Biblická církev Praha

Nepromeškej čas svého navštívení!

Jaroslav Kernal, Praha 28. září 2025

Procházíme společně knihu Soudců a prošli jsme prvních pět kapitol, přičemž první dvě kapitoly byly takovým úvodem a ve třetí a ve čtvrté kapitole jsme se setkali s prvními soudci, i když ne všichni hrdinové, kteří zde vystupovali, byli soudcové. Viděli jsme Otníela, Ehúda, Šamgara a Báraka a spolu s nimi také dvě ženy, Debóru a Jáel. V první kapitole jsme se také setkali s Otníelovou manželkou, Aksou, což byla dcera Káleba (Otníel byl Kálebův synovec). Dneska se podíváme na něco, co spojuje většinu těchto postav a v určitém slova smyslu je to odlišuje od některých následujících soudců, o nichž budeme mluvit dále. Proto dnes děláme takovou malou odbočku do knihy Přísloví a skrze jedno přísloví se podíváme na naše hrdiny. 

• Kdo hlídá fíkovník, bude jíst jeho plody, a kdo střeží svého pána, získá vážnost. (Př 27,18) M.

Ale než půjdeme k tomuto textu a k vysvětlení souvislostí s našimi soudci, chtěl bych říct ještě pár slov ke knize Přísloví. Kniha Přísloví je knihou moudrosti – zaslibuje moudrost pro ty, kteří se budou učit z této knihy. Proto bychom se do knihy Přísloví měli vracet častěji. Zároveň je to jedna z nejtěžších knih v celém Písmu, protože nemá žádný děj, není to příběh, až na pár výjimek na začátku a na konci knihy, není tady ani žádná nit, která by věci spojovala dohromady, jako je to třeba v epištolách, kde je vyučování a my můžeme vidět nějakou jeho strukturu a to, jak na sebe jednotlivé myšlenky a oddíly navazují. Většina knihy Přísloví (kap. 10–29) je prostě souhrnem nějakých jednotlivých veršů, které spolu většinou vůbec nijak nesouvisí. A to z ní dělá knihu, která je těžká na čtení i na porozumění. Přesto je to kniha, která zaslibuje mnohé věci – poslouchejte:

• Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraele, jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti, jak si prozíravě osvojit kázeň, spravedlnost, právo a přímost, aby prostoduší byli obdařeni chytrostí, mladík poznáním a důvtipem. Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám. (Př 1,1–6)

V knize Přísloví je mnoho praktických věcí – stejně jako je to v našem dnešním textu. Ale současně je to kniha, která má hluboký duchovní význam a všechny ty praktické věci, které tam jsou, můžeme aplikovat do našeho duchovního života. 

• Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká. (Př 27,7)

To je velmi praktické, že? Kdo je nasycen, klidně odmítne i zákusek, protože je dobře nasycen. Ale kdo je hladový, považuje za zákusek i zbytky z popelnice. Kdo je duchovně nasycen, kdo se sytí kvalitním duchovním pokrmem, nepotřebuje zákusky, nepotřebuje nějaké špeky z Božího slova, okrajové detaily, často zajímavé a lákavé, ale obvykle ne příliš užitečné pro každodenní praktický křesťanský život. Je nasycený celou radou Boží, je spokojený v Kristu a má dostatek pokoje, radosti, síly i milosti, aby mohl vytrvat na cestě. Ale duchovně vyhladovělý nepozná dobré jídlo, a klidně se sytí i hořkými a nedobrými věcmi. Místo aby šel tam, kde Pán prostírá svůj stůl a plní kalich, říká, že sice ví, že to, co poslouchá, není nejlepší, ale on vždy z toho něco vezme. A potom se honí za kdejakou slupkou či zákuskem, aby ještě něco tady a něco támhle získal a měl aspoň trochu síly do dalšího dne. Je mi líto hladového, ale pokud nechce jít tam, kde je prostřený stůl a spokojí se s hořkostí, není mu pomoci. To je duchovní výklad tohoto textu z knihy Přísloví. Nyní pojďme k tomu našemu.

