Biblická církev Praha

Jaroslav Kernal, Praha 15. ledna 2017

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři. Dnes budeme pokračovat ve  výkladu nejdůležitějšího praktického aspektu života církve – a tím je vedení církve. Jsme v prvním listu Pavlova Timoteovi, který patří k těm textům Písma, které se vedením církve zabývají nejvíce a nejpodrobněji. Ale není to ani zdaleka jediný text, který mluví o vedoucích v církvi. Ježíš často mluvil o vedoucích – ať už v tom smyslu, že káral špatné vedoucí mezi Židy – zákoníky a farizeje, nebo v tom smyslu, že vysvětloval svým učedníkům, jak má vedení vypadat mezi nimi, přičemž jim často dával sám sebe za příklad. Asi nejznámější oddíly najdeme v Janově evangeliu – v desáté kapitole Ježíš mluví o tom, že je dobrým pastýřem a vysvětluje, co to znamená:

• Jan 10:11-13 Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.

Ve třinácté kapitole potom ukazuje, co je to služba, když myje nohy svých učedníků. Byla to špinavá práce, která se obvykle svěřovala otrokům:

• Jan 13:12-17 Řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“

A v sedmnácté kapitole Janova evangelia vidíme Ježíše jako toho, kdo se přimlouvá za své učedníky, což je znovu velkým vzorem pro vedoucí v církvi. To jsou vedle mnoha dalších asi ta největší a nejznámější místa v evangeliích, kde Ježíš ukazuje, co to znamená starat se o Boží lid. Ale vedle nich máme rozsáhlé pasáže v knize Skutků (v 6., 15. a 20. kapitole), skoro v každém listě církvím je alespoň nějaká zmínka o vedoucích nebo o vedení. V listech Timoteovi a Titovi jsou oddíly věnované kvalifikaci a náplni práce starších církve, Jakub i Petr popisují další aspekty života a práce starších. Petr říká:

• 1 Petrův 5:2-3 Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

Tady vidíme jednak motivaci k vedení – ne z donucení ani ze zištnosti, ale dobrovolně a s horlivou ochotou, a vidíme také způsob, jakým mají starší vést sbor – ne panovačně, autoritářsky, ale příkladem. Ten první způsob je jistě mnohem pohodlnější a jednodušší, zatímco ten druhý je velmi náročný a bolestivý – ale to je to, co Bůh žádá. Nebo list Židům třináctá kapitola, kde se také zmiňují vedoucí v církvi – že se jim máme podřizovat a že jim byla svěřena zodpovědnost za stádo a budou se před Bohem zodpovídat nejenom z toho, co dělali, ale také z toho, jak to dělali.

Minule jsme se zabývali částí prvního verše třetí kapitoly prvního listu Timoteovi (pěti slovy originálního textu). Mluvili jsme o tom, že povolání starších je vážné, vymezené a vnitřní. Dnes se podíváme na zbývající tři slova, která jsou v prvním verši, přičemž jednoho z nich už jsme se minule dotkli. Ta slova jsou „dohlížení“ a „dobrá práce“.

• 1Tm 3,1 Věrohodné (je to) slovo: Jestliže se kdo po dohlížení vztahuje, po krásné práci touží.

Chci, abychom si dnes udělali alespoň trochu jasno v tom, co je to ona zmiňovaná krásná práce. V našem textu vidíme, že minimálně v jednom aspektu souvisí s dohlížením. Ovšem půjdeme ještě dále a podíváme se na další slova v Písmu, která popisují starší, protože tato slova – stejně jako slovo dohlížitel, strážce, popisují úkol, náplň práce těch, kdo vedou Kristovu církev. Pro zdravý život církve je naprosto nezbytné, abychom rozuměli tomu, kdo jsou to starší a co je jejich úkolem. Je to v mnoha ohledech podobné rodině – pokud nebudeme rozumět tomu, jaký je rozdíl mezi otcem a matkou a jaký je rozdíl mezi rodiči a dětmi, potom rodina nikdy nebude dobře fungovat a děti nebudou vyrůstat na dobrém místě. Když rodiče nerozumí roli rodičů, nemohou dětem vysvětlit rozdíl mezi rodiči a dětmi, nemohou je vychovávat ani je vést. Když děti nerozumí tomu, kdo jsou rodiče a kdo děti, nemohou zdravě růst, nemohou růst emocionálně ani v zodpovědnosti a nikdy nebudou schopné mít vlastní rodinu a dobře vychovávat své děti.

