Narození Samsona (Sd 13,1–25)

Bůh odpovídá pochybovačům

Jaroslav Kernal, Praha 26. dubna 2026

Dostali jsme do třinácté kapitoly knihy Soudců, a ačkoliv jsme teprve těsně za polovinou této knihy, máme před sebou už jenom jednoho jediného soudce, toho nejznámějšího z celé této knihy, Samsona. Jeho příběh končí na konci šestnácté kapitoly a potom následují ještě dva příběhy, z nichž první popisuje modlářství Danovců a druhý takřka úplné vyhlazení Benjamínců. Ty dva poslední příběhy završují knihu Soudců a spolu s dvěma příběhy na začátku knihy tvoří takový rámec, do něhož je kniha zasazena.

Na začátku knihy Soudců byly dva příběhy o tom, jak se Izraelcům nedařilo dobýt zemi, kterou jim Bůh dal. Místo toho se spokojili s kompromisem a nechali žít Kenaánce mezi sebou, dávali jim své dcery za manželky a pro své syny brali ženy z jejich dcer, ačkoliv to Bůh zakázal. Výsledkem je refrén, který se pětkrát opakuje v knize Soudců: „Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích“ (3,12; 4,1; 6,1; 10,6; 13,1). A jiná slova v závěru knihy říkají, že „každý dělal to, co uznal za správné“ (17,6; 21,25). Po těch dvou příbězích na začátku knihy následují příběhy dvanácti soudců – Otníel, Ehúd, Šamgar, Debóra, Gedeón, Tóla, Jaír, Jiftách, Ibsán, Elón, Abdón a Samson. A celá kniha je uzavřena dvěma příběhy, které ukazují, jak hluboko v době soudců Izrael padl. Z časového hlediska oba závěrečné příběhy patří spíše na začátek doby soudců, o čemž ale budeme více mluvit, až se k nim dostaneme. Nicméně Samsonem doba soudců nekončí, protože po něm následují ještě další dva soudci – Élí a Samuel, na němž si Izraelci vyžádali krále.

Z hlediska rozsahu textu je Samsonův příběh nejdelší ze všech příběhů soudců v celé knize a svým rozsahem odpovídá příběhu Gedeóna, kterého můžeme považovat za nejlepšího ze všech soudců. Samsona, jak uvidíme, budeme muset považovat za toho nejhoršího. Jeho příběh je nejtemnější a nejponurejší ze všech. Přesto je i on označen za muže víry, takže se i na něm můžeme učit o víře. Než půjdeme dál, pojďme se ještě ztišit v modlitbě a vyprosit si Boží požehnání.

Dnešní text není nijak komplikovaný, ale je poměrně hutný a je v něm toho docela dost, i když to tak třeba na první pohled úplně nevypadá. Přesto bych ho chtěl projít celý, protože tvoří jeden celek. Podobně jako je kniha Soudců orámovaná, je i tato kapitola orámovaná prvními dvěma verši, které nás uvádějí do příběhu a posledními dvěma verši, které kapitolu uzavírají a vedou nás dál. Dvacet jedna veršů mezi tím je o Božím zjevení matce Samsona, která není jmenovaná jménem a jejímu muži Manóachovi, který je plný pochybností, nevěry a zdá se, že mnohdy ani není schopen domyslet jednoduché věci, které mu Bůh ze své milosti ukazuje.

My si shrneme obsah této kapitoly do tří bodů – Bůh zaslibuje (narození vysvoboditele), Bůh potvrzuje (své Slovo pochybovačům) a Bůh žehná (svému vyvolenému). To je jednoduchá osnova dnešního kázání. Dá-li Pán, tak se ve středu při biblickém studiu dostaneme i někam dále a hlouběji. Čímž vás chci povzbudit k účasti na středeční biblické.

I. Bůh zaslibuje

Než se ale vrhneme na to Boží zaslíbení, které dostala matka Samsona, musíme se zastavit u toho prvního rámečku, u prvních dvou veršů, které nás uvádějí do celé situace. Bůh vydal Izraelce na čtyřicet let do rukou Pelištejců. Debóra soudila Izrael čtyřicet let po vítězství nad Kenaánci, kteří utlačovali Izrael dvacet let. Samson soudil Izrael dvacet let po čtyřiceti letech útlaku Pelištejců. A mimochodem tento útlak Samson nezastavil – on jenom začal vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců. Definitivní vysvobození přišlo až skrze Davida více než sto let po Samsonovi.

Hned v prvním verši vidíme také prohlubující se úpadek Izraele. Chybí tu něco, co jsme viděli v předchozích kapitolách – je to úpění Izraelců k Bohu. Izraelci se smířili se situací. Vládli Pelištejci (Sd 14,4). V patnácté kapitole uvidíme, že judští muži, místo aby podpořili Samsona v boji proti Pelištejcům, vytáhli proti němu, aby ho zajali a vydali ho do rukou Pelištejců. Mohli bychom říci, že to je starozákonní Izrael, ale milí přátelé, když se podíváme na sedm církví v knize Zjevení, najdeme podobnou temnotu a úpadek také v životě církve. A nemusíme asi chodit příliš daleko, že? V knize Skutků čteme:

Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,46–47)

Tématem konference, na níž jsem tento týden byl, bylo probuzení. Jeden bratr tam připomínal Charlese Spurgeona, který neustále kázal Krista. Ve sboru v Londýně byl kazatelem 38 let. A když zemřel, ten sbor měl asi 4.800 členů. A během té doby, kdy tam Spurgeon kázal, se obrátilo, bylo pokřtěno a bylo přijato za členy asi 10.500 lidí – to vyplývá ze záznamů, které si vedli. Když to spočítáte, vychází to průměrně na nějakých dvacet lidí měsíčně. A to nepočítáme všechny ty, kteří se obrátili, ale byli pokřtěni a přijati za členy jinde. Neměli bychom se spokojit s kompromisem, protože nás snadno dovede na stejné místo, na jakém jsme v knize Soudců!

Když se vrátíme zpátky k textu – máme zde neplodnou ženu, které se ukázal Hospodinův anděl, Hospodin sám, jak se dozvídáme v závěru kapitoly. Této neplodné ženě řekl, že otěhotní, porodí syna, který bude Božím zasvěcencem od mateřského lůna a začne vysvobozovat Izraele. Máme tady příběh, který je podobný mnoha velkým příběhům Bible. Je tady neplodná žena – jako byla Sára, nebo Rebeka, nebo později Chana, matka Samuela, Alžběta, matka Jana Křtitele. Bůh je ten, kdo dává život. Bůh navštívil tyto ženy a dal jim to, že porodily syny. A i když se to dnes lidé snaží zařídit sami ze svých sil, je to vždy v Boží ruce. Lidé spoléhají na odborníky, kteří v této oblasti dělají sice technicky odbornou, ale eticky odpornou práci – doslova a do písmene vyrábějí děti na zakázku. To by jistě stálo za samostatné kázání, ale nyní se potřebujeme věnovat Samsonovi, resp. jeho rodičům.

Manóachova žena hned po setkání s andělem Hospodinovým běžela za svým mužem, aby mu řekla, co se stalo. A všimněte si dobře, co říká svému muži – neříká mu přesně to, co slyšela, ale mluví o aplikaci toho, co slyšela. Od mateřského lůna bude její syn Boží zasvěcenec, nazír. Nazír se nesměl dotknout opojného nápoje, nesměl se dotknout mrtvého těla a jeho hlavy se nesměla dotknout břitva. Aby mohl být zasvěcencem od lůna své matky, jeho matka se nesměla dotknout opojného nápoje ani nečistých pokrmů. Vypadá to, že ta žena byla schopná dát si dohromady dvě a dvě. Ale její muž jí moc nevěřil – a zdá se, že ani Bohu.

Znovu je tady zaslíbení syna, zaslíbení vysvoboditele. Tuhle linii můžeme sledovat už o zahrady Edenu, kde Eva slyšela slova o narození syna a o jeho vítězství nad svůdcem. Znovu a znovu Bůh zaslibuje narození syna – malým i velkým, plodným i neplodným – Bůh vysvobozuje, protože posílá zachránce, vysvoboditele, spasitele, Krista. Bůh poslal svého Syna, abychom v něm měli život. Bůh ho zaslíbil hned na počátku, když Adam s Evou podlehli svodům ďábla a padli. Mnohokrát v historii Bůh toto své zaslíbení zopakoval a mnohokrát ukázal, že je mocen takového syna přivést do tohoto světa, a to navzdory všem okolnostem, třeba neplodnosti.

Na nás je, abychom se spolehli na jeho Slovo, na zaslíbení, která dává. Dneska už se nedíváme do budoucnosti jako ti, kdo žili před příchodem Pána Ježíše Krista. Oni hleděli na zaslíbení, která měli a museli se spolehnout na to, že Bůh zařídí všechno přesně tak, jak o tom mluví. Ale my žijeme v době, kdy se naplnil stanovený čas a Bůh poslal svého Syna. Přesto nejsme spaseni viděním, ale vírou. Zase spoléháme na to, co Bůh řekl, dovoláváme se toho, co Bůh zjevil, že každý, kdo věří v Syna, má život věčný (J 3,36). Takový člověk byl vysvobozen z otroctví hříchu, ze smrti, je Božím synem zachraňován před Božím hněvem (1Te1,10; byli jsme děti hněvu, ale nyní jsme děti Boží – Ef 2,3–4). V těch benefitech, které nám přineslo naplnění zaslíbení, bychom mohli pokračovat velmi dlouho. V našem textu jde o zaslíbení syna, který bude předobrazem toho skutečného zachránce. Všimněte si toho, jak moc je tato kapitola obrazem toho, co se stalo, když Bůh mluvil s Marií, matkou našeho Pána a skrze anděla jí zvěstoval, že porodí Božího syna. Bůh nechal zapsat své Slovo, aby celé ukazovalo na jeho Syna a vedlo nás k jeho chvále a vyvýšení. Takže to je zaslíbení. Ruku v ruce s ním vidíme v našem textu potvrzení.

II. Bůh potvrzuje

Tady se dostáváme k tomu nejobsáhlejšímu v této kapitole – a to je Manóachova nevěra. Otec Samsona má problém s tím uvěřit své ženě a nakonec i Hospodinovu andělu. Je neustále plný pochybností. Když za ním přijde jeho žena, že se setkala s Bohem, nevěří jí. Modlí se, aby mu to Bůh potvrdil tím, že znovu pošle svého anděla.

A Bůh je plný milosti a slitování. Když Izrael volal k Bohu, Bůh jim odpovídal. Bůh věděl, že jejich volání není upřímné, že jejich pokání není upřímné, že jsou prostě jen souženi okolnostmi a proto k němu volají. Přesto Bůh odpovídal. Nyní už Izrael nevolá a rozhodně tady není nikdo, kdo by činil pokání – přesto Bůh odpovídá. Ale Manóach volá. I když jeho volání je trochu podivné – podívejte se do toho textu. Tento text staví do kontrastu dvě slova, která Bible používá o Bohu – na jedné straně je to slovo Bůh tom obecném a širokém slova smyslu. A pak je tady to jméno, které Bůh zjevil lidem ve staré smlouvě, JHWH, které v našich Biblích tradičně překládáme slovem Hospodin. Jak Manóachova žena, tak Manóach sám mluví vždy o Bohu v tom nejširším možném významu, zatímco Bůh sám se sklání ke svému lidu a dokonce říká, jak to je v jedenáctém verši, kde na otázku, zda je ten, kdo se ukázala té ženě dříve, odpovídá prostým „Já jsem“. To je ohromná ozvěna toho, co se stalo, když se Mojžíš setkal s Bohem. Tady není Mojžíš, ale Manóach. Jinak neznámý muž, který zjevně až do poslední chvíle nevěděl, s kým mluví. Jeho žena mu řekla, že se s ní setkal Boží posel – řekla mu, že se s ní setkal muž, který vypadal tak hrozně, že to musel být Boží posel. A na to konto se Manóach modlil, aby Bůh znovu poslal tohoto muže – aby je poučil, co mají dělat s chlapcem, který se má narodit. Neřekl už to Bůh jeho ženě? Přesto Bůh ve svém velikém slitování odpověděl a znovu se zjevil nikoliv Manóachovi, ale jeho ženě. A ona běží za svým mužem a volá, že je tady zase ten muž, který se jí ukázal předtím. A tak se Manóach jde zeptat, jestli je to opravdu on. A všimněte si, jak je Bůh trpělivý – znovu vysvětluje všechno, co už jednou řekl Manóachově ženě, také jejímu muži. A to, co je dál v tom textu, vypadá trochu jako nějaké intriky, jako taková manipulativní snaha nějak se dostat tomu muži na kobylku. „Dovol, abych tě zdržel a připravil ti kůzle …“ „Nebudu s tebou jíst.“ Proč? Protože Manóach nevěděl, s kým mluví. Vzpomeňte si na Abrahama, když ho navštívil Bůh – šel mu vstříc, poznal, kdo přichází, padl na tvář a řekl:

Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka. (Gn 18,3–5)

Ale Manóach nevěděl, že se jedná o posla/anděla JHWH, Hospodinova. Neměl žádné duchovní rozlišení. A když posel odmítl jídlo a místo toho řekl, že má Manóach přinést oběť Bohu Hospodinu, Manóach se ptá na jméno. „Proč se ptáš na mé jméno?“ Proč potřeboval vědět jméno? Zdá se, že chtěl to jméno nějak použít – možná k nějakým rituálním účelům. Jsme v temné době a znalost Hospodina je minimální. Izraelci se obraceli k různým cizím bohům a dělali to, co bylo jejich Bohu odporné. Přesto Bůh zachovával svou smlouvu, kterou s nimi uzavřel. Ve svém milosrdenství s nimi jednal a dával se jim poznat. Jednání Manóacha mi připomíná církev z Laodikeje, která si byla velmi sebejistá, myslela si, že má všechno, ale přitom neměla nic – dokonce toho, který měl být v jejím středu, vyhnala ven, takže stál za dveřmi. Přesto s nimi Bůh jednal velmi milosrdně a stále je volal k pokání. Tak volá i nás. Volá nás k tomu, abychom s ním měli vztah, abychom rozlišovali, abychom nebyli lhostejní ke kdejakému zjevení duchů, ale zkoumali duchy, abychom věděli, koho uctíváme a dělali to tak, jak se to jemu líbí, s bázní a chvěním.

Manóach obětoval kůzle a oběť přídavnou na skále a Hospodin – všimněte si toho, že to takhle ten text říká – Hospodin učinil podivuhodnou věc. Ten, který řekl, že jeho jméno je podivuhodné, učinil podivuhodnou věc – v plameni oltáře vystoupil k nebi. Tehdy, až tehdy, Manóach a jeho žena padli tváří k zemi. Teprve nyní začínají skutečně uctívat Pána. Teprve tehdy Manóach poznal, že to byl anděl Hospodinův. A Boží slovo nám tu říká, že už se Manóachovi a jeho ženě neukázal, což trochu evokuje, že možná Manóach znovu volal k Bohu a chtěl další potvrzení. Ale další potvrzení, další zjevení už nedostal. Už nebylo potřeba. Je to podobné jako s námi. Boží slovo nám říká, že Bůh mnohokrát a mnohými způsoby promlouval k otcům ústy proroků, ale v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu. To je jeho poslední slovo. V něm bylo řečeno vše. Nic víc už k tomu přidat nejde a nic víc už k tomu přidáno nebude. Máme tady celé Písmo, které je celé svědectvím o Pánu Ježíši Kristu, o jeho díle, o spasení, které je pro nás připraveno a dokonáno. Jestli má někdo pochybnosti o Bohu a jeho díle, stačí jít sem – do Písma. Tam jsou odpovědi. To je Boží slovo. Tady Bůh promlouvá – jasně, srozumitelně a přímo.

Náš Pán byl tak dobrý a milostivý, že se zjevil Tomášovi, když pochyboval o tom, co mu řekli ostatní učedníci. Byl tak dobrý a milostivý, že jednal s Petrem, který ho třikrát zapřel – Pán Petra vyhledal a jednal s ním. Právě tak jedná i s námi. Dává nám všechno, co potřebujeme, ale nedává nám víc, než potřebujeme. Dává nám přesně tolik, abychom ho mohli poslechnout a následovat ho. To je jeho požehnání.

III. Bůh žehná

Stalo se všechno přesně tak, jak to Bůh řekl Manóachovi a jeho ženě. Narodil se jim syn a dali mu jméno Samson a Bůh mu žehnal. Zdá se, že pojmenování Samsona znovu ukazuje na temnotu celé té doby i temnotu, v níž byli jeho rodiče. Slovo Samson znamená sluníčko – a trochu to vypadá, že byl takto pojmenován na počest slunci, ne Hospodinu. Nepojmenovali ho Zacharjáš, což znamená Hospodin pamatoval, ani Samuel, což znamená vyslyšen od Boha, nedali mu žádné jméno, které by ukazovalo na Boha, tedy s koncovkou –jáš (to je to JHWH) nebo –el (to je odkaz na Boha). Ale dali mu jméno podle slunce. Zdá se, že to znovu ukazuje na temnotu, v níž se tito lidé v této době nacházeli. Ale navzdory jejich temnotě, mu Bůh žehnal.

Od samotného početí byl Samson požehnaný a zasvěcený Bohu. Byl Bohu zasvěcený hned dvojím způsobem – jednak jako prvorozený. Všechno prvorozené v Izraeli patřilo Hospodinu. Všechno prvorozené muselo být vyplaceno. A potom byl také povolán k tomu, aby byl nazírem. Samson je jediným celoživotním zasvěcencem, o němž nám Písmo říká.

Samson byl povolán k tomu, aby začal vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců. Ale Samson víc toužil po tom, aby uléhal s pelištejskými ženami, než aby bojoval proti pelištejským mužům. Přesto se na něm zjevila Boží moc. Duch Hospodinův ho začal ponoukat. Byl to Bůh sám, kdo udělal všechnu práci, veškeré dílo. Ti lidé, kteří tady jsou, jsou apatičtí, lhostejní, jsou spokojení s tím, jak se věci mají a nechtějí nic měnit. Pelištejci vládnou … To nevadí. Nějak bylo, nějak bude. To zní jako církev dneška, jako mnoho křesťanů, kteří se spokojují s kompromisem. Myslím, že je na čase, abychom si připomínali to, co Bůh řekl o Sodomě, když jejím hříchům přirovnával ty judské a efrajimském. Ezechiel říká:

Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné. (Ez 16,49–50)

I tohle mi připomíná jednu z církví v knize Zjevení – církev v Sardách, která podle jména byla živá, ale byla mrtvá, protože jejím skutkům chybělo mnoho před Pánem (Zj 3,1–6). Nebo církev v Thyatirech, která trpěla ženu Jezábel, která se vydávala za prorokyni (Zj 2,18–29). Kéž se Bůh nad námi smiluje, abychom na tom nebyli stejně, jako Boží lid v době soudců.

Všechno by v našich životech mělo vypadat jinak, než jak o tom čteme v této knize Písma. Vždyť máme lepšího velekněze, máme lepší bohoslužbu, máme lepší zaslíbení, máme lepší smlouvu, máme Ducha svatého, který nám byl dán, máme nové srdce, máme Boží slovo – celé Boží slovo, které nám vydává svědectví o tom, kdo je Bůh a jaký je. Bůh sám se nám dal poznat, vyučil svůj lid, když na něj vylil svého Ducha. Jak je možné, že se Boží lid může nacházet v takové situaci, v jaké se nacházel v době soudců?

Zdá se mi, že je možné jenom jedno vysvětlení – a to je rozsah a hloubka naší zkaženosti. Jsme natolik hříšní, že i když nám byly všechny naše hříchy odpuštěny a my jsme z Boží milosti byli přijati do Boží rodiny, stále se vracíme ke starým způsobům života. Pán Ježíš nám dostatečně nezáří před našima očima – místo toho se necháváme vést svými sobeckými zájmy a tak zarmucujeme Ducha svatého, který nám byl dán. Kéž by nás Bůh probudil a otevřel nám oči, aby nám zazářil Kristus. Vždyť jsme Hospodinovi požehnaní, stejně jako byl požehnaný Samson. A my jsme požehnaní mnohem a mnohem víc. Pojďme se tedy povzbuzovat k lásce a k dobrým skutkům, abychom poznávali pravdu a dorůstali do podoby toho, který je dokonalým měřítkem pravého lidství, do podoby Pána Ježíše Krista. On dal sám sebe za nás, abychom v něm měli věčný život, abychom v něm měli plnost veškerého nebeského požehnání, abychom v něm měli přístup k Bohu, abychom v něm poznávali moc vzkříšení i slávu budoucího věku. On je tím zasvěcencem, který byl oddělený pro Boha od matčina lůna, a dokonce ještě dřív – on je prvorozený Syn Boží, on se stal prvorozeným synem člověka, on je vysvoboditel, který přišel, aby svůj lid vysvobodil z jeho hříchů.

Milí přátelé, chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste se upínali ke Kristu, abyste se ve svém životě zaměřili na něj. Kniha Soudců o něm svědčí. Příběh Samsona nám ukazuje na Krista. Příběh Samsonových rodičů nám ukazuje na naši potřebu Spasitele a Vysvoboditele. Bůh zasahuje a jedná dokonce i v té situaci, která vypadá z lidského hlediska naprosto beznadějně. Neplodná rodí syny. Bezbožní se stávají Božími dětmi. To je Boží dílo, které Bůh koná. A nedělá to proto, že bychom si to zasloužili, ale dělá to navzdory nám samotným. Proto se máme den za dnem učit důvěřovat mu, spoléhat se na to, že je opravdu dokonáno, že všechny naše hříchy jsou odpuštěné, že jsme spolu s ním zemřeli a žijeme životem, který už není náš, ale jeho.

Připomínejte si Pána Ježíše Krista, kdykoliv otevíráte Písmo, proste Ducha svatého, aby vám tam Pána zjevoval, učte se zaměřovat svou pozornost znovu a znovu k němu, ať už děláte cokoliv. Vždycky si ho připomeňte a vzdejte mu chválu za to, co udělal pro vás, s vámi a co dělá skrze vás. Tak bude oslaven ve vašich životech a vy budete proměňováni do jeho podoby.

Sd13-1–25-osnova.pdf (220.09 KB)