Gedeónova moudrost (Sd 8,1–3)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Uctívání vede k moudrosti

Jaroslav Kernal, Praha 23. listopadu 2025

Pokračujeme v našem studiu knihy Soudců a dnes uděláme zase takovou hloubkovou sondu do jedné situace ze začátku osmé kapitoly. Toho textu jsme se dotkli už minulý týden, ale dneska bych rád vysvětlil širší okolnosti a také se podíval na nějaké další aplikace, které z toho textu vyplývají. Jedná se o první tři verše osmé kapitoly, kde velmi zhuštěně popsaný konflikt mezi Gedeónem a Efrajimci. Gedeón ten konflikt vyřešil velice bravurně – viděli jsme ten až Kristovský postoj, který zde zastává. Dneska se tedy podíváme jednak na širší okolnosti tohoto konfliktu, dále na to, z čeho ten Gedeónův postoj vyrůstá a co přináší. Než ale půjdeme do toho vlastního textu, pojďme ho přečíst – a chtěl bych, abychom viděli i trochu širší kontext, takže budeme číst od prvního verše osmé kapitoly až do verše 21.

Než půjdeme dál, pojďme si ještě připomenout některá fakta, která se týkají knihy Soudců a doby soudců. Děj té knihy můžeme vymezit dvěma osobami, resp. událostmi v jejich životech – na jedné straně je to smrt Jozua. Kniha Soudců začíná po smrti Jozua, resp. poté, co odešlo to pokolení, které se narodilo během putování Izraelců po poušti, kde byli svědky velikých věcí Božích. Možná si ještě vzpomenete, že jsme na začátku této série četli z poslední kapitoly knihy Jozue, protože první kapitola knihy Soudců na tuto kapitolu jasně navazuje. Posledním ze soudců – a to je ta druhá časová hranice vymezení – byl Samuel, o němž ovšem není v knize Soudců ani zmínka. Jeho příběh začíná až v 1. Samuelově, i když je docela klidně možné, že se Samuel narodil někdy v době působení Samsona. Ty příběhy se prolínají. 

Připomeňme si také, že ta kniha není řazena striktně chronologicky, tedy že ne všechny události jdou za sebou tak, jak jsou v knize zapsané. Kapitoly 1–3 a 17–21 se odehrávají na začátku doby soudců a ty kapitoly mezi tím (3,12–16,31) na sebe možná časově navazují. Dobu Gedeóna bychom mohli zasadit někam do dvou pětin celkového období doby soudců. Časově bychom to mohli zařadit zhruba někam do dvanáctého století před Kristem, tedy nějaké dvě století (plus mínus) poté, co Izraelci vstoupili do zaslíbené země. 

A protože Izrael uctíval modly místo živého Boha, Bůh je vydal do rukou Midjánců. Midjánci byli potomci Abrahama a jeho ženy Ketúry, kterou si vzal po smrti Sáry. Bůh vydal Izraelce na sedm let do rukou Midjánců, kteří pravidelně každý rok přitáhli a plenili zem, takže se Izraelci skrývali na horách, v roklinách, jeskyních apod. To byl začátek Gedeónova příběhu v šesté kapitole – Gedeón v lisu, aby byl skryt očím nepřátel, mlátil obilí, které sklidil a o které nechtěl přijít. Tam se setkal s Bohem, tam začala jeho proměna v člověka, který cele spoléhá na Hospodina. 

Chtěl jsem, abychom četli podstatnou část osmé kapitoly, abychom viděli také ty další skutky Gedeóna, o nichž budeme mluvit zanedlouho, aby bylo zjevné, že Gedeón nebyl žádný zbabělec ani slaboch. A jeho slova na adresu Efrajimců, byla slova moudrosti, usmíření a pokoje. 

I. Efrajimovo paběrkování – rozkol

  • Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní? (Sd 8,2)

To jsou trochu zvláštní slova, že? Co tím chtěl vlastně Gedeón říci? Abychom to pochopili, musíme se podívat trochu hlouběji do historie, ke kořenům nebo k počátkům Efrajima a Manasesa. Jméno Manases znamená „Bůh dal zapomenutí“ (Gn 41,51) a Josef tak pojmenoval svého prvorozeného syna, který se mu narodil v Egyptě. Druhorozený syn byl Efrajim, jehož jméno znamená „Bůh dal plodnost“. Oba synové se narodili ještě předtím, než nastalo sedm let hladu. A Josef, ačkoliv byl druhý nejmladší ze dvanácti synů Jákoba, obdržel od svého otce prvorozenectví. Boží slovo k tomu říká:

  • Synové Rúbena, prvorozeného syna Izraelova; byl sice prvorozený, ale když poskvrnil lože svého otce, bylo jeho prvorozenství přeneseno na syny Josefa, syna Izraelova, takže zůstal bez zápisu prvorozenství do rodového seznamu. Převahu mezi svými bratry měl Juda; z něho měl vzejít vévoda, ale prvorozenství náleželo Josefovi. (1Pa 5,1–2)

Když se vrátíme zpátky do Egypta, když Jákob onemocněl, Josef vzal své dva syny k otci a Jákob je adoptoval, takže měl každý z nich dostat podíl v zaslíbené zemi jako jedenáct jejich strýců. Jákob oběma požehnal, ale pravici přitom vložil na mladšího Efrajima. A na Josefovy námitky, že Manases je starší, Jákob odpověděl takto:

  • „Vím, synu, vím. Také on se stane lidem a také on vzroste. Jeho mladší bratr jej však přeroste a jeho potomstvo naplní pronárody.“ … Tak povýšil Efrajima nad Manasesa. (Gn 48,19–20)

To jsou počátky. Pojďme teď o sto padesát let dál. 

Bůh skrze Mojžíše vyvádí Izrael z Egypta. Je tady dvanáct kmenů, přičemž Josefovci jsou složeni z kmenů dvou, takže je to ve skutečnosti třináct kmenů. Země měla být rozdělena na dvanáct dílů, protože jeden z kmenů si vybral Bůh pro sebe, Lévijce – ti neměli dostat žádnou zemi, protože jejich podílem byl Bůh sám. A v Numeri 1 čteme, že Bůh přikázal Mojžíšovi ve druhém roce po vyjití z Egypta, aby sečetl všechny muže od dvacetiletých výše. Efrajimovců bylo 40.500 (Nu 1,33), Manasesovců 32.200 (v. 34). Na konci knihy Numeri je další sčítání, které proběhlo nedlouho před Mojžíšovou smrtí, tedy těsně před tím, než Izraelci vešli do zaslíbené země. Efrajimců je 32.500 (Nu 26,37), tedy o osm tisíc méně, zatímco Manasesovců je 52.700 (v. 34), tedy o dvacet tisíce pět set více. Nicméně polovina kmene Manases zůstala před Jordánem, spolu s kmeny Rúben a Gád. Řekli Mojžíšovi, ať je nevodí za Jordán, že se jim líbí jiná země, než ta, kterou jim Bůh dal. Každopádně, když se podíváte na mapu rozdělení zaslíbené země podle kmenů, vypadá to, že Manases dostal největší území ze všech, zatímco Efrajim se tísnil v horách. 

Kdo soudil Izrael před Gedeónem? Prorokyně Debóra, žena Lapidótova, která sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří. Poslala pro Báraka z Neftalího, aby bojoval proti Síserovi a boj se odehrál u potoka Kíšonu, což bylo někde na trojmezí Zabulóna, Neftalího a Ísachara. Potomci Makíra, syna Manasesova bojovali společně s Efrajimci. Ale o čtyřicet let později, kdy země žila v míru a po sedmi letech řádění Midjánců vidíme napětí mezi Efrajimem a Manasesem. 

Efrajim měl být první – a nakonec byl. Efrajimec Jarobeám se stal prvním králem severního Izraele a severní Izrael je často – zvláště u proroků označován jako Efrajim. Efrajim měl prorokyni Debóru, která vedla Izrael spolu s Bárakem do velikého vítězství nad Kenaánci a nad Amálekovci. V Debóřině písni je, že Efrajimci bojovali s Amálekem (Sd 5,14). I nyní je tu boj s Midjánci a s Amálekem a syny východu. Ale Efrajimci jsou nespokojení. Gedeón je nezavolal hned, když ho Bůh povolal k tomu, aby vysvobodil Izrael z rukou Midjánců. 

Zdá se, že tady vyvstala rivalita mezi kmeny. Efrajimci byli naštvaní na Gedeóna. Ostře se s ním přeli! „Cos nám to udělal, že jsi nás nepovolal?“ My to tady máme celé popsané jenom ve třech verších, ale vypadá to docela nepříjemně. Svým tónem to připomíná hádku mezi Pavlem a Barnabášem, kteří se přeli o to, zda je dobré vzít s sebou na další cestu Jana Marka, který je před tím opustil na půli cesty. „Vznikla z toho taková neshoda, že se spolu rozešli“ (Sk 15,39). Bratři v Kristu. Barnabáš, syn útěchy, který byl schopen hasit požáry po Pavlovi, když Pavel přišel poprvé po svém obrácení do Jeruzaléma a všichni se ho báli. Taková to byla neshoda. Ostře se spolu přeli – jako Efrajimci s Gedeónem. Boží lid se začal trhat a dělit. 

Proč to vzniklo? Protože Efrajim chtěl mít vinobraní, které však dal Bůh Gedeónovi. Efrajim se začal srovnávat a začal o sobě smýšlet výš, než mu bylo dáno. To jsou slova apoštola:

  • Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu. (Ř 12,3–5)

Tohle je jedna z nejsnadnějších cest, jak přinést rozdělení do Božího lidu – začít se srovnávat s druhými, začít o sobě smýšlet výš, tedy se povyšovat, nafukovat se, dívat se na druhé z patra. Je to pýcha, to je kořen nevěry, to je to, ovládlo ďábla, když byl nejkrásnějším z andělů – zachtělo se mu rovnat se s Bohem. A stejnou věcí svedl Adama a Evu – budete jako Bůh (Gn 3,5).

Michael Reeves v knize Autentická služba napsal: „Prvním skutkem milosti v hříšníkovi je zboření starého člověka a zničení jeho chvástavé a klamné sebedůvěry a sebelásky. Veškeré naše přirozené vyhýbání se vině – veškeré svalování viny na druhé a výmluvy, veškeré „chyby, které se staly, ale já za ně nemůžu“ – je ukončeno. Jsme vyhnáni ze sebe samých, abychom mohli spoléhat pouze na Krista a již ne na sebe. Je to vysvlečení, které nám umožňuje, abychom byli oděni skutečnou krásou a spravedlností. Je to osvícení, které nám umožňuje vidět naši potřebu očištění.“

To je Efrajimova touha po vinobraní. Ale to měl Gedeón.

II. Abíezerovo vinobraní – jednota

Efrajimovi zůstalo paběrkování. To je sbírání toho, co zbylo po sklizni. Vždycky něco zbude. A Izraelci měli dokonce přikázáno, aby při sklizni čehokoliv nebyli úplně efektivní a důslední, ale aby nechávali nepožaté okraje pole a nějaké hrozny na vinicích apod. Měli to dělat kvůli chudým, aby si mohli také něco nasbírat a mít nějakou obživu. To dělal Moábka Rút, která šla za ženci na poli Boáze a sbírala to, co jim spadlo a oni to nesebrali. Boáz jim tehdy nařídil, aby pro ni upouštěli, aby jim padalo víc, aby toho víc nasbírala. 

