Jedině vírou (Ga 2,15-16)

Galatským

Ospravedlnění skrze víru

Jaroslav Kernal, Praha 17. června 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Po krátké odmlce se dnes vrátíme do listu Galatským a budeme pokračovat v našem studiu. Dnes máme před sebou verše, které obsahují jeden z vrcholů křesťanské doktríny. Zůstaneme jenom u dvou veršů, které mluví o ospravedlnění skrze víru. Ale kvůli kontextu budu číst verše 11-21.

Dnes musíme zůstat jenom u veršů 15-16. V patnáctém verši je úvod k šestnáctému a patnáctý verš také tvoří přechod mezi tím, co psal Pavel v předchozích verších a tím, co následuje. V předchozích verších Pavel obhajuje evangelium, které kázal. Dělá to v podstatě od začátku listu. Ukazuje, že evangelium je důležitější než cokoliv jiného, protože s touto zprávou stojí a padá věčnost. Pozměnit evangelium znamená vystavit se prokletí a přijít o věčnost. Jednoduchost, jasnost a srozumitelnost evangelia musí být zachována. Pavel nepřijal evangelium od žádného člověka, ani se mu nenaučil od lidí, ale zjevil mu ho Ježíš Kristus. Apoštolové v Jeruzalémě měli stejné evangelium, jako měl Pavel – nic dalšího, tedy obřízku ani zachovávání zákona, Pavlovi neuložili. Ale později, když Petr přišel do Antiochie, začal se chovat pokrytecky. Nejdřív totiž žil s pohany pohansky, což ukazuje na to, že neměl problém jíst společně s pohany, že nezachovával sabat ani další nařízení zákona. Ale když přišli někteří jiní lidé z Jeruzaléma, začal couvat a oddělovat se od pohanů. Jeho jednání bylo tak zjevné, že jím nutil pohany, aby se podřídili Mojžíšovu zákonu a dali se obřezat! Petrovým jednáním se dali strhnout ostatní Židé a přidal se k nim dokonce i Barnabáš. Pavel toto jednání nazývá pokrytectvím, což ukazuje na to, že Petr, Barnabáš i ostatní Židé rozuměli evangeliu, věděli, co je dobře a co je špatně, ale kvůli lidem – kvůli strachu z lidí, kvůli vlastní pověsti nebo slávě, jednali proti svému vlastnímu přesvědčení. To je pokrytectví. Toto pokrytectví ale nebylo jenom jedním z mnoha „obyčejných“ hříchů, jichž se dopouštíme, když si například hrajeme na něco, co nejsme, ale toto pokrytectví ohrožovalo podstatu evangelia. Proto Pavel vystoupil a vyvýšil evangelium nad člověka, nad vztahy s lidmi, nad pověst člověka nebo jeho postavení. Otevřeně a veřejně konfrontoval Petra, protože svým jednáním ohrožoval samotné evangelium o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista.

Nevíme, jestli slova, která dnes máme před sebou, řekl Pavel Petrovi, nebo jsou až součástí Pavlova dopisu. Každopádně můžeme říci, že tvoří přechod mezi první a druhou částí dopisu. Pavel v těchto slovech, ve verších 15-21, shrnuje podstatu toho, co napsal od 1,11-2,14. Zároveň zde pokládá základ pro to, co bude psát od třetí kapitoly. Začíná spravedlností, kterou člověk nemůže získat ze skutků zákona, ale jedině vírou v Krista. Tradičně je to pokládáno za počátek křesťanského života, mluvíme o ospravedlnění z milosti skrze víru, ale je to také základ celého křesťanského života, jak uvidíme v dalších kapitolách listu Galatským. Celý křesťanský život je životem víry, stojí na víře, ne na skutcích zákona. Ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn, ze zákona nebude nikdo živ. Smyslem zákona totiž není dát život, ale zjevit hřích. Pojďme teď do našeho textu, podíváme na tři důležité věci, které v něm vyvstávají a volají po výkladu a po tom, abychom je definovali – 1. ospravedlnění, 2. skrze víru v Ježíše Krista, 3. ne ze skutků zákona. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Ospravedlnění

Ga 2:15-16 My jsme od narození Židé a ne ‚hříšní pohané‘, víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Slovo ospravedlnit se v šestnáctém verši opakuje hned třikrát. Ale začíná to už v patnáctém verši, kde Pavel reaguje na to, co se dělo v Antiochii. Pavel začíná prohlášením, v němž rozlišuje mezi Židy a pohany. Sám se řadí k Židům, proti nimž se kvůli evangeliu postavil. Svou přirozeností, do narození, svým původem byl Židem. O pár veršů dříve (Ga 2,6) Pavel zdůraznil, že Bůh nikomu nestraní, přesto být Židem něco znamenalo. Předně byla Židům svěřena Boží slova (Ř 3,2). Ale kromě toho:

Římanům 9:4-5 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.

