Biblická církev Praha

Žijte řádně a živte se vlastní prací!

Jaroslav Kernal, Praha 30. března 2025

Procházíme třetí kapitolou druhého listu do Tesaloniky a dnes máme před sebou celkem jednoduché verše v tom, co říkají, ale poměrně obtížné v tom, jak je aplikovat. A v tom dalším textu to bude ještě obtížnější. Než půjdeme do vlastního textu, pojďme přečíst celou kapitolu, abychom měli před očima a také na paměti celý kontext našeho textu.

V tomto oddíle jsme textu, který je základem křesťanské pracovní morálky nebo etiky práce, prostě toho, jak má křesťan pracovat a žít, aby to bylo k Boží slávě. Přestože je takových míst v Písmu poměrně dost, mohlo by se zdát, že neslyšíme odpovídající množství kázání na toto téma. Snad to nyní trochu napravíme, protože už potřetí za sebou se tomuto tématu věnujeme. Osnovu dnešního kázání najdeme v textu samotném, kde vidíme jednak opětovný odkaz na to, co křesťany v Tesalonice Pavel a jeho společníci učili, když tam byli – že kdo nechce pracovat, ať nejí. Žádná práce, žádný chleba. To bylo to se dělo v Tesalonice, když tam Pavel byl. Ale když odešel, začaly se dít trochu jiné věci – někteří lidé začali žít neřádným způsobem života. Pavel už to zmiňoval v předchozím listu, ale zdá se, že to nemělo velký ohlas. Proto nyní přichází s příkazem a s důrazným napomenutím, které má být doprovázeno praktickým jednáním těch, kdo žijí řádně, pokud by snad k nápravě nemělo dojít tímto napomenutím. Máme tu tedy tři jednoduché věci – podívejme se na ně.

I. Přikázaný způsob života

Ten text začíná slovy: „Když jsme byli u vás …“ Pavel se odvolává na to, co učil křesťany během svého krátkého pobytu u nich. A nešlo o nějaké doporučení nebo radu, kterou dával tamním křesťanům, ale šlo o příkaz – příkaz, který mnohým uším může znít skoro asociálně: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ My všichni, jak jsme tady, jsme vyrostli v socialistické společnosti a žijeme v ní dosud – i když se tomu tak neříká, nicméně takto naše společnost funguje. Žili jsme – v minulosti – a dosud žijeme v tzv. sociálním státě. Tohle je jedna z věcí, u které dochází k matení pojmů – a takových věcí je opravdu velmi mnoho. Máme údajně pravicovou vládu, která však jedná naprosto levicově, není kapitalistická, ale socialistická. Nežijeme v kapitalismu, ale v socialismu – není to státní socialismus, jaký tady byl před třiceti pěti lety, ale korporátní. Ale je to socialismus. A je potřeba to tak nazývat. Boží slovo nás vybízí k tomu, abychom nazývali věci pravými jmény, protože jinak zůstanou zahalené, budou ve tmě a budou moci bujet a rozrůstat se. Máme být pravdiví a vynášet pravdu na světlo. Pavel psal o neužitečných skutcích tmy a odporných věcech, které lidé dělají potají. Ale potom říká křesťanům:

• Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. (Ef 5,13)

Proto se musíme učit nazývat věci pravým jménem. Budeme s tím narážet, ale je to jediná cesta, jak můžeme být světlem a přinášet světlo do temnoty. Takže když se vrátíme k našemu textu, jsou zde lidé, kteří nechtějí pracovat. Boží slovo má pro takové lidi jednoznačné označení – lenoch. Lenoch je člověk, který nechce pracovat. Jsou lidé, kteří pracovat nemohou – ať už proto, že toho nejsou schopní, nebo proto, že jsou v okolnostech, které jim to nedovolují. Pán Ježíš vypráví příběh o dvou synech, kterým jejich otec řekl, aby šli pracovat na jeho vinici. Jeden řekl: „Nechce se mi.“ Ale potom toho litoval a šel. Druhý řekl: „Ano, pane.“ Ale nešel. Ježíš se ptá, který z nich splnil vůli svého otce (Mt 21,28–31) a my bychom se mohli zeptat, který z nich chtěl pracovat a který ne, který z těch dvou byl lenoch? Nepozná se to podle slov, ale podle skutků a podle jejich ovoce. Šalomoun napsal:

• Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci, přijal jako napomenutí to, co jsem viděl: Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 24,30–34)