Gedeón tady říká, že když Efrajim takto paběrkuje, má z toho větší hojnost, než když on, Gedeón, Abíezerovec, má vinobraní. Těch „zbytků“, které posbírali Efrajimci v boji proti Midjáncům, bylo tolik, že to bylo víc, než co načesal Gedeón. Oni zabili dva midjánské velmože, Oréba a Zéba. Jejich hlavy poslali Gedeónovi. Těžko říct, co přesně mělo toto gesto znamenat. Podívej se, co jsme udělali! Nebo také – podívej se, co bychom mohli udělat. S tebou. Těžko říct. Ale Gedeón to používá k Boží slávě. A když se na to podíváte, Gedeón do této chvíle nic velkého neudělal. Shromáždil velké vojsko, ale zase ho propustil. Postavil se kolem tábora Midjánců, troubil na polnici, křičel a držel v ruce pochodeň a díval se, jak Bůh bojuje za něj. V předchozí kapitole je napsáno, že rozeslal posly po celém Efrajimském pohoří, aby svolal Efrajimce. Měl jenom tři sta mužů, takže nejspíš poslal tyto muže. Nikoho jiného neměl. Nemohl v tuhle chvíli pronásledovat Midjánce. Ale zdá se, že jednu věc věděl naprosto jistě – že musí dovést ten boj až do úplného konce. A konflikt s Efrajimci bylo to poslední, co by si mohl přát. Kdyby k němu došlo, nemohl by pronásledovat Midjánce a úplně je porazit. Z toho, co čteme v osmé kapitole, to vypadá, že v tom měl úplně jasno. Proto bylo bezpodmínečně nutné, aby byla zachovaná jednota mezi izraelskými kmeny. 

Tohle je velmi důležitá lekce, kterou se musíme z tohoto textu naučit – musíme usilovat o jednotu Božího lidu. Pavel ve svém listu Efezským přikazuje Kristově církvi:

  • Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. (Ef 4,2–3)

Je tady příkaz Božího slova, který nám říká, jak máme žít. Co tedy říká Písmo o naší aktivitě – usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha. Má být vynaloženo úsilí, tedy nějaká námaha, je to něco, co nebude zadarmo, co nás bude stát nějakou cenu nebo oběť. Máme se o něco snažit. To sloveso ukazuje na opakovaný, trvalý děj – stále se snažte, stále usilujte. Je to něco, co budeme dělat pořád, dokud Kristus nepřijde, kdy všichni dosáhneme jednoty víry a poznání Syna Božího a tak dorosteme zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,13). Znamená to, že když neusilujeme o jednotu Ducha, proviňujeme se proti Bohu. Proto musíme usilovat! Nemůžeme být lhostejní a říci, že nezáleží na jednotě. Proto se musíme snažit a musíme být ochotní přinést cenu. Ale výsledek stojí za to! Jednota Božího lidu je svědectvím jak pro svět, tak pro nebeské mocnosti, které se od církve učí o Boží mnohotvaré moudrosti. Pokud někdo ničí jednotu Božího lidu – prosazováním sebe nebo svých vlastních nápadů, což není nic jiného než pýcha, svou tvrdostí, povýšeností, lpěním na nepodstatných věcech nebo čímkoliv jiným, s tím bude jednat Bůh – a je tam varování (1K 3,17). 

