Gedeónův syn (Sd 8,29–35)

Nejhorší syn ukazuje na nejlepšího Syna

Jaroslav Kernal, Praha 21. prosince 2025

Když Boží slovo popisuje první církev v Jeruzalémě, prostě říká, že zůstávali v učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. To je jednoduchý popis toho, jak vypadá církev a co má církev dělat, když se společně schází. Je to principiální popis, což je potřeba zdůraznit. Všimněte si, že v Písmu nikde nečteme, jak dlouhé má být kázání nebo vyučování, pokud bychom tedy nechtěli vzít za bernou minci Neh 8, kde se Boží lid shromáždil, a levité četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali to od úsvitu až do poledne (Neh 8,3). Ani jiné podobné věci, které by se týkaly modliteb, společenství nebo lámání chleba. Ale je jasné, že tyto věci mají být přítomné, když se Boží lid schází ke společnému uctívání Boha. Proto chceme jít do Božího slova a zůstávat v něm, protože je to Slovo pravdy, které nám ukazuje, co znamená společenství, co je to modlitba a lámání chleba. Proto i dnes pokračujeme ve studiu knihy Soudců. A znovu, stejně jako v předchozích týdnech, vztáhneme náš text k aktuální době, k adventu. Je čtvrtá adventní neděle a připomínáme si příchod (advent) Pána Ježíše Krista – jak ten první, tak především ten druhý.

A v osmé kapitole knihy Soudců jsme už viděli řadu paralel, které nás vedly přímo k příchodu Pána Ježíše Krista. Mluvili jsme o vítězství Gedeóna nad Midjánci a jeho návratu do Sukótu a Penúelu, dvou izraelských měst, které odmítli Gedeónovi pomoci a které za to následně potrestal. Právě tak Pán Ježíš zvítězil nad svými nepřáteli na kříži Golgoty a dovede toto vítězství až do samotného konce, až se vrátí jako soudce, který odsoudí všechny, kdo mu vzdorovali.

Zastavili jsme se také u toho, jak Izraelci nabídli Gedeónovi království a on ho odmítl. A mluvili jsme o tom jediném, který se kdy narodil jako král, o Ježíši, který nemusel přijmout království od lidí, protože ho měl od svého nebeského Otce a dal ho lidem, nám, kteří v něj věříme.

A minule jsme si připomněli Gedeónův svod, když si udělal efód a tak svedl nejenom sebe a svůj dům, ale celý Izrael. A mluvili jsme o tom, který nikdy nikoho nesvedl, protože on sám je cesta, pravda i život. Kdo k němu přijde, pro toho se stává cestou, po níž jde, je osvobozen pravdou a získává život.

Dneska je před námi text, který mluví o Gedeónových synech a především o jednom synu, synu nevěstky ze Šekemu, který byl nejhorší ze všech Gedeónových synů a který následně zabil všechny své bratry kromě toho nejmladšího. Myslím, že je už naprosto zjevné, kam nás ten text povede – k tomu jedinému synu, který se narodil v Betlémě, který byl nejlepší ze všech, který jediný je dokonalý, který nemusí kvůli tomu, aby mohl vládnout, zabíjet své bratry, který však sám položil svůj život za své bratry. Který přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali – podobně jako Izraelci odmítli po smrti Gedeóna jeho Boha a vrátili se k baalům. Nebyli vděční Bohu za to, co pro ně skrze Gedeóna udělal a nebyli vděční ani Gedeónovu domu za všechno dobrodiní, které jim prokázal. Gedeón soudil Izrael čtyřicet let a celou tu doby byl pokoj, mír – nepochybně bylo mnoho dalších dobrodiní, kromě porážky Midjánců.

