Biblická církev Praha

Nikdo ať tebou nepohrdá!

Jaroslav Kernal, Praha 4. ledna 2026

Dnes máme první neděli v novém roce. V našem sboru příliš nerozlišujeme dny a nezachováváme je, den je nám jako den, jak říká Pavel v listu Římanům 14,5–6. Přesto pevně věříme, že Bůh stvořil nebeská světla – slunce a měsíc, aby oddělovala den od noci, měsíc od měsíce a rok od roku. Takže tady máme nový rok, který je darem od Boha a měl by pro nás být radostí, protože – stejně jako každý nový den – i nový rok znamená, že jsme zase o něco blíž Pánovu druhému příchodu, případně setkání s Pánem tím, že si nás k tobě povolá a budeme se muset setkat s posledním nepřítelem, jímž je smrt, abychom díky němu vešli do věčné a svaté Boží přítomnosti. 

Zatím v tomto světě procházíme soužením. Není tak zlé z hlediska materiálního – v tomto smyslu se máme nesrovnatelně lépe než naprostá většina generací našich předků. Ale ztrácíme svobodu, naše životy podléhají stále větší kontrole a dohledu, stále více omezením. S napětím a možná i s hněvem sledujeme zhoršující se bezpečnost nejenom v zemích na západ od nás, ale i v naší vlastní zemi. Agrese stoupá, jak ta slovní, tak ta fyzická. Vidíme stále větší omezování svobody slova – kvůli svým názorům přicházejí i lidé v naší zemi o práci a jsou za ně dokonce souzeni. Lidé se bojí říci druhým svůj názor. Vedle cenzury tak vládne také autocenzura. Nevolení úředníci z Bruselu se rozhodnou, že je jim někdo nepohodlný a bez rozhodnutí soudu mu obstaví majetek, zablokují účty, zakážou pohyb po zemích schengenského prostoru – to dobře známe jako praxi totalitních států. Co s tím jako křesťané můžeme dělat? A máme s tím vůbec něco dělat? Určitě ano, ale vždycky musíme začít u vlastního srdce. Šalomoun napsal: 

• Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. (Př 4,23)

Minulou neděli jsme uzavřeli rok 2025 kázáním, které se týkalo poměrně praktické a zjevné věci, bylo o pomluvách. Mluvili jsme o tom, že se na prvním místě jedná o problém srdce, protože čím je srdce naplněno, tím ústa přetékají. Mluvili jsme o tom, žetento hřích naplňuje jak naši společnost, která je jím rozdělovaná, tak i církev, která je jím rozdělovaná úplně stejně. To je moc slov. Dnes půjdeme trochu hlouběji a podíváme se na „moc“ postojů. 

• Kdo je bez rozumu, pohrdá svým druhem, kdežto muž rozumný mlčí. (Př 11,12)
• Kdo pohrdá svým druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými. (Př 14,21)

Dnes budeme mluvit o pohrdání, které není vidět na první pohled jako třeba pomluva, která se musí projevit slovem, které však stojí za řadou zjevných hříchů, jako je dost často třeba právě ona pomluva.

Podobně jako minulý týden se i dnes podíváme na to, co je to pohrdání a odkud se bere, jaké jsou jeho důsledky, tedy co působí, a nakonec na to, co s tím můžeme dělat, jak se tohoto hříchu vyvarovat. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Co je pohrdání a odkud se bere

Minule jsme mluvili o tom, že kdo šíří pomluvy je hlupák. Náš dnešní text z knihy Přísloví mluví ve stejném duchu o tom, kdo pohrdá svým druhem – říká, že takový člověk je bez rozumu a že hřeší – jinými slovy je to hlupák. A hlupák se obvykle nevyhne hříchu, protože je to hlupák. Podívejme se na dva texty z Písma, které mluví o pohrdání, na nichž dobře uvidíme, co to pohrdání je – první je ze Starého zákona a je to známý příběh Davidovy ženy Míkal. Ten příběh je v mnoha ohledech složitý, ale nechci zabíhat do detailů všech těch okolností. Míkal byla dcera Saula, David ji získal za sto pelištejských předkožek, když se Saulův hněv obrátil proti Davidovi, Míkal mu pomohla utéct, ale sama zůstala a její otec ji následně provdal za jiného muže. Když se David stal králem, vyžádal si ji zpět. Potom se rozhodl přenést schránu do Jeruzaléma – napoprvé to neklaplo, ale podruhé to udělali s náležitou úctou a podle řádu, podle Mojžíšova zákona, a když přinášeli schránu do Jeruzaléma, David křepčil před Hospodinem – zdá se, že točil a vyskakoval do výšky a výskal. Míkal to viděla z okna a kvůli tomuto jednání Davidem pohrdla ve svém srdci. A následně mu také dala najevo svými sarkastickými slovy:

• Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen. (2S 6,20)

Míkal přestala mít úctu k Davidovi. A to ho neviděla, co dělal u krále Akíši v Gatu, kdy se choval jako potřeštěný, dělal značky na vrata brány a pouštěl po bradě sliny (1S 21,13). Ale ten příběh dobře ukazuje, co znamená pohrdání – znamená to snížení druhého. Znamená to nevážit si druhého člověka. Dříve nebo později se to projeví také slovy a činy. U Míkal se to projevilo slovy a projevilo se to velmi rychle. Ezau pohrdl prvorozenectvím, ale projevilo se to až ve chvíli, kdy mu otec nedal požehnání jako prvorozenému. Neznáme přesné časové souvislosti, ale vypadá to, že se jednalo o roky, kdy všechno šlo tak nějak klidně a podle Ezauových představ až do chvíle, kdy přišla zkouška. Potom začal křičet a chtěl svého bratra Jákoba zabít. Tlak obvykle rychle ukáže, co se nachází v srdci. 

Druhý text, který jsem chtěl zmínit, je na začátku druhé kapitoly Jakubova listu. Je to o dělání rozdílů mezi lidmi (v. 1), o stranictví (v. 9). Muž v nádherném oděvu (podnikatel v audině nebo muž s mnoha písmenky před i za jménem) se zlatým prstenem na ruce a chudák v ošumělých šatech … Jednoho posadíme dopředu, budeme se kolem něj točit, obletovat ho a mazat mu medík kolem pusinky … druhý ať si sedne někam do kouta na zem. 

Oba ty texty jsou o pohrdání a mají řadu společných věcí – na prvním místě jsou tam věci, které nás vedou na samotný počátek – k něčemu, co je líbivé nebo nelíbivé pro oči – Jan to nazývá žádostí očí a spojuje to s pýchou života, která tam zjevně v obou případech také je. Pýcha života, která ze mě dělá někoho lepšího – protože se budu kamarádit s tím, kdo má nádherný oděv a zlatý prsten – a na chudáka v ošuntělých šatech se budu koukat spatra. Často je to právě o těch vnějších věcech, ale nemusí to být nutně jenom o nich. Může to klidně být o názorech – o společenských nebo politických názorech, může to být o teologických názorech, v církvi je to často o praxi, tedy o tom, co někdo dělá nebo nedělá. Tam ten se tak pěkně modlí, a dlouho(!), ale od tohodle jsem ještě neslyšel žádnou modlitbu … hm … kdo ví, jestli je vůbec obrácený … To je pohrdnutí v srdci. To je snížení bratra nebo sestry. To je neúcta vůči tomu, za koho Kristus zaplatil, případně to může být neúcta vůči tomu, kdo byl stvořen k Božímu obrazu.

Musíme si ale ujasnit, že Boží slovo také mluví o situaci, kdy je správné pohrdat tím, kdo je hoden zavržení (Ž 15,4). Tady se dostáváme na tenký led. Ale potřebujeme tomu porozumět. 

• Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad. (Př 6,30)

Tato slova neomlouvají krádež, ale učí nás rozlišovat a soudit spravedlivě. Pohrdání souvisí s nespravedlivým soudem, jak vysvětluje Jakub. Křesťané někdy používají takovou frázi, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Je to trochu povrchní, i když často používaná fráze, která však potřebuje vysvětlení. Boží slovo totiž nejednou říká, že Bůh nenávidí hříšníka a obrací proti němu svůj hněv. Proč? No kvůli jeho hříchu, který ale od hříšníka nelze oddělit. Zloděj, který kradl, protože měl hlad, je pořád zlodějem, ale můžeme porozumět tomu, proč kradl. Zloděj, který krade proto, aby měl víc, i když už má dost, je hoden pohrdání, protože je to zvrácený člověk. To jediné, co můžeme – a také máme – ctít, je, že byl stvořen podle Božího obrazu, takže pořád musíme respektovat jeho důstojnost jako člověka. Ale nemůžeme si vážit zvráceného charakteru, svévole, vzpoury proti Bohu, rouhání, utrhání, arogance, pýchy nebo chamtivosti. Takové věci je třeba označit, pojmenovat a odvrátit se od nich a dát si pozor, abychom se jimi sami neprovinili. 

