Neúplné dobytí země (Sd 1,1–21)

Problém lidských řešení

Jaroslav Kernal, Praha 3. srpna 2025

Minulý týden jsme si udělali takový přehled, abychom věděli, odkud jdeme a kam směřujeme, když jsme v knize Soudců. Dnes už se do knihy Soudců ponoříme a společně projdeme první částí první kapitoly. Ale než to uděláme, musíme se ještě na chvilku zastavit a podívat se na knihu Soudců z takového nadhledu, z ptačí perspektivy.

Pokud jste četli knihu Soudců víckrát, asi jste si všimli některých věcí – především toho, že o samotných soudcích se tam nemluví od úplného začátku až do samotného konce, ale začíná se o nich mluvit až od sedmého, resp. devátého verše třetí kapitoly, kde Bůh povolává vysvoboditele Otníela (i když o něm je řeč i v první kapitole, ale v jiné souvislosti) a mluví se o nich jenom do konce šestnácté kapitoly, kde končí příběh Samsona. První dvě kapitoly spolu s částí třetí a posledních pět kapitol tvoří takový úvod a závěr knihy Soudců. Obě části jsou tvořeny vždy dvěma příběhy. V úvodu se mluví o dobývání země a vrací nás to časově trochu zpátky do doby Jozua. I když kniha Soudců začíná slovy „po Jozuově smrti …“, ve druhé kapitole se v šestém verši dočteme, že Jozue propustil lid a v osmém verši čteme o tom, že zemřel ve věku sto deseti let. Stejná slova jsme četli minule v poslední kapitole knihy Jozue. Takže ty první dvě kapitoly jsou takovým mostem mezi dobou Jozua a dobou soudců, která nastala po smrti Jozua a starších, kteří „Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal“ (Sd 2,7). Znovu nám to ukazuje – jak jsme si říkali minule – že kniha Soudců není napsaná chronologicky, ale je napsaná s určitým záměrem, jímž je vysvětlit, kde se vzala potřeba mít krále.

Posledních pět kapitol tvoří zase dva velké příběhy, z nichž ten první se nepochybně odehrál nedlouho po smrti Jozua – příběh muže z Efrajimu jménem Míka, který si udělal efód a domácí bůžky, lévijce jménem Jónatan, což byl vnuk Mojžíše, který tomuto Míkovi dělal kněze u těch domácích bůžků a pak se stal knězem kmene Dan. Ten druhý příběh je o jiném lévijci a o kmeni Benjamín, který byl skoro vyhlazen z Izraele, z něhož ale potom povstal první izraelský král, Saul. Což zase vytváří určitý most k době králů. Po knize Soudců je v Bibli kniha Rút, která časově patří do doby soudců. Stejně tak prvních osm kapitol první knihy Samuelovy.

Tyto věci jsem chtěl zmínit hned na začátku a průběžně se k nim budeme vracet, abychom měli stále před očima celý ten příběh a věděli, kde se nacházíme. Teď už pojďme k našemu dnešnímu textu. Ale nejdřív se skloňme v modlitbě před Pánem.

Otevíráme knihu Soudců a hned na samotném začátku jsme vtaženi do problematiky lidských řešení – Bůh říká něco, ale lidé dělají něco jiného. Ne úplně, jenom tak trochu. A to jsou věci, na které se dneska podíváme – uvidíme lidská řešení, uvidíme také lidský strach, který je častou příčinou naší nevíry a toho, že hledáme nějaká jiná řešení, než ta, k nimž nás vede Bůh. A nakonec se podíváme na Boží velikost. Původně jsem ten bod měl nazvaný vyhlazování národů, ale potom jsem ho přejmenoval, protože chci mluvit o Boží velikosti, ale nechci se samozřejmě vyhnout té otázce vyhlazování národů – prostě se na ní podíváme ve světle Boží velikosti a slávy.

I. Lidská řešení

Kniha Soudců následuje v Bibli hned po knize Jozue. A zatímco knihu Jozue bychom mohli nazvat knihou vzestupu, kniha Soudců je knihou úpadku. Je to sedmá kniha Písma, a kdybychom četli tyto knihy postupně a za sebou – což bychom měli dělat, když nám Pán tu možnost, že máme vlastní Bible a schopnost, že umíme číst – nemohli bychom si nevšimnout, že v knize Soudců dochází k velkému úpadku. Začínám takto zvolna a zeširoka, protože chci, abychom si hned v úvodních verších uvědomili, že ďábel se skrývá v detailu. První dva verše vypadají báječně – Izraelci se doptávají Hospodina, chtějí vědět, co mají dělat, kdo má vytáhnout jako první. A Bůh jim odpovídá! První má vytáhnout Juda. Super! Jdeme na to. Co ale čteme ve třetím verši? Co říká Juda? „Já sám jako první nepotáhnu. Hele, Šimeóne, půjdeš se mnou. A já potom půjdu s tebou.“ Z mnoha úhlů pohledu je to velmi přirozené. Juda a Šimeón byli rodní bratři, synové Leji. Jejich území, které jim bylo přiděleno losem, se překrývalo – kmen Šimeón sídlil uprostřed Judy. Bylo to logické a dávalo to smysl. Přesto to Bůh takto neřekl. A když čteme Písmo od začátku, vidíme, jak snadné je pootočit trochu smysl nebo maličko ubrat či maličko přidat. „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1). Abraham prosí Boha o požehnání pro svého jediného syna Izmaela a Bůh říká, že mu požehná, ale zaslíbeným potomkem bude syn stále ještě neplodné Sáry, nikoliv syn Hagary (Gn 17,17–21). Když se podíváte do knihy Exodus, jak Mojžíš postavil příbytek a posvětil Árona a jeho syny, je tam ve 40. kapitole refrén:

Mojžíš učinil všechno přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. (Ex 40,16)

Proč Bůh potrestal Áronovy syny? Přinesli před Hospodina cizí oheň … Jak rozeznáte oheň od ohně? Bůh ho rozezná. Proč nevešel Mojžíš do zaslíbené země? Kvůli nějakému strašlivému hříchu, jehož se dopustil? Měl s holí v ruce promluvit ke skále, aby z ní vytryskla voda, místo toho do ní dvakrát rozhněvaně bouchnul (Nu 20,7–12). Byl to strašlivý hřích, protože to bylo znevážení Hospodina, byla to nevěra ze strany Mojžíše a Árona, kteří nedosvědčili před lidem Boží svatost (Nu 20,12). Proč nemohli Izraelci dobýt Aj, když předtím dobyli mnohem větší a více opevněné Jericho? Protože jeden z desítek tisíc bojovníků udělal to, co Bůh zakázal – vzal si z Jericha nějaké zlato, nějaké stříbro a jeden plášť (Joz 7). První kapitola knihy Soudců je o tom, že Izraelci po smrti Jozua nemohli dobýt území, které jim dal. A jsem přesvědčený o tom, že odpověď je ve třetím verši.

Je to malá neposlušnost, malá nevěra. Já půjdu první, ale nepůjdu sám. Bůh to nějak vymyslel, ale já bych viděl takové malé vylepšení. Je to pořád stejné – Bůh vymyslel manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy, ale lidé si brzy řekli, že není špatné mít ženy dvě nebo víc. A dneska mluví o tom, že to nemusí být ani muži ani ženy – ale to už samozřejmě jde hodně daleko. Bůh řekl, že církev má být vedená muži, staršími – ale co když máme ve sboru také schopné ženy? To je jistě dobré, ale nic by to nemělo měnit na tom, že církev má být vedena muži. Bůh říká, že co se týče evangelia a služby Bohu, tak nemáme nic brát od pohanů. Ale když stát nabízí tak dobré granty? A bez nich bychom třeba tu službu vůbec nezajistili, nebo nepostavili modlitebnu nebo nezaplatili kazatele … Není dobré takovou nabídku přijmout?

