Biblická církev Praha

Bůh je bohatý ve své péči o nás

Petr Papež, osada Ztracená naděje 24. 8. 2025

Dnes máme mimořádné shromáždění, protože nejsme jako obvykle v divadle Kámen, ale jsme vlastně na mimořádném místě, v trampské osadě Ztracené naděje, které se také často běžně říká Ztracenka. Ztracenka zní tak nějak pěkně a romanticky, zatímco Ztracená naděje není popravdě podle mě nic moc. Ztráta naděje nebo nadějí není něco, po čem by člověk toužil v jakékoliv oblasti života. Protože mě Jarda upozornil, že se tady budeme na našem sborovém výletě pohybovat, chtěl jsem se dozvědět něco víc a zkoumal jsem taky to, proč tato osada dostala takový zvláštní název. Proč pojmenovat osadu takovým názvem, Ztracená naděje, když se sem trampové uchylovali z Prahy a dalších měst, nacházeli zde vlastně své útočiště a prožívali zde úžasné chvíle. Možné právě zde si udržovali svou naději nebo ji dokonce získávali. "Ztracenka si zpívá, nad kaňónem stoupá dým. Vlajka drahá všem, splývá s obzorem, táborák když dohořívá. Radost z našich tváří nikdo nám nemůže vzít, protože dokud slunce září, romantika bude žít." (Web osady) Hledal jsem na Internetu něco z historie osady a zjistil jsem o jejím jméně … no vlastně jsem toho moc nezjistil. Osada byla původně o kus jinde a jmenovala se nejdříve Vydří doupě a pak měla ještě další název podle jedné knihy. Až později se přejmenovala na Ztracenou naději pro změnu podle amerického němého filmu a tábora se stejným názvem v něm.

Nicméně přemýšlení o zvláštním, pesimistickém názvu použitém pro vlastně báječné místo mě přivedlo k tomu, že bych dneska rád mluvil o tom, jak se v životě křesťanů mohou často objevit protichůdné, protikladné věci, prakticky vedle sebe, a že bychom s tím měli počítat, připravovat se na to a samozřejmě jak, a jak z toho ven. Když jsem o tomto tématu přemýšlel, napadali mě různé příběhy z Bible, ale zřejmě i pod vlivem Jardových posledních kázání z knihy Soudců, jsem se rozhodl vybrat pro dnešek příběh v podobném duchu ze SZ, příběh ze života proroka Elijáše. Přečtěme si nyní oddíl z 1. knihy Královské 18:17 – 19:4.  Budeme se soustředit právě na ten úsek v jeho životě, kde Elijášovo ohromně slavné vítězství nad hříšnými a Bohu odpornými proroky bylo vystřídáno Elijášovvým útěkem.

Čtení 1. Královská 18:17-19:4.

1. To bych nečekal, ale očekávat bych to měl

Elijáš Tišbejský byl věrný Boží služebník, prorok, který bojoval v Hospodinově jménu proti bezbožnosti izraelského národa a otevřeně vystupoval proti hříšnému, zlovolnému králi Achabovi a jeho ženě Jezábele. Ti dělali, co bylo zlé v Hospodinových očích. O Achabovi je napsáno, že byl ještě horší než podobní králové před ním. Nejspíš dělal více ještě hroznějších věcí než ti před ním. Absolutně se odvrátil od pravého Boha a sloužil modlám. Samozřejmě, že měl jako král moc, ale Elijáš se nebál proti němu vystoupit a přivolat období sucha, které mělo být trestem nad Izraelem. Po několika letech pak vyzval Achaba, tedy konkrétně jeho proroky na souboj, na „fight“ na hoře Karmel. Byl tam sám proti stovkám proroků jiných bohů. Vyzval je k tomu, aby zapálili nadpřirozeným způsobem oběti bohům. Byl si jistý, že se jim to nepodaří. Vůbec nepochyboval a všem se jim vysmál – 18:25. Sám si navíc tu „challenge“ ztížil vykopáním příkopu a politím dřeva. Když pohanští proroci nic nedokázali a on naopak ano, tak je, kteří šířili falešné, mrtvé, ohavné náboženství, všechny pozabíjel, aby už nemohli dále urážet jediného pravého Boha. Byl to slavný okamžik velikého Božího vítězství, vykonaného skrze Elijáše. Bylo zřejmé kdo je Bůh. 

