Důsledky (Sd 3,1–4)

… aby se naučili bojovat …

Jaroslav Kernal, Praha 31. srpna 2025

Pokračujeme v našem studiu knihy Soudců. Skončili jsme na začátku třetí kapitoly, což je úvod do knihy Soudců. V sedmém verši třetí kapitoly začíná první příběh prvního ze soudců, Otníela. My do něj ještě dneska nepůjdeme, protože bych se chtěl ještě zastavit u prvních čtyř veršů třetí kapitoly. Tyto verše jsou určitým shrnutím toho, co jsme četli v předchozích dvou kapitolách. Je v nich vidět velmi jednoduché schéma toho, jak Bůh pracuje se svým lidem. To první, co uvidíme, je, že Bůh ponechává – Bůh ponechal národy, které měli Izraelci vyznat ze zaslíbené země, mezi nimi. Byl to důsledek nevěry Izraelců, jak jsme to viděli v předchozích dvou kapitolách. Pak uvidíme další důsledek, tentokrát důsledek onoho ponechání, které Bůh používá k vyučování. Izraelci se měli naučit bojovat, tedy to pokolení, které nezažilo boje. A z toho všeho vyplývá další důsledek, třetí bod dnešního kázání – Bůh zkouší. Skrze ponechání národů a skrze učení se boji Bůh zkouší svůj lid, zda ho bude poslouchat. Pojďme teď přečíst ty čtyři verše a potom se do nich pustíme. Sd 3,1–4. M.

I. Bůh ponechává

Bůh ponechal ty pronárody mezi Izraelci. Když Izraelci vyšli z Egypta, Bůh jim zaslíbil, že před nimi vyžene Kenaance. Izraelci měli ve víře jít a zabrat zemi, kterou jim Bůh dal. Bůh jim tu zemi dal. Už byla jejich. Dostali ji. Stačilo tam dojít a zabrat ji. Když po pár týdnech cesty z Egypta došli na hranice Kenaanu, vyslal Mojžíš zvědy, aby zemi obhlídli, dvanáct zvědů, po jednom z každého pokolení Izraele. Zvědové se vrátili a potvrdili, že země je dobrá, že je úrodná, přinesli dokonce něco z plodů té země. Ale … Jsou tam obři. A mají veliká opevněná města. Deset zvědů z dvanácti propadlo malověrnosti a beznaději. Dostali strach a svými pomluvami pohaněli tu zemi všemu lidu, takže lid se v nevěře odvrátil od Hospodina (Nu 14,36–37). Všimněte si, jak málo stačí k tomu, aby bylo něco zničeno.

Moudrost je lepší než válečné zbraně, mnoho dobrého však zničí jediný hříšník. (Kaz 9,18)

