- Home
- Kdo jsme
- Zdroje
- Shromáždění
- Co učíme
- Kontakt
Jaroslav Kernal, Praha 9. října 2016
Dobré dopoledne, milovaní svatí. Dnes máme před sebou další text z prvního Pavlova dopisu Timoteovi. Minule jsme viděli, že v Efezu se šířilo falešné učení, které vedle Písma šlo také k bájím a mýtům, a vedlo lidi ke zkoumání rodokmenů, k prázdnému filozofování, ústilo do roztržek a hádek. Dnes budeme pokračovat v popisu tohoto falešného učení, které měl Timoteus zastavit – respektive měl umlčet ty, kdo toto učení šířili. Ukážeme si, že se jednalo o lidi, kteří chtěli uvést křesťany do područí Mojžíšova zákona. Budeme číst od pátého do jedenáctého verše první kapitoly.
Dneska se budeme zabývat jenom první částí, první polovinou tohoto textu a podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování – a tím je láska. Pojďme tedy do našeho textu:
Pavel dále pokračuje v popisu jiného učení, které má Timoteus zastavit. Pavel ho žádal, aby nikomu nedovolil učit odchylným naukám (1 Tm 1,3). V Efezu byli lidé, kteří učili v církvi – a chci to zdůraznit, že tento dopis je určený do církve, protože v církvi byli lidé, kteří učili věcem, které vedly k jalovému, prázdnému hloubání, vedly ke zbytečnému a marnému filozofování, vedly ke sporům a hádkám. Zdá se, že se jedná o stejný typ učení, s jakým se setkáváme jinde – totéž se dělo například na Krétě:
Totéž se dělo ještě o řadu let dříve v Antiochii:
Učitelé zákona pronásledovali Pavla, kam se hnul a všude šířili stejné věci. Podívejte se do listu Filipským a všimněte si, před čím Pavel varoval:
Chlubení se vnějšími věcmi, chlubení se tím, co se stalo na těle člověka – to bylo pro Pavla ohavností. Nazývá ty učitele, kteří se snažili dostat i do Pavlovy milované církve ve Filipis, psi. Pes – to byla skutečně hanlivá nadávka. V prvním století nešlo o žádného domácího mazlíčka, ale bylo to zvíře, které se živilo odpadky a mršinami, zvíře, které přenášelo nemoci, zvíře, které bylo Židům odporné. Ve svém pohrdání takto označovali také pohany. Pavel takto nazývá židovské učitele, užitele zákona a říká, že to jsou špatní dělníci, je to rozřízka, která vede lidi k rozdělení, ke svárům a rozbrojům.
A když se vrátíme k našemu textu, vidíme, že tito lidé nejenom že byli v církvi, oni vzešli z církve. Byli mezi lidmi, kteří slyšeli evangelium. Viděli, že cílem vyučování je láska, ale co se stalo? Podívejte se do textu: Odchýlili se! Doslova je tam, že zbloudili, nebo sešli z cesty, dostali se na zcestí a obrátili nebo odvrátili se k marnému mluvení. Vedou prázdné řeči! Žvaní! Žvaní z cesty, jsou mimo. Nejenom že to vede k jalovému hloubání, ale jejich učení je o prázdném mluvení. Pavlík to překládá jako nicotné povídání – prostě řeči o ničem, řeči, které se míjí cílem, jímž je láska. A nemůžeme se divit, že to tak je – podívejte se do dalšího verše, který nám dává ještě hlouběji nahlédnout nejen na charakter tohoto falešného učení, ale také za fasádu těchto učitelů:
Pavel tady jasně pojmenovává problém – jde o učitele zákona. Jedná se o lidi, kteří učí a chtějí učit zákon. Jsou to podobní učitelé zákona, s jakými se můžeme setkat v evangeliích v době pozemské služby Pána Ježíše Krista. Nejsou to titíž lidé, ale jsou to lidé, kteří uvěřili tomu, že Kristus je onen zaslíbený Mesiáš. Jsou to lidé, kteří vyznávají Krista – přinejmenším někteří z nich. Lukáš popisuje takové lidi ve Skutcích, když se Pavel rozhodl jít do Jeruzaléma při té příležitosti, kdy byl zatčen. Setkal se tam s Jakubem, který patřil mezi starší Jeruzalémské církve, setkal se se všemi staršími, vyprávěl jim, co všechno Bůh dělá mezi pohany, a podívejte se, jaká byla reakce starších:
Pamatujme na to, že dopis Timoteovi byl napsaný až po tomto setkání. A všimněte si toho, co se dělo v Jeruzalémě – veliké množství Židů uvěřilo a horlivě, nadšeně zachovávali Mojžíšův zákon, byli horliteli pro zákon (ČSP) nebo horliví milovníci zákona. Tady to vypadá, že něco nehraje, něco nesedí. Když toto čteme, měli bychom se zastavit, protože zde zjevně něco není v pořádku. O několik kapitol dříve a o nějakých deset až patnáct let před tímto setkáním proběhlo jiné setkání v Jeruzalémě, kde se Pavel setkal s týmž Jakubem a se staršími Jeruzalémské církve a také s apoštoly. Tehdy – stejně jako o několik let později – tam byli farizeové, kteří uvěřili v Mesiáše Ježíše.
