Gedeónovo vítězství (Sd 8,4–21)

První příchod v milosti, druhý k soudu

Jaroslav Kernal, Praha 30. listopadu 2025

Dneska máme před sebou první adventní neděli. Je to jen lidská tradice, ale má svůj základ v Božím slově, protože je o příchodu Pána Ježíše Krista. A není bez zajímavosti, že v historii se křesťané – ať to bylo v době reformační nebo dřívější či pozdější – obvykle zaměřovali na druhý příchod Pána Ježíše Krista. Rozuměli tomu tak, že poprvé už přišel a jeho narození si připomínáme až 25. prosince, kdy obvykle bylo kázání, které se týkalo narození Pána Ježíše Krista. Ale do té doby si většinou připomínali Pánův druhý příchod, jeho definitivní vítězství, kdy se zjeví ve slávě jako Pán pánů a Král králů, kdy přijde jako válečník a soudce. A mimochodem tohle všechno nacházíme také v našem dnešním textu v knize Soudců. To není můj plán, to je dílo Boží prozřetelnosti, takže můžeme žasnout nad Boží velikostí, moudrostí a dobrotou. Pojďme tedy přečíst náš dnešní text.

Dneska máme před sebou Gedeóna jako vítěze a soudce – ne jako soudce v Izraeli, ale jako toho, kdo přichází, aby vykonal soud – soud nad zrádci a zbabělci a soud nad poraženými nepřáteli. Projdeme tento příběh Gedeóna a ukážeme si, jak se od něj můžeme učit my sami a co se od něj můžeme učit o Pánu Ježíši Kristu. Kdykoliv čteme Starý zákon, musíme se do něj dívat optikou, brýlemi Nového zákona, skrze vtěleného Krista a jeho dílo, tedy skrze kříž. Je to něco, co se musíme stále učit a z Boží milosti to uděláme i dneska.

I. Gedeón odmítnut

Bůh skrze Gedeóna zahnal obrovskou hordu Midjánců, Amálekovců a synů východu. Mnozí z nich se pobili mezi sebou, když stál Gedeón se svými třemi sty muži, které mu Bůh ponechal, uprostřed noci na kraji midjánského tábora v jedné ruce s pochodní a v druhé ruce s trubkou. Střídavě troubili a volali: „Meč za Hospodina a za Gedeóna!“ (Sd 7,20). Potom Gedeón poslal posly k dalším kmenům, aby neváhali a vydali se do boje proti Midjáncům. Efrajimci sestoupili z hor k jordánským brodům, přes které zmatení, dezorientovaní a vystrašení Midjánci museli přejít a pobíjeli je tam. V našem textu jsme četli, že v těchto bojích padlo sto dvacet tisíc mužů. To bylo ohromné vítězství, na němž se do velké míry podíleli právě Efrajimci. To jim Gedeón připomněl na začátku osmé kapitoly, což je uklidnilo, když proti Gedeónovi reptali.

Nicméně část Midjánců, patnáct tisíc mužů, včetně dvou jejich králů, unikla za Jordán. A tady je první lekce, kterou se můžeme naučit od Gedeóna. Začatý boj je potřeba dotáhnout až do konce. Pokud nedotáhneme věci do konce, vymstí se nám to. Pokud nebudou Midjánci pobiti úplně, zase se vrátí. Vzpomeňte si na začátek knihy Soudců – Izraelci dobyli Gázu, Aškalón a Ekrón (Sd 1,18) – to byla pelištejská města. Ale Pelištejci se tam zase vrátili a zanedlouho se dostaneme k Samsonovi, který proti nim bojoval. Izraelci dobyli Jeruzalém, dokonce tam dovlekli Adoní-bezeka, kanaánského krále, kterému uťali palce na rukou a na nohou a on tam zemřel. Ale o několik století později musí David znovu dobývat Jeruzalém. Nedotáhli to až do konce. Gedeón to udělal.

Ale ta cesta nezačala úplně dobře. Gedeón zase shromáždil svých tři sta mužů a potom, co uklidnil Efrajimce, se s těmi svými muži vydal pronásledovat Midjánce. Proč s ním nebyli i ti ostatní? Řekl bych, že už toho měli dost. Získali ohromnou kořist, pobili množství nepřátel – a nejspíš chtěli oslavovat. Proč se honit za tím zbytkem, který utekl? Gedeón to viděl jinak – a viděl to správně.