I. Narození syna

První věc, která nás jistě praštila do očí, když jsme četli náš text, bylo jméno Jerubaal, což znamená Odpůrce baala – to bylo jméno, které dal Gedeónovi jeho otec Jóaš poté, co Gedeón zbořil baalův oltář, který patřil Jóašovi. Do této doby bylo to jméno použito jenom dvakrát – poprvé, když ho otec takto pojmenoval (Sd 6,32) a následně, když se Gedeón se svým vojskem (32 tis.) utábořil u pramene Charódu (Sd 7,1). Nyní se autor knihy Soudců k tomu jménu vrací. Možná chce zdůraznit právě ten odpor proti baalovi, k němuž se Izrael po smrti Gedeóna vrátil. Evokuje mi to to, co jsem říkal minule, že Gedeón je navzdory vyrobenému efódu stavěn do dobrého světla a zdá se, že celých čtyřicet let, kdy soudil Izrael, byl stále proti baalovi a proti jakékoliv modloslužbě.

Gedeón se usadil ve svém domě a měl sedmdesát synů s mnoha ženami a ženinami, jak Ekumenický překlad označuje (v tradici Kralické Bible) konkubíny, tedy ženy, které nebyly plnoprávnými manželkami a často záleželo na době a na okolnostech, jestli jejich synové byli přijati jako synové. Např. v 1Pa 3,1–9 je devatenáct Davidových synů, které měl se svými ženami, a výslovně je zde uvedeno, že zde nejsou synové, které měl se svými ženinami. Gedeón měla syna, kterého pojmenoval Abímelek, který byl synem jeho ženiny z Šekemu. Zjevně to byl syn, jehož Gedeón přijal a který vyrůstal v jeho domě spolu se svými bratry.

Máme tady určité kulturní pozadí, které je nám velmi vzdálené a je pro nás jen těžko přijatelné. Z hlediska Písma to musíme odmítnout, i když Boží slovo nikde výslovně nekárá žádného z Božích mužů kvůli množství jejich žen. Ale je nad slunce jasnější, že od počátku až do konce je Božím záměrem pro manželství jeden muž a jedna žena, jeden Adam a jedna Eva, jeden ženich a jedna nevěsta, jeden Kristus a jedna církev.

Je obtížné vychovat jednoho syna, je nemožné vychovat sedmdesát synů. Myslím, že museli přibývat tak rychle, že muselo být obtížné už jen přiřadit správná jména k tvářím. Ale možná Gedeónovi křivdím. Každopádně je tady zdůrazněn jeden syn, který se stal tím nejhorším z Gedeónových synů. Více to uvidíme v deváté kapitole, která mluví o tom, jak si Abílemek uzurpoval královský titul a zavraždil všechny své bratry až na toho nejmladšího, který unikl. Jaký je to paradox, když si vzpomeneme na Gedeónova slova, která říkal Izraelcům, když mu nabídli království – ani já, ani můj syn … nad vámi nebudeme panovat. Bude nad vámi panovat Hospodin! Jak dlouho to vydrželo? Tak dlouho, dokud vydržel Gedeón. Tak je to s námi, tak je to s našimi královstvími.

Ale díky odvěké Boží milosti, když se naplnil čas, poslal Bůh jiného syna, svého syna, jediného, jedinečného nebo jak říká KRAL jednorozeného Syna. A nebyla to konkubína, která by ho porodila, ale byla to čistá a zbožná panna, Marie, na kterou sestoupila moc Boží a ona počala z Ducha svatého v době, kdy byla zasnoubena s Josefem. A porodila syna, který byl nazván synem Božím. Gedeón pojmenoval svého syna Abímelek – to jméno znamená (Můj) Otec je král – zdá se, že nám to něco říká o celém tom příběhu a o Gedeónovi i o pozdějších ambicích Abímeleka. Marie porodila syna a bylo mu dáno jméno … Kým? Anděl poslaný od Boha řekl, jak se bude jmenovat – Ježíš, což znamená „Bůh zachraňuje“ nebo „Bůh je spasitel“, protože on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Doslat i jiné jméno, Immanuel, „Bůh s námi“, protože on je Bůh, který je s námi, syn Boží, který se stal synem člověka.