Pohanům – včetně těch efezských – se musí nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon. To bylo motto farizeů, kteří uvěřili v Krista. Chtěli přivést pohany k Mojžíšovu zákonu a důkazem jejich poslušnosti a podřízenosti zákonu měla být obřízka – znamená na těle. Proti tomu se postavil jak Pavel, tak Petr:
Když křesťané z řad farizeů chtěli vložit na pohany zákon, chtěli, aby žili podle Mojžíšova zákona, jinými slovy, chtěli, aby se stali Židy, protože Kristus byl židovským Mesiášem, apoštolové řekli, že tak to být nemá. Apoštolové dobře rozuměli tomu, jaké místo má mít zákon v životě křesťana, proto řekli, že není správné, aby na křesťany bylo vloženo břemeno, které nemohli unést otcové – zde se myslí na všechny starozákonní předky až do doby apoštolů, a dokonce je to břemeno, které nemohou unést ani apoštolové. Petr říká – toto břemeno nemohli unést naši otcové a nemůžeme je unést ani my. O nějakých deset nebo patnáct let později – ve Skutcích 21, vidíme Jeruzalém plný křesťanů z řad Židů, kteří jsou nadšenými milovníky zákona! A poslouchejte, co říkají o Pavlovi, jaké bylo jejich obvinění Pavla:
Nejenom pohané nejsou vázáni Mojžíšovým zákonem, ale ani znovuzrození Židé. To bylo Pavlovo učení – to je evangelium, které vysvobozuje nejenom z moci hříchu, ale také z područí zákona a z moci zákona. Pro Židy z řad farizeů to bylo něco, co jenom těžko chápali a co nemohli přijmout. Proto vidíme – nejenom ve Skutcích, ale i v epištolách, že Pavel musel neustále čelit tomuto učení – stále přicházeli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nechápali svá vlastní slova, nerozuměli tomu, co s takovou jistotou prohlašovali. A připomeňme si, moji milí, jak tyto učitele Pavel nazývá v našem textu – jsou to učitelé jiného učení, jiného, než křesťané v Efezu přijali od Pavla, jiného, které se liší od „zdravého učení podle evangelia slávy požehnaného Boha“. To nebylo evangelium, které tito učitelé přinášeli, to nebylo učení, které by vedlo ke spasení a k růstu v lásce, ale úplně se míjelo cílem křesťanského vyučování, bylo to svou podstatou jiné, tedy falešné učení, které vedlo k prázdnému mluvení, které vedlo k pýše těch, kdo ho šířili, vedlo jalovému hloubání, k roztržkám a hádkám, bylo to učení, které svádělo křesťany k tomu, aby dali na vnější věci a přestali stavět na tom, co je podstatné.
Ano, milovaní, to je evangelium! Kdo je v Kristu, je nové stvoření! Kdo je v Kristu, už není otrokem hříchu ani otrokem zákona. Kdo je v Kristu, je mrtev hříchu a právě tak, kdo je v Kristu, je mrtev pro zákon (Ř 7,4)! Ale tito falešní čitelé v Efezu nechápali svá vlastní slova, nechápali to, s takovou jistotou a s důrazem prohlašovali. Co prohlašovali? Že křesťané z Židů i pohanů jsou zavázáni žít podle Mojžíšova zákona. Ale Pavel na to odpovídá:
Boží slovo nám tady ukazuje několik věcí, které se týkají zákona a které stojí v pozadí toho, co učili tito učitelé jiného, odchylného učení v Efezu.
Problém samotný nebyl v zákoně – problém byl ve falešných učitelích. Kdyby byl problém v zákoně, Pavel by jednoduše přikázal Timoteovi, aby odstranil zákon. Ale on mu přikázal odstranit ty, kdo učí odchylné nauky. Pavel s jistotou prohlašuje: „Víme!“ Víme, že zákon je dobrý.