Přišli k opevněnému izraelskému městu Sukót na území kmene Gád za Jordánem. To měli být jejich bratři, že? Ti muži byli unavení pronásledováním a Gedeón požádal obyvatele Sukótu o pár bochníků chleba pro své muže. Před chvílí tudy utíkalo patnáct tisíc Midjánců a možná také zabouchali na brány Sukótu. Nevíme to jistě, ale trochu to tak vypadá podle toho, co říkají sukótští muži. O něco dál (v. 15) čteme, že Gedeóna a jeho muže potupili svým výsměchem. Je to jiné, když na bránu zabouchá patnáctitisícová horda a když se objeví houf tří set mužů. To šest oddílů po padesáti mužích. Z výšky hradeb to vypadá jako nicotná hrstka. Ale všimněte si, že ten výsměch byl namířen proti Bohu. Gedeón jasně říká: „Jen co mi dá Hospodin Zebacha a Salmunu do rukou, zmrskám vaše těla“ (v. 7). Gedeón jde ve víře, zatímco tito muži v Sukótu jsou zbabělci – místo aby pronásledovali Midjánce, jsou zavření ve městě a ještě se vysmívají tomu, kdo je přichází vysvobodit. Pohrdají jím, protože má jenom tři sta. Oni se staví na stranu svých nepřátel!

Ve středu jsme o tom mluvili na biblické. Efrajimci nemluvili s Gedeónem moc pěkně – ostře se s ním přeli. Předhazovali mu věci, vytýkali mu, že je nepovolal, kritizovali ho. Jejich jednání se navenek příliš nelišilo od výsměchu sukótských mužů. Přesto je tady ohromný rozdíl – když Gedeón zavolal Efrajima, oni přišli a bojovali proti Midjáncům. Byli to spolubojovníci. Byli nepříjemní, byli kritičtí a arogantní, ale stáli na jedné straně. Zatímco muži ze Sukótu (a Penúelu) svými slovy říkají, že stojí na druhé straně. Že pro Gedeóna nehnou prstem. Jsou zbabělí, pyšní, arogantní a nepřátelští. Koledují si o trest.

Hlupáka zavedou jeho rty do sporu, jeho ústa volají po výprasku. (Př 18,6)

Gedeón je ponížen a musí pokračovat v pronásledování. Kolik z nás by to na jeho místě vzdalo? Kolik by řeklo, že to asi není Boží vůle dotáhnout věci až do konce. Tedy většinou to tak je, ale v tomhle případě to vypadá, že to Bůh nechce. Když vám Bůh otevře dveře, nepřibouchne vám do nich nohu, když do nich vstoupíte. Těch tři sta to byli ti, kdo chlemtali jako psi. A Gedeón je plný víry – ví, co má udělat a jedná podle toho. A tady je jeho naprostá podoba s Pánem Ježíšem Kristem.

V Lukášovi 9,51 je předěl Lukášova evangelia. Čteme tam:

Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.

To je někdy zhruba v polovině té Pánovy tří a půl leté služby. V první polovině své služby se známost o něm roznesla široko daleko. V druhé polovině už nemohl jít veřejně do Jeruzaléma a musel tam jít potají, protože mu Židé ukládali o život (J 7,1). Ale jeho mysl byla cele zaměřena na to, aby dokonal to, kvůli čemu přišel – aby dal svůj život jako oběť smíření za naše hříchy. Přišel s milostí, ale co se stalo? Jeho vlastní ho nepřijali. Odmítli ho. Vysmáli se mu. Ponížili ho a potupili. A nakonec ho vydali Římanům, aby ho rukou pohanů mohli přibít na kříž. A i tam se mu vysmívali – a vysmívali se jeho víře, stejně jako se vysmívali sukótští muži Gedeónovi. „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ (Mt 27,40). Nejspíš byl hladový jako Gedeón, protože poslední jídlo, které měl, byl beránek, kterého jedl se svými učedníky, a chléb, který s nimi lámal, víno, které s nimi pil. Měl žízeň, proto volal: „Žízním!“ (J 19,28). A co udělali? Dali mu ocet! A smáli se tomu, že ho nechtěl. On se modlil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Přesto i on – stejně jako Gedeón – přijde podruhé a bude soudit. Přijde jako válečník, bude mít zajaté své nepřátele a bude je soudit. Bude je pást železnou (Zj 19,15), bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Ve světle Pána Ježíše Krista můžeme vidět, jak Gedeón ukazuje právě na něj!