I. Bůh povolává

Tohle je jedno z nejdůležitějších míst dnešního kázání. Nyní musím vysvětlit tu spojnici mezi našimi soudci a tím textem z Přísloví. Co tedy spojuje naše hrdiny a vede nás k Př 27,18? Tou zásadní věcí je Boží povolání, které proměňuje život člověka – ale ne tak, jak si někdy představujeme, že by člověk byl povolán a následně byl Bohem proměněn, aby mohl něco udělat, aby mohl nějak sloužit, aby se mohl nějak projevit. Někdy to tak také může být a my to uvidíme u některých dalších soudců, ale v těchto případech je to jinak. Člověk je proměňován jaksi za pochodu, jak činí každý další krok víry. A to ovoce se projeví až na úplném konci. Brzy uvidíme Gedeóna, kterého Bůh povolal a jasně mu říkal, co a jak má dělat. Později Jiftácha, kterého povolali Izraelci a Jiftách jednal v Hospodinově jménu. Pak je tam Samson, který byl povolaný Bohem ještě dříve, než byl počat. Ale ti soudcové na začátku knihy Soudců jsou jiní. Bůh je povolal a oni nějak povstali a vzmáhali se krok za krokem. Podívejte se na Otníela:

• I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. Na něm spočinul duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem. Vytrhl do boje a Hospodin mu vydal do rukou aramejského krále Kúšana Rišátajimského. Na Kúšana Rišátajimského mocně dolehla jeho ruka. (Sd 3,9–10)

Osm let otročili Izraelci, včetně Otníela, Aramejci Kúšanovi Rišátajimskému. Osm let není úplně krátká doba. Co se dělo v Otníelovi? Jak to prožíval? Nevíme. Písmo nám o tom nic neříká, stejně jako u těch ostatních soudců, ale po osmi letech najednou povstává. Bůh ho povolal. Něco se změnilo. Najednou viděl věci jinak a nemohl už to nechat být. Ujal se soudu a vytrhl do boje. Co za tím stojí? Povolal Bůh bezbožného Otníela, který se klaněl modlám jako ostatní Izraelci, k tomu, aby vysvobodil Izrael? Tak to rozhodně nebylo. Máme všechny důvody domnívat se, že Otníel byl zbožný a velmi statečný muž, bojovník, jemuž jiný statečný a velmi zbožný muž, Káleb, dal za ženu svou dceru Aksu. Nevidíme, že by za ním přišel nějaký Boží muž nebo by k němu promluvil Bůh, ale spočinul na něm Duch Boží a on začal soudit Izrael. Dospěl k tomu, že už se nemůže dívat na bezpráví a nespravedlnost, a začal doma – začal soudit Izrael. A potom povstal k soudu nad Kúšanem. To bylo dílo Ducha svatého, kdy Otníel šel krok za krokem a s každým dalším krůčkem byl proměňován a stále více zmocňován Duchem. Když nám Bůh otevře dveře a my do nich vstoupíme, když následujme Pána v poslušnosti, bude nás používat stále více a mocněji. Čtyřicet let soudil Otníel Izraelce. A země žila v míru, dokud nezemřel. Ale Izraelci se dál dopouštěli toho, co bylo zlé v Hospodinových očích. Bůh poslal Eglóna, kterému Izraelci otročili osmnáct let. Ehúd… 

• I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, Ehúda, syna Benjamínce Géry, muže, který nevládl pravou rukou. (Sd 3,15)

Bůh s ním jednal a Ehúd využil příležitost, která se naskytla, ale na kterou se také asi docela dlouho připravoval, když si udělal dýku nebo meč (záleží na překladu). Přinesl Eglónovi výrok Boží – to nebyla lidská msta, to byl Boží soud. Ehúd byl povolaný Bohem. A země žila osmdesát let v míru. Možná byl Ehúd velmi mladý, když vykonal soud nad Eglónem a pak do konce života soudil Izrael. 