A to je něco, k čemu musíme říci jenom Amen! Zákon je dobrý, protože jeho autorem je Bůh. Na zákoně samotném není nic špatného, nic nespravedlivého. Pavel říká, že zákon je svatý. Zákon byl dán s oslňující slávou:
Když Bůh dal Izraeli zákon, tedy když uzavřel s Izraelci smlouvu, stalo se tak s velikou slávou. Vzpomeňte si na to, co se dělo na hoře Sinaj – Izraelci se museli tři dny posvěcovat, museli si vyprat šaty a očistit se, nikdo se nesměl přiblížit k hoře – ani člověk ani zvíře, hora byla zahalena oblakem a Bůh promlouval za velikého hřmění a zvuku polnic. Lidé se třásli a v hrůze volali na Mojžíše, aby s Bohem mluvil on sám, protože oni jinak zahynou, jestliže budou dál poslouchat Boží hlas. To byla veliká, ohromující a ohlušující sláva v okamžiku, kdy Bůh s Izraelci uzavřel svou smlouvu a dal jim svůj zákon. Na Sinaji Bůh dal Izraeli smlouvu a na Sinaji jim Bůh dal svůj zákon. Slova smlouvy byla slova zákona – Mojžíš vystoupil na horu Sinaj:
Mojžíšův zákon! Tohle je vlastní, nejvlastnější jádro Mojžíšova zákona – desatero přikázání, slova smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. Desatero je shrnutím požadavků Staré smlouvy, smlouvy skutků, kterou Bůh dal Izraeli na hoře Sinaj. Smlouva a zákon zde jdou ruku v ruce a nelze je od sebe oddělit. Je to smlouva, která byla uzavřena s Izraelem a je to zákon, který byl dán Izraeli:
Zákon byl dán výlučně Izraeli. Žádný jiný národ zákon nedostal. Proto apoštol v listu Římanům s touhou po spasení Izraelců říká:
A když Pavel píše svůj list církvi do Efezu, píše pohanům a říká jim:
Izraelci měli účast na smlouvách, jim byl svěřen zákon – nejenom desatero, ale celý zákon, ne jenom pět knih Mojžíšových, které jsou často také nazývané zákonem (často v sousloví „zákon a proroci“ nebo „zákon, spisy a proroci“), ale o celém Starém zákoně můžeme mluvit jako o zákoně. To je zákon, který je kladen do protikladu k evangeliu. To je zákon, který je dobrý, svatý, spravedlivý – a my můžeme s jistotou prohlásit, že to víme. Přesto vidíme, že:
Doslova zde stojí, že zákon je dobrý, je-li užíván zákonně, tedy zákonným způsobem, jestliže je používán v souladu se záměrem, s nímž byl vytvořen.
V České republice máme např. zákon o námořní plavbě (č. 61/2000 Sb.), ve kterém je napsáno hodně věcí, které se týkají lodí, přepravy zboží, fungování lodní posádky, atd. Je to dobrý zákon? Ano. Je to lidský zákon, takže není svatý ani dokonale spravedlivý. Zákon o námoření plavbě mluví o tom, co se děje při havárii lodi – určuje povinnosti velitele lodi, majitele lodi, majitele nákladu, atd. A teď si představte, že budete mít auto na parkovišti a někdo do vás nacouvá. Zavoláte policii a policista vám řekne, že je to jasné a podle zákona o námořní plavbě jste jako velitel vozidla zodpovědný za to, co se stalo. Je to problém zákona o námořní plavbě? Vůbec ne! Ale je to naprosto špatná aplikace tohoto zákona. Na pozemních komunikacích platí vyhláška o provozu na pozemních komunikacích, nikoliv zákon o námořní plavbě. Zákon může být použit nesprávně, dokonce nezákonně, jak říká náš text.