S církví je to stejné. Kde křesťané nerozumí věcem, které se týkají vedení církve, nemohou růst zdravě, takové sbory nemohou připravovat nové dobré a zralé vedoucí a nemohou vznikat ani nové církve.

I. Krásná práce

V řeckém textu je slovo skutek, které se v Písmu používá celkem často a má širokým rámec použití – od skutků zákona, přes práci jako takovou, úkol, činnost, záležitost až po požadavek (např. zákona – Ř 2,15). Nejsme spaseni ze skutků (Ef 2,9) – a je tam přesně toto slovo, ale jsme spaseni k tomu, abychom konali dobré skutky (Ef 2,10) – je tam stejné slovo.

V našem textu toto slovo popisuje úkol, činnost, práci, po které touží muž, který chce být starším církve. Tento verš nám říká, že kdo chce být starším, musí rozumět tomu, co je obsahem vedení církve – Písmo tady říká, že takový muž touží po krásné práci. Jestliže je v jeho očích tato práce krásná, zcela nepochybně musí chápat, co je jejím obsahem.

Slovo, které charakterizuje práci, je řecké slovo kaloj, se kterým už jsme se v prvním listu Timoteovi setkali. Je to slovo, které měl Pavel zjevně rád, protože v šesti kapitolách tohoto listu je celkem sedmnáctkrát. My jsme se jím více zabývali v osmnáctém verši první kapitoly, kde jsme mluvili o dobrém boji víry. Slovo dobrý je slovo kalos. Dobrý boj, dobrá práce, krásná práce, krásný úkol – slovo kalos se dá přeložit také jako správný, znamenitý, vhodný, když se používá ve smyslu krásný, mluví o dokonalosti, nádheře. Takže práce, o které je tady řeč, je popsaná jako nádherná práce – je to taková práce, po které by alespoň někdy měl toužit každý muž. A v páté kapitole, když Pavel znovu mluví o starších, mluví o poctě starším, kteří dělají svou práci dobře (kalos), znamenitě. Je to krásná práce, kterou je potřeba krásně, dobře dělat.

Ale Písmo také říká v našem textu, že to je práce, úkol. Není to pozice, není to úřad. Někdy křesťané mluví o úřadu starších a dohlížitelů, ale Písmo nikdy nikde nemluví o úřadu. Mohl by zde být jistý náznak něčeho podobného, protože 1. Timoteovi 5,22 a Titovi 1,5 mluví o tom, že starší má být ustanovený, tedy oddělený, veřejně označený a v tomto smyslu uvedený do služby s všeobecně vyjádřeným souhlasem, ale není uveden do úřadu nebo ustanoven do pozice. Je veřejně označen jako ten, kdo nese zodpovědnost za stádo, komu byla svěřena zodpovědnost a spolu s ní také autorita, ale tato zodpovědnost znamená mnohem více práce a mnohem více služby. Jedná se o oficiální pověření, ale byl bych opatrný a váhal bych s tím, nazývat ho úřadem. Myslím, že daleko lepší je rozumět vedení v církvi jako úkolu, který byl svěřen několika vybraným ovcím z celého stáda. Starší jsou pořád jenom ovce, i když jim zároveň byla svěřena zodpovědnost pást stádo. Tato zodpovědnost z nich neudělala něco víc, pouze na jejich bedra vložila víc zodpovědnosti.