• Po něm byl Šamgar, syn Anatův. Pobil Pelištejce, šest set mužů, bodcem na pohánění dobytka. Tak i on vysvobodil Izraele. (Sd 3,31)

I jeho Bůh povolal, pastevce, který jednoho dne uviděl Bohem připravenou příležitost a vzal bodec na pohánění dobytka a vysvobodil Izreal z rukou Pelištejců. Dál o něm čteme:

• Ve dnech Šamgara, syna Anatova, ve dnech Jáeliných byly opuštěny stezky. Kdo se vydávali na cesty, vydávali se po stezkách křivolakých. Opuštěn byl venkov, pusto bylo v Izraeli, až jsem povstala já, Debóra, povstala jsem jako matka v Izraeli. … Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra, žena Lapidótova. (Sd 5,6–7; Sd 4,4)

Možná Šamgar nesoudil jako Otníel a jako Ehúd, protože v jeho dnech byly opuštěny stezky. Možná nebyl nejmladší, možná se svým bodcem na pohánění dobytka nebyl s to čelit Jabínovi a Síserovi s jejich devíti sty železnými vozy. Jabín je krutě utlačoval a trvalo to dvacet let. Ale Bůh povolal Debóru. Povstala. Proč? Protože střežila svého Pána, který ji povolal. Protože střežila každý jeho pohyb, každé hnutí Ducha svatého – a byla připravená podle toho jednat, úplně stejně jako Otníel, Ehúd, Šamgar nebo Jáel. Ti všichni totiž reagovali na něco, co nebylo na první pohled viditelné. Bůh jim vydal do rukou jejich nepřátele. Ale neřekl jim dopředu, že to udělá. Bárakovi to řekl. A on nechtěl jít. Chtěl nějaké záruky. Gedeónovi to řekl. Se Samsonem byl od jeho početí. Ale Jáel? Její muž měl smlouvu s Jabínem a tedy se Síserou. Přesto rozpoznala čas Božího navštívení a neváhala – vzala kolík a kladivo a vykonala Boží soud. Věřila Bohu a Bůh ji použil jako svůj nástroj. A totéž platí o těch dalších, které tu máme. Spolehli se na Boha a ve víře jednali – bez záruk, bez ujištění.  A přesně o tom je náš text z knihy Přísloví – podívejme se nyní na něj.

II. Bůh vyzbrojuje

Nazval jsem tento bod „Bůh vyzbrojuje“, protože tady máme něco z Boží výzbroje. Bůh nás vyzbrojuje nejenom hradbami zaslíbení, které jsou nepohnutelné a jisté, o které se můžeme vždycky opřít, ale vyzbrojuje nás slovy povzbuzení a víry, které nás vedou do útoku daleho od hradeb Božích jistot. V každém případě je tou jedinou účinnou zbraní, kterou nám Bůh svěřuje,  zbraň, která není ani naše – je to meč Ducha svatého, jímž je Slovo Boží. A tento meč nám říká:

• Kdo hlídá fíkovník, bude jíst jeho plody, a kdo střeží svého pána, získá vážnost. (Př 27,18)

Je to velmi praktické slovo. Mluví o hlídání ovocného stromu a o střežení svého pána. Abychom tomu přišli na kloub, musíme se nad tím zamyslet hlouběji. Možná si místo fíkovníku, s nímž v našich končinách máme velmi málo zkušeností, můžeme dosadit třeba třešeň nebo višeň. A můžeme si položit jednoduchou otázku – kdy je potřeba hlídat višeň? Když jsou višně zralé? Kdybychom v tu chvíli začli, asi bychom mnoho plodů nejedli. Mluvil jsem tento týden s jedním bratrem, který má na zahradě ovocné stromy – nemluvil o višni ani o třešni, ale o jiném stromu a řekl mi, že v inkriminovanou dobu odjeli s rodinou na týdne na dovolenou na Šumavu. Když se vrátili a šel na zahradu, díval se dolů a říkal si, proč je pod tím stromem tolik nepořádku, co to tam je? A pak se podíval nahoru … a brada mu spadla, protože ten strom byl z poloviny očesaný ptáky. Stačilo tak málo a přišli o tak velkou část úrody. Sice ji začli střežit, ale trochu pozdě. S fíky je to ještě těžší. 