A všimněte si, že je zde řečeno, že zákon je dobrý pokud! Je dobrý, jestliže je používán zákonně, správně. Zákonným používáním zákona se Pavel zabývá v devátém až jedenáctém verši – a o tom budeme mluvit příště. Dneska se musíme ještě věnovat tomu, co učili falešní učitelé – z textu jasně vidíme, že používali zákon nesprávně. Používali zákon tak, že to vedlo k jalovému hloubání, prázdnému mluvení, vedlo to k pýše, který je zjevně vidět v tom, že říkali, s jistotou tvrdili věci, kterým nerozuměli. Tito falešní učitelé dělali v oblasti učení to, co se na jiných lidech projevovalo v jejich jednání:
Učitelé odchylných nauk v Efezu mluvili jako zbožní, ale obsah jejich slov ukazoval na to, že ve skutečnosti zbožní nejsou – nevědí, co mluví, přestože jsou o tom skálopevně přesvědčení a s jistotou svá slova a své nauky vyhlašují. Pavel říká, že to je prázdné mluvení. Skutečná zbožnost se pozná podle souladu jednání mluvení. Pavel o těchto lidech znovu mluví v závěru svého prvního listu Timoteovi v kontextu správného jednání:
Jakým způsobem se tedy tito lidé podle Pavla odchylovali od správného používání zákona, od pravé zbožnosti? Podívejte se na začátek devátého verše:
Zákon není určen pro spravedlivého! To jasně ukazuje, co tito učitelé v Efezu dělali – chtěli, aby ti, kdo byli ospravedlněni z víry nyní zachovávali zákon! Je tady řeč o spravedlivých – a spravedliví jsou ti, kdo jsou ospravedlněni. Do protikladu k nim jsou postaveni lidé nezákonní, bezbožní, zlí, nespravedliví. Tito spravedliví, o nichž je tady řeč, jsou křesťané. Zákon není určen pro křesťany, pro spravedlivé. Zákon s nimi nemá nic co do činění. Je tady slovo, které se používalo v právnické terminologii a které říká, že zákon neplatí pro spravedlivého, není pro něj určen, není na něj položen, nespočívá na něm. Zákon je určen pro bezbožného.
Někteří lidé, kteří následují učení Jana Kalvína, vykládají tento oddíl tak, že zákon není určen pro spravedlivého, protože spravedlivý žije podle zákona. To samo o sobě nedává valný smysl. Zákon není určen pro spravedlivého, protože spravedlivý jedná podle zákona. Stejně tak bychom mohli říct, že dopravní předpisy nejsou určené řidičům, protože řidiči podle nich jezdí. To nedává smysl. Ale kromě toho to také odporuje tomu, co říká celý kontext – pokud by to bylo tak, jak to tvrdil ženevský reformátor, proč by potom Pavel chtěl po Timoteovi, aby zakázal těmto lidem učit tyto věci? Jestliže spravedlivý žije podle zákona, proč potom zakazovat lidem, kteří kážou, že spravedlivý má žít podle zákona, aby to kázali? Co ale říká Pavel? Že zákon není určen pro spravedlivého! Mohli bychom to říci také jinak v souvislosti s ilustrací, kterou jsem zmínil před chvílí – zákon o námořní plavbě není určen pro řidiče aut. Jsou to dvě naprosto odlišné věci, dvě naprosto odlišné kategorie, které nemůžeme spojit dohromady. Zákon, Mojžíšův zákon, abychom byli úplně přesní, není normou pro život spravedlivého, pro život toho, kdo žije z víry, kdo byl ospravedlněn, nikoliv na základě skutků, ale na základě víry ve vzkříšeného Krista.
Minulý týden se mě Julie ptala, jak je to s desaterem v životě křesťana – tady máme naprosto jasnou odpověď – zákon není určen pro spravedlivého. Život spravedlivého, život křesťana není veden a určován zákonem vytesaným do kamenných desek. Čím tedy je určován život křesťana? V Římanům sedm popisuje Pavel práci zákona – zjevit hřích, přivést ke smrti. A ve druhé Korintským tři Pavel mluví o tom, že smlouva vytesaná do kamenných desek, která byla uzavřena s oslňující slávou, sloužila smrti (2K 3,7) a vedla k odsouzení (Ř 7,9-10). To je popis člověka z Římanům 7, na něhož byl vložen zákon a kterému přikázání, které je dobré, svaté a spravedlivé, přineslo smrt. Skrze přikázání byl oživen hřích, takže hříšník z Římanům 7 zoufale volá: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ A potom dodává – otočte se mnou do Ř 7:
Proč? Odpověď nacházíme na začátku osmé kapitoly:
Zákon Ducha – Ducha svatého, Ducha života, oživujícího Ducha, který byl vložen do našich srdcí skrze novou smlouvu uzavřenou v Kristu a skrze Krista.
