Biblická církev Praha

Nikomu nebuďte nic dlužni kromě lásky!

Jaroslav Kernal, Praha 25. ledna 2026

I dnes budeme pokračovat dalším dílem naší minisérie, která se týká odpuštění. Mluvili jsme o základu odpuštění, jím je Boží odpuštění – Bůh odpouští, což znamená, že odstraňuje svůj svatý hněv namířený proti hříšníkům. Protože je spravedlivý, musel to udělat na základě spravedlnosti, která byla naplněna na Kristu. Boží syn se stal člověkem a na lidském těle zaplatil za všechny hříchy svého lidu. Spravedlivý Boží hněv byl vylit na něj místo na nás. Jako zástupná oběť na sebe vzal naše hříchy a zaplatil za ně svou smrtí. Nyní všem, kteří jsou v Kristu, Bůh odpouští všechna jejich přestoupení a slibuje, že už je nikdy nebude připomínat. Všechno bylo dokonale očištěno Kristovou posvěcující krví. A toto odpuštění, jak jsme si ukázali minule, je východiskem pro to, abychom i my odpouštěli. Byli jsme zbaveni všech dluhů, proto už nyní nemusíme vyžadovat žádné zadostiučinění vůči těm, kdo se proviňují proti nám. To je práce Boží lásky v našich životech. Což nás přivádí k našemu dnešnímu textu: 

• Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. (1Pt 4,7–8)

Do osnovy jsem vám dal těch textů více, ale budeme vycházet z té druhé poloviny osmého verše čtvrté kapitoly Prvního listu Petrova. Je to vlastně citát Přísloví 10,12, který je zde uveden jako naplnění vytrvalé vzájemné lásky.

Dneska se tedy podíváme na to, co to vlastně znamená, že láska přikrývá množství hříchů. Co je to přikrytí a jaké jsou to ty hříchy, které láska přikrývá? A zjevně z toho vyplývá, že jsou i nějaké hříchy, které láska nepřikrývá! A je to přesně tak – jsou hříchy, které láska nemůže přikrýt, ale musí je naopak odkrýt. A nakonec se podíváme na širší kontext, tady na samotnou lásku, která sice byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, ale nějak stále pokulháváme v její aplikaci, ať už ve vztahu k Bohu, tak ve vztazích k bližním. 

I. Láska, která přikrývá

Nejprve se tedy musíme zamyslet nad tím, co je myšleno oním přikrytím, o němž se tady mluví. Přikrytí souvisí s odpuštěním. Není to úplně totéž, ale do velké míry se to významově překrývá. Slovo přikrýt je přesně to, o čem mluví Bůh skrze proroka Jeremjáše (Jr 31,34), když mluví o odpuštění hříchů – jsou přikryté Kristovou krví, takže už na ně nikdy nevzpomene. Je to projev jeho lásky k nám. Odložil svůj hněv proti nám. Totéž máme dělat my. Někdo nás zraní nebo nás nějak poškodí a v nás to vyvolá hněv, kvůli škodě, která vznikla, kvůli nespravedlnosti, které se někdo dopustil. A odpuštění je, že odložíme tento hněv, vypustíme ho. Mluvili jsme o tom, že se jedná o postoj, o rozhodnutí vůle. Což znamená, že to je naše vnitřní záležitost, k níž nepotřebuji toho druhého. Odpuštění znamená, že upřímně, ze srdce, ruším dluh druhého člověka vůči sobě. Odpuštění také znamená, že lituji toho hříšného hněvu, který se ve mně objevil (naprosto přirozeně a nejednou také správně) a že se rozhoduji, že si nebudu držet žádnou hořkost vůči osobě, která se proti mně prohřešila. Odpuštění znamená, že se zavazuji zbavit se toho osobního aspektu urážky a že už se tím nebudu zabývat.

• Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (Ko 3,13–14)

V tomto textu se mluví o vzájemné snášenlivosti a odpouštění, a vše má být korunováno láskou. Mluví se tam o tom, že někdo má něco proti bratrovi. Nemluví se tam přímo o hříchu jako v 1Pt 4,8, ale je tam řeč o stížnosti, výtce, výhradě nebo žalobě, jak to najdeme v dalších českých překladech. Takže je tam vždycky nějaký prvek obvinění. Ale nemusí jít nutně o hřích. Ale také může. Obvykle jde o různé nepříjemnosti, drobné přestupky, zranění typu šlápnutí na nohu, zranění, která si způsobujeme svým neposvěceným jednáním a mluvením, svou vlastní hloupostí, svou hříšností, netrpělivostí atd. Náš život je úplně prosycen těmito věcmi. Jde o záležitosti mysli, kdy ublížíme druhým svou myšlenkou – v takovém případě samozřejmě ten druhý nemůže odpustit, protože to zranění k němu nedošlo, protože si, díky Bohu, neumíme číst myšlenky. Zkuste si jen představit, jak by to vypadalo, kdybychom to uměli! Nicméně z myšlenky se může stát postoj, pokud tu hříšnou myšlenku nechám pracovat ve svém srdci – a postoj se už projeví a dokáže hodně ublížit. A to ještě pořád nemluvíme o slovech a činech. Takže je pořád, co odpouštět. Odpuštění je projevem milosrdenství, které má charakterizovat život křesťana. Boží slovo říká, že láska se nedá vydráždit (1K 13,5). Je deset hodin dopoledne – kolikrát už jsme se od rána nechali vydráždit? Někdy už vstáváme a jsme naštvaní – a někdy ani nevíme pořádně proč a kvůli čemu a na koho. Takže to potom odnášejí ti, kteří jsou zrovna po ruce, že? Tedy naši nejbližší. 

A často to dokonce ani není problém těch druhých, že by se proviňovali proti nám, ale je to v zásadě problém nás samotných – našich představ, našich očekávání, našich tužeb, které nejsou naplněné. K čemu to vede? K hněvu, rozhořčení, zlobě – ale ne na sebe, kvůli svým špatným představám nebo očekáváním, ale na toho druhého, protože on nebo ona je prostě neplní. To jsou časté výtky nebo žaloby – to něco, co máme proti druhým a co máme odpouštět. Nejde však jen o naše představy.

Náš text dokonce mluví o hříchu. I tomu, kdo se proti nám provinil nějakým hříchem, máme odpustit. A ve většině případů máme prostě a jednoduše – s tím postojem milosrdenství v srdci – přikrýt hřích láskou. A to nejde bez odpuštění. Připomeňme si, že odpuštění je rozhodnutí a postoj srdce, který se týká mého hněvu (a do nějaké míry i toho spravedlivého), který musím odstranit a vložit vše do Božích rukou. Vrcholným projevem je láska k nepřátelům: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti“ (Ř 12,20). A Pán Ježíš učí své učedníky:

• Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. (Lk 6,35)

Všimněte si, že tady je princip odpuštění převedený do půjčování – půjčujte a nic nečekejte zpět. To je princip odpuštění dluhu. Pán Ježíš nás nevede k tomu, abychom začali bezhlavě půjčovat nebo abychom jednali jako hlupáci a nechali se od druhých lidí odrbat, to není výzva k tomu, abychom na sobě nechali štípat dříví, ale je to princip jednání, který ukazuje na odpuštění. Nemám mít ve svém srdci hněv vůči druhému a nemám toužit po pomstě kvůli sobě. Jinde říká:

• Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5,40–42)

To je postoj odpuštění – a nejde tu jenom o bratry, ale o všechny. A znovu opakuji, nejde o to nechat se zneužívat nebo využívat, protože máme také prosazovat spravedlnost, právo a pravdu (na to se podíváme za chviličku), ale především jde o prokazování milosrdenství, které Bůh prokazuje všem bez rozdílu. Proto čteme v Božím slově, že máme odpouštět. A když se učedníci ptali Pána, jak asi často by to mělo být, odpovídá jednotkou věčnosti, to je jeden furt … sedmdesát krát sedm krát, což je jinými slovy pořád, neustále. Rozhodně to není tak, že bychom měli počítat … a teď už to bude po čtyři sta devadesáté první, takže … už nemusím! Teď už mu to můžu dát, jak se říká, sežrat. Nic takového! Ale velmi jednoduše nemusím bratra konfrontovat kvůli každému hříchu, jehož se proti mně dopustí. Mám jednat milosrdně, odpouštět a přikrývat jeho hřích láskou. Kdybychom měli konfrontovat každé provinění, jehož se druzí dopouštějí proti nám, nedělali bychom v církvi nic jiného. Křesťané ovšem nemají být poznáni podle toho, že neustále konfrontují přešlapy druhých nebo dokonce jejich hříchy, ale podle toho, že mají lásku jedni k druhým. A láska přikrývá množství hříchů. Ale ne všechny. 