Byl to syn člověka a byl králem od svého narození. Jako právě narozenému králi se mu přišli klanět mudrci z východu. Byl přesným opakem Abímeleka. Nikdy se nechtěl vyvýšit nad své bratry, i když je svou vznešeností a dokonalostí vždycky převyšoval a bude převyšovat. Místo toho se ponížil, když se stal jedním z nich a když se poddal i smrti. Takto byl také nad ně vyvýšen – nejprve na kříž, kde zaplatil za jejich hříchy. Nepřišel jim totiž vzít život, ale dát jim ho. Přišel proto, aby každý z jeho bratrů, tedy z těch, které mu Otec od věčnosti daroval, měl život, a to život věčný. A aby ho mohli mít, musel on dát ten svůj. Ale dal ho dobrovolně a zase si ho vzal zpět, protože on sám byl bez viny, takže ho smrt nemohla udržet ve své moci. Třetího dne vstal z mrtvých a znovu byl vyvýšen nad své bratry, protože vystoupil na nebesa a usedl po pravici Otce. Ale spolu s ním jsme obojí vyvýšení zakusili i my, kteří jsme v něj uvěřili a jsme v něm. Byli jsme ukřižováni spolu s Kristem, na jeho kříži jsme zemřeli i my, takže už nežijeme sami sobě, ale žijeme pro něj, s ním a v něm. Nebo ještě jinak řečeno, on žije v nás. A spolu s ním jsme byli posazeni na nebesích – zatím pouze v duchovním slova smyslu – protože je tam on, jsme tam i my, kteří jsme v něm. Ale blíží se den, jeho druhý příchod, i když si teď zrovna připomínáme ten první, jeho narození, blíží se i ten druhý a potom budeme vzkříšeni, což znamená, že dostaneme nová těla, fyzická těla, která však nebudou porušená hříchem a potom budeme spolu s ním na místě slávy, budeme hledět na jeho slávu a budeme mu podobní.

Není to fascinující, moji milí, kam až nás mohou zavést úvahy nad dvěma verši ze života Gedeóna? Díky bídě hříchu a jeho odpornosti můžeme – a vlastně musíme – dojít nejenom k jesličkám Betléma, ale až ke kříži Golgoty. A příběh jesliček, stejně jako příběh Gedeóna, pokračuje.

II. Odpadnutí od Boha

Gedeón zemřel v utěšeném stáří. To je milost a požehnání. Pro Boží dítě je to vstup do věčné blaženosti, ukončení boje a trápení a spočinutí v pokoji a věčném odpočinutí. Jeden z mých oblíbených autorů, MacDuff, říká, že ten, který zničil smrt, také zemřel a svou přítomností posvětil hrob a zbavil ho veškeré hrůzy. Takže i když musí být smrt stále považovaná za nepřítele, protože je mzdou hříchu, je to poslední nepřítel. Možná to bude příčina naší poslední slzy, ale během následujícího okamžiku Bůh sám setře každou stopu po ní. Ale i když svatí i hříšnici bez rozdílu odcházejí, ačkoliv každý na jiné místo, hřích zůstává stále tady. Podívejte se do Písma:

Jakmile však Gedeón zemřel, Izraelci opět chodili smilnit k baalům a Baala smlouvy dokonce prohlásili za svého boha. (Sd 8,33)

Když pročítám Boží slovo, žasnu nad tím, jak někdy může být jeden zbožný muž skutečnou hrází a překážkou nespoutané bezbožnosti. Není to samozřejmost a není to tak vždycky. Někdy může být naopak zbožný muž nebo žena tím nejvíce pronásledovaným a nejubožejším člověkem v dané době a na daném místě. Ale někdy se Bůh rozhodne použít člověka, jako byl například Gedeón, k tomu, aby celý národ – alespoň navenek – neuctíval modly a nepodílel se na modlářských zvěrstvech. Judský král Jóaš se dotazoval Hospodina a činil, co bylo správné v Hospodinových očích po všechny dny, kdy žil kněž Jójada, jehož žena ho zachránila, když královna Atalja, Jóašova babička, vyvraždila všechny jeho sourozence (2Pa 22,10–11).

