Biblická církev Praha

Odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému!

Jaroslav Kernal, Praha 18. ledna 2026

Dnes máme před sebou druhý díl naší minisérie o odpuštění. Minule jsme mluvili o Božím odpuštění, tedy jak Bůh odpouští. Je to projev jeho milosrdenství, jeho dobroty, jeho lásky a slitování. Současně jsme si ukázali, že právě proto, že Bůh je Bůh, musí zůstat svatý a spravedlivý a nesmí dojít ke snížení jeho majestátu. Proto nemůže jen tak odpustit, ale aby mohl odpustit, muselo dojít k odpovídající satisfakci. Tímto zadostiučiněním a veškerým naplněním Boží spravedlnosti byla oběť Božího syna – zástupná, vykupující, odčiňující, smiřující a očišťující. Možná budeme zanedlouho muset mít ještě další sérii kázání, v níž se budeme zabývat těmito jednotlivými aspekty oběti Pána Ježíše Krista. Myslím, že by to bylo dobré, abychom do hloubky porozuměli tomu, co se stalo na kříži Golgoty a co všechno z toho vyplývá pro nás. Kristova zástupná, vykupující, odčiňující, smiřující a očišťující oběť. 

Dnes, jak bylo zjevné z textu, který jsme četli a z textu, který máme před sebou, je před námi naše odpuštění – ne však jak bylo odpuštěno nám, ale jak odpouštíme a máme odpouštět my. Když Pán Ježíš učil své učedníky modlit se, učil je vzorovou modlitbu, které nesprávně říkáme modlitba Páně, protože Pán se ji nikdy nepotřeboval modlit, protože vždycky naplňoval všechno, o čem ta modlitba mluví a nepotřeboval prosit za odpuštění hříchů, jako to potřebujeme my. A v souvislosti s odpuštěním hříchů tam říká:

• Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,14–15)

Příkaz textu, stejně jako význam podobenství, které jsme četli, je jasný – musíte odpustit. A přesně o tom dnes budeme mluvit. Podíváme se nejprve na tento příkaz, který se mnohokrát opakuje v celém Novém zákoně a v našem textu je dokonce uveden jako podmínka Božího odpuštění nám – to samo o sobě volá po vysvětlení. Dále se budeme muset zabývat tím, co přesně je tím myšleno, když mluvíme o odpuštění. A nakonec si ukážeme, jaké jsou důsledky a souvislosti našeho odpuštění druhým. 

I. Nutnost odpuštění

Matouš, Marek i Lukáš opakují slova Pána Ježíše Krista, která jsme před chvílí četli a která se týkají odpuštění – nicméně je opakují každý v trochu jiných souvislostech a v jiném kontextu, takže z toho můžeme usuzovat, že Pán Ježíš tato slova opakoval poměrně často. Matouš tato slova uvádí v kontextu kázání na hoře na začátku Pánovy služby. Marek uvádí podobná slova, ale uvádí je v souvislosti s vyučováním, které měl Pán Ježíš jen pár dní předtím, než byl ukřižován. V bezprostředním kontextu mluví také o víře. A říká:

• A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. (Mk 11,25)

Kdykoliv povstáváte k modlitbě … Odpuštění a neodpuštění v souvislosti s modlitbou znamená vyslyšení nebo nevyslyšení modlitby. Kdykoliv povstáváte k modlitbě – a Boží slovo nás povzbuzuje k tomu, abychom se modlili bez přestání – máme se ujišťovat o tom, že jsme odpustili. 

