Biblická církev Praha

Hrdina víry?

Jaroslav Kernal, Praha 14. září 2025

Dnes máme před sebou první z velkých příběhů knihy Soudců. A je to příběh, jehož jedna postava si v posledních letech nebo desetiletích získala přízeň v debatách mezi evangelikály. Ale není to ani Bárak ani Sísera, dokonce to není ani drsná Jáel, ale prorokyně Debóra. A debata je o tom, jestli ženy mají být ve vedení církve jako kazatelky a starší či nikoliv. Nicméně to nebude hlavní téma dnešního kázání, ačkoliv se toho také dotkneme. Dnes se podíváme na tento příběh z takového nadhledu, abychom viděli, co se v něm děje a o co jde, pak se podíváme, co a jak si můžeme vzít do svého křesťanského života a do života církve a nakonec se podíváme na to, jak nás tento příběh vede k Pánu Ježíši Kristu. Celou kapitolu už jsme slyšeli před chvílí, takže než půjdeme dále, pojďme se ještě sklonit před Pánem v modlitbě.

Dneska se podíváme na první popis tohoto příběhu. Ten příběh je totiž v knize Soudců hned dvakrát – ve čtvrté kapitole je zápis historika, někoho, kdo popsal, co se stalo. Nevíme, kdo napsal knihu Soudců, ale zjevně byl ten příběh zaznamenán někdy později a vložen do celku knihy Soudců. V následující kapitole je tzv. Debóřina píseň, ve které je příběh znovu opakován, ale tentokrát z úplně jiného úhlu pohledu – je oslavná báseň nebo píseň, kterou zpívala Debóra bezprostředně po vítězství nad Kenaanci. Na to se z Boží milosti podíváme příští neděli. Teď pojďme do našeho dnešního textu.

I. Hrdinové tohoto příběhu  

Podívejme se v rychlosti na tento příběh a na jeho hrdiny. Není tu mnoho postav. Pro představu si zas připomeňme něco ze zeměpisu. Zhruba uprostřed Izraele, na efrajimském území bylo místo, kde sedávala Debóra pod palmou a soudila Izrael. Když půjdeme na sever, na trojmezí Izachara, Zabulóna a Neftalího je hora Tábor – tam je potok Kíšón, který teče do Středozemního moře. Tam došlo k boji, který je zde popsaný. Z pokolení Neftalí pocházel také Bárak. A na území kmene Neftalí je také město Chasór, kde vládl král Jabín. Dočetl jsem se, že to bylo jedno z největších starověkých měst v Izraeli. V době, kdy praotcové putovali po Kenaanu, bylo toto město tak významné, že babylónský král Chammurapi zde měl dva velvyslance, jak říkají tabulky vykopané v sumerském městě Mari. Chasór byl hlavou kenaánských království. Jozue město dobyl a vypálil a jeho krále (Jabína) zabil mečem (Joz 11,1.10). Možná to slovo Jabín bylo označením pro krále nebo byl ten náš Jabín nějakým dalším Jabínem, III., V. XIV. Zjevně to byl jiný Jabín než ten za Jozua. Tento Jabín měl pravidelnou armádu a jejím velitelem byl Sísera. Velel devíti stům železným vozům. To je velká hromada železa a také velká síla. Faraon pronásledoval Izraelce se šesti sty vozy. 

A máme tady starý známý scénář – po smrti Ehúda se Izraelci dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Bůh je vydal napospas Jabínovi, který je dvacet let krutě utlačoval. A všimněte si teď jedné drobnosti ve čtvrtém verši – toho času v Izraeli soudila Debóra – toho času, v té době nebo v oné době. Soudcové byli v Izraeli v době útlaku i v době míru. Někteří soudcové byli vysvoboditelé. Někteří ne. Třeba Debóra. Boží slovo o ní mluví jako o prorokyni a soudkyni. Bárak, pro něhož poslala, nebyl ani prorokem ani soudcem. Možná mohl být soudcem v Izraeli, ale raději se schoval za sukni Debóry. 

