Gedeónův svod (Sd 8,24–28)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Bůh používá hříšníky

Jaroslav Kernal, Praha 14. prosince 2025

Dnes máme třetí adventní neděli, kdy si jako křesťané připomínáme příchod Pána Ježíše Krista a jeho království. To jsou věci, k nimž se máme upínat neustále. Pavel povzbuzoval křesťany v Kolosech, aby hledali to, co je nad nimi, kde Kristus sedí po pravici Boží. To je výzva pro každého křesťana v každé době. „K tomu směřujte, ne k pozemským věcem“ (Ko 3,1–2). K tomu chceme směřovat i dneska a uděláme to skrze text, který probíráme z knihy Soudců. Jsme v osmé kapitole, kde vrcholí příběh jednoho z největších izraelských soudců, Gedeóna. V předchozích kázáních jsme viděli slavné a mocné okamžiky, když porazil a zabil midjánské krále Zebacha a Salmunu a jejich vojsko nebo spíš hordu úplně zničil, když pokořil města, která se mu vzepřela, Sukót a Penúel. Minule jsme četli o jeho nejslavnější chvíli, kdy odmítl nabídku Izraelců, aby se stal jejich králem a založil dynastii, aby byl králem i jeho syn a jeho vnuk. Taková nabídka obvykle patří k těm, které se neodmítají. Ale Gedeón měl jasno:

  • Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin! (Sd 8,23)

Bůh bude kralovat! Jde o jeho království, nikoliv o ta lidská a už vůbec ne o to mé. Nedostáváme nabídky, abychom někde kralovali, ale po svém praotci Adamovi jsme zdědili touhu a postoj kralovat ve svém vlastním životě – být sami sobě bohem, mít zde své vlastní království, kde jsem já králem. A když se mi podaří do toho nacpat ještě někoho dalšího, komu budu moci kralovat, tak to bude jenom dobře. Rád vládnu, rád ovládám, navzdory tomu, že bez moci Ducha svatého nejsem schopen ovládnout ani sám sebe. On to musí způsobit ve mně a jeho ovocem je sebeovládání (Ga 5,23). Což samozřejmě není v žádném protikladu k sebezapření, nebo abychom usilovali ve svých životech o sebezapření, o kázeň a zbožnost a vynaložili na to všechnu svou snahu, jak říká Petr (2Pt 1,5nn). 

Dnes máme před sebou pokračování Gedeónova příběhu. Už je to jenom pár vět o jeho životě – o dalších čtyřiceti letech jeho života. Dnes se podíváme na pět veršů a příště to projdeme do konce osmé kapitoly. 

V jediném okamžiku odmítl Gedeón království, v dalších čtyřiceti letech se svým dalším rozhodnutím stal Gedeón nejen sám sobě, ale celému Izraeli svůdcem. Pokud budeme upřímní, nemělo by nás to šokovat. Ten potenciál máme všichni, jak jsme tady. Pouze nemáme ty možnosti, jaké měl Gedeón nebo další lidé, o nichž čteme v Božím slově. Jednou z důležitých věcí totiž je, abychom byli realisté, abychom byli nohama na zemi a nesnažili se nějak idealizovat biblické postavy, což křesťané dělají velmi často, historické postavy (reformátory, puritány, misionáře, kazatele) nebo dokonce sami sebe a svůj křesťanský život. Máme být upřímní a přímí, tedy ochotní dívat se pravdě do očí, a to především ve vztahu k sobě. Moudrý Šalomoun řekl, že s přímými je Bůh v důvěrném obecenství, kdežto neupřímného má Hospodin v ohavnosti (Př 3,32). Neupřímný žije v klamu a především v sebeklamu – a s takovým to půjde stále k horšímu. 

I. Jak rozumět tomuto příběhu?

Co se tady vlastně děje? Gedeón požádal izraelské muže, aby mu dali maličký zlomek ze své kořisti, kterou získali na Midjáncích. Muselo to být hodně nosních kroužků, které Izraelci naházeli Gedeónovi na plášť – tisíc sedm set šekelů je nějakých devatenáct až dvacet devět kilo, podle toho, kolik byl v té době šekel (11 – 17 g). Z tohoto zlata udělal Gedeón efód. A tady se dostáváme k první těžkosti v našem textu. Co to je efód? A jak tomu máme v našem textu rozumět? V Písmu je obecně efód oděv nebo jeho část – často se toto slovo překládá jako nárameník, zvlášť když se popisuje slavnostní roucho velekněze. Jindy je to přeloženo jako lněný oděv – to si oblékal Samuel, když byl chlapec a sloužil v chrámu s knězem Élím (1S 2,18). Nebo když David nechal přinést schránu do Jeruzaléma, měl na sobě pláštěnku z bělostného plátna a lněný efód (1Pa 15,27). Našel jsem dokonce nějaké vysvětlení, pro které však není opora v Písmu, že efód mohla být modla. Tomu by odpovídala váha zlata (20 kg). Na druhé straně 20 kg zlata zhruba odpovídá krychli o straně 12 cm, takže trochu větší Rubikova kostka. Z toho by mohla být spíš nějaká modlička. Ale jak jsem řekl, toto vysvětlení nemá žádnou oporu v Písmu, kromě té skutečnosti, která je uvedená ve verši 27:

  • Efód vystavil ve svém městě, v Ofře. Tam za ním chodil smilnit celý Izrael, takže se stal Gedeónovi i jeho domu léčkou.

A jak je zjevné z toho, co čteme dále, ve v. 33, kdy po smrti Gedeóna začali Izraelci chodit smilnit k baalům a Baala smlouvy prohlásili za svého boha, tak se nemůžeme domnívat, že by Gedeón vyrobil nějaké zlaté tele, nějakou modlu. A to navzdory velké podobnosti Gedeóna s Mojžíšem v případě jejich povolání a Gedeóna s Áronem v případě vyrobení toho, co svedlo Izraelce. 

Zdá se, že Gedeón si celým srdcem stál za tím, že nad Izraelem bude kralovat Hospodin. Ale jestli má Hospodin kralovat, je potřeba se ho ptát – s tím měl Gedeón dobré zkušenosti, že? Použil rouno, a hned dvakrát. A Bůh jasně zjevil svou vůli. Ale v zákoně Mojžíšově přece Bůh dal prostředek na dotazování se jeho vůle – efód, nárameník, na němž měly být losy urím a tumím. Nevíme přesně ani, co to bylo, ani jak to fungovalo, ale víme, že se Izraelci takto dotazovali Hospodina. Takže si myslím – je to můj názor, k němuž jsem dospěl po studiu toho textu – že Gedeón si vyrobil něco jako kněžské roucho s nárameníkem, s takovým trvalým rounem, díky kterému se mohl neustále dotazovat Hospodina. Jeho cílem nebylo svést Izraele, ale pomoci tomu, aby Hospodin kraloval v Izraeli. 

V Ofře už postavil Hospodinův oltář (místo baalova oltáře, který zbořil) – a to mu řekl Bůh, aby to tak udělal. Tak tomu chtěl teď pomoct, aby to bylo ještě lepší. Určitě věděl, že někde je také Hospodinův bronzový oltář, nejspíš v Rámě, kde byl později Samuel, že tam je také velekněz, který má ten pravý efód. Ale možná mu to nepřišlo na závadu, když si také udělá svůj efód. Už jsme víckrát mluvili o tom, že kniha Soudců není napsaná úplně chronologicky a dva příběhy ze závěru knihy patří časově spíš na začátek. Možná ne úplně na začátek, ale rozhodně do úvodního období doby soudců. A je tam příběh kmene Dan, který opustil místo, které jim určil Hospodin skrze Mojžíše a hledal si jiné místo. A na té cestě natrefili na dům Míky, který ukradl své matce tisíc sto šekelů stříbra, které ona zasvětila Hospodinu, načež zloděje proklela, on jí je pak vrátil a udělal z toho sochu tesanou a litou. Potom si udělal efód a nakonec k němu došel lévijský mládenec, Jónatan, syn Geršóma, syna Mojžíšova (Sd 18,30), který dělal Míkovi kněze a posléze byl knězem celého kmene Danovců. Asi to nebylo neobvyklé, udělat si efód. Vnuk Mojžíše, lévijce, který měl vyučovat zákon, používal ten efód a sloužil před sochou tesanou a litou – nejdřív Míkovi a potom celému kmeni Dan – on i jeho potomci. 

Gedeón nebyl lévijec, ale když lévijci dělali tohle, proč by to v jeho očích měl být problém pro toho, kterého Bůh povolal, aby vysvobodil celý Izrael a aby byl soudcem v Izraeli? Řekl bych, že Gedeón to myslel dobře. Ale nebylo to dobře a vedlo to k fatálním důsledkům, které měly dopad na celý Izrael. Víte, Bůh nikomu nezakázal udělat si efód. Ale ten jediný správný efód byl na rouchu velekněze. V Exodu 30 čteme o oleji svatého pomazání, jímž měly být pomazány svaté věci a svatí lidé – kněží, kteří budou sloužit v chrámu, a o kadidlové směsi, která se měla používat jenom ve svatostánku. Tyto dvě věci nesměl nikdo z lidu připravit ani se jich dotknout ani vdechovat vůni toho kadidlo. Kdo by to udělal, měl být vyobcován ze svého lidu (Ex 30,25–38). Ale o efódu nic podobného nečteme. 

Nechci obhajovat Gedeóna – Boží slovo nám tady říká, že udělal něco, co svedlo jeho samotného i celý Izrael, udělal špatnou věc a je třeba trvat na tom, že udělal špatnou věc a nesnažit se ho nějak omluvit. Ale na druhé straně ho nechci ani nijak odsuzovat. Byl to hříšník, který měl za sebou své dny veliké slávy, měl za sebou svůj vrchol, kdy odmítl být králem Izraele, nicméně – a je to úplně stejné jako u všech ostatních soudců v této knize – byl to jenom obyčejný potomek Adamův – hříšný člověk. Nevěděl snad Bůh, s kým má co do činění? Věděl to naprosto jistě a my jsme to viděli také, když řekl Gedeónovi, aby si vzal sebou mládence Púru, jestli se bojí jít k midjánskému táboru sám. Věděl, že se Gedeón bojí. Proto to řekl. Věděl, kdo je Gedeón, přesto ho použil. A co víc. Nechal jeho jméno zapsat do galerie svědků víry v Židům 11 vedle Báraka, Samsona, Jiftácha, Davida a Samuela. Řekl o nich, že: 

  • … svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno (Žd 11,33).

Jednoho dne budou v této galerii také vaše jména, protože tam patří jména všech, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista a s láskou vyhlížejí příchod jeho království. 

II. Co si vzít z tohoto příběhu?

Co se můžeme od Gedeóna naučit? Už jsme se toho naučili hodně – od začátku šesté kapitoly, kdy byl povolán Bohem, aby vysvobodil Izrael, až po jeho odmítnutí království. Viděli jsme celou řadu věcí, které se týkaly uctívání Boha, poslušnosti, víry, hledání Boží tváře a Boží vůle, viděli jsme příběh odvahy i soudu a spravedlnosti, viděli jsme muže, který byl ochoten se pokořit, aby byla zachována jednota Božího lidu, viděli jsme charakter, který je broušený Bohem, aby zazářil jako nádherný briliant. Současně vidíme – a i příště uvidíme – muže, který je jenom člověkem, je slabý, hříšný, padá a selhává stejně snadno jako my. Přesto je hrdinou víry – ale nikoliv proto, že by byl tak skvělý, ale proto, že Bůh se rozhodl, že tohoto muže použije. A to je něco, na co musíme pamatovat. 

Nicméně jsou zde další praktické věci, které bychom měli vidět. Myslím, že se musíme vrátit k tomu, že Bůh používá chybující hříšné nádoby. Jsme jenom hliněné nádoby, do nichž byl vložen vzácný poklad. Nechci snižovat hodnotu člověka – myslím, že mám o člověku poměrně vysoké mínění, protože věřím tomu, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a navzdory pádu nese každý člověk stále ještě něco z tohoto obrazu. Člověk byl stvořen jako vrchol celého stvoření. A to musíme brát velmi vážně. A jsme povoláni k něčemu, co je pro nás vlastně nepředstavitelné – k podílu na Boží svatosti (Žd 12,10), a na Boží slávě (J 17,22), k fyzickému společenství se svatým a živým Bohem (Zj 21,3). Ale právě kvůli tomuto povolání musíme pamatovat na to, kým jsme, odkud jsme vyšli a jak na tom stále ještě jsme. Ještě nejsme tam, jsme tady, proto musíme mít nohy na zemi, ačkoliv náš zrak je upřený vzhůru k nebesům, k Pánu, který sedí po pravici Boha. Ale víme, že tam ještě nejsme, že tam směřujeme, ale nemáme zapomenout, odkud tam směřujeme. Proto si potřebujeme připomínat, že jsme jenom prach, že jsme hliněné nádoby, které Bůh ze své milosti a lásky naplňuje vzácným pokladem. To je ten realismus, o němž jsem mluvil. To je ona přímost, kterou si musíme osvojit. 

Mluvili jsme o tom efódu, o němž se spíše dohadujeme, co to asi bylo. Ve výsledku je to jedno. Bylo to příčinou svodu Gedeóna i celého Izraele. Asi to nebyla modla, ale rozhodně to nebylo něco, co by sloužilo k uctívání a ke chvále Boha. Takže vidíme, že Bůh používá chybující, padající a dokonce hřešící muže a ženy. Bůh chce, abychom byli posvěcenými nádobami, a my dobře víme, že naše posvěcení je Boží vůli (1Te 4,3). Ale Bůh je realista – nakonec, on jediný je skutečný realista, protože on jediný ví naprosto přesně, jak to s námi je. My si snadno něco namluvíme a oklameme sami sebe, a pak se snažíme oklamat i druhé, což se nám obvykle příliš nedaří, zvláště v případě, že se jedná o naše nejbližší. 

Když se podíváme do Božího slova, vidíme samé chybující a padající muže a ženy. Abraham – Bůh mu řekl, že ze Sáry bude mít zaslíbeného potomka. A Abraham ji prodal faraónovi a potom znovu – po opětovném ujištění, že ze Sáry bude mít zaslíbeného potomka – abímelekovi. Izák udělal se svou ženou totéž. Potom upřednostnil syna, o němž Bůh řekl, že ho zavrhl. Jákob se podřizoval svým ženám, když mu dávaly do postele své otrokyně, aby z nich měly děti. Dneska se tomu říká náhradní mateřství a ve většině civilizovaných států, vyjma toho našeho, je to trestné. Jákobova milovaná žena Ráchel ukradla svému otci domácí bůžky a pak mu lhala, že je nemá. Ale asi to nebylo tak, že by o tom nevěděl … Řekl svému domu:

  • „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očisťte se, převlékněte si šat, budeme putovat do Bét-elu. Chci tam udělat oltář Bohu, který mi odpověděl v den mého soužení a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel.“ Odevzdali tedy Jákobovi všechny cizí bůžky, které u sebe měli, i všechny náušnice a Jákob je zakopal pod posvátným stromem u Šekemu. (Gn 35,2–4)

Izraelci na poušti měli uprostřed svého tábora svatostánek, ale nosili s sebou také stánek boha Molocha (tomu se obětovaly děti) a hvězdu boha Remfana (Sk 7,43). Muž podle Božího srdce, David, si vzal Saulovu dceru Míkal, která mu pomohla s útěkem, když ho její otec chtěl zabít. Pomohla mu utéct oknem, a co udělala potom – do jeho postele dala … domácího bůžka (1S 19,13). David měl doma domácího bůžka? Davidův syn Šalomoun, jehož Bůh pojmenoval Jedidjáš, Miláček Boží, stavěl oltáře cizích bohů a obětoval na nich. Zbožný král Ása neodstranil posvátná návrší, i když jeho srdce bylo cele při Hospodinu (1Kr 15,13). Nevymýtil z Izraele ty, kdo provozovali modlářské smilstvo (1Kr 22,47) – to udělal jeho zbožný syn Jóšafat. Ale ani ten neodstranil posvátná návrší (1Kr 22,44). A mohli bychom pokračovat dál a dál. Je tady jeden hříšník za druhým. A to nemluvíme o tom, co dalšího tito lidé udělali. Přesto je Bůh ze své milosti přijal, a to jenom na základě víry. To je dílo Boží milosti. Nepřijímá nás na základě naší dokonalosti, protože nejsme a nebudeme dokonalí, dokud nebudeme v jeho přítomnosti, ale na základě milosti a víry. 

Kromě toho si musíme také připomínat, že je lehčí vybojovat velké vítězství v jediném okamžiku, než bojovat den za dnem každodenní malé bitvy. I to je lekce pro nás. Ale i v tom nás Boží slovo povzbuzuje, abychom vytrvali až do konce s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce. A to už jsme u posledního bodu kázání.

III. Kam nás tento příběh vede?

Řekl bych, že v tuto chvíli to už vidíme celkem jasně – celý Gedeónův příběh nás vede k Pánu Ježíši. Zbožný a nedokonalý soudce Gedeón na něj ukazoval. Musel selhat, aby nebyl zaměněn za toho, který měl teprve přijít. A právě tak syn Davidův, Šalomoun. Davidovi bylo zaslíbeno, že jeho syn vybuduje chrám Boží a že bude sedět na královském trůnu navěky. Šalomoun měl takovou slávu, takový věhlas, takovou moudrost a velebnost, že by si člověk snadno mohl říci, že to je on, to je náš Spasitel. Proto muselo být zjevné, že i on je jenom obyčejným člověkem, hříšníkem, který sám o sobě nedokáže jít po cestě, kterou mu Bůh určil. Musel přijít daleko lepší soudce, než byl Gedeón, daleko lepší a slavnější král, než byl Šalomoun. 

Gedeón porazil Midjánce tak, že se z toho už nikdy nevzpamatovali. Jak z Písma, tak z historie, mizí po této jejich porážce jakékoliv zmínky o Midjáncích. Byli naprosto rozdrceni. Už se niky nevzpamatovali. A země žila v míru po čtyřicet let. To je více než jedna generace. A to je veliké požehnání. Zároveň jsme v knize Soudců viděli, že to je také problém, protože je tady generace, která si nemusela vybojovat své místo na slunci, své místo v zaslíbené zemi, nemusela se nijak zapojit do boje a místo toho zlenivěla. 

  • Tyto pronárody ponechal Hospodin, aby jimi zkoušel Izraele, totiž všechny ty, kteří nepoznali žádné boje o Kenaan, aby je izraelská pokolení poznala a naučila se bojovat, ti totiž, kteří předtím boj vůbec nepoznali. (Sd 3,1–2)

A tak je to dodnes. Generace, která se nenaučila bojovat, začne mít pocit, že má na všechno nárok, že jí všechno náleží a že se nemusí o nic snažit, protože to tak nějak přijde samo. Mám na to právo, můžu si to nárokovat. Platilo to pro tělesný Izrael a platí i pro ten duchovní, skutečný, pro nás. V každé generaci musí církev zápasit o víru jednou provždy odevzdanou svatým. Každá generace se musí postavit na vlastní nohy a ujmout se úkolu, který Pán církvi svěřil – nést Kristovo evangelium do celého světa a budovat se ve vzájemné lásce. To je možné jenom pod vedením lepšího soudce, než byl Gedeón. 