Lukáš popisuje situaci, která se odehrála zhruba v polovině Pánovy tří a půl leté služby, kdy za ním učedníci přišli a prosili ho, aby je naučil modlit se. A Ježíš je učí stejně jako v Matoušovi 6 vzorovou modlitbu, jejíž součástí jsou slova:

• A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. (Lk 11,4)

Kromě toho zaznamenává Lukáš situaci, která se odehrála poté, co se celou noc na hoře modlil a potom si vyvolil dvanáct učedníky, které nazval apoštoly. A když sešel z hory, zůstal stát na rovině a vyučoval je – a je tam velmi podobné vyučování, jaké je v kázání na hoře, nicméně se zdá, že se to odehrálo jindy a na jiném místě. Tehdy Ježíš učil: 

• Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Lk 6,37–38)

To vypadá, že Ježíš vyučoval o odpuštění poměrně často. Sám odpouštěl hříchy druhým a učil lidi, aby i oni odpouštěli těm, kdo se proviňují proti nim. Četli jsme podobenství, které Pán Ježíš vyprávěl v reakci na Petrovu otázku ohledně toho, kolikrát má odpustit. Odpověď Pána Ježíše vyvolává zděšení, protože odpuštění se nemá zastavit u nějakého konkrétního čísla, ale má pokračovat stále dál. V Lukášovi 17,5 na to apoštolové reagují voláním: „Dej nám více víry!“ Protože bez víry není odpuštění možné a oni to pochopili. A přesně o tom je to podobenství, které Pán vypráví v Matoušovi 18. Tady si musíme ujasnit pár věcí – především onu zásadní skutečnost, že se jedná o podobenství. Není to návod. Je to příběh, který Ježíš vypráví jako podobenství o Božím království. Takový příběh měl pohnout srdcem posluchačů a v tomto našem případě jim ukázat, jak to s tím odpuštěním je. To je hlavní bod a smysl tohoto podobenství. Nakonec nejde o jednotlivé detaily, ale celkový smysl.

Je tady muž, který dlužil svému králi deset tisíc hřiven nebo talentů (viz další překlady). Abychom si to trochu dovedli představit, talent byl 9000 denárů. Denár byl denní mzda nádeníka. Talent byl 36 kg stříbra. Při dnešní ceně stříbra je to přes 2 mil. korun. To je jeden talent. Dlužník byl dlužen deset tisíc talentů, tedy 360 tun stříbra. To by odpovídalo částce 20 biliónů (20 a devět nul) korun, což je číslo, které si prostě nedovedeme představit, protože pro to nemáme žádné srovnání. Ani učedníci neměli. Co bychom si ale měli představit a k čemu nás to vede, k čemu Ježíš vede své posluchače, je dluh, který má hříšník vůči Bohu. Je to nekonečný dluh, protože to je urážka nekonečného majestátu. 

Pán v našem příběhu byl pohnut soucitem a dlužníkovi – když ho prosil – dluh odpustil. Všimněte si, že dlužník neprosil o odpuštění, ale strpení, protože měl pocit, že ten dluh může zaplatit sám. Král vzal škodu na sebe. Přesně tak se to stalo s našimi hříchy – Bůh vzal škodu na sebe. Boží syn za naše hříchy zaplatil plnou cenu. Bůh se vyrovnal sám se sebou. A potom nám prokázal své milosrdenství, když nám naše hříchy odpustil – v Kristu, na kříži, bez nás. 

Ten příběh, který Pán vypráví, dále mluví o dlužníkovi tohoto dlužníka, který mu dlužil sto denárů, což bylo asi 400 gramů stříbra, tedy bychom to spočítali na 24 tisíc korun. Dvacet čtyři tisíc versus dvacet biliónů, které mu byly odpuštěny, jeho dluh byl smazán. Ale … Jak se zachoval? Přesně o to jde v tomto podobenství. To také vysvětluje náš text z Matouše 6,14–15. Ten člověk se choval tak, jako kdyby mu žádný dluh odpuštěn nebyl. Tu nepatrnou částku ve vztahu k velikosti jeho vlastního dluhu, nebyl ochoten odpustit, a to ani tehdy, když ho ten služebník prosil úplně stejně, jako předtím on prosil krále. Jednal tak, jako kdyby mu nikdy nic odpuštěno nebylo a jako kdyby pořád musel splácet dluh, který byl dlužen králi. A v žádném podobenství bychom neměli hledat nějaké velké teologické zákonitosti. Důležitý je výsledek. Kdo bude zachráněn? Kdo vytrvá až do konce (Mt 10,22; 24,13). A co ti, kdo nevytrvají? Ti spaseni nebudou. Navzdory tomu, že možná budou říkat „Pane, Pane …“ Přesto uslyší: „Nikdy jsem vás neznal.“ Totéž platí i v tomto podobenství nebo v jiných (Mt 25). 

• Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. (Mt 18,32–35)

To byl služebník zlý, který nevešel do odpočinutí svého Pána. Skončil ve vězení, kde bude, dokud nezaplatí celý svůj nekonečný dluh. Jak dlouho tam asi bude? A jaký závěr z toho Pán Ježíš vyvozuje? To je Mt 6,15 – jestliže neodpustíte, ani vám váš nebeský Otec neodpustí. To bude jasný důkaz toho, že vám ve skutečnosti nikdy odpuštěno nebylo, že jste nikdy nepřijali odpuštění z milosti skrze víru. 

II. Vysvětlení odpuštění

Viděli jsme, že odpuštění vyplývá z našeho vztahu s Bohem, z odpuštění našich hříchů. A čím více vidíme, kolik nám toho Bůh odpustil, tím připravenější bychom měli být odpouštět druhým. Kde tato připravenost chybí, tam možná chybí něco mnohem zásadnějšího – totiž odpuštění hříchů od Boha. Bůh vzal náš dluh na sebe. To je odpuštění. Nyní nás vyzývá, abychom my vzali na sebe dluh, který mají jiní proti nám. Proto jsme opakovaně vyzýváni, abychom si odpouštěli navzájem (Ef 4,32), abychom si odpouštěli, má-li kdo něco proti druhému (Ko 3,13), abychom nesli břemena jedni druhých (Ga 6,2), abychom láskou přikrývali hříchy druhých (1Pt 4,8). To je odpuštění. To je, že vezmeme dluh na sebe a nebudeme ho vymáhat po druhém, po bratrovi, po sestře. To je život v lásce, ke kterému jsme jako Kristovi učedníci voláni. 

Minule jsme mluvili o tom, že odpuštění je rozhodnutí nepočítat viny, je to postoj, který znamená, že se na druhého budu dívat tak, jako kdyby se nikdy neprovinil. Přesně tak se na nás dívá náš nebeský Otec, který nám v Kristu odpustil všechny naše hříchy. Dívá se na nás jako na svého milovaného Syna, jako na Ježíše, zatímco na něj vylil svůj hněv kvůli našim, mým hříchům. Na něj se podíval jako na mě v celé mé hříšnosti a zkaženosti a kvůli mé hříšnosti ho potrestal smrtí a oddělením od sebe. A na mě se nyní dívá jako na něj, tady jako kdybych se nikdy žádného hříchu nedopustil. Je to rozhodnutí vůle. A to platí i v našem případě – je to rozhodnutí vůle, je to postoj, který už nebude počítat viny tomu druhému.

Ale zatímco v otázce našeho hříchu vůči Bohu muselo dojít k naplnění veškeré spravedlnosti, v otázce našich vzájemných vztahů je to vyrovnání našich vzájemných dluhů, které jsou ve srovnání s tím, co nám bylo odpuštěno, většinou naprosto zanedbatelné a nepatrné. Došlo k nějaké újmě – větší nebo menší. Jsou újmy, které jsou malé, a odpuštění je jednoduché. Když se na mě bratr nebo sestra špatně podívají nebo mě nepozdraví – trpí tím obvykle jenom moje ego. Ale může to být i vážnější – mohou mě seknout slovem, které se zatne hluboko. Nebo mohou ublížit jiným způsobem. Tam je to mnohem vážnější a odpuštění je mnohem těžší a bude nás stát mnohem více sebezapření. A co teprve takové případy jako nevěra, podvod, zrada, zničení pověsti, diskriminace, zneužití – všechny tyto věci mohou mít fyzickou, duševní i duchovní podobu a většinou jsou velmi bolestivé a hluboce zraňující. 