Bůh skrze Debóru řekl Bárakovi, že má vzít deset tisíc mužů, jít k hoře Tábor, Bůh tam k němu přivede Síseru a vydá mu ho do rukou. Moji milí, co víc by si člověk mohl přát? Bůh řekl, že si tohoto muže vybral, řekl mu, co přesně má udělat (shromáždit deset tisíc mužů), kam přesně má jít (na horu Tábor), Bůh mu tam přivede nepřátele s jeho vozy a celým jeho hlučícím davem, a Bůh mu je vydá do rukou. Bůh připravil plán i vojenskou strategii, zajistil osoby, zajistil místo, zajistil, že tam nepřátelé přijdou a řekl, že zajistil také vítězství. A co Bárak? „Debóro, já nepůjdu, když se mnou nepůjdeš ty.“ Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje … „Nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu.“ 

Víte, nechci nijak shazovat Báraka. Mám pocit, že to, co dělá, důvěrně znám z vlastního života. Vím, že jsou i křesťané, kteří takové problémy nemají, kteří si přečtou Boží slovo, kteří rozpoznají Boží vůli a hned podle ní jednají. Třeba „rozdej všechno, co máš …“ ne, pardon, něco jiného, třeba „milujte své nepřátele“, to je přece jenom takové duchovnější … Zvlášť když ti nepřátelé jsou docela daleko, protože jinak mi fakt lezou na nervy a dělají jednu hroznou věc za druhou. Ale … já je fakt miluju. … Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je to leckdy boj. A rozumím Bárakovi, i když nesouhlasím s jeho jednáním. Nicméně nebyl první, ani poslední. „Mojžíši, půjdeš do Egypta a řekneš faraonovi, aby propustil můj lid.“ „Neuvěří mi a neposlechnou mě.“ „Nejsem výmluvný člověk.“ „Mám neobratný jazyk.“ „Pošli si, koho chceš.“ (Ex 3–4). Mojžíš mluvil přímo s Bohem! A Bůh byl velmi milosrdný. „Jeremjáši, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ „Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ (Jr 1,5–6). Měli bychom bez přestání děkovat Bohu za to, že má s námi trpělivost. 

A kromě toho, Bůh je ochoten používat nás, i když máme jenom velmi malou víru. Bárak nevypadá jako muž velké víry. Přesto jde. S Debórou, samozřejmě. A udělá všechno, co mu Bůh řekl. Debóra mu řekla, že se na cestě s ní neproslaví, protože Bůh vydá Síseru do rukou ženy. Tak to chodí, když se muži schovávají za ženské sukně. Když muži nechtějí nést zodpovědnost, když nejsou moc odvážní a potřebují, aby je pořád někdo postrkoval. Podle Židům 11 je Bárak mužem víry, ale přesto vidíme, že jeho víra není nejpevnější. Možná si nebyl příliš jistý svým vztahem s Bohem a potřeboval Debóru, aby mu řekla, kdy má jednat (v. 14). Něco podobného vidíme např. i u Gedeóna a jeho pověstného rouna. Přesto Bůh používá i takové muže jako byl Bárak nebo Gedeón. Používá ženy jako je Debóra nebo Jáel. Debóra povstala jako matka v Izraeli. 

• Ve dnech Šamgara, syna Anatova, ve dnech Jáeliných byly opuštěny stezky. Kdo se vydávali na cesty, vydávali se po stezkách křivolakých. Opuštěn byl venkov, pusto bylo v Izraeli, až jsem povstala já, Debóra, povstala jsem jako matka v Izraeli. (Sd 5,6–7)

Nebyl nikdo, kdo by povstal, nebyl žádný muž, který by se ujal vedení. Tak rozumím tomu, co tady čteme, že Debóra soudila Izrael. Ani Bárak se toho nechtěl ujmout. Chtěl si žít svůj pohodlný zotročený pod krutým útlakem Kenaanců. Když ho tedy Bůh povolal, tak šel – nebyl to zbabělec, šel bojovat Boží boj. Nicméně jsme viděli, že Bůh všechno připravil a zajistil. Spolehl se na Boží slovo a šel do boje – s deseti tisíci proti devíti stům železným vozům a hlučícímu davu. Musel věřit, že Bůh ví, co dělá, musel se cele spolehnout na Boha. Nedošel slávy, protože potřeboval pojistku v podobě Debóry.

Slávy došla Jáel, žena Kénijce Chebera. „Požehnána buď nad jiné ženy Jáel, žena Kénijce Chebera, nad jiné ženy ve stanech buď požehnána!“ (Sd 5,24). Myslím, že nemá smysl snažit se nějak psychologicky zkoumat případ Jáel – prostě udělala to, co udělat měla a byla strůjkyní vítězství Izraelců nad Kenaanci. Sísera, nejspíš ten, skrze koho byli Izraelci krutě utlačováni, byl mrtev. Můžeme si v této souvislosti klást mnohé etické otázky, ale všechny odpovědi budou jen spekulací. Co můžeme říci, je, že to byla statečná žena, která se nebála vzít do ruky stanový kolík a kladivo, a udělat to, co bylo potřeba. Skrze smrt Sísery Bůh pokořil Jabína a ruka Izraelců na něj začala postupně tvrdě doléhat, až ho zničili (v. 23–24).