II. Láska, která nemůže přikrýt

Jsou hříchy, které láska přikrýt nemůže. Jinými slovy jsou hříchy, které je potřeba konfrontovat. Znamená to, že zde odpuštění nemá místo? Že v takovém případě nemusím, nebo snad dokonce nemám odpustit? Vůbec ne. Odpuštění znamená odložení vlastního hněvu vůči druhé osobě. Konfrontace je o nastavení spravedlnosti a práva tam, kde je to nutné. Nemáme zavírat oči před nespravedlností a bezprávím, které se týkají druhých lidí, a v některých případech i když se jedná o nás. 

Pokud jsem jedinou poškozenou stranou, mohu se rozhodnout, že odpustím, že hřích milosrdně přikryju láskou. A tady jsou na místě slova Pána Ježíše Krista, která řekl v souvislosti s odpuštěním, a týkají se souzení – přečtu několik veršů. 

• Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. … Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,36–38.41–42)

Na základě toho, co mi říká Boží slovo, můžu konfrontovat i ten nejmenší hřích, jehož se vůči mně bratr nebo sestra dopustí a žádat omluvu. Ale chtěl bych zdůraznit dvě věci. První věc je, že to nemohu činit bez odpuštění v srdci – to jsou ta slova o třísce a trámu. Když mi bratr šlápne na nohu, mohu ho konfrontovat a žádat omluvu a jeho lítost. Ale pokud to dělám bez toho, že už jsem mu v srdci odpustil, potom se snažím vytáhnout třísku z jeho oka, zatímco trám ve svém vlastním oku nepozoruji – tím trámem je hněv v srdci, který Pán Ježíš nazývá vraždou. Honím bratra kvůli zanedbatelné bolesti, která za okamžik pomine, ale ve svém srdci ho zabíjím. Odpuštění je nutné – bez něj nemohu laskavě, milosrdně a pravdivě konfrontovat hřích. A s tím souvisí ta druhá věc – a to je souzení. Často vnímáme to slovo jenom ve smyslu odsuzování druhých nebo mluvení o nich kriticky. Ale v tomto kontextu se mluví spíš o posouzení nebo rozsouzení. Jakým soudem soudíš, takovým budeš souzen. Jakou mírou měříš, takovou ti naměří Bůh. A od něj dostaneš naměřeno vrchovatě a hojně. Takže jestli budeš soudit každou třísku v oku svého bratra, musíš počítat s tím, že Bůh bude u tebe hledat každou, i tu sebenepatrnější třísku. A to nemluvíme o tom, jak snadné je zaměnit třísku za smítko nebo spadlou řasu, které vyplaví jedna ukápnutá slza – zatímco my už si chystáme obrovské kleště a kladivo a majzlík, abychom tu třísku vybouchali ven. Proto nám Petr říká, abychom usilovali o vytrvalou lásku, která přikryje hříchy mnohých. Ale ne všechny. 

Jsou hříchy, které musí láska odkrýt, tady je konfrontovat. A jak jsme si řekli, nejde to bez odpuštění. V případě, že se jedná o hřích, který byl namířený proti mně, jde o věc poměrně subjektivní. Svoji roli tady hraje velikost způsobené škody. Jsou hříchy (jako je to šlápnutí na nohu), které odpouštíme snadno, jsou zranění, která odpouštíme hůře, a jsou skutky, kdy prostě zoufale voláme k Bohu a prosíme ho o milost, o pomoc, o sílu, protože ve svém srdci prostě odpustit nemůžeme a často ani nechceme, protože způsobená škoda, bolest, zranění byly příliš velké a hluboké. Tehdy možná bude potřeba konfrontovat provinilce, možná … Ale abychom to mohli udělat, musí být nejdřív uzdravené naše srdce. 

Všechny ostatní případy, kdy láska nemůže přikrýt hřích, se týkají někoho jiného, nikoliv mne. Jestliže jsem svědkem toho, že se někdo proviňuje vůči druhému – možná ho zraňuje, ubližuje druhému, dopouští se bezpráví nebo nespravedlnosti, měl bych jít a dotyčného konfrontovat. Nemáme být lhostejní – ani v církvi ani ve společnosti. 

• Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev. (Jr 22,3)
• Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1,17)

To platí jak v oblasti tělesné, tak v oblasti duchovní. 

Jiná situace se týká toho, že by přikrytí přestupku ublížilo tomu, kdo se ho dopustil. Možná by ho to podpořilo v tom, že bude dál pokračovat v takovém jednání. Tohle se často týká věcí, které vedou k závislostem nebo k jednání, které zneužívá druhé nebo je využívá. Když mi bratr šlápne na nohu, mohu to přejít, ale pokud vidím, že si takových věcí nevšímá, občas do někoho vrazí, nebo někomu přiskřípne ruku do dveří, prostě jedná bezohledně a hulvátsky, tak když ho na jeho jednání neupozorním, budu ho v něm svým způsobem podporovat. Ale znovu tady musíme dát pozor na to, aby se nejednalo o naše představy, ale o hřích, jak o něm mluví Boží slovo. Jakým soudem soudíš, takovým bude soudit tebe Bůh. 

A samozřejmě je tady hřích, který má potenciál velmi poškodit Kristovo tělo. V listu Židům čteme o hořkosti:

• Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (Žd 12,15)

V Korintě církev měla mezi sebou muže, který žil se svou nevlastní matkou, což bylo odporné i nevěřícím lidem a ničilo to svědectví církve. Každý hřích je zlý a poškozuje lidi i Kristovo tělo. Ale jsou hříchy, které se mohou rozbujet a nakazit mnohé, jako je smilstvo, dnes velmi rozšířené, nebo hořkost, která pramení z neodpuštění, pýcha sektářství nebo souzení druhých a nálepkování nebo různé jiné hříchy. Podobně postoj, kdy někdo nechce činit pokání z hříchu, v němž viditelně setrvává. Tam má dojít k tomu procesu podle Mt 18,15–17 s výsledkem vyloučení z církve. Přesto ani zde nesmí chybět odpuštění:

• … dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra. (2Te 3,14–15)

III. Láska, která je největším dluhem

Vracíme se k lásce, která přikrývá množství hříchů. Nejde to bez odpuštění. Odpuštění je základem. Je v základu našeho vztahu s Bohem. Bez něj je můj vztah k Bohu pokřivený. Je tam zeď špíny, kterou jsem postavil neodpuštěním druhému. A já musím říct Bohu, že všechny mé hříchy odpustil, proto ten hněv, který je v mém srdci, pocit nespravedlnosti a křivdy, které mohou být i oprávněné, ale vyvolávají touhu po pomstě, po satisfakci a uspokojení mě samotného, jsou špatné a musí být přikryté Kristovou krví. Potom na ně Bůh nevzpomene a ani já bych neměl. To je to vypuštění hněvu do Boží náruče. Pán Ježíš Kristus za mě zemřel, zemřel za moje hříchy, za všechny moje hříchy a já jsem zemřel spolu s ním. Mohu si nyní nárokovat nějakou satisfakci své vlastní spravedlnosti? Mohu se domáhat ochrany svého mrtvého majestátu? Jestliže jsem zemřel spolu s Kristem, je to Kristus, který žije v nás. Jeho láska byla vylita do mého srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Proto nemohu neodpouštět. Proto nemohu nemilovat. No, jak jsme četli, když už to jinak nejde, mají se v lásce alespoň snášet (Ko 3,13). Podobně v Efezským 4,2 Pavel přikazuje křesťanům, aby se snášeli navzájem v lásce.

Je tam slovo, které se dá přeložit jako „nechat si něco líbit“, „strpět škodu“, což bez odpuštění nejde. Není to možné bez toho, že oblékneme Krista. Že strávíme čas s ním, v jeho blízkosti, na modlitbách a v Božím slově, a jeho moc, moc Ducha svatého promění naše srdce, naší mysl, naše postoje. Poznání Pána vede k větší vděčnosti, která je silou pro nesení, snášení, strpění druhých a odpouštění toho, co máme proti nim. Tohle je v jistém slova smyslu negativní stránka celé věci, vztahů ve společenství. Je to něco, co musím udělat sám se sebou, sám v sobě – snášet druhé a odpouštět. Jinými slovy bychom to mohli popsat také jako zapírat sám sebe, umírat sám sobě. A to je něco, co Pán Ježíš vyžaduje od svých učedníků. Ve skutečnosti není bez tohoto možné mluvit o skutečné lásce, o Kristově lásce.