A všimněte si, že nemáme vytvářet jednotu nebo usilovat o sjednocení. Mluví se zde o úsilí, které má ale směřovat k zachování jednoty Ducha! Boží slovo říká, že tato jednota už tady je, že křesťané jsou jednotní. A to je zásadní a důležitá informace. Mezi křesťany panuje jednota. Kdo je v Kristu, je smířen s Bohem, je v jednotě s Bohem – mezi jím a Bohem už není nepřátelství, rozkol, boj, ale takový člověk byl přijat do Boží rodiny (Ef 2,19), je v jednotě s dalšími křesťany, protože Kristus usmířil naše nepřátelství (Ef 2,16.18). Už jsme byli sjednoceni Kristovou obětí na kříži. Nemusíme hledat nějaké způsoby, jak bychom se měli sjednotit, jak se spojit s dalšími – Kristova oběť je naprosto dostatečná, a to nejenom ke spasení, ale také k posvěcení, tedy ke zbožnému životu, a to znamená, že je tedy naprosto dostatečná k jednotě Božího lidu. Jednota už tu je – Kristus to už udělal. Začíná na kříži a pokračuje křížem. Není nic, co bychom k tomu mohli přidat. Proto máme udělat jenom jediné – tuto jednotu usilovně zachovávat. 

A vypadá to, jako kdyby tohle Gedeón chápal taky. On to chápal z trochu jiného úhlu pohledu, ale rozuměl tomu, že Efrajimci nejsou nepřátelé, jenom závidí, působí problémy, rozkol, poměřují se, jednají hloupě, ale dá se to vyřešit. Tohle byli spojenci, kteří bojovali společně za jednu věc. Na druhé straně Jordánu, v Sukótu a Penúelu, byli zbabělci, kteří se Gedeónovi vysmáli a odmítli mu pomoci, proto je ztrestal. Ale u Efrajima hledal cestu ke smíření. A to je moudrost!

III. Gedeónova moudrost

Gedeón potlačuje sám sebe a dává přednost druhým. Mohl se vytahovat tím, že jeho Bůh povolal, jeho potvrdil, jeho ustanovil. Místo toho jedná pokorně a s moudrostí, která je od Boha. Nevím, jak vy, ale já se často modlím za moudrost, protože mi opravdu hodně chybí. Gedeón ji měl. Kde se vzala? Byla od Boha a měla svůj kořen v Gedeónově vytrvalém uctívání Boha a v jeho závislosti na Bohu. 

Opravdová moudrost se musí projevit na životě člověka. A ukáže se, projeví se, nemůže se neprojevit. Jakub napsal, že kdo je moudrý „ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost“ (Jk 3,13). Tichost neznamená mlčení, ale znamená pokoj v srdci. Je to ovoce Ducha svatého (Ga 5,22–23). A použité slovo neukazuje na člověka měkkého, zakřiknutého. Spíše je v něm obsažená myšlenka síly, která je pod kontrolou. Tichá osoba může být velmi silná osobnost, která se však cele poddává Božímu Duchu. Jako Mojžíš. O něm čteme, že byl „nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země“ (Nu 12,3 KRAL). Mocný vůdce, který vyvedl Izraelce z Egypta, který se bez ostychu postavil nejmocnějšímu vládci tehdejšího světa – faraonovi a potom i jeho armádě. Člověk, který neváhal roztříštit kamenné desky popsané Božím prstem a povolat lévijce, aby prošli izraelským táborem a zabili každého, kdo se poskvrnil uctíváním zlatého telete. Tichost jde ruku v ruce s odvahou, mocí, vedením. Totéž vidíme u Gedeóna. Nebyl žádné ořezávátko. „Jaký muž, taková jeho síla,“ řekli králové.

  • Gedeón tedy vstal a zabil Zebacha a Salmunu. (Sd 8,21)

Ekumenický překlad Nu 12,3, kde se mluví o Mojžíšovi, říká, že byl nejpokornější. Vždycky se pokořil před Bohem, ale nikdy neustupoval před lidmi. Nejtišší člověk ze všech lidí. 

Podobně jako náš Pán. Sám o sobě prohlásil:

  • Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (Mt 11,29)

Ani o Pánu nemůžeme říci, že by to byl slaboch. Bez rozpaků káral vládce Heroda (Lk 13,32–33), napomínal náboženské vůdce, konfrontoval je s pravdou. Dvakrát vyhnal prodavače a penězoměnce z chrámu. A zve nás, abychom se učili od něj, protože je tichý. Taková je moudrost shůry, protože on sám je tou moudrostí! Ukažte takovou tichou moudrost ve svém životě. 

  • Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. (Jk 3,17)

Je zde sedm charakteristik moudrosti, která je od Boha. Tato moudrost je především čistá. To je nejdůležitější vlastnost moudrosti shůry. Čistota je základem moudrosti. Všechny ostatní vlastnosti musí být zakořeněné v této jediné. Řecké slovo čistý (hagnos) má stejný kořen se slovem svatý (hagios). Svatost a čistota patří k sobě. V Jakubovi to ukazuje na motivy (Jk 3,14). Moudrost shůry bude bez žárlivosti, závisti a sobectví. Jestliže hledáme moudrost proto, abychom to mohli druhým ukázat nebo proto, abychom nad nimi získali nějakou převahu, výhodu, či moc, tak to není čistá moudrost. 

Moudrost je především čistá a hned potom mírumilovná nebo jak překládají všechny ostatní překlady – pokojná. Pravá moudrost přináší pokoj, nikoliv rozkol, rozvrat, rozdělení nebo nepokoj. Činění pokoje není okrajovým tématem Božího Slova – už jsme mluvili o jednotě. Zde je pár dalších veršů:

  • Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. (Mt 5,9)
  • Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18; 14,19)
  • Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14) (90+ NZ)

Pokoj je také ovocem Ducha. Díky Kristově oběti máme pokoj s Bohem (Ř 5,1), a z moci Ducha Svatého usilujeme o pokoj s lidmi. Kde je touha po zachování pokoje, tam bude moudrost.

Zbožná moudrost je ohleduplná (K+KMS – mírná, B21 – vlídná, ROH – přívětivá). Ve všech těchto významech se toto slovo používá na dalších místech NZ. Dává přednost druhým před sebou. 

Moudrost od Boha je ochotná dát se přesvědčit. To ukazuje to na někoho, kdo je ochoten naslouchat druhým a podřizovat tak dlouho, dokud nejde o zásadní otázky učení nebo o porušení morálních principů. Jsou věci, které jsou podstatné a další, které podstatné nejsou. Problém bývá většinou v tom, že si myslíme, že to, o čem jsme přesvědčeni právě my, je podstatné. Moudrost je schopná rozlišit důležité věci a je ochotná snášet věci nedůležité. Moudrý člověk ochotně naslouchá druhým a mění své názory tam, kde rozpoznává, že se mýlí. 

Moudrost shůry je plná slitování a dobrého ovoce. Tady je  spojeno milosrdenství nebo slitování s dobrým ovocem. Originální text ukazuje na to, že ty dvě charakteristiky jsou spojené dohromady a vytváří jeden celek. Jestliže chybí ovoce milosrdenství, není zde žádná moudrost shůry. 

Moudrost od Boha je bez předsudků – (K) bez rozsuzování, (NBK) nestranná, (KMS) nepochybující – protože láska věří. 

Zbožná moudrost je bez přetvářky, není pokrytecká, je transparentní. Není v ní žádná záludnost ani křivárna. Není zde žádná herecká maska. Kdybychom to řekli pozitivně, tak bychom řekli, že taková moudrost je upřímná.

Takovou moudrost měl Gedeón, když zachoval jednotu Božího lidu, když přesvědčil Efrajimce. Pramenila ze srdce, které bylo naplněno bázní Hospodinovou a uctíváním Pána. To je výzva pro nás – abychom uctívali Pána Ježíše Krista a skrze něho Boha Otce v Duchu svatém, abychom se pokořili pod jeho mocnou ruku a nehledali na prvním místě své věci, své vyvýšení nebo své pohodlí, nebo svou ochranu či zajištění, ale abychom hledali to, co je Pánovo, kde je jeho srdce. Pak budeme mnohem více dotčeni jeho slávou, budeme ho uctívat a budeme naplněni jeho moudrostí. Amen.