Biblická církev Praha

Zákon & milost VI.

Jaroslav Kernal, Praha 8. června 2025

Před časem jsem zmínil, že žijeme v době audiovizuální – lidé se nejvíce sytí tím, co zasahuje jejich oči a trochu také jejich uši. Včera, když jsem četl jednu knihu o kázání, tak jsem si uvědomil, že to není problém dnešní, ale je to problém hříšné lidské přirozenosti, která vždycky hleděla a stále hledí na to, co má před očima, ale ne na to, co se líbí Bohu, v čem má Bůh zalíbení. Autor knihy, Michael Reeves, tam napsal, že „kazatel je Božím nástrojem, protože ti, kdo sedí ve shromáždění, tam nejsou proto, aby se na něj dívali, ale aby slyšeli Boží slovo.“ Víra není z vidění, ale ze slyšení Božího slova, z naslouchání Slovu. To Slovo musí být nejenom zaslechnuto a opuštěno, ale musí být vyslechnuto, a je třeba ho poslechnout. Je nutné ho zvážit, promyslet, ne ho jen tak nechat přeletět před očima, ale ponořit se do něj, vstřebat ho do srdce a spolehnout se na něj.

• A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

V tichosti, tedy ve vnitřním ztišení, v rozjímání, v hluboké soustředěnosti přijměte Slovo, které je zasévané, které slyšíte a které má moc spasit vaše duše. Máme tu předposlední kázání na téma zákon a milost a budeme se zabývat rozdílem mezi zákonem Mojžíšovým a zákonem Kristovým. Minule jsme si ukázali, že nejsme pod zákonem, ale nejsme ani bez zákona, protože naším zákonem je Kristus, který nám dal svůj zákon, Kristův zákon. Pojďme nejprve přečíst Ga 3,1–25. 

Minule jsme si řekli, že nejsme vázáni zákonem Mojžíšovým, ale jsme vázáni zákonem Kristovým a ještě více o tom budeme mluvit příště. Dnes se zaměříme na rozdíl mezi oběma zákony. Na úvod řeknu jenom tolik, že oba zákony jsou zákony. Také zákon Kristův je zákonem. Není to nějaké doporučení nebo dobře míněná rada, je to zákon. Je to ustanovení, které má svou platnost a závaznost. Přesto se diametrálně liší od zákona Mojžíšova. A my si dnes některé z těchto rozdílů ukážeme. 

To dnešní kázání bude trochu jako auto s dvěma nápravami a na každé z nich jsou dvě kola. Přední náprava s dvěma koly, kde je také dnes obvykle umístěný motor a ta přední kola ženou to auto vpřed. A pak je tady zadní náprava s dvěma koly, která jsou tak trochu tažená těmi předními dvěma koly, tou přední, hnací nápravou. Ta první dvě kola nám ukážou, kam nás ten či onen zákon táhne a ta druhá náprava, druhá dvě kola nám odhalí, co z toho vyplývá pro náš každodenní život s Bohem. Ten obrázek nám pomáhá porozumět tomu, že dnešní kázání bude mít čtyři body, v nichž si vždy ukážeme něco ze zákona Mojžíšova a k tomu protiklad ze zákona Kristova. Pojďme tedy k té první nápravě, k tomu, co pohání celý ten stroj, co žene dopředu otázku spasení, otázku života a posvěcení. Začneme u prvního kola, kde na straně Mojžíšova zákona je poznání hříchu, zatímco na straně zákona Kristova je poznání Boží milosti. 

I. Poznání hříchu vs. poznání milosti

Toto je první a zásadní rozdíl mezi oběma zákony. Ten první vede k poznání hříchu, zatímco ten druhý řeší otázku hříchu, protože vede k poznání milosti. Milost je jediným možným řešením problému hříchu, které existuje. Problém hříchu nelze vyřešit žádným jiným způsobem, než skrze Boží milost. A rozdíl je skutečně vidět ve slovech Jana, když říká:

• Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Všimněte si dobře těch slov – zákon byl dán, zatímco milost se stala. Dokonce jsme četli, že zákon byl přidán (Ga 3,19), tedy dán jaksi navíc, byl připojen k něčemu, co už tady bylo. Co tady bylo? Bylo tady zaslíbení, které se týkalo Boží milosti. K tomuto zaslíbení byl přidán zákon. Proč? Boží slovo má velmi jednoduchou a jasnou odpověď: „Aby se provinění rozmohlo“ (Ř 5,20).  Jak se to může stát? Jsou dvě věci, které si tu musíme říct. Jednak ze zákona pochází poznání hříchu (Ř 3,20). Nejde o to, že bychom hřích neznali. Písmo říká, že lidé hřešili i před vydáním Mojžíšova zákon. S vydáním zákona přišlo objektivní měřítko, které ukazuje, co je a co není hřích. Když se někdo naštve na druhého člověka a jde a zabije ho, je to vražda – a podle Božího zákona má být takový člověk odsouzen k smrti. A to není řečeno až v Mojžíšově zákoně, ale to Bůh deklaruje ve smlouvě, kterou uzavřel s Noemem po potopě („Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ Gn 9,6). Nicméně v Mojžíšově zákoně nacházíme také slova, že kdo by zabil neúmyslně, z nedbalosti nebo nešťastnou náhodou, není hoden smrti, ale má být chráněn před krevním mstitelem. Vidíme zpřesnění toho, co je hřích a toho co není. Někdo by to dokonce mohl označit jako milost, ale já bych byl opatrný a rezervoval bych si toto slovo pro Boží jednání, jímž Bůh zachraňuje duši člověka. 

A ještě je tu ta druhá věc, kterou je třeba zmínit, a to že hřích má svou moc ze zákona (1K 15,56). Zákon podněcuje hřích, aby byl ještě hříšnější, aby se ještě víc vzmáhal. O tom mluví Pavel v Římanům 7, když mluví o přikázání „nepožádáš“, které v něm probudilo žádostivost, se kterou nebyl schopen nic udělat. 

Takže to jsou dva šrouby, jimiž je upevněno to první kolo přední hnací nápravy – ze zákona, myšleno z Mojžíšova zákona, pochází poznání hříchu a zákon je motorem hříchu. 

Co Kristův zákon? Jsou tu další dva šrouby, které jsou křížem přes ty první dva – je to protiklad toho prvního. Z Kristova zákona pochází poznání milosti. Milost se stala v Kristu Ježíši. A on je naším zákonem. Kristův zákon znamená poznávání milosti, která zachraňuje. 

• Ukázala se Boží milost, která přináší spásu … (Tt 2,11)

Jak se ukázala? V Kristu! V něm se stala milost. V něm milost vstoupila do světa zjevně a v plnosti, v něm se dává poznat všem, kdo k němu přicházejí. On je tou milostí, která se stala. A přináší spásu! Musíme tedy nejdřív přijít k Mojžíšovi, abychom mohli přijít k Ježíšovi? Tak to někdy můžeme slyšet. Ale s jakou zprávou poslal Pán Ježíš apoštoly do celého světa? „Jděte a kažte … evangelium!“ Proč bychom tedy měli kázat lidem Mojžíšův zákon? Vždyť byl dán jenom Židům a jenom dočasně, do příchodu Krista. Nyní je čas Kristova zákona. A neodhaluje i on hřích? Rozhodně! „Hřích je v tom, že nevěří v Krista“ (J 16,9). Kdybychom kázali jenom tohle, bude to měnit lidské životy, jak je nikdy Mojžíšův zákon změnit nemohl. To je poznání milosti, které je tady skrze Kristův zákon. A vedle toho je tu ještě ta druhá věc, kterou musím zmínit – poznání Boží milosti vede k lásce k Bohu a k lásce k bližním, tedy k životu, který je motivovaný a naplňovaný láskou. Kristův zákon nerozhojňuje hřích jako ten Mojžíšův, ale rozhojňuje milost. Kristův zákon nám ukazuje, jak zoufale jsme slabí, jak jsme bezmocní, jak jsme hříšní – a používá k tomu i Mojžíše! – ale skrze lásku, která se vylévá do našich srdcí, nás vede k tomu, že se ještě víc upínáme ke Kristu. 

To je první rozdíl mezi Mojžíšem a Ježíšem. A vede nás přímo k druhému rozdílu, který s tímto prvním souvisí – je to stejná náprava, ale je to to druhé kolo na té hnací nápravě.