Fíky, tedy v závislosti na prostředí, rostou větší část roku. Jsou ranné fíky a jsou pozdní fíky. A jsou fíky mezi tím. Hlídat fíkovník znamená dávat pozor skoro pořád. Když nebudete hlídat svou višeň, stačí jeden nálet hejna špačků a máte po úrodě. Totéž platí o fíkovníku. Úroda může být rychle pryč. Když přijdou vedra, fíky mohou rychle uzrát a během několika dnů z nich máte kaši, která stéká ze stromu na zem. Už se fíků nenajíte. Musíte dávat pozor. A musíte začít včas a pokračovat až do úplného konce. A totéž platí se střežením pána. 

Je tady řeč o nějaké ochrance, která dává pozor na svého pána. Nestačí dávat pozor v okamžiku útoku. Je potřeba dávat pozor mnohem dříve, což povede k tomu, že mnoho útoků bude odvráceno, aniž by došly svého naplnění. Jiné překlady tohoto verše mluví o péči o svého pána, tedy o starání se o něj. Ale princip je v podstatě stejný. Nelze začít pečovat v okamžiku, kdy pán má nějakou potřebu. Je nutné začít mnohem dříve a předpokládat nějakou potřebu, připravit se na ni a potom je možné reagovat, rychle a efektivně. Tento text připomíná podobenství Pána Ježíše o deseti družičkách, z nichž pět bylo připravených a pět nebylo. Kdo hlídá fíkovník nebo ten, kdo střeží svého pána nebo o něj pečuje, musí být připravený. Nemůže s tím začít ve chvíli, kdy se objeví ženich, ale musí být připravený mnohem dříve. Jinak nemůže obstát. Jinak budou fíky pryč a višně taky. Jinak pán dojde úhohy, protože ochranka nebude seznámená s jeho pohybem, s jeho aktivitami, s místem, kam směřuje a se všemi riziky, které to obnáší, pánův pečovatel nebude mít po ruce to, co jeho pán potřebuje, protože se nepřipravil včas a nepromyslel, co je potřeba. 

Pavel napsal Timoteovi o křesťankách, vdovách, které mají být zaopatřené církví. Je to v 1Tm 5,9–16. Je to velmi zajímavý text, který stojí za prostudování a za promýšlení. Jsou tam některé charakteristiky vdov, o které se má starat církev – je tam jejich věk, je tam jejich stav – tedy že to jsou ženy jednoho muže, ale je tam také něco, co muselo probíhat mnohem dřív, než se ona žena stala vdovou. Čteme tam, že taková žena má být:

• … známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. (1Tm 5,10)

Toto jsou věci, které nenastaly potom, co se ta žena stala vdovou. Takhle žila ta žena ještě v době, kdy byl její manžel živ a kdy ona ani ve snu netušila, že jednoho dne zůstane bez jeho opory. Přesto žila právě takhle. Střežila svého pána a hlídala svůj fíkovník. To není jenom o vdovách, ale to je o každém jednom křesťanovi. Přesně tady nacházíme to spojení se soudci ze začátku knihy soudců. Jsou to lidé, kteří žili v těsném a hlubokém vztahu s Bohem, byli to zbožní lidé, kteří dělali to, co bylo potřeba, i když všichni ostatní kolem nich se odvraceli k modlářství, odpadali od Hospodina – tito soudcové až na výjimky – stáli pevně a nepohnutelně, byli hlasem normálnosti v nenormální době. A nemohu nepřipomenout ještě jeden text z Božího slova. A to jsou slova na adresu věrného a dobrého služebníka. Co dělá tento služebník, zatímco je jeho pán pryč? Dělá přesně to, co je mu uloženo. A Boží slovo nám tam říká:

• Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24,44)

Jediný způsob, o němž celý tento text mluví, jak můžeme být připraveni, je, že budeme dělat přesně to, k čemu jsme povoláni. A nejsme povoláni k ničemu jinému, než k tomu, abychom hlídali fíkovník a střežili svého Pána. Tedy abychom všechnu svou pozornost zaměřovali na Pána Ježíše Krista a jeho dílo. Pojďme se na to podívat důkladněji.

III. Bůh vítězí

Protože tady je naše místo, tady je náš úkol. Co přesně to znamená, že máme hlídat svůj fíkovník a střežit svého pána? Můžeme to vysvětlit celkem jednoduše. Na prvním místě se jedná o naši zodpovědnost. Jestliže nám bylo něco svěřeno, máme se na to zaměřit a jednat podle toho. Kdokoliv má jakýkoliv svůj fíkovník, tedy svou zodpovědnost, musí se na ni zaměřit, bez ohledu na to, že jiní to tak nevidí. Možná nemají fíkovník. Nebo mají jiný druh fíkovníku, mají jinou zodpovědnost, kterou jim Bůh svěřil. Když Pavel psal mladé církvi v Tesalonice, napomínal je:

• Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1Te 4,11–12)

Tato slova bychom si měli vrýt do paměti a do svého srdce, protože nás vedou k tomu, že jsou věci, které patří nám a jsou věci, které patří druhým. A my se máme starat o to, co je naše, nikoliv o to, co náleží druhým. Podívejte se na škálu překladů tohoto místa v jednotlivých českých Biblích: Má se věnovat vlastním věcem (ČSP, Žilka), hledět si svých věcí (Pavlík), plnit svoje povinnosti (Petrů), hledět si toho, co komu náleží (KRAL), starat se o své věci (B21). 

V tom nejvlastnějším slova smyslu je to varování před tím, abychom nezasahovali do věcí druhých lidí, abychom se nestarali o to, do čeho nám nic není, a nestrkali nos do cizích věcí. Samozřejmě nemůžeme nechat bez povšimnutí bratra v nouzi, ale máme se o něj postarat – to příkaz lásky, a stejně tak nemůžeme nechat bez povšimnutí bratra v hříchu, ale máme ho s láskou napomenout a vést k pokání – i to je příkaz lásky. Tesaloničtí potřebovali napomenout, protože měli tendenci strkat nos do cizích věcí, místo aby hlídali svůj fíkovník.

Nicméně onen fíkovník nás může vést ještě o kousek dál. V Božím slově je fíkovník obrazem Božího lidu. Tím nechci říct, že vždycky, když se v Písmu mluví o fíkovníku, tak se mluví o Božím lidu. Ale je potřeba, abychom to měli na paměti a vždycky zkusili, jestli tato aplikace nesouvisí s daným testem. A zde to vypadá, že s textem souvisí. Buďte strážci Božího lidu, hlídejte tento fíkovník, do něhož vás Bůh postavil. Dávejte pozor na to, jak roste, co ho ohrožuje, jaké jsou jeho možnosti. Pečlivě si všímejte, zda nepotřebuje znovu okopat a pohnojit, jak to čteme v podobenství o fíkovníku (Lk 13,6–9) – možná nenese ovoce a Pán ho chce porazit, ale jeho správce říká, dej mu ještě rok … Okopu ho a pohnojím, a když neponese ovoce, dáš ho porazit. To není jenom o našem vlastním životě, i když o něm je to na prvním místě, je to také o našem společenství, o naší církvi. Je to totéž, co čteme v knize Zjevení, kde Pán varuje církve, že pohne jejich svícnem. 

