Biblická církev Praha

Svět zla mezi našimi údy

Jaroslav Kernal, Praha 28. prosince 2025

Dnes máme poslední neděli v roce 2025 a já jsem dlouho přemýšlel o tom, co bych měl na konci tohoto roku přinést vám, Božímu lidu, z Božího slova. Nakonec jsem dospěl k tématu, na něž jsme v tomto roce docela naráželi, a které je nejenom problémem církve a křesťanů, ale je v podstatě celospolečenským tématem, a řekl bych dokonce, že posledních několik let je přímo v popředí jednání celé společnosti. Pojďme přečíst jeden verš z knihy Šalomounovy moudrosti, který nás do tohoto tématu uvádí – kniha Přísloví:

• Kdo skrývá nenávist za zrádné rty, i ten, kdo šíří pomluvy, je hlupák. (Př 10,18)

Je tady hned několik témat, z nichž bychom si mohli vybírat – nenávist, zrádné rty, pomluvy, hloupost. Nicméně se zdá, že Šalomoun ve své moudrosti spojuje všechny dohromady, takže i když se dnes budeme zabývat jenom jedním z nich, pomluvami, dotkneme se nakonec všech. Než ale půjdeme dále, pojďme se nejdříve ztišit v modlitbě.

Pomluvy patří mezi hříchy jazyka a jazyk je podle Jakuba světem zla mezi našimi údy, který nikdo nedokáže zkrotit. Jakub mluví o tom, že je podpalován pekelným plamenem (Jk 3,6). Jazyk, ústa, mluvení – to je oblast, o které Písmo říká, že v ní všichni mnoho chybujeme (Jk 3,2). Kdo nechybuje slovem je dokonalý muž, což žádný z lidí není, nebyl a nebude – tedy kromě toho jediného, Pána Ježíše Krista. On je dokonalý muž, zralý, jak můžeme také přeložit to slovo, které tam je, a my se můžeme pouze poměřovat měřítkem jeho plnosti, zralosti, dokonalosti. I ten nejlepší muž v tomto světě je – jak říkali staří bratři z jednoty bratrské – k dokonalosti se nesoucí, směřující k dokonalosti Kristově. Jednoho dne mu budeme podobní a z našich úst už potom nikdy nevyjde ani jedno špatné slovo, ale dokud budeme v tomto těle, tohle je oblast, kde povedeme neustále boje. Tedy pokud se neuchýlíme k sebeklamu, že už jsme dokonalosti dosáhli. A věřte mi, že jsem potkal nejednoho člověka, který si to myslel. 

Dneska se podíváme na tři věci, které se týkají pomluv. Nejprve se podíváme na to, co to vlastně pomluvy jsou. Už to samo o sobě je velmi široké téma a určitě bychom mu mohli věnovat více než jedno kázání, nicméně dnes se spokojíme pouze s takovým úvodem, který nás má vést k hlubšímu porozumění. Za druhé se podíváme na to, co takové pomluvy mohou udělat, jaké jsou jejich důsledky. A nakonec si povíme něco o tom, co s tím můžeme dělat. 

I. Co jsou to pomluvy

První otázka, kterou si musíme položit, když chceme mluvit o pomluvách, zní, co vlastně pomluvy jsou. Bez toho, abychom si ujasnili, co to pomluva je, se nemůžeme dostat nikam dál. A stejně jako v jiných věcech i v této panuje poměrně velký zmatek. Jsou lidé, kteří si myslí, že nesmí mluvit vůbec o nikom jiném, protože jinak by to byla pomluva. Tímto způsobem neúměrně zatěžují jak svědomí své, tak svědomí druhých lidí, protože to je něco, co není schopen nikdo dodržet. A tak sebe i jiné uvádějí pod břemeno viny kvůli svému svědomí, které je ale v této věci pokřivené, protože neodpovídá tomu, co říká Boží slovo. Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří bezostyšně propírají kdekoho a kdeco, a tak se dopouštějí skutečného hříchu, aniž by si uvědomovali toho, že se doopravdy jedná o hřích. Faktem je, že Boží slovo nám nedává žádnou jednoznačnou a přesnou definici pomluvy. Najdeme celou řadu veršů, které o pomluvě mluví nebo se jí dotýkají, přičemž však pomluvu jednoznačně nedefinují. Je to tak proto, že do velké míry se jedná o problém srdce, který se dostává navenek ústy. Není to jako krádež, kterou lze celkem jednoduše popsat – jde o přivlastnění si něčeho (hmotného i nehmotného), co mi nepatří. I zde se můžeme dostat k nějakým hraničním věcem, které nemusí být úplně jasné, ale není jich příliš mnoho a většinou je to poměrně jasné. 

