Biblická církev Praha

Živá naděje

Jaroslav Kernal, Praha 5. dubna 2026

Každá neděle je dnem, kdy si můžeme a máme připomínat tu slavnou událost, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. A úplně stejně jako jsme v pátek mluvili o kříži, že si ho potřebujeme stavět před oči každý den a co možná nejčastěji v našem, právě tak to platí i o Kristovu vzkříšení. Když se v neděli scházíme, připomínáme si ho společně. Kdybychom se scházeli ve čtvrtek, připomínali bychom si ho ve čtvrtek. Boží slovo nikde neříká věřícím, jaký den v týdnu by se měli shromažďovat. Po letnicích se křesťané v Jeruzalémě scházeli každý den. Později už o ničem takovém nečteme. Židé v Beroji každý den zkoumali Písma, zda je to tak, jak zvěstuje Pavel – a nejspíš to dělali společně. Když byl později Pavel v Efezu, vyučoval každý den v přednáškové síni filozofa Tyranna. Křesťané ze Židů se scházeli k uctívání Boha společně s ostatními Židy každou sobotu v synagoze (obvykle dokud nebyli vyhnáni). A na jednom místě v Písmu čteme o tom, že se křesťané sešli k lámání chleba prvního dne v týdnu (Sk 20,7, Troada). A nakonec v listu Římanům apoštol vyučuje, že někdo rozlišuje dny, zatímco jinému je den jako den. A ten kdo rozlišuje, se nemá povyšovat nad toho, kdo nerozlišuje, a kdo nerozlišuje, nemá pohrdat tím, kdo rozlišuje. Jeden i druhý to totiž ve svém svědomí dělají kvůli Pánu a pro něj. Nicméně Pán vstal z mrtvých prvního dne po sobotě. Proto není od věci si tento den připomínat jeho vzkříšení. Ale jak jsem řekl – Kristovo vzkříšení znamená, že Pán žije, že máme živého Spasitele, což je něco, co si musíme připomínat neustále. A možná, že to slovo připomínat, je špatné slovo, protože my s tím máme počítat, máme s tím žít, musí to být součástí našeho života a naší víry. A to je něco, co si dnes společně připomeneme. Vybral jsem jeden verš z prvního Petrova listu, který mluví o tom, že vzkříšením Krista jsme se nově narodili k živé naději. Pojďme přečíst 1Pt 1,1–5.

Myslím, že bychom mohli v tomto verši mnohem déle, než nám dovolí jedno kázání, protože je opravdu hutný, plný a hluboký. Proto se chci zaměřit jen na pár věci – na Kristovo vzkříšení na prvním místě. Dále na to, co znamená pro nás, tedy naše znovuzrození. A nakonec na nějaké další důsledky, které z toho vyplývají, ať už ty, které jsou v textu samotném nebo další, které jsou na jiných místech Písma. 

I. Kristovo vzkříšení

Ze všeho nejdřív se musíme zabývat Kristovým vzkříšením z mrtvých, protože náš text říká, že skrze něj nebo v něm (je to otázka překladu, ale ve výsledku je to jedno a totéž) je naše znovuzrození. Jestli máme rozumět novému narození, potom musíme chápat Kristovo vzkříšení z mrtvých. 

Není třeba v tom hledat nějakou složitost, něco tajuplného či nevysvětlitelného. Máme tady prostou událost z doby před dvěma tisíci lety. Věčný Boží syn, který byl od věčnosti u Otce, se stal tělem. Ne že by jenom tak na chvíli na sebe vzal podobu člověka, ale rozhodl se stát se buňkou v těle panny Marie – buňkou, která se spojila s jejími geny, s její buňkou, s jejím tělem a začala se dělit, zdvojnásobovat, růst, čerpat z jejího tělo živiny a vápník z jejích kostí. Boží syn se stal člověkem a nakonec se narodil jako každý jiný člověk. Už jenom nad touto událostí by se nám měl tajit dech, měli bychom cítit mrazení v zádech a husí kůži na rukou, a měli bychom žasnout. Narodilo se dítě, které bylo svaté, a které dostalo jméno Ježíš. Plně člověk. Současně však nekonečně víc než člověk – plně Bůh. Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jan, miláček Páně, apoštol lásky, jak je někdy nazýván, napsal:

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1)

Třicet let žil jako každý jiný člověk. Tradičně všechny překlady mluví tom, že byl tesař, i když to slovo má v řečtině trochu širší záběr, protože mluví o řemeslníkovi, který buduje ze dřeva (což je tesař), ale nejenom z něj, nýbrž také z kamene a kovu, což se možná více blíží k někomu, kdo buduje nejenom krovy, ale celé domy – a on skutečně byl stavitel domu. On byl ten zaslíbený syn Davidům, který postavil ten pravý Boží dům. Ale když mu bylo asi třicet, říká Písmo, šel za Janem Křtitelem, který v té době veřejně vystoupil a volal celý Izrael k pokání k víře v přicházejícího Mesiáše, a nechal se od něj pokřtít. A Janovi bylo ukázáno, že on, Ježíš, je ten Mesiáš, že je to Beránek Boží, který snímá hříchy světa, a že tedy Ježíš musí růst a Jan se musí menšit. A skutečně rostl, a to až té míry, že si farizeové zoufali, že se za ním dal celý svět (J 12,19). Proto musel zemřít. Chytili ho, křivě ho obvinili, nechali ho odsoudit k smrti na kříži římským prokurátorem Pilátem a pak ho rukama bezbožných ukřižovali. A potom na kříži zemřel. Evangelia to nijak nedramatizují – prostě konstatují, že byl ukřižován a že zemřel. Pavel to popisuje takto:

• Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. (1K 15,3–4)

Nebylo pochyb o tom, že zemřel na kříži. Aby však římského setníka nikdo nemohl obvinit z nedbalosti, pro jistotu tomu zemřelému kopím probodl bok – skrze játra, plíce až do srdce. Pak už mu ani nohy nelámali, protože bylo jasné, že je mrtvý. A byl pohřben. A Pavel spolu se všemi ostatními apoštoly k tomu dodává, že „třetího dne byl vzkříšen podle Písem“ (1K 15,4). Třetího dne ho hledali v hrobu, kam ho položili, ale nebyl tam – byl tam anděl, který jim řekl, že Ježíš vstal z mrtvých. Někdo by mohl říci, že to byl anděl, to je taková pohádková bytost … To není žádné svědectví. Ale o chvíli později potkává vzkříšeného Pána Ježíše Marie Magdaléna. A také Petr – i když toto setkání není nikde zaznamenané, víme o něm, protože učedníci o něm říkají jiným učedníkům, Kleofášovi a jeho … manželce? Příteli? Bratrovi? Nevíme jistě. Ale víme jistě, že Kleofáš spolu s tím druhým šli tři hodiny z Jeruzaléma do Emaus a spolu s nimi šel Pán Ježíš Kristus, kterého nepoznali. A z Písma jim – počínaje od Mojžíše – jim vykládal „to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lk 24,27). Potom ho pozvali k sobě domů, i když stále nevěděli, kdo to je, a teprve u večeře, když začal lámat chléb a vzdával díky, otevřely se jim oči a oni ho poznali. A běželi zpátky do Jeruzaléma, aby to řekli ostatním. Ale oni jim řekli:

• Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi. (Lk 24,34)