Ale o nás, pohanech, Pavel napsal, abychom pamatovali na to, že jsme:

Ef 2:12 ... opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Mezi Židy a pohany byla zeď – a tou zdí byl zákon, který rozděloval a který byl Kristovou obětí zrušen (Ef 2,14-15). Židé se dívali na pohany jako na hříšníky – což vidíme i v našem textu. Ale je dost možné, že Pavel popisuje, co se dělo mezi křesťany ze Židů a z pohanů v Antiochii. V okamžiku, kdy se Židé začali oddělovat kvůli zachovávání zákona, začali se na křesťany z pohanů dívat znovu jako na hříšníky. Petr svým pokryteckým jednáním nutil pohany, aby se dali obřezat – a to myslím dobře ukazuje na to, že se na ně díval z patra, s pýchou, jako na ty hříšné pohany, neobřezané, kteří jedí nečisté jídlo, nezachovávají zákon atd. Zdá se mi, že Pavel na tomto místě mluví sarkasticky – velmi dobře to vyniká, když se podíváme do sedmnáctého verše, kde dochází k tomu, že i Židé musí být hříšníci, když hledají ospravedlnění skrze víru v Krista. Boží slovo je v tomto bodě velmi jasné, protože nekompromisně prohlašuje, že:

Ř 3:10.23 Nikdo není spravedlivý, není ani jeden … všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.

I ti, které Písmo vyzdvihuje jako velmi zbožné, jako byli Mojžíš, David nebo Pavel, byli lidmi, kteří měli ruce od krve! A i kdyby ne, svou přirozeností byli hříšníci, stejně jako jsme jimi my všichni. Rodíme se duchovně mrtví ve vztahu k Bohu, slepí a spoutaní okovy hříchu. Jenom pravda nás může vysvobodit (J 8,32).

Na tomto místě narážíme na jednu z nejstrašnějších skutečností, které nám Písmo odhaluje, totiž že Bůh je spravedlivý. Jestliže jsme všichni hříšníci – a ve světle Písma i naší zkušenosti a navzdory tomu, co si o sobě myslíme, o tom nemůže být pochyb – potom zpráva, že Bůh je spravedlivý, je velmi špatnou zprávou. Znamená to, že Bůh nemůže zamést hřích pod koberec, ale musí každý hřích potrestat. Jestliže Bůh je spravedlivý – a on musí být, jinak by nemohl být Bohem – pak musí každý hřích spravedlivě odsoudit a potrestat. A to znamená, že není úniku před Božím hněvem.

Jedinou možností, jak uniknout tomuto strašlivému Božímu hněvu, je, být spravedlivý, jako je Bůh spravedlivý. Ale musíme si připomenout, jak spravedlivý a svatý je náš Bůh. Andělé, kteří byli stvořeni jako svatí a čistí, kteří nikdy nezhřešili, ale tráví veškerý čas před Boží tváří, tito svatí andělé si zakrývají své tváře i své těla, klaní se před Bohem a stále znovu volají:

Iz 6:3 Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.

Čistota, svatost, spravedlnost a dokonalost Boží je zářivější než cokoliv, co známe. O Bohu je napsáno, že přebývá v nepřístupném světle a nikdo z lidí ho nespatřil a ani ho spatřit nemůže (1Tm 6,16). Proto Jan prostě konstatuje, že Bůh je světlo (1J 1,5). Jak tedy někdo může dosáhnout spravedlnosti, která je možné přirovnat k nejčistějšímu a vše pronikajícímu světlu? Kde by mohlo pouhé stvoření, prach země, vzít takovou spravedlnost? Jak by se někdo mohl stát natolik spravedlivým, aby nemusel okamžitě zemřít ve světle Boží svatosti a slávy? Písmo nám dává odpověď.