II. Gedeón vítězí

Gedeón za sebou zanechal muže Sukótu i Penúelu. Zanechal jim slova svého soudu a svůj slib, že se vrátí. Ale nejprve musí dosáhnout onoho vítězství. Zebachovi a Salmunovi zbylo patnáct tisíc mužů. To není málo, ne? Když Gedeón poprvé svolal Abíezerovce, shromáždilo se k němu třicet dva tisíc mužů. Pak mu jich zbylo deset tisíc a nakonec jen tři sta. S těmi se nyní chce vrhnout na tábor patnácti tisíc. To nevypadá jako nejlepší vojenská strategie. To je padesát na jednoho. Ale Bůh řekl … Bůh řekl Gedeónovi, že skrze něho vysvobodí Izrael z rukou Midjánců. Bůh ho povolal do služby a toto své povolání potvrdil hned několika způsoby. Takže v našem textu vidíme skutečného muže víry, muže, který se opírá o Boží zaslíbení, který si přivlastňuje Boží slovo, který ho připomínal Bohu, aby mu ho Bůh potvrdil, a nyní na něm nepohnutelně stojí. Pán Ježíš vyučoval své učedníky, aby si spočítali náklad předtím, než ho budou následovat – a udával příklad krále, který se chce vytáhnout proti jinému králi, ale zjistí, že má menší vojsko (spočítá si náklad) a tak místo války hledá dohodu. To je moudrost, a v tomto případě se týká zvážení toho, zda chceme Pána následovat podle jeho Slova. Gedeón nás učí víře. Také to učí Pán Ježíš Kristus, a to ne jednou. Dobrým příkladem může být nasycení pěti tisícům mužů kromě žen a dětí z pěti chlebů a dvou ryb. Učedníci jdou za Pánem a říkají mu, aby propustil lidi, protože mají hlad. A Ježíš jim říká, ať jim dají najíst oni. Ale my máme jen pět chlebů a dvě ryby – a ještě navíc to není naše, má to jeden klučina tady (a my mu to vyvlastníme). Co dělá Ježíš? Učí je víře. Nasytí ten mnoha tisícový zástup chlebem a rybami. A zbyde dvanáct košů nalámaných chlebů. Bůh umí pracovat s málem. My, lidé, potřebujeme hodně. Potřebujeme jistoty, kde by nám měla stačit víra. A pošetile se dovoláváme víry tam, kde bychom měli použít moudrost. Gedeón jde ve víře. Očekává, že mu Bůh dá těch patnáct tisíc Midjánců do rukou.

A všimněte si, že jejich tábor se cítil v bezpečí. Už utekli dost daleko. Tady je přece nikdo pronásledovat nebude. Teď budeme mít klid. Pořád je to patnáct tisíc mužů, a to je poměrně velká síla. To je třikrát víc než naše armáda schopná boje. A tady je další lekce pro nás. Protože my jsme leckdy jako ti Midjánci. Myslíme si, že teď jsme v bezpečí. Máme ten pocit – všechno jde jak po drátkách, všechno se daří, teď už to bude jenom dobré. Ale co nám říká Boží slovo? K čemu nás nabádá Pán Ježíš Kristus i apoštolové? Abychom byli bdělí, abychom dávali pozor, protože náš protivník obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Dávejte pozor! To je slovo pro nás.

Pán Ježíš toto slovo několikrát používá ve smyslu varování, tedy dát si pozor – na lživé proroky (Mt 7,15), před kvasem farizeů a zákoníků (Mt 16,6).

Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Dále toto slovo najdeme v trochu jiném, spíše pozitivním významu – dávat pozor ve smyslu být soustředěný, zaměřený, oddaný, zaujatý nebo odevzdaný něčemu. Ve Sk 8,6 byli lidé zaujati Filipovými slovy, ale také dychtivě naslouchali kouzelníkovi Šimonovi (Sk 8,10). Petr říká křesťanům, že se mají držet Božího slova (2Pt 1,19), Pavel varuje před těmi, kteří se přidrží démonských nauk (1Tm 4,1) a povzbuzuje křesťany, aby se nedrželi židovských bájí (Tt 1,14). Timoteus se má ujmout předčítání, kázání a vyučování (1Tm 4,13) a diákoni nemají být oddaní vínu (1Tm 3,8). Ve výsledku tedy vidíme, že to slovo znamená hlubokou odevzdanost, oddanost a soustředěnost, která je spojená s bdělostí.

Midjánce Gedeón překvapil a vyděsil. Strach přichází, když nedáváme pozor, když nebdíme. Pak může přijít jako naprostá zhouba. Jeden ku padesáti – to je přesila jako hrom. A přece Midjáncům nestačila. Bůh bojuje s málem – s tím málem, které bdí, které je věrné, které spoléhá na něj. Těm dává do rukou své vítězství. Ty používá jako své požehnané nástroje.