A pravda je ta, že kdybychom měli dočíst/dojít jen do tohoto časového bodu, zřejmě bychom vůbec nečekali to, co se stalo potom. Elijáš, který se nezalekl na Karmelu, se zalekne skrz naskrz zvrácené Jezábel, manželky krále Achaba. Možná že sám čekal, že jednoznačné Boží vítězství ji zažene do úzkých. Nebylo tomu tak. Její hněv a vztek vybuchly a ten výbuch nabral jasný směr proti Elijášovi. Chtěla ho zabít a přesně tohle mu kategoricky vzkázala – přísahám, že tě zabiju, nejlépe do 24 hodin. Ano, byla to hrozná a hrozně mocná žena, ale na druhou stranu měla stejné falešné impotentní bohy jako její proroci. Čekali byste, že Elijáš zareaguje tak, že uteče, uprchne, aniž bychom tu měli jakoukoliv zmínku o tom, že ho k tomu přiměl Bůh? Já bych to rozhodně nečekal. Ale Boží slovo je Boží, a nikoliv lidské, a vykresluje pravdivě i úžasné Boží služebníky. A tady právě vidíme hned za sebou dvě naprosto odlišné věci – Elijášův triumf a Elijášův úprk. Možná šlo právě o ztracenou naději na pokání Achaba a Jezábel, na duchovní obnovu národa. Elijáš zpanikařil a utekl. Samozřejmě nechci říct, že utéct ve snaze zachránit si život je vždy špatné. Tak to vůbec není a opakovaně v Písmu věřící utíkají, aby se zachránili. I Elijáš byl poslán k potoku Kerítu, aby tam byl v bezpečí (17:3). Ale v každém případě se tady stalo něco fakt nečekaného, vítěz Elijáš utíká před poraženou Jezábel. Boží Slovo je k nám zcela upřímné a nic nezakrývá.

Víte, evidentně bychom měli očekávat a smířit se s tím, že skutky víry a neohroženost v Pánu najednou vystřídá čin či série činů, které odráží třeba strach a nedostatek důvěry v Boží moc. Mnozí jistě můžeme zavzpomínat na své křesťanské životní zkušenosti. Na to, jak jsme jednali nekonzistentně a proti našemu přesvědčení. Tak, jak by to u nás třeba ostatní nečekali. A často jsme byli nemile překvapeni i my sami. V okamžicích, kdy jsme třeba chvíli předtím byli duchovně hodně v pohodě – po nedělním shromáždění, po poslechu dobrého kázání, po modlitbě, po občerstvující dovolené, po krásném výletě. 

Stačí trocha pozornosti a uvědomíme si, v jaké situace se mohou naše slabá místa odkrýt. Tak za prvé při kontaktu s nějakým specifickým člověkem, jako tomu bylo u Elijáše. Pro věřící děti či dospívající to mohou být například nevěřící rodiče, kteří se staví proti jejich víře. Může to být třeba vedoucí pracovník, který po nás jde. Mohou to být naše vlastní děti, pro které děláme až příliš. Někdy to bude někdo, koho potkáme poprvé, máme příležitost mu zvěstovat evangelium, ale chodíme takzvaně kolem horké kaše. Za druhé můžeme selhat na nějakém konkrétním místě. Místo určitě jde často ruku v ruce s nějakou osobou, ale pojďme si vyjmenovat pár míst, kde můžeme být ohroženi – ve škole, na pracovišti, ve sportovním klubu, ale dnes často také před obrazovkou TV/PC/mobilu. To jsou převážně místa, kde čelíme tlaku světa, který nás může zaskočit. Za třetí bych zmínil obtížné, stresové chvíle. Opět ty mohou nastat v souvislosti s někým, nebo na těch místech, o kterých jsme mluvili, ale nemusí to tak být. Vezměte si například to, že nás skolí nemoc, často stačí náhlá fyzická únava. Může se stát nějaká nehoda, naše nebo někoho blízkého. Můžeme dostat špatnou zprávu třeba o našich blízkých. Může nás ale třeba zasáhnout i kolaps na burze. Můžeme se stát obětí podvodu. Může nám stát začít přikazovat něco, co je proti našemu svědomí. Může nám hrozit vězení kvůli víře. Najednou nejsme schopni ničeho, otevřít písmo, modlit se.