II. Hrdinové našich vlastních příběhů

Co si z toho můžeme vzít do našich vlastních životů a do života církve. Jeden komentátor napsal, že bychom v knize Soudců neměli hledat žádné duchovní principy a vyučování v tom smyslu, jak to učil Pán Ježíš a apoštolové. Myslím, že se mýlí, protože veškeré Písmo je vhodné k učení (2Tm 3,16) a všechno, co je tam napsáno, je napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději (Ř 15,4). A Pán Ježíš říká, že Písma svědčí o něm (J 5,39). Proto je pro křesťana celé Písmo duchovním chlebem a chce se učit z každé části Božího slova. Kdyby to bylo tak, jak napsal onen komentátor, který už je u Pána, takže dneska jistě ví, jak je to doopravdy, potom bychom celou řadu knih Starého zákona vůbec nepotřebovali. Taková kniha Ester .. příběh Židovky, která se stala královnou perské říše – vždyť v celé knize není ani jednou zmíněno slovo Bůh! Nebo Ezdráš a Nehemjáš – proč potřebujeme nekonečné seznamy jmen těch, kdo se vrátili ze zajetí a proč potřebujeme číst o tom, jak stavěli hradby kolem Jeruzaléma? Ale je to Boží slovo, které svědčí o Bohu, které ukazuje na Pána Ježíše Krista a které nás učí mnoha důležitým věcem na cestě následování Pána Ježíše Krista. 

Jedna z důležitých věcí, se kterou se v tomto příběhu setkáváme, je opět odvaha. Debóra, žena Lapidótova, odvážně povstala jako matka v Izraeli a soudila Izrael, protože byla zasažená hlubokou duchovní bídou, kterou kolem sebe viděla. Nepovstal její manžel. Nepovstal Bárak. Nepovstali synové Otníela ani nikdo další. Bylo jim to jedno. Možná rádi koukali na youtube a učili se spoustu nových věcí, které nikdy nepoužili nebo je použít nepotřebovali. Debóra povstala. Byla ochotná jít proti proudu. Měla odvahu jít proti proudu. Vystavit se odmítnutí. To zažila dokonce i s Bárakem – naléhala na něj a vyřizovala mu Boží slovo, ale on se choval jako nerozhodnej mamlas. „No, když to musí bejt, ale ty půjdeš se mnou.“ 

Ano, potom jde a bojuje. Chvála Bohu za každého, kdo když jde do tuhého, je ochoten se zvednout a jít bojovat. Ale Boží lid má být horlivý, nemá čekat, až ho někdo bude pohánět bodcem na pohánění dobytka. A tady můžeme vidět druhou věc, kterou si můžeme z tohoto příběhu vzít – a to je neochota postavit se do čela, neochota vést. Neochota mužů vést. Neochota mužů být muži. Převzít zodpovědnost za sebe, za svůj život, za své manželství, za svou rodinu, za společenství církve, za komunitu, v níž žijeme, za svou zem. Proč musí kruté utlačování trvat dvacet let? Boží slovo nám říká, že jako křesťané máme nazývat věci pravými jmény, aby bylo jasné, oč jde. K tomu potřebujeme nejenom odvahu, protože to obvykle znamená postavit se proti proudu, nebo jak říká Ríša být normální v nenormální době, ale také to znamená převzít zodpovědnost za to, co s tím souvisí. Když lidé budou nazývat pravdu pravdou a lež lží, dobro dobrem a zlo zlem, možná nebudou muset být dvacet let pod krutým útlakem. Ale znamená to převzít zodpovědnost za svůj život a udělat to, co je správné. Jako Jáel. Další statečná žena v našem příběhu. Mohl to být Bárak, kdo skolí Síseru, ale on se chtěl zaštítit Debórou, proto nedošel slávy jako vysvoboditel Izraele. Uvidíme to více příště – Bárak vedl vojsko, ale Debóřina píseň oslavuje Jáel. 

