Jak budete soudit? (Ž 82,1–8)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Žalmy

Dlouho ještě chcete stranit svévolníkům?

Jaroslav Kernal, Praha 20. července 2025

Dnes máme před sebou další žalm, který jsem chtěl probrat dříve, než půjdeme společně do knihy Soudců, což – dá-li Bůh – uděláme už příští neděli. V této souvislosti bych vás chtěl povzbudit, abyste si knihu Soudců během následujícího týdne přečetli (necelé 2 hodiny). Náš dnešní text mluví o soudu, souzení a soudcích – proto jsem ho chtěl probrat dříve, než se do knihy Soudců pustíme. Kniha Soudců je o soudcích, které Bůh v Izraeli povolal. Mluví o soudcích, kteří věřili Hospodinu a vysvobozovali Boží lid z útlaku, do něhož se dostával kvůli své nevěrnosti vůči Bohu. Je to schéma, které v knize Soudců uvidíme – kniha Soudců je o tom, jaké jsou důsledky kompromisu a odpadnutí od Boha v životě věřících:

  • Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na čtyřicet let do rukou Pelištejců. (Sd 13,1)

Dnes budeme mluvit o nespravedlivých soudcích, o soudcích, kteří soudí proti právu a straní svévolníkovi. A takových soudců musela být v době soudců většina. Izraelci byli početným národem a doba soudců trvala nějakých čtyři sta let. Takže vedle těch zmíněných Hospodinem vyvolených a povolaných soudců, zde muselo být také mnoho dalších. Aby to nebyla jenom domněnka postavená na vodě, můžeme se podívat na posledního z nich: 

  • Když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny. Jméno jeho prvorozeného syna bylo Jóel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beer-šebě. Jeho synové však nechodili jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo. Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: „Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ (1S 8,1–5)

A to nám dává určitý podklad pro to, abychom se domnívali, že takových soudců bylo během čtyř století mnohem více. Vzpomeňte si jenom na syny Élího, u něhož Samuel vyrůstal. To sice nebyli soudci, nýbrž kněží – ale jejich jednání bylo stejné. 

  • Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové.“ Když mu ten člověk řekl: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš“, odpovídal: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary. (1S 2,13–17)

Pojďme nyní do našeho dnešního textu. 
 

Dnešní kázání má poměrně jednoduchou osnovu – v prvním bodu se podíváme na význam a výklad tohoto Žalmu a v dalších dvou bodech ho budeme aplikovat nejprve na sebe a poté na Pána Ježíše Krista. 

I. Výklad Žalmu

  • V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy. (Ž 82,1)

První otázka, která se vynoří při čtení tohoto žalmu, je, o kom je tady řeč. Kdo jsou ti bohové, o nichž se mluví v prvním a šestém verši? Koho přesně se to týká? Mluví se tady o lidech? Nebo se mluví o němých modlách? Nebo o nějakých andělských bytostech, jak se mnozí domnívají? Už jsem to naznačil v úvodu, když jsem mluvil o soudcích. Myslím, že samotný žalm nám dává dostatečnou odpověď. Všimněte si tří věcí, které jsou v tomto žalmu adresovány adresátům, tedy těm, o nichž první a šestý verš říká, že jsou bohové:

1. Co mají dělat? Druhý až čtvrtý verš to popisuje jasně:

  • Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou! (Ž 82,2–4)

To je náplň práce „bohů“, v jejichž shromáždění se postavil Bůh Hospodin, JHVH, náš trojjediný Bůh, Otec, Syn a Duch svatý. Kde bude vykonávat soud? Mezi těmi, jejichž zodpovědností je soudit mezi lidmi, kteří mají soudit podle práva, kteří nemají stranit svévolníkům, tedy těm, kteří se dopouštějí bezpráví, páchají násilí, lžou a okrádají druhé. Mají pomoci k právu sirotkovi a vdově, mají zjednat spravedlnost poníženému a chudému – to je člověk, který – jak říkáme – tahá za kratší konec, což znamená, že se mu mnohem hůře dosahuje spravedlnosti a práva. Mají pomoci nuznému ubožáku a vytrhnout ho svévolným z rukou. Jiné překlady (B21, ČSP) mluví o vytrhnutí z ruky ničemů nebo zlovolných (Pavlík) či nešlechetných (KRAL). Čí je tohle úkol? Kdo se toho má ujmout? Rozebereme to za chvíli ještě trochu víc, ale nyní nám stačí, když se podíváme do knihy Přísloví, kde jsou slova krále Lemúela, výnos, jímž ho napomínala jeho matka:

  • Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka. (Př 31,8–9)

Jsou to slova určená králi, vládci, každému, kdo má v rukou moc, kdo má nějakou autoritu nad druhými. A zde můžeme mluvit velmi obecně a říci, že každý, úplně každý, kdo má nějakou míru autority nad druhým člověkem – může jít o rodiče v rodině, který má autoritu nad svým jediným dítětem, může jít o učitele ve škole, který má autoritu nad třiceti žáky ve třídě, nebo o ředitele školy, který má autoritu nad celým pedagogickým sborem, staršího, který má autoritu nad sborem, který mu byl svěřen, nebo o starostu obce, poslance parlamentu nebo senátora, ministra, premiéra či prezidenta – každý takový, kdo stojí na místě, kde má nějakou autoritu, má soudit podle práva, nemá stranit svévolníkům, má jednat s milosrdenstvím a s ohledem na všechny bezmocné, slabé a nemohoucí. 

Tohle není úkolem nebeských mocností, byť o jejich úkolech víme velmi málo. Prosazení spravedlnosti a práva není úkolem nebeských mocností nebo jakýchsi bohů, ale lidí! A podle všeho je zde Písmo nazývá bohy s malým „b“. Problém je – a přesně o to jde v našem textu – že se někdy chovají jako bohové s velkým „B“. Mají pocit, že oni rozhodují o osudech druhých lidí. V době soudců to byli nevěrní soudcové – a v knize Soudců to uvidíme zvláště v závěru té knihy (od 17. kapitoly), kde jsou velmi svévolná rozhodnutí a odpovědí na hřích není spravedlnost, nýbrž jiný hřích. Problém hříchu je vyřešen vykonáním jiného hříchu. To nikdy nemůže vést ke spravedlnosti a právu. To vede jenom k rozkladu, rozpadu, zničení, marnosti a zoufalství. 

Takže vidíme, že je tady úkol, který je svěřený lidem, což nám ukazuje, že adresáti, tedy bohové z prvního a šestého verše jsou se vší pravděpodobností lidé. Podívejme se dále:

2. Co dělají? Podívejte se do pátého verše, co nám říká:

  • Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí. (Ž 82,5)

Mohlo by toto nějakým způsobem platit o nebeských mocnostech? V jakém smyslu? Jsou jenom dva druhy nebeských mocností – svatí andělé a padlí andělé. Jedni jsou dobří a svatí, nechodí v tmách, nejsou bez základního porozumění a země se kvůli nim nemůže hroutit. Druzí jsou padlí, zlí, nevěrní a vzbouření proti Bohu. Jsou v temnotě, i když se leckdy mohou vydávat za anděly světla jako jejich vůdce, ale vědí, chápou, rozumí – vědí, kdo je Pán Ježíš Kristus, vědí, jaké je jejich místo i jejich úděl, a země se kvůli nim nehroutí. Země se hroutí kvůli lidskému hříchu a lidské vzpouře. V jiném žalmu čteme:

  • Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce. Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý? (Ž 11,2–3)

Stejně jako zde je i v našem žalmu řeč o lidech – ale zatímco v Žalmu 11 jsou to lidé, kteří agresivně útočí na spravedlivého, v našem textu jsou to lidé, kteří „jenom“ ignorují spravedlnost a právo, kteří dávají přednost svévolníkovi, kašlou na nuzného ubožáka, na sirotka a poníženého. Jsou jako synové Samuela, kteří propadli zištnosti a zamilovali si úplatek – to nemusí nutně znamenat něco hmotného, peníze v krabici od vína nebo na účtu nějaké kampeličky, nemovitosti na různých místech světa nebo „jen“ auta a drahé kabelky, ale může to znamenat také touhu po poctách, předních místech, slávu nebo „jenom“ hezké postavení třeba hlavního pastora ve sboru … nebo něco podobného – ale to už předbíháme k aplikaci. 