Podívejte se, co říká ten text – lenoch je člověk bez rozumu, je to hlupák. Kdyby nebyl hlupákem, nebyl by lenochem. Lenost je vlastní dcera hlouposti. Lenost je sestrou zhoubce (Př 18,9). Zhoubce je ďábel. Nezapomínejme na to. Lenost ničí lenocha, vede ho do poroby (Př 12,24), tedy do otroctví, do závislosti na druhých. A o pár kapitol dál čteme:

• Lenocha usmrtí choutky, neboť jeho ruce odmítají práci. (Př 21,25)

Lenoch směřuje ke smrti, protože nechce pracovat. A Boží slovo nám přikazuje, abychom ho nechali k té smrti jít – ne bez napomenutí, ale bez chleba. A mimochodem lenoch neničí jenom sebe, ale také všechny, kteří si s ním nějak zadají:

• Jako ocet zubům a kouř očím, tak je lenoch těm, kteří ho posílají. (Př 10,26)

Vidíme, že lenost je tragická. A musíme si uvědomit, že se netýká jenom práce v tom fyzickém slova smyslu, ale týká se i duchovní práce, duchovního života člověka:

• Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (19,5)

Duše bude hladovět – tady není řeč o fyzickém chlebu, ale o chlebu duchovním a o mrákotách, které jsou duchovního rázu. Když Písmo mluví o mrákotách, mluví o takovém stavu, kdy člověk napůl spí a napůl bdí, kdy o sobě úplně neví, kdy není schopen přemýšlet, rozlišovat ani správně jednat. K tomu vede duchovní lenost. Jak vypadá takový duchovně líný křesťan? Moc se nemodlí, Bibli ani neotevře, protože ráno to nestíhá, večer je unavený, přes den je v jednom kole, do společenství se mu moc nechce – tedy chtělo by se, ale víte, jak to dneska je … tady je tohleto, támhle zase něco jiné, času je málo, nestíhá, potřebuje si odpočinout, někdy taky vyrazit někam do přírody, na návštěvu k příbuzným, taky má nějaké svoje koníčky … Můžeme se divit, že duše tolika křesťanů v naší zemi hladoví? Můžeme se divit, že křesťané žijí jako v mrákotách, že nerozpoznají pravdu od lži, že jsou vláčeni závanem kdejakého učení, lidskou falší a chytráctvím? 

Pavel dal svým životem tesalonickým křesťanům příklad. Představte si to, jak by to vypadalo, kdyby byl Pavel lenoch. Říkal by, že na ulici je lev, že tam nemůže jít. Že je lepší zůstat doma a na žádnou misii neodcházet. Nikdy by do Tesaloniky s evangeliem nedošel! A mimochodem – odkud přišlo evangelium do naší země? Tedy na Velkou Moravu v roce 863? Ze Soluně, tedy z Tesaloniky. Bratři Konstantin a Metoděj přišli z Konstantinopole, ale pocházeli z Tesaloniky. 

Představte si, že by náš Pán byl lenoch, který natáhne ruku do mísy, ale už jí nedá zpátky (Př 19,24), tedy něco začne, ale už to nikdy nedokončí. Stal by se člověkem, ale už by nedošel na kříž … Došel by do Getsemane a potom usnul s učedníky … Ne! Jako Otec bez přestání pracuje, i on bez přestání pracuje – všechno nese svým mocným Slovem a neustále se za nás přimlouvá. Proto máme i my pracovat a bránit se lenosti. To neznamená, že bychom nikdy neměli odpočívat – odpočinek patří k našemu životu, Bůh to tak ustanovil, tak stvořil svět. Potřebujeme a máme odpočívat. Z Boží milosti máme dnes také čas na to, co není práce, ale nějaký druh nehříšné zábavy – můžeme užívat věcí tohoto světa a radovat se z nich. Ale máme dávat pozor na to, aby se do našeho života nenápadně nevloudila lenost, protože to vede k neřádnému způsobu života. A lenost nikdy nechodí sama – a to je další bod kázání.

II. Neřádný způsob života některých

Pavel připomíná – a už po několikáté – křesťanům, co jim přikazoval, když byl u nich. Totéž jim přikazoval také v prvním listu, kdy ještě ten problém s neřádnými lidmi nebyl tak rozbujelý – přesto to nejspíš nějakým způsobem bylo vidět, protože musel napsat křesťanům, aby si zakládali na tom:

• … že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. (1Te 4,11)

Kam to ale v Tesalonice dospělo?

• Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. (2Te 3,11)

Něco se v Tesalonice zvrhlo, nebo spíš někdo, někteří.