II. Prokletí vs. požehnání

Pojďme zpátky od třetí kapitoly Galatským:

• Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.‘ (Ga 3,10)

Mojžíšův zákon vede do prokletí! Možná řeknete: „Počkej, není snad zákon o prokletí a požehnání?“ Jistě. Kdybychom tomu věnovali čas a přečetli tady Mojžíšův zákon, nebo by i stačilo, kdybychom přečetli jenom knihu Deuteronomium, což by nám zabralo necelé tři hodiny, viděli bychom obsáhlé pasáže, které se týkají požehnání pro každého, kdo bude plnit všechna slova tohoto zákona. A jsou to skutečně nádherná a ohromná požehnání. Má to jeden … ani ne háček, ale spíš mega hák – musíte bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona (Dt 17,19). Jestliže je totiž nebudete plnit (Dt 28,58): 

• … dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. Obrátí na tebe všechny egyptské choroby, jichž se lekáš, a ony na tobě ulpí. Hospodin na tebe uvede též každou nemoc a každou ránu, o níž není psáno v knize tohoto zákona, dokud nebudeš zahlazen. (Dt 28,59–61)

Přesně o tom mluví Pavel v listu Galatským. Nebo Jakub:

• Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. (Jk 2,10)

Tohle je princip Mojžíšova zákona. Není to princip zákona obecně – takhle zákony nefungují. Když překročíte rychlost na silnici, nemůžete dostat pokutu za to, že neplatíte daně. Ale takhle funguje Mojžíšův zákon – jestliže nezachováte všechno naprosto dokonale a trvale, provinili jste se proti celému zákonu a spočívá na vás prokletí. Proto jsou v Písmu tak vážná varování všem, kteří by chtěli před Boha přijít se svou spravedlností získanou ze zákona. Proto je to tak na hraně v té otázce posvěcení, jak jsme o tom mluvili, když lidé říkají, že věří, že jsou spaseni Kristovou milostí, ale potřebují skutky zákona, aby byli posvěceni. Ten zákon – Mojžíšův zákon – funguje pořád stejně. Jestli z něj chceš získat požehnání, musíš ho zachovat úplně celý a nikdy, nikdy!, ho nesmíš porušit. Není ale psáno, že:

• Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘. (Ga 3,13)

Jistě, přesně tak je to psáno. A jak to pokračuje?

• To proto [to je zdůvodnění!], aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. (Ga 3,14)

Co přináší víra, která je spojená s Kristovým zákonem? Podívejte se sami do Božího slova, ať to tam vidíte:

• A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Ga 3,9)

Víra přináší požehnání. Kristův zákon je zákonem požehnání. Mojžíšův zákon je zákonem prokletí a Kristus ho naplnil, jak v té pozitivní stránce, protože ho dokonale zachoval, tak v té negativní, když vzal prokletí zákona na sebe, abychom už nemuseli žít podle zákona skutků, ale žili jsme podle zákona víry, podle zákona Kristova, zákona lásky. Tohle nejde nijak smíchat dohromady – buď žijete podle jednoho, držíte se skutků a jste usvědčováni z hříchu, jste hnáni k dalšímu hříchu a jste pod prokletím zákona, protože putujete od hříchu k hříchu, nebo žijete podle toho druhého a držíte se Krista, poznáváte jeho milost, žijete z víry v něj a rostete od víry k víře a jste požehnaní, jste blahoslavení, protože jeho zákon začíná blahoslavenstvím, těmi slovy: „Blaze vám …“ Jak je to s vámi? Na co spoléháte? Čeho se držíte? Podle čeho chcete žít? Co přináší svobodu? A co je to břemeno, které nemohli unést svatí Starého zákona ani apoštolové?

• Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Ga 5,1)

Moji milí, držte se Krista, hlavy, Pána, který nám vydobyl svobodu. Nenechte se uvést pod jho zákona, ani toho Mojžíšova ani žádného jiného. Jsme v Kristově zákoně a to je zákon dokonalé svobody. Není to žádná „cochcárna“ – je to zákon, jímž jsme vázáni a budeme o tom – dá-li Bůh – více mluvit příště, ale je to zákon lásky a pokoje, který vede k požehnání a k radosti, který znamená svobodu od hříchu, svobodu od zákona, svobodu od strachu ze smrti, svobodu od strachu z lidí. To je dokonalá a nádherná svoboda Božího lidu, který jenom v této svobodě může nést ovoce svatosti Bohu. 

III. Příkazy vs. principy

A to nás vede do zadní části vozu, ke druhé nápravě, která se prostě veze za tou první, a tím prvním kolem, které tady máme, je rozdíl v podobě Mojžíšova a Kristova zákona. Na straně Mojžíšova zákona jsou příkazy a ustanovení. Je jich nepřeberné množství a týkají se mnoha detailů lidského života – od náboženských věcí, od způsobů uctívání, přes záležitosti běžného života a fungování rodiny až pod intimní záležitosti. Přikázání a zákazy – to je Mojžíš. Pojďme se podívat na takovou malou ukázku – nalistujte si Leviticus 19. Přečtu ho. 

