Biblická církev Praha

Problém lidské nedbalosti

Jaroslav Kernal, Praha 10. srpna 2025

Dnes budeme pokračovat ve výkladu první kapitoly knihy Soudců. Minule jsme viděli, jak Bůh povolal kmen Juda, aby se jako první ujal dobývání země. Ale Judovci nechtěli jít sami a proto přizvali ještě Šimeónovce a zdá se, že i Benjamínce. Mysleli si, že mají lepší řešení, než má Bůh. Viděli jsme také, jak podlehli strachu navzdory tomu, že Hospodin byl s nimi, a nebyli schopni dobýt doliny, protože jejich obyvatelé měli železné vozy. Byli sevřeni strachem, takže se možná ani o žádné dobývání nepokusili. 

Od 22. verše první kapitola pokračuje popisem toho, jak se do boje zapojily další kmeny Izraele – jsou tu vyjmenovány všechny kmeny, kromě kmene Lévi, který nedostal žádné území, ale dostal města v každém z izraelských kmenů. Dále nejsou zmíněny kmeny Rúben a Gád, protože ty s polovinou kmene Manases sídlily na druhém břehu Jordánu, v zemi králů Síchona a Óga, kterou Izraelci dobyli a obsadili, když táhli z pouště k zaslíbené zemi. A z nějakého důvodu zde není zmíněn ani kmen Isachar. Zatím se mi nepodařilo dopátrat se proč. 

Nicméně ta druhá část první kapitoly až do pátého verše druhé kapitoly pokračuje po stejné trajektorii jako ta první část. Možná se maličko mění jedna věc – zatímco na začátku první kapitoly jsme četli, že Judovci si něco málo přidali k Božímu slovu, ve zbytku kapitoly vidíme spíš ubrání, nedbalost Božích příkazů, nedůslednost, neposlušnost. Na tyto věci se dneska zaměříme. Nejprve se podíváme na to, co se tady děje – takovým refrénem této kapitoly, hlavní její druhé poloviny je fráze „nebyli s to si podrobit“. To je lidská nedůslednost. Dále uvidíme, jak se na tuto nedůslednost, která může mít své kořeny v různých věcech, dívá Bůh – vidí ji jako lidskou neposlušnost. A nakonec uvidíme důsledky, k nimž to všechno vede – v tomto případě to není nic slavného. Izraelci se nerozpomněli na to, odkud klesli a k čemu je Bůh povolal – sice plakali a přinesli oběť, nicméně není za tím nic vznešeného a správného, ale ukazuje se tu jenom lidská ubohost. Pojďme se tedy sklonit k modlitbě a potom půjdeme společně do textu.

I. Lidská nedůslednost

Podívejme se tedy nejprve na to, co se děje v našem textu a co si z toho můžeme vzít do svých vlastních životů a do života církve. Je tady výčet Izraelských kmenů a popis toho, jak měly dobýt území, které jim Bůh dal. Myslím, že toto je jeden z důležitých bodů, který nesmíme pustit ze zřetele – Bůh jim tu zemi dal. Byla jejich. Už nepatřila Kenaancům, kteří tam žili. Těm ji Bůh naopak vzal. 430 let předtím, než Bůh vyvedl Izrael z Egypta, zaslíbil Abrahamovi, že mu dá zemi, do které ho přivedl. Dá ji jeho potomkům, kteří z ní vyženou Emorejce, tedy kenaánské národy. A nezapomeňte na to, že kenaánské národy tohle věděly. Nevěstka Rachab řekla zvědům:

• Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku. Slyšeli jsme, jak Hospodin před vámi vysušil vody Rákosového moře, když jste vycházeli z Egypta, a jak jste v Zajordání naložili se dvěma emorejskými králi, se Síchonem a Ógem, které jste zahubili jako klaté. Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi. (Joz 2,9–11)

Dokonce ty národy dostaly ještě navíc čas milosti, čtyřicet let, kdy Bůh vodil Izraelce po poušti. Oni věděli, že Bůh je vyvedl z Egypta, že je vede k nim a že jim daroval jejich zemi. Ale především to měli vědět Izraelci, měli na to pamatovat a měli s tím počítat. A podobně říká apoštol nám:

• Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. (Ř 6,11)

To je země, která byla darovaná nám, křesťanům. A stejně jako Izraelci ji máme dobýt ve víře. Oni se měli spolehnout na Boha a to, co jim Bůh zaslíbil:

• Hospodin, váš Bůh, je zapudí od vaší tváře a vyžene je před vámi; a vy obsadíte jejich zemi, jak vám přislíbil Hospodin, váš Bůh. … Jediný z vás bude schopen pronásledovat tisíc mužů, protože Hospodin, váš Bůh, bojuje za vás, jak vám přislíbil. Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. (Joz 23,5.10–11)

Přesto v našem textu čteme stále dokola, že nebyli s to si podrobit to a to území a ta a ta města. Něco šlo a něco ne. Někde měli železné vozy. Někde dokonce podlehli Izraelci – Danovce zatlačili Emorejci do hor (Sd 1,34). Nakonec Danovci odešli úplně z toho místa, které jim Bůh určil, a našli si jiné místo na severu. Bůh jim řekl, že mají dobýt celou zemi, ale zdá se, že se spokojili s tím, že si jenom nějak vymezí svůj vlastní prostor. Bůh jim řekl, že mají ty národy, které tam jsou, vyhladit – byl to Boží soud nad těmi národy, které byly zvrácené, zvrhlé, modlářské. Mezi jejich obvyklé modlářské praktiky patřilo obětování dětí nebo chrámová prostituce mužů i žen. Obětování narozených dětí dnes není tak zjevné, i když například kvůli odběru orgánů se děje pořád. O to víc je rozšířené obětování nenarozených dětí, které se eufemisticky nazývá právo ženy na její tělo, jako kdyby ta nová lidská bytost v jejím těle byla její vlastní tělo. Ani chrámovou prostituci už dnes nemáme tolik spojenou s chrámem, ale stala se celospolečenskou záležitostí a eufemisticky ji nazýváme promiskuitou, tedy že každý během svého života vystřídá x různých partnerů. 

Když se vrátíme do knihy Soudců, vidíme tady zjevnou nedůslednost, nedbalost, snížení laťky. Judovci přidali k tomu, co Bůh chtěl a povolali si na pomoc kmen Šimeónovců. Ostatní kmeny ubraly z toho, co Bůh chtěl a výsledek byl v obou případech úplně stejný. I když byl Bůh stále s nimi, nebyli s to si podrobit Kenaance, takže čteme, že „to umožnilo Kenaancům zůstat v té zemi“ (v. 27). 

Přesně to je o nás, křesťanech. Nedůslednost, která se typicky projevuje třeba nedochvilností. Samozřejmě se stane, že člověk přijde pozdě, protože vynechá spoj nebo je na silnici objížďka nebo před vámi dojde k nehodě, nebo cokoliv dalšího – ale o tom nemluvím. Mluvím o tom, když se to stane zvykem a člověk nad tím mávne rukou. Mohli bychom mluvit o nedodržování termínů nebo o nedodržování slova. A znovu musím říct, že se stane a děje, že člověk řekne něco neuváženě nebo se objeví okolnosti, s nimiž nepočítal – a potom musí říct, že se omlouvá a je mu to líto, ale kvůli těmto důvodům nemůže splnit, co slíbil. A to je v pořádku, protože žijeme v padlém světě. Ale pokud se to stane zvykem, potom je to hřích. Zabulónovci mohli říct, že Judovci si taky nepodmanili obyvatele doliny, protože měli železné vozy (v. 19), ale byli přece stále Božím lidem, protože Bůh byl s nimi, nebo ne? Tak proč by mělo vadit, že oni si nepodmanili obyvatele Kitrónu a Nahalólu. Tamti to dělají taky tak, proč by já to měl dělat jinak. Ale mým měřítkem nejsou jiní křesťané, natož pak pohané, ale mým měřítkem je Pán Ježíš Kristus, který se mi zjevuje ve svém Slově. Ono mi určuje hranice. Ne svět a ne druzí křesťané. 

Když se spokojíme s tím, že křesťan je ten, kdo řekne, že taky věří, tak snižujeme to Boží měřítko. Bible nám říká, že křesťan je ten, kdo ve svém srdci uvěří, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a kdo svými ústy vyzná Ježíše jako Pána, tedy jako toho, kdo má právo na jeho život, kdo ho vlastní a koho od této chvíle bude poslouchat, tedy komu se bude podřizovat a koho bude následovat. Pokud tam toto není, tedy poslušné následování Krista a víra jeho zmrtvýchvstání, tedy víra v pravdivost Božího slova, potom se církev plní neobrácenými lidmi, kteří něčemu věří – možná věří v Boha, možná věří v sebe, možná věří v boha svých představ, možná věří tomu, že je něco nad námi, možná věří tomu, že nějaký Bůh asi musí existovat, ale nic z toho neznamená, že by ti lidé byli křesťané. To je způsob, jak se církev stává pohanskou, světskou, a opravdoví křesťané z ní odcházejí. 

A mimochodem, pokud k tomu, co říká Písmo o křesťanovi, něco přidáme, ať už ze seznamu „musí“ nebo „nesmí“, začínáme vytvářet sektu, ze které budou křesťané také odcházet. 

Je tady úzká cesta Kristova určená křesťanům, která nás vede k tomu, abychom byli věrní Bohu a jeho Slovu bez ohledu na to, co dělají, říkají nebo si myslí lidé kolem nás – ať už se jedná o věřící nebo nevěřící. Naším měřítkem je Kristus.

II. Lidská neposlušnost

Tak jsme si trochu přiblížili, co se děje v našem textu. Viděli jsme lidskou nedůslednost, kterou můžeme pozorovat nejenom v těch několika příkladech, které jsem uvedl, ale skutečně v mnoha věcech v našich vlastních životech, stejně jako v životě církve. Nyní se přesuneme do prvních pěti veršů druhé kapitoly, kde je popsáno, jak Bůh hodnotí to, co se v první kapitole dělo, jak to vidí on, a jak bychom se tedy na to měli dívat i my. 

Vystoupil Hospodinův posel, který zhodnotil počínání Izraelců slovy: „Vy jste mě neposlechli.“ V čem neposlechli? Neměli uzavřít žádnou smlouvu s obyvateli té země a měli rozkopat jejich oltáře, čímž by je mimo jiné vypudili ze země. Místo toho je nechali žít mezi sebou. Nepodrobili si je a to Kenaancům umožnilo zůstat v té zemi. Bůh říká, že to byla neposlušnost. Projevilo se to jako určitá nedůslednost, ale z Božího pohledu to byla prostá neposlušnost. 

Neposlušnost, která se projevuje nedůsledností a nedbalostí, může mít několik spouštěčů. Jedním z nich je znovu strach, jak jsme to viděli minule v té poznámce v 19. verši, že Kenaanci v dolině měli železné vozy. Je to strach z lidí, který je větší než bázeň před Bohem. Je to strach z toho, že bych se mohl někoho dotknout. Izraelci měli vyhladit mečem všechno živé, lidi i zvířata. Možná to nechtěli udělat, protože se báli. A to nebyli tak zhýčkaní a změkčilí, jako jsou lidé dnes. Nebo se jim prostě nechtělo – také jsem to zmiňoval minule, že problémem může být lidská lenost. Proč to dělat až do té míry, když to stačí jen takhle? Myslím, že tohle je velký problém současnosti, když se snižují standardy a měřítka snad všeho, na co se kolem sebe podíváme. Proč dělat věci důkladně a důsledně, když to všem stačí i napůl? Proč odvést dobrou a kvalitní práci, když se lidé spokojí i s prací méně kvalitní? Pán Ježíš říká:

• Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Lk 6,38)
• Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23–24)

Křesťan je ten, kdo jde druhou míli, kdo dává dobrou míru, kdo měří spravedlivým metrem, padni, komu padni, kdo nemá dvojí závaží a dvojí míru, což je jedna z věcí, kterou Hospodin nenávidí a má ji za ohavnost (Př 20,10.23). Přesto i Jakub musel napomínat křesťany v této věci, protože dělali rozdíly mezi lidmi – když přišel do shromáždění dobře oblečený bohatý muž s prstenem na ruce a chudák v otrhaném oděvu, toho prvního posadili dopředu a tomu druhému řekli, ať si někde vzadu něco najde (Jk 2,1–4). To je nedůslednost a nedovádění věcí do konce. Ve skutečnosti je to neposlušnost Boha a jeho Slova. A podívejte se do našeho textu, k čemu to vede:

• Proto jsem také prohlásil: „Nevypudím je před vámi. Budou vám osidlem a jejich bohové vám budou léčkou.“ (Sd 2,3)

Tato nedůslednost vede ke slabosti. Bůh řekl, že je před nimi nevypudí. Oni se spokojili jenom s troškou a nechtěli jít dál. Ať už to byla lenost, neochota nebo strach, prostě nešli. A i když někde Kenaance zahnali, dovolili jim, aby se tam vrátili. Bůh řekl, že je vypudí, ale Izraelci by museli zabrat tu zemi. Stačilo, aby šli, jak jim řekl Bůh. Neznamenalo to, že nebudou muset mít meč v ruce, že se nezapotí a že se neušpiní od krve, ale bylo to Pánovo jho, které netlačí a netíží, byla to Boží vůle, aby šli a jednali tak, jak jim Bůh přikázal. A on by zahnal všechny jejich nepřátele a vyhnat ty národy ze země, kterou slíbili svému lidu. Ale oni to neudělali. Už to byla slabost. A Bůh jim říká, že důsledkem bude ještě větší slabost, protože nechá ty národy mezi nimi. Myslím, že někdy příliš lehkomyslně opakujeme Pavlova slova, že se bude chlubit slabostmi. To neznamená, že se chlubil hříchem, neposlušností, nedůsledností nebo strachem. 

Tato jeho slabost znamenala potřebu Krista. Znamenalo to, že bez Krista nemůže nic, resp. může, ale bude to všechno z jeho vlastní síly a bude to ve výsledku k ničemu. Slabost neznamená nevěru ani neposlušnost. Naopak, máme být pevní ve víře (1K 16,13), máme stát pevně a nenechat na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1), máme být silní v milosti Pána Ježíše Krista (2Tm 2,1), starší mají být pevní ve slovech pravé nauky (Tt 1,9) atd. 

Potřebujeme dobře porozumět, co po nás Bůh chce a co přesně znamená to, co říká ve svém Slově. Bůh není nějak dvojznačný, aby si každý mohl vybrat, co se mu hodí, nemluví nesrozumitelně a nejasně, tedy obvykle, protože jsou i místa, která jsou obtížná a nesnadno pochopitelná, ale naprostá většina Božího slova, což je ten hlavní prostředek, kterým Bůh promlouvá v dnešní době, je srozumitelná a jasná. Problém je, že se nám nechce poslechnout. Je to jako s těmi dvěma syny, které otec vyzval, aby šli pracovat na vinici. První řekl, že se mu nechce, ale potom toho litoval a šel, zatímco druhý řekl, že půjde, ale nešel. A Ježíš se ptá: „Který z nich splnil vůli otce?“