Co vedlo některé lidi k tomu, že přestali pracovat? S jistotou můžeme říct jediné – hřích. Všichni jsme hříšní a v tomto smyslu máme všichni, i když každý jinak intenzivně a v jiných oblastech, sklon k lenosti, k zahálce. A lhali bychom sami sobě, kdybychom si snažili namlouvat, že to tak není. Svou roli v tom jistě sehrálo učení o blízkém příchodu Pána Ježíše Krista. Věříme tomu, že Pán Ježíš přijde brzy a modlíme se za to, aby přišel. On to slíbil a on to také splní. Ale jeho příchod bude překvapením. Přijde, jako přichází zloděj v noci – tedy když ho nikdo nečeká. Přesto se neustále křesťané snaží zjistit, kdy to bude, najít nějaká znamení jeho příchodu. Dneska to skoro vypadá, že někteří křesťané spíš vyhlížejí příchod antikrista, než Krista. Protože až přijde antikrist, bude jasné, že potom už brzo přijde Kristus, a potom se budeme moci připravit na ten Pánův příchod. Obávám se, že přesně takto někteří přemýšlejí. A v krajním případě vede takové smýšlení k zahálce. V tom méně extrémním vede „jen“ k lhostejnosti. K lhostejnosti k tomu, co se děje kolem mě, v jakém světě žiju, jak mám být světlem a solí, protože to už není potřeba, protože teď už je vytržení za rohem, tak proč bych měl řešit otázky spravedlnosti, práva a pravdy. Svět už přece brzo skončí! 

Ale to je ten život v mrákotách, život, kde chybí duchovní píle. Když se člověk podívá do dějin církve, uvidí úplně stejné vypjaté očekávání minimálně v každém století. A nejednou je s ním spojené také podobné jednání, jaké Pavel napomíná u křesťanů v Tesalonice. Známe to i z naší historie – tedy pokud známe naší vlastní historii. Husité očekávali, že Pán Ježíš přijde v roce 1420. Proto se shromáždili na hoře Tábor, prodali, co měli, naházeli to velikých kádí a čekali na Pánův příchod. A když Pán nepřišel, tak se usadili, vybudovali opevněné město, začali zase obdělávat půdu a vykonávat svá řemesla. Jak asi ale byla otřesena jejich víra? Možná to nebylo úplně přesně takhle, historici se na tom neshodnou, ale podobné příběhy nalézáme v historii znovu a znovu. A nemusíme chodit daleko, můžeme klidně zůstat v současnosti, protože i dnes jsou tady lidé, kteří uvěřili, že příchod Pána je tak blízko, že teď už můžu prodat všechno, co mám a pak už jen budu čekat na vytržení. Takové přesvědčení snadno může vést k zahálčivému, tedy neřádnému způsobu života. Co s ním bývá spojeno? 

Zahálka vede k tomu, že lidé pořádně nepracují, doslova v tom textu je, že vůbec nepracují, prostě nedělají nic pro to, aby jedli svůj vlastní chléb. Jinými slovy – nechávají se živit druhými. Před chvílí jsem řekl, že lenoch je hlupák, a nyní musím dodat, že lenoch je také zloděj, protože žije na úkor jiných. Nekrade tak zjevně jako zloděj, ale okrádá druhé trochu jiným způsobem, který není tak nápadný. Přesto je okrádá. A my musíme nazvat věci pravým jménem. Člověk, který se neživí vlastní prací, vždycky žije na úkor druhých. A my potřebujeme rozlišit, zda pracovat nemůže nebo nechce. Malé dítě pracovat nemůže, aby se uživilo. Je potřeba, aby se o něj někdo postaral. Starý člověk už často také není schopen žádné práce, a to ani malé pomoci v domácnosti – je potřeba, aby se o něj někdo postaral. Ale není to proto, že by nechtěl pracovat, ale prostě už toho není schopen. Člověk nemocný, postižený, chromý … Najdeme jistě další skupiny lidí, kteří nejsou schopni pracovat. Ale když má někdo dvě zdravé ruce a dvě zdravé nohy a je schopen projít metrem a u každého cestujícího se zastavit s čepicí, aby mu člověk do ní něco hodil, není to člověk, který není schopen pracovat. Takový by se mohl živit vlastní prací. 