Po Jójadově smrti přišli judští velmožové, poklonili se před králem a král je vyslechl. Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a začali sloužit posvátným kůlům a modlářským stvůrám. Pro toto provinění postihlo Judu a Jeruzalém Boží rozlícení. (2Pa 24,17–18)

Kéž bychom i my byli takovými muži a ženami, kteří budou špuntem proti bezbožnosti v našem okolí, v našem dosahu, tam, kde jsme, kam nás Bůh postavil. K tomu nepotřebujeme nic speciálního – stačí, abychom byli věrní a zachovali jeho slovo a nezapřeli jeho jméno (Zj 3,8). A na Bohu potom je, jak nás použije – zda budeme jako Jeremjáš v díře plné bahna a najde se stěží jeden cizinec, který se nás zastane, nebo nás Bůh použije jako Gedeóna.

Každopádně hřích je stále přítomný. A je to tak od Adamova pádu a bude to tak až do Pánova příchodu v moci a slávě. Žijeme v padlém světě. A do tohoto světa plného model a bezbožnosti přišel také Pán Ježíš. Světlo světa přišlo uprostřed temné noci – i když se tehdy rozzářilo nebe a pastýřům u Betléma se zjevila nebeská sláva s nebeským výsadkovým vojskem, které chválilo Boha. Ten, jemuž patří všechno, přišel do světa, který mu od samotného počátku všechno upíral. Král, pro něhož se nenašlo místo pod střechou, takže jako novorozenec musel být položen do žlabu pro krmení dobytka.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,11)

Místo toho se dokonce nedlouho po narození pokusili zavraždit – nepodařilo se jim to, ale zavraždili množství jeho „bratrů“, novorozenců v jeho věku. Tak se projevuje hříšnost člověka. S lidským modlářstvím se musel potýkat neustále.

V době po smrti Gedeóna se Izraelci rozhodli, že Baala smlouvy učiní svým Bohem. To byla sidónská modla a její chrám byl … víte kde? Sd 9,4 – v Šekemu (dnešní Nablus). Hospodin, který s námi uzavřel smlouvu na hoře Sinaj, už nebude naším Bohem, Gedeón umřel, takže Hospodin už nebude kralovat, ale máme tedy někoho viditelnějšího, a navíc je to vlastně taky bůh smlouvy (baal znamená pán), a v Šekemu má chrám.

Velmi silně mi to připomíná scénu z evangelií, když se Pilát ptá Židů, co má udělat s jejich králem, zda ho má dát ukřižovat. A velekněží – všimněte si, velekněží – odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře“ (J 19,15). A všichni křičeli: „Pryč s ním, ukřižuj ho!“ To je hříšná lidská přirozenost, která je ze své podstaty ve vzpouře proti živému svatému Bohu, která nenávidí jeho Syna a všechny, kteří se k němu hlásí. Znovu a znovu to dokazuje celou historii světa. Od prvního mučedníka Ábela, přes knihu Soudců, po evangelia a Skutky, až po příběhy mučedníků dávné i nedávné doby.