Každé zranění, dokonce i to, co jenom popíchne naše ego, v nás vyvolává reakci – a odpuštění je přesně o této reakci. Vyvolává v nás hněv, který může být někdy více a někdy méně spojený se spravedlivým hněvem. Ale i kdyby byl stoprocentně spravedlivý, což si myslím, že v našem případě v tomto těle nikdy nebude, nemáme hřešit. „Hněvejte se a nehřešte“ (Ef 4,26). Váš hněv má být velmi krátký – nemá nad ním zapadnout slunce. A v této souvislosti Boží slovo říká, abychom nedávali místo ďáblu. Tady je přímá souvislost s odpuštěním. Odpuštění znamená vypuštění hněvu. Znamená to „puštění“, tedy že přestanu držet to, co proti druhému mám. Znamená to, že přestanu usilovat o prosazení spravedlnosti vůči tomu druhému, ale místo toho to vydám do Božích rukou, aby on v tom jednal a zjednal spravedlnost a právo. 

• Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,17–21)

Tento oddíl v listu Římanům je aplikací evangelia. V jedenácti kapitolách Pavel vysvětluje evangelium. A ve dvanácté kapitole začíná s jeho uváděním do praxe. A jak to začíná? 

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)

Přinášet sami sebe jako oběť. Nést újmu, křivdu, bezpráví, zlo, nespravedlnost, které byly namířené proti mně. To je přinášet sám se Bohu (!) jako oběť. Přesně to je odpuštění. To je o našem vztahu s Bohem. Někdo mi ukřivdil, ale já nehledám odplatu, ale přínáším to Bohu, aby on zjednal spravedlnost. A nedržím to v sobě, ale vylévám to na Boha. A jak jsem říkal – někdy je to jednoduché, někdy je to těžké. To, co potřebuje v této věci nejvíc, je upřímnost vůči sobě a upřímnost před Bohem. 

Můžete si to představit jako vanu plnou špinavé vody – to je ten hněv, zloba, zranění, způsobená křivda nebo ztráta. To je ta špína, kterou když tam necháte, tak vykvete, shnije, zasmrádne a časem z toho bude hnusné bahno. Tak může vypadat nitro člověka, který neodpustil druhému. Je to místo pro působení ďábla, je to živná půda pro kořen hořkosti, který se může rozbujet, takže nakazí mnohé. A mluvili jsme o tom v poslední době víckrát – poznáme to podle slov, protože čím srdce přetéká, to ústa mluví. Jestli se o bratrovi nebo sestře nemůžu vyjádřit v dobrém nebo alespoň mlčet, potom to v té vaně pořád ještě hnije. A je potřeba vytáhnout špunt a vypustit to. A v některých případech to bude potřeba udělat mnohokrát a dělat to tak dlouho, dokud ta vana nebude čistá. Pokud mě to bodne, když slyším o druhém člověku, který mi ublížil, ještě ta vana není čistá a musím ji znovu vypláchnout, vydat to Pánu a prosit ho milost a sílu k odpuštění, lásku a milosrdenství. Proto je na tomto místě tak důležitá naše upřímnost spolu s vědomím toho, kolik Pán odpustil mě. Takže znovu a znovu jít ke kříži, a znovu a znovu brát kříž. 