2. Proč se to dá čekat a co s tím dělat 

Ukázali jsme si tedy u Elijáše, ale i na našich životech, že duchovní počasí se může velice náhle změnit. Po Elijášově vítězství nad falešnými proroky bychom nečekali jeho úprk před Jezábel. Avšak stalo se a přestože nás to nejdřív hodně překvapí, Boží Slovo nám o něco dále v textu 1. knihy královské dává možnost vidět příčiny (kořeny, podhoubí, živnou půdu) Elijášova jednání. Pojďme se na to podívat. V 19. kapitole, že nedlouho poté, co prchl, aby si zachránil život, volá k Hospodinu, aby si jeho život vzal, ve verši 4 říká: „Už dost Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Elijáš si přeje umřít. Ulehne a usne s touhou, aby se už neprobudil. Vidíme, jak je vyčerpaný tělesně, duševně i duchovně. Později, když byl občerstven Hospodinovou péči a posílen pokrmem, díky kterému šel čtyřicet dní a čtyřicet nocí k boží hoře Chorébu, odpověděl Hospodinu na otázku, co tam dělá takto, v. 10: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Tato slova opakuje ještě znovu, když k němu Hospodin promluví tichým, jemným hlasem. Z Elijášových slov vyplývá, že už toho měl prostě všeho dost. Stojí si zatím, že věrně sloužil Hospodinu, dělal všechno co mohl, aby se k němu Izraelci navrátili, ale vše bez kýženého efektu. Maximálně poskakovali na obě strany. Elijáš se cítí ve svém boji zcela osamocen a vyčerpán neustálou snahou o to se ho zbavit. Elijáš byl pro Achaba a Jezábel nepřítelem číslo jedna. Dokonce byl Achabem obviňován, že uvádí Izrael do zkázy (18:17), což byla naprosto zvrácená myšlenka. A izraelský lid většinou nebyl na jeho straně. Na Elijášovi jako byl byl prakticky namalovaný terč. 

Vidíme tedy skrytější příčiny jeho úprku před Jezábel a jejími pohůnky. Nešlo jen o to, že se náhle zalekl smrti. Prožíval delší dobu duchovní depresi, kterou nevyřešilo ani veliké vítězství na Karmelu. A co my? My bychom se měli podívat, jak je to vlastně s námi. Dokážeme zjistit a taky si přiznat příčiny našich útěků ze služby? Těch selhání, kdy nestojíme pevně ve víře, kdy se třeba i zalekneme toho, co by se nám mohlo stát. Proč se nám někdy najednou nechce jednat podle Božího slova, jak nás vede Duch svatý? Proč se někdy snažíme jen tak proplouvat a hodně slevíme z toho, co po nás žádá Ježíš Kristus? 

Někdy může plynout ze stejného pramene jako u Elijáše. Žijeme ve světě pod mocí Satana. Svět kolem nás je plný zla a vzpoury proti Bohu. Bojujeme duchovní boj, ale nevidíme mnohokrát výsledky a přes občasné světlé chvíle můžeme prožívat zoufalství a zklamání. Žádné duchovní probuzení nepřichází a církev spíš uvadá, než aby rostla a sílila. Už vůbec situaci nepomáhá, když křesťané místo toho, aby byli jednotní, tak se znesváří, jak ve sborech tak na mezisborové úrovni. Následně už v boji ochabujeme a začínáme ho vzdávat. Jak musí někdy být mít sílu pokračovat pro vedoucí v církvi, pastory a starší, každý den, týden, měsíc, rok.