A když o těch věcech mluvili, objevil se Ježíš uprostřed nich. Ale oni byli zděšení, protože si mysleli, že vidí ducha. Tak s nimi Ježíš jedl pečenou rybu (a některé verze říkají, že i med – rybu na medu ;)). Písmo říká, že se Ježíš zjevoval učedníkům čtyřicet dní po svém vzkříšení. Pavel mluví o tom, že se zjevil Dvanácti, tedy těm, které si vyvolil za svého života (kromě Jidáše, ale místo něj tam byl jiný z učedníků), zjevil se také Jakubovi, svému nevlastnímu bratrovi, zjevil se všem apoštolům, nejen těm Dvanácti, ale všem, které povolal za apoštoly, jimž dal ten dar apoštola, a zjevil se také pěti stům bratrů – ve chvíli, kdy o tom psal, to bylo nějakých dvacet pět let po této události, proto také dodává, že mnozí z těch bratrů jsou ještě naživu, ale někteří již zemřeli (1K 15,6). A nakonec byl Ježíš po čtyřiceti dnech před zraky svých učedníků vzat vzhůru a zmizel jim v oblacích se slibem, že právě takto přijde zpět. Takže je tady svědectví stovek lidí, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem. Setkali se s ním tělesně, takže se ho mohli dotknout, sáhnout na něj, ucítit maso a kost. 

Není důvod pochybovat o tom, že Ježíš je živý. Vstal z mrtvých. V těle, v tom lidském těle, skutečně zemřel. To tělo vyhaslo, jako tělo každého člověka, který zemře. Tělo se rozpadne v prach. Z prachu povstalo a do prachu se vrátí. Ale Ježíš byl vzkříšen, vstal z mrtvých a žije. Přijal lidské tělo, a to mu zůstalo. V tomto těle vstal z mrtvých, v tomto těle se vrátí zpátky, aby vykonal soud nad zemí. Ježíš nezemřel kvůli tomu, že by se dopustil nějakého hříchu. Zemřel proto, že na sebe vzal hříchy svého lidu. Ale právě proto, že on sám byl nevinný, nemohla ho smrt udržet ve své moci. Smrt ho pohltila a vzala ho do své moci, ale co pohltila? Samotný život, který ji následně zničil zevnitř. A vstal z mrtvých.

II. Naše znovuzrození

To je Kristovo zmrtvýchvstání. A náš text říká, že toto znamená naše znovuzrození. Jak tomu tedy máme rozumět? Když vstal Ježíš z mrtvých, nebylo po nás ještě ani veta. Přišli jsme na svět až o dva tisíce let později – dobře, někteří o devatenáct a půl století, což na skutečnosti nic nemění. Jak může být moje znovuzrození v Kristově zmrtvýchvstání? Mohli bychom říci – ačkoliv to vlastně vůbec nic nevysvětluje, že to je stejné jako s naší smrtí – na kříži jsme spolu s Kristem zemřeli i my. Jak? Boží slovo říká, že skrze víru. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. Myslím, že to je potřeba více vysvětlit. 

