Moc evangelia (Sk 13,6-52)

Evangelium je meč ostrý na obě strany!

Jaroslav Kernal, Praha 21. února 2021

Pokoj vám a milost, milovaní v Pánu Ježíši Kristu. Jsem rád, že jsme se znovu sešli k Boží slávě a znovu společně otevíráme Boží slovo. Nemáme nic lepšího, než je Slovo pravdy, Bible. Z Písma čerpáme naději, povzbuzení, napomenutí, odvahu, sílu, radost, pokoj, moudrost, požehnání, poznáváme hloubku Boží milosti v Pánu Ježíši Kristu, jsme syceni ve víře, v naději a v lásce, Bůh nás mocí svého Ducha skrze své Slovo buduje, posiluje, občerstvuje a zmocňuje. Takže skutečně to nejlepší, co můžeme udělat, je, že otevřeme Písmo a budeme se jím sytit. Dneska před sebou další část knihy Skutků. Minule jsme zůstali u prvních pěti veršů třinácté kapitoly, dneska se podíváme na zbylých skoro padesát. Minule jsme viděli jednu církev, která se modlila, postila, ustanovovala služebníky k dílu, k němuž je Pán Ježíš povolával, a vysílala tyto služebníky ke službě. Dneska uvidíme samotnou službu těchto prvních misionářů. Podíváme se na první část této misijní služby. Ta první misijní cesta by se mohla jmenovat „cesta tam a zase zpátky“, protože apoštolové vyrazili ze Syrské Antiochie na Kypr a z Kypru do Malé Asie, prošli částí Malé Asie směrem zpátky jakoby do syrské Antiochie, ale na půli cesty se zastavili a vrátili se zpátky stejnou cestou, jenom s tím, že už se nezastavili na Kypru. Na Kypr se vrátil až Barnabáš, jak čteme ve Skutcích 15,39, spolu s Janem Markem. Dneska máme před sebou jenom první část cesty, záznam Boží moci na Kypru a záznam toho, co se dělo v Pisidské Antiochii.

Ve třinácté kapitole jsou veliké věci, které se týkají evangelia. Viděli jsme moc evangelia v místní církvi v Syrské Anriochii. Dneska uvidíme další z Božích soudů – a v naší kapitole jsou hned dva. Jeden se udál na Kypru a týkal se židovského kouzelníka a druhý se udál v Pisidské Antiochii a týkal se tamních Židů. Ruku v ruce s těmito soudy ale přináší Boží slovo také spasení. Evangelium je Boží mocí ke spasení, předně pro Žida, ale také pro Řeka, pohana (Ř 1,16-17). Třináctá kapitola je úžasnou ilustrací této Boží moci. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Obrácení Sergia Paula evangeliem (v. 6-12)

Pavel s Barnabášem připluli na Kypr a začali kázat Boží slovo v synagogách v Salamíně. Prošli celým ostrovem, kázali Boží slovo všude, kde se zastavili a došli až do Páfu. Kypr v té době asi nebyl tak hustě obydlený, jako je to dneska, ale přesto tam žilo dost obyvatel, kteří mohli slyšet evangelium. Barnabáš pocházel z Kypru, takže věděl, kam mají jít a jak mají postupovat. Prošli celým ostrovem od východu na západ.

Sk 13:6-7 Pak prošli celým ostrovem až do Páfu. Tam se setkali s jakýmsi židovským kouzelníkem, který se vydával za proroka; říkali mu Barjezus. Byl u dvora místodržitele Sergia Paula, muže vzdělaného. Ten k sobě povolal Barnabáše a Saula, protože chtěl slyšet Boží slovo.