Když se vrátíme k našemu textu, je zde řeč o práci. Vedení církve není nějaká vyšší úroveň křesťanského života, ale není ani zájmová doplňková činnost. Není to koníček, který by člověk mohl dělat ve svém volném čase. Je to práce, úkol. Je to něco, co do velké míry bude pohlcovat život člověka – proto také Písmo mluví o zjevné míře zralosti člověka, který má být ustanoven jako starší, protože jenom zralý člověk bude moci dobře nakládat se svým časem tak, aby nezanedbával úkol, který mu byl svěřen, ani aby nezanedbával všechny ostatní povinnosti, které už má. Práce starších je těžkou prací – podívejte se se mnou na to, jak Pavel popisuje svou službu církvi v Efezu, když mluví se staršími efezské církve – dává jim tak příklad a návod, jak si mají sami počínat ve své službě:

• Sk 20:20.31 Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. … Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu.

Ve shromážděních i v rodinách, ve dne v noci, se slzami v očích, všechno, co jste potřebovali slyšet, celou radu Boží… – to jsou slova, jimiž Pavel popisuje svou službu a ukazuje tak efezským starším, jaká má být jejich služba. Ještě více se můžeme o této krásné práci dozvědět, když se blíže podíváme na slova, která v Písmu slouží k popisu starších. Už jsem řekl, že ta slova nemluví o pozici, ale popisují úkol. V našem textu je první z těchto slov:

II. Dohlížení

Máme tady slovo, které bychom mohli přeložit také jako pověření, ale v kontextu následujícího verše, kde se mluví o dohlížiteli, je mnohem lepší vztáhnout toto slovo právě k dohlížiteli a nikoliv k pověření. Slovo episkopos (je ve druhém verši) znamená dohlížitel nebo strážce. Jedná se o člověka, který se stará, který je zainteresovaný v životě druhého člověka. To slovo zdůrazňuje některé stránky práce starších v církvi.

Na prvním místě jsou starší správci (viz Tt 1,7). Starají se o to, co jim bylo svěřeno. Každý křesťan je správce – nikdo z nás nemá nic, co by mu Bůh nedal. Bůh nám svěřil všechno, co máme, ale i všechno, co jsme, co umíme, v čem vynikáme. A my máme být dobrými správci těchto hřiven, které Bůh dal každému – i tomu nejmenšímu z nás. Ovšem starším bylo svěřeno ještě něco vzácnějšího – podívejte se se mnou do Skutků 20. Zde je jeden text, který je velmi zajímavý a také velmi důležitý a ještě se k němu dneska dostaneme – nyní z něj chci zdůraznit hodnotu, kterou Bůh svěřil starším:

• Skutky apoštolské 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce [episkopos], abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Starším byla svěřena Kristova církev, Pánovi beránci. Kristova nevěsta. Hodnotu toho, co Bůh svěřil starším, vidíme v závěru toho verše – Bůh si církev získal krví vlastního Syna. Mimochodem v originále je řečeno, že Bůh získal církev „vlastní krví“ (ČSP, B21, KRAL), a protože jediná vykupující krev, která byla prolitá za Boží lid, byla krev Božího syna, mluví tento verš velmi jasně o Kristově Božství. Kristova krev je cenou, která byla zaplacena za nevěstu Beránkovu. To nám ukazuje, jak se Bůh dívá na církev, jak vzácná je pro Boha církev. Není nic, vůbec nic, co by bylo Bohu tak vzácné, jako církev – lid vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležící Bohu (1Pt 2,9). Z toho bychom měli také vidět, jak se máme na církev dívat my. Skutečná Kristova církev – a tady musíme rozumět tomu, že ne všechno, co se nazývá církví, církví skutečně je, stejně jako ne každý, kdo se nazývá křesťanem, jím opravdu je – má cenu krve Božího Syna. Proto také Písmo říká, že nepatříme sami sobě, ale bylo za nás zaplaceno výkupné.

Váš život vám nepatří, moji milí. Nejste tady kvůli sobě, ale kvůli Pánu. A starším byla svěřena péče o toto vykoupené Kristovo tělo – jsou správci, kteří se starají o církev, což je jeden z aspektů slova dohlížitel. Co mají dělat dále?