Pokaždé, když čtu ten příběh o narození Pána Ježíše Krista, mě to zaskočí a musím nad tím nad tím přemýšlet. Mudrci z východu přišli za králem Herodem a ptali se toho, který sám nebyl Židem, ale zmocnil se židovského království, kde je ten právě narozený král Židů. Možná byli naivní nebo nevěděli, kde jinde by se měli zeptat. Nicméně Herodes svolal velekněze a zákoníky a vyptával se, kde se má Mesiáš narodit. Oni všichni věděli, o koho jde, že jde o Mesiáše, že jde o pravého krále. A vysypali to z rukávu, že se má narodit v Betlémě (Mt 2,1–8). Nešlo o něco tajného – celý Jeruzalém se znepokojil. Byla tu skupina velekněží, to byli lidé z rodu Áronova – podle zákona mohl být velekněz jen jeden, ale politicky to vždy nebylo možné, takže jeden byl vždy aktuálně veleknězem, a vedle něj zde bylo několik dalších, kteří už to z nějakého důvodu dělat nemohli. Kromě toho tu bylo mnoho kněží a nespočet zákoníků. Kolik lidí utíkalo z Jeruzaléma do Betléma, aby se přesvědčili, jak to je? Podle tradice tři, i když ve skutečnosti nevíme, kolik jich bylo – šli tam jen ti mudrci z východu. Nikoho jiného to nezajímalo. Tedy až na Heroda, ale toho to zajímalo jen z té nejzvrácenější stránky.

To nebylo něco výjimečného, že se Izraelci po smrti Gedeóna odvrátili od Hospodina a začali uctívat modly. To bylo pravidlo, které trvá dodnes. A kdyby se nad námi Bůh nesmiloval a nedal nám nové srdce, které miluje pravdu, miluje Boha, miluje Božího syna a Boží děti, miluje Boží slovo, byli bychom stále ještě ve svých hříších, ve své modloslužbě.

III. Nevděčnost Bohu i lidem

Nepřipomínali si Hospodina, svého Boha, který je vytrhl z rukou všech jejich okolních nepřátel. Ani domu Jerubaala-Gedeóna neprojevovali vděčnost za všechno dobro, které pro Izraele vykonal. (Sd 8,34–35)

Bezbožnost a nevděčnost jdou ruku v ruce. Když se Gedeón setkal s Hospodinovým poslem u posvátného stromu v Ofře, dobře věděl o všech velikých činech, které Bůh v Izraeli udělal v minulosti. Možná byl trochu zahořklý a díky tomu se nespoléhal na Hospodina a na jeho Slovo, jenom reptal. Ale Bůh s ním jednal a změnil jeho srdce. Ale věděl, co Bůh udělal a možná si to čas od času nějak připomněl. Bůh ustanovil různé svátky v Izraeli, kdy si měli Izraelci připomínat Boží dílo – v Leviticu 23 je celkem sedm svátků, které se dějí třikrát za rok a které měli Izraelcům připomínat veliké Boží činy. Bůh např. ustanovil hod Beránka, kdy si měli připomínat vyjití z Egypta nebo svátek stánků, kdy si měli připomínat, že bydleli ve stanech na poušti. Kromě toho měli Izraelci každý sedmý den odpočinout. Proč? Protože Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého dne odpočinul – to je veliké Boží dílo. Ale také:

Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (Dt 5,15)

Kromě toho měli každý sedmý rok mít rok odpočinutí a každý padesátý rok léto milosti. Ale nikde v Písmu nečteme, že by Izraelci vůbec někdy něco takového udělali (viz 2Kr 23,22).