Žádný člověk nemůže sám ze sebe získat takovou spravedlnost, ale může takovou spravedlnost získat od Boha. Bůh může člověka ospravedlnit, učinit ho spravedlivým. A přesně o tom se mluví v našem dnešním textu. Ale aby zůstal spravedlivý, nemůže nechat hřích nepotrestaný. Za hříchy musel někdo zaplatit. Ale jaká cena by měla být přinesená za urážku nekonečného Boha? Za vzpouru proti nekonečně čisté, dokonale svaté, absolutně milující a naprosto spravedlivé bytosti? Může být cena i za tu nejmenší urážku takové bytosti vyčíslena jinak než nekonečnou hodnotou? Bylo by spravedlivé, kdyby se Bůh spokojil s něčím menším? Německem nyní hýbe kauza íráckého nelegálního přistěhovalce a drogového dealera, který znásilnil a zavraždil čtrnáctiletou dívku. Co byste řekli, kdyby německý soud byl tak hodný a řekl, že ten muž má zaplatit rodičům té dívky dvacet euro a tím to bude vyřešené? To by byla do nebe volající nespravedlnost! A to mluvíme o zločinu proti hříšné lidské bytosti. Co teprve zločin proti svatému Bohu! Bůh se nemůže spokojit s ničím menším než s věčnou a nekonečnou cenou za hřích. Žádná bytost, která není dokonalá, věčná a nekonečná, nemůže zaplatit cenu za hřích. Proto tou cenou musel být věčný Boží syn. Proto se musel stát člověkem a vzít na sebe hříchy svého lidu. Stal se zástupnou obětí za naše hříchy. Zastoupil nás na Božím soudu, protože soud už byl vykonán na něm. Proto Ježíš říká:

J 5:24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Toto je jediný způsob, jak dokonale svatý a spravedlivý Bůh může přijmout hříšníka – nechá zaplatit cenu za hřích někým jiným a skrze víru přiřkne hříšníkovi spravedlnost toho, který zaplatil. Tomu se říká ospravedlnění. Ospravedlnění je prohlášení hříšníka za spravedlivého, odpuštění jeho hříchů a přijetí takového člověka. Je to dílo Boží milosti, které hříšník dostává zadarmo a přijímá ho skrze Bohem darovanou víru.

Ř 5:1-2 Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.

Tohle je jediný způsob, jak může člověk získat spravedlnost – totiž že je ospravedlněn z milosti skrze víru v Ježíše Krista. A Písmo jasně říká, že toto ospravedlnění není něco, čeho jednou, někdy v budoucnosti, dosáhneme, například tím, že se budeme dostatečně snažit, když budeme dělat hodně dobrých skutků, když budeme zachovávat všemožné náboženské povinnosti a obřady atd. Ospravedlnění je svrchovaným Božím dílem, kdy Bůh na základě ceny, která byla zaplacena za hříchy hříšníka, prohlašuje hříšníka za spravedlivého. Od té chvíle – tedy od chvíle, kdy Duch svatý neodolatelně povolal hříšníka a aplikoval na něj Kristovo dílo kříže – je hříšník Bohem pokládán za spravedlivého. Jak je to možné? Protože všechny jeho hříchy byly odpuštěny, za všechny jeho hříchy bylo zaplaceno. Bylo zaplaceno za všechny hříchy – tedy za ty již spáchané, i za ty nyní páchané a dokonce i za ty, které teprve budou spáchané.

To je spasení z milosti skrze víru. To je nádhené Boží dílo ospravedlnění. Je to dílo Boží lásky. Z lásky k nám poslal svého Syna. Z lásky k nám se rozhodl dát Syna jako oběť smíření. Z lásky k nám se nad námi smiloval.

Ř 5:8-9 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Jsme ospravedlněni prolitím jeho krve. Nemáme jinou spravedlnost, než je spravedlnost kříže. Proto se chlubíme křížem, proto kážeme kříž, proto nechceme znát nikoho jiného, než Ježíše Krista ukřižovaného. On je naší spravedlností, dokonalou, vše převyšující spravedlností, kterou – a to je další bod kázání – přijímáme:

II. Skrze víru v Ježíše Krista

Ga 2:16 víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Třikrát v šestnáctém verši Pavel opakuje, že člověk je ospravedlněn vírou v Krista. Je zajímavé, že v originálním textu je to napsané pokaždé jinak – poprvé je tam skrze víru v Ježíše Krista, podruhé se mluví o uvěření v Krista Ježíše a potřetí tam stojí, že jsme ospravedlněni z víry v Krista, nebo doslova z víry Kristovy, což by ale v češtině mohlo vyznít trochu zvláštním a zavádějícím způsobem – v tom smyslu, že to byla víra, kterou věřil Ježíš. Toto třetí místo bychom mohli také přeložit také jako „z věrnosti Kristu“. Slovo víra a věrnost je v řečtině jedno a totéž slovo. Ta tři různá vyjádření nám dávají lépe porozumět, co to víra v Krista je.