Nejsme voláni k fyzickým bojům, ale k duchovnímu boji, ne k boji proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem. A pokud se díváme, vidíme ducha rozdělení nejenom v církvi, ale v celé společnosti, a nejenom v naší, ale napříč minimálně tím tzv. západním světem. Jsou rozdělené rodiny, rozdělené sbory, rozdělená společnost – jsou rozdělené do té míry, že někteří křesťané nechtějí chodit do církve, jiným to bylo zakázáno, protože mají názory, s nimiž jiní nesouhlasí. Rozdělení ve společnosti jde tak daleko, že se lidé zabíjejí a střílejí po sobě. Ne jenom v Americe, ale už i u nás. Nějaký muž v Brně minulý týden střelil nelegálně drženou zbraní nějakou paní do hlavy, protože si myslel, že paní je agentkou cizí mocnosti. Bývalému premiérovi rozbil muž holí hlavu při veřejném setkání. Tak daleko jde nenávist lidí, tak daleko dosahuje rozdělení naší společnosti. V církvi se lidé hašteří kvůli okrajovým věcem a nejsou schopni se snést v lásce. Ale Boží slovo nás povzbuzuje:

• Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. (1K 16,13–)

Luděk se často modlí slovy 2. Pt 1,5–8, abychom ke své víře připojili ctnost atd. Bez ctnosti se nedostaneme k těm dalším věcem. A ctnost je jednoduše řešeno trvalý sklon k dobrému jednání. Dobrota – součást ovoce Ducha, prokazování dobra druhým, jednání s nimi v dobrém, přemýšlení o nich v dobrém. 

• Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. (Fp 4,8)

Toto je ten náš duchovní boj, který musíme vybojovat nejdřív sami u sebe. A to je také současně aplikace pro církev. Když povedeme tento boj za ctnost, za dobrotu, za přemýšlení o tom, co má dobrou pověst, budeme budovat církev – muži i ženy. K tomu jsme všichni povoláni jako královské kněžstvo. 

Debóra je často zneužívaná těmi, kteří chtějí obhajovat ženy ve vedení církve. Ale koho Debóra vedla? Byla prorokyně a není jedinou prorokyní v Písmu (Chulda, 2Kr 22,14; Noadja, Neh 6,14; Anna, Lk 2,36; dcery Filipa, Sk 21,9). Ale proroci nejsou těmi, kteří vedou církev. Církev mají vést ustanovení starší, o nichž je řečeno, že to mají být muži jedné ženy. A mají být – mimo jiné – těmi, kteří budou vyučovat Boží lid jako ti, kdo Boží lid vedou. Ženám Písmo takové vyučování nedovoluje – 1Tm 2,12. To neznamená, že se nemáme v církvi vyučovat navzájem, povzbuzovat se a napomínat – to je úkol všech křesťanů, mužů i žen, mladších i starších. Všichni máme mluvit o Kristu, kázat Krista. To je úkol všech. A potom máme různé dary – Debóra prorokovala a soudila, tedy rozsuzovala spory v Izraeli. Bárak vedl boje – nevedla je Debóra, nebyla to žádná Amazonka. Jáel použila stanový kolík a kladivo. O církvi čteme:

• Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Láska nechť je bez přetvářky. (Ř 12,6–9)

Izrael nebyl církví, ale byl obrazem pravého Božího lidu, církve a toto se můžeme učit z knihy Soudců. 

III. Hrdina našeho života

Ale teď už je nejvyšší čas, abychom odhlédli od sebe a začali se dívat jinam – vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží. Kdykoliv jdeme do Božího slova, neměli bychom odcházet bez Pána Ježíše Krista. Jeden vzácný bratr z Anglie, Stuart Olyott, říká, že bychom nikdy neměli opouštět Písmo, dokud se znovu neujistíme o tom, že Kristus ukřižovaný je tématem celé Bible. Kázání bez Krista není křesťanské kázání. Může to být dobrý návod, ale dobrý návod najdete v každé krabici Lega nebo u každého kusu nábytku z Ikey. I my potřebujeme návod, ne že ne – četli jsme to, že je to napsáno k našemu poučení, tedy jako návod (Ř 15,4), ale to nestačí. Protože abychom mohli tento návod aplikovat do svého života, potřebujeme toho, který jediný je schopen podle tohoto návodu žít. A to není nikdo jiný, než Pán Ježíš Kristus. Bez něj to nejde. A v našem textu můžeme začít hned u prvního verše, protože tam jsme všichni byli a někteří možná ještě jsou. A všichni jsme úpěli ve svém hříchu, protože hřích nás krutě utlačoval. Někdo si toho byl víc vědom a jiný méně. Ale Bůh to slyšel. O je plný milosti a slitování. Je milosrdný a dobrý. Slyší a posílá své Slovo – skrze svého služebníka nebo služebnici, mluvené nebo zapsané – ať je to tak nebo onak je to jeho dílo. A potom nás volá jménem – vystup na horu Golgotu a já zařídím všechno ostatní. 