Pohrdání totiž většinou, ne-li vždycky, vychází ze srdce, které je nakažené pýchou, které má pocit, že je lepší než ten druhý člověk. A tady se znovu musíme vracet k počátkům, které nám říkají, že jsme spaseni jenom z milosti, že nejsme o nic lepší než jiní a pokud je v našem životě něco lepšího, je to jenom Boží dílo, Boží zásluha a Boží milost. Čím hlouběji si tyto věci budeme uvědomovat, tím jasněji a přesněji budeme schopni rozlišovat a tím více také uvidíme velikost Boží milosti ve svých životech a budeme mít naději i pro druhé. A budeme schopni říci spolu s Pánem Ježíšem a spolu s mučedníkem Štěpánem: „Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

II. K čemu pohrdání vede

Takže jak jsem to zmínil na začátku, především musíme střežit své vlastní srdce. Když ho neuhlídáme, bude to mít – jako ostatně vždycky, když se jedná o hřích – dost nepříjemné a bolestivé důsledky. Pohrdání vede k tomu, že se mezi lidmi vytvářejí příkopy, že lidé spolu nejsou schopni mluvit, když mají jiné názory. Pohrdání vede k tomu, že se místo rozhovoru začnou lidé navzájem urážet. Nechtějí slyšet argumenty toho druhého, protože na tom druhém jim vůbec nezáleží – on má totiž špatný názor, a to asi znamená, že je špatný člověk, že je nějakým způsobem méněcenný, méně hodnotný, nemá smysl ho vůbec poslouchat. Tady se dostáváme na stejné místo, jako když jsme mluvili o pomluvách – a to je patent na pravdu. 

To je něco, co vede k rozdělení v církvi. Když budete číst Jakuba, začíná v první kapitole tím, že jsme se narodili z Božího rozhodnutí skrze slovo pravdy (Jk 1,18). A mluví o tom, že máme v tichosti přijmout zaseté slovo, abychom jím rostli ke spasení (v. 21) a máme podle něj jednat (v. 22). S tím souvisí péče o sirotky a vdovy (v. 27). Pokračuje ve druhé kapitole děláním rozdílů mezi lidmi, špatným souzením (2,4), ponížením druhého (v. 6). A do konce kapitoly rozvíjí to, jak se víra projevuje ve skutcích. A ve třetí kapitole se vrací ke slovům, k mluvení, k jazyku a k moudrosti. Co zmiňuje? 

• Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. (Jk 3,14)

A ve čtvrté kapitole mluví o důsledcích – čeho? Dělání rozdílů, špatného souzení, ponižování, pohrdání ve svém srdci, které je spojené s pýchou – vždyť se chlubí moudrostí, která je ale ďábelská. Výsledkem jsou boje, sváry, nevraživost, zášť, rozdělení, rozkol, chaos. A poslouchejte, co říká:

• Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního? (Jk 4,11–12)

Jakub zde uvádí ještě jeden důsledek pohrdání, který dává do souvislosti s modlitbou – prosíte, ale nedostáváte. A to nás vede zpátky k Míkal, která pohrdla svým mužem ve svém srdci. Boží slovo v této souvislosti dodává, že „neměla děti až do dne své smrti“ (2S 6,23). U Míkal pohrdnutí Davidem vedlo k fyzické neplodnosti. David nebyl neplodný. S minimálně sedmi svými ženami měl devatenáct synů, kromě synů ženin (1Pa 3,1–9). Určitě bychom našli řadu možných vysvětlení neplodnosti Míkal, ale Boží slovo to v 2S 6 dává do jednoznačné souvislosti s tím, že pohrdla Davidem. A Jakub mluví o duchovní neplodnosti křesťanů, kteří pohrdli druhými, snížili je nebo odsoudili. 