Takže znovu vidíme, že ti bohové z prvního verše jsou lidé – jsou to ti, kdo nevědí, nechápou, chodí v tmách a země si kvůli nim v základech hroutí. Co jsou základy země? Jak může být země upevněna? Boží slovo mluví o tom, jak může být upevněn trůn, tedy vláda v zemi, a tím pádem země samotná:

  • Trůn bude upevněn milosrdenstvím a dosedne na něj v Davidově stanu ten, jenž bude soudit věrně, vyhledávat právo, rázně uplatňovat spravedlnost. (Iz 16,5)

Je jasné, že ten text je o Pánu Ježíši Kristu, ale můžeme si z něj vzít i tu všeobecnou aplikaci, a potom vidíme přesně to, o čem čteme v našem textu – milosrdenství, tedy péče o chudé, sirotky a vdovy, bezmocné a ubožáky, právo a spravedlnost pro všechny. Znovu vidíme, že i v tomto smyslu náš text ukazuje na lidské vládce, na všechny, jimž je nějakým způsobem svěřen soud, autorita, pravomoc, vláda. Pojďme k třetí věci:

3. Co se s nimi stane?Tady máme další nápovědu nebo spíš vysvětlení toho, o kom mluví tento Žalm a koho má na mysli Pán Ježíš Kristus, když v Janovi 10,35 mluví se Židy, kteří mu odporovali a chtěli ho kamenovat, protože se prohlašoval za Božího Syna. 

  • Ač jsem řekl: ‚Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího‘, zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař. (Ž 82,6–7) 

Měli správně rozsoudit, co nerozsoudili – že on je skutečně tím, za koho se prohlašuje. Možná bychom na jejich obhajobu mohli říct, že nebyli takoví odborníci v zákoně, aby to tak dobře poznali … Problém je, že celníci a nevěstky, kteří rozhodně nebyli odborníci na Boží slovo, to rozpoznali a uvěřili mu. Možná potřebovali proroka, ale Jan Křtitel byl ten prorok, který o něm svědčil – ale jeho poslechnout nechtěli. Ale to jsme se zase posunuli od výkladu Žalmu k jeho aplikaci. 

Co říká tento Žalm v sedmém verši o těch, které nazývá bohy ve verši prvním? Že zemřou jako jiní lidé. To slovo jiní je v ekumenickém překladu v kurzívě, což znamená, že není v původním textu, ale vysvětlením toho textu. A to ve výsledku ještě umocňuje důraz na to, že se jedná o lidi. 

  • … přece však jako lidé budete muset umřít … (v. 7 Pavlík)

Žádní andělé ani nebeské mocnosti neumírají jako lidé. Jako lidé umírají lidé. Zjevně je tady řeč o lidech. O vladařích, vůdcích nebo knížatech, jak to překládají různé překlady. Znovu to ukazuje na to, že se jedná o lidi, kteří mají v rukou nějakou moc, aby soudili, aby rozsuzovali, aby prosazovali spravedlnost a právo, aby se zastávali utištěných a bezmocných. 

To je odpověď na zásadní otázku, kterou tento žalm vyvolává, a spolu s ní je to i vysvětlení tohoto žalmu, ale ještě než půjdeme dál, musíme se krátce zastavit u uvozovek. 

Co jsou ty uvozovky? Je to první a poslední verš tohoto žalmu.  První verš mluví o tom, že Bůh bude konat soud mezi těmito lidmi, kteří soudí nespravedlivě. A poslední verš doslova volá po Božím soudu, protože Bohu patří všechny národy. 

  • Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!

Bůh vládne. Vládl v době Starého zákona, vládl v době soudců a vládne i nyní. Pán Ježíš říká, že mu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Nyní. Jemu patří také tahle země! 

II. Aplikace na křesťany

Pojďme tedy nyní k aplikaci. Nejprve se musíme zaměřit na nás, na křesťany. Proč na nás? Copak jsme nějaká knížata nebo vládci vůdcové? Co nám k tomu říká Boží slovo? Kým jsme se stali, když jsme uvěřili? Jsme Božími dětmi! Jsme královské kněžstvo. Nebo jak říkají jiné překlady, že nás „učinil králi a kněžími svému Bohu“ (Zj 1,6 B21, KRAL). Protože my jsme na prvním místě povoláni k tomu, abychom soudili spravedlivým soudem (J 7,24). Můžete ale namítnout, že vy přeci nemůžete soudit, co je v tomto světě, co je spravedlivé a co není. Můžete říct, že na to nemáte vzdělání, nemáte zkušenosti, a kromě toho vůbec nemáte čas na to, abyste se těm věcem do hloubky věnovali. Podívejte se ale se mnou na to, co říká Boží slovo: 

