Biblická církev Praha

Boží milosrdenství vítězí nad soudem

Jaroslav Kernal, Praha 8. března 2026

V našem studiu knihy Soudců jsme se posunuli do desáté kapitoly, která je takovou překlenovací kapitolou – vede nás od jednoho velkého příběhu Gedeóna a jeho syna Abímeleka k dalšímu velkému příběhu – soudce Jiftácha a jeho dcery. 

Gedeónův příběh začíná v šesté kapitole na konci sedmi let, v nichž Bůh vydal Izraelce do rukou Midjánců, kteří je ničili. Potom Bůh povolal Gedeóna a následující tři kapitoly, až do smrti Gedeónova syna Abímeleka, zahrnují období čtyřiceti tří let. Čtyřicet let soudil Gedeón Izraelce a po jeho smrti se na tři roky nechal Abímelek ustanovit králem. 

Ale osmnáct veršů desáté kapitoly zahrnuje období šedesáti tří let. Naprostá většina mužů, kteří bojovali s Abímelekem proti věži v Tebesu a kteří se po jeho smrti rozešli do svých domovů, už na konci desáté kapitoly byli po smrti. Říkám to proto, abychom si uvědomili tyto časové souvislosti, protože nám často snadno uniknou, a přitom mohou být dost důležité pro porozumění tomu, co se v daném textu děje. 

Ještě jednu věc chci zmínit úvodem, než půjdeme do vlastního textu. Není to nic nového, už jsem o tom mluvil, ale chci to zase zopakovat – je to moje porozumění doby soudců a vůbec celé historie Izraele ve vztahu k Bohu. Starozákonní Izrael je tělesný nevěřící obraz skutečného Božího lidu, v němž Bůh v každé generaci uchovával ostatek těch, kdo byli vyvoleni ke spasení. Někdy jich v celém Izraeli bylo tak málo, že se prorok zoufale volá k Bohu a naříká, že zůstal sám. Bůh však Elijášovi odpověděl, že zachová sedm tisíc těch, jejichž kolena nepoklekla před baalem (1Kr 19,18; Ř 11,4). Po vyjití z Egypta zůstalo na poušti šest set tisíc mrtvých těl mužů, kteří neuvěřili Bohu a Bohu se nelíbili (1K 10,5). Po celou dobu putování po poušti Izraelci neobřezávali své syny, takže nemohli ani slavit hod beránka, protože žádný neobřezanec ho nesměl jíst (Ex 12,48). Kromě toho s sebou nosili stánek Molocha, hvězdu boha Remfana, obrazy, které si udělali k uctívání (Sk 7,43). Někdy to bylo trochu lepší, ale většinou to byla tak, jak o tom mluví desátá kapitola knihy Soudců. Pojďme do toho textu. 

Dneska se podíváme na tři Boží vlastnosti, které nám Bůh ukazuje v této kapitole – je to jeho věrnost, protože stále povolává další soudce, aby vysvobozovali Izrael. Uvidíme také jeho hněv, v němž vydává Izraelce znovu do rukou nepřátel, protože se odvrátili od Hospodina, ale nakonec uvidíme i jeho slitování poté, co Izraelci činili pokání. „I ustrnul se Bůh nad bídou Izraele“ (Sd 10,16). „Boží milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13).

I. Bůh stále vysvobozuje

V prvních pěti verších čteme o Boží věrnosti. Tři roky trvalo napětí mezi šekemskými a Abímelekem, které se stupňovalo různými útoky, přepadáváním, loupením. Je tam cítit závan toho, co nazýváme občanskou válkou, kdy se lidé z jednoho státu, z jednoho národa postaví proti sobě se zbraní v ruce. Skončilo to naprostým vyhlazením Šekemu a jeho zbořením a následně smrtí Abímeleka v Tebesu. Izraelští muži se rozešli každý do svého domova. Země musela být otřesená. Právo a spravedlnost byly rozcupovány na kusy. Refrénem knihy Soudců je, že si každý dělal, co uznal za vhodné. Ale Bůh byl stále nad tím vším. Vidíme jeho věrnost, protože povolává další soudce. K vysvobozování Izraele povstal Tóla. I když byl z kmene Isachar, sídlil uprostřed Efrajimského pohoří, tedy v oblasti, kde předtím sídlil Abímelek. Zdá se mi pravděpodobné, že ho Bůh povolal k tomu, aby uklidnil celou situaci, aby se otřesený Izrael nerozpadl na kusy a nebyl pohlcen okolními národy. Soudil Izrael dvacet tři let. A po něm přišel Jaír, o němž víme také velmi málo. Ten byl soudcem v Izraeli dvacet dva let. Celkem je to čtyřicet pět let, což je dlouhá doba, to jsou dvě generace. Zdá se, že se pod vedením těchto soudců na jedné straně země nějak stabilizovala a Izraelci byli schopní se bránit proti vnějším nepřátelům, ale ta hniloba, která byla uvnitř, se rozrůstala stále víc. V šestém verši čteme, že se Izraelci dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. 