Tady máme velké varování z Božího slova před pohrdáním druhými. Nejenom, že je člověk blázen, hlupák, když to dělá, a hřeší, jak říká kniha Přísloví, ale také ničí a boří, kope příkopy a staví ploty. A také sám sebe uvádí do odsouzení a k duchovní neplodnosti a možná i k fyzické. Poslouchejte, co říká Pavel:

• Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. (Ga 6,3–8)

Všichni chceme sklízet život věčný. Ale to znamená, že musíme zkoumat své jednání a dávat pozor na své srdce. Je snadné pohrdnout druhým člověkem. Mluvíme o dvou příkladech – jeden z nich se týká manželství. Jak je to jednoduché, aby žena pohrdla svým mužem – a to nikdo z nás není král, jako David. Ale myslím, že je ještě jednodušší, aby muž pohrdl svou ženou – tak to bylo na počátku: „Ta žena, kterou jsi mi dal …“ (Gn 3,12). „Ta žena …“ „Ona je …“ Víte, někdy stačí jenom oči obrácené v sloup nebo jednoduché gesto a není potřeba ani žádných slov – a je to jasné. Je zřejmé, co je v srdci. 

Jakub popisuje situaci v církvi. Jak je to prosté a jednoduché. Kolik církví je rozdělených na frakce a skupiny. Znovu to není nic nového – podívejte se na počátek, na církev do Korintu. „Já jsem Pavlův.“ „Já Petrův.“ To nebyly výkřiky lásky, to bylo soutěžení a s ním spojené pohrdání. Naplno se projevilo při Večeři Páně, kdy církev měla spolu jíst, ale každý se hned dal do své večeře, jeden měl hlad a druhý se opil. Pavel jim vytýká:

• Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? (1K 11,22)

Pohrdnutí bratrem, jeho znevážení, snížení může znamenat pohrdnutí církví. Pohrdání vedoucími v církvi – Písmo musí důrazně připomínat křesťanům, aby uznávali ty, kteří mezi nimi pracují, velmi si jich vážili a milovali je (1Te 5,12). A je třeba varovat také z druhé strany, protože leckdy se vedoucí chovají ke křesťanům, jako kdyby byli méněcenní – Jan připomíná Diotrefa, který si osobuje právo být mezi ostatními první (3J 9). My známe to tradiční rozdělení na duchovní a laiky. A to jsme ještě pořád v církvi, a co teprve, když se vydáme za její hranice. Především střez a chraň své srdce!

III. Jak se pohrdání vyvarovat

Už jsme některé věci zmínili – jako například abychom si stále připomínali, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Můžeme také pamatovat na to, že jsme si na svět nic nepřinesli a nic si neodneseme. Mluvili jsme o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. To kým jsme a co máme, je jeho dílo, jeho milost, jeho požehnání. Manželky si mají připomínat Pavlova slova z listu Efezským (5,33), aby měly před mužem úctu. Manželé si zase musí připomínat Petrova slova (1Pt 3,7), že mají prokazovat svým ženám úctu, protože jsou spolu s nimi dědičkami daru života. Manželství mají mít všichni v úctě (Žd 13,4) a součástí našeho posvěcení je, abych každý z nás uměl žít se svou ženou svatě a s úctou (1Te 4,4). A stejně tak nám všem Petr říká, abychom měli úctu ke všem lidem (1Pt 2,17). O vzájemné úctě píše Pavel Timoteovi, když mu říká, jak jednat s různými generacemi lidí v církvi. Generační konflikt je často poznamenán vzájemnou neúctou obvykle na obou stranách. 

• Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. (1Tm 5,1–2)

Mohli bychom pokračovat výčtem dalších a dalších veršů z Písma. Ale myslím, že je nám všem jasné, co nám Boží slovo říká. A stejně tak je nám jasné, že všichni máme co napravovat. A jak o tom mluvíme od začátku, je to otázka srdce, vnitřního člověka, našich postojů, které úzce souvisí také s myslí, s naším porozuměním. A tohle jsou věci, které může narovnat jenom Bůh, nikdo jiný. 

V podstatě je to velmi prosté a jednoduché – jde o to zemřít spolu s Kristem a nechat jej, aby žil ve mně. Prostě se  spolehnout na to, že v Kristu jsem umřel. Byl jsem spolu s ním ponořen do jeho smrti a do jeho hrobu. A to je to, co nyní znamenám. Je-li to tak, nemám se s čím a s kým srovnávat. Nemusím s nikým soutěžit ani se poměřovat s druhými. Mohu prostě jít svou cestou za Pánem Ježíšem Kristem a nepotřebuji se starat o to, co si myslí ten či onen. To je svoboda v Kristu. 