Jak je to s námi? Nejsme takoví křesťanští minimalisté? Charles Spurgeon napsal článek Minimální křesťan. Říká tam: Minimální křesťan! Kdo to je? Křesťan, který směřuje do nebe tou nejmenší možnou rychlostí. Křesťan, který má v úmyslu získat ze světa co nejvíc to jde – a přitom nebýt spolu se světem odsouzen. Křesťan, jehož cílem je žít tak málo křesťansky, jak jen to je možné – a stále ještě zůstat křesťanem. Minimální křesťan přijde na ranní shromáždění a na večerní také – pokud ovšem neprší nebo není příliš teplo, příliš velká zima, pokud není moc ospalý nebo ho nebolí hlava nebo se moc nepřejedl. S úctou poslouchá kazatele, modlí se a chválí Boha. Pečlivě aplikuje Boží pravdy – někdy na sebe, mnohem častěji však na druhé.

III. Lidská ubohost

Podívali jsme se to, co se dělo v první kapitole knihy Soudců – jak Izraelci jednali nedůsledně a neochotně. A viděli jsme také, jak se na to díval Bůh – viděl to jako neposlušnost. A nyní je tu třetí bod, který nám ukazuje na důsledky takového jednání. Mluvil jsem o tom, že nedůslednost, resp. neposlušnost nebo jinými slovy prostě hřích, vede ke slabosti. A čím déle v něčem takovém zůstáváme, tím více a k větší slabosti to vede. Nakonec může Bůh vydat dokonce i Boží dítě jeho hříchu. Jedinou cestou, jak z toho ven, je pokání. Pro Boží dítě je tato cesta vždycky otevřená. Boží dítě nikdy nemůže říct, že už nemůže činit pokání – tato varianta platí jenom pro neobráceného člověka, který zakusil něco z Boží milosti, přesto však zatvrdil své srdce a odmítl Boží milost. Ale Boží dítě se vždycky může vrátit do náruče svého Otce a také do náruče Kristova těla. To ale neznamená, že dojde k odstranění důsledků hříchu. Někdy Bůh ze své milosti některé důsledky odstraní, ale většinou další ponechává – a tak je to i s tou slabostí. Přesto Boží milost obnovuje, posiluje a proměňuje. Jinak by tu už nikdo z nás nebyl. 

Izraelci udělali to, co Bůh nazval neposlušností, a následně byli seznámeni s důsledky svého hříchu. Jak na to reagovali? Hlubokým pokáním? Odvrátili se od svého hříchu, prosili Boha o milost a slitování? Podle toho, co čteme dále v knize Soudců, to nevypadá, že by činili pokání. 

• Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě. (Sd 2,11–13)

Proč tedy plakali? Zdá se, že to bylo proto, že slyšeli o důsledcích, které budou muset nést. Tak to často bývá, když je odhalen hřích – člověk nepláče kvůli tomu, že zarmoutil svým jednáním Boha a ublížil lidem, ale pláče kvůli důsledkům, které to pro něj bude mít. To je sebelítost. Písmo mluví o tom, že je zármutek podle světa, který vede ke smrti a zármutek podle Boha, který vede k pokání (2K 7,10). Král Saul se dal hlasitého pláče (1S 24,17), když byl usvědčen Davidem, který mu v temnotě jeskyně uřízl cíp pláště. Jeho pláč nebyl pláčem pokání, protože Davida nepřijal k sobě, ale byl to pláč sebelítosti, protože pochopil, že Bůh dá Davidovi království, protože David je lepší než on. Podobně plakal Ezau, když chtěl požehnání, ale už pro něj nebylo. A našli bychom řadu dalších případů. S podobným pláčem se setkáme ještě v závěru knihy Soudců, kde je příběh o tom, jak jedenáct kmenů Izraele vyhlazovalo kmen Benjamínců, kteří nechtěli vydat svévolníky ke spravedlivému potrestání. A tak se Izraelci rozhodli, že ten kmen vyhladí – to bylo velmi špatné rozhodnutí. A s pláčem se doptávali Boha, zda mají proti Benjamínovi vytáhnout. A Bůh jim řekl, ať jdou. Nechal je ponořit se do hlubiny a temnoty jejich hříchu. Na hřích odpověděli hříchem a byli vedeni k ještě většímu hříchu, k rozmnožení svých hříchů. To je učení Římanům 1,18nn. To je to, co nacházíme v knize Soudců. Oni tam dokonce přinášejí Hospodinu oběť! Ale k čemu je oběť bez pokání, bez víry? Je to jenom prázdný náboženský úkon. Bůh říká skrze Samuela:

• Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. (1S 15,22)

Tohle je jeden z nejvíce varovných příkladů v Písmu, protože ukazuje, jak šalebné je lidské srdce – klame nejenom jiné, ale i sebe. Ale kdo je v Kristu, je nové stvoření. Bůh ve své milosti změnil naše srdce a vepsal do něj svůj zákon. On sám říká, že učiní, že ho jeho lid bude poslouchat a řídit se jeho Slovy. Proto do nás vložil svého Ducha, který v nás působí, že chceme i činíme to, co se mu líbí. To jsou zaslíbení nové smlouvy, která jdou ruku v ruce s odpuštěním hříchů. Boží dítě nemůže být dlouhodobě rezistentní působení Ducha svatého a napomínání z Božího slova, nemůže zůstávat v hříchu, pokud je s ním stále konfrontováno. Boží dítě nechce být minimálním křesťanem. To nejde. Patříme Kristu, patříme mu cele, takže nemusíme něco ve svém životě oddělovat pro Boha. Mnohdy to můžete od křesťanů slyšet, že chtějí oddělovat svůj čas pro Pána, nebo den pro Pána nebo své peníze. Ale copak nejsme jeho? Copak mu nepatří každá vteřina našeho života? Nepatří mu každý den v našem životě? Jak bychom pro něj chtěli oddělit další? Nepatří mu všechno, co máme a co jsme? Takto sloužíme Pánu! Vším, čím jsme, vším co děláme a co máme. A jednoho dne se podstavíme před jeho tvář a vydáme mu počet ze svého správcovství, z toho, jak jsme s tím vším v našem životě nakládali, zda jsme využili všechny hřivny, které nám dal, zda jsme je zúročili a zda jsme to udělali k jeho slávě nebo ke svému vlastnímu potěšení bez ohledu na něj. 

Proto mluvíme o tom, že on musí růst a já se menšit. A to nejde bez pohledu, který bude upřený na něj, na jeho osobu a na jeho dílo. Tam nacházíme plnost všeho. Proto vás chci, moji milí, povzbudit, abyste se přestali dívat na sebe nebo na své okolí, ale zaměřili se na něj. Abychom se přestali srovnávat s druhými, ale jednou provždy učinili mírou plnosti jeho samotného a jeho kříž. Stejně jako Izraelci i my zápasíme a selháváme. Ale na rozdíl od nich máme nové srdce, proto se můžeme ve víře postavit na Boží slovo a dát se do běhu s pohledem upřeným na Pána Ježíše Krista, který vede naši víru od začátku až do konce. Proto můžeme s lehkostí odhodit každou špatnost i hřích, který se nás tak snadno přichytí – a dělat to znovu a znovu každý den a v každém okamžiku, kdy je to potřeba. Nemusíme dlouze plakat ani přinášet nějaké oběti – stačí, když vyznáme svá selhání a budeme prosit Pána o novou sílu a novou milost. A potom se ve víře postavíme na jeho Slovo, že je věrný a půjdeme dál. Potom budeme svítit jako jeho hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném. Kéž nás v tom Pán neustále posiluje. Amen.