  • Nevíte, že budeme soudit anděly? (1K 6,3a)

Jako já? To nemyslíš vážně, že ne? Jako fakt? Ano, budeme soudit anděly! Ty a já, bratře a sestro. My, kteří jsme svatí, protože jsme v Kristu, budeme soudit anděly. Boží slovo říká, že máme rozumět spravedlnosti a právu. 

  • Spravedlivý zná při nemajetných, svévolník pro takové poznání nemá porozumění. (Př 29,7)

A první Korintským říká, že jestliže budeme soudit anděly, potom máme rozumět věcem všedního života. V tom textu v šesté kapitole listu do Korintu jde o to, že se bratři soudili mezi sebou ohledně nějakých běžných světských věcí a Pavel je napomíná a vede je k tomu, aby ty věci vyřešili v Kristu a ne před světskými soudy. Oni jsou těmi, kteří mají rozumět spravedlnosti a právu. Proto by měli být schopni rozsoudit běžné mezilidské spory, které mohou mít mezi sebou dokonce i bratři v Kristu. A všimněte si, co jim v této souvislosti píše:

  • Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? (1K 6,2)

Nepoznali jsme dokonalou spravedlnost v Kristu? Neměli bychom být schopni ji aplikovat do celého způsobu života v tomto světě? Neměl by být křesťan schopen říct, co je pravda a co je lež? Co spravedlnost a co je nespravedlnost? Jestliže si u nás lidé pronajímají ženské dělohy, aby si za úplatu pořídili děti, neměli bychom být schopni říct, že to je obchod s lidmi, který je podle Písma hříchem a který je zakázaný i podle našich zákonů? Nejedná se náhodou o zastání se sirotka? A co děti zavražděné při potratech? To jsou skuteční sirotci, protože o otci se obvykle vůbec nemluví, a i kdyby ano, tak ten do toho nemá co mluvit a matka to dítě nechce a dokonce říká, že má právo ho zabít. A co třeba téma euthanásie nebo euthanásie pro čtrnáctileté, jak k tomu vybízí jedna z vládních stran? 

Jak ve Starém tak v Novém zákoně se Boží slovo obrací ke svatým a říká jim, že součástí jejich zbožnosti je zastat se sirotka a vdovy. A podívejte se, jak o tom mluví Jakub:

  • Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. (Jk 1,27)

Všimněte si těch slov a všimněte si také toho pořadí. Je tady prosazování spravedlnosti a práva na jedné straně – a je to tu zmíněno na prvním místě – a osobní čistota, svatost, oddělení se od poskvrny světa, na místě druhém. Obě ty věci patří k sobě. Problém je, že křesťané je často od sebe oddělují. Potom máme na jedné straně sociální evangelium, které ignoruje svatost, k níž nás vybízí Písmo (a často potom třeba v krajní poloze prosazuje např. manželství pro všechny nebo právo na potrat atd.). V tom druhém extrému je tu zbožnost, která klade velký důraz na osobní svatost, ale nechce slyšet o spravedlnosti pro sirotky a vdovy, pro utištěné chudé a nuzné, nestaví se proti svévoli a svévolníkům, protože se nechce znečišťovat tímto světem. A není snadné neupadnout ani do jednoho z těch extrémů. Ale přesně k tomu nás Boží slovo volá – abychom hledali tu úzkou cestu, na které najdeme pravou zbožnost. 

  • Zkalený pramen a zkažená studánka je spravedlivý kolísající před svévolníkem. (Př 25,26)

Moji milí, kéž nejsme zkalený pramen ani zkažená studánka, kéž nejsme ti, kteří nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách a země se v základech hroutí, protože sloup a opora pravdy, což je církev, nedbá na spravedlnost, pravdu a právo. 