Deset mužů zničilo víru šesti set tisíc mužů. Jen dva zůstali věrní – Káleb a Jozue. Proto muselo celé to pokolení zůstat na poušti. Proto byl vstup do zaslíbené země odložen o čtyřicet let. Z Božích zaslíbení se nic nezměnilo – země byla darovaná Izraelcům, měli tam ve víře jít a zabrat ji. Ale to pokolení, které vyšlo z Egypta, do ní vejít nesmělo. Důsledkem jejich nevěry bylo čtyřicet let strávených na poušti, kde celé to pokolení kromě oněch dvou zemřelo. Jozue převzal štafetu vedení po Mojžíšovi, protože ten nedosvědčil Boží svatost a ani on do země nevešel. Mohl ji pouze zdálky spatřit. Jozue převedl Izraelce přes Jordán a začalo dobývání země. Kdybychom četli knihu Jozue, viděli bychom, jak Bůh Izraeli žehnal, jak je provázel na každém kroku, Když bojovali u Gibeónu Hospodin vrhal na Kenaance kameny z nebe a pobitých těmi kameny bylo víc, než kolik jich pobili Izraelci. Během třiceti let, kdy je vedl Jozue až do jeho smrti Izraelci dobyli celou zemi, ale neobsadili ji a nevyhnali všechny ty národy, které vyhnat měli, nepokáceli posvátné sloupy a nerozbořili oltáře kenaanských model. Někde se dokonce báli těch národů, protože měly železné vozy, někde před nimi dokonce utekli. Nechali pozůstatky těch národů dál žit mezi sebou. Nakonec se s tím nějak smířili, že Kenaanci žijí v sousední vesnici, že se Pelištejci vrátili do dobytých měst a obnovili je. Ti, kteří dlouhá desetiletí dobývali Kenaan, nechali své – za tu dobu už dospělé – syny doma, kde bylo bezpečno, kde měli všechno, co potřebovali, kde nemuseli bojovat a kde si zvykli na stav věcí. Vyrostlo pokolení, které neznalo veliké Boží skutky, které pro Izraele učinil. Vyrostlo pokolení, které začalo pošilhávat po pohanských modlách, které si začalo hledat manželské protějšky mezi pohany, pokolení, které se začalo odvracet od Hospodina. Přestali dobývat zemi a obsazovat ji a Bůh přestal před nimi vyhánět ty pronárody. A nakonec Bůh říká, že je ponechá mezi nimi. Že je nevyžene.

Víme, že všechno, co máme, máme od Boha. A víme, že to není automatické – Bůh nám daroval víru, ale on za nás nevěří. Dal nám zrak, ale nedívá se za nás. Nechodí za nás do práce, neslouží bratrům a sestrám v lásce. Nechodí za nás ve víře a neroste za nás v milosti. To jsou zodpovědnosti, které dal nám. A pokud jednáme v poslušnost, což je v tomto smyslu ekvivalent víry, on jedná, on otevírá dveře, on vyhání národy.

Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. (Zj 3,8)

Chtěl bych zdůraznit dvojí zodpovědnost. Na prvním místě zodpovědnost každé generace za sebe. Víra není něco, co člověku jen tak spadne do klína. V určitém slova smyslu to samozřejmě tak je – víra je dar, stejně jako zaslíbená země byla darem. A není darem pro každého, ale je darem pro vyvolené. Izraelci měli do té Bohem jim darované země vstoupit, měli ji obsadit, měli vybít a vyhnat pohanské národy, měli se v té zemi usadit a chránit ji před tím, aby do ní přišel někdo jiný. Víra také není něco, co jednou přijmete, a ono to pak nějak funguje jaksi samo. I my musíme obsadit to, co nám Bůh daroval. Přijímat z jeho ruky to, co nám dává. V tomto smyslu je to naše posvěcení – v něm máme růst. Krok za krokem vypuzovat hřích ze svého života, skrze víru v Pána Ježíše Krista nechat Ducha svatého, aby hřích vypuzoval z našeho života. Juda napsal křesťanům výzvu, aby zápasili, bojovali za víru jednou provždy odevzdanou Božímu lidu (Ju 3). To je úkol a zodpovědnost každé generace. Každá generace křesťanů se musí postavit na své vlastní nohy, musí si vybojovat a uhájit svůj prostor, svou víru, svou teologii. Nestačí se spolehnout jenom na to, co udělali ti před námi. Každá generace musí mít svůj osobní vitální vztah s Pánem Ježíšem Kristem a postavit se na pevné základy Božího slova. Ta druhá generace Izraelců v knize Soudců to neudělala. A vedlo to k jejich pádu. Totéž můžeme stále znovu vidět v historii Kristovy církve.