Když zemřel Pán Ježíš na kříži, zemřel jako zástupná oběť. To je velmi důležitý pojem z Písma, který je velmi prakticky popsán ve Starém zákoně, především v knize Leviticus, kde se mluví o obětech. Starozákonní oběti byly všechny zástupné oběti. Ať už to byly oběti pokojné nebo oběti za hřích, byly přinášené v zastoupení těch, kdo je obětovali. Ti měli na oběť vložit ruce, čímž symbolicky ztotožnili oběť se sebou – ať už se svou vděčností nebo se svým hříchem. A potom byla oběť přinesena Bohu. Ježíš je tou naší obětí – obětí vděčnosti a chvály, obětí smíření za naše hříchy. Ta jeho oběť byla vykonána v konkrétním čase – když se naplnil čas a on přišel do tohoto světa. My jsme tady ještě nebyli, ale jeho oběť byla přinesena za všechen jeho lid – ten, který tady byl před jeho obětí, stejně jako ten, který přijde po jeho oběti. Ti, kteří zde byli před jeho obětí, byli spaseni z milosti skrze víru, že jednoho dne přijde Mesiáš, který přinese oběť za jejich hřích. Nemuselo to být až takto přesné a srozumitelné. Eva dostala zaslíbení, že přijde syn ženy, který přemůže, rozdrtí ďábla. To bylo zaslíbení Kristovy oběti. A spolehnutí se na toto zaslíbení znamenalo život. A toto zaslíbení se neustále zpřesňovalo a vyjasňovalo a bylo přidáváno množství nejrůznějších detailů. Že to bude potomek Judy, že to bude syn Davidův, že se narodí v Betlémě, že ponese naše hříchy, že pojede na oslátku, že bude ukřižován atd. Těch věcí bylo skutečně mnoho. A potom se to stalo – Ježíš Kristus byl ukřižován a vstal z mrtvých. Zaslíbení se stalo skutečností a historickou událostí. A změnila se povaha víry – už nevěříme v zaslíbení, ale ve skutečnost, která se stala. Spoléháme se na tu historickou událost, kterou jsem popisoval před chvílí. A každý, kdo se na ní spolehne – protože víra je spolehnutí se na to, v co doufáme a jistota toho, co nevidíme (Žd 11,1) – a vyzná Krista jako svého Pána, bude spasen (Ř 10,9). Tohle je evangelium – tak jednoduché je. A mohli bychom také říci, že tohle je jednoduchá vnější forma, podoba evangelia. 

Důležitou roli zde hraje víra, spolehnutí se. Je to, jako když si sedáte na židli. Kolik z vás tady dneska ráno zkoumalo parametry židle, na které sedíte? Přemýšleli jste o výrobci? Přemýšleli jste o materiálu? Přemýšleli jste o tom, jestli je všechno správně pospojované? Přemýšleli jste o tom, kdo tam tu židli dal? Jestli je to důvěryhodný člověk, jestli vás nechtěl obelhat a podstrčit vám židli, která vás zničí – ne že by některá z těch židlí, které zde jsou, taková nebyla. Jsem přesvědčený o tom, že nikdo z nás, kdo zde jsme, si takové otázky nekladl. Prostě jsme se spolehli na to, že ta židle, na kterou si sedáme, nás unese, a my na ní s větším či menším pohodlím budeme moci sedět během celého shromáždění. To je víra. To je spolehnutí se na to, v co doufáme a jistota věcí, které nevidíme. A to židle, na kterou si sedáme, může být skutečně poškozená nebo může mít skrytou vadu materiálu. Ale ty duchovní věci, na které se spoléháme, resp. ta jediná duchovní věc, osoba Pána Ježíše Krista, je naprosto spolehlivá a nikdy neselže. Na Pána se můžeme položit jako do lehátka, spolehnout se na něj jako na toho, kdo nás nikdy nezklame. 

Kromě toho všeho náš text říká, že tato víra je nám darována – to není z nás, že jsme uvěřili v Krista. Je to dar. Bylo nám dáno nově se narodit. Bylo nám dáno se narodit tělesně. A my bychom za to měli neustále děkovat Bohu, protože to byl dar Boží milosti. Nikdo z nás se nerozhodl pro to, že se jednoho dne narodí nějakým dvěma divným lidem, kteří potom budou jeho rodiči a které bude muset poslouchat, ani se nerozhodl pro to, kdy a kde, tedy v jakém čase a na jakém místě se narodí. To všechno bylo Boží dílo. Nevěřící lidé na to nemají žádnou odpověď. Mohou možná říci, že se reinkarnovali z kamene do želvy a z želvy do zebry a ze zebry do člověka, ale je to stejně směšné, jako když tvrdí, že se vyvinuli z nějaké prapolívky skrze nesčíslné množství přechodných druhů, o nichž nemáme žádné doklady. Bůh nám to dal, že jsme se narodili právě zde a právě v této době, právě těm lidem, jimž jsme se narodili. To nebyla naše volba. A nebyla to naše volba ani v případě našeho nového narození. My jsme o tom nerozhodli. Bůh nám to dal. Přesně v tom okamžiku, kdy on chtěl, a přesně takovým způsobem a v takových okolnostech, jak to chtěl on sám. A náš text říká, že to bylo spojené se zmrtvýchvstáním Pána Ježíše Krista. Protože když jsme v něj uvěřili, když jsme se spolehli na tu zprávu o něm a jeho díle, byli jsme přeneseni ze světa do něj, z království tmy do království Božího syna. A nyní jsme v něm. Tohle je nejjednodušší definice toho, kdo je křesťan – křesťan je ten, kdo je v Kristu. Každý, kdo je v Kristu, je křesťan a bude spasen. Ale kdo není v Kristu, je zavržen. 