III. Naplnění v Kristu

Celé Písmo svědčí o Kristu a na nás je, abychom pod vedením Ducha svatého odhalovali, jak máme jednotlivé pasáže vztáhnout na Pána Ježíše Krista nebo k němu. Ne vždy to jde přímo, ale většinou to nějakým způsobem jde. A tak je to i v našem textu. Můžeme mluvit o Pánu jako o tom, kdo se postaví mezi bohy, kdo bude soudit soudce a vládce, komu budeme vydávat počet i my sami, ačkoliv už na soud – tedy na TEN soud, který bude k odsouzení – nepřijdeme (J 5,24). Přesto se i my postavíme před Pána a vydáme mu počet ze všech našich skutků, slov, úmyslů i motivů. Co bylo z něj a pro něj obstojí, všechno ostatní shoří. Kdo je v Kristu, bude zachráněn, ale možná to bude jako skrze oheň, jak říká apoštol (1K 3,15). Pán bude soudit. Přijde jako soudce vší země. Před jeho pohledem se nic neskryje a neunikne mu žádné bezpráví, žádná nespravedlnost, žádné stranictví, nadržování nebo upřednostňování. Podívejte se, co o něm říká prorok: 

  • Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Iz 9,6)

Tato slova se týkají Pánova prvního příchodu. A co teprve jeho druhý příchod, kdy přijde jako ten, jehož oči jsou jako plamen ohně a z jehož úst vychází ostrý meč, jímž bude pobíjet národy (Zj 19,12.15). Pán je spravedlivý soudce. Jeho vláda je už nyní vládou pravdy, práva a spravedlnosti, je to vláda milosrdenství a pokoje. Podívejte se na to, jak přišel do tohoto světa!

Nepřišel jako někdo privilegovaný, nenarodil se do královského paláce, ale našlo se pro něj místo ve žlabu pro dobytek. Netrávil svůj čas nicneděláním ani zábavou, ale pracoval jako stavitel domů a jeho ruce byly ztvrdlé prací. Nesnažil se udělat si PR nebo se zalíbit mocným tohoto světa, místo toho je káral a volal k pokání. A kde byste ho našli během jeho služby? Mezi bezmocnými, chudými, opovrženými. Přijímal celníky a hříšníky a jedl s nimi (Lk 15,2). Sytil hladové, vysvobozoval spoutané, uzdravoval nemocné, pozdvihoval bezmocné, zoufalé vdově z Naim vrátil jediného syna. Nikdy nechodil v temnotě, protože on sám je světlo světa a kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8,12). 

On je přesně tím, o kom je plnosti šestý verš – on je Syn Nejvyššího, on je Vycházející z výsosti, on je plně Bůh a plně člověk. A jako člověk také zemřel. A byl to soud – právě tak, jak je to v našem žalmu. Ale nebyl to soud nad ním, nýbrž soud nad námi, protože on na sebe vzal naše viny, vnesl naše hříchy na kříž a na svém vlastním těle nesl Boží hněv kvůli našim hříchům. Byl ukřižován a zemřel. Zemřel jako každý jiný člověk, ačkoliv nebyl jako každý jiný člověk. Byl dán do hrobu, ale třetího dne vstal z mrtvých – smrt ho nemohla udržet ve své moci. A byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Nyní vládne, kraluje a soudí. Jemu samotnému patří všechny pronárody. Patří mu i ten náš národ, který zatím – jak se zdá – soudí a rozbíjí železnou holí. Ale můžeme a máme k němu volat, jak to čteme:

  • Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!

Pane, povstaň a zachraň! Pane, smiluj se. Pane, tobě patří i tento národ, tak ho, prosím, probuď a vyveď ho z duchovní temnoty a nechápavosti. Ano, přímo v tomto Žalmu je náš Pán – on je jeho ztělesněním, je jeho plností. A i když mnohé věci můžeme vztáhnout na nás, je to o něm. On je Pán a Bůh, on je Král králů a Pán pánů. On je ten, kdo stojí uprostřed všech a všeho, kdo vykonává soud, kdo se staví za práva sirotků a vdov, za všechny utištěné, ubohé a nuzné. On se pozvedá proti všem svévolníkům, proti těm, kdo utlačují druhé, kdo chtějí panovat nad jinými. Jeho hněv se už nyní zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Takové nechává klesnout hlouběji do jejich vzpoury, jejich hříchu, jejich bezbožnosti. Ale nás, kteří jsme v něj uvěřili, volá k sobě a chce, abychom volali:

  • Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!

Amen.