Slovo dohlížitel dobře ukazuje na další aspekt práce starších – nejenom, že se jako dobří správci starají o církev, ale dohlížejí na ni. Na co přesně dohlížejí? Židům 13,17 říká, že bdí nad vašimi dušemi – slovo duše se někdy dá přeložit jako člověk, takže ekumenický překlad zde říká, že „bdí nad vámi“, ale v originálním textu je slovo duše a na tomto místě má myslím to slovo své opodstatnění, protože ukazuje na vnitřní rozměr našich životů. Je tam sloveso bdít, tedy být vzhůru, být na stráži, střežit, což je další rozměr slova episkopos – strážce (Sk 20,28 – ustanovil vás za strážce).

Starší bdí nad duchovním životem těch, kdo jsou mu svěřeni. Když jeden autor popisoval církev a mluvil o všeobecném kněžství věřících, krásně napsal, že úspěšná práce starších by v ideálním případě byla taková, že sbor dojde do bodu, kdy starší už nebudou potřeba, protože všichni budou vybudování do zralé podoby lidství podle míry plnosti Ježíše Krista. Jednoho dne k tomu skutečně dojde, ale nebude to v tomto těle. Existuje mnoho falešných učitelů, mnoho duchovních nástrah, na začátku svého duchovního života jsou křesťané jako novorozenci a mnozí jsou duchovně velmi slabí a nerostou – a to jsou důvody, proč v tomto těle vždycky budeme potřebovat zbožné bratry, kteří nad námi budou bdít. Kteří budou dávat pozor, jestli nějaká ovečka neodchází od Boha, jestli neschází na scestí, jestli se nesytí odpadky někde na internetu, nebo jestli svou duši nepoddává hříšným žádostem. Proto práce starších – dokud budeme v těle – nikdy neskončí.

A znovu je zde něco, co se potřebujeme všichni učit, protože všichni jsme královským kněžstvem. Žádný křesťan by neměl mít postoj Kaina, který, když se ho Bůh ptal na jeho bratra Ábela, odpověděl: „Copak jsem strážce svého bratra?“ Křesťané, Bůh vás postavil do církve, Bůh z vás Kristovou krví udělal církev, učinil z nás společenství Božího lidu, nejsme anonymní skupinou lidí, kteří se sešli, protože máme něco společného, ale jsme církví! Máte tady bratry a sestry, k nimž nemůžeme být lhostejní! Ať je nám vzdálena lhostejnost Kaina! Musíme porozumět, co to znamená královské kněžstvo, a co to znamená církev jako společenství Božího lidu. V tomto smyslu jsme všichni povoláni k tomu, abychom bděli, abychom byli na stráži. Pro každého z nás v nějaké míře platí to, co řekl Bůh Ezechielovi:

• Ezechiel 3:18-19 Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil.

Toto je úkol, který Bůh svěřil své církvi – dostali jsme evangelium, abychom ho šířili. Každý podle svých schopností a možností, nicméně každý. Každý z nás musí jít a mluvit s lidmi a zvát je k tomu, aby opustili cestu svévole a bezbožnosti, činili pokání a věřili v Ježíše Krista. Pokud to neudělají, zemřou na věky, budou odsouzeni k věčnému zahynutí. A úplně stejně se jako církev, jako společenství Božího lidu, jako bratři a sestry v Kristu, máme navzájem povzbuzovat k tomu, abychom žili svatě a dělali Bohu čest svým životem.

• Židům 10:24-25 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

A kdyby toto ještě nestačilo, tak se podívejme ještě na jeden text, který nám ukazuje, že je to skutečně úkol každého jednotlivého křesťana starat se o druhé, bdít a být na stráži. Pavel napsal křesťanům do Říma (a nepsal vedoucím, ani starším sboru, ale psal svatým, „všem v Římě, kdo jsou Bohem milováni a povoláni ke svatosti“ – viz Ř 1,7):

• Ř 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

A tady potom hraje svou roli míra zodpovědnosti, kterou Bůh každému určil. Ty verše, které jsem nyní četl, ukazují, že žádný křesťan není bez odpovědnosti v těchto oblastech – hlásání evangelia a péče o bratry a sestry, ale je-li někdo ustanoven jako dohlížitel, je to jeho primární zodpovědnost, je to jeho hlavní úkol. Všichni vedoucí budou Bohu vydávat počet ze své služby (Žd 13,17). Jakub varuje křesťany, aby se nehrnuli do toho, aby vyučovali druhé:

• Jakubův 3:1 Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.