Dvě setkání, dvě významné postavy, dvě rozdílná směřování. Barjezus znamená aramejsky „Syn Ježíšův“. Připomeňme si, že jsme nějakých 17-18 let po ukřižování, že Židé z Kypru byli v Jeruzalémě v den letnic, že to byli obrácení Židé, tedy křesťané ze Židů právě z Kypru (a z Kyrény), kteří přinesli evangelium do Antiochie. Tady je člověk, který se vydává za proroka, je označený také jako čaroděj, kouzelník, a nechává si říkat „Syn Ježíšův“. Kromě toho se nachází na dvoře vznešeného muže, Římana, Sergia Paula, místodržitele na Kypru. Místodržitel často býval někdo z římských senátorů. Nepochybně to nebyl nikdo z místních a už vůbec ne nikdo z židovského národa. Byl to pohan. Ale podívejte se na něj! Chtěl slyšet Boží slovo! Tenhle pohan se doslechl o Pavlovi a Barnabášovi a chtěl slyšet víc o Ježíši, o němž mu možná něco říkal Elymas, Barjezus. Když ale kouzelník zjistil, že apoštolové chtějí mluvit pravdu o Kristu, začal jim vzdorovat, vystupoval proti nim a snažil se odvrátit místodržitele od pravdy evangelia.

Moji milí, jenom pravda evangelia může člověka osvobodit, má moc vyvést člověka z moci temnoty, z pout lži. Jenom pravda evangelia má moc člověka zachránit pro věčnost, a dá mu sílu bořit lidské výmysly a všechno, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha (2K 10,4-5). Když Pavel psal ta slova křesťanům do Korintu, dost možná vzpomínal na tuto chvíli v Páfu.

Sk 13:10-11 Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo, dokud se nad tebou Bůh neslituje.“

Boží slovo přináší soud. Už jsme viděli soud nad Ananiášem a Safirou, viděli jsme Boží soud nad Herodem, který se rouhal Bohu a nyní je tady soud nad tím, kdo se staví proti poznání Boha. Na rozdíl od oněch dvou předchozích je v tomto soudu stále ještě dost Boží milosti. Pavel vyhlašuje soud a současně s ním také milost – dokud se nad tebou Bůh neslituje. Vzpomínáte si na Pavlovu zkušenost? Co se stalo na cestě do Damašku? Pavel byl sražen Pánem do prachu cesty a … oslepen. A Bůh se nad ním slitoval – Pavel činil pokání a Pán poslal zbožného Ananiáše, který na něj vložil ruce a Bůh mu vrátil zrak. U Elymase o ničem takovém nečteme. Lukáš se ostatně soustředí na místodržitele. Ten byl naprosto šokovaný tím výjevem:

Sk 13:12 Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně.

Všimněte si důležité věci – je tady napsáno, že uvěřil. Proč uvěřil? Protože slyšel Boží slovo. Viděl Boží moc, ale uvěřil v údivu nad učením Páně. Chtěl slyšet Boží slovo, slyšel Boží slovo, a setkal se s Boží mocí. Taková kombinace obvykle nemá jiné řešení, než že člověk uvěří. Boží slovo má moc, je to evangelium, které zachranuje, a které také proměňuje. Není lidské slovo, ale je to Boží slovo. Skrze evangelium promlouvá Bůh sám – promlouvá lidskými ústy, ale jsou to jeho slova, je to jeho hlas a on sám působí svou mocí.

Pavel s Barnabášem dělali to, k čemu je Duch svatý vyslal – kázali Boží slovo. A Bůh dělal svou práci. Nemusíme se bát, že by Boží slovo přišlo vniveč. V češtině máme rčení „škoda rány, která padne vedle.“ V případě Božího slova se nikdy nemusíme bát, že se netrefíme, že nějaké slovo padne vedle. Na nás totiž není, abychom zkoumali, jaký je cíl, na nás je vyhlašovat Slovo. A Bůh skrze to slovo bude pracovat. Na jedné straně k soudu a na druhé straně ke spasení. Prorok Izajáš napsal známá slova:

Iz 55:10-11 Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Boží slovo je jako meč ostrý na obě strany (Žd 4,12). Vždycky vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. Nikdy se nevrátí s prázdnou. Boží slovo na jedné straně usvědčuje a hojí, zraňuje a uzdravuje, vede k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista a na druhé straně, drtí a zatvrzuje, vede k odporu jako u Elymase a u dalších, jak to ještě uvidíme v následujících verších. Boží slovo je podobné nám, křesťanům, kteří jsme pro jedny vůní kadidla ke spasení, zatímco pro druhé jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě (2K 2,14-16). Je to zajímavé, že v tomto oddíle Pavel mluví službě evangelia a zakončuje ta slova o vůni tím, že nekramaří s Božím slovem, jako mnozí jiní, ale mluví upřímně, mluví pravdu, káže Boží slovo k Boží slávě. Pravda evangelia, kterou Pavel s Barnabášem zvěstovali Sergiu Paulovi, byla stejná, jako ta, kterou zvěstovali Židům v Pisidské Antiochii, kam zamířili z Páfu. A to nás vede k druhému bodu dnešního kázání:

II. Odvrácení Židů od evangelia (v. 13-43)

Viděli jsme obrácení Sergia Paula skrze evangelium. V dalších verších je evangelium znovu popsané. Je tady shrnutý záznam Pavlova kázání ze synagogy v Pisidské Antiochii. A je to stále totéž evangelium, které čteme od samotného začátku knihy Skutků. Pavel káže totéž, co kázal Petr v den letnic, co kázal setníku Kornéliovi, co kázal Štěpán před židovskou veleradou. Ti všichni stále znovu a znovu opakovali, že Bůh poslal svého Syna, Pána Ježíše, který se narodil z rodu Davidova, a rukama bezbožných spolu s rukama Židů ho nechal zabít. Ale třetího dne ho Bůh vzkříšil z mrtvých. Ta zpráva je stále stejná: Ježíš Kristus přišel ze své slávy, stal se člověkem, žil zde mezi lidmi, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Ale třetího dne vstal z mrtvých. Každému, kdo v něho uvěří, budou odpuštěny jeho hříchy a Bůh mu dá nové srdce a vloží do něj svého Ducha. Každý, kdo věří v Krista je nové stvoření.

Všimněte si, že Pavel tvrdí Židům, že Bůh splnil slib, který dal praotcům. Jak ho splnil? Tím, že svého Syna nechal zaplatit smrtí za hříchy svého lidu a potom ho vzkřísil z mrtvých. Ale můžeme si položit otázku, kde Bůh něco takového praotcům slíbil. Praotcům Bůh zaslíbil zemi, ve které budou žít a krále, který jim bude požehnaně kralovat. Ale zdá se, že apoštolové, Pavel i Petr, vidí naplnění těchto věcí na Kristu, v jeho vzkříšení, v jeho vystoupení na nebesa, v jeho věčné vládě, která už začala, když byl vyvýšen nad každou mocnost a sílu, když byl ustanoven hlavou všech mocností a sil, a stal se hlavou církve, která je jeho tělem (Ef 1,20-23). Ta fyzická zaslíbení, která Židé dostali, vykládá Pavel, Petr i Jakub v 15. kapitole, duchovním způsobem a vztahuje je k Pánu Ježíši Kristu. V něm docházejí tato zaslíbení naplnění. V něm máme plnost všech duchovních věcí, všech duchovních požehnání nebeských věcí (Ef 1,3).

2K 1:20 Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží.

V Pánu Ježíši Kristu byl naplněn zákon i proroci. V něm plnost Božího zjevení, v něm je plnost všech zaslíbení. V něm máme úplně všechno a bez něho nemáme vůbec nic, i kdybychom toho na tomto světě měli sebevíc. Kdo by chtěl získat svůj život bez Krista, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro Krista, získá ho a spolu s ním i Krista samotného. Proto apoštolové kázali Krista, nikoliv zákon, kázali plnost v Kristu, nikoliv plnost na zemi, nebo plnost pozemských požehnání, ať již pro pohany nebo pro Židy. Proto s radostí vyznáváme, že Pán Ježíš Kristus je pro nás vším.