Takto Bůh použil svého Syna, aby získal vítězství. A Pán Ježíš už porazil nepřátele u jordánských brodů. Na kříži porazil hřích i smrt, porazil duchovní mocnosti tohoto světa, slavil nad nimi vítězství. Na kříži zvolal, že už je dokonáno a není co přidat. Zajal nepřátele a dal dary lidem (Ef 4,8). Gedeón je předzvěstí dokonaného vítězství Božího. A i toto vítězství musel nakonec dovést do úplného konce. Se třemi sty muži rozprášil patnáctitisícovou armádu Midjánců. Uštědřil jim takovou porážku, že už se nikdy nevzpamatovali (Sd 8,28). Midjánci už se nikde v Písmu neobjevují – a pokud se objeví jejich jméno, je to jenom v souvislosti s porážkou a soudem, příp. v souvislosti s jiným soudem, kdy Moábské a Midjánské ženy smilnily s Izraelci. Historie nám říká, že po dvanáctém století před Kristem se přestávají objevovat zmínky o Midjáncích. Bůh na ně přivedl soud v podobě Gedeóna. A skrze svého Syna, skrze jeho tělo, které mu Bůh dal, Bůh zvítězil nad svými největšími nepřáteli – nad smrtí, hříchem i ďáblem.

Ježíš přemohl smrt. Proto může Pavel volat: „Kde je smrti tvé vítězství, kde je smrti tvá zbraň!“ (1K 15,55). A rychle dodává:

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15,57)

Pánovo vítězství je naším vítězstvím. Díky Pánovu vítězství jsme porazili smrt, protože už jsme přešli ze smrti do života. Díky Pánovu vítězství už nad námi nebude smrt panovat a nebude nás ovládat strachem. Je poraženým nepřítelem. Totéž platí i o hříchu. Ještě nejsme úplně vysvobozeni z jejich přítomnosti, ale už jsme vysvobozeni z jejich moci. Ruka Zebacha a Salmuny už je v Pánových rukou, už jsou spoutaní a Pán je vede k poslednímu soudu. Muži ze Sukótu a Penúelu s obavami vyhlížejí Pánův návrat. Ale věrní, kteří jdou po jeho boku, se radují a chválí Boha.

III. Gedeón soudí

Gedeón se vrací. Nevrací se úplně stejnou cestou, jakou šel předtím, ale přichází jinudy. Jde nejprve do Sukótu. Tady chytil nějakého mládence a nechal ho sepsat seznam sedmdesáti sedmi velmožů a starších toho města. A potom přišel do města a ztrestal ty muže, jak slíbil. Nechal je zmrskat trním a bodláčím za své ponížení. A potom táhne na Penúel. Zbořil jejich věž a muže města pobil. Jejich věž byla nejspíš jejich chloubou i jejich obranou. To je velmi zajímavé – jak muži ze Sukótu, tak muži z Penúelu odpověděli na začátku Gedeónovi stejně, ale jejich trest se lišil. První byli potupeni, zatímco druzí pobiti. Nemáme tady žádné vysvětlení, proč to tak bylo, tak nemá smysl se o nějaké pokoušet. Ale můžeme v tom vidět odkaz na Boží soud, kdy Bůh bude jednat naprosto spravedlivě. Ale spravedlivě neznamená rovnostářsky, což si dnes lidé velice pletou. Někdy mohou věci vypadat navenek velmi podobně, přesto se mohou svou podstatou lišit. Ale Bůh proniká do nitra všech věcí.

Oči Hospodinovy jsou na každém místě, pozorně sledují zlé i dobré. (Př 15,3)

Bůh zná ty nejjemnější záhyby našich pohnutek a motivů, neunikne mu žádné slovo, které vyjde z našich úst, ba dokonce i to, které se objeví v naší mysli. David vyznává: „Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno“ (Ž 139,4). Bůh ví o všem, co ovládá naše srdce, on zná každou bolest, která nás trápí, ví o každé hořkosti, která se někde skrývá, o každém neuzdraveném zranění, které touží po zadostiučinění, tedy po pomstě, ví o pravém motivu každého pohledu, který vrhneme na druhé, dobře ví, jak se věci mají, když se na druhé pěkně usmíváme, zatímco v srdci je dost možná úplně jinak. Jeho oči jsou na každém místě. A jeho ruce soudí naprosto spravedlivě. Můžeme si být stoprocentně jistí, že nikomu, skutečně nikomu neukřivdí. Na rozdíl od nás totiž Bůh nedělá chyby. A úplně stejně jako dává každému jinou míru víry, udělí na druhé straně jinou míru soudu – naprosto přesnou a naprosto spravedlivou.