Tady se dostáváme k tomu, proč jsem předtím zmiňoval ten svůj pohled na Izrael. Někdy se na to lidé dívají tak, že když některý ze soudců soudil Izrael, tak Izrael šlapal jako švýcarské hodinky. Ale když ten soudce zemřel, Izraelci se z hodiny na hodinu zvrhli a změnili se v přesýpací hodiny. Myslím, že je to nemožné obhájit z Písma. A souvisí to s takovým idealistickým pohledem na Izrael a na člověka, s pohledem, který není ani biblický ani skutečný. Před chvílí jsem zmiňoval Izrael na poušti – nebyl tam náhodou Mojžíš? A Jozue? Jak to, že tam měli Izraelci stánek boha Molocha? Viděli jsme Gedeóna, u něhož není pochyb, že Bůh změnil jeho srdce – přesto si udělal zlatý efód a bylo to ke svodu Izraele. A i když se jistě snažil o to, aby byl v Izraeli uctíván Hospodin – Abímelek důsledně mluví o Jerubaalovi a Jerubaalovcích, tj. odpůrce baala, přesto měli ve stejné době v Šekemu chrám boha, baala smlouvy, kterého prohlásili za svého boha. Od Saula po Sidkijáše bylo v Izraeli během více než 450 let celkem 23 králů. Dva, max. tři z nich odstranili posvátná návrší z Izraele. Minule Lukáš při čtení Žalmu 59 zmiňoval příběh Davida, jemuž jeho žena Míkal pomohla v noci utéct oknem, protože ho Saul chtěl nechat zavraždit. A druhý den tvrdila, že David je nemocný a do postele místo něj položila … domácího bůžka (1S 19,13). David měl doma domácího bůžka? 

Nechci vás šokovat nebo vést k tomu, abychom si mysleli, že modlářství je v pořádku. To rozhodně není a nikdy nebylo. Jen chci, abychom byli realisté a neidealizovali si lidi. Každý člověk v Bibli i mimo ni, který kdy byl zachráněn Bohem, byl zachráněn jako naprosto zkažený hříšník, který dostal Boží milost. Jeho záchrana byla dílem pouhé Boží milosti a ničeho jiného. A v Izraeli to byl vždycky jenom ostatek. Proto jsem přesvědčený, že navzdory tomu, že Tóla a Jaír byli jistě muži víry, tedy zbožní muži, o většině ostatního Izraele platí, že se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. 

Tohle je totiž zodpovědnost jednotlivce a nikdy to nebylo jinak. Každý může věřit jenom sám za sebe. A každého člověka za to bude Bůh volat k zodpovědnosti – všichni budou před Bohem souzeni podle evangelia, říká Pavel (Ř 2,16). Evangelium, tedy sám Pán Ježíš Kristus, protože on je podstatou i obsahem evangelia, bude normou, měřítkem každého člověka. A jediná možnost, jak uniknout tomuto hrozivého soudu, protože nikdo není schopen naplnit tuto normu, je být v něm, v Kristu, tedy věřit v něj, spolehnout se na jeho dílo, na jeho Slovo, na jeho sliby, že žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. 

Takže každý jeden člověk je zodpovědný za to, co mu Bůh dává skrze zjevení, které je kolem něj, ve stvoření, které je v Písmu a které je v Kristu samotném. Člověk se může rozhodnout, že bude následovat své otce – tak to dělali Izraelci a úplně stejně to dělá většina pohanů. Petr mluví o tom, že jsme od svých otců převzali prázdný způsob života, ale z Boží milosti jsme z něj byli vykoupeni převzácnou krví Kristovou (1Pt 1,18–20). Tohle je věcí každé generace – proto jsem mluvil o tom dlouhém období v desáté kapitole – každá generace musí vybojovat svůj vlastní boj víry, musí se postavit na své vlastní nohy. Nikdo jiný to za ni neudělá. Nikdo to neudělá za nás. Ale – a tohle je velmi důležité! – my vždycky můžeme udělat něco pro tu další generaci, která nás bude následovat. Můžeme jim předat prázdný způsob života. Nemusíme jim předat nic. Nemůžeme jim předat víru, protože ta se nedědí. Ale můžeme udělat maximum proto, aby měli z čeho čerpat, na čem stavět, odkud si brát. Bůh přikázal Izraelcům skrze Mojžíše – a tato slova platí úplně stejně i pro nás, i když nejsme pod zákonem:

• A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 6,6–7)

To není jen Mojžíšův zákon – to je první přikázání, láska k Bohu a také je to hned to druhé přikázání, láska k bližnímu. To je Kristův zákon! Izraelci to většinou ignorovali. Ale my nesmíme být jako oni! 

II. Izraelci stále hřeší

Od šestého verše desáté kapitoly vidíme, jak špatné to s Izraelem bylo. Opustili Hospodina a nesloužili mu. „Sloužili baalům a aštoretám i bohům aramejským a bohům sidónským, též bohům moábským a bohům Amónovců i bohům Pelištejců.“

Byli Božím lidem? Podle těla ano, ale v duchovním slova smyslu to byli modláři, kteří se ničím nelišili od okolních národů. Proto na ně dopadl Boží hněv. Dopadl na ně právě kvůli tomu, že byli Božím lidem. Všechny ty okolní modlářské národy zůstávaly ve svém modlářství a Boží hněv na ně někdy také dopadl – kdykoliv přetekla míra … kterou nám Bůh nezjevuje. V prorocích čteme o celé řadě soudů proti okolním národům Izraele, které na ně dopadly. Ale tyto národy nebyly Božím lidem, proto je Bůh soudil jiným způsobem, jehož měřítka nám obvykle nezjevuje (výjimečně ano). Ale Izrael byl Božím lidem a Bůh mu dal svůj zákon. Bůh jim řekl, jak mají jednat, co mají dělat, koho mají uctívat a jak to mají dělat. Takhle Bůh jedná se svým lidem. Ale oni to nedělali. Proto na ně dopadl Boží hněv. Bůh proti nim vzplanul hněvem a vydal je … 

A tady je důležitá lekce, kterou se můžeme naučit z tohoto textu a z historie církve – naši bratři, kteří nás předešli ve víře, tomu často rozuměli tak, že když Bůh vydává svou církev do rukou pohanů nebo bezbožníků nebo falešných bratrů, je to proto, že se církev zpronevěřila Bohu, a měla by činit pokání, volat k Bohu a prosit o slitování. 

V našem textu máme Pelištejce a Amónce, jimž byl Izrael vydán napospas. Potírali a týrali Izraelce (v. 8). Na Izrael dolehlo veliké soužení (v. 9). Osmnáct let byli tlačeni z obou stran, od moře i od východu, byli sužování, ničeni, týráni, deptáni, nejspíš loveni jako zvěř, prodáváni do otroctví. A všimněte si, že Izraelci dobře věděli, v čem je problém:

• I úpěli Izraelci k Hospodinu: „Zhřešili jsme proti tobě, opustili jsme svého Boha a sloužili baalům.“ (Sd 10,10)

Ale samotné úpění ještě nic neznamená. Člověk může vědět, že dělá něco špatně, může kvůli tomu naříkat, může volat k Bohu, ale nic to neznamená, dokud se od své špatnosti neodvrátí, dokud nezačne dělat věci správně. Tady máme velmi důležitou kapitolu, která se týká pokání. Podívejte se na to, co jim říká Bůh, když tak úpěnlivě naříkají:

• Jděte si úpět k bohům, které jste si vybrali, ať vás v čas vašeho soužení vysvobodí! (Sd 10,14)

To je Boží spravedlnost. To je princip, který Bůh vložil do tohoto světa, který říká, že cokoliv by člověk zasíval, to bude také sklízet. Jak často naříkáme nad tím, co je špatně a co děláme špatně … To je sebelítost. Přesně to vidíme na začátku u Gedeóna, když ho Hospodinův anděl pozdravil slovy „Hospodin s tebou“. Co mu Gedeón řekl? „Kde je Hospodin, když musíme takhle trpět? Kde jsou jeho velké činy? Kde je jeho mocná ruka?“ (Sd 6,13). To není nic jiného než sebelítost, kterou vidíme už v zahradě, když Adam obviňuje Boha kvůli ženě, kterou mu Bůh dal, protože on přece za nic nemohl, on si jenom vzal to, co bylo zakázané, protože ta žena, kterou mu Bůh dal, mu to dala. Jak on k tomu přijde? To nebylo pokání, to byla sebelítost. Náš pan premiér se „omluvil“ za covidové šílenství, kvůli kterému potom prohrál volby, protože věřil odborníkům, kteří odborníky nebyli, a nechal se oklamat unijními politiky. Kdyby svá slova myslel vážně, někteří z těch odborníků by museli stát před soudem a ne být ministry nebo jejich náměstky. To byla jenom slova sebelítosti. 

Slyšel pastýře, kteří se omlouvali za to, že se asi špatně zachovali v době covidu. Ale nevím ani o jednom, který by se omluvil těm lidem, kteří kvůli jejich špatným postojům museli z jejich sboru odejít. To je jenom sebelítost. Nikoliv pokání. 

Pokání je to, co vidíme v našem textu. Začíná vyznáním úst: 

• Zhřešili jsme. Nalož s námi, jak sám uznáš za vhodné, jenom nás ještě tentokrát vyprosti! (Sd 10,15)

Ale nezůstává pouze u toho. Jde dál, jde ke skutkům:

• Odstranili ze svého středu cizí bohy a sloužili Hospodinu. (Sd 10,16)

Tady se musíme na okamžik zastavit, protože dneska jsme v nové smlouvě, která je prostě nová, je jiná než ta stará. Je lepší. Znamená nové srdce, znamená nový život, znamená přítomnost Ducha svatého v životě věřícího. Nová smlouva – poslouchejte dobře, co znamená nová smlouva a všimněte si dobře toho, kdo a co v této smlouvě dělá:

• Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,25–27)

Bůh sám odstraní ze svého lidu hnusné modly. Bůh vloží do svého lidu nové srdce. Bůh učiní, že se Boží lid bude řídit jeho nařízeními a zachovávat jeho řády a jednat podle nich. Znamená to tedy, že už nemusíme činit pokání, že se nemusíme obracet k Bohu, že nemusíme odstraňovat zlo ze svého středu? 

Starozákonní Izrael byl tělesným nevěřícím obrazem Božího lidu. Tím skutečným Božím lidem je církev složená ze znovuzrozených Židů a pohanů – to jsou všichni ti, kdo jsou spaseni z milosti, tedy i onen ostatek ve staré smlouvě, všichni, kdo se narodili z Ducha, účastníci nové smlouvy. Dostali Ducha, dostali nové srdce, byli očištěni od svých hnusných model. Ale ještě nedošlo k vykoupení těla. Stále je tady i to staré srdce, které je – Kalvínovými slovy – továrnou na modly. Tělo bojuje proti Duchu a Duch proti tělu (Ga 5,17). To je boj, který zde bude, dokud budeme v tomto těle. Proto nás apoštol vyzývá, abychom se dali vést Božím Duchem, abychom žili z jeho moci a nechali se jím také řídit (Ga 5,16.18.25). A to neznamená nic jiného, než že se celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou upneme na Pána Ježíše Krista. Pak uvidíme, že:

III. Bůh se stále slitovává

To je třetí bod dnešního kázání. To občas viděli lidé staré smlouvy. Ale to je také trvalá a každodenní zkušenost lidu nové smlouvy – Bůh se slitovává. V našem textu vidíme dobře princip staré smlouvy – jestliže mě budete poslouchat, budete mi královstvím kněží (Ex 19,5–6). Jestliže odstraníte modly a navrátíte se ke mně, já se nad vámi slituju. Princip nové smlouvy je jiný – dám vám nové srdce a budete mě poslouchat, protože já to skrze to nové srdce a Ducha svatého učiním. Bůh činí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). My jsme jeho dílo. On z nás učinil nové stvoření, on nás zachovává jako nové stvoření a on nás dovede až k vykoupení těla, tedy k dokonání nového stvoření. Ale protože už jsme nové stvoření, ale ještě nedošlo k vykoupení těla, je tady ten boj, který jsem zmiňoval před chvilkou, je tady neustálé napětí. Pořád je tady na jedné straně naše bída, jako byla bída Izraelců, a na druhé straně je tady plnost Boží milosti, kterou Izraelci nezakoušeli. Jakub říká:

• Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

A všimněte si, jak pokračuje o tři verše dál – je tam nesmírně důležité slovo – je to malé slovo, nenápadné, ve verši 21: 