A Ježíš, když mluví o správcích, říká:

• Lukáš 12:48 Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.

Proto náš text mluví o práci – nemluví o pozici, nemluví o úřadu, nemluví o poctách ani nějakém vyvýšeném postavení, ale mluví o úkolu. O úkolu, který je krásný, který je ale také těžký. Nicméně ke každému úkolu Bůh dává sílu těm, které k danému úkolu povolává – jsme přece jeho dílo, stvořeni k tomu, abychom konali skutky, které nám Bůh připravil (Ef 2,10). Proto jsme minule mluvili o vnitřním povolání, o touze, kterou Bůh dává mužům, které povolává k tomu, aby byli pastýři Božího lidu. Proto Skutky 20,28 mluví o tom, že to je Duch svatý, který ustanovuje starší, což jde ruku v ruce s vnitřním povoláním, které se bude projevovat službou a také s charakterem, který bude vidět. Pokud jsou tyto věci v souladu, nic nebrání tomu, aby takový bratr byl veřejně ustanoven jako starší církve – a potom skutečně můžeme mít velikou důvěru a velkou míru jistoty, že to byl Duch svatý, kdo ho ustanovil.

Pojďme udělat ještě jeden krok a podívat se na další dvě slova, která Písmo používá k označení starších a která jsou zároveň popisem jejich práce. Tato slova nejsou v našem textu, ale jsou to synonyma ke slovu dohlížitel a potřebujeme jim rozumět, protože díky nim lépe pochopíme podstatu krásné práce, o které mluví náš text.

III. Starší, pastýř

Podívejme se nejprve na tři místa v Písmu, která nám ukazují, že dohlížitel, starší a pastýř jsou synonyma popisující úkol, který byl těmto bratrům svěřen.

Pavel si do Milétu zavolal starší efezské církve. A těmto starším říká:

• Skutky apoštolské 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Vy, starší, jste ustanoveni jako strážci, abyste pásli, abyste byli pastýři. Pro jednu skupinu osob jsou tady použita všechna tři slova – starší, dohlížitel (strážce), pastýř. Starší = pastýř = strážce. Každý starší je pastor, pastýř. A každý pastýř je také strážce. Proto máme v Písmu jenom jednu (komplexní) kvalifikaci, která se týká charakteru a schopnosti učit. Každý starší, každý pastýř, „kazatel“ (což je slovo, které Písmo o vedoucích církve nepoužívá) musí naplňovat tuto kvalifikaci – jinak nemůže být pastýřem, starším.

• Tt 1:5-7 Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ženatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Neboť dohlížitel má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý.

Titus měl ustanovit starší, o nichž Pavel píše, že tito dohlížitelé mají být…

Starší a dohlížitel je zde totéž. Pavel zaměňuje tyto pojmy, protože označují tytéž lidi. Totéž dělá Petr se slovy starší a pastýř:

• 1 Petrův 5:1-2 Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá…

Starší se mají starat jako pastýři, protože starší jsou pastýři. Dneska se tyto pojmy od sebe oddělují, ale Písmo mezi nimi nedělá rozdíl. Starší je pastýř a pastýř je starší. Pastýř je ten, kdo střeží, je dohlížitel.

Je důležité, abychom si všimli, že i když Písmo používá slovo starší k popisu vedoucích církve, nikde nezmiňuje věkovou hranici. Je pochopitelné, že starší znamená v nějakém slova smyslu starší, ale zásadní není věk, nýbrž kvalifikace týkající se charakteru. To dává smysl, protože věk není zárukou moudrosti a největší pošetilost je pošetilost šedin nikoliv pošetilost mládí. Písmo o tom mluví často a opakuje to stále dokola. Odkud je moudrost?

• Př 2:6 Moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst.

Kde začíná moudrost? U bázně před Hospodinem (Př 1,7). Komu Bůh dává moudrost? Tomu, kdo ji hledá jako stříbro, kdo po ní pátrá, jako po skrytých pokladech (Př 2,1-5). Vzpomeňte si na Šalomouna, který byl mladíčkem, když žádal Boha o moudrost, na Elíuha, jednoho z přátel Jóba, který řekl:

• Jób 32:7-9 Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu.