Všechna možná nařízení zákona, svátky, oběti, řády a další věci – to všechno mělo být připomínkou Hospodina. Nový zákon nám říká, že to mělo ukazovat na Krista, ty věci byly stínem postavy, která ten stín vrhala – a tou postavou je Kristus. Proto Pán Ježíš říká, že Písma svědčí o něm (J 5,39). Bůh všechny ty věci ustanovil, aby Izraelcům připomínaly Hospodina a ve světle nové smlouvy aby jasně ukazovaly na Pána Ježíše Krista. Izraelci měli nepřeberné množství věcí, svátků, nařízení, řádů, zákonů, příkazů a zákazů, které je měly vést k tomu, aby si neustále připomínali Hospodina. Ale oni nechtěli. To je celkem jednoduchý závěr, který vyplývá nejenom z našeho textu, ale z celého Písma. Chtěli modly. Nechtěli si připomínat Hospodina a nechtěli si připomínat ani Gedeóna. A když Abímelek zavraždil svých sedmdesát bratrů, tak s tím byli spokojení a prohlásili Abímeleka králem. Co na tom, že Bůh řekl „nezavraždíš“ – baal smlouvy to možná viděl jinak. Jsou náboženství, v jejichž jménu můžete zabíjet novorozence, jako byly kenaánské kulty, nebo ještě nenarozené děti, jako je kult materialismu a ateismu, nebo můžete hromadně znásilňovat dcery nevěřících, můžete lhát, krást, tunelovat, odklánět, podvádět, ve jménu zdraví zabíjet, přerušovat těhotenství (jako kdyby toto přerušení, které je vraždou, mohlo někdy znovu pokračovat), nebo můžete dopřát lidem „léčbu“ eutanásií, tedy tím, že je prostě s jejich souhlasem zavraždíte. Celkem nic se od doby soudců nezměnilo, že?

A vděčnost? Vděčnost rodu Abrahamovu a domu Davidovu, z něhož máme našeho dobrodince, našeho Spasitele?

Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

Nejsem žádným velkým (ani malým) zastáncem současného Izraele, přesto nerozumím křesťanům, kteří mávají palestinskou vlajkou a volají po zničení státu Izrael. Obvykle titíž lidé mávají také duhovou vlajkou a všemi možnými vlajkami, kromě vlajky své vlastní země. Je to stále stejná převrácenost. Rozhodně nemusíte (a nemáte!) souhlasit se vším, co stát Izrael dělá, ale máme pamatovat na Ježíše Krista původem z rodu Davidova.

A co vděčnost těm, kteří nám prokázali dobrodiní? Těm, kteří nám přinesli evangelium? Těm, kteří se o nás starali a vychovali nás, rodičům? To se dneska nenosí. Zjevně se to nenosilo ani v době Gedeóna. A myslím, že bylo jenom málo období v historii, kdy to bylo jinak. Ale Boží slovo je v tom velmi jasné – rodiče máme mít v úctě. A dokonce je k tomu připojené zaslíbení: „Aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi“ – to není Starý zákon, to je Efezským 6,2–3. Podobně se má naše vděčnost a úcta projevovat k těm, kteří pracují v církvi a prokazují druhým dobrodiní nejrůznějším způsobem (1Te 5,12–13).

A především musí naše vděčnost směřovat k Bohu. O lidech nevěřících, kteří popírají Boha, je řečeno, že ho poznali, ale nevzdali mu čest ani mu nebyli vděčni (Ř 1,21), proto jsou ve tmě. Ale my jsme poznali světlo života, proto bychom neměli ustat v chvále a vděčnosti. Izraelci měli zákon a v zákoně spoustu věcí, které je měli vést k připomínání Hospodina a k vděčnosti. Ale zákon byl jenom stínem (Ko 2,17). Dneska máme tu postavu, která ten stín vrhala. A tak se musíme vrhnout k ní, ke Kristu. Dnes si připomínáme jeho první příchod, kdy se narodil jako malé děťátko. A to musí být důvod naší veliké chvály. Když se podíváme na jeho život, musí to být důvod veliké chvály. Když se podíváme na jeho skutky a na jeho dílo na kříži – musíme ho chválit. Když se jen na okamžik zamyslíme nad jeho dílem v našich životech, nemůžeme ho nechválit. Kamkoliv se podíváme, můžeme vidět jeho ruku, a to by mělo naplňovat naše srdce vděčností a chválou. A když si připomeneme také jeho druhý příchod, možná oněmíme úžasem, ale naše nitro, naše srdce i naše mysl by měly vybuchovat v ohňostrojích chval, díků a uctívání. Amen.

Sd08-29–35-osnova.pdf (212.27 KB)