Ruku v ruce s tím jde ta druhá odpovědnost, což je odpovědnost první generace vůči té druhé a dalším. V tom našem textu vidíme selhání na obou stranách a důsledky, jaké to mělo. Pavel napsal svému milovanému synovi ve víře Timoteovi:

A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše …

To je ta první zodpovědnost – zodpovědnost každé generace za sebe sama, za to, abychom my, vy i já, byli silní v milosti, abychom byli touto milostí posíleni a posilováni, mohli skoro bychom říct vycvičeni, jako když se posilují svaly. Cvičíte se v milosti? Posilujete se milostí Krista Ježíše? A Pavel pokračuje tou druhou zodpovědností – podívejte:

… a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2Tm 2,1–2)

Všimněte si, jak daleko se Pavel dívá. V tom jediném verši jsou čtyři generace. Ale mnoho křesťanů dnes žije tak, jako kdyby vůbec nezáleželo na tom, co bude po nich. Problém je, že přijali konzumní způsob života (tady a teď a „já“ uprostřed) a ten aplikují do svého křesťanského života. Do celého svého života – jako kdyby to, co se netýká přímo mě, vůbec nebylo. To není moje věc, tím se nemusím zabývat. Izraelci se tím nezabývali – a mohli říct, že měli dost práce, hodně bojů a těžkostí, takže nebyl čas na další generaci. Ale důsledky se dostavily. A vždycky se dostaví. Co člověk zaseje, to také sklidí.

II. Bůh vyučuje

Izraelci zaseli nevěru. A když je Bůh káral kvůli této nevěře, nečinili – pouze hořce plakali (Sd 2,4), ale byl to pláč podle těla, pláč lítosti nad sebou samým, nikoliv pláč nad příčinami, ale pláč nad důsledky. Pláč kvůli tomu, že se teď budeme mít špatně, protože Bůh … nevyžene ty národy, ale ponechá je mezi námi. Nechtěli bojovat, nechtěli si ušpinit ruce, nechtěli se postavit za Boha, nesnášeli konfrontaci, byli změkčilí a jejich mužnost byla zdegenerovaná, jak říká Ch. Spurgeon. Když jim jejich sousedi řekli, aby šli s nimi uctívat baal, tak šli. Byli nevěrní. Ale Bůh je věrný, i když my jsme nevěrní. Ale když jsme nevěrní, neznamená Boží věrnost to, že nebudeme muset nést následky své nevěry. V případě Izraele, kdy Bůh ponechal ony národy mezi Izraelci, to znamenalo, že se to pokolení, které nezažilo boje, bude učit bojovat. Bůh je bude skrze tento osten vyučovat tomu, jak se mají spoléhat na něj samotného.

Bůh chce, aby se pokolení, které nezažilo boje, naučilo bojovat. Bůh není pacifista. Jsou křesťané, kteří jsou pacifisté, ale oni se mýlí, protože Bible nic takového jako pacifismus neučí. Náš text učí zjevný opak. Máme tady pokolení, které nezažilo boje, které žilo v klidu a v nějaké formě pokoje. Kazatel Jan Rosácius Hořovský doprovázel české pány na jejich poslední cestě na popraviště na Staroměstském náměstí 21. června 1621. O pět let dříve kázal v kostele u sv. Mikuláše na Staroměstském nám. kázání o Božích soudech, O hladu. Toto kázání následně vydal tiskem – zjevně myslel na další generace. A v předmluvě k tomu kázání píše: „Lidé by se měli co nejvíce starat o to, aby vnímali dobu, a to jak rozšíření hříchu, tak i přicházející Boží soudy. Měli by být včas vedeni k pokání, aby se upřímně obrátili k Bohu a utišli jeho hněv, dříve než Pán Bůh vytáhne své připravené metly, napne luk a vytasí meč, aby to vše položil na naše hlavy. Pokud bylo někdy nutné takové napomínání, žehrání, kázání a volání lidu k pokání, je to právě teď. Neboť doba je tomu skutečně nakloněna, když vidíme, že lidé žijí v hrubé lhostejnosti (v zhovadilé bezpečnosti), bez zábran páchají hříchy, nešvary, světské marnosti, radovánky a kratochvíle, které považují za vznešené, a dokonce je mají raději než svaté ctnosti. Na Boží slovo nedbají a na věrné kazatele se dívají s pohrdáním a lehkomyslně. Nemilují Boha, nestoudně přestupují jeho přikázání, projevují vůči bližním nelásku, nesvornost a pohrdání. A spravedlivý Pán Bůh vidí, že celý svět hřeší, a tak se ve svém spravedlivém hněvu ohlašuje.“

V tom textu mě opravdu oslovila ona zhovadilá bezpečnost, jak to Rosácius pojmenoval. Před čtyřmi stoletími to bylo podobné, jako je to dneska a zdá se, že se to nelišilo od doby před necelými třemi a půl tisíci lety, od doby Soudců. V našem textu vidíme důsledky. To pokolení se musí naučit bojovat. A tady se musíme vrátit k tomu předchozímu bodu, k oné zodpovědnosti, kterou na nás Bůh klade. I když nějaké pokolení nežije v době války, má se učit bojovat a má také další generaci učit bojovat. A pro nás, pro křesťany, to samozřejmě neznamená učit se umění války, ale učit se jít ke kořenům, na počátek, učit se pod tlakem a v nějaké tísni. A učit těmto věcem další generaci. Když Pavel s Barnabášem navštěvovali církve, které založili, říkali:

Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. (Sk 14,22)

Myslím, že toto je důležitá věc, kterou potřebujeme mít stále na paměti. Toto je podle mne ekvivalentem těch bojů, které měli vybojovat Izraelci v zaslíbené zemi. A oni v tom selhali, protože nenaučili další pokolení bojovat a nepředali jim Hospodinův příkaz podmanit si, vyhnat a vyhladit národy, které v té zemi dosud žili. Právě tak se i my máme připravovat na mnohá soužení, na zkoušky, které přijdou. Není důležité, že nyní žijeme v pokoji, v mnohém blahobytu a prosperitě. Boží slovo nám jasně říká, že kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2Tm 3,12) – je to jenom otázka času. Bůh někdy ze své milosti na nějakém omezeném místě dopřeje některé generaci – a výjimečně i několika generacím – pokoj a bezpečí. Ale potřebujeme si uvědomovat, že to je výjimka, která je na jedné straně dílem Boží milosti, a na druhé straně – a tom budeme mluvit za chvíli – Boží zkouškou. Proto se musíme neustále vracet do Božího slova a připomínat si, že v tomto světě jsme a vždycky budeme outsideři. A pokud nás svět nějak chválí, měli bychom být velmi na pozoru, protože to dost možná znamená, že jsme sešli z úzké cesty Kristovy a nacházíme se na široké cestě světa. Jsme tady cizinci, jsme ve světě, který leží ve zlém, proto bychom neměli očekávat, že nás svět bude přijímat. Může se to dít a může to být skutečné požehnání od Pána, ale nikdy bychom to neměli přijmout jako normu a očekávat něco takového. Opak je pravdou. Nečekal jsem to, ale měl jsem to čekat – to byl první bod Petrova kázání z minulého týdne. Je pro nás tak snadné zabydlet se v tomto světě, takže se rychle a snadno dočkáme věcí, které jsme nečekali, ačkoliv jsme je měli čekat, protože Bůh nám o nich řekl ve svém Slově. Tohle je ten druh boje, který vedeme na této straně kříže. Je to boj o naše posvěcení, o růst v poslušnosti Bohu a jeho slovu, boj o šíření evangelia. A na tento boj máme připravit také další generaci, a postarat se o to, aby byly připravené i ty následující. Každý na tom má svůj podíl – jako tělo Kristovo sloužíme každý svým obdarováním, tím darem milosti, který nám byl dán. A všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svědky Pána Ježíše Krista, abychom mluvili o něm, abychom se navzájem sdíleli o svém životě s Pánem, o svých zkušenostech s ním, o své lásce k němu, i o svých selháních. To je způsob, jak máme sloužit. Nepotřebujeme nějakou speciální službu, stačí, když budeme věrnými svědky. Stačí, když porosteme v lásce k Pánu Ježíši, tedy v posvěcení – to je náš každodenní boj a je to ten nejtěžší boj v našem životě, protože máme zapírat sami sebe a prokazovat lásku jedni druhým. A to není nikomu z nás vlastní. K tomu potřebujeme moc Ducha svatého. K tomu se potřebujeme upnout na Pána Ježíše Krista, který je tím naším soudcem, vysvoboditelem, který je naším králem. Znamená to, že se každý den musíme poddávat jeho vládě a podřizovat se pod jeho mocnou ruku. To je způsob, jak se sami učíme bojovat a tím, že se o tom dělíme s ostatními, připravujeme na stejný boj také druhé, další generace. Není to složité, že? Stačí chodit s Pánem Ježíšem Kristem. A to už nás vede k poslední věci, k dalšímu důsledku, který z toho vyplývá.

III. Bůh zkouší

Hospodin ponechal tyto pronárody mezi Izraelci, aby je jimi zkoušel a aby je naučil bojovat. Bůh prověřuje víru svého lidu skrze zkoušky, které přicházejí. Izraelci plakali, když slyšeli o tom, co se Bůh rozhodl udělat. Křesťané mají jednat úplně jinak! Vzpomeňte si na to, co nám říká Jakub:

Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. (Jk 1,2)

Bůh nás rozsvěcuje, abychom svítili ve tmě – máme svítit jako město postavené na hoře. Jak to rozsvícené město vypadá? V tomto Božím městě, říká Jakub ve svém listu, bohatství nic neznamená, není tam stranictví, jazyk je ochočen Duchem svatým, už nežijeme pro své plány, protože jsme zaneprázdněni potřebami druhých. Ale nejúžasnější věcí je reakce na problémy, které přicházejí. Jednou z nejtěžších oblastí našeho života jako křesťana je to, jak se máme vyrovnávat se zkouškami. Jak máme jako věřící reagovat na zkoušky a pokušení, která přicházejí? Křesťanský život je plný problémů. Většinou nejsou vítané a očekávané. Někdy přicházejí postupně a někdy se na nás sesypou a úplně nás zahltí. Zkoušky dělají dvě věci: Odhalují charakter a budují ho. Náš zbožný charakter musí být vidět právě ve zkouškách. Potřebujeme mít správný postoj ke zkouškám. Tímto postojem je radost.

Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1Pt 4,12–13)

Radujte se, když přicházejí zkoušky! To je postoj víry. Nezáleží nakonec na tom, o jaké zkoušky se jedná a čím jsou způsobené. Faktem je, že mnoho věcí si v našich životech způsobujeme sami – stejně jako Izraelci v našem textu – jsou jenom důsledkem našich hříchů, našich chyb, našich selhání nebo kompromisů. Ale zkoušky přicházejí i skrze věci, které nemusí být nutně důsledkem ničeho v našich životech. Může to být řada úplně běžných, každodenních věcí – to, že nemůžeme nastartovat auto, kolega v práci, který má špatný den a dává nám to najevo, propuštění z práce, nebo jen špatné počasí nebo neočekávaný problém, který se náhle objeví. Vzpomeňte si na Jóba – nebyl pronásledován kvůli víře, neudělal žádný kompromis, jehož důsledky by musel nést, nebyl tady žádný jeho hřích – „jenom“ ďábel ho chtěl prosívat. A úplně stejně může někdy prosívat i nás. I učedníky si vyžádal, aby je mohl zkoušet. Ale pamatujte také na to, že Pán Ježíš za ně prosil, aby jejich víra neselhala. A úplně stejně se dneska přimlouvá za nás. Máme u Otce Přímluvce – Ježíš Krista, toho spravedlivého (1J 2,1). Ve dne v noci se za nás přimlouvá. A to dokonce i ve chvíli, kdy čelíme zkouškám, které jsme si upletli svou vlastní hloupostí, svým hříchem, svou nevěrou, svou zbabělostí nebo slabostí. On se za nás přimlouvá. A nic nás nemůže oddělit od jeho lásky. Ani zkoušky, které přicházejí. Ty nás mají zocelit.