Když se vrátíme k našemu tématu, slovo starší nemluví až tak o věku, ale o moudrosti. A moudrost poznáte – podle jednání, podle mluvení, podle ovoce, které nese jak v životě dotyčného, tak v životech lidí kolem něj.

Další slovo je slovo pastýř. Tady bychom mohli zůstat hodně dlouho, protože to je slovo nabité významem. Mohli bychom procházet řadu míst ve Starém zákoně, která mluví o pastýřích – dobrých i špatných. Proroci jako Jeremjáš, Ezechiel nebo Zacharjáš přinášeli proroctví proti špatným pastýřům Božího lidu, stejně tak Ozeáš nebo Izajáš. Jedno z jejich slov za všechny:

• Ezechiel 34:2-5 Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny.

Starší jsou pastýři a důraz na jejich charakter by měl být určitou zárukou toho, že nebudou špatnými pastýři. Že nebudou jako nájemci, kteří utíkají, když přijde vlk, ale budou jako David. Poslouchejte, jak popisuje svou práci:

• 1 Samuelova 17:34-35 Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil.

Práce pastýře Božího lidu není o fyzických vlcích a medvědech – ti jsou dnes u nás chránění, ale je to o těch, kteří přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci (Mt 7,15). Těm je třeba se postavit. A to je stejně, ne-li ještě více nebezpečné, než se postavit živému vlkovi. Proto musí mít starší pevný charakter, proto to musí být zralý muž, plný moudrosti a bázně před Bohem. Proto je o starších řečeno, že musí být schopní učit (1Tm 3,2). To je podstata této práce. Všechno, co souvisí s vedením Božího lidu, stojí na dvou věcech – na Božím slově a modlitbě. Proto Pavel napsal Titovi, že takový muž musí být:

• Titovi 1:9 … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Hlavní náplní práce staršího je zůstat v Božím slově. Jako Ezdráš:

• Ezdráš 7:10 Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.

Jako apoštolové v samotných počátcích církve, kdy ještě nebyli v církvi ustanoveni starší a apoštolové v jeruzalémské církvi plnili jejich roli. Když přišly praktické problémy do církve, protože některým vdovám se nedostávalo péče, které se jim mělo dostávat a bylo potřeba tu práci udělat, podívejte se na to, co řekl Petr shromážděné církvi:

• Sk 6:2-4 Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

Bůh hledá muže, kteří budou odevzdaní studiu, žití a kázání Božího slova. Kteří budou cele vydaní Kristu a Slovu jeho milosti. To jsou starší podle Písma, to je krásný úkol dohlížení na Boží lid. Jenom tak totiž může být zajištěno, že Boží lid bude veden k tomu nejvyššímu pastýři, k dobrému pastýři, k Ježíši.

• ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (1Pt 2,25)

On je ten dobrý pastýř, který nás vodí na klidná místa u vod, který pase na čerstvých zelených nivách, který občerstvuje naši duši. To je ten dobrý pastýř, který se stará o svůj lid, který se obětoval za svou církev, aby ji očistil křtem vody a slovem a tak si sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,25-27).

To je ten nejkrásnější úkol – přivádět každou vyhladovělou duši k tomu, který je chlebem života, každého žíznivého k tomu, který je zdrojem živé vody, všechny, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny k tomu jedinému, který dává odpočinutí a jehož jho netlačí a břemeno netíží – to je krásná práce, protože vyvyšuje Krista, oslavuje Krista, vede ke Kristu, slouží Kristu.

Proto se jako sbor musíme modlit za to, aby Bůh povolal a připravil muže, kteří budou sloužit jako podpastýři Kristovi a budou pečovat o naše duše. Proto se potřebujeme povzbuzovat navzájem, abychom rostli v Kristu, abychom jako jednotlivci i jako sbor byli zralí v Kristu, plní jeho moudrosti a lásky, abychom byli nádhernou církví, která vším, co je, oslavuje svého vykupitele. Amen.