Je to spolehnutí se na Krista, oddanost Kristu, je to závislost na Kristu. Je to každodenní nepřetržité spojení s Ježíšem Kristem. On je naší hlavou, naším Pánem, králem, vůdcem, zachráncem, vykupitelem, je naší moudrostí, spravedlností i posvěcením, je cestou, pravdou i životem, je nám vzorem i inspirací, je naší silou, když jsme slabí, je naší útěchou, když jsme zničení nebo zarmoucení, je naším povzbuzením, když jsme zdeptaní, je naším prostředníkem, skrze kterého máme doširoka otevřený přístup k Otci, skrze něho jsme přijati za syna a on je naším starším bratrem, je původcem i dokonavatelem naší víry, v něm je naše naděje zakotvená v nebesích, v něm máme pokoj a on je plností naší radosti. Toto a ještě mnohem je plností naší víry. Jenom skrze víru přijímáme Boží spravedlnost. A musíme zdůraznit, že tato víra je Bohem darovanou vírou. Není tak, že všichni mají víru, pouze ji někteří nepoužívají. Boží slovo říká:

Ef 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar.

Doslovný překlad tohoto textu zní:

Ef 2,8-9 Tou milostí tedy jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, je to Boží dar.

„Toto není z vás, je to Boží dar.“ Co je to ‚toto‘? Co je tím darem? Co není z nás? ‚Toto‘ je ukazovací zájmeno – na co ukazuje? Je to zájmeno ve středním rodě, mělo by tedy ukazovat na něco, co je v předchozím textu ve středním rodě. Ale nic takového tam není. Milost, záchrana i víra jsou ženského rodu a v řečtině je to stejné. Co s tím? Někteří mluví o tom, že to máme vztáhnout především k víře, jiní říkají, že k milosti nebo ke spasení, další pak věnují čas tomu, aby popřeli, že se to vztahuje k víře. Gramaticky by zde v řečtině bylo několik možností, z nichž všechny jsou ale trochu zvláštní a nepřirozené, a vždy se jedná o gramatické výjimky. Jediný smysluplný a přirozený výklad je takový, že se zájmeno „toto“ ukazuje na celou předchozí větu, tedy k „milostí jste tedy spaseni skrze víru“. To všechno je Božím darem a nic z toho není z nás ani z našich skutků. Můžeme dát za pravdu překladatelům Ekumenické Bible, když přeložili tento text slovy: „spasení není z nás, je to Boží dar“, ale zároveň musíme rozumět tomu, že se to vztahuje ke každému aspektu celé předchozí věty. Spasení z milosti přijímané vírou je Božím darem. Celé spasení je Božím darem a víra je toho neoddělitelnou součástí. Abychom se o tom ujistili, můžeme se podívat ještě na několik dalších míst v Písmu:

Fp 1:29 Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.

Víra i utrpení jsou darem Boží milosti. Víra ke spasení, utrpení k posvěcení. Milostí jsme spaseni skrze víru, milostí jsme posvěcováni skrze utrpení.

Judův 3 Milovaní … pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.

Víra byla jednou provždy předaná, svěřená, odevzdaná – vyvoleným!

2Pt 1,1 Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. (ČSP)

Petr psal křesťanům a všimněte si, jak je označuje – jako ty, kdo dostali víru(E – dosáhli víry). Proto Pavel napsal tesalonickým (2Te 3,2), že ne všichni věří – a mluví tam o lidech z církve! Jinými slovy ne všichni, kdo se vydávají za křesťany, jsou křesťany, protože nemají tuto Bohem darovanou víru, bez které nemůže být nikdo spasen, bez které není ospravedlnění.