Křesťane, byl jsi Ježíšem Kristem osvobozen od zákona hříchu a smrti, tedy od zákona vytesaného do kamenných desek. Proto tady čteme, že zákon není určen pro spravedlivého. To bylo něco, co ti, kdo chtěli být považováni za učitele zákona, vůbec nechápali. Nerozuměli tomu, co Bible říká o nové smlouvě zpečetěné Kristovou krví, o novém srdci, které je poslušné, protože je řízené Duchem svatým, který v nás přebývá, nikoliv vnějším zákonem. Proto také Pavel pokračuje v Římanům 8:
Křesťan nežije podle zákona, ale žije podle Ducha. Nežije podle toho, co přichází zvenčí, tedy podle vidění, ale žije z víry. Spravedlivý z víry bude živ (Ab 2,4). Křesťanova spravedlnost nepochází ze zákona a z plnění požadavků zákona, ale pochází z moci Ducha svatého a z dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Proto je také psáno, že:
Křesťan je ten, kdo zemřel zákonu. Poslouchejte Pavlovo vysvětlení:
Zákon není určen pro spravedlivého! Proč? Protože spravedlivý žije z víry, jeho spravedlnost je víry v Krista. Kristus je naší spravedlností, moudrostí i posvěcením (1K 1,30). Kristus je svatý v našich srdcích. Jestliže jste v Kristu, je vaším zákonem Kristus. Není to Mojžíšův zákon, ale je to evangelium, co řídí váš život. Není to jakýsi morální zákon, nebo Boží zákon, jak se někteří lidé snaží nazvat neměnné desatero, které hned vzápětí změní, který by měl určovat váš život, ale je to Kristovo evangelium, které je určující pro váš život. Podívejte se zpátky do prvního listu Timoteovi do 11. verše – je to zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha, které je základem života spravedlivého, života křesťana. Toto motivuje náš život, usměrňuje ho a řídí – a kam ho vede?
Spravedlivý z víry bude živ, z víry byl ospravedlněn, a proto je nazván spravedlivý. Proto není zákon určen pro spravedlivého!
Co to znamená pro naše každodenní životy? Můžeme tedy bez jakýchkoliv výčitek hřešit? Tohle je naprosto přirozená reakce na zvěst o ospravedlnění z milosti skrze víru. Jak na to Boží slovo odpovídá? Máme dále hřešit?
Zemřeli jsme hříchu a hřích už dále není tím určujícím faktorem, který by řídil náš život. Úplně stejně jsme zemřeli také zákonu, a proto už ani zákon není tím určujícím faktorem, který by řídil náš život. Ale když tedy není zákon, nebo chcete-li desatero normou pro náš život, je tady nějaká jiná norma? Ano, je! Tou normou je Kristus sám. Je to Pán Ježíš Kristus a je to zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha. Podívejte se na to, co udělal – vzal zákon, desatero, a z vnější normy, přenesl normu dovnitř, do srdce člověka. Zákon řekl: „Nezcizoložíš!“ – to jsou slova vyrytá do kamenných desek. Co na to Kristus?
Nejde jenom o ten vykonaný akt smilstva – a jenom ten mohl být podle zákona souzen a spravedlivě odsouzen. Ale zákon není určen pro spravedlivého, protože taková vnější norma je příliš, skutečně příliš nízká pro opravdové Boží dítě, které je posvěceným chrámem Ducha svatého. Pán Ježíš se dívá k srdci. To, co ve staré smlouvě působilo zvenku, v nové smlouvě působí zevnitř. A nejde o přikázání staré smlouvy, ale jde o novou smlouvu.
Změna smlouvy znamená také změnu kněžství a změnu zákona. Nyní jsou všichni účastníci smlovy, tedy všichni, kdo jsme znovuzrození z Ducha svatého, kněžími krále. Jste-li v Kristu, jste svatým kněžstvem a sloužíte Bohu. Sloužíte mu v novotě života, protože váš život je skryt v Kristu. Sloužíte mu ve svatosti života, protože vaším posvěcením je Kristus. Sloužíte mu se vší spravedlností, protože Kristus je vaší spravedlností. Krista nelze srovnávat se zákonem. Nelze ho vyměňovat za zákon. Spravedlivý nežije podle zákona, ale jeho životem je Kristus. On je centrem celého křesťanského vyučování, on je hlavním tématem Božího slova, on je určujícím fakterem života křesťanů. On si nás zamiloval a dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy, miloval nás jako první, abychom nyní i my mohli milovat jeho a druhé. A to je cíl našeho vyučování – láska. Proto Pavel napsal:
Zákon není určen pro spravedlivého a cílem našeho vyučování je láska. Jak k ní dospějeme? Nikoliv skrze zákon, ale skrze zdravé učení podle evangelia slávy našeho Boha: