Gedeónovo pokušení (Sd 8,22–23)

Nad vámi bude vládnout Hospodin!

Jaroslav Kernal, Praha 7. prosince 2025

Dnes je druhá adventní neděle a křesťané si podle tradice, která může být v tomto případě prospěšná, připomínají Pánův příchod, advent (z lat. adventus = příchod). Vyhlížíme příchod Pána Ježíše Krista, příchod velikého a slavného krále, příchod jeho království v plnosti a slávě. Učil nás, abychom se modlili „přijď tvé království“, takže křesťané by měli vyhlížet příchod království neustále, nicméně v této době bychom se na to měli ještě více zaměřit a připomínat si to. Vyhlížíme příchod Ježíše, který přijde jako mocný válečník a spravedlivý soudce. Vezme k sobě ty, kteří jsou jeho a odsoudí všechny, kteří vzdorují jeho vládě a nechtějí se podvolit pod jeho milosrdnou ruku.

I dneska půjdeme do knihy Soudců a budeme pokračovat v našem výkladu této knihy. Nicméně zůstaneme jenom u dvou veršů. Mluvíme o soudci Gedeónovi, který přišel jako někdo nepatrný – vzpomeňte si na jeho slova, která řekl, když se setkal s Hospodinovým poslem u posvátného stromu v Ofře:

Dovol prosím, Panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější. (Sd 6,15)

Jak moc nám to evokuje ten první příchod našeho Pána, který se narodil jako nepatrné bezmocné děťátko v Betlémě, kde se pro jeho rodiče nenašlo místo pod střechou a tak se narodil ve stáji a po svém narození byl položen do žlabu pro dobytek. A nedlouho poté už mu mocní tohoto světa usilovali o život.

Nejnepatrnější Gedeón se stal mužem víry, neohroženým a mocným válečníkem, velkým vysvoboditelem a Bohem ustanoveným soudcem v Izraeli. Viděli jsme to minule, když pronásledoval zbytky – nikoliv nepatrné (15 tis. mužů) – midjánské hordy, rozprášil je, zajal jejich krále a nakonec je vlastní rukou zabil. Při té příležitosti jsme zmínili také jeho syna Jetera, který byl ještě chlapec, takže když mu otec poručil, aby oba midjánské krále zabil, bál se a nevytáhl meč. Ještě se toho trochu dotkneme. Máme před sebou jenom dva verše, které se týkají království a kralování, které se týkají pokušení být na místě, které mi nenáleží. Pojďme je přečíst.

Izraelští muži požádali potom Gedeóna: „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjánců.“ Ale Gedeón je odmítl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“ (Sd 8,22–23) M.

Jaké to asi bylo pokušení pro Gedeóna a možná ještě více pro jeho syna Jetera, když izraelští muži nabídli Gedeónovi, aby nad nimi kraloval? A jaká síla, víra, věrnost a zodpovědnost je v Gedeónově odmítnutí této nabídky! A nakonec uvidíme, jak Gedeón vyhlašuje jiného krále, jiné království – Hospodinovo. Ne já, ale on musí vládnout, on musí růst a já se menšit. To je novozákonní víra, která ukazuje na novozákonního krále, jehož Gedeón ve víře a z veliké dálky vyhlížel.

I. Království nabídnuto

Izraelci nabízejí Gedeónovi, aby nad nimi panoval, aby byl jejich králem. A všimněte si toho – oni mu to nabízejí dědičně – ty, tvůj syn, tvůj vnuk. Jeho nejstarší syn byl ještě chlapec. Nějací vnukové byli ještě v nedohlednu. Takže to spíš vypadá jako taková lichotivá, podbízivá, manipulativní věc. Ale také si myslím, že to můžeme zcela lidsky pochopit – sedm let byl Izrael ničen, doslova plundrován Midjánci. „Přicházeli do země, aby ji ničili“ (Sd 6,5). Ti ostatní si je „jenom“ podmanili, případně je zotročovali (Eglón). Museli jim platit nějaké dávky, sem se tam dělo nějaké bezpráví. Ale tito nájezdníci zem ničili – proto se před nimi Izraelci schovávali. Zanedlouho budeme u Samsona a v té době byli Izraelci pod vládou Pelištejců. A víte co? Samson se šel oženit s jednou z pelištejských dcer! Ale před Midjánci se museli schovávat, aby přežili. A Gedeón je porazil. Úplně je zničil. Jejich krále zabil. Izraelská města, která mu odmítla pomoc, potrestal. Horkokrevné Efrajimce uklidnil. Nebylo by tedy dobré, aby se Gedeón stal králem? Dávalo by to smysl, ale pár věcí mě přesvědčuje o tom, že to byla spíš taková hra, jak dostat Gedeóna pod svou kontrolu. V posledním verši osmé kapitoly se píše, že Izraelci nebyli Gedeónovu domu vděční za všechno dobrodiní, které pro ně udělal. Oni jím pohrdali. Nejslabší rod v Manasesovi a ten nejmenší ze svého otcovského domu … A myslím, že tady byl kořen postoje jak Efrajimců, kteří se nakonec zachovali statečně, tak mužů ze Sukótu a Penúelu, kteří zbaběle a pyšně odmítli pomoci Gedeónovi a jeho unaveným mužům. Kromě toho jsou tady další dvě věci, nad kterými se musíme zamyslet.