Ale kromě neochoty pracovat je tu také ještě další věc – pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Je tam zajímavé slovo, které různé překlady překládají různě. Ale podstata je stejná – strkají nos do věcí, do nichž jim nic není. Připomíná to jiný text, který Karel zmínil ve středu při biblické a který se týká mladších žen, které ovdověly. Často to byly ženy, které si vzaly (nebo musely vzít) starší zajištěné muže, takže byly zaopatřené a nemusely pracovat, aby se uživily. Písmo říká:

• Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. (1Tm 5,13)

A chtěl bych zdůraznit, že se to netýká jen žen, ale úplně stejný problém mají muži, kteří se nudí, takže si navykají zahálet a chodit po návštěvách, nebo trávit čas na sociálních sítích. A nejen to, také klevetí, tedy pomlouvají druhé a pletou se cizích věcí, takže ve výsledku z jejich úst vychází to, co se nepatří. 

Řekl bych, že křesťan má vždycky dost práce. Když se nestará o to, aby se uživil tělesně, musí pracovat na tom, aby nechřadla jeho duše, aby poznával Pána Ježíše Krista, aby s ním udržoval dobrý vztah, živý vztah, který bude neustále prohlubovat tím, jak bude chodit s Pánem a přebývat v jeho Slovu a na modlitbách. A jestli zanedbává svou duši, potom bude v mrákotách, bude se potácet jako opilec, a nebude schopen rozpoznat pravici od levice. Moji milí, jde vám o vaši duši? Staráte se o ni? Sytíte ji dobrým slovem Božím? Kultivujete ji na modlitbách a ve společenství Božího lidu? Věřím, že vy, kteří tady jste, to tak děláte. Přesto si to potřebujeme připomínat a potřebujeme se navzájem napomínat, abychom svou duši nezanedbávali, aby náš duchovní život neskomíral a aby naše chození s Pánem výjimkou, ale pravidlem. Pavel to neváhal připomínat křesťanům v Tesalonice – dělal to, když tam byl osobně, dělal to v prvním listu, dělá to i v druhém. 

III. Náprava způsobu života

Před námi je příkaz, který je rozdělen na dvě části. První část je určená těm, kteří žijí neřádně, jsou to neřádi a potřebují přísně napomenout. Druhá část je určená těm ostatním, kteří nežijí neřádně, jsou to řádi, kteří přesto potřebují slyšet, že nemají ochabovat v dobrém jednání. A potom následuje ještě další příkaz těmto bratrům, ale tím se budeme zabývat až příště. Podívejme se nyní na ty dvě části našeho příkazu. 

Je tady příkaz a výzva v Pánu Ježíši Kristu. Některé řecké texty tam říkají ve jménu Pána Ježíše Krista. Ale ve výsledku je to v podstatě totéž – je to ta nejdůraznější výzva nebo příkaz, který můžeme v Písmu najít. Je to příkaz v Pánu Ježíši Kristu, tedy v jeho autoritě, v jeho moci, je to příkaz zaštítěný jím samotným. Tohle je příkaz, který by v nás měl vyvolávat chvění, bázeň a třesení. Tady nejde o nic malého. Jestliže někdo žije neřádně, potom dělá ostudu Pánu Ježíši Kristu. A nemusí se nutně jednat o zahálku, může se jednat o nejrůznější zvyky nebo zlozvyky, o všemožné neřády v našem životě. Bůh chce, aby náš život byl v řádu, v harmonii, v jeho pokoji – to je význam slova shalom, tedy pokoj, mír, harmonie, řád, užitek. Tak by měl vypadat křesťanův život. Ale – a musím to zdůraznit, protože to je velmi důležité – nevypadá tak. Život žádného křesťana tak nevypadá. Pouze se k tomu víc nebo míň přibližujeme. Ale pořád mnoho chybujeme a často selháváme. To je důvod, proč potřebujeme jít k Pánu Ježíši. V jeho jménu, v jeho osobě zní tento příkaz k nám, a jenom on, jeho osoba, je schopen s námi něco udělat, proměnit nás, žit ten jeho život skrze nás, aby náš život začal k něčemu vypadat. 

Je tady výzva v jeho jménu, v jeho osobě, která všechny zoufalce žene do jeho náruče. Nemáme kam jinam jít. Jsme jako Petr, který musel vyznat: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ (J 6,68). Nikde jinde nenajdeme pomoc ani záchranu. Sami ze svých sil jí nedosáhneme. I kdybychom se upracovali sebevíc, dojdeme vždycky jenom k odsouzení. A důvod je jednoduchý – nikdo nemůže být spasen na základě svých skutků, protože spasení je z víry. Musíme uvěřit, že Ježíš je naší jedinou nadějí. On je ten, který přináší odpočinutí. Každého člověka volá: 

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Jenom v Kristu je odpočinutí od každodenní dřiny a námahy. Pokud budeme v něm, budeme odpočívat, budeme v jeho pokoji, v tom shalom, tedy v bezpečí, v míru, v harmonii a v řádu. Proto musíme jít k němu. Bez něho nemáme nic. Bez něho jsme naprostí zoufalci, kteří mají život v neřádu. Ale on je ten, kdo dává všechno v našem životě na to správné místo. Víte, my ani pořádně nevíme, kam nejrůznější věci patří. My známe hlavně chaos. Ale Bůh je Bohem řádu. On urovnává všechno v našich životech, aby to bylo v harmonii. 