To je zákon Mojžíšův, resp. zlomek zákona. Příkazy, nařízení, zákazy – budeš, nebudeš, budeš, nebudeš … To není k životu! Podle toho se nedá žít. A ve skutečnosti podle toho Izraelci nikdy nežili. Když se podíváte do proroků, ti je neustále kárali kvůli všemu, co napsáno jenom v jedné jediné kapitole knih zákona. Ale copak je možné podle tohoto žít? Není. Ale přesně to je zákon. Takhle funguje. Jestli chcete začít žít podle zákona, vždycky selžete, nikdy to nebude možné. Někdy a někomu to možná půjde lépe, ale dříve a většinou spíš dříve než později to povede ke krachu. A vždycky, jak jsme viděli, to povede k odsouzení a vždycky to povede k prokletí. To je cesta zákona – tedy Mojžíšova zákona. Ale Kristův zákon je jiný. 

I Kristův zákon obsahuje konkrétní nařízení, ustanovení. Ale řekl bych, že v tom nejvlastnějším slova smyslu jsou zde jenom dvě, která se týkají každého křesťana v každé době a jsou velmi specifická, konkrétní. Jedná se o křest a o Památku Páně. Jsou to ustanovení, které Bůh dal své církvi. Kdo uvěří, má se pokřtít. To je příkaz, který Bůh dává každému věřícímu. A každý křesťan, každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista – a všimněte si, že v Písmu není žádná jiná podmínka kromě víry – si má s ostatními křesťany připomínat Pánovo dílo na kříži, jeho smrt, jeho vzkříšení, jeho druhý příchod a vůbec všechno, co je s jeho obětí spojené. Písmo říká: „Když se scházíte …“ Když se jako církev scházíme, máme spolu slavit Památku Páně, tedy jíst chléb a pít víno, které nám připomínají Kristovo tělo, které se za nás vydalo a Kristovu krev, která za nás byla prolita a kterou byla zpečetěna nová smlouva. 

A samozřejmě i v nové smlouvě, v Kristově zákoně nacházíme množství dalších příkazů, zákazů a nařízení. Ale jsou mnohem více koncipované jako principy než jako specifické nařízení (jako nebudeš nosit oblečení ze dvou druhů látky). V Ef 5,25 je ten známý příkaz, že muži mají milovat své ženy, jako si Kristus zamiloval církev. To je a vlastně není úplně specifické přikázání. Říká, že muž má milovat svou ženu, ale už neříká, jak přesně by to mělo vypadat, když přijde domů z práce – a je to jedno jestli muž nebo žena. Co mám dělat? Jako si Kristus zamiloval církev. To je princip – a na mě jako na muži je, abych hledal na prvním místě, jak si Kristus zamiloval církev a podle toho potom prokazoval svou lásku své manželce. Bude se to muset projevit v konkrétní situaci konkrétním způsobem, ale vždycky to bude znamenat, že budu muset hledat nejprve Pána, že budu muset žít v závislosti na něm. Není tu žádný návod. 

Tak je tady život podle detailních příkazů, podle návodu, což nám lidem velmi vyhovuje. Dneska přines kytku, zítra umej nádobí, pozítří vynes koš, každý den se na svou ženu usměj … a uvidíš, že to bude fungovat … Nebude. Tím si můžete být jistí. Bůh chce, abychom žili v aktivní závislosti na něm, abychom se ho drželi, abychom ho hledali. 

Rozdíl mezi příkazem a principem bychom mohli ilustrovat na situaci, když zastavíte na křižovatce na červenou a za vámi se objeví houkající sanitka a jediná možnost, jak ji pustit, je vjet do křižovatky – pokud je to ovšem bezpečné. Pokud se budete řídit zákonem, budete čekat na zelenou – ale možná umře ten člověk v sanitce. Pokud budete jednat podle principů, zvážíte všechna rizika a možná vjedete na červenou do křižovatky, aby mohla sanita projet. To nás vede k poslednímu kolu.

