Bůh potvrzuje Gedeóna (Sd 6,33–40)

Odvážná modlitba ujištění

Jaroslav Kernal, Praha 26. října 2025

Dneska naposledy otevíráme šestou kapitolu knihy Soudců a příště už půjdeme dále. Máme před sebou jeden z příběhů knihy Soudců, který patří k těm známějším, a to je Gedeónovo rouno. Někdy je tento příběh vykládán jako důkaz víry, někdy jako důkaz nevěry, skoro na hranici pokoušení Boha. My se na něj pokusíme podívat v kontextu celého oddílu a uvidíme, jak milostivý a milosrdný Bůh tímto způsobem znovu posiluje a také potvrzuje Gedeóna. Ten příběh je velmi silný a velmi povzbuzující, takže věřím, že i vy budete posíleni ve víře a povzbuzeni Božím slovem. Pojďme teď přečíst těch pár veršů ze závěru šesté kapitoly knihy Soudců.

Máme tady krátký příběh, který je završením celé šesté kapitoly. Vzpomeňte si, jak tak kapitola začínala – Bůh vydal Izraelce do rukou Midjánců, kteří pravidelně přicházeli a ničili zemi. Dělali to sedm let. Zaplavovali zemi v ohromném množství lidí i stád. Izraelci se před nimi schovávali v horách, roklích, jeskyních a soutěskách. „Izrael byl od Midjánců úplně zbídačen“ (Sd 6,6). Proč se to dělo? Protože Izraelci se dále dopouštěli toho, co bylo zlé v Hospodinových očích (Sd 6,1). Přesto Bůh nezapomněl na svůj lid, i když Boží lid zapomněl na svého Boha. Bůh navštívil jednoho muže z pokolení Manases, Gedeóna, když ve skrytosti, v lisu, mlátil obilí. Mimochodem, kolik myslíte, že mohlo Gedeónovi být let, když se setkal se Bohem v Ofře, pod posvátným stromem, který patřil jeho otci?

Nevíme, kolik mu bylo, ale zjevně to nebyl žádný mladíček. Za dnů Gedeóna žila země v míru po čtyřicet let a na konci těch čtyřiceti let zemřel Gedeón v utěšeném stáří (Sd 8,28.32). V době našeho příběhu už měl Gedeón několik synů a ten nejstarší z nich, Jeter, s ním byl v boji. Ale Boží slovo nám říká, že se bál vytasit meč a zabít dva midjánské krále, které zajali, protože to byl ještě chlapec (Sd 8,20). Takže bych to tipoval, že mu bylo někde mezi 35 a 40 lety. Tak to jsem chtěl zmínit jen na okraj, abychom si mohli lépe představit, o kom tady mluvíme. Gedeón nebyl chlapec, jako byl třeba David, když se postavil proti Goliášovi, ale byl to muž, otec několika synů.

Hospodinův anděl ho nazval statečným válečníkem (Sd 6,12) a řekl mu, že ho posílá, aby vysvobodil Izrael z rukou Midjánců. A Bůh dodal, že bude s ním. To se stalo, když byl Gedeón povolán Bohem, aby byl soudcem a vysvoboditelem. Při tomto prvním setkání se Gedeón znovu ujišťoval, že skutečně mluví s Bohem a Bůh Gedeóna ujišťoval, že je opravdu tím, kým je. A Gedeón získal pokoj a postavil Bohu oltář, který nazval Hospodin je pokoj (Sd 6,24).

Minule jsme viděli, jak Bůh znovu ke Gedeónovi promluvil – ještě tutéž noc, kdy se s ním setkal a dal mu úkol – chtěl, aby začal ve svém vlastním domě a aby zbořil baalův oltář a pokácel posvátný háj nebo kůl. Gedeón šel a udělal to, i když se bál. Ale Bůh ho posílil skrze muže z jeho domu a zastal se ho skrze jeho vlastního otce, jehož oltář rozbořil. To jsou skutečně velmi povzbuzující věci, které musely Gedeóna povzbudit a budovat jeho víru. A viděli jsme nakažlivost této víry, jak věrnost v malých věcech vede k těm větším.

I. Duch vyzbrojil Gedeóna

Náš dnešní oddíl začíná popisem celkové situace:

Celý Midján spolu s Amálekem a syny východu se spojili, přešli Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu. (Sd 6,33)

Nastal čas sklizně, takže se objevili Midjánci a spolu s nimi také Amálekovci a synové východy, tedy Izmaelci. Přitáhla obrovská horda, o něco dále čteme, že jich bylo sto třicet pět tisíc (Sd 8,10), a přišli dělat svou oblíbenou činnost – plenit, loupit, drancovat, zabíjet, ničit. Nemá to nic společného s rozbořením baalova oltáře Gedeónem, o němž jsme mluvili minule. Midjánci ani Amálekovci neuctívali baala. Rozboření baalova oltáře, který patřil Gedeónovu otci Jóašovi, byla skutečně zkouška, kterou musel Gedeón projít. Bůh nikomu nesvěří velké věci, pokud není věrný v malých. Problém je, že lidé si často uzurpují ty velké věci a to ničí jejich charakter ještě dříve, než mohl být nějakým způsobem vytvarován. Ale Gedeón obstál, jeho charakter sice nebyl dokonalý, jak to uvidíme dál, ale byl dostatečně připravený na to, aby splnil poslání, k němuž ho Bůh povolal – tedy vysvobodit Izrael z rukou Midjánců. Takže nyní můžeme v našem textu číst:

Avšak Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici, a tak svolal k sobě Abíezerovce. (Sd 6,34)

Tady se musíme na chvilku zastavit, protože tady je něco velmi zajímavého. Na jedné straně tady vidíme něco, co jsme viděli i u těch předchozích soudců – byl to Bůh sám, kdo nějak pohnul Gedeónem, takže Gedeón viděl, že teď je čas zatroubit na polnici. Víte, my nevíme, jak to Gedeón poznal, že dneska je čas zatroubit na šófar a svolat Abíezerovce – to byla jedna ze šesti čeledí pokolení Manases, té poloviny kmene, která zůstala věrná. Polovina kmene Manases se rozhodla, že nevejde do zaslíbené země, ale že společně s Rúbenovci a Gádovci zůstanou na druhé straně Jordánu. Ale polovina šla dál a šesti čeledím Jozue rozdělil zemi. Abíezerovci byla jedna z těch čeledí. Předtím, v noci, ke Gedeónovi Bůh promluvil a dal mu jasné instrukce, co má udělat. Ale teď to bylo jinak. Možná Gedeón reagoval na nějaký impuls nebo zprávu, možná na nějaké bezpráví, o němž se doslechl, což by bylo podobné, jako u těch předchozích soudců. Museli nějak vědět, že Bůh chce, abych jednal právě takhle, museli být vnímaví na to, co se dělo kolem nic, aby viděli ruku Boží a následovali ji.

Nicméně je tady ještě jiný úhel pohledu, protože v našem textu stojí, že se Gedeóna vyzbrojil Duch Hospodinův. Nevím, co si představíte pod tím, že Duch Boží vyzbrojil Gedeóna – asi to nikdo z nás nechápe úplně doslovně, že by mu Duch Boží dal nějaké zbraně. Takže to chápeme spíš v tom obrazném slova smyslu, což je také doslovný smysl, protože nejen my, ale i Písmo někdy používá obrazný způsob vyjadřování – takhle to přeložili např. Kraličtí. Ale když se podíváte ještě do dalších překladů, tak možná budete překvapeni, jako jsem byl já. V B21 čteme, že na Gedeóna sestoupil Duch Hospodinův. To nám něco připomíná, že? Letnice. Jeruzalémský překlad říká, že Gedeóna Duch Boží zahalil. Gedeón v něm byl skryt. A můj oblíbený studijní překlad Pavlíkův říká, že Gedeóna na sebe vzal Duch Hospodinův, a v poznámce uvádí doslovné čtení, tedy Gedeónem se oděl nebo v Gedeóna se oblékl, což znamená, že do něj vstoupil a naplnil ho. Přesně takto to překládá slovenský překlad Roháčkův a stejně tak i Septuginta nebo některé anglické překlady. Myslím, že to je nádherné vyjádření a velmi pěkně ukazuje, kdo tady působí, kdo je aktivní. Duch Boží si oblékl Gedeóna jako kombinézu. Prostě ho naplnil. Samozřejmě vidíme, že ten význam je stále tentýž – Gedeón byl naplněn Duchem, byl jím posílen, zmocněn, ale ten důraz je více na Duchu Božím než na Gedeónovi.

Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že na ně sestoupí moc z výsosti, kterou budou vyzbrojeni (Lk 24,49), že dostanou sílu Ducha svatého a budou mu svědky po celém světě (Sk 1,8). A tohle je zaslíbení nové smlouvy, které platí pro každého, kdo má nové srdce, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista – „Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich“ (Ez 36,27). Ve staré smlouvě to byli jednotlivci, kterých se Duch Boží takto zmocňoval – a vždycky to bylo svrchované dílo Boží, zda Bůh bude takto s někým jednat nebo ne. V nové smlouvě je to základ, na němž staví všechen Boží lid. Je to zaslíbení, které nám Bůh dal a které ve víře přijímáme. Ale možná ho ne vždycky přijímáme v hojnosti a v té plnosti, kterou se Bůh rozhodl dát. Je jenom jediný způsob, jak to můžeme zlepšit – že půjdeme k Pánu Ježíši Kristu, protože v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3), v něm nás Bůh obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů (Ef 1,3), v něm jsme vykoupeni, v něm máme odpuštění hříchů, v něm jsme zahrnuti Boží přebohatou milostí, v něm jsme přijati za syny, on je náš pokoj, on je naše spravedlnost i naše posvěcení. On je naše vzkříšení, on je náš život, on je naším vším. V něm máme všechno a bez něho nemáme nic. V něm nacházíme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, ale mimo něj je možná mnoho v tuto chvíli atraktivních věcí, ale všechny nakonec přivedou do záhuby ty, kdo se po nich vydají.

Gedeón byl tedy naplněn Duchem svatým, ale nezačal ani prorokovat ani mluvit v jazycích, ale troubil na trumpetu nebo na roh. Svolával bojovníky. A z toho textu to tak trochu dýchá, že Gedeón možná vůbec netušil, co přesně se děje, co dělá, když troubí na polnici a svolává bojovníky. Duch se ho zmocnil.

II. Gedeón volá k Bohu

Troubení na polnici byl signál, který k němu přivedl členy jeho klanu, Abíezerovce. Kromě toho rozeslal posly k dalším čeledím Manasesa, k Ašerovi, Zabulónovi a Neftalímu. Začalo se k němu scházet vojsko. Gedeón byl v Manasesovi, kde se k němu shromáždili lidé z jeho pokolení a další mu šli naproti. Ale mezi nimi byla více než sto tisícová armáda plenitelů.

A navzdory tomu, že Gedeón už dostal tolik odpovědí a ujištění od Boha a navíc byl ještě naplněn Duchem svatým – i když možná to bylo právě proto, že byl naplněn Duchem svatým, protože náš text to neříká – Gedeón se rozhodne znovu požádat Boha u ujištění. A to je to jeho rouno. Doufám, že všichni víme, co je to rouno, že to je ovčí kůže pěkně s tou vlnou, vydělaná ovčí kůže s vlnou.

Gedeón má otázku – vážnou otázku, na kterou už několikrát dostal odpověď. „Opravdu chceš skrze mě vysvobodit Izrael, jak jsi řekl?“ Všimněte si těch slov „jak jsi řekl“ – on ví, že mu to Bůh už řekl. Už dostal odpověď. Přesto chce další ujištění. A nechce žádné obyčejné ujištění – v podstatě chce zázračné ujištění. Gedeón má svolané vojáky. Další mu jdou naproti. U sebe má dvaatřicet tisíc mužů, Manasesovců. To je asi o čtvrtinu víc, než kolik lidí je zaměstnáno v naší armádě. A je to osmkrát víc, než kolik máme v naší armádě bojeschopných vojáků. Třicet dva tisíce mužů čeká na to, co řekne Gedeón. A Gedeón neví. Chce mít jistotu, že Bůh bude skutečně s ním, jak slíbil. A tak se modlí – a modlí se velmi odvážně.

Bude-li rosa jenom na rouně a všude po zemi bude sucho, poznám, že mou rukou vysvobodíš Izraele, jak jsi řekl. (Sd 6,37)

Jakkoliv se nám může zdát, že jsou tady pochybnosti – a nejspíš tady byly, protože jinak by to s tím rounem nedělal, že, přesto si nemůžeme nevšimnout, že Gedeónova víra roste s každým dalším krokem, který dělá v poslušnosti Bohu. Ví, co mu Bůh řekl, přesto chce další ujištění. A když ho dostává, tak se modlí znova. A podívejte se do verše 39 – koho vám tady Gedeón připomíná? On se modlí jako Abraham, který se přimlouval za Sodomu. „Nechť proti mně nevzplane tvůj hněv…“ On ví, ke komu se modlí. Věděl o Bohu a věděl o něm poměrně mnoho. Věděl o Boží svatosti, i když ještě donedávna si z ní asi nic moc nedělal. Ale potom se setkal s Božím poslem nebo andělem. A když pochopil, s kým se setkal, dostal strach. Ale s ním přišlo i ujištění od Boha a pokoj. Hospodin je pokoj. To je úžasná práce Božího ducha v životě člověka – takhle Gedeóna mění. Tady máme před sebou člověka, který je naplněný bázní před Hospodinem. Rozumí tomu, kdo je Bůh, ví, jak velké věci Bůh dokáže, a nebojí se modlit za takové veliké věci – i když po pravdě rosa na rouně není nic extra velikého a zázračného. Není to jako rozdělení moře nebo chození po vodě. Ale je to zázrak. A Gedeón se za něj modlí.

Jednoduše chce mít jistotu, že Bůh je a bude s ním. A tak se modlí. A modlí se ve víře. Tady je modlítba víry, která mnoho zmůže. Není to složitá modlitba, není v tom nějaká technika, není to nějaké opakování do omrzení. Je to úplně jednoduchá a prostá modlitba – Gedeón řekl jednu větu, položil na humno to rouno a šel spát. I když abych něco nezamlčel – je to jedna z modliteb víry. Pavel se ve víře modlil třikrát kvůli ostnu v těle. Daniel se ve víře modlil a postil dvacet jedna dnů, než dostal od Boha odpověď. Izák se dvacet let modlil za svou ženu Rebeku, než otěhotněla. To všechno jsou modlitby víry. Ale chtěl bych zdůraznit tu jednoduchost a prostotu, kterou zde nacházíme. Bože, prosím, učiň toto – a potom ve víře jdu. A samozřejmě, Gedeón věděl o svém povolání, věděl, kam má jít, věděl, že to je Boží cesta. Ale i my víme mnoho věcí ohledně toho, co máme dělat, jak máme žit, jak máme chodit s Bohem. Ale ta jednoduchost … ona je často těžká … a většinou není vůbec přitažlivá … Jsou mnohem přitažlivější věci.

Představte si ten zástup Izraelců, které svolal prorok Elijáš na horu Karmel, jak fascinovaně sledují baalovy proroky, kteří půl dne křepčí kolem baalova oltáře, volají na baala, řežou se noži a píchají se oštěpy, až z nich krev cáká. Živě si dovedu představit, jak si lidé říkají – to je modlitební nasazení, tak to má vypadat. Elijáš je povzbuzoval, ať volají víc, že se jejich bůh možná začetl na záchodě do starých novin … Pak přišla řada na Elijáše. Rozsekal býčka na kusy, dal na dříví, zalil vodou a řekl:

Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě. (1Kr 18,36–37)

A to bylo všechno. Ti lidé museli být zklamaní. Ale – z nebe spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil (v. 38). Když to lid spatřil, padli na tvář a volali: „Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!“ (v. 39). Nebo si vzpomeňte na Naamána, syrského generála, který byl malomocný a přišel si pro uzdravení za prorokem Elíšou. Jak byl naštvaný jednoduchou věcí, kterou mu Elíša vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ (2Kr 5,10).

Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘“ (2Kr 5,11)

Gedeónova víra byla jednoduchá a mocná. A Boží odpověď byla jednoznačná.

III. Bůh odpovídá

Kdybyste si z dnešního kázání měli odnést pouze jednu jedinou myšlenku, přál bych si, aby to byla tato – Bůh odpovídá.

Bůh je živý. Není jako modly, které sice mají uši, ale neslyší, oči, ale nevidí, rukama nemohou hmatat a nohama chodit (Ž 115,5–7). Náš Bůh odpovídá, protože je věrný. Ano, viděli jsme, že je svatý a budí bázeň, kterou rozhodně potřebujeme, když k němu chceme přistupovat a když ho chceme o něco prosit. Ale Bůh je také neskonale milosrdný a dobrý.

Bůh miluje své děti nekonečnou láskou. A odpovídá každému, kdo k němu volá – nikoho nenechá bez odpovědi. Ta odpověď nemusí odpovídat našim představám – a je to tak, že někdy se natolik upneme ke své představě o Boží odpovědi, že nevidíme a neslyšíme, jak nám Bůh odpovídá. Někdy je dokonce ne-odpověď, tady Boží mlčení, tou nejhlasitější odpovědí – a to je tehdy, když se modlíme špatně a jde nám o naše vášně, jak o tom mluví Jakub (Jk 4,3). To je chvíle, kdy nedostáváme.

Přesto Bůh nejednou v Písmu říká, abychom ho vyzkoušeli, abychom se k němu obrátili a zkusili to s ním. Bůh se snižuje na úroveň člověka. Jedním z takových typických textů je Mal 3,10. Izraelci se vrátili z babylónského zajetí zpátky do své země. Znovu vybudovali chrám, ale bohoslužba moc nefunguje. Lidé přinášejí k obětem zvířata, která jsou chromá a špatná. Nepřinášejí pravidelné desátky, takže kněží a lévité nejsou v chrámu, ale jsou na poli, aby uživili sebe a své rodiny. A v takové situaci říká Bůh skrze proroka Malachiáše:

Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. (Mal 3,10)

Zkuste to se mnou, vyzkoušejte mě. Spolehněte se na mě, říká Bůh, a uvidíte, jestli je to pravda, jestli je to dobré a požehnané, jestli vám to přinese radost a pokoj. Jinými slovy, ale v podstatě stejně o tom čteme v listu Římanům:

Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4)

Bůh chce, abychom byli odvážní ve víře a prosili ho za veliké věci – možná za veliké věci v našich očích, jako bylo rouno nacucané rosou velikým znamením pro Gedeóna. Ale můžeme se modlit i za jiné věci. Můžeme prosit za naši zem, za to, aby se Bůh nad ní smiloval a otevřel lidská srdce a dal spasení mnohým. Bůh je trpělivý, laskavý, milosrdný a dobrý. Dobře to můžeme vidět jak na Gedeónovi, tak na nás samotných. Kolikrát bychom proti nám vzplanuli hněvem, kdybychom byli na Božím místě? Ale chvála Pánu, že nejsme. On je Pán.

Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. On kraluje a patří mu celá země, včetně našeho národa. Proto se můžeme směle modlit za náš národ a vytrvale se přimlouvat za naše blízké. Skotský reformátor 16. století, John Knox, často volal k Bohu se slovy: „Dej mi Skotsko, nebo zemřu!“ A víte, co? Bůh mu dal Skotsko. Skotsko se stalo protestantskou zemí, dokonce baštou protestantismu na dlouhá tři století. Dnes je baštou progresivismu a čeká na svého nového Knoxe. Katolická královna se třásla před modlitbami Johna Knoxe víc, než před celou španělskou armádou, která byla v té době největší na tomto kontinentě. Lidé z celého Skotska přicházeli za Johnem Knoxem, aby se za ně modlil, protože o něm bylo známo, že ho Bůh vyslýchá. V čem bylo to tajemství? V jednoduché víře. V prostém spolehnutí se na Boha. To je Gedeónovo rouno. To není pokoušení Boha, ale to je prosba o ujištění. A Bůh své děti ve své lásce stále znovu a znovu ujišťuje. On není jako nevrlý manžel, který odsekne své manželce: „Copak už jsem ti neřekl, že tě mám rád? Tak mě s tím pořád neotravuj.“ Bůh je laskavý a dobrý.

Bůh nám prokázal svou lásku tím, že poslal svého Syna, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. A protože je láska, nikdy nám nepřestane dosvědčovat, jak moc nás miluje – navzdory tomu, že jeho milovaný Syn visel na kříži Golgoty, kde snášel Boží hněv kvůli nám. Bohu na nás záleží, proto vždycky bude odpovídat na naše pochybnosti ohledně toho, zda je s námi a zda nás nikdy neopustí. Vždycky nás znovu ujistí, že kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Bůh je svatý a chce, abychom byli svatí, jako on je svatý, navzdory tomu, že se nám to někdy nezdá, že bychom měli být právě tak svatí a vyhnout se každému hříchu. Ale Pán stále znovu a znovu ujišťuje o tom, že přesně to je cíl našeho života – abychom přijali jeho Syna (Ř 8,29). Věrně a trpělivě nás vede k tomu, abychom odhodili každou zátěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a s očima upřenýma na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce, běželi svůj běh (Žd 12,1–2). A protože je neskonale milosrdný, bude nás stále povzbuzovat k tomu, abychom byli stejně milosrdní, jako je on, aby naše mírnost byla známa všem lidem, abychom nebyli tvrdí a bez milosti a lásky. V tom všem nás jednoduše přitahuje k sobě samotnému a chce, abychom se dívali na Božího syna a tak byli proměňováni od slávy k slávě. Žalmista napsal:

Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Ž 147,10–11)

Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu. To je věčné evangelium, které je rozhlašováno z nebe. Amen.

Sd6-33–40-osnova.pdf (220.3 KB)