Jeden z prvních textů, které nacházíme v Písmu, a který se týká pomluv, je v knize Numeri. Je to chvíle, kdy se Mojžíšem vyslaní zvědové vrátili z průzkumu zaslíbené země. Přinesli ovoce té země – hrozen vína museli nést na sochoru dva, aby ho unesli a mluvili o tom, že ta země skutečně oplývá mlékem a medem. Ale … lid, který v ní sídlí je mocný a města jsou opevněná a dokonce jsme viděli obry … 

• Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: „Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy.“ (Nu 13,32) 

Někdy lidé mají představu, že pomluva je něco falešného, že to je lživá zpráva. A skutečně to tak může být a často je, jak uvidíme za chvíli, ale pomluva může být i pravdivá zpráva, která je podaná takovým způsobem, který nakonec uvede popisovanou věc nebo osobu do špatného světla. V tomto textu se doslova mluví o špatné zprávě, kterou zvědové podali. A to navzdory tomu, že neříkali nic nepravdivého. Země byla dobrá, úrodná, lid byl silný, města byla opevněná a v zemi sídlili obři, potomci Anákovi. Ale šlo o ten závěr, který z toho tito zvědové vyvodili – nemůžeme tu zemi dobýt, jsou silnější než my, jsme jako kobylky v jejich očích. Takto pohaněli tu zemi, pomluvili ji a svými slovy způsobili, že se celý národ, šest se tisíc mužů plus ženy a děti, odvrátil od Hospodina a reptali proti Bohu, proti Mojžíšovi, dokonce ho chtěli zabít a chtěli se vrátit do Egypta. To je pomluva. Pohanění někoho či něčeho.

V tomto smyslu se může jednat také o udání někoho jiného, což je trochu něco jiného než pomluva, ale s pomluvou se to úzce prolíná. Když se tři židovští mládenci nechtěli poklonit zlaté soše, kterou postavil Nebúkadnesar, přišli muži hvězdopravci a udali je (Da 3,8). Nemluvili o nich lež, řekli o nich pravdu, ale nebylo to ani z lásky k Bohu, ani z lásky k bližnímu, bylo to přesně naopak. Podobně jako když nás nějaká „dobrá“ duše v létě 2021 nahlásila na policii, s tím, že zde každou neděli děláme shromáždění, kde uctíváme Boha s odhalenou tváří a společným zpěvem a podáváme si nevydesinfikované ruce. 

Stejné slovo, které je v Numeri 13, je použité také o Josefovi, který nosil svému otci Jákobovi špatné zprávy o svých bratrech. Donášel na ně, žaloval na ně, pomlouval. Snižoval je v očích svého otce. To je pomluva. Není to jenom lež, ale jde o srdce.

Podobné svědectví vydává Bůh o svém lidu v Žalmu 50:

• Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí. Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky. (Ž 50,19–20)

Kydání hany na syna své matky, na svého bližního, na rodinu někoho jiného, na jinou církev, na jiný národ. Toto je asi nejrozšířenější chápání pomluvy. Mohli bychom to nazvat také očerňováním. Ale může to být také převracení věcí v úplný opak. Pavel napsal v listu Římanům: 

• A nevede to potom k tomu, co nám někteří pomlouvači připisují, jako bychom říkali: „Čiňme zlo, aby přišlo dobro?“ Ty čeká spravedlivé odsouzení! (Ř 3,8)

To je úplné převrácení věcí, než jak doopravdy jsou. Tady se dostáváme k těm společenským věcem, kdy ještě nedávno platilo, že kdo použil českou vlajku, byl označen za proruskou … (nebudu opakovat slova tehdejšího zmocněnce vlády). Nebo když lidé odmítli nechat do sebe píchnout mRNA látku a rázem byli označeni jako antivaxeři, včetně těch skutečných odborníků, kteří se vakcinací nebo mRNA látkami profesně zabývali celý svůj život. To je očerňování, převracení pravdy a nálepkování, škatulkování. To všechno patří do kategorie pomluv. A pakliže se takové věci objevují v Kristově církvi, je to jenom důkaz toho, že křesťané přestávají používat jako měřítko pravdy Boží slovo, ale místo toho se řídí tím, co jim říká svět, co svět považuje za pravdu a za lež, za černé a bílé, za morální a správné nebo nemorální a špatné. 