III. Důsledky a souvislosti odpuštění

Některé z důsledků už jsme viděli – odpuštění druhým je určitým ukazatelem, že je tady člověk, jemuž Bůh odpustil jeho hříchy, a proto odpouští. Není to jediná věc, patří do komplexu dalších věcí, ale je to důležitý ukazatel, protože pokud by někde byla naprostá neochota odpustit, tam musíme velmi pečlivě dát pozor na varování z Mt 6,15. Zároveň je to otázka pastorační, protože někdy lidé nerozlišují mezi odpuštěním a smířením (my se tím z Boží milosti budeme zabývat samostatně za dva týdny) a nerozumí tomu, že k odpuštění nepotřebují druhého člověka, protože to je především o jejich vztahu s Bohem, zatímco smíření bez té druhé strany nejde a smíření není možné bez vzájemného odpuštění. To je předpokladem smíření. Ale někdy není smíření možné – mohou být různé důvody – ale odpuštění možné vždycky je. Nemusím držet svůj hněv vůči druhé osobě. Mohu a mám ho vylévat Bohu, vypouštět ho před Bohem a prosit ho o uzdravení srdce, uzdravení ran, o zastání a prosazení spravedlnosti. A Bůh jedná. V určitém smyslu je odpuštění nadpřirozenou záležitostí, protože to není něco, co by bylo vlastní přirozenému člověku. Je to Boží dílo v nás a skrze nás a sílu k němu nacházíme jenom v Kristově kříži. A současně je zjevné, že musíme učinit rozhodnutí a zaujmout postoj. To je otázka naší vůle, to je otázka přinesení sebe sama jako oběti živé, svaté a Bohu milé. 

Odpuštění je také otázkou milosrdenství. V celém Písmu je odpuštění hříchů představováno jako důsledek Božího milosrdenství. Bůh se slitovává a odpouští. 

• … neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný. (Ž 86,5)

V jedné písni zpíváme slova Žalmu 103:

• Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním. (Ž 103,1–4)

Odpuštění je korunou Božího milosrdenství a slitování. A v tom podobenství z Matouše 18 jsme četli, že král se rozhněval na toho služebníka, který neodpustil, protože neprokázal milosrdenství (v. 33) – měl ses smilovat, jako jsem se smiloval já nad tebou. Jako se Bůh smiloval nade mnou, já se musím smilovat nad druhými. Proto se modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

Odpuštění je prokázáním dobra – jak jsme to četli – odplácejte dobrem a ne zlem. Přemáhejte zlo dobrem. Bůh nám prokázal a neustále prokazuje dobro. On z nás učinil své děti, které miluje nezničitelnou a nepřekonatelnou láskou. Ve své lásce nás v Kristu zahrnuje vším požehnáním nebeských věcí, a v naší situaci také množstvím požehnání časných věcí. Jak bychom neměli prokazovat dobro druhým? 

Toto dobro, které se projevuje odpuštěním druhým, přináší do našich životů pokoj a radost. Je to pokoj s Bohem a je to radost z Boha. To není radost, kterou by vám někdo mohl vzít, to není pokoj, který by snadno narušilo něco vnějšího – to je vnitřní radost a vnitřní pokoj, které pramení ze vztahu s Bohem, který není zakalený žádnou hořkostí, trpkostí, zlobou nebo hněvem, které by kvasily v našem nitru. To je ohromné požehnání, které nám přináší odpuštění – odpuštění druhým, tedy těm, kdo se provinili proti nám. 

To je místo pro Boží lásku – odpuštění je projevem Boží lásky. Láska má být tím, podle čeho se poznají Kristovi učedníci (J 13,35). Ale kde není odpuštění, tam není láska. Tam nemůže být. A pravdou je, že my všichni potřebujeme uzdravit – a to nejenom z těch věcí minulých, ale také ze zranění přítomných, která si neustále navzájem působíme. To je realita našich životů, protože pořád žijeme v těle, které je propadlé hříchu, pořád ještě nejsme proměněni, naše mysl i srdce jsou stále hodně světské a sobecké a naše ego je pořád hodně neukřižované. A z toho vyplývá, že budeme působit zranění – a nejvíce dokonce těm nejbližším, a sami budeme zraňováni, dokonce těmi nejbližšími – doma a v církvi. O to víc potřebujeme volat k Pánu, aby nám dal sílu odpouštět, aby nás učil své lásce a aby posiloval naši víru. 