IV. Skutky vs. víra

Na jedné straně je seznam příkazů a nařízení a na druhé straně jsou principy, což znamená, že na jedné straně jsou skutky, které plní nebo neplní příkazy a nařízení a na druhé straně je víra, která se řídí principy Kristova zákona, na jehož vrcholu je láska, která neučiní bližnímu nic zlého (Ř 13,10). Proto je láska naplněním zákona. 

Na jedné straně je seznam skutků, které musí člověk udělat a na druhé straně je život z víry a ve víře. To je ten obrovský rozdíl, o němž mluví Pavel v Galatským 3. A samozřejmě víme, že biblická víra nezůstává bez skutků – to by byla mrtvá. Takže toto je místo, kde musíme mluvit o motivaci, tedy proč děláme to, co děláme – děláme nějakou věc z víry nebo proto, abychom naplnili zákon? Pěkně o tom psal Petr Chelčický ve své knize O duchovním boji: „Je nezbytné, aby se lidé ve svém jednání nedrželi pouze toho, co se zdá být čestné, užitečné nebo vhodné, ale především toho, co je založeno na víře. I když je mnoho věcí slušných a čestných, ne všechny vedou ke spáse. Některým, byť by se zdály být dobré a poctivé, se dokonce musíme vyhnout skrze víru, protože za nimi hned následuje porušení Božího přikázání, přestože se jeví jako tak dobré. Například, i když je krásná žena Božím stvořením, dívat se na její krásu není bezpečné, protože to snadno vede k touze, a tam už je hřích. Totéž platí i o jiných věcech, které jsou krásné, čestné, dobré, užitečné, vhodné a mají dobrou pověst.“

Boží slovo to říká velmi jasně, že cokoliv není z víry, je hřích (Ř 14,23). To je rozdíl mezi zákonem a milostí, mezi Mojžíšem a Ježíšem. Mojžíšův zákon vede ke skutkům, ale nevede k víře, zatímco Kristův zákon vede k víře. A živá víra vede ke skutkům lásky. Víra se uplatňuje láskou (Ga 5,6). Důsledkem víry jsou skutky lásky. Podívejme se na pár veršů z Galatským:

• Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. (Ga 5, 25–6,3)

Co je život z Ducha? Co je život podle Kristova zákona? Zapření sebe sama. Upření se ke Kristu. A prokazování lásky k bratrům. Nepovyšování se nad nikoho ani nad toho, kdo je slabý nebo padá a potácí se v nějakém provinění. Nes jeho břemeno! To je naplnění Kristova zákona. Pán to řekl jasně: 

• Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34–35)

To je ovoce víry, ovoce Kristova zákona. To je možné jenom tehdy, když zemřeme zákonu Mojžíšovu, zákonu skutků, zákonu vlastní spravedlnosti, zákonu, který uvádí do prokletí a podněcuje hřích. Potřebujeme jiný zákon – a to je zákon milosti, zákon života, zákon požehnání a radosti, Kristův zákon. To je zákon, jehož plnost je v Kristu samotném, takže potřebujeme jeho samotného. O tom to celé je. To dnešní kázání bylo možná trochu složité, bylo teologické, což také patří k našemu křesťanskému životu. Měli bychom vědět, jak se věci mají, jak věci fungují. Ale ve výsledku bych chtěl říct, že to není to nejdůležitější. To nejdůležitější zde je toto zaměření na Pána Ježíše Krista. A to je něco, čemu může rozumět i malé dítě. 

Ježíš je náš Spasitel. Není to Mojžíš. Milost a pravda se staly skrze Ježíše a zjevily se v něm. Jeho potřebujeme, on je naším zákonem, on je naší spravedlností, on je naší moudrostí i posvěcením. On je nám vším. V něm máme život, v něm je naše sláva, on je náš pokoj, v něm je plnost duchovního požehnání nebeských věcí, v něm jsme doplněni do dokonalosti, on je cestou, kterou jdeme, on je pravdou, kterou kážeme, on je dveřmi, jimiž vcházíme i chlebem, kterým se sytíme, on je vodou života, kterou se občerstvujeme, je naším veleknězem, který se za nás přimlouvá, je nejvyšším pastýřem, který se o nás stará a vodí nás na klidná místa u vod. On je hlavou církve a my jsme jeho tělem, on je naším bratrem a nazval nás svými přáteli, jeho láska k nám nikdy nepomine. A přijde den – a blíží se velmi rychle – kdy on bude všechno ve všech. Kéž bychom byli jako ti Řekové, kteří přišli za Filipem a říkali mu: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše“ (J 12,21). Nic víc nepotřebujeme. Amen.