Můžeme ovšem najít i další možné příčiny toho, že se najednou zachováme jinak, než by bylo dobré. Skrytou příčinou takové naší reakce může být to, že dostatečně nevyužíváme prostředky k posílení se, které nám Bůh skýtá. Myslím tím četbu Bible, modlitby, poslech kázaného slova, účast ve shromáždění, kontakt s věřícími, účast na Večeři Páně. My se totiž potřebujeme takto posilovat, jinak nemáme moc šanci obstát. A tato příčina se nevylučuje s tou první zmíněnou. Mohou být přítomné obě – naše duchovní zoufalství může být doprovázeno opouštěním prostředků k posílení, které nám Bůh milostivě dává.

Měli bychom se zkoumat, abychom si uvědomili, jak na tom jsme. Je důležité si přiznat, jak na tom jsme. Můžeme se tak vyhnout některým našim útěkům. A rozhodně vyhlížejme Boží pomoc, což je poslední bod dnešního kázání.

3. Co můžeme čekat od našeho Boha

Už jsme si tedy řekli, že není mimořádné, že i po dobrých chvílích v našem křesťanském životě přijdou někdy slabé chvilky, kdy se nezachováme tak, jak by se dalo čekat. Ukázali jsme si taky, že za tím často stojí různé příčiny. Na závěr se soustřeďme na to, jak jednal s Elijášem Hospodin, potažmo, jak jedná Bůh s námi v podobných situacích. 

Hospodin jednal s Elijášem milosrdně a laskavě. Vedl celou situaci tak, aby Elijáše navrátil ke službě. Podívejme se na několik momentů z příběhu. Hospodin poslal k zoufalému Elijášovi, když spal pod keřem svého anděla, který mu zaopatřil pokrm a posílil ho fyzicky, kap. 19:5-6: „Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl napil se a opět ulehl.“ A tady musím připomenout, že to nebylo poprvé, co se Hospodin o Elijáše staral. Nechtěl jsem moc chodit do dalších částí Elijášova příběhu, ale tady musím zmínit, jak u vdovy v Sareptě dostával chleba upečený z mouky z nevyčerpatelného džbánu a ještě předtím u potoka Kerítu mu havrani přinášeli chléb i maso ráno i večer. Když tedy Elijáš znovu dostal pokrm od Hospodina, musel si být vědom Hospodinova milosrdenství, ještě dřív, než do chleba kousl a napil se vody. Jaké potěšení nám musí přinést opakovaná Boží péče, taková ta znalost toho, co se bude dít, jako když třeba přijde vnouče na návštěvu k babičce, která vždycky něco dobrého uvaří nebo upeče. No a když Elijášovi nestačil jeden pokrm, dostal další, který mu dal sílu jít čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Bůh se k němu skrze svého anděla sklonil a dal mu, co potřeboval i více. Takovou péči můžeme očekávat i my, kteří věříme v Pána Ježíše Krista.

A nejenže se Hospodin postaral o fyzickou stránku, ale promluvil k Elijášovi znovu o jeho službě. Rozmlouval s ním na hoře Chorébu, poslal před sebou vítr, zemětřesení i oheň a nakonec mu dal jemným tichým hlasem nové pověření ve služby, 19:15-18: „Jdi vrať se svou cestou k damašské pouti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále na Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. Ale zachován v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekl před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“ Bůh je připraven s námi jednat, vyslyšet naše úzkosti a strachy, naše pochybnosti, znovu se nám ukázat, ujistit nás o tom, že vše má pevně v rukou a upevnit nás v našem křesťanském životě. A Elijáš, který se bál smrti z rukou Jezábel, ale chtěl, aby si Hospodin jeho život vzal, nakonec vůbec nezemřel, protože byl přijat do nebe. 

Očekávejme Jeho milosrdné jednání s námi. Můžeme k němu dokonce sami jít a on nás nevyžene. Naopak, upevní nás ve víře a v naději, kterou jsme věřím dnes neztratili. Pán Ježíš Kristus vám buď milostiv. Vítejte v osadě Neztracené naděje.