První otázka, kterou si musíme položit, je, jestli vůbec mohli izraelští muži něco takového Gedeónovi nabídnout. Copak měli nějaké království? Byli snad povoláni k tomu, aby ustanovili krále? Vzpomeňte si na to, jak se rozzlobil Samuel, jiný soudce Izraele a Hospodinův prorok, když za ním izraelští starší přišli s tím, že chtějí, aby jim ustanovil krále. Bůh řekl Samuelovi, aby je poslechl a ustanovil jim krále, kterého pro ně Bůh sám vybere. Ale kromě toho řekl Bůh Samuelovi:

Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. (1S 8,7)

Ne že by Izraelci nemohli mít krále. Bůh jim to řekl v zákoně, že budou mít krále, ale musí to být jen ten, koho si vyvolí Hospodin, jejich Bůh. A neměl mít mnoho koní, mnoho žen, mnoho zlata ani stříbra, ale má mít kolem sebe lévijce a má si po všechny dny svého číst v Hospodinově zákoně a učit se bát svého Boha a bedlivě dodržovat jeho přikázání, aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry (Dt 17,14–20). Ale nyní to nevypadá, že by Bůh chtěl ustanovit v Izraeli krále. Nikoho takového nepovolal a ani nikoho nevedl k tomu, aby to udělal.

Když Pán Ježíš nasytil pět tisíc mužů, chtěli ho také provolat králem. Ale od nich odešel. A když se s těmi lidmi znovu setkal, řekl jim, že to chtěli jenom kvůli tomu, že je nakrmil. A on byl králem. On se narodil jako král. Když ho hledali ti muži z východu, ať už to byl kdokoliv, ptali se Heroda – což bylo dost satirické a mělo to kruté následky – „Kde je ten právě narozený král Židů?“ (Mt 2,2). „Přišli jsme se mu poklonit.“ A přinesli mu královské dary. On se narodil jako král. A nebyl králem bez království – takovým by byl Gedeón, kdyby se nechal ustanovit králem, protože neměl žádné království. Ale Ježíš ho měl a má. Řekl farizeům, když ho obvinili, že vyhání démony ďábelskou mocí, že rozpolcené království nemůže obstát. A dodal: „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Mt 12,28).

Když se později ptali na to, kdy přijde Boží království, řekl:

Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20–21)

A své učedníky povzbuzuje slovy:

Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. (Lk 22,29–30)

Před Pilátem nepopřel, že je král, ani že má království, ale vyznal, že jeho království není z tohoto světa (J 18,36). Narodil se jako král, který měl království a má ho. Na kříži porazil své nepřátele a stal se hlavou církve a hlavou všech mocností a sil, je Pánem pánů a Králem králů. Odešel, aby nám připravil příbytky, a zase se vrátí, aby ustanovil své království jednou provždy v jeho plnosti a nádheře. „Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře“ (Ab 2,14).

Ale musíme se vrátit ještě ke Gedeónovi a k té druhé věci, kterou jsem chtěl zmínit. Proč ho chtěli ustanovit králem? Kvůli jeho skvělému vítězství? Možná. Asi tam byly i další důvody. Ale co je vlastně tím důvodem, že lidé chtějí nějakého krále? Někoho, kdo by nad nimi vládl? Někoho, kdo by jim říkal, co mají dělat? Často je to lenost a pohodlnost. Izraelci chtěli krále, protože ostatní národy měly krále a oni ne. Víte, král bude mít tu hlavní zodpovědnost. Na mě už nebude ležet takové břemeno – hlavně rozhodování a zodpovědnosti. Král to zařídí a vyřeší. Když Josef předpověděl sedm let neúrody a hladu, Egypťané si to moc k srdci nevzali. A co udělali, když jim došlo obilí? Šli za faraonem. A co bylo výsledkem? Stali se otroky faraona. Je to tak absurdní! Tolik lidí v minulosti i dnes odmítá jediného pravého krále, který je plný milosti a slitování, který jediný je dobrý, který je naprosto spravedlivý a pravdivý, který nedá sliby, které potom nesplní, který se nevymlouvá na okolnosti a těžkosti, který miluje svůj lid a usiluje o jeho maximální dobro – místo toho chtějí hříšné a sobecké samozvance, jimž nezáleží na druhých, ale jen na sobě a svém prospěchu. To je moc hříchu, který oslepuje a činí z lidí hlupáky a otroky lidí.

II. Království odmítnuto

Gedeón na tomto místě obrovského pokušení jedná jako Boží muž a odmítá tuto lákavou nabídku. A nabídka to byla jistě velmi lákavá. Zvlášť pro někoho, kdo je celkem bezvýznamný, kdo je z nepatrného rodu a patří k posledním ve svém domě. A i historie tady mohla hrát svou roli – starší Manases byl postaven na druhé místo za mladšího Efrajima. Tohle by byla příležitost ukázat, že Jákob už byl přece jenom trochu starý, když dával svým vnukům požehnání. Kdo by nevyužil takovou příležitost? Jak to asi působilo na prvorozeného syna Gedeóna, Jetera, který byl předtím docela zahanben, když se bál vytáhnout meč na dva midjánské krále. Teď slyší tu nabídku, kterou dostal jeho otec, která se týká nejenom otce, ale také synů a vnuků … Kdo je tady prvorozený? Doufám, že to táta vezme. Nebude to satisfakce i pro Jetera? Je smutným paradoxem historie a důsledkem lidského hříchu, jak to uvidíme v další kapitole, že jeden ze synů Gedeóna, Abímelek, povraždil sedmdesát svých bratrů (pouze nejmladší Jótam unikl, protože se ukryl) a následně se nechal prohlásit králem od šekemských občanů a všech z domu Miló (Sd 9,6). Jeden ze synů se stal samozvaným králem, uzurpátorem a diktátorem. Ale jeho otec dostal nabídku, o kterou neusiloval, a odmítl ji. Čelil pokušení, které bylo podobné pokušení Pána Ježíše na poušti a odmítl ho stejně jako Pán Ježíš na poušti.

Když byl Pán Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem, když se ponížil a ve svém křtu se ztotožnil s ostatními hříšníky, byl Duchem veden na poušť a tam byl ďáblem pokoušen. Matouš říká, že ho pokušitel vzal na vysokou horu, zatímco Lukáš říká, že ho vyvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl mu: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé“ (Lk 4,5–7). Všimněte si, že ďábel je lhář od počátku a lže i tady – chce rozdávat, co není jeho a chce to dát tomu, kterému to patří. Je to zloděj, který lstí ukradl člověku vládu, nebyla mu dána jako správci – byla dána člověku. A člověk, Adam, si ji nechal ukrást a tak ji určitým způsobem předal ďáblu, takže Jan může říct, že svět leží ve zlém, nebo že je pod mocí toho zlého (1J 5,19) a Pavel zase říká, my všichni, kteří jsme se narodili do tohoto světa, jsme „žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili … a tím jsme nutně propadli Božímu soudu … (Ef 2,2–3). Ale byl to Pán Ježíš, komu bylo dáno království, byl to on, komu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), on měl veškerou slávu u Otce předtím, než se stal člověkem a znovu ji dostal zpět, když dokonal dílo, kvůli kterému přišel. Ďábel mu opravdu neměl co nabídnout. Pán Ježíš se mu mohl vysmát a strčit ho do kapsy. Místo toho – abychom i my z toho měli to nejlepší poučení – vzal to správné Boží slovo a řekl:

Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat. (Lk 4,8)

Je psáno! Ježíš vzal ten nástroj, který dostal jako Syn člověka – jako Ježíš, syn Marie, vzal Boží slovo vdechnuté Duchem svatým a jediným úderem tohoto meče Ducha zahnal ďábla.

