věrný. On vás posílí ve své milosti, ve víře i v pravdě.

A také nás ochrání od zlého. Když učil učedníky modlit se, tato prosba byla součástí jeho výukové modlitby: Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. To ale neznamená, že se nám nebudou dít zlé věci. Bůh nás v tomto světě neochrání od přítomnosti hříchu – jak v životech druhých lidí spolu s důsledky, které dopadají i na na nás, tak v našich vlastních životech. Dokud jsme v tomto světě, hřích tu bude s námi a s ním také zlo, které z něj vyvěrá. Ale hřích už námi nebude panovat. A Bůh nás chrání také od toho zlého, od satana, abychom se nenechali polapit jeho lstí a přemoci jeho zkažeností. A jakkoli se nám to někdy nezdá, musíme si připomínat Pánova slova:

• Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1K 10,13)

Tak to je chvála Pánovy věrnosti. On je věrný! A nyní je tu:

II. Povzbuzení ke křesťanské poslušnosti

• Spoléháme na vás v Pánu, že konáte a budete konat, co přikazujeme.

Podívejte se dobře na to, co tady Pavel píše. Říká křesťanům, že pokud jsou v Pánu, má naprostou jistotu a důvěru, spoléhá se na to, že budou jednat podle příkazů, které jim dal. Jinými slovy, že budou poslušní ve víře. Budou poslouchat příkazy, které jim dal. Jsme Pánův lid, jsme lidem smlouvy. Starozákonní Izrael byl také lidem smlouvy, ale smlouva, kterou s nimi Bůh uzavřel na Sinaji, se diametrálně lišila od smlouvy, která byla zpečetěna na kříži Kristovou krví a kterou si připomínáme v Památce Páně. Ta smlouva ze Sinaje zněla: 

• Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele. (Ex 19,4–6)

Jestliže mě budete poslouchat a dodržovat má přikázání, tedy mou smlouvu, budeme mým lidem a královstvím kněží. Apoštol Pavel tuto smlouvu popisuje jinými slovy takto:

• Kdo bude tyto věci činit, získá tím život. (Ga 3,12)

Pavel tak popisuje zákon a mluví o skutcích zákona. Ale zákon, tedy Mojžíšův zákon, to jsou podmínky smlouvy. Kdo toto bude činit, bude mít život. Ale nyní je tady nový zákon a nová smlouva, Kristův zákon a Kristova smlouva. Poslechněte si, jak ji popisují proroci, když mluví o tom, že ji Bůh dá – jedná se o naprosto klíčová slova z proroků a je dobré si je vrýt do paměti a vracet se k nim, jako se k nim opakovaně vrací Nový zákon:

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jr 31,31–34)

Je to nová smlouva, která je jiná než ta stará, kterou bylo možné porušit a nedodržovat ji. Ale ta nová bude znamenat nové srdce, zákon napsaný do srdce a odpuštění hříchů. Stará smlouva nemluví o odpuštění hříchů, ale o bezhříšném životě – a pokud se někdo prohřeší, může prostřednictvím kněze přinést oběť za hřích a bude mu odpuštěno. Ovšem nikoliv kvůli té oběti zvířete, ale kvůli tomu, co ta oběť představovala – měla ukazovat na dokonalou oběť našeho Spasitele Pána Ježíše Krista. On je ten beránek bez vady a bez poskvrny, který snímá hříchy světa. 

• Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,25–27)

Nové srdce zaslíbené novou smlouvou je srdce, které se bude řídit Božími ustanoveními, bude je zachovávat a bude podle nich jednat. A to jsme přesně v našem textu. Pavel říká, že jestliže jsou v Pánu, spoléhá na to, že se budou řídit jeho příkazy, že budou jednat podle toho, co jim přikazuje Boží slovo. 

Stará smlouva říkala: Toto čiň, abys měl život. Nová smlouva říká: Dávám ti život, abys činil … Protože máš v sobě život, budeš činit, budeš jednat podle přikázání, která ti dávám. A jeho přikázání nejsou těžká – Jan říká:

• A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. (1J 3,23)

Milovat Boha a milovat bližního, v tom je celý zákon a proroci (Mt 22,37–40). Láska je tady naplněním zákona (Ř 13,10). Je to zodpovědnost věřícího, aby věřil a miloval, je jeho zodpovědností, aby jednal podle toho, jak v něm Duch svatý působí. Pavel má jistotu v tom, že věřící nezůstanou neplodní, že nebudou bez dobrých skutků, že jejich život nebude pasivní, ale že budou jednat k Boží slávě, že budou hledat způsoby, jak mohou oslavit Boha. A to je dílo nového srdce, které jim bylo dáno. V listu Titovi Pavel psal o Boží milosti, která zachraňuje a proměňuje životy všech, kteří jsou jí dotčeni. A završuje to slovy chvály, která směřuje k Pánu Ježíši Kristu:

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Bůh si učinil svůj lid, který je horlivý v dobrých skutcích. Úplně stejná slova napsal Pavel Efezským, kde mluví o tom, že jsme spaseni z milosti a že jsme Božím dílem – doslova je tam napsáno, že jsme novým naprosto unikátním stvořením, Božím uměleckým dílem a jsme stvořeni k tomu, abychom žili v dobrých skutcích, které nám Bůh připravil (Ef 2,8–10).  A nyní to nejdůležitější – my je nemusíme hledat, ty skutky si nás najdou. My jen máme žít svůj život s pohledem upřeným k původci a dokonavateli naší víry a žít ten život tak, jak ho žijeme – ve své rodině, v práci, ve volném čase, když jsme na zahradě nebo při sportu, na motorce nebo na střelnici, když nakupujeme nebo vaříme, když uklízíme doma nebo myjeme auto – máme nové srdce a když se upínáme k Pánu, on nás povede, takže jeho dobré skutky, které nám připravil, nemineme. Bůh v nás působí svým Duchem, dal nám srdce, které je poslušné a ochotné kdykoliv jednat podle jeho Slova. Když jsme v Pánu, jsme nové stvoření. Je v nás jeho život, a když se zaměříme na něj, nikoliv na sebe nebo na dodržování nějakých přikázání, ale na něj samotného, on v nás bude růst a náš život se bude měnit. A to je naše zodpovědnost. K tomu samozřejmě patří, že čteme jeho Slovo a vidíme v něm, co se mu líbí a nelíbí, co máme dělat a nemáme dělat. Ježíš dal svým učedníkům příklad, jak mají jednat, když jim umyl nohy při poslední večeři, kterou spolu měli. A řekl, že jim dal příklad, aby i oni jednali, jako jednal on. Naší zodpovědností je, abychom hledali, jak jednal Pán Ježíš a jednali jako on. 

• Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17)

Jste požehnaní, blahoslavení, když jednáte podle toho, co víte, podle toho, co jste přijali. Přesně totéž, ale jinými slovy říká v našem textu Pavel Tesalonickým. Spoléhám na vás, mám důvěru v Pánu, jsem o vás v Pánu přesvědčen, že budete jednat podle toho, co vám přikazujeme. To není zákon, tedy Mojžíšův zákon, není to zákon zásluh, který říká, když tohle budeš dělat, budeš žít, ale je to Kristův zákon, je to důsledek Boží milosti, která působí v našich životech, že jednáme podle toho, co nám Bůh ve svém Slově přikazuje. A potom, i když se budeme usilovně namáhat, a dokonce víc, než všichni ostatní, můžeme spolu s Pavlem vyznat:

• Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

III. Důvěra v Pánovo vedení

• A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově.

Milostí Boží jsem to, co jsem. Jsem jeho dílo. Nejde o mě, ale jde o něj. Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,20). To je dílo jeho milosti ve mně a skrze mě. Nemluvíme o pasivním způsobu života, nemluvíme o tom, že bychom neměli plánovat nebo se dívat dopředu, že bychom neměli přemýšlet o tom, co tady bude, až my tady nebudeme, a jak bychom mohli ovlivnit to, jak to bude vypadat, až tu nebudeme. O tom všem se v Božím slově dočteme, že máme dělat, že takto máme přemýšlet. Podívejte se, jak Pavel instruoval svého syna ve víře Timotea:

• … co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2Tm 2,2)