Vidíme, že pomluva se může týkat rozsáhlé škály oblastí. To podstatné ale je naše srdce. Káleb a Jozue viděli stejné věci jako ostatních deset zvědů, ale závěry, které z toho vyvodili, byli úplně jiné. Jeden i druhý povzbuzovali Izraelce:

• Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich! (Nu 14,9)

To je víra. To je srdce, které postavené na pravdě a ústa, která mluví pravdu na základě víry. Viděli totéž, říkali totéž (Nu 14,7–8), ale závěry jsou odlišné – jedni pomlouvají, druzí povzbuzují ve víře. Jde o srdce. Za chvíli se k tomu vrátíme, ale nyní se pojďme podívat na škodlivost pomluv:

II. Co pomluvy způsobují

Na tomto místě si musíme hned na začátku připomenout, že každý hřích, včetně těch, jichž se dopouštějí Boží děti, je na prvním místě urážkou Boha. Když se David dopustil smilstva s Batšebou a následně byl odhalen a usvědčen prorokem Nátanem, volal k Bohu a prosil Boha o milost. V té době měl rodinu, měl několik manželek, měl hromadu dětí, byl vůdcem Izraele, mužem, k němuž vzhlíželi jiní – a všechny tyto lidi zklamal, vůči všem se provinil, jim všem ublížil, včetně Batšeby (která v tom ovšem nebyla nevinně) a jejího muže, kterého nechal David zavraždit. Přesto v Žalmu 51 čteme:

• Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. (Ž 51,3–6)

Hřích je na prvním místě urážkou Boha, jeho spravedlnosti, jeho čistoty, jeho svatosti, lásky, dobroty, milosti, odpuštění. A je jen málo hříchů, pokud vůbec nějaký, které by neměly dopad také na další lidi – bez ohledu na to, že to v danou chvíli nevidíme a že to vypadá, že se to týká jenom nás samotných. Nicméně v otázce pomluv (nebo smilstva) je tam vždycky ještě někdo další. Ale skoro nikdy nejde jenom o dotyčnou osobu. 

Nevratnost a zlo pomluv si můžeme uvědomit na ilustraci, kterou kdosi vyprávěl. Jeden dobrý muž byl pomluven několika drbnami. Ale došlo k tomu, co se dá přirovnat k zázraku, takže si ony ženy uvědomily svůj hřích, přišly se omluvit a ptaly se, zda mohou něco udělat, aby věc napravily. Ten dobrý muž jim řekl, ať vezmou polštář plný prachového peří, sednou na vlak do sousedního města a celou cestu vyhazují to peří z polštáře z okna. Až to udělají, poví jim více. Když to udělaly, přišly za ním s otázkou v očích. Co tedy máme udělat nyní? Jděte, a vraťte to peří zpět do polštáře, zněla odpověď. Tak je to s každou pomluvou, která je vypuštěná z lidských úst. Nelze ji vrátit. Nikdy už se věci neobnoví do původního stavu. 

Pomluvy mají moc zničit lidský život. To je politická taktika, kterou můžeme vidět ve světě. Úspěšný politik je očerněn, takže musí odstoupit a následně se soudně brání. To ovšem obvykle trvá řadu let, takže poté, co všechny soudy vyhraje, má většinou po kariéře, po rodině, po úsporách a nikoho nezajímá. To je ďábelská praxe, která není cizí ani tomu, jak ďábel útočí proti církvi. Křesťané, a zvláště vedoucí církve, byli a jsou obviňováni z různých věcí – ve starověku to bylo obvinění z ateismu (protože neměli chrám ani zobrazení Boha), z kanibalismu (protože jedli tělo a krev), ze sexuálních orgií (protože pořádali hody lásky). V nedávné minulosti byli obviňováni režimem ze špionáže, ze spolupráce se zahraniční mocností, z rozvracení státu, nebo z neposlušnosti vládním nařízením. 

Nedivíme se tomu, když takto jedná svět s Božími dětmi. Pán Ježíš o tom svým učedníkům řekl (J 15,20). Ovšem nejednou takto jednají samotní křesťané proti jiným křesťanům. A to je smutné a velmi zlé. A tady se dostáváme k další rovině. 

Pomluvy ničí Kristovu církev. Když jsou to pomluvy, které přicházejí ze světa, může církev vydat všechno v pokoji do Božích rukou, protože to je všechno přesně tak, jak Pán řekl – jestliže mě pronásledovali, i vás budou pronásledovat. Ovšem ani v takovém případě se nejedná o nic hezkého, protože i v takovém případě mají pomluvy, očerňování, falešná obvinění nebo zlé řeči moc zničit Kristovu církev. 

