Orientace na cestě (Sd 1,1)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Kde jsme se tu vzali a kam směřujeme

Jaroslav Kernal, Praha 27. července 2025

Dneska společně otevíráme další knihu Božího slova, kterou budeme v následujících měsících studovat. Je to kniha Soudců. Dnes ještě nepůjdeme do hloubky této knihy, ale zůstaneme jenom u několika prvních slov. Stejným tempem samozřejmě nebudeme pokračovat dál, půjdeme po větších oddílech, zhruba po kapitolách nebo podobných celcích, nicméně dneska to bude takové úvodní kázání, které nám má pomoci se trochu zorientovat. Proto jsem ho také nazval Orientace na cestě. Jde o to, abychom nevpadli přímo do textu knihy Soudců bez toho, abychom věděli trochu více o tom, kde jsme se tam ocitli, proč tam vůbec jsme, kam směřujeme a kde se nacházíme. Ty otázky, které jsem položil a které jsou také osnovou dnešního kázání, jsou poměrně obecné a je to tak záměrně. Chtěl bych, abychom si na nich ukázali něco z knihy Soudců a z jejího kontextu, ale současně by to mělo promlouvat také přímo do našeho života, do našeho kontextu. Pojďme nyní přečíst text z poslední kapitoly knihy Jozue od v. 25 do konce a Sd 1,1a. 

I. Odkud přicházíme?

Máme tady první bod dnešního kázání, který nám říká, odkud přicházíme. Jak jsme se dostali do knihy Soudců? Hned první slova prvního verše této knihy nám to říkají:

  • Po Jozuově smrti … (Sd 1.1)

Zemřel vůdce Božího lidu, který byl ustanoven místo Mojžíše.

Bůh vyvedl svůj lid z Egypta a použil k tomu Mojžíše. Byl to prorok a Boží muž, o němž Písmo říká, že kromě jednoho dalšího, který v budoucnu přijde po něm, nebude takového muže v Božím lidu. A i Mojžíš měl být jenom ukazatelem toho, který přijde po něm. Mojžíš byl značkou, která udávala směr a vedla Boží lid. Ale Mojžíšovi nebylo dovoleno vejít do zaslíbené země, kam vedl Boží lid z Egypta. Bylo to kvůli jeho hříchu, kvůli jeho nevěře v jednom malém případě, což nám ukazuje, jak vážně Bůh bere hřích, jak závažná je nevěra Bohu. A Bůh přikázal Mojžíšovi, aby ustanovil toho, kdo dovede Boží lid do zaslíbené země – to byl Mojžíšův pomocník, Jozue. 

Jenom krátká jazyková vsuvka. Jozue je přepis hebrejského jména Ješua, což znamená „Hospodin zachraňuje“. Do řečtiny se toto slovo přepisuje slovem Iesús, které překládáme jako Ježíš. Takže slovo Jozue a Ježíš je totéž hebrejské jméno. Tradičně se starozákonní postava Mojžíšova pomocníka a následně vůdce Božího lidu, který se hebrejsky jmenuje Ješua, překládá jako Jozue. Zatímco novozákonní postava našeho Spasitele, který se hebrejsky jmenoval Ješua, se překládá jako Ježíš. Je tady zjevná souvislost, která má být zjevná, a která nakonec – když čteme Boží slovo pečlivě – zjevná je, tedy že ten, který uvedl tělesný Boží lid do zaslíbené země a do odpočinutí, je obrazem toho, který uvedl skutečný Boží lid do pravého odpočinutí a připravuje tu novou zemi, do níž nás uvede. A je jasné, že ten starozákonní vysvoboditel není tím pravým vysvoboditelem, protože – jak říká náš text – zemřel a zůstal mrtvý. A po jeho smrti došlo k tomu všemu, o čem čteme v knize Soudců. To znamená, že byl jenom ukazatelem na toho pravého vysvoboditele, na Ježíše Krista narozeného z Marie panny, původem z rodu Davidova. Stejně tak kniha Soudců je jenom ukazatelem, který mnoha malými šipkami ukazuje stejným směrem, na Pána Ježíše Krista. Ale o tom ještě více a chvilku. Nyní se vraťme k tomu, odkud přicházíme. 