Židům 12,2 …upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši. (ČSP)

Jsou lidé, kteří tvrdošíjně trvají na tom, že víra není Božím darem – mluví o tom, že člověk musí uplatnit svou svobodnou vůli a uvěřit v evangelium. Co říká tento text? Ježíš je původce víry. On je ten, od koho víra pochází! Ježíš je také dokonavatel víry, tedy je tím, kdo dovede naší víru až do konce. Skrze tuto Bohem darovanou víru jsme ospravedlněni. Není a nikdy nebyla žádná jiná možnost, neexistuje žádný jiný způsob, jak dosáhnout ospravedlnění. Jenom Bůh ospravedlňuje (Ř 8,33)! On prohlašuje hříšníka za spravedlivého. Kdy? Když uvěří v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Podívejte se – přesně to říká Pavel ve druhé polovině Ga 2,16:

Galatským 2:16 I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona.

Pavel to tady říká v reakci na to, co se dělo v Antiochii a také později v Galácii. Je nepochybné, že křesťané ze Židů, kteří trvali na obřízce a na zachovávání zákona, nesouhlasili s tím, že stačí víra v Ježíše. Trvali na tom, že když člověk uvěří, musí se nechat obřezat a musí zachovávat Mojžíšův zákon (Sk 15,5). Ale co tady říká Pavel? Mohl vás zákon ospravedlnit? Nemohl! Mohl se někdy někdo stát spravedlivým skrze skutky zákona? Nemohl! Pavel tady říká, že i oni, rodilí Židé, a možná to vztahuje především na sebe a na Petra, uvěřili v Krista, aby byli ospravedlněni z víry. Nebyl jiný způsob, jak být ospravedlněn. Proto mohl Ježíš říci Židům:

J 6:29 Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.

Ne že by víra jako taková byla skutkem, nějakou lidskou zásluhou. Ale je jediným požadavkem, který Bůh má. Přikazuje všem lidem na celém světě, aby litovali svých hříchů a věřili v toho, kterého poslal, v milovaného synaBožího, v Pána Ježíše Krista. Skrze víru v Krista budou ospravedlněni. Skrze víru v Krista budou zachráněni. Skrze víru v Krista uniknou budoucímu soudu. Skrze víru v Krista budou posvěcováni a porostou v lásce k Bohu i k jeho lidu. Není nic jiného, co by mohlo kohokoliv přivést k Bohu. A to nás přivádí k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Ne ze skutků zákona

Galatským 2:16 Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Třikrát v jednom verši Pavel staví do protikladu víru v Pána Ježíše Krista a skutky zákona. O jakých skutcích a o jakém zákoně se tady mluví? Je to celkem jasné – řeč je o Mojžíšově zákoně, o staré smlouvě, o smlouvě z hory Sinaj. O této smlouvě Pavel říká, že rodí děti do otroctví – je to otroctví zákona a otroctví hříchu. Na hoře Sinaj Izrael dostal desatero přikázání. To je základ a podstata smlouvy, o níž je tady řeč (Dt 4,13). To je základ zákona. Tento zákon není omezen jenom na desatero, ale v tom nejširším slova smyslu se jedná o to, co máme a známe jako Starý zákon, tedy Písma od Genesis po Malachiáše. To celé je součást staré smlouvy, smlouvy skutků, to je dozorce, který měl střežit pokolení Izraelců až do příchodu zaslíbeného potomka (Ga 3,19). Tento zákon byl přidán kvůli kvůli proviněním. Neměl přinést spravedlnost, ale ukázat na hřích, pojmenovat ho, rozhojnit ho. Na jiném místě Pavel píše:

1 Korintským 15:56 Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.

Jediným způsobem, jak překonat hřích, je víra v Krista. To je moc, která přemáhá hřích, to je vítězství, které máme v Kristově jménu. Proto může Pavel napsat dál:

1 Korintským 15:57 Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Toto vítězství nepochází ze skutků zákona, ale jenom z víry. Proto Pavel staví víru a skutky zákona do protikladu. I když je zákon sám o sobě svatý, dokonalý, i když je přikázání dobré, nemůže dát člověku život. I když je zákon spravedlivý, nemůže nikoho učinit spravedlivým. Zákon může označit, co je spravedlivé a co není, ale nemá moc cokoliv spravedlivým učinit. Proto musíme být prohlášeni za spravedlivé. Nejsme učiněni spravedlivými, ale jsme prohlášeni za spravedlivé. Budeme učiněni spravedlivými a dokonale svatými, až budeme oslaveni, až dostaneme nová těla a budeme mít podíl na Boží svatosti. Pak už nebudeme schopní zhřešit a budeme dokonale spravedliví v každém skutku, v každém slově, v každé myšlence i v každém motivu. To bude dokonalá spravedlnost.