Ale pojďme dále v našem textu. V osmém verši čteme, že Judovci dobyli Jeruzalém. Ale ve 21. verši čteme, že Benjamínci – Jeruzalém ležel na rozhraní Benjamína a Judy – nebyli s to si Jebúsejce podrobit, takže Jeruzalém skutečně ovládl až David o několik století později. Totéž čteme také o dalších městech – o Gáze, Aškalónu a Ekrónu. To byla pelištejské města (spolu s Ašdódem a Gatem). Judejci je dobyli, ale neudrželi je, neovládli je, zase se stáhli a Pelištejci je trápili celou dobu soudců a žili vedle nich až do té doby, kdy je zničil Nebúkadnesar. To je důsledek kompromisu a lidských řešení.

A je tu ještě jeden zajímavý příběh. Příběh Káleba a jeho dcery Aksy a jeho synovce Otníela. Je to příběh, který nalezneme i v knize Jozue (kap. 15). Je tady trochu matoucí, že Otníel je nazván Kálebovým mladším bratrem, takže šlo o sňatek, který Mojžíšův zákon zakazoval. Myslím, že dobré vysvětlení je, že slovo bratr se nevztahuje k Otníelovi, ale ke Kenazovi, Otníelovu otci, který byl mladším bratrem Káleba. Což by znamenalo, že Otníel a Aksa byli bratranec a sestřenice a ti se podle Mojžíše mohli vzít. Proč tady ale ten příběh je? A co nám říká?

Kromě toho, že poukazuje na některá území, která si Judejci nárokovali, myslím, že ukazuje také na jedno z dalších lidských řešení, která jsou nám velmi blízká. Je to takové tahání za nitky, navádění k různým věcem, říkáme tomu také manipulace, kterou se snažíme získat víc, než co je správné a spravedlivé, než jak je to po právu. Aksa chtěla něco dalšího, kromě toho, co obdržela skrze sňatek s Otníelem. Věděla, že otec dobyl různá území a tak ho žádala o něco z toho. Je to v pořádku? Myslím, že je správné žádat od Boha víc a hledat u něj plné uspokojení. A je v pořádku spokojit se s tím, co je spravedlivé. Apoštol Pavel varuje před lidmi, kteří zbožnost pokládají za prostředek k obohacení (1Tm 6,5). A potom dodává:

Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. (1Tm 6,6)

To je to, co máme dobývat. K tomu jsme povoláni – a v tom máme táhnout jako první bez ohledu na to, zda někdo další půjde s námi. Pán Ježíš nás volá k tomu, abychom ho následovali, a my se nemáme ohlížet zpět, nepotřebujeme se vracet, abychom pochovali své mrtvé, což není řečeno primárně v tom fyzickém slova smyslu, ale musíme to chápat duchovně. Musíme jít tam, kam nás Bůh volá. Jít ve víře, jít odvážně, nesnažit se nějak vykličkovat nebo se vymluvit nebo se dobrat cíle lidským způsobem a lidskými cestičkami. A to nás vede k druhému bodu:

II. Lidský strach

V tom dnešním textu se setkáváme s nevěrou. Není to plná nevěra, není to odmítnutí Boha, ale jsou to takové malé věci, za nimiž nevěra stojí. A v tom našem oddíle je jeden verš, který stojí za to promýšlet do velké hloubky – je skoro v závěru toho textu a předchází mu výčet různých míst a měst, která Judejci spolu Šimeónovci dobyli. Ale všimněte si, že to nekončí vítězstvím, není tu ono finální spočinutí jako u Pavla, který bojoval dobrý boj, dokončil svůj běh, víru zachoval a těší se na vavřín spravedlnosti, který mu dá Pán (2Tm 4,7–8). Tady čteme:

Hospodin byl s Judou. Podrobil si pohoří, avšak nebyl s to podrobit si obyvatele doliny, protože měli železné vozy. (Sd 1,19)