Jedním z velmi silných příběhů o odpuštění je příběh Corrie ten Boomové – to byla holandská křesťanka, která se zapojila do odboje proti nacistům a její rodina ve svém domě skrývala Židy. Ale jeden Holanďan je zradil a nacisté je zatkli. Otec Corrie zemřel po deseti dnech věznění a ona byla se svou sestrou zavřena v koncentračním táboře Ravensbrück, kde během války zahynulo skoro sto tisíc žen. Zemřela tam i Corriina sestra Betsie. Corrie zázrakem propustili a po válce Jezdila po Německu a mluvila s lidmi o odpuštění. 

Jedním z takových měst byl Mnichov. Corrie tam promlouvala k velkému davu lidí. Předávala jim zprávu o naději, kterou jí dal Bůh pro německý národ i lidi ze všech dalších národů: „Odpuštění je něco, co potřebujeme přijmout a pak to dát druhým. Ježíš nám může pomoci odpustit našim nepřátelům, a dokonce je s jeho pomocí můžeme začít milovat…“ vysvětlovala.

Později stála u východu z kostela a zdravila se s odcházejícími. Najednou k ní přistoupil jeden muž: „Děkuji vám za vaše slova,“ řekl. „Poprosil jsem Pána Ježíše, aby vešel do mého života.“ Corrie ztuhla. V duchu se ocitla zpátky v Ravensbrücku ve chvíli, kdy s Betsie procházely nahé před vojákem s ledovýma očima a šklebícími se ústy. Byl to on. A teď jí říkal: „Býval jsem dozorcem v Ravensbrücku a vy jste říkala, že vás tam věznili. Bůh mi odpustil ty hrozné věci, které jsem tam dělal, ale potřebuji i vaše odpuštění, slečno ten Boom. Prosím!“ Podával jí ruku, ale Corrie tam stála jako zkamenělá. Podat ruku muži, který způsobil tolik utrpení Betsie a tisícům dalších žen? To nejde! Vždyť ale lidem celou dobu říká, že mají odpouštět svým nepřátelům! Přesně na toto téma před chvílí hovořila.

S otevřenýma očima se tiše modlila: „Pane Ježíši, můžu mu podat ruku, ale nedokážu změnit to, co cítím. To dokážeš jen ty.“ Pak vztáhla ruku a vzala podávanou ruku do své. Jejich oči se setkaly, a ona cítila, jak jí najednou proudí paží do celého těla teplo a jak celá roztává. „Z celého srdce vám odpouštím,“ řekla mu a sama žasla nad tím, že to myslí opravdu vážně. S očima plnýma slz ho sledovala pohledem, když odcházel s vědomím, že je mu odpuštěno.[1]

Odpuštění je o víře. Učedníci to pochopili, když prosili Pána Ježíše, aby jim dal víc víry. My ji potřebujeme úplně stejně. Tu sílu nenajdeme v sobě, ale jenom u něj. Bez Krista nejsme schopni odpouštět – jsme schopni žít jenom podle své spravedlnosti, ale nikoliv podle milosti – oko za oko, zub za zub, odpuštění za odpuštění, neodpuštění za neodpuštění, ránu za ránu. Pěkně podle zákona. Ale Boží milost je větší! 

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,4–5)

Toto musí být neustále v našem zorném poli. To nesmíme spustit z očí. Probudil nás k životu spolu s Kristem a všechny hříchy nám odpustil. A tak i my z celého srdce odpouštějme jedni druhým a žijme v lásce k jeho slávě. Amen. 

[1] Jean Watsonová, Corrie ten Boom – Hodinářova dcera, Didasko 2022, s. 188–189.