Neúplná víra (Sd 2,6–3,6)

Poskakování na obě strany

Jaroslav Kernal, Praha 17. srpna 2025

Pokračujeme ve studiu knihy Soudců a máme dnes před sebou druhou kapitolu a začátek třetí kapitoly. Stále ještě se tady nacházíme v úvodu ke knize Soudců. Říkali jsme si, že první dvě kapitoly až do šestého verše třetí kapitoly jsou takovým všeobecným úvodem do knihy Soudců, jsou mostem mezi knihou Jozue a knihou Soudců. Tento oddíl je tvořený dvěma částmi – první z nich jsme probrali v předchozích dvou kázáních a dnes probereme tu druhou část. První část se týkala dobytí země, druhá část se týká víry. První byla o pozemských věcech, druhá o nebeských. V první šlo o jednání v poslušnosti Bohu, v druhé jde o víru v Boha. A stejně jako jsme v té první části viděli neúplnost, kompromis v otázce dobytí země, totéž je i v té druhé s tím rozdílem, že nyní jde o Boha, o uctívání, o víru.

Náš dnešní text přímo navazuje na závěr knihy Jozue, kde čteme, že „Jozue rozpustil lid, každého k jeho dědičnému podílu“ (Joz 24,28). Všimněte si, že nenavazuje na pátý verš druhé kapitoly, na události, které se staly v Bokímu. Je to paralelní oddíl k tomu předchozímu oddílu s tím rozdílem, že popisuje události z jiného úhlu pohledu. I my se na ten dnešní text podíváme z několika úhlů pohledu. Nejprve si v rychlosti všimneme, co ten text říká o Izraeli – ve verši 17 se mluví o smilstvu, ale mnohem výstižnější je slovo prostituce. Potom se zamyslíme nad tím, jak můžeme tento text vztáhnout k sobě, do dnešní doby, do situace církve i do naší osobní situace. A nakonec si ukážeme na toho jediného soudce, který je naším skutečným vysvoboditelem, na Pána Ježíše Krista. M.

I. Prostituce Izraele

V úvodních verších našeho textu vidíme to, co bychom mohli nazvat problémem druhé generace, generace, která neznala Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal (v. 10). Jozue zemřel. Pokolení, které třicet let dobývalo zemi, se odebralo ke svým otcům, tedy zemřeli také. Izraelci se zabydlili v zemi, naučili se žít mezi Kenaanci, naučili se žít v jejich sousedství, a Kenaanci se přestali bát, Izraelci pro ně přestali být nebezpeční a z jejich Boha už si nic nedělali. Jak se to mohlo stát?

Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. (Sd 2,11; 3,7; 3,12 – 2x; 4,1; 6,1; 10,6; 13,1)

To je jednoduchá odpověď. Odpadli od Boha. Ale jde to dál:

Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě. (Sd 2,12–13)

Uctívání jiného Boha je urážkou Hospodina. To, že opustili Hospodina, neznamená, že by přestali s Hospodinem úplně počítat. Občas se stalo i tohle – např. za krále Achaze, což byl otec krále Chizkijáše. Achaz sebral všechny poklady Hospodinova domu a dal je Asyřanům, postavil si v chrámu vlastní oltář podle vzoru pohanského oltáře, který viděl v Damašku a bronzový oltář, který měl sloužit k obětem, používal k drobopravectví, tedy k věštění. Když se po jeho smrti ujal vlády Chizkijáš, nechal vyčistit Hospodinův dům a kněží více než dva týdny vynášeli nečistoté věci z Božího domu a posvěcovali ho (2Pa 29,16–17). Ale obvykle toto odpadnutí znamenalo, že kromě klanění se Hospodinu uctívali další bohy, modly. Chodili obětovat Hospodinu do Šíla nebo do Gilgálu, podle toho, kde byl stánek a schrána a kromě toho nosili oběti k posvátným kůlům baalů a prosili je za hojnou úrodu apod. Jednalo se o normální synkretismus, tedy o smíchání různých náboženství. Výsledkem bylo, že Bůh je vydal napospas nepřátelům.

Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem a vydal jej do rukou plenitelů a ti jej plenili. Vydal je napospas okolním nepřátelům, že už vůbec před svými nepřáteli nemohli obstát. Pokaždé, když vytrhli do boje, zle na ně dopadla Hospodinova ruka, jak jim to Hospodin prohlásil a přísahou stvrdil. Doléhalo na ně veliké soužení. (Sd 2,14–15)

Podívejte se na to, k čemu vede kompromis ve víře – vede k Božímu hněvu, vede k tomu, že nepřátelé vítězí, vede k tomu, že Boží lid nemůže obstát, že i když vyrazí do boje, zle na ně dopadne Hospodinova ruka a doléhá na ně veliké soužení. To je důsledek kompromisu. Jak moc to připomíná Pavlova slova, která napsal Korinťanům, kteří dělali kompromisy se světem a nejednali v lásce vůči bratrům, pohrdali Kristovým tělem, nerozlišovali tělo, proto bylo mezi nimi tolik slabých a mnozí umírali (1K 11,30). To je vzorec, který nacházíme v celém Božím slově, a je to způsob, jak se máme učit rozlišovat. Bůh byl s křesťany v Korintu, přesto na ně dopadal Boží soud. Totéž vidíme v knize Soudců. Podívejte se do toho textu:

I povolával Hospodin soudce, aby je vysvobozovali z rukou plenitelů. … Kdykoli jim Hospodin povolával soudce, býval se soudcem a vysvobozoval je z rukou nepřátel po všechny soudcovy dny. Hospodin měl totiž s nimi soucit, když sténali pod svými utlačovateli a tyrany. (Sd 2,16.18)

Tady je souhrnný popis toho, o čem budeme číst dále v knize Soudců. Bůh je plný milosti a slitování. On je věrný, i když my jsme nevěrní. Bůh má s námi soucit. Chce, abychom šli k němu, hledali ho, věřili mu, spoléhali se na něj. Když takto jedná se svým lidem, je to k naší nápravě, je to výchova, které se dostává jenom dětem, nikoliv těm, kdo Božími dětmi nejsou.

Avšak ani své soudce neposlouchali, dál smilnili s jinými bohy a klaněli se jim. Brzo sešli z cesty, po níž chodívali jejich otcové v poslušnosti Hospodinových přikázání; vůbec tak nejednali. … Po soudcově smrti si však opět počínali hůře než jejich otcové, chodili za jinými bohy, sloužili jim a klaněli se jim. Nevzdali se svých způsobů ani svého zatvrzelého počínání. (Sd 2,17.19)

Boží slovo nám tady odhaluje hloubku lidské zkaženosti. Je tady to slovo, že smilnili s jinými bohy, slovo, které by mělo být přeložené spíš tak, že jednali jako nevěstka, jako prodejná žena. Jeden biblický slovník (Anchor Bible Dict.) u tohoto slova uvádí, že mluví o opakovaném nezákonném chování, které se stalo zvykem a jehož motivem je osobní prospěch. Kromě toho se toto slovo vztahuje jenom na nezákonný sex ze strany ženy, manželky a Izrael je v hebrejštině ženského rodu a je v Písmu popisován jako žena, kterou si Bůh zamiloval. To slovo také nese význam více sexuálních partnerů a jeden z tvarů tohoto slovesa popisuje zrádnou a zatvrzelou ženu. Jednání Izraelců nebylo nějakou chvilkovou slabostí, ale byla to vzpoura proti Bohu. Jejich srdce byla zatvrzelá. Proto Hospodin vzplanul hněvem (Sd 2,20) a řekl, že nechá ty národy mezi nimi, aby jimi zkoušel Izraele (Sd 3,1), aby se izraelská pokolení naučila bojovat (3,2). Izrael byl skrze ně zkoušen (3,4), aby se ukázalo, jestli budou poslouchat Hospodinovy příkazy. Výsledek můžeme jasně vidět v posledních dvou verších našeho oddílu:

Izraelci tedy sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Brali si jejich dcery za ženy a své dcery dávali jejich synům a sloužili jejich bohům. (Sd 3,5–6)

Toto není příběh pouze knihy Soudců, ale je to příběh celého starozákonního Izraele. Bůh je povolal, aby byli jeho lidem, ale oni ho skoro nikdy neposlouchali. A nebyla to jenom doba soudců, ale většina judských králů byli muži, o nichž čteme „činil to, co bylo zlé v Hospodinových očích“. A králové severního Izraele byli takoví bez výjimky všichni. Musíme však dodat, že vždycky měl Bůh v Izraeli svůj věrný ostatek, tedy muže a ženy, kteří Boha milovali a měli nové srdce, proto Boha také poslouchali a řídili se jeho Slovem. Proto nám, křesťanům, tedy těm, kteří milují Pána Ježíše Krista, slouží Izrael jako varovný příklad a ostatek Izraele, ne vždy snadno dohledatelný, jako povzbuzení na cestě víry.

II. Poskakování na obě strany

Viděli jsme, co se dělo v našem textu, a nyní se musíme podívat na to, jak můžeme tento oddíl aplikovat do našich vlastních životů, do života našeho sboru, do života církve a společnosti obecně. Ten hlavní princip je zde zjevný, a to je poskakování na obě strany. To je to, co říká Pán Ježíš Kristus, když mluví o tom, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům (Mt 6,24), nebo jak říkáme my, že nikdo nemůže sedět na dvou židlích. Pán Ježíš v tom textu mluví o tom, že nelze sloužit Bohu a majetku, ale na základě celého kontextu Písmu můžeme ta slova aplikovat velmi široce a říci, že nelze mít dvě věci na prvním místě. Nelze sloužit Bohu a modlám. Nelze mít to nejlepší z Božího království a současně to nejlepší z tohoto světa. Nelze mít slávu u Boha a slávu u lidí. Nelze se snažit zalíbit se Bohu a současně se také snažit zalíbit lidem. Buď je tady jedno, nebo druhé. Obojí dohromady nejde.

V našem textu se na prvním místě mluví o modlářství, tedy o uctívání bohů, kteří bohy nejsou. Byly to modly všech těch národů, které zůstaly v Kenaanu – souhrnně jsou v Písmu nazývány baaly a aštartami. V naší kultuře se s tímto typem modlářství moc nesetkáme. Ne že by tady nebylo. Např. na hoře Veliz u Kublova nedaleko od Berouna je dřevěná socha pohanské modly Velese s primitivním oltáříčkem a dary, které tam lidé přinášejí. Lidé často mají sošky budhů a jiné podobné věci. Ale není to něco, co by u nás bylo masově rozšířené jako např. v některých státech Indie nebo jinde. A především, modlářství není jenom o modlách, ale je to uctívání stvoření nebo jeho součástí místo Stvořitele (Ř 1,18–23).

Co znamená uctívání? Podívejte se do toho textu v listu Římanům. Uctívání znamená vzdávat někomu čest, která náleží jenom Bohu, tedy klanět se před někým nebo prokazovat někomu či něčemu vděčnost, která paří jenom Bohu. Je to hledání bezpečí, ochrany, ujištění a zabezpečení u někoho nebo něčeho jiného, než u Boha samotného. A nemusí to být něco s fyzickou podobou, ale může to být idea, ideologie nebo systém, může to být určitý princip, který se následně projevuje konkrétním způsobem. Vím, že když se modlářství definuje takto široce, může být poměrně těžké ho rozlišit. Přesto jsem přesvědčený o tom, že právě k tomu jsme povoláni a máme to dělat, a to především v našich vlastních životech. Asi mám celkem velkou míru jistoty, že nikdo z vás, jak jste tady, nechodí pálit kadidlo nebo přinášet nějaké obětní dary na nějaká posvátná návrší nebo do chrámů jiných bohů. Ale co jiné druhy modlářství, které útočí na naše srdce a jimž snadno podlehneme?

V naší kultuře vládnou modly, které nemají zjevnou podobu jako nějaké tesané nebo lité modly – můžeme mluvit třeba o materialismu, který se projevuje konzumním způsobem života. Peníze, majetek, blahobyt, hojnost, množství, zabezpečení skrze tyto věci – to je jeden z projevů modlářství. Vede to k chamtivosti nebo hrabivosti, která je podle Písma (Ko 3,5) modloslužbou. Jenom výjimečně – jako je to v případě pověstného Harpagona – můžete hrabivost vidět přímo v akci. Obvykle se ukrývá pod pěknou fasádou. Lidi, kteří jí propadnou, nenajdete v nějakých chrámech ani na posvátných návrších – mohou klidně sedět vedle vás uprostřed církve nebo přímo na vaší židli! Je to totiž otázka srdce. Dnes se často projevuje touhou vidět to či ono, být tam či onde, navštívit ještě tuhle destinaci a tamtu, zažít ten zážitek nebo jiný, mít ještě tohle a vlastnit taky toto, zabezpečit se pro budoucnost také tím či oním … V této oblasti existuje jenom velmi jemná hranice mezi moudrostí a modlářstvím, ale o to je to vážnější a o to víc musíme zkoumat své vlastní srdce.

Jiná modla, která je úzce spojená s materialismem, je lidské sobectví. Je to modla, kterou vidíte každý den ráno, když se podíváte do zrcadla. Je to modla, která mi říká, že já jsem středem světa. Tento druh modlářství je tu od pádu Adama a Evy. Já budu svým vlastním bohem. „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Já budu určovat, co je dobré (tzn. dobré pro mě a samozřejmě i pro druhé, ale tak aby to bylo stále dobré pro mě) a co je zlé – a zase to znamená, co je zlé pro mě a co nesmím dovolit těm druhým, protože je to pro ně také zlé. Ale je to jenom Bůh, který jediný je dobrý, který může určit, co je dobré a co je zlé. A my to můžeme poznat z jeho Slova. Jedním z projevů této modloslužby je přílišný strach o sebe, strach z oběti, strach z bolesti, strach ze smrti.

A ruku v ruce s tímto modlářstvím materialismu a egoismu jde modlářství racionalismu, tedy důrazu na rozum, na tzv. čistý materialistický rozum oproštěný od čehokoliv nemateriálního, tedy duchovního, příp. duševního. Jak se to projevuje? Např. bezbřehou vírou v materialistickou vědu, což mimo jiné znamená nezpochybnitelnou víru v nedokazatelnou a nesmyslnou evoluční teorii. Nechci, abyste si mysleli, že vás nabádám, abyste nevěřili vědcům nebo lékařům či jiným odborníkům. To vůbec ne, ale musíme mít stále na paměti, že se jedná jenom o hříšné, sobecké a omylné lidi. Král Ása, který činil mnohé dobré v očích Hospodina, ve 39. roce svého kralování „onemocněl přetěžkou nemocí nohou. Ale ani ve své nemoci se nedotazoval Hospodina, nýbrž vyhledal jen lékaře“ (2Pa 16,12). Měl vyhledat lékaře? Ano! Ale na prvním místě měl volat k Hospodinu. V březnu 1939, když okleštěné území naší republiky obsadili Němci, jednou z prvních profesních organizací, která vyloučila Židy ze svého středu, byla právnická komora – lidé, kteří byli odborníky na právo a zákon. A lékařská komora je brzo následovala.

S tím souvisí ještě další druh moderního modlářství, který pěkně popisuje kazatel Anthony Forsyth v knize Císař a církev – a to je etatismus, tedy uctívání státu, vkládání důvěry ve vládu, jako by byla bohem, který se o nás vždycky dobře postará. Od nejednoho křesťana jsem v uplynulých letech slyšel, že to přece s námi vláda myslí dobře. Nečetli snad nikdy Římanům 3,10–18? Anglický spisovatel a křesťanský myslitel první poloviny 20. století G. K. Chesterton řekl na adresu sekularizující se společnosti: „Až jednou zrušíte Boha, bohem se stane vláda.“ Přesně tady dnes jsme. Jediný problém je, že křesťané to příliš nerozlišují a zůstávají stále u toho, že modlářství je ono klanění se kusu dřeva nebo kovu.

A kromě toho bychom mohli mluvit i o moderním synkretismu, kdy se do křesťanství dostávají prvky pohanství, new age a okultismu. Jde o používání nejrůznějších předmětů při bohoslužbě, automatické psaní nebo kreslení, „sebeponižování nebo tělesné umrtvování“ (Ko 2,23), společné uctívání s muslimy, Židy nebo hinduisty či jinými modláři … Mohli bychom pokračovat dál a dál. Dokonce i mnohé evangelikální církve jsou těmito praktikami zasažené. Je to jeden z důvodů, proč je na tom křesťanství tak, jak na tom dneska je. Potřebujeme zachránce!

III. Povolání soudce

Bůh povolával Izraelcům soudce, aby je vysvobozovali z rukou plenitelů (Sd 2,16). Každý z těch soudců je v kladném nebo v záporném slova smyslu obrazem Pána Ježíše Krista, tedy že na něm můžeme vidět něco z Krista nebo opak vůči tomu, jaký Pán Ježíš je. Budeme si to ukazovat, jak budeme postupně procházet knihou Soudců. V dnešním textu máme shrnutí, které nám říkal, že Bůh povolával soudce, aby vysvobozovali Boží lid. Bůh povolal jednoho jediného, aby byl vysvoboditelem skutečného Božího lidu – ne z rukou plenitelů a nepřátel, ale z moci hříchu, z moci ďábla a ze smrti. Když se měl Pán Ježíš narodit, zjevil se Josefovi ve snu anděl, který přikázal, aby si vzal Marii za manželku, ačkoliv Marie byla těhotná, a aby pojmenoval syna, který se narodí, Ježíš:

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21)

Tady je vysvoboditel, jehož Bůh povolal, aby vysvobodil všechen Boží lid, aby zaplatil za všechny hříchy svého lidu, aby svůj lid vyvedl z otroctví hříchu, aby svůj lid uvedl do svobody Božích dětí. Země, do které uvádí svůj lid, je lepší než ta, do které uvedl lid Jozue a odpočinek, který on dává, je nesrovnatelný s tím, do něhož vešli Izraelci.

Bůh nám povolal vysvoboditele, který je cele člověkem, je jedním z nás, narodil se z panny Marie, a je ve všem stejný jako my, kromě hříchu. Je to vysvoboditel, který rozumí naší slabosti, který prošel pokušením a zvítězil v něm, který se s námi může ztotožnit a my s ním. Je to vysvoboditel, který obsadil všechno, co obsadit měl. Boží slovo o něm říká, že miloval své až do konce, nebo jak bychom to mohli také přeložit, až do krajnosti, až na samotnou hranici, kterou mu Bůh určil. Není vysvoboditelem, který by ušel jenom půlku cesty a pak se zabydlel mezi Kenaanci. On šel až na kříž a nic ho od toho nemohlo odvrátit. Kvůli tomu přišel a toto své dílo dokonal. Udělal všechno, co bylo potřeba k naší záchraně, vzal na sebe naše hříchy a vynesl je na kříž, kde na ně nechal dopadnout plnost Božího hněvu – a nechal ho dopadnout přímo na sebe, protože se stal naším zástupcem. Díky jeho oběti už nebudeme souzeni kvůli našim hříchům, už nebudeme odsouzeni, protože on za všechny naše hříchy zaplatil. Zaplatil za všechna naše selhání, za všechny naše slabosti, za všechno naše stavění z věcí, které shoří – on to všechno vynesl na kříž a všechny hříchy nám odpustil. A slavně prohlásil, že je dokonáno. Takže i když nás nyní nechal mezi Kenaanci, abychom se i my naučili bojovat, abychom vedli duchovní boj, který není proti tělu a krvi, my už se můžeme spolehnout na jeho vítězství.

On neselhal ani ve svém úkolu ani ve své víře. Jako člověk, jímž se stal, do něhož se vtělil, nám ukázal, co znamená pravé a dokonalé lidství. Nikdy nekoketoval s žádným kompromisem, jeho víra i láska byla vždy plná a pevná. Stal se člověkem a už jím nemůže nebýt, proto vždy mluví o svém Otci jako o svém Bohu. A když nám Boží slovo říká, že máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly, on je tím, kdo takto Boha miloval vždycky a za všech okolností. Nebyl ani jediný okamžik, kdy by ve své lásce byť jen trochu polevil. On vždycky vykonal Boží vůli, dělal jenom skutky, které chtěl udělat Otec a říkal jenom slova, která chtěl říci Otec. Nikdy nebloudil a nemusel hledat Boží vůli jako my, nikdy se nemusel ptát, zda má udělat to či ono, ale cokoliv udělal, bylo přesně tím, co chtěl udělat Otec. Je dokonalým vysvoboditelem.

A i když byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, tak třetího dne vstal z mrtvých a žije. Už to není jako v knize Soudců, že by po smrti soudce Boží lid zase upadl do neposlušnosti a vzdoru, protože tady máme živého Spasitele, který je neustále se svým lidem. Když vyslal své učedníky, aby šli do celého světa a získávali mu učedníky, řekl jim, že je s nimi až do skonání světa. On je tady. Je přítomný, je s námi. Vložil do nás svého Ducha, který v nás přebývá a který si učinil z našeho těla svůj chrám. Mělo by nás mrazit z pomyšlení na tuto skutečnost a měli bychom se trochu krčit v bázni před ním. A kromě toho, že je stále s námi, nám dal také nové srdce, když svou krví zapečetil novou smlouvu, která znamená, že ho budeme poslouchat. Už tady není lid, jako byl ten starozákonní Izrael, ale je to lid, který miluje svého Boha. Ale ne jako Izraelci – oni říkali, že budou milovat Boha, že v něj budou věřit a budou ho poslouchat. Ale to všechno bylo z jejich síly. Ale nyní je tu nová smlouva, lepší smlouva, jejímž garantem je Bůh, který v ní zaslíbil, že on učiní, že ho budeme poslouchat, že budeme plnit jeho přikázání a jednat podle jeho Slova.

Tohle je to, co nám patří. Co nám Bůh udělil, co nám daroval. Daroval nám to stejně, jako daroval Izraeli zemi. Nyní jen potřebujeme jen jít a uchopit to skrze víru. Přijmout to, přivlastnit si to, vztáhnout to na sebe a do svého života. K tomu jsme povoláni. A stejně jako u Izraelců to ani u nás není otázka jednoho jediného dne, jedné jediné události, ale je to záležitostí celého života. Toto je víra, v níž máme žít den za dnem a v níž máme vytrvat až do konce. Oni nevytrvali. Ale my vytrváme, protože máme dokonalého Spasitele, dokonalého soudce, který nás vysvobodil a který nás povede a dovede až do samotného konce. On říká, že tam, kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Jeho jméno je Ježíš, Bůh vysvobozuje, a Immanuel, Bůh, který je s námi, Bůh, který přebývá uprostřed svého lidu. My jsme jeho lid, protože mu věříme, protože ho milujeme, následujeme ho a posloucháme.

07Sd02-06–03-06-osnova.pdf (221.91 KB)