Na těchto zkouškách se má ukázat, zda a jak budeme Pána poslouchat. Přesně s tím souvisí křesťanská radost, s naplněním Boží vůle, tedy s poslušností Pána a jeho Slova. Náš text říká, že ty národy tam zůstaly, aby se ukázalo, „budou-li poslouchat Hospodinovy příkazy, které přikázal jejich otcům skrze Mojžíše“ (Sd 3,4). A kniha Soudců je dokladem, že Izrael neposlouchal, že to byl lid tvrdého srdce, že to byl nevěřící lid, tělesný lid. Jenom ostatek v Izraeli byl duchovním lidem – a občas to byla skutečně jenom hrstka lidí.

Naše situace je v mnohém jiná, ale ten princip zůstává stejný. My jsme duchovním lidem, jsme tím skutečným Izraelem, jsme ti, kdo byli vykoupeni obětí Pána Ježíše Krista, kdo byli očištěni jeho krví, máme nové srdce a Bůh do nás vložil svého Ducha. Kde není Duch svatý, tam nejsou věřící lidé, a kde jsou věřící lidé, tedy ti, kdo milují Pána Ježíše Krista, tam bude vždycky přítomen také Duch svatý. A Duch svatý působí dvě důležité věci – svědčí o Pánu Ježíši Kristu, ukazuje na něj, vyvyšuje jej, oslavuje ho a vede k lásce k němu – to je ta první věc. A ta druhá, kterou činí – to je poslušnost srdce. On, Bůh Duch svatý, v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13), tedy posloucháme a plníme Boží vůli, která je zjevená v jeho Slově. V tomto se naše situace diametrálně liší od situace starozákonního Izraele. Ale ten princip, který je tady ukázaný, zůstává stejný. Do našich životů budou přicházet nejrůznější zkoušky, které budou prověřovat naši víru, tedy zda je opravdová, zda je vypůsobená Duchem svatým nebo je tělesná a vychází z nás. Zkoušky mají moc odhalit, jak to v našem životě je. Neodhalí to jedna zkouška a nemůžeme se radovat a myslet si, že je to všechno jasné, když obstojíme v jedné nebo dvou zkouškách.

Plnost radosti nás čeká až v cílové pásce, až na konci, kdy budeme moci spolu s Pavlem vyznat:

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2Tm 4,7–8)

Kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mk 13,13). Tohle je důvod, proč potřebujeme zkoušky – abychom se naučili bojovat, abychom se naučili chodit ve víře a v závislosti na Pánu Ježíši Kristu, abychom u něj hledali svou oporu a sílu. On je tím zdrojem, on je tím, kdo ji dává, přimlouvá se za nás právě teď, jde před námi a prošlapává nám cestu. Podepírá nás, když jsme slabí a ukazuje nám východiska, když nevíme, kudy kam. On je ten Bohem povolaný soudce, který nás vysvobozuje, když jsme v nesnázích a když se zabydlujeme v tomto světě. On je ten vojevůdce, který jde v čele svého vojska a poráží nepřátele. On chce, abychom ho následovali, abychom se ho drželi, abychom se na něj spoléhali – ne na sebe a na svou sílu, ale na něj a na jeho moc, na jeho pomoc. On nám zaslíbil, že před námi vyžene všechny naše nepřátele, náš hřích, smrt i toho, který smrtí vládne, pokušitele, ďábla. Proto mu patří naše oddanost, naše vděčnost i naše chvála. Amen.

Sd3-1–4-osnova.pdf (223.47 KB)