• A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

A proto … Je tu příčina a důsledek. Příčinou je Boží rozhodnutí, z něhož jsme se znovuzrodili, důsledkem je odstranění špíny a špatnosti. Tohle je spasení z milosti. Bůh něco udělal, já to přijímám, protože Bůh to ve mně učinil (jinak bych to nemohl přijmout), a díky tomu se něco děje v mém životě. Není to tak, že se něco musí stát v mém životě, aby Bůh něco v mém životě udělal – to by bylo spasení ze skutků, které je odsouzené prokletím zákona. Odstraňujeme veškerou špínu ze svého života, protože Bůh nám dal nové srdce a my tam tu špínu a špatnost už prostě nechceme. A čím více chodíme se Bohem, tím je nám odpornější, tím víc se nám hnusí, tím víc chceme, aby z našeho života zmizela, tím víc voláme k Pánu, aby nás očistil, protože my sami toho nejsme schopni. Tím víc utíkáme ke kříži, protože to je Kristova krev prolitá na kříži, která nás očišťuje od každého hříchu. Jakub nám říká, že se máme přiblížit k Bohu a on se přiblíží k nám (Jk 4,7). Když to děláme, vidíme stále více svou vlastní bídu, svou slabost, své zoufalství, svou závislost na Pánu Ježíši Kristu a jeho moci, stále více voláme slovy Davida z Žalmu 19: „Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty“ (Ž 19,13), protože si uvědomujeme hloubku, tíhu i závažnost hříchu, který je spojený s naší starou přirozeností, s naším tělem, s naším starým životem. Toužíme po nebi! Toužíme po tom, být s Pánem, být doma, tam u něj, ne tady. Chceme tu slávu, radost, čistotu, harmonii, pokoj, plnost života a nikoliv pachtění a pomíjivost. Bůh do nás vložil svého Ducha, který směřuje naši mysl vzhůru, k němu. A Bůh se slitovává. 

• I ustrnul se nad bídou Izraele. (Sd 10,16)

Bůh vidí naši bídu, moji milí. Bůh je plný milosti a slitování. A my to slitování skutečně potřebujeme! My na tom nejsme o moc lépe než starozákonní Izraelci. Máme lepší smlouvu, máme lepšího prostředníka, máme lepší oběť, máme lepší bohoslužbu, máme lepší zaslíbení – přesto je tady pořád to staré srdce a starý člověk, který se má pořád tak nějak k životu. Naše víra je často příliš slabá, aby starého člověka pohřbila spolu s Kristem. Jsme jako Petr, který vystoupil z člunu a šel po vodě k Pánu Ježíši. Ale když viděl ty vlny … To jsme přesně my. To je ta naše bída. To je ten důvod, proč každý den potřebujeme Boží slitování, proč potřebujeme, aby se nad námi každý den Bůh ustrnul. Myslím, že si to potřebujeme stále dokola opakovat, že jsme naprosto závislí na Boží milosti a milosrdenství. Boží milost se týká našeho spasení, Boží milosrdenství se týká našeho jednání a života v tomto světě. Bez Pána Ježíše Krista, který je tím pravým vinným kmenem, nemůžeme udělat vůbec nic (J 15,5). Nicméně to neznamená, že bychom neměli nic dělat, že bychom neměli o nic usilovat, že bychom se neměli o nic snažit. To vůbec ne. Máme udělat všechno, co udělat můžeme – a máme to všechno dělat ve víře v Pána Ježíše Krista. S tou důvěrou, že on v nás působí chtění i činění, s tou důvěrou, že on nám připravil skutky, v nichž máme chodit (Ef 2,10), s tou důvěrou, že jsme jeho děti, které miluje a které nenechá sejít z cesty nebo padnout. Bůh z nás učinil své děti. Nikdy neuslyšíme totéž, co slyšeli Izraelci – vy jste si vybrali jiné bohy, tak si běžte za nimi, aby vás nyní vysvobodili od vašich nepřátel. Copak by tohle někdy řekl milující rodič svým dětem? 

Nás si Bůh zamiloval před stvořením světa! Nikdy se nás nevzdá a nikdy se nás nezřekne. Kde započal své dobré dílo, tam ho také slavně dovede až do konce. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, Bůh nás svým Duchem umístil do něj, do jeho těla, takže jsme jeho součástí a jsme spolu s ním již nyní posazeni v nebesích. Proto může Pán s takovou jistotou říci, že kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo v něj nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil v jednorozeného Božího syna (J 3,18). Proto může prohlásit, že kdo věří v Syna, nepřijde na soud, ale byl už přenesen do království Božího syna. To všechno a ještě mnohem více je dílem Boží milosti, Božího slitování nad námi. A kromě toho nás den za dnem zahrnuje svým milosrdenstvím, svoji láskou a dobrotou, takže můžeme každý den vidět jeho odpuštění, jeho slitování, můžeme vidět, jak se nad námi znovu ustrnul v naší bídě, a místo aby nás odsoudil spolu se světem, tak nás ve své věrnosti opět očišťuje, abychom byli svatí a neposkvrnění před jeho tváří k jeho slávě.