Bůh poslal svého Syna, abychom v něm měli život. On nás povolává jménem, protože nás zná, znal nás od věčnosti. A nyní nás volá ke Kristu. Pojď k němu, protože já jsem všechno zařídil. Místo, způsob, čas, vypořádání se s nepřítelem. Když byl Pán Ježíš na kříži, jeho nepřátelé byli přivedeni k němu – těmi nepřáteli byly naše hříchy, které na sebe vzal a proti nimž svedl nelítostný boj. Bárak sestoupil z hory Tábor a pobíjel nepřátele, Pán Ježíš sestoupil do lůna smrti, aby zničil všechny naše hříchy, aby je smazal, aby za ně zaplatil svou smrtí. Pán Ježíš nehledal žádnou únikovou cestu. I když byl pokoušen, aby to udělal – jak na začátku své služby, kdy stačilo udělat malou úlitbu vyhladovělému tělu, nebo lehce překroutit Písmo nebo se poklonit ďáblu, nebo na konci jeho služby, v Getsemane, kdy už viděl jasně ten cíl, oddělení od Otce, a prosil, aby nemusel pít ten kalich, ale nakonec řekl: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Nechtěl se schovat za žádnou sukni lehčí cesty, ale se vší odvahou se podíval smrti do tváře. 

Před stvořením světa připravil s Otcem plán vykoupení těch, které mu Otec daroval. Připravil plán bitvy, místo i čas bitvy – krutou římskou říši, tu šelmu z Danielova proroctví se železnými zuby, která žere a drtí a zbytek rozšlapává svýma nohama (Da 7,7). Cílem byl Jeruzalém a hlavním místem Golgota. Vezme na sebe lidské tělo, aby mohl nést naše hříchy, a v něm dokoná dílo záchrany. Udělal úplně všechno. Prolil svou krev na odpuštění našich hříchů. Prolil svou krev, aby zpečetila smlouvu – tou smlouvou je on sám. Bůh řekl:

• Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Jr 42,6–8) 

On je tou novou smlouvou, do které my jsme zahrnuti. Tato smlouva není oboustranná, ale je to jednostranná smlouva od Boha k nám. Je to smlouva milosti. V ní je všechno hotovo. Je dokonáno. Ježíš zaplatil, vykoupil nás, odpustil všechny naše hříchy, přenesl nás ze tmy do světla, ze smrti do života, z porážky a krutého útlaku do vítězství, ze zbabělosti do odvahy, ze sobectví do své lásky. 

Zavolal nás jménem. Zavolal naší hříšnou duši, aby šla ke Golgotě, ke Kristu, který nezůstal na kříži, ale vstal z mrtvých. Přesto své dílo na kříži dokonal, a proto ten kříž nemůžeme minout, protože tam jsme byli ukřižováni spolu s ním, a spolu s ním jsme byli také pohřbeni, abychom – jako on vstal slavně z mrtvých – i my jednoho vstali v novém těle. To celé je jeho dílo a my k němu nemáme co přidat. Můžeme jenom přijít a vzít z jeho rukou, co nám nabízí. A nemusíme se bát, že bychom to nezvládli, protože on bude – podobně jako byla Debóra s Bárakem – stále s námi. Provází nás doslova na každém kroku, protože do nás vložil svého Ducha, skrze něhož do nás také vylil svou lásku (Ř 5,5). Ať spíme nebo bdíme, je stále s námi a doprovází nás na naší cestě. 

Vítězství bylo dokonáno. Jako Jáel rozdrtila hlavu Sísery, i Pán Ježíš rozdrtil hlavu ďábla, přesně tak, jak to zaslíbil. Byla mu při tom rozdrcena pata, tedy musel sám podstoupit smrt, ale ta ho nemohla udržet ve své moci. Ďábel přitáhl ke Golgotě se svým vojskem, se svými železnými vozy, aby se ústy zákoníků a kněží posmíval Pánu, který zbičovaný, zkrvavený a nahý visel na kříži. Ale když Pán mocným hlasem zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46), bylo náhle jasné, že to není ďáblovo vítězství, ale Pánovo vítězství. A nastal zběsilý úprk – mocnosti nebeské se zachvěly a byly položeny Pánovi pod jeho probodené nohy. On je hlavou všech mocností a sil (Ko 2,10). A ďábel je poraženým nepřítelem, který sice ještě zuří, obchází kolem a hledá, koho by uchvátil, ale ví, jak málo času mu zbývá. 

Proto, moji milí, pohleďte na našeho vysvoboditele, na našeho vojevůdce, který rozdrtil hlučící zástup se všemi jeho železnými vozy, a vzdejte mu chválu. On vede naší víru od počátku až do konce. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jemu patří všechna naše vděčnost i chvála. Kéž jsou naše srdce rozpálena láskou k němu, odvahou stát v boji po jeho boku a pevnou vírou, že on je vítěz, král a Pán. Amen.