Mohu nechat jeho lásku, která byla vylita do mého srdce skrze Ducha svatého, aby se projevovala – vůči mé manželce a našim dětem nebo vnoučatům, vůči bratrům a sestrám v církvi, vůči starším mužům a ženám, kteří mě někdy pěkně štvou, vůči mladším mužům a ženám, kteří jsou někdy na roztržení. Dokonce vůči nepřátelům, kteří mě nenávidí a snižují, pomlouvají a pohrdají mnou. Jestli jsem umřel v Kristu, tak mě to nemusí trápit. No, není to osvobozující?

Ale vím, že to není tak samozřejmé, jak je to lehké říct. Je to boj. Každodenní sebezapření. Sotva člověk ráno vstane. A někdy dokonce i v noci. Boj se sebou samým, boj s druhými, a hlavně s těmi nejbližšími. Tam to s námi cloumá nejvíc. Ta žena … Ten chlap … To dítě … Ty rodiče … Co s tím? 

Znovu a znovu se vracet ke Kristu, k jeho kříži, jeho oběti, jeho lásce, kterou projevil právě na kříži. Jenom on může proměnit moje srdce i mou mysl, jenom jeho Duch může vypůsobit duchovní ovoce v mém životě. Takže ho musím volat, kdykoliv nacházím jakýkoliv drobek pohrdání ve svém srdci – Pane, nemám lásku k lidem, nemám radost ani pokoj, o trpělivosti se raději ani zmiňovat nebudu. Musíš mě, Bože, proměnit, protože já sám to nedokážu. A mnohdy dokonce ani nechci. Ale on chce. Přišel, protože chtěl. Chtěl mě a chtěl tebe. Nepřišel proto, aby nás nechal takové, jací jsme. Přišel proto, aby v nás pracoval, aby nás přetvořil do podoby Božích synů, abychom byli chválou jeho slávy. 

Takže pojďme do Písma, pojďme na kolena, pojďme do společenství, pojďme do modlitební komůrky – prostě všude, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem Kristem. On dobře ví, jak na tom jsme. Ví, jak jsme na tom se svým srdcem, jak jsme na tom se svým časem, rozumí tomu, když jsme v práci a musíme se soustředit na úplně jiné věci – přesto chce, abychom všechno, co děláme, dělali jako pro něj, jako by on byl zadavatelem našich úkolů a ne náš šéf. A i v takové chvíli se potom můžeme upnout k němu, hledat u něj sílu, pomoc, povzbuzení, potěšení, radost, vysvobození. 

Nemusíme žít asketickým způsobem života naplněným pravidly – tohle musíš, tohle nesmíš. Stačí se jednoduše spolehnout na Krista, opřít se o něj, najít se v něm, najít v něm smíření s Bohem, najít v něm své uspokojení, plnost, radost, pokoj i lásku. V něm je to všechno. On dává smysl našemu životu, dává nám hodnotu a význam, takže už nemusíme nikým pohrdat ani nikoho snižovat. 

On nás učí, jak máme milovat. My to sami od sebe neumíme. Ale on nás miloval jako první, proto i my milujeme – jsme jako měsíc, který odráží sluneční světlo. Sotva ráno vyjdeme, musíme se obrátit k našemu slunci, k Pánu a přemýšlet o tom, jak moc mě miluje a jak mi prokazuje svou lásku. Stejným způsobem pak mohu prokazovat tuto lásku druhým. Zkuste si toto myšlení osvojit, udělat z něj svůj zvyk – na to nepotřebujete hodiny ani desítky minut, to se dá zvládnout při čištění zubů! Ale promění to celý náš život. A budeme moci praktikovat Kristovu lásku – nejdřív možná jenom radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou atd., ale když porosteme v tomto smýšlení, Bůh v nás bude formovat svého Syna. On bude růst. A jestliže on bude růst, pro mě bude zbývat stále méně místa. Tohle je cesta, jak se vyvarovat pohrdání – Kristova láska v nás a skrze nás. Jeho život v nás a skrze nás. Kéž by proudy živé vody plynuly z našeho nitra. Kéž bychom byli stále více pravdiví v lásce, abychom dorůstali v Krista. 

• On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4,15–16)

Amen.