Láska překonává zlobu, hněv, nenávist, strach. Není zaměřená dovnitř, ale ven. Láska jedná navenek. Láska je prokazování dobra druhé osobě. Nad to vše (co bylo řečeno v předchozích dvou verších – Ko 3,11–12) mějte lásku. Láska neučiní bližnímu nic zlého, proto je láska naplněním zákona (Ř 13,8–10). Láska je poutem, které spojuje k dokonalosti. Láska přikrývá všechna přestoupení (Př 10,12). Je trpělivá, laskavá, nezávidí a nevychloubá se a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Kde je láska, tam nemůže chybět ani pokoj. A kde je pokoj a láska, tam je jednota, k níž jsme jako církev povoláni, kterou máme zachovávat (Ef 4,3) – Pavel to píše hned poté, co řekl, že se máme navzájem snášet v lásce. Co to znamená? Pavel napsal Timoteovi, jak má jednat s lidmi, kterým zvěstuje evangelium, ať již jsou to lidé, kteří chtějí slyšet nebo lidé, kteří slyšet nechtějí – a jsou to slova, která mě osobně působí těžkosti a často musím bojovat se svou přirozeností a vyznávat Bohu svou výbušnost a prchlivost.

• Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,24–26)

Laskavý ke všem, trpělivý, vlídný. To jsou slova, která mě ničí, protože často nejsem laskavý ke všem, vlídný a už vůbec ne trpělivý. Co musím udělat, abych byl? Musím jít na kolena a vyznat Bohu svou nevlídnost a netrpělivost, volat k Pánu Ježíši Kristu, aby proměňoval do jeho podoby, prosit ho smilování a sytit se jeho zjevem – otevřít Boží slovo a nechat Pána samotného, aby skrze to Slovo ke mně mluvil a dával se mi poznat. On je laskavý. Vždycky byl laskavý. Nikdy se na nikoho neutrhoval, nejednal s nikým arogantně nebo povýšeně, ale vždycky jednal vlídně a trpělivě. Když jdeme před Pánem na kolena s pokorou a zlomeným srdcem, on je tak dobrý, že nám odpovídá na naše modlitby a proměňuje nás. A kde se zjevila plnost jeho lásky? Na kříži! Tam jeho láska triumfovala. V Getsemane zápasil, ale nakonec prohlásil: „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ Ne já, ale ty. To je vítězství lásky. Dokonalá láska nezná strach a přemáhá strach. Dokonalá láska odpouští a vydává sebe sama. Pán Ježíš šel na kříž, i když věděl, že se setká s odmítnutím – s tím největším odmítnutím, protože na kříži přijde o život. To odmítnutí bylo ještě navíc umocněno tím, že ani jeho nejbližší v dané chvíli nepochopili, co se děje, ale rozutekli se, schovali se, a ten nejhorlivější z nich ho dokonce zapřel. A přestože ho odmítli, volal k Otci: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ne že by úplně nevěděli. Ale určitě nerozuměli celé té hloubce. Ale ani my, kteří ho milujeme a věříme mu, jí pořádně a plně ještě nerozumíme. A právě tak málo rozumíme věcem, které jsou často tak těžké a bolestivé – přesto nás Bůh volá k tomu, abychom odpustili, abychom milovali, abychom svou láskou přikrývali množství hříchů. Jak to asi máme udělat? Není jiná cesta než jít ke kříži. Odložit staré a přijmout nové. Zamilovat se do Krista, který se k nám sklání a růst ve své lásce k němu. Jenom pod žárem jeho lásky bude naše měknout, jako kdyby bylo z vosku. A jenom ve světle jeho lásky bude naše srdce zůstávat v pravdě a naše láska nebude opičí láskou a naše pravda nebude strohým fundamentalismem, ale budeme pohnuti v srdci, jako on byl pohnut. Budeme milovat, jako on miloval. A budeme odpouštět, jako on odpustil nám. 

• Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. (1Pt 4,7–8)

Amen.