Náš příběh vrcholí smrtí králů Zebacha a Salmuny. Je to soud nad králi – pleniteli. V jednu chvíli to dokonce vypadá, jako kdyby Gedeón uvažoval o tom, že jim dá milost. Nebyl jako oni, nebyl nájezdníkem. Jenom se stal nástrojem Božího soudu. Předtím to byli Midjánci, skrze koho Bůh začal soudit Izrael kvůli jejich bezbožnosti a uctívání model. Nyní se karta obrátila a Izrael, a Gedeón je mečem v Hospodinově ruce, který je namířený na oba midjánské krále. A tento meč na ně také dopadne se vší silou ruky, která ten meč drží.

I tady je lekce pro nás – ruka, která není povolaná k soudu, nebude mít obvykle sílu soud vykonat. Gedeón chtěl možná vyvýšit svého syna před ostatními a tak ho vybídl, aby zabil oba krále, ale on se bál. Strach ochromuje, ale víra dává sílu a křídla. Gedeónův prvorozený Jeter nebyl kvůli strachu schopný chopit se meče a srazit oba krále k zemi. Neměl jistotu víry svého otce ani jeho povolání. Gedeón byl povolán k tomu., aby vedl Boží lid, aby ho vysvobodil z rukou Midjánců. Jeter toto povolání neměl. I když byl jeho otec slavný, nic to neznamenalo pro něj samotného. Člověk se musí vždy ujistit, že stojí na místě, které pro něj připravil Bůh, že to není místo, kam se postavil sám, nebo kam ho dostrkali jiní – a jedno zda dobrovolně nebo nedobrovolně. Na místě, které není jeho, nemůže žádný člověk dlouho obstát. Uvidíme to ještě víc v následující kapitole, kde je hlavní postavou jiný z Gedeónových synů.

Nyní pojďme obrátit pozornost k soudu nad králi, který je ještě před námi, kde bude spravedlivý král, který nad nimi zvítězí v poslední bitvě. Přemůže všechny mečem, který vychází z jeho úst, tady svým Slovem. Když apoštol Pavel kázal v Athénách pohanům, kteří neznali Písma ani nic nevěděli o Bohu, řekl jim:

Neboť [Bůh] ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. (Sk 17,31)

Pán Ježíš Kristus je jak vykonavatelem soudu, tak také jeho měřítkem – všechno bude souzeno jím a podle něj. On je mírou dokonalého lidství a touto mírou bude každý změřen a bude mu přesně vyměřeno, co všechno se mu nedostává. Ušetřeni budou jenom ti, kdo jsou skryti v Kristu samotném, ti, kdo patří do jeho rodiny, které s ním spojuje jeho krev. Všichni ostatní budou souzeni a odsouzeni a bude jim sebráno to, co si myslí, že mají. Gedeón pobral zlaté měsíčky, které měli na krku velbloudi Midjánců. A Pán Ježíš mluví o lidech, kteří si myslí, že něco mají, ale nakonec jim bude sebráno i to, co si myslí, že mají. Všechny jejich dobré skutky, veškerá jejich zdánlivá spravedlnost, všechny jejich zásluhy – to všechno přijde vniveč. Před očima toho, jehož oči jsou jako plamen ohně, nezůstane nic skrytého.

To nás vede k samotnému závěru – vede nás to k tomu, u něhož musíme hledat záchranu, k Pánu Ježíši Kristu. Jenom u něj nacházíme skutečnou spravedlnost. Jenom v něm jsme skryti před přicházejícím Božím soudem. Jako Gedeón přišel na dvě města v Izraeli, tak přijde Pán Ježíš Kristus na celý svět. Skrze něho bude vylit Boží hněv na každého, kdo není smířený s Bohem skrze víru v Pána Ježíše Krista. Věříte v něj? Jste v něm skryti? Na co spoléháte? Na své věže nebo hradby? Na své dobré skutky nebo svou pravdivost a spravedlnost? Nic z toho neobstojí ve světle Kristovy spravedlnosti. Proto potřebujeme jeho samotného.

On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘. (1K 1,30–31)

Jestliže máte jej, máte všechno, ale pokud ho nemáte, nemáte ve skutečnosti vůbec nic. A pokud by to tak mělo být, musíte rychle spěchat k němu, prosit ho o slitování a odpuštění, vyznat mu svou nevěru, odvrátit se od ní a cele se spolehnout na něj samotného a na jeho dílo. Amen

Sd8-4–21-osnova.pdf (217.21 KB)