Tohle je také o střežení příležitosti. Jestli dáváme pozor na to, zda nám Pán náhodou ze své milosti neotevírá dveře. Otníelovi otevřel dveře proti Kúšanovi Rišátajimskému. Ehúdovi otevřel dveře ohledně Eglóna. Šamgarovi otevřel dveře, když je začali utlačovat Pelištejci. Bárakovi otevřel Bůh dveře ohledně Jabína a Sísery. My jsme Božím lidem, jsme povolaní svatí. Každý z nás má přístup do Boží přítomnosti skrze krev Pána Ježíše Krista. Skrze každého z nás může Bůh ukázat, že jsou otevřené dveře, které nikdo nemůže zavřít. Moji milí, nedovolme, abychom promeškali čas Božího navštívení. 

S tím velmi úzce souvisí střežení svého pána. Neotročíme hříchu ani smrti. Byli jsme vykoupeni Pánem Ježíšem Kristem, jeho obětí, jeho dílem. Proto musíme být tam, kde je náš Pán. Proto musíme střežit svého Pána. Ne proto, abychom ho nějak ohlídali, ale abychom si byli jistí, že jsme tam, kde je on, že ho skutečně následujeme. Byli jsme povoláni k tomu, abychom byli učedníci Pána Ježíše Krista. A to neznamená nic jiného, než že z něj nespustíme oči. Že ho budeme střežit jako oko v hlavě. Kde je Pán, tam bude i jeho služebník. Kde Pán otevíraá dveře, tam bude jeho služebník připravená do nich vstoupit, rozkopnout je dokořán. Náš Pán není jako Smolíček Pacholíček, který otevřel dveře jen na dva prstíčky, ale když on otevírá, nikdo nezavře, a když on zavře, nikdo nemůže otevřít. Ale to znamená, že musíme vědět o našem Pánu. Musíme s ním být tam, kde je on. Musíme s ním mít vztah, musíme s ním chodit, protože jinak tyto věci nezjistíme. Nejsou napsané v Písmu. Nedostaneme je poštou v obálce se speciálním zlatým pruhem. 

Otníel, Ehúd. Šamgar, Debóra, Jáel – ti rozpoznali, že je čas Božího navštívení, a jednali podle toho. Kdyby to nepoznali, umřeli by, byli by zabiti, byli by zostuzeni a potupeni. Ano, Bůh to někdy dělá, že nechá své svědky potupit a ponížit kvůli své slávě. Ale obvykle to není kvůli tomu, že tito svědkové nepoznali čas Božího navštívení. Většinou to bývá přesně naopak. Tito svědkové, kteří pokládají svůj život, jsou svědky Božího jednání, Božího díla. A mnohdy dokonce vědí, že jejich údělem je, aby položili život za svého Pána. 

Ve všech ostatních případech se musíme přimknout ke svému Vykupiteli a usilovat o co nejlepší vztah s ním. To naše povolání a to je také naše nejlepší služba druhým. Jako křesťané chceme sloužit druhým v lásce – ale počátkem té nejlepší služby je náš osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Když porosteme v intimním vztahu s Ježíšem, takže ho budeme skutečně znát, budeme s ním mít důvěrné společenství, bude to ta nejlepší služba pro naše bratry a sestry, pro náš místní sbor i pro celou církev Kristovu. Nemusíme se dívat na jiné, jak to mají oni, ale díváme se na Pána, jak to máme my s ním. Potom z Boží milosti budeme možná jednat jako Otníel, Ehúd, Šamgar, Debóra nebo Jáel. Potom se na nás Bůh oslaví a vyvýší, potom vysvobodí svůj lid, potom bude ochotný dělat veliké věci pro své jméno a vysvobození svého lidu. Ale bez toho intimního vztahu s ním to nepůjde. Bez toho, abychom střežili svého Pána.