Ale všimněte si také, že Pavel v tom svém kázání v synagoze připojuje i varování. I to totiž patří ke zprávě evangelia. Mluví o tom, že vrcholem Božího požehnání je odpuštění hříchů skrze Krista, ospravedlnění z milosti skrze víru (v. 38-39). A dodává:

Sk 13:40-41 Střezte se proto, aby vás nepostihlo, o čem se mluví v Prorocích: ‚Vy, kteří mnou pohrdáte, otevřte oči, zděste se a dejte se na útěk, protože já učiním ve vašich dnech něco, čemu nikdy neuvěříte, když vám to bude někdo vypravovat.‘

Zmiňuji to proto, abychom dobře porozuměli tomu, co se bude dít v našem textu za okamžik. A jsou tady čtyři velké věci: 1. všichni chtěli, aby Pavel promluvil v synagoze zase za týden. Lidé byli nadšení. Slyšeli něco velmi zajímavého. Připomíná to kázání Pána Ježíše Krista z Nazaretu, kde mluvil o tom, že dnes se naplnila tato Písma z proroka Izajáše (Lk 4,16-30, v. 21-22). Všichni kývali dokud … dokud Pán Ježíš nezačal mluvit o obrácených pohanech. Potom ho chtěli zabít. Co dělo v Pisidské Antiochii? Něco velmi podobného. Židé chtěli, aby Pavel mluvil znovu. A Pavel s Barnabášem všechny povzbuzovali, aby se drželi Boží milosti, a tedy ne vlastních skutků nebo zásluh. Jenom milost Boží zachraňuje, a proto se jí musíme držet.

Druhou věc vidíme ve verši 44: „Příští sobotu přišlo skoro celé město slyšet Boží slovo.“ Uff!!! Na Kypru chtěl jeden muž slyšet Boží slovo. Zde je to skoro celé město. Co se stalo? Máme jenom jednu odpověď – Bůh způsobil v tom městě probuzení. Bůh prošel tím městem ve své moci a lidé chtěli slyšet Boží slovo. Pohané, kteří uctívali kdejaké modly dřevené i kamenné, kteří dosud ani nezakopli o Boží slovo, najednou chtěli slyšet Boží slovo. Bůh začal zázračně pracovat. Ale je tady třetí věc – a tou je reakce Židů. Ta je naprosto šokující a nepochopitelná:

Sk 13:45 Když židé viděli tolik lidí, naplnila je závist a začali Pavlovým slovům odporovat a rouhat se.

Pavel nekázal lži ani výmysly lidí. Pavel kázal o naplnění zaslíbení, kázal evangelium, kázal pravdu Božího slova. Ale nebyla to pravda, co by tyto lidi pohoršilo – bylo to ještě něco mnohem horšího: byla to obyčejná lidská závist. Kvůli tomu, že začali Pavlovi závidět, že na něj přišlo víc lidí, než jakokouliv jinou dosavadní židovskou atrakci, kvůli tomu začali odporovat pravdě a rouhat se. To ukazuje, jak zvrácené je lidské nitro, jak porušení jsme a hříšní. A poslední věc, kterou chci z tohoto oddílu ukázat, čtvrtá – všimněte si Pavlova postoje. Pavel nebyl jako my. My bychom se nejspíš snažili ještě aspoň několikrát těm lidem říci evangelium. Chtěli bychom být lepší než Bůh.

