Samsonova svatba (Sd 14,1–20)

Zmocněn Duchem

Jaroslav Kernal, Praha 26. dubna 2026

Pokračujeme v našem studiu knihy Soudců, jsme u osoby posledního soudce v této knize, Samsona a před námi je další z jeho příběhů. Minule jsme viděli příběh Samsonova narození – už to samo o sobě bylo zázračné. Samson je mimořádnou postavou – jeho matka byla neplodná, ale Bůh jí dal milost, aby počala a porodila minimálně Samsona a možná dokonce několik jeho bratrů (viz Sd 16,31). Jeho matce bylo řečeno, že bude od mateřského lůna zasvěcenec, nazír, proto se ani jeho matka nesmí během těhotenství dotknout ničeho, co bylo z révy a nesmí se poskvrnit žádným nečistým jídlem. Pro nazíry, tedy pro ty, kdo se chtěli zasvětit Bohu, totiž platila tři pravidla:

Když se muž nebo žena rozhodne složit mimořádný slib nazírský a zasvětí se Hospodinu, ať se vystříhá vína a opojného nápoje. Nebude pít nic kvašeného, víno ani opojný nápoj, nebude pít šťávu z hroznů ani jíst čerstvé nebo sušené hrozny. Po celou dobu svého nazírství neokusí nic z toho, co pochází z vinné révy, od nezralých hroznů až po výhonky. Po celou dobu platnosti slibu svého nazírství si nedá břitvou oholit hlavu. Dokud neskončí doba, po kterou se zasvětil Hospodinu, bude svatý a nechá si na hlavě volně růst vlasy. Po celou dobu svého zasvěcení Hospodinu nesmí přijít do styku se zemřelým. Nesmí se poskvrnit ani tehdy, když mu zemře otec nebo matka, bratr nebo sestra, protože na jeho hlavě je nazírské znamení jeho Boha. Je svatý Hospodinův po celou dobu svého nazírství. (Nu 6,2–8)

Myslím, že je pochopitelné, že Samson je tou nejznámější postavou z knihy Soudců. Dneska má – řekl bych, minimálně v některých kruzích – velkou konkurenci v Debóře, ale myslím, že stejně vítězí na plné čáře. Víme, že závody mezi muži a ženami úplně nefungují, že … Samson je zasvěcenec. Nikdo v Bibli není zasvěcenec od lůna matky. Samuela zasvětila jeho matka Hospodinu, aby sloužil v Hospodinově stánku s tím, že bude nazírem po celý svůj život, ale byl svými rodiči dán Élímu do stánku, až poté, co byl odstaven, tedy když byl ještě malý chlapec (1S 1,11). Jeremjáš říká Bohu, že nemůže prorokovat, protože je ještě chlapec (Jr 1,6). Ale Bůh mu řekl: „Co vidíš, Jeremjáši?“ Tak vidíš … Bůh sám oddělil Samsona pro svou službu ještě před tím, než se narodil. Jediný jemu podobný je Jan Křtitel, který také neměl celý život pít opojný nápoj a byl od lůna matky naplněn Duchem svatým (Lk 1,15). Bůh Samsonovi žehnal a Bůh ho obdařil mimořádnou silou – vytrhl vrata městské brány v Gaze i s panty a se závorou, vložil si je na ramena a odnesl je na vrchol hory (Sd 16,3). Svalovec, vlasatec, zasvěcenec … Když ho chtěli Judejci zajmout, vzali si tři tisíce chlapů … Byl přirozeným vůdcem, proto můžeme chápat, že soudil Izraele dvacet let, navzdory tomu, že jeho skutky vyvolávají řadu otazníků. Na některé z nich se dneska podíváme.

Ani dnešní text není nijak složitý. Je to celkem jednoduchý příběh, v němž nacházíme postranní úmysly, intriky, zradu, násilí, hněv a v tom všem také Boží jednání. Hned třikrát v celé kapitole vidíme, že Bůh jedná – Samsonův záměr vzít si Pelištejku byl od Hospodina – u toho se musíme zastavit, protože to je divné, že? Bůh jedná proti svému Slovu? Samson zabil lva jako kůzle, protože se ho zmocnil Duch Hospodinův a pobil třicet Pelištejců ze stejné moci. Pojďme tedy do textu.

I. Samson spatřil ženu

První verš čtrnácté kapitoly nám říká, že „Samson spatřil ženu“ – a mohli bychom dodat, že se mu zatočila hlava. Uvidíme, že to nebylo naposledy v jeho životě. Později se odebral do Gazy, kde opět spatřil ženu (Sd 16,1) a potom se zamiloval do Delíly v Hroznovém úvalu. Řekli bychom, že opět spatřil ženu. Je to zvláštní paradox, protože Samson se dal vést svýma očima, a díky tomu o ně nakonec přišel – Pelištejci ho oslepili. Jak už jsem to zmínil, Samson musel být vizuálně velmi atraktivním mužem. Nejspíš se za ním otočila každá žena a každý muž raději přešel na druhou stranu cesty. Ale od samotného počátku jsou to naše oči, které nás tak snadno klamou. Možná bych to řekl ještě jinak – jsou to naše smysly, které nás klamou a podvádějí – to, co vidíme, na co se díváme, co slyšíme, co zakoušíme, ochutnáváme, co cítíme – ať již svým nosem nebo svými pocity. To všechno je kluzká plocha, na níž často padáme.

Eva byla svedená mimo jiné díky svým očím, díky tomu, že hleděla na ovoce, které bylo lákavé na pohled, a přitom naslouchala slovům, která byla plná jedu. Je to pro nás velmi přirozené. Podívejte se na jiného zasvěcence, Samuela. Bůh ho poslal do domu Jišaje Betlémského, aby pomazal jednoho z jeho synů za krále místo Saula. Přišel první, Elíab, muž vysoké postavy a krásného vzhledu a Samuel si řekl, to musí být on. To je vidět na první pohled. Ale Bůh řekl něco jiného:

Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce. (1S 16,7)

Bůh se dívá jinak než my. A my musíme dávat pozor.

Samson spatřil ženu a požádal své rodiče, aby mu ji vzali za ženu. Minule jsme mluvili o Samsonových rodičích a viděli jsme, že to nebyli lidé, kteří by nějak důvěrně znali Hospodina. Neměli příliš velkou schopnost rozlišování. Ale tady to vypadá, že mají jasno. „Proč si jdeš pro ženu mezi pelištejské neobřezance?“ Bůh přece Izraelcům zakázal, aby si brali ženy z těch národů, které jim přikázal vyhladit. Pelištejci sice nejsou mezi těmi národy jmenovaní, ale byli to pohané, kteří uctívali své modly – což byl ten hlavní důvod, proč Bůh nechtěl, aby se jeho lid mísil s ostatními národy. Nešlo úplně o národnost. Davidova prababička byla Moábka, Rút a jeho praprababička byla Kenaánka, Rachab. Ale jak Rachab, tak Rút nejprve uvěřily v Hospodina a připojily se k Božímu lidu a teprve potom se staly manželkami Izraelců – u Rút je