Už nyní jsme mocí Ducha svatého proměňováni do této podoby spravedlnosti. Je to něco, co vychází z nové přirozenosti, kterou nám Bůh dal. Ale je to znovu dílo víry, nikoliv skutků zákona. A to jsou skutečně dvě velmi rozdílné věci, které musíme pečlivě rozlišit. Na jedné straně jsou skutky zákona a na druhé straně jsou skutky víry. Ke skutkům víry jsme stvořeni Bohem skrze znovuzrození.

Ef 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Tyto dobré skutky, které nám Bůh připravil, jsou skutky víry. Co se týče skutkové podstaty, budou se v mnohém překrývat se skutky zákona. Přesto se ale od nich budou lišit. Budou důsledkem víry v Krista. Budou motivované láskou ke Kristu. Jejich cílem bude oslava Boha. Se skutky zákona je tomu jinak – jsou cestou k vyvýšení člověka, jak je to dobře vidět na Petrovi, Barnabášovi a křesťanech ze Židů v Antiochii, jak to ještě uvidíme na příkladů křesťanů v Galacii. Jejich skutečným motivem je pýcha a chlouba, a nemají svůj původ ve víře, ale ve snaze zalíbit se Bohu. Je to způsob, jak získat spravedlnost svým vlastním způsobem. Ale je to cesta, která je nemožná. Je to cesta těla, jejímž výsledkem je odsouzení.

Ř 4:4 Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.

Pavel píše o Židech v Ř 10, že chtějí uplatnit svou vlastní spravedlnost, tedy spravedlnost ze skutků zákona a nevědí, že spravedlnost je od Boha. Musí být od Boha. Žádná jiná spravedlnost není dost spravedlivá, dost dokonalá, dostatečná. Žádnou jinou spravedlnost Bůh nemůže přijmout. Ale kdo chce uplatnit svou vlastní spravedlnost, nechce se podřídit Boží spravedlnosti, která je z milosti a je přijímána vírou (Ř 10,3).

Dobře to vysvětluje Jakub ve svém listě, když říká, že kdo by porušil jediné přikázání, provinil se proti všem (Jk 2,10). Bůh vyžaduje dokonalost. A Pavel v listu Galatským dodává, že kdo by chtěl jen jedno přikázání zákona, je povinnen zachovávat všechna přikázání. Pavlova slova jsou velmi vážná:

Galatským 5:3-4 Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn! Skutky zákona nemají moc nikoho přiblížit k Bohu ani o píď. Spolehnout se na skutky zákona znamená odloučit se od Krista! Znamená to popřít víru. Jediným způsobem jak může člověk přistoupit k Bohu, je víra v Pána Ježíše Krista, spolehnutí se na Krista. Kristus je Bohem ustanoveným prostředníkem, je Bohem ustanovenou cestou, pravdou i životem. Víra v Krista je naprosto výlučným prostředkem spasení. K Bohu nikdo nemůže přijít jinak, než skrze víru v Pána Ježíše Krista. To jsou jeho slova, ne moje (viz J 14,6). Tato Ježíšova slova odsuzují každý lidský pokus, každou lidskou snahu, každé lidské náboženství, včetně náboženství skutků zákona. Bez Krista a bez víry v něj nedojdeme vůbec nikam. Bez Krista, který je tou úzkou cestou, jsme na cestě široké. Široká je cesta skutků zákona a nevede nikam jinam než do záhuby.

Milí přátelé, hledáte Boží spravedlnost? Potom se musíte vzdát té vlastní. Hledáte cestu k Bohu? Potom musíte odložit všechny své pokusy Boha dosáhnout a přijmout Boží způsob spasení – a to je z milosti skrze víru v Krista Ježíše. Kdo uvěří, bude spasen (Mk 16,16). Kdo neuvěří, bude odsouzen, protože pohrdl Boží spravedlností a chtěl Bohu předložit svou vlastní spravedlnost – a je úplně jedno, jestli je to spravedlnost, která je založená na skutcích zákona, nebo na čemkoliv jiném. Pokud to není Boží spravedlnost, která byla zjevená skrze kříž Pána Ježíše Krista, a která je přijímaná vírou, potom je to spravedlnost, která ubohá, zoufalá, nedokonalá, špinavá, nečistá, hříšná a sobecká. Jenom spravedlnost, která vychází z pouhé víry v Pána Ježíše Krista, je přijatelná pro Boha, protože to je Boží spravedlnost. Proto věřte v Pána Ježíše Krista a budete žít! Amen.