Jestliže jsme uvěřili v Krista, potom na nás Duch svatý aplikuje všechno, co se stalo s ním – potom jsme spolu s ním také zemřeli tomuto světu a hříchu. Už nemusíme hřešit! Jsme ponořeni (pokřtěni) do Krista. Jsme v tom oceánu, jímž je on sám. A cokoliv se děje s tím oceánem, děje se tím pádem i s námi. Proto jsme spolu s ním také povstali k novému životu. A to je to nové narození, o němž je řeč v našem textu. Byli jsme vzkříšeni spolu s ním a máme život spolu s ním, tedy v něm, z něj, od něho, díky tomu, že my jsme v něm a on je v nás. Jsme nové stvoření. 

III. Požehnané důsledky

Kdo je v Kristu, je nové stvoření, co je staré, pominulo, hle je tu nové (2K 5,17). Jenom v Kristu, je nové stvoření. Jenom ve víře v něj má člověk nový život. Jenom spolehnutí se na jeho dílo přináší proměnu života a srdce. A to vše je darem Boží milosti. Bůh to učinil „ze svého velkého milosrdenství“. To velmi jasně ukazuje, že spasení není z nás. Je to Boží dílo. Je to dar milosti, který nás vede k živé naději. Pán Ježíš Kristus je tou nadějí. On je tím, na koho spoléháme, ačkoliv ho nevidíme. 

Když byl Pán Ježíš vzkříšen, ukázal se svým učedníkům, kteří se shromáždili v horní místnosti. Kleofáš a ten druhý, který s ním šel do Emaus, tam byli s nimi. Ale nebyl s nimi v onen den Tomáš – ten tzv. nevěřící Tomáš. Z nějakého důvodu byl pryč. Možná šel domů, jako Kleofáš. Ale potom se dozvěděl, že Ježíš žije a ukázal se ostatním učedníkům. A tak se vrátil mezi ně. Ale nevěřil jim, že Pán žije. Přemýšlel o tom, co se stalo, proč ostatní mluví o tom, že Ježíš žije, i když ho spolu s ostatními viděl umírat na kříži. Nevěří ostatním. Je to podobné, jako kdyby člověk nevěřil ve svou praprababičku. Naprostá většina lidí se s takovou ženou nikdy nepotkala. Ale úplně všichni lidé takovou ženu museli mít ve svém rodokmenu – jinak by tady nebyli. Bylo by pošetilé, hloupé říci, neuvěřím ve svou praprababičku, dokud se jí nedotknu. Přesně to dělá Tomáš. 

Ale Pán je plný milosti a slitování. Dal se Tomášovi poznat. Poskytl mu důkaz, který Tomáše srazil na kolena a vedl ho k tomu známému vyznání: „Můj Pán, můj Bůh“ (J 20,28). Ježíš mu nabídl, aby vložil prst do ran na jeho rukou a ruku do rány v jeho boku, kterou způsobilo římské kopí. Tehdy Tomáš přestal pochybovat. A Ježíš na to zareagoval slovy blahoslavenství, která se týkají každého člověka, který se stává údem církve po Pánově vystoupení do nebe: 

• Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29)