Ale co když jde o pomluvy uvnitř? „Já jsem Petrův, ale tenhle bratr je jenom Apollův … Pozor na něj.“ To je začátek pomluv. To je zasévání špatných slov, špatné pověsti a taková setba se obvykle někde ujme a vyklíčí. Jaké přinese ovoce? Svár, rozkol, stranictví, sektářství, tedy nejednotu a rozdělení, trhání Kristova těla na kusy. To je důsledek pomluv. 

V otázce církve je to složitější, protože jsou sbory, kde vedoucí nevěří v pravdivost Božího slova, kde nevěří v Boží trojici, kde nevěří ve spasení z milosti skrze víru – to jsou základní věci, z nichž nemůžeme uhnout, kde musíme mít velmi jasně vytyčenou hranici. Ale na druhé straně spektra jsou marginální věci, kvůli kterým se církve a křesťané odsuzují a pomlouvají. Jsou křesťané, kteří se chovají, jako kdyby měli patent na nahlížení do knihy života, takže mohou s jistotou prohlásit, že tenhle je určitě křesťan, zatímco tamten určitě křesťan není, i když to o sobě tvrdí. A stejným způsobem přistupují také ke Kristově církvi. „Víš, tamten sbor … no …“ „Oni nekážou evangelium?“ „No, jako kážou, jo, ale víš … no ale oni nemají chválící skupinku … oni nemají pořádné církevní členství … nevěří, že církev má vést pastor …“ A našli bychom desítky nebo stovky okrajových věcí, kvůli nimž jedni pomlouvají a hanějí druhé a dokonce je odsuzují jako nevěřící. To všechno spadá do kategorie pomluv, souzení a kritizování. A to všechno ničí Kristovu církev i její svědectví.  

Ale to všechno má také drastický dopad na ty, kteří to dělají. Takže pomluvy dopadají na jednotlivce a ničí je, dopadají na církev a ničí ji, a dopadají na pomlouvače a ničí je. Bůh říká:

• Kdo pomlouvá bližního, toho umlčím. Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím. (Ž 101,5)

Tady můžeme znovu vidět, jak spolu jednotlivé věci souvisí, jak jazyk souvisí s očima a se srdcem. Přísloví 6,19 mluví o tom, že Hospodin nenávidí – to je velmi silné slovo, určené jenom některým hříchům a hříšníkům – toho, kdo vyvolává mezi bratry sváry. Neměli bychom se bát?! Bůh říká, že umlčí pomlouvače! Stejně jako u každého jiného hříchu, ani tento hřích se nám nevyhne. Ale stejně jako u každého jiného hříchu, je-li tento hřích dominantní v životě člověka, je dost možné, že ještě nedošlo ke skutečné proměně srdce (Ř 1,30; 1K 5,11).

III. Jak se pomluvám bránit

Jak bychom měli řešit pomluvy? Na prvním místě se musíme obrátit sami k sobě. Často se totiž právě ti, kdo druhé obviňují z pomlouvání, sami nejvíce proviňují pomlouváním. To je něco, co je přirozené. Chceme vyndat třísku z oka svého bratra, ale trám, který trčí z našeho vlastního oka, nevidíme.

Je důležité, abychom přemýšleli nad tím, co jsou pomluvy, protože jenom tak se jim můžeme sami vyhnout, jenom tak nespadneme do pasti očerňování druhých. Vzhledem k tomu, že to je tak běžné v okolní společnosti, je to pro křesťany velké pokušení, které si však často vůbec neuvědomují. 

S tím úzce souvisí druhá věc, kterou je třeba zmínit. Musíme se naučit ohluchnout. Bůh nám dal oči, které můžeme zavřít, abychom se vyvarovali pokušení, které přichází v podobě toho, co je lákavé pro oči. Bůh nám dal také ústa, která můžeme – a která bychom především měli – mnohem více zavírat, než jak to obvykle děláme. Jakub nám připomíná, že máme být rychlí k naslouchání, ale pomalí k mluvení (Jk 1,19). Problém však je v tom, že naše uši – na rozdíl od očí a úst – nejdou zavřít. Takže když jde o špatné mluvení, očerňování nebo pomluvy, musíme se naučit zavírat uši, ohluchnout vůči takovým řečem. Když to totiž neuděláme, vystavujeme se velkému nebezpečí. Je několik málo přísloví, která najdeme v Příslovích Šalomounovy moudrosti dvakrát. Jedno z nich je:

• Řeči klevetníkovy jsou jak pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějších útrob. (Př 18,8; 26,22)

Drb, kleveta, pomluva je jako pamlsek, jako bonbon, který rozcucáte a on sestoupí do nejvnitřnějších útrob. A to znamená, že ho odtud už nedostanete. Kdo spolkne nějakou pomluvu, zbaví se jí jen velice obtížně. Šalomoun věděl jak – existuje totiž jeden způsob, jak je možné pročistit nejvnitřnější útroby. Ale, jak už to bývá, není to něco, co by se nám moc líbilo:

• Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby. (Př 20,30)

Když člověk nekriticky, tedy bez rozsuzování, bez konfrontace s druhou stranou, bez dotazování a hledání pravdy, přijme nějaký drb, pomluvu, dehonestaci, snížení, nepravdu o druhém člověku, o bratrovi, politikovi, skupině lidí, církvi nebo kazateli bude ho návrat na cestu pravdy prostě a jednoduše bolet. Neobejde se bez ran. Proto je lepší naučit se zavírat uši, říci, že tohle nechci slyšet, takové řeči nebudu poslouchat. A jestli chceš přede mnou očernit bratra nebo sestru, pojď to říct jemu nebo jí. Už si s ním nebo s ní o tom mluvil? Jestli ne, proč to říkáš mě? Tohle je to nejlepší, co můžeme udělat. Tak pomůžeme nejenom sobě, ale i druhým a celé Kristově církvi. 

Jak jsem říkal na začátku – celé je to našem srdci, jak říká Pán Ježíš (Mk 7,21–23). A lidské srdce je to, co je pod sluncem nejúskočnější, říká Bůh skrze Jeremjáše (Jr 17,9), a je nevyléčitelné. Žádný člověk není schopen nic udělat se svým vlastním srdcem – jenom Bůh může něco udělat. A Bůh poslal svého Syna, aby nás vykoupil z otroctví hříchu, aby prázdnotu našeho srdce naplnil radostí, spravedlností, pokojem, pravdou, láskou a milosrdenstvím. Tady je skutečná cesta k nápravě. Naše ústa budou vždycky mluvit to, čím přetéká srdce. Proto musíme své srdce zaměřit na to, co je dobré. A nejenom srdce:

• Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. (Fp 4,8)

Na téhle cestě nenajdete špatné myšlenky o druhých, jejich snižování, dehonestaci nebo nálepkování, souzení, neoprávněnou kritiku či cokoliv podobného – nic z toho není pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, hodné lásky, nemá to dobrou pověst ani se to nepovažuje za ctnost a nesklízí to pochvalu. Resp. někdy to sklízí pochvalu, ale jenom u lidí, kteří jsou stejně tělesní, jako ti, kdo pomluvy šíří. Bůh s takovými lidmi nehodlá mít společenství, nenávidí je i jejich jednání, umlčí je, odhalí jejich pokrytectví. Proto musí být pomluvy odstraněny z Božího lidu, ze společenství Kristovy církve (2K 12,20; Ef 4,31; Ko 3,8; 1Pt 2,1; 1Tm 3,11; Tt 2,3).

Ten nejlepší způsob, jak to udělat, je, zaměřit se na Pána Ježíše Krista. Ať už se nás pomluva týká z té, či oné strany, Ježíš je jejím řešením V něm nacházíme svou hodnotu, své uspokojení, plnost a radost i pokoj. A potom můžeme veškeré pomluvy hodit za hlavu. V něm je také všechno, o čem jsme četli ve Fp 4,8, protože on je pravda, v něm sami nacházíme hodnotu a vidíme i hodnotu druhých, takže k nim můžeme přistupovat s úctou a spravedlností. Kristus nás očišťuje od každé nepravosti, a když se poměřujeme jím a nikoliv druhými, vidíme, jak moc potřebujeme ještě proměnit a očistit, takže už nemusíme řešit druhé, ale máme co dělat sami se sebou. Pán Ježíš Kristus také vylévá svou lásku do našich srdcí skrze Ducha svatého, takže můžeme s láskou přijímat své bližní, milovat je, neodplácet zlým za zlé, ale žehnat tam, kde jsme proklínáni, nasytit své nepřátele, když mají hlad. To je cesta k tobé pověsti, ctnosti a chvále. To je způsob, jak se můžeme a máme učit od toho, který je tichý a pokorného srdce, z jehož úst nikdy nevyšlo ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které pomohlo a posluchačům přineslo milost. Aby naše ústa byla napravena, potřebujeme jeho, jeho samotného, jeho v našich životech, aby žil svůj život skrze nás. Amen.