Pán Ježíš Kristus vybojoval ještě větší vítězství, než Gedeón. Zvítězil nad hříchem, nad ďáblem i nad smrtí. To byli mnohem horší nepřátelé, než byli ničitelé Midjánci. Hřích je tak destruktivní, že i když má člověk ty nejlepší úmysly – jaké bychom mohli třeba připsat Gedeónovi – nakonec to stejně dopadne špatně a stane se to svodem. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Potřebujeme soudce, který nás vysvobodí z našich dobrých úmyslů. Takovým soudcem je Ježíš. On přišel, aby svůj lid vysvobodil z jeho hříchu (Mt 1,21). Na kříži přemohl smrt i ďábla. Přemohl je tak, že už se nikdy nevzpamatují. 

Ďábel tady stále je a smrt také, ale už jsou to poražení nepřátelé. V životech Božích dětí už nemají žádnou moc. Ďábel se vyvolených svatých nemůže ani dotknout. A smrt je pro křesťana „jenom“ branou, dveřmi k něčemu lepšímu – je vstupem do Pánovy přítomnosti, do věčné blaženosti, do radosti a pokoje, do trvalého odpočinutí. Křesťan se nemusí bát ani smrti ani ďábla. Pán Ježíš je porazil. A svým vítězstvím pro nás získal trvalý pokoj – ne jenom čtyřicet let, ale celou věčnost. Smířil nás s Bohem, na kříži odstranil naše nepřátelství – stal se smírnou obětí za naše hříchy, na svém těle nesl Boží hněv, postavil se mezi nás a Boha a je naším prostředníkem. Skrze něho poznáváme, kdo je Bůh a jaký je, skrze něho vstupujeme až do svatyně svatých. Už si nemusíme vyrábět vlastní efód, protože jsme v Kristu. V něm jsme byli přijati nejenom jako Boží služebníci, kteří neznají vůli svého Pána, ale jako jeho přátelé, s nimiž se sdílí o všechno, co je jeho. Stali jsme se Božími dětmi, takže si můžeme být jistí tím, že nás Bůh miluje. Uvedl nás do společenství se sebou skrz víru – už nemusíme hledat nějaké jiné prostředky, jimiž bychom si získali Boží přízeň. Bůh nám dal svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32).  

Boží syn se stal člověkem – vzal na sebe lidské tělo od samotného početí až po smrt. Cele se s námi ztotožnil. A během celé té doby, kdy byl v tomto světě ani jednou neselhal, ani jednou nepoužil něco, co neměl – ačkoliv ho ďábel pokoušel a chtěl využít jeho slabostí, Pán Ježíš odolal. Nikdy nikoho nesvedl a nesvede na scestí. Nikdy si nevyrobil žádný efód, který kohokoliv svedl. Naopak – vždycky vedl každého k tomu, aby jednal podle Božího slova, aby nechtěl uhnout ani o milimetr, protože i malá odchylka na začátku, bude velkou výhybkou za čtyřicet let. Sám nikdy neuhnul, i když byl před tím nejtěžším rozhodnutím ve svém životě – přesto se v Getsemane nakonec modlil: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). To je náš dokonalý král, náš soudce, velekněz našeho vyznání, zaslíbený prorok a vysvoboditel. O něm svědčí celé Písmo, o něm je i kniha Soudců a na něj ukazuje také soudce Gedeón. Jemu patří naše chvála, k němu se obracíme nejenom v tomto adventním čase, ale pořád, protože jenom on vede naší víru od počátku až do konce (Žd 12,2). Amen.