Bůh vyvedl Izraelce z Egypta a vodil je čtyřicet let po poušti. Těch čtyřicet let na poušti bylo trestem pro Izrael kvůli nevěře – Mojžíš vyslal dvanáct zvědů, kteří měli prozkoumat zaslíbenou zemi předtím, než do ní Izraelci vstoupí. Měli být odvážní a měli přinést něco z plodů té země. Plody přinesli, ty je fascinovaly svou velikostí, ale odvážní nebyli. Pouze dva z těch dvanácti byli odvážní a plní víry, a jsou to dva muži, s jejichž jmény se seznamujeme hned v první kapitole knihy Soudců, Jozue a Káleb. O těch ostatních čteme, že „pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali“ (Nu 13,32). A tak svedli Izraelce, kteří si řekli, že si ustanoví jiného náčelníka místo Mojžíše a vrátí se do Egypta (Nu 14,4). A když Káleb a Jozue chtěli povzbudit lid, tak je chtěli ukamenovat spolu s Mojžíšem a Áronem (Nu 14,10). Na Mojžíšovu přímluvu Bůh prominul lidu jejich vzpouru, i když je chtěl na místě vyhladit, nicméně museli nést důsledky svého hříchu. Vzpoura nikdy nezůstane bez důsledků! Tak to je – v některých případech z nás Bůh ve svém milosrdenství sejme i důsledky našeho hříchu, ale obvykle to tak není. Většinou nás nechá nést část těchto důsledků. A vzpouru nenechává bez kázně. Hrůzou, tragédií a velkým zlem hříchu je, že nevidíme všechny důsledky vlastního hříchu. Obvykle vidíme jen ty bezprostřední. Kdyby Abraham věděl, co přinese hezká rada Sáry, aby vešel k Hagaře a zplodil jim z Hagary potomka, asi by si to hodně rozmýšlel a nejspíš by to nikdy neudělal. Kdyby David věděl, kolik mrtvých v jeho vlastní rodině přinese jeho vztah s Batšebou, možná by jednal jinak. Ale my to nevíme, proto jednáme tak, jak jednáme, vedeni nevěrou a zvráceností hříchu, který v nás stále ještě přebývá. A stejné to bylo s Izraelci. Bůh se nad nimi smiloval, ale nikdo z toho pokolení starší dvacet let neměl spatřit zaslíbenou zemi, kromě Jozua a Káleba. Čtyřicet let měli putovat pouští, dokud do jednoho nevymře to vzpurné pokolení. Kálebovi a Jozuovi bylo osmdesát let, když vstupovali do zaslíbené země a byli nejstaršími muži v celém společenství Izraele. Všichni ostatní muži byli minimálně o dvacet let mladší. 

Jozue uvedl Izrael do zaslíbené země a rozdělil Izraelcům zemi podle toho, jak to přikázal Mojžíš. Nemalou část té země Izraelci také obsadili a podmanili si ji. Ale ne celou zemi – to uvidíme příště v první kapitole knihy Soudců. 

Na začátku knihy Soudců se nacházíme sedmdesát let potom, co Izraelci vyšli z Egypta. Někteří z nich, kteří mezi nimi byli, tam byli, když Izrael vyšel z Egypta. Ale byla to dávná vzpomínka pro nejstarší a těm dalším bylo třeba pět let nebo tři, když opustili Egypt, takže si nic z toho už nepamatovali. To je začátek knihy Soudců. Je tu národ bojovníků, který strávil třicet let dobýváním zaslíbené země. Nikdo z nich nepamatoval, co to znamená být někde trvale usídlen. Jozue před svou smrtí propustil lid. I když bylo potřeba ještě něco dobýt, jak uvidíme, země byla obsazená a rozdělená. A už tu nebyl žádný vůdce, který by měl lid vést dál. Mojžíš jim dal zákon, kterým se měli řídit, měli mezi sebou lévijce a kněze, kteří je měli vyučovat a vést k Bohu – a všichni měli být závislí na Bohu a měli se jím nechat vést. Realita byla ovšem podstatně jiná. Proč? Protože ten Izrael, o němž mluvíme, nebyl z valné většiny duchovním lidem. Jejich srdce nebyla proměněná Duchem svatým. Byl to tělesný lid, byl to nevěřící lid a byl jenom obrazem skutečného Božího lidu, jímž je církev Kristova složená ze znovuzrozených Židů a pohanů. Bůh tento lid vyvolil – bylo to fyzické vyvolení, nikoliv duchovní, které je ke spasení. Ale i v tomto lidu byli ti, kdo věřili, kdo se spoléhali na Pána a na jeho dílo. A i když jich nebylo mnoho, mají být pro nás povzbuzením na cestě víry, v následování Pána Ježíše Krista. To nás vede k druhému bodu:

II. Kam směřujeme?

Izraelci směřovali do zaslíbené země, vešli do ní, usadili se v ní, ale – jak uvidíme v první kapitole Soudců – nepodmanili si ji. Měli si ji podmanit, to byl cíl. Měli si ji rozdělit, což udělali, i když ne všechno vyšlo, jak to bylo naplánováno, jak také uvidíme v knize Soudců. Ale nepodmanili si ji. K tomu definitivně došlo až za vlády krále Šalomouna. Kniha Soudců zahrnuje zhruba čtyři století. Důležité je – a budeme si to průběžně připomínat – že není napsaná chronologicky. Myslím, že to je zjevné z příběhu kmene Dan v závěru knihy Soudců (kap. 17–18), kde je jedním ze záporňáků Jónatan, syn Geršóma, syna Mojžíšova. Mojžíš nevešel do zaslíbené země, ale čtyřicet let putoval s Izraelci pouští a s ním i jeho synové. Nevíme, kdy se narodili Mojžíšovi vnuci (pokud jich měl více), případně tento jediný, ale podle všeho nejspíš během putování pouští nebo nedlouho po vstupu do zaslíbené země. O Jónatanovi se mluví v našem příběhu jako o mládenci, což klidně mohlo znamenat, že mu bylo čtyřicet a ještě nebyl ženatý. Ale i kdyby to bylo právě takto, pořád mluvíme o době nedlouho po smrti Jozua, tedy na začátku knihy Soudců. Přesto je tento příběh skoro na konci. Má to své opodstatnění a my si ho řekneme, až se k němu dostaneme. Nyní jsem chtěl ukázat, že kniha není chronologicky řazená, jako třeba knihy Královské nebo Paralipomenon. Ale kniha začíná smrtí Jozua a doba soudců končí Samuelem, v první knize Samuelově. Kniha Rút, která je mezi Soudců a 1. Samuelovou, spadá do doby soudců. Je to období minimálně tří, možná až čtyř století, které předcházely ustanovení krále, tedy Saula. Saul následně vládl čtyřicet let a po něm vládl dalších čtyřicet let David, který si podmanil celé území Izraele, včetně okolních území, takže jeho nástupce Šalomoun vládl na celém území, které Bůh zaslíbil Izraeli. 

  • Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta; odtud přinášeli Šalomounovi dary a sloužili mu po všechny dny jeho života. … Panoval nad celým územím na západ od Řeky od Tifsachu až ke Gáze, nad všemi králi za Řekou, a měl pokoj ode všech sousedů. A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu. (1Kr 5,1.4–15)

Kniha Soudců překlenuje to období mezi Jozuem a Saulem. Mezi Bohem ustanoveným vůdcem Izraele a Bohem pomazaným králem Izraele. A to je veliký rozdíl. Kniha Soudců je takovou obhajobou toho, proč Izrael potřeboval krále. A tady se musíme na chvilku zastavit. Když Samuel ustanovuje Saula za krále, provází to slovy o vzpouře Izraele proti Hospodinu. 

  • Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě.“ (1S 8,7–8)

Někdy se tato slova vykládají hodně jednostranně a nebere se v úvahu širší kontext. Ten širší kontext mluví o tom, že plánem pro Izrael bylo, aby měl jednoho dne krále. Bůh to řekl Izraeli v zákoně, který jim dal skrze Mojžíše. Mluvil o době, až budou mít krále a mluvil o tom, jaký ten král má být. 

  • Až vejdeš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, obsadíš ji a usadíš se v ní. I řekneš si: „Ustanovím nad sebou krále jako všechny pronárody kolem mne.“ Ustanovíš tedy nad sebou za krále jen toho, koho si vyvolí Hospodin, tvůj Bůh. Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem. (Dt 17,14–15)

Musíme tomu rozumět tak, že to opět mělo ukazovat na toho jediného krále a na království, které měl Bůh na mysli od samotného počátku, tedy na Boží království a na krále, jímž je Pán Ježíš Kristus, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi a který už nyní kraluje, protože usedl po pravici svého Otce v nebesích. Kdokoliv v něj věří, stává se součástí tohoto království, vešel ze smrti do života, vešel do odpočinutí, tedy do zaslíbené země, zatím ovšem jenom v tom duchovním slova smyslu, ale velmi rychle se blíží den, kdy se to stane skutečností také v tom fyzickém slova smyslu, protože Pán přijde, postaví zemi se všemi jejími skutky před soud a stvoří nové nebe a novou zemi, kde bude přebývat spravedlnost, kde on bude přebývat uprostřed svého lidu a my se budeme věčně radovat z jeho přítomnosti. Sem nás vede kniha Soudců – k víře, která zachraňuje. K víře, která v době soudců ještě nebyla plně zjevena, ale nyní odhalena a tak můžeme otevřeně mluvit o víře v Pána Ježíše Krista, o spolehnutí se na něj, na jeho zástupnou a vykupující oběť, na jeho dílo kříže, na jeho prolití krve, která nás očišťuje a staví nás neposkvrněné před tvář Boží slávy. Ke králi, který je dokonalým zachráncem, do království, které je místem pokoje, odpočinutí, radosti, lásky, dobroty, uzdravení a útěchy, což všechno zajišťuje náš milovaný Spasitel. 