V tomto jediném verši jsou čtyři generace křesťanů – je tady 1. Pavel, který svěřil tajemství víry 2. Timoteovi, a nabádá ho, aby učil 3. věrné lidi, kteří budou schopni učit 4. zase jiné. To je pohled víry, který je upřený k pravnoučatům, o tři generace dál. Koho to dnes zajímá? Kdo přemýšlí nad tím, co tady bude za padesát nebo sto let? Záleží na tom, jak se mám já, jestli mám co do pusy a jestli můžu jet do Thajska nebo na Island, a hlavně aby mi dali všichni pokoj a nenutili mě příliš o věcech přemýšlet. Ale Boží slovo nám ukazuje úplně jinou cestu! Kdo nepřemýšlí, je hlupák! Křesťan je popsán jako ten, kdo rozjímá o Hospodinově slově ve dne i v noci (Ž 1,2). A to je způsob, jak Bůh řídí jeho srdce, jak říká náš text. Je to díky tomu, že má nové srdce, které je naplněné Duchem svatým. Kam ho vede? Na prvním místě k Boží lásce. Jsme zase u toho podstatného – u nového srdce, které je naplněné Boží láskou. Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Poslouchejte příkazy Božího slova a Duch povede vaše srdce k Boží lásce, tedy k tomu, abyste poznávali, jak moc vás Bůh miluje a abyste zrcadlili tuto jeho lásku – jak k němu samotnému, tak také směrem ke svým bližním. My milujeme, protože on nejdřív miloval nás (1J 4,19). Dal nám nové přikázání, abychom se navzájem milovali – jak? – jako on miloval nás (J 13,34). Pán řídí naše srdce k Boží lásce, protože dříve než cokoliv jiného potřebujeme vědět, jak moc nás Pán miluje, jaká je jeho láska k nám, co všechno jeho láska znamená, co si pod ní máme představit – a teprve potom nás vede k tomu, jak podle ní máme žít, resp. jak v této lásce a touto láskou máme žít. A je to jeho dílo. On nás k tomu vede, řídí naše srdce. Naše srdce je v jeho ruce. To nakonec platí o srdci každého člověka:

• Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)

To není výsada králů, ale to platí o každém lidském srdci. Problém je, že my tomu moc nevěříme a rozhodně co se týče nás samotných, si to nechceme takto přiznat. Ale on je Pán. A to znamená, že vládne. A vede naše srdce k Boží lásce. K lásce, která je popsaná v té úžasné 13. kapitole prvního listu do Korintu: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá“ (1K 13,4–7). Přesně takhle nás Bůh miluje, a právě k takové lásce vede naše srdce. A kromě toho nás vede k „vytrvalosti Kristově“. Teď jsme četli, že láska vytrvá … A nyní je řeč o vytrvalosti Kristově. 

Bůh je věrný a nepovede nás k netrpělivosti nebo k tomu, abychom něco vzdali nebo nebyli vytrvalí. Jediné, co bychom měli vzdát, jsou naše vlastní ambice, naše snaha doplnit to, co se Božímu dílu nedostává … Ale Pán na kříži zvolal: „Je dokonáno“ (J 19,30). Není nic, co bychom mohli dodat. Jde jenom o jedno jediné – poddat se Bohu, podřídit se jeho vůli. Zůstat tam, kam nás postavil. On s námi chce dělat podivuhodné věci, ale nebude je dělat skrze naši tělesnost, ale navzdory ní. Bude to naše slabost, ve které se bude ukazovat jeho moc, naše nedůvtipnost, naše nepochopení, naše malost a omezenost, kterou bude ke své slávě používat, pokud ho necháme, aby je použil. A to není snadné, protože to bude znamenat přiznat svou slabost před lidmi, pokořit se před druhými a vyznat svou vlastní omezenost a nedostatečnost. A to není nikdy příjemné. Ale přesně to je nesení jeho kříže, které je cestou jeho následování. Je to každodenní nesení jeho kříže. To je taková nepříjemná rutina – znamená to každý den zapřít sám sebe a volat k němu, aby on sám pracoval v mém životě a skrze něj. Aby on rostl a já se zmenšoval (J 3,30). Každý den to vypadá skoro stejně. To není žádný akční film, nevypadá to jako zrychlený běh Skutků apoštolských, jak si to někdy lidé představují. Skutky popisují období od Pánova nanebevstoupení po Pavlovo kázání v Římě, což je nějakých třicet dva let. A mnozí křesťané by to všechno chtěli zažívat každý den nebo aspoň obden. Ale k čemu Pán řídí naše srdce? K vytrvalosti Kristově. Tedy k tomu, abychom následovali Pána den za dnem, krok za krokem, uprostřed všední rutiny, uprostřed šedi pracovních dní, kdy musíme ráno vstávat a jít do práce, znovu si sednout k počítači nebo se znovu bavit s lidmi nebo prostě dělat práci, ke které nás Bůh povolal, znovu a znovu a znovu. To je to místo, kde máme osvědčit svou vytrvalost. A my ji osvědčíme! Proč? Protože on to zaslíbil. Protože on je věrný. Protože my jsme v něm a on žije v nás. Protože nám dal svého Ducha a Duch Boží v nás působí, že chceme i činíme, co se Bohu líbí. Takže i když je to naší zodpovědností, abychom jednali podle Božího slova, můžeme se opřít o to, že podle nové smlouvy nás Duch svatý nevyhnutelně povede k jednání podle Božího slova a dá nám k tomu sílu, takže budeme moci volat: „Milostí Boží jsem to, co jsem!“ 

• A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,20–21)