Sk 13:46 Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům.“

Slyšeli jste evangelium? A teď ho odmítáte? Dobře. V pořádku. Sami sebe odsuzujete. Samozřejmě je to jiná situace, než když je to například člen vaší domácnosti nebo váš blízký příbuzný. V takovém případě se jistě budeme snažit říci tomu člověku znovu dobrou zprávu o Pánu. Ale bude to především proto, že nás Pán postavil do vztahu s dotyčným člověkem a my nemůžeme jednoduše z toho vztahu odejít. Máme hledat moudrost od Boha, máme být pokorní a mírní, ale také vytrvalí. A v případě, který se podobá tomu ze synagogy v Pisidské Antiochii, máme právo – a možná dokonce povinnost – jít o dům dál. Slyšeli evangelium? Ano. Odmítli ho? Dobře. Nyní ho mají slyšet jiní. A to je poslední bod našeho dnešního kázání:

III. Oslava evangelia pohany (v. 47-52)

Pavel říká, že ho Bůh ustanovil, aby nesl dobrou zprávu až na sám konec země, a to nejenom Židům, ale také – a především – pohanům. Má být světlem pohanům a je naším světlem dodnes. A podívejte se dobře na tuto reakci!

Sk 13:48 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Ti nevěřící pohané se radovali, že Bůh pro ně připravil evangelium. A někteří z nich, z těch, kteří se radovali – protože byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. Všichni pohané, kteří to slyšeli, se radovali, ale jen vyvolení uvěřili.

Římanům 8:30 … které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Od samotného počátku, tedy ještě před stvořením světa, byla záchrana pohanů Božím plánem. Bůh na pohany nezapomněl. Bůh je neodstrčil na druhou kolej. Ne, Bůh připravil evangelium, přinesl evangelium, otevřel ho a začal ho šířit přesně tak, jak bylo jeho záměrem od počátku. Celá země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy (Ab 2,14). Přesně to se dělo – podívejte se do následujícího verše:

Skutky apoštolské 13:49 A slovo Páně se šířilo po celé krajině.

Bůh způsobil probuzení. Bůh pohnul srdcem lidí, kteří nikdy neslyšeli evangelium, a dal jim touhu, aby slyšeli Boží slovo, aby šířili Boží slovo, aby kázali Krista a zvěstovali Boží slávu, která je v Pánu Ježíši Kristu. Tohle je něco, co Bůh může udělat v jediném okamžiku. 7. prosince 1791 došlo k probuzení v Bala ve Walesu. V podstatě z hodiny na hodinu. I tak může Bůh někdy jednat. Projde celým městem, nebo projde celým krajem, nebo dokonce projde celým národem, jako to udělal o stopadesát let dříve třeba ve Skotsku nebo projde celou zemí, jako to udělal v době reformace. Martin Luther přibil svých devadesát pět tezí o odpustcích na dveře kostela v říjnu 1517. A oheň se začal šířit celou Evropou. Během následujících desetiletí zachvátil většinu německy mluvících zemí, ale také Francii, severní Itálii, Holandsko, severské země. U nás už v té době hořel více než sto let. Město za městem se přidávaly k reformaci a povolávaly kazatele, aby reformoval bohoslužbu, aby vzal Bibli a podle Bible upravil fungování církve v daném městě. Boží slovo mělo váhu. Lidé chtěli číst Boží slovo, chtěli vědět o Bohu a jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu, chtěli být zachráněni pro věčnost. To se dělo v Pisidii, to se později dělo na mnoha dalších místech.

Když Bůh přišel se svým probuzení do Londýna v 19. století, sbor Charlese Spurgeona měl modlitebnu, kde bylo 6000 míst k sezení. A v měsících probuzení (což bylo během Spurgeonova života několikrát), docházelo k tomu, že modlitebna byla nacpaná k prasknutí a stovky lidí zůstávaly ještě venku přede dveřmi – ti lidé přišli, aby slyšeli Boží slovo! A více než jednou během své služby Spurgeon požádal členy sboru (5.500 lidí), aby šli domů a umožnili těm lidem venku slyšet evangelium. To je Boží dílo, to je Boží moc, to je moc evangelia. Ne vždycky mohou lidé vidět tuto moc v takové síle, ale díky Boží milosti k takovému jednání stále dochází. Kéž bychom i my mohli být svědky takových věcí. Žijeme v době obrovské duchovní temnoty a bídy. Lidé věří kdejakému blábolu, závanu kdejakého učení, lidským nesmyslům, démonskému učení. Milovaní, modleme se, aby Bůh otevřel lidská srdce a lidé v této zemi i v celé Evropě uvěřili dobré zprávě o Pánu Ježíši Kristu. Kéž by tato doba přinesla spasení tisícům, desetitisícům nebo dokonce statisícům. Kéž by se Pán smiloval, naklonil nebesa a sestoupil v slávě a lidé byli zachraňováni pro věčnost.

Boží dílo vždycky přináší také těžkosti – už jsme to viděli dvakrát v této kapitole. Elymas chtěl zabránit Sergiu Paulovi slyšet Boží slovo – a Bůh ho postihl slepotou očí. Židé chtěli zabránit pohanům slyšet Slovo Boží – a Bůh je postihl slepotou srdce a tvrdostí srdce. A i když se Boží slovo šířilo celou krajinou, nezůstali Židé nečinní, ale pokračovali ve svém vzdoru:

Skutky 13:50 Ale židé pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města, podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje.

Kazatelé evangelia musí pryč! To jsou lidé v první linii duchovního boje. Na ně má satan políčeno, k nim směřuje ten červený bod laserového zaměřovače duchovní odstřelovačky. Všude, kde je církev pronásledovaná, tam jsou to na prvním místě starší sborů a evangelisté, kterým jde policie, mafie nebo modláři po krku. Ať už je to Čína, nebo muslimské země, Indie nebo Mexiko – jako první jsou na mušce vedoucí. Ale podívejte se na to, jak jednali apoštolové. Nenechali se rozhodit, ale:

Sk 13:51 Oni na svědectví proti nim setřásli prach s nohou a odešli do Ikonia.

Pavel s Barnabášem svým gestem vyhlásili soud nad těmi lidmi. To dělali Židé. Římané měli jinou praxi, která znamenala totéž. Vzpomeňte si na Piláta, když chtěl osvobodit Pána Ježíše:

Mt 27:24 Když pak Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví tohoto člověka; je to vaše věc.“

Od Piláta to byl alibismus, apoštolové vyhlašovali Boží soud. Nebylo to odsouzení všech těch lidí v tom místě, ale těch, kteří vzdorovali evangeliu. Těm svým gestem říkali, že slyšeli všechno, co měli, a oni – Pavel s Barnabášem – nenesou žádnou vinu na jejich odsouzení. A kromě toho vidíme v našem textu také milost – i když Pavel s Barnabášem odcházejí, jsou zde učedníci, kteří zůstávají. A nezůstávají zde sami, ale jsou plni Ducha svatého!

Sk 13:52 Ale učedníci byli naplnění radostí a Duchem svatým.

Byli zde Židé, kteří uvěřili evangeliu a které Pavel s Barnabášem povzbuzovali k tomu, aby se drželi Boží milosti, a spolu s nimi zde byli pohané, které Bůh vyvolil ke spasení, a oni díky slyšení evangelia uvěřili v Pána Ježíše Krista. To jsou učedníci v Pisidské Antiochii. Radovali se z Božího díla a z Boží milosti, byli naplněni Duchem svatým a dál pokračovali v šíření dobré zprávy, kterou jim přinesli apoštolové.

Dvě myšlenky na závěr: 1. Chci vás povzbudit k modlitbám – zcela konkrétně k modlitbám za probuzení. Jenom když Bůh zasáhne, mohou být lidé zachraňováni pro věčnost. Církev v Antiochii Syrské se modlila. A modlila se jistě i nyní, když už byli Pavel s Barnabášem na cestě. I my se musíme modlit. 2. Buďte věrní v šíření Božího slova. Bez něj nikdo neuvěří. Bez evangelia zde nebude žádná moc ke spasení. Amen.