Izraelci směřovali ke království, a tato kniha je obhajobou toho, proč je království potřeba. Máme tady frázi, která se čtyřikrát opakuje v závěru knihy Soudců:

  • V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 17,6; 18,1; 19,1; 21,25)

Potom přišel poslední ze soudců, Samuel, a ten jim ustanovil krále, Saula. Krále, který byl podle jejich očí, nikoliv podle Božího srdce. Dobře se na něj dívalo a občas i něco dobrého řekl. Ale byl nevěrný, proradný, zrádný, nebylo možné mu věřit, spolehnout se na jeho slovo. Nešlo mu o pravdu a spravedlnost, neprosazoval právo, nezastával se sirotků a vdov, utištěných a odstrčených. Místo toho se sám stal právem – on byl měřítkem toho, jak mají věci fungovat. 

Dovolil bych si říct, že Boží slovo nám ukazuje, že žádné společensko-politické zřízení v tomto světě nebude bez problémů. Božím zřízením je království, kde Bůh je králem. Ale historie ukazuje, že v lidském světě to tak úplně nefunguje. Významný politik britského impéria řekl: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“ Nechci teď zabřednout do různých způsobů, jak může být uspořádaná lidská společnost, i když si myslím, že by tohle měla být jedna z věcí, kterou právě křesťané budou promýšlet. I když království bude to nejlepší na věčnosti, neznamená to, že to je to nejlepší nyní. Ale to je na úplně jinou debatu. 

Když se vrátíme do knihy Soudců, mohli bychom říci, že nynější církev funguje na bázi knihy Soudců. To může znít trochu děsivě, ale je to skutečností. Náš král tu není. Je v nebi a jeho vláda bude v plnosti teprve zjevená. Dal nám své Slovo, které je „ústavou“ církve. A povolává starší, „soudce“, aby vedli Boží lid podle jeho Slova. Jeho slovo je tou normou, jíž jsou podřízeni vedoucí v církvi. V tomto smyslu je to stejné, jako v tom demokratickém, republikánském zřízení – císařem je ústava a volení, vybraní nebo dosazení zástupci jsou jenom jejími služebníky a současně služebníky všeho lidu. 

III. Kde stojíme?

Mluvili jsme o tom, odkud jsme přišli. V tom duchovním slova smyslu jsme přišli z otroctví hříchu a smrti a byli jsme vykoupeni Ješuou, Ježíšem, tím Pomazaným, naším králem a pánem, který dal svůj život za nás, aby na svém těle nesl všechnu tíhu našeho hříchu a s tím spojenou tíhu Božího hněvu, který se proti tomuto hříchu obrací. 

Když se vrátíme ke knize Soudců, nacházíme se v situaci, kdy zemřel Jozue, Bohem vyvolený vůdce Božího lidu, a Boží lid se ocitl bez takového vedoucího. Jozue neměl žádného nástupce. Nechal Izrael, aby se v zaslíbené zemi řídil sám – aby se nechal vést Bohem a jeho Slovem. To mělo stačit. Lévijci, kteří měli vyučovat Boží lid Božímu slovu a vést je k tomu, aby měli vztah s Bohem, dostali v každém izraelském kmeni svůj podíl, několik měst, v nichž měli sídlit. Nikdo nebyl vynechán, nikdo nebyl zkrácen na podílu, nikdo neměl méně, ale všichni měli být rovnoměrně zaopatřeni. Přesto nám kniha Soudců říká, že to nefungovalo. Proč? Odpověď je jednoduchá – stačí nám na ni jedno jediné slovo – hřích. Izrael nebyl duchovním lidem, za něhož ho stále někteří lidé pokládají. Byl nevěřícím lidem, byl tělesným obrazem skutečného Božího lidu. 

Jednou z frází, kterou opakovaně čteme v knize Soudců, je, že se Izraelci dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Jak je to možné? Odpověď je stále stejná – jejich srdce nebyla proměněna Duchem svatým. Byli tělesní. Proto se stále znovu a znovu obraceli k modlám, k lidským způsobům, k vnějším věcem, které nemají moc proměnit člověka a zachránit ho na věčnost. Proto jim Bůh povolával vysvoboditele. Protože stále znovu a znovu upadali do hříchu. Stále znovu a znovu sloužili cizím bohům, klaněli se němým modlám. Nevěděli, kdo je jejich králem. Jejich srdce byla zatvrzelá. 

Jejich příběh nám ukazuje, že potřebujeme lepší smlouvu, než jakou měli oni. Oni měli smlouvu napsanou na kamenných deskách, ale jejich srdce tím nebyla nijak dotčena. Proto Bůh zaslibuje novou smlouvu, která není vnější, není napsaná na kamenných deskách, ale je napsaná na našich srdcích Duchem svatým. Bůh tuto zaslíbil skrze proroky, ukazuje na ni skrze Mojžíše a naplňuje ji ve své Synu, v Ježíši. 

Pán Ježíš Kristus je tím skutečným vysvoboditelem, který zachránil svůj lid z jeho hříchů. On je tím pravým soudcem, který soudí svůj lid spravedlivě a podle práva. On je soudcem, který šel tak daleko, že dal sám sebe za nás, abychom měli život. Zaplatil za naše hříchy svým vlastním životem. Sestoupil ze své slávy, kterou měl od věků a stal se jedním z lidí. Přijal lidské tělo, a přijal ho tak, že není možné ho od něho oddělit. 

V době Starého zákona se dával lidem poznat v těle – bral na sebe podobu člověka, ale byla to podoba dočasná, vnější, nikoliv trvalá a věčná. Abrahamovi se zjevil v lidském těle, když k němu přišel se dvěma anděly a jedl s Abrahamem a měl s ním společenství. Jozue se s ním setkal jako s velitelem nebeského zástupu. I v knize Soudců ho uvidíme, jak sestupuje k lidem a dává se jim poznat v lidské podobě. Ale teprve v Novém zákoně se stal člověkem, vtělil se do člověka, stal se jedním z nás. Jan říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (J 1,14). Rozhodl se, že se narodí jako jeden z nás a vstoupil do těla Marie. Stal se jedinou buňkou, která se začala dělit, a přijal DNA člověka. Takto jsme to dneska schopni popsat my s vědomostmi, které nám dal. Apoštol to popisuje trochu jiným způsobem:

  •  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,6–11)

To je náš Pán, který se nám dává poznat v knize Soudců. Jeho chceme poznávat, s ním chceme žít, jeho milujeme a s ním chceme chodit. On se stal naším životem, když zemřel a vstal z mrtvých. Když jsme uvěřili, zemřeli jsme spolu s ním a spolu s ním jsme vstali z mrtvých. Díky Boží milosti dnes můžeme vyznat, že už nežijeme my, ale že to on žije v nás a my žijeme ve víře v něj. Jenom takto jsme schopni žít úplně jinak, než jak byli schopni žít Izraelci, kteří vstoupili do zaslíbené země. Písmo o nich říká, že i když vešli do země, kterou jim Bůh zaslíbil, nevešli do skutečného odpočinutí, do něhož vcházíme my, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. On je tím pravým odpočinutím. On je naší zaslíbenou zemí. On je naším pokojem, protože nás smířili s Bohem. On je tím soudcem, který soudí živé i mrtvé, před jehož očima je odhaleno úplně všechno, protože jeho oči jsou jako plamen ohně. On je tím králem, který kraluje nad celou zemí a jehož vláda je pokoj a spravedlnost. On je cestou, pravdou i životem a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna, nemá život a nemá ani Otce a Otce nikdy nepoznal. Proto musíme jít k němu a hledat jeho samotného. Proto se vás musím zeptat, jestli ho znáte, jestli jste ho poznali, jestli s ním máte vztah, jestli Duch svatý dosvědčuje vašemu duchu, že jste Božími dětmi. Jestli skrze něj přistupujete před Boží tvář a do Boží přítomnosti. 

Tady nejde o žádné náboženské úkony, ale vztah s ním samotným, o chození s ním, lásku k němu, víru v něj, poslušnost jeho samotného. Nejde o to dělat něco navenek, ale jde o spočinutí duše, která v něm nalezla opravdové odpočinutí. Je to váš případ? Je to váš život? Je to každodenní radost vašeho života? Potom chvalte Boha a radujte se z jeho dobroty, vzdávejte mu chválu, protože jste překročili ten duchovní Jordán a vešli jste do pravého odpočinutí, jste v jeho království a on skrze vás vládne v tomto světě. Nepřestávejte mu děkovat a šiřte tu dobrou zprávu o něm a o jeho kříži v tomto světě. Amen.