Gedeón neříkal „je psáno“, ale udělal v podstatě totéž:

Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin! (Sd 8,23)

Nestrčím hlavu do této oprátky, nevkročím do sítě, kterou mi svým lichocením kladete pod nohy (Př 29,5 – „Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům.“). Pamatujte na to, až budete chtít někomu lichotit. Je správné ocenit dobré dílo, pochválit to, co se zdařilo a z čeho jste měli užitek, je dobré vzdát poctu tomu, komu úcta náleží, ale pozor na lichocení. Paní hloupost v knize Přísloví v podobě cizoložné ženy lichotí svými řečmi hloupému mladíkovi, kterého chce svést (Př 7,5) a falešní učitelé mluví nadutě a lichotí lidem pro svůj prospěch (Ju 16). Gedeón moudře odmítá nabídku Izraelců – ani on, ani jeho syn nebudou vládnout nad Božím lidem. Boží lid má jednu jedinou hlavu. Samozřejmě v době Gedeóna ještě nebyl Pán Ježíš zjeven ani nedokonal své dílo spásy, takže nebyl ještě ustanoven hlavou církve, proto také nemůžeme mluvit o církvi ve Starém zákoně. Ale Gedeón to říká jasně: „Hospodin bude vládnout!“ On je jediným králem Izraele. Mojžíš požehnal před svou smrtí synům Izraele:

Pravil: „Hospodin přišel ze Sínaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ Ano, lidská pokolení jsou mu milá. Všichni jeho svatí jsou v tvé ruce, přivinuli se k tvým nohám, budou se učit z tvých řečí Zákonu, který nám přikázal Mojžíš jako odkaz Jákobovu shromáždění. Tehdy se Hospodin stal králem v Ješurúnovi, když se shromažďovali představitelé lidu spolu s izraelskými kmeny. (Dt 33,2–5)

Opět to vypadá, že Gedeón znal Boží slovo. Neřekl „je psáno“, ale řekl to, co bylo psáno. Vidíme tady muže, který vyrostl ve svém charakteru, který se ve víře opírá o Boha, který zvítězil v jeho jménu, který odolal pokušení moci, což je pokušení, jemuž se velmi těžko odolává. Jistě znáte to rčení, že moc korumpuje, a čím větší moc, tím více korumpuje. Viděl jsem muže i ženy zkorumpované mocí, v církvi i ve světě. Je to smutné svědectví a důkaz špatného charakteru. Když člověk získává pocit, že může vládnout nad druhými, začíná ho to trochu lechtat tady uvnitř. A pokud včas a rychle neodmítne takový pocit, stane se toto lechtání šelmou, která ho sežere zevnitř. Gedeón se sežrat nenechal. Místo toho jím bylo:

III. Království vyhlášeno

Bylo mu nabídnuto království. Toto království jím bylo také odmítnuto. Ale jiné království jím bylo vyhlášeno: „Nad vámi bude vládnout Hospodin!“

To nejlepší se vždycky ukáže v ohni zkoušek a pokušení. A v tuto chvíli Gedeón obstál. Nejednal kvůli slávě ani kvůli pozici, moci nebo bohatství. Jednal proto, že ho k jednání povolal Bůh. Krok za krokem se učil ve víře spoléhat na Boha a tady můžeme vidět vrchol jeho víry. Já nebudu vládnout. Ani moji synové, moje rodina. Nezaložíme žádnou dynastii, která by obsadila trůn, který náleží jenom Hospodinu. Nechtěl se postavit na místo, které mu Bůh neurčil. A možná tak trochu vycítit i to, že Izraelci chtějí utéct od Hospodina a mít krále, jako mají ostatní národy. Ale nechtěl, aby ho pro takovou věc využili. Myslím, že dobře rozuměl tomu, že všechno, čeho dosáhl, dosáhl jenom díky Boží milosti. Nikde nevidíme ani náznak toho, že by si připisoval nějaké zásluhy. To, že byl použit Bohem k vysvobození Izraele, bylo dostatečnou odměnou. Byl to služebník, o jakém mluví Pán Ježíš.

Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (Mt 20,27)

A Gedeón vede Boží lid ke službě Hospodinu, k uctívání Boha, k jeho vládě. Gedeón odmítl být králem, ale neodmítl Boží království – byl a zůstal soudcem v Izraeli. Soudil Boží lid čtyřicet let a země čtyřicet let žila v míru. Ale ta tendence Izraelců k modlářství tam pořád byla:

Jakmile však Gedeón zemřel, Izraelci opět chodili smilnit k baalům a Baala smlouvy dokonce prohlásili za svého boha. Nepřipomínali si Hospodina, svého Boha, který je vytrhl z rukou všech jejich okolních nepřátel. (Sd 8,33–34)

Jakmile zmizelo lidské oko, které se na ně dívalo, začali si myslet, že se na ně žádné jiné oko nedívá. Ale Bůh se stále dívá. On vidí. On vládne. Nevěřící lidské srdce – a to byla srdce většiny Izraelců, jak dokazuje jejich vytrvalé modlářství – si myslí, že Bůh tu není, ale jak říká David v Žalmu 14,1, je to bláznovství a ti, kdo si to myslí nebo dokonce takové věci říkají, jsou blázni, hlupáci – i kdyby to byli lidé ověnčení univerzitními tituly zepředu i zezadu.

Gedeón vyhlašuje Hospodinovo království. To je lepší, větší, dokonalejší a spravedlivější než jakékoliv lidské království. Gedeón ještě nerozuměl tomu, že toto království není z tohoto světa a nemůže dosáhnout své nádhery v tomto čase skrze toto tělo. Jsme lidé propadlí hříchu, a i když jsou už naše hříchy odpuštěné, naše hříšnost nás ještě neopustila a dokud budeme v tomto těle, tak nás neopustí. Proto vyhlížíme lepší království, proto se modlíme „Přijď tvé království“, proto voláme „Přijď brzy, Pane Ježíši!“ a s láskou a s očekáváním vyhlížíme slavný druhý příchod našeho krále, Ježíše.

Při svém prvním příchodu vyhlásil království Boží podobně jako Gedeón. Marek zapsal, že když byl Jan Křtitel uvězněn:

… přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,14–15)

A jak jsme viděli, v jeho osobě, v osobě krále, přišlo království k nám, dokonce přišlo království do nás, kteří v něj věříme. Jeho království už je tady, je mezi námi, je v nás. Ještě nemůžeme mluvit o plnosti jeho království, ale už je tady, už se z něj můžeme radovat a už můžeme zakoušet některé jeho výsady a požehnání. Už nyní máme dokořán otevřený přístup k Bohu skrze Pána Ježíše Krista. Nepotřebujeme žádného jiného prostředníka, žádného pozemského krále, který nějak doplnil náš vztah s Bohem. Nepotřebujeme žádného svatého muže, který by měl nějak výsadnější přístup k Bohu, protože každé Boží dítě může přicházet do audienční síně krále, svého Boha. Protože jsme s Kristem zemřeli a byli spolu s ním vzkříšeni k životu, jsme spolu s ním už také posazeni na nebeských místech po pravici Otce. Už ochutnáváme krásu a požehnání Božího království. Izraelci to ochutnávali jenom v tom fyzickém slova smyslu – srdce většiny z nich byla zatvrzelá a nevěřící. Oni byli tělesným nevěřícím předobrazem skutečného Božího lidu, jímž jsou všichni znovuzrození, jak z Židů, tak z pohanů. Nám Bůh dal svého Ducha, skrze něhož vylil do našich srdcí svou lásku, v němž nám ukázal svého Syna a skrze něhož v nás formuje svého Syna. Dal nám novou smlouvu, která je lepší než ta stará, a znamená naprosté odpuštění všech našich hříchů – Bůh se v ní zavázal, že na ně už nikdy nevzpomene. V Kristu nás Bůh usmířil sám se sebou, jsme jeho dětmi, které miluje a o které se věrně stará. Dal nám nové srdce, které není jako srdce Izraelců v době Gedeóna nebo kdykoliv jindy, které pořád chtělo utíkat od Boha a neodolatelně ho přitahovaly modly okolních národů. Nás Bůh posvěcuje a vychovává, abychom jednoho dne – až budeme proměněni a dostaneme nová těla, mohli kralovat spolu s Kristem. Až se zjeví, budeme mu podobní a budeme spolu s ním vládnout. Ne jako ti, kdo si něco usurpovali, kdo by si vzali to, co jim nenáleží, ale jako ti, kdo přijali to, co jim bylo dáno, darováno z milosti, a přijali to od toho, jemuž všechno po právu náleží. Jan o něm v knize Zjevení napsal:

Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen. (Zj 1,5–6)

Sd08-22–23-osnova.pdf (216.06 KB)