Jestliže tohle víme, potom nás nic nemůže udržet, abychom nešli k Pánu Ježíši Kristu. V něm i my dosahujeme plnosti nebo dokonalosti (Ko 2,10). Takže pokud ve svých životech zápasíte s neřádným životem – a nemusí se nutně jednat o zahálku, ale o kdejakou neřest nebo odchýlení od Božího řádu – je nejvyšší čas jít k Pánu Ježíši Kristu a zaparkovat u něj. Vložit se do jeho náruče, přitisknout se k němu samotnému, spolehnout se na něj – on je Hlava, on ví, co má dělat. 

A pokud nejste těmi, kteří takto zápasí, a patříte k těm nemnohým, kteří mají svůj život dobře uspořádaný a vědí, kde má jaká věc v jejich životě své místo, potom je tady další výzva, která znovu dovádí do Pánovy náruče. 

• Vy však, bratří, neochabujte v dobrém jednání. (2Te 3,13)

Už jenom to slovo neochabujte, nás sráží do prachu a vede nás na kolena, protože my neustále ochabujeme. Není chvíle v našich životech, kdy by to bylo jinak. A ďábel, mistr lži, nás ujišťuje, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, když povolíme uzdu trochu a trochu támhle, když uděláme jeden malý kompromis téhle věci a jiný v další. Pokud na tohle skočíme, už se vezeme po jeho pekelné dráze. Jestli máme konat dobré, potřebujeme toho, která jediný je dobrý – samotného Boha, který se nám dal poznat v Pánu Ježíši Kristu. Nikde jinde a nijak jinak Boha poznat nemůžeme. Kdo chce přijít k Bohu, nemůže to udělat jinak, než skrze Pána Ježíše Krista. A pokud máme v našem dobrém jednání neochabovat, což doslova znamená neztrácet odvahu, potom znovu musíme jít přímo k Pánu samotnému. Jenom on nám může dát sílu, abychom byli stateční, když jednáme správně. Možná vás to zarazí, ale je to tak, že k dobrému jednání potřebujeme odvahu. Bez ní se neobejdeme. Žijeme totiž ve světě, který leží ve zlém. Všechno, co se v tomto světě děje, se děje ve sféře zla. Ale křesťané byli z této sféry vysvobozeni a přeneseni do sféry dobra, do světla, do království Božího syna, Pána Ježíše Krista. Nicméně v tomto království přebýváme v tuto chvíli duchovně, nikoliv fyzicky. Fyzicky jsme stále ještě zde, ve světě, v temnotě, v níž máme svítit jako hvězdy v pokolení zvráceném a pokřiveném (Fp 2,15).

Jak to můžeme udělat, abychom byli světlem, abychom svítili jako hvězdy, abychom neochabovali v dobrém jednání? Jenom skrze Krista a v něm, skrze spolehnutí se na něj samotného a nikoliv na sebe. Jenom ve víře, že on žije v nás a my jsme zemřeli spolu s ním. Nijak jinak nemůžeme být svědectvím o něm samotném. On musí skrze nás svědčit sám o sobě. 

Jan Křtitel mluvil o tom, že on musí růst a já se menšit (J 3,30). Všimněte si toho pořadí. Je důležité. Řekl bych, že je zásadní – on musí růst. O něm to je. Na něj se musím soustředit. Jím a pro něj musím žít. A to je způsob, jak on bude žít ve mně a skrze mě. A právě takhle bude růst. A teprve tady začíná ta druhá půlka verše – já se musím menšit. Jenom když on bude růst, já se budu menšit. Když se budu snažit umenšit sám sebe svou vlastní snahou, svým úsilím, nebude to fungovat, protože to bude pořád zaměřené na mě samotného. Jenom když on poroste, já se budu menšit. Budu vynikat v dobrém jednání, neochabovat v tom, co je krásné, dobré a požehnané. Proto vás všechny volám, pojďte teď k němu a spočiňte v něm. Amen.