Jestliže věříte v Pána Ježíše Krista, jestliže jste uvěřili, že vstal z mrtvých, jste nejenom znovuzrozeni, jak říká náš dnešní text, ale jste také blahoslavení, nebo jinými slovy požehnaní, protože jste uvěřili, ačkoliv jste neviděli. Také Petr o tom mluví a my o tom zpíváme v jedné z našich písní:

• Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. (1Pt 1,8–9)

Milí přátelé, jste blahoslavení a nejenom, že se můžete radovat, ale máte se radovat nevýslovnou a vznešenou radostí, protože jste uvěřili, že Pán žije. To je důsledek nového narození – radost. Radost, která naplňuje život křesťana. Křesťan není smutné stvoření. Možná bude procházet těžkým věcmi, které ho budou rmoutit – právě o tom je celý první list apoštola Petra – že křesťané procházejí výhní zkoušek a těžkostí. Ale navzdory tomu všemu se mohou radovat, protože poznali Pána slávy. Protože uvěřili, že on žije a spoléhají se na to. Pevně se drží Božího slova, které je pravdivé a spolehlivé. Ježíš je naší živou nadějí, která neklame. Většina nadějí tohoto světa je falešná a klame a dříve nebo později zklame. Ale Ježíš neklame. Autor listu Židům (podle mě to byl Lukáš) o této živé naději napsal:

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17–20)

Naše naděje je v nebi. A tato naděje je živá, je pravá, opravdová, skutečná, nezměnitelná. Ještě není skutečností, proto je nadějí – proto je tím, co očekáváme a k čemu se upíná naše víra. Ale je skutečná a jednoho dne dojde svého naplnění. Je jistá, můžeme se na ni spolehnout. Kdokoliv uvěří v Pána Ježíše Krista, může si být jist, že Bůh ho zachrání, že nebude odsouzen spolu se světem, ale má život věčný. Jan napsal učedníkům dopis, ve kterém říká, že chce, aby věděli, že mají život věčný (1J 5,13). Naše víra stojí na skále, která se nikdy nepohne. 

A právě proto, že naše naděje je živá, protože touto nadějí je sám Pán Ježíš Kristus, chválíme Boha, jak to dělá také Petr v našem verši – „veleben buď Bůh“ nebo „požehnaný Bůh“. Naše srdce bylo proměněno znovuzrozením, jehož se nám dostalo z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, a naše ústa jsou nyní naplněna chválou. Velebíme Boha a radujeme se z jeho díla. Boží dítě nemůže jinak – jestliže vidíme, co Bůh udělal v Kristu na kříži Golgoty, nejsme schopni se ubránit tomu, abychom chválili Boha za jeho dobrotu, za jeho dílo, za jeho milost, za vykoupení, za jeho lásku, za jeho štědrost, za spasení, za dar nevýslovné milosti, se kterou se k nám sklonil, za pokoj, který máme v Kristu, protože jsme usmířeni s Bohem, za synovství, jehož se nám dostalo skrze přijetí Bohem skrze víru v Ježíše Krista. Byli jsme nenáviděnými Božími nepřáteli, pro které byl přichystán jenom Boží soud, ale stali jsme se milovanými dětmi. Žili jsme v temnotě, ale byli jsme přeneseni do království světla. Byli jsme dokonale očištěni od svých hříchů, byli jsme vysvobozeni z moci zákona, a také z moci hříchu, takže už mu nemusíme otročit, ale můžeme se mu s Boží pomocí vzepřít, jsme posvěcováni Duchem svatým a proměňováni do dokonalého lidství, do podoby Božího syna. Ano, leckdy se nám může zdát, že tato proměna je příliš pomalá, ale je to jenom proto, že pořádně nevidíme, jak hluboko jsme byli namočeni do hříchu a do temnoty. Proto nám nezbývá než spolu s Petrem znovu a znovu říkat:

• Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. (1Pt 1,3)

Amen.