Navzdory všemu byl Bůh stále se svým lidem. Navzdory všemu s námi stále je. On je věrný. Co slíbil, vždycky splní. I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2Tm 2,13). My jsme často malověrní, nevěrní, zbabělí, ustrašení, zapíráme jeho („Nikdy jsem ho neznal“), zapíráme sebe („To ne já, to žena, kterou jsi mi dal“), ale on je věrný. Bůh byl s Judou a je i s námi. A dokonce s námi je tak, jak s Judou nebyl. On si z nás učinil svůj chrám. Nic nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Moji milí, to jsou veliké a slavné věci, které si musíme často připomínat, protože na ně snadno a rychle zapomínáme.

Hospodin byl s Judou, takže si podrobil pohoří. Ten text nám říká, kdo na tom měl svůj lví podíl – bývalý zvěd plný víry, Káleb, který dobyl Chebrón a pobil tři Anákovce. Anákovci byli obři – Šešaj, Achíman a Talmaj – Písmo nám dokonce sděluje jejich jména. O několik generací později si jeden obr, možná tři metry vysoký a silný muž, stoupl proti celé izraelské armádě, a když na ně udělal „hu!“, tak všichni dostali strach a utíkali. Káleb z Judy byl bojovník s obry. David z Judy byl bojovník s obry. A Ježíš, potomek Davidův, lev z Judy, přemohl hřích i smrt i ďábla.

Bůh byl s Judou, přesto si Juda nebyl s to podrobit obyvatele doliny, protože měli železné vozy. Pán Bůh si neví rady s železnými vozy? Nebo to bylo jinak? Nebo dostali strach? Vypadá to tak. Zdá se, že strach je ochromil, takže viděli veliké železné vozy a do boje se ani nepustili. „Nemůžeme bojovat, protože oni mají ty železný vozy.“ „Prostě to nejde.“

Ale může to vypadat také trochu jinak: „Nemůžu vyjít ven, protože tam je lev a na náměstí by mě zadávil“ (Př 22,13). To je lenost, která jde ruku v ruce se zbabělostí. Nemáme tady přesný důvod a vysvětlení toho, co se stalo – jen tady jen tak krátká věta, že měli železné vozy. Káleb měl proti sobě obry. Zastavilo ho to? Ne! Smutný výsledek, který se opakuje v celé kapitole, nám ukazuje, že s Izraelci to nebylo v pořádku a vidíme to ve shrnutí, které je v prvním pěti verších druhé kapitoly.

Celá kniha Soudců to potom rozvíjí a ukazuje nám to víc a víc, jak se Izraelci odvraceli do Hospodina, jak se báli. Nejeden z příběhů knihy Soudců mluví o strachu, o zbabělosti. Kde začíná příběh Gedeona? Gedeon mlátí pšenici na vinici v lisu – je schovaný před Midjánci. Bůh povolal Gedeona a on svolal muže z několika kmenů Izraele. Shromáždilo se jich 32 tisíc. Ale Bůh řekl, že to je moc, takže Gedeon jim řekl: „Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.“ Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu (Sd 7,3). Více než dvě třetiny mužů bylo ustrašených a zbabělých. Podobně když začal Samson vysvobozovat Izraelce a bil Pelištejce hlava nehlava a připravil jim zdrcující porážku, přišli za ním Izraelci a řekli mu: „Copak nevíš, že nad námi vládnou Pelištejci? Cos nám to provedl?“ (Sd 15,11). Neřekli, aby je vedl, že půjdou za ním, ale byli ustrašení, sevření strachem. České rčení říká, že strach má velké oči. A přesně tak to je. Strach snadno vymaluje věci v mnohem horších barvách, než v jakých skutečně jsou. Proto strach ochromuje. Strach je velkým protivníkem víry a jako magnet na magnet se lepí strach na nevěru. A když se na ni přilepí, tak ji znásobí a posílí. Vzpomeňte si na ten příběh z evangelií, kdy Pán Ježíš šel po vodě na rozbouřeném moři. Učedníci se vyděsili – mysleli si, že to je přízrak a křičeli strachem. To nebyli nějaký bačkory. To byli zkušení a větrem ošlehaní rybáři, kteří zažili nejednu bouři. Šimon Zélota byl nejspíš bojovník, Matouš byl výběrčí cla, který se musel umět postavit neplatičům. A Petr řekl Pánu: „Poruč mi, ať přijdu k tobě!“ A pak na Pánovo slovo šel po vodě k němu. Co se stalo?

Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ (Mt 14,30)

Pán tam byl s nimi a zachránil Petra i ostatní. On je s námi. On nás drží, on nad námi bdí. Ale on za nás nepůjde. On už šel – šel za nás kříž a snášel za nás Boží hněv kvůli našim hříchům. A nyní říká, abychom šli my – v jeho jménu a ve víře, že on bude s námi. Proto musíme jít. I když je veliký vítr, i když se kolem valí velké vlny, i když domorodci mají železné vozy. I když v naší zemi vládne pohanství, bezvěrectví, modlářství, materialismus, bezbožnost a kdejaké zlo, my máme svítit. Nemáme se nechat zastrašit a nesmíme to vzdát. Musíme jít v jeho jménu a dojít až do slavného cíle.

III. Boží velikost

To je něco, co si opět potřebujeme často připomínat. Dnes si možná křesťané více připomínají Boží malost a připodobňují si Boha k sobě, ke svým pocitům a potřebám. Nejsem proti pocitům, Bůh nám je dal, stvořil nás s nimi, máme prožívat svou víru, lásku, radost, pokoj a mnoho dalšího. Nejsem ani proti potřebám – Bůh je slavně naplňuje. Ale někdy to vypadá, že Bůh je tady jenom kvůli tomu, abychom měli libé pocity a aby naplňoval naše potřeby. Aby byl naším kámošem, naším opatrovníkem, pečovatelem, utěšitelem, léčitelem atd. Ale Bůh je mnohem větší, vznešenější a slavnější bytost. Celé Písmo o tom svědčí a mnohokrát to uvidíme i v knize Soudců. A vidíme to i v první kapitole – vidíme to na něčem, z čeho nám není úplně dobře a s čím mají mnozí křesťané velké problémy. Bůh přikázal Izraelcům vyhladit kenaánské národy.

Viděli jsme to i v našem textu – Judovci vybili ostřím meče Jeruzalém (v. 8), zničili město, jemuž dali jméno Chorma (v. 17).

Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. (Dt 20,16)

Všechno živé znamenalo všechno živé – muže, ženy, děti, staré, chromé, dokonce i zvířata. Jak tomu máme rozumět? Jak to můžeme přijmout? Někdy to lidé dávají do kontrastu s příkazem desatera „nezabiješ“, ale to není správné srovnání. Jednak ten příkaz desatera znamená „nezavraždíš“, jde o vraždu, nikoliv zabití. A desatero bylo určeno Izraeli jako součást zákona, kterým se měli řídit mezi sebou, v rámci své pospolitosti. Vedle toho zákon také za některé hříchy nařizoval trest smrti, který měl být vykonán na prvním místě rukama svědků a také celého společenství. To nebyla vražda, ale výkon spravedlnosti. Už hned po potopě Bůh nařídil, že kdo prolije krev člověka, toho krev má být prolita. V Písmu také vidíme, že člověk má právo bránit svůj život, život své rodiny, dokonce svůj majetek a svou zemi i za cenu toho, že vezme život násilníkovi. A takový člověk není podle Bible vrahem. Jáel, která stanovým kolíkem přibila k zemi hlavu spícího Sísery, který dvacet let terorizoval Izrael, není nazývána vražedkyní, ale je vysvoboditelkou, hrdinkou. Takže znovu vidíme, jak pečlivě potřebujeme rozlišovat, když studujeme Boží slovo. Písmo ani ve Starém ani v Novém zákoně nepodporuje pacifismus. A především – a to je to, kam směřuji, Bůh je jak ve Starém, tak v Novém zákoně Pánem, tedy svrchovaným vládcem a soudcem. Bůh má právo odsoudit a vykonat soud. A svůj soud může vykonat jak sám, tak také prostřednictvím někoho jiného. V tomto světě Bůh určil stát – ať už má jakoukoliv formu – aby vykonával soud, dal mu do ruky meč, aby trestal zlé a odměňoval dobré.

V případě kenaánských národů Bůh pověřil vykonáním svého soudu svůj lid. A když jeho lid nevykonal soud řádně, tedy jak měl, jak to Bůh řekl, zneuctíval Boha, nebyl dobrým svědectvím o Bohu, nebyl svědectvím o Boží spravedlnosti. Vím, že to pro někoho může být trochu citlivá záležitost, ale musím říct, že mě překvapuje, že i lidé, kteří otevřeně mluví o tom, že Bůh je svrchovaný, že člověk je od svého početí zkažený a je vzpouře proti Bohu a Bůh zachraňuje jenom z milosti, tak když dojde na toto téma, začnou mluvit jako humanisti a říkají: „Jak k tomu přijdou ty nevinné malé děti?“ Žádné nevinné malé děti neexistují a nikdy neexistovaly. První dítě, které se narodilo do tohoto světa, bylo hříšné od svého početí, jak o tom mluví David v Žalmu 51,7 (v hříchu mě počala má matka). Co je mzdou hříchu? Smrt (Ř 6,23). Kdo určuje, kdy, kde a jak zemřeme? Bůh. On život dává i bere. A vezme ho úplně všem. Všichni lidé v každé generaci zemřou, protože všichni zhřešili. Když přišla na zemi potopa, zemřeli všichni lidé na celé zemi najednou. Až přijde poslední den, kdy se zjeví Pán Ježíš Kristus z nebe a země bude se všemi svými skutky postavena před soud, bude to znamenat konec pro všechny lidi – mladé, staré, právě narozené, ještě nenarozené – v jediném okamžiku budou všichni postaveni před Boží soud. A to nebude jako české soudnictví, kde se případy táhnou dlouhé roky, ale bude to jako srážka s meteoritem, který prolétá naší sluneční soustavou. V těchto případech nám to až tak moc nevadí, nebo jsme ochotni to přijmout. Proč nám to vadí v těch jiných případech, jako když jde třeba o pět kenaánských národů? Protože se víc díváme na člověka a je to jedno, na jaké straně, než na Boha.

Proto musíme pozvednout svůj zrak a zaměřit se na Boha, který je nejen láska a nejvyšší dobro (nikdo není dobrý, jen on je dobrý), ale on je také spravedlivý, svatý, vznešený, svrchovaný, je soudce, je vlastník, který může s každou nádobou, kterou stvořil, naložit jak chce. On je Pán, a přesně tohle je to, co to znamená. Může poslat národ, aby skrze něj soudil jiný národ. Neudělal to jenom s Izraelem, ale i s dalšími národy proti Izraeli a proti jiným národům. Asýrie byla jeho metlou. Nebúkadnesar byl jeho služebníkem. Asýrii i Babylón použil jako nástroj svého soudu. A jakkoliv jsou tyto soudy strašlivé, jsou to soudy naprosto spravedlivé a správné. A jsou nejvyšší míře dobré, protože odstraňují zlo. Toto je způsob, jak se na ně musíme dívat a jak jim máme rozumět. Není jiný způsob. Bůh je ten nejvyšší Soudce. Bůh soudí i svůj lid v tomto světě. A také svůj lid používá, aby soudil tento svět. Dneska už nedržíme ani bronzový ani železný meč, přesto jsme nezůstali bez meče – máme Boží slovo, které je mečem Ducha svatého a vyhlašujeme pravdu, spravedlnost, právo, milosrdenství a slitování našeho Boha, jeho dobrotu i přísnost. Jsme nástrojem jeho milosti i soudu.

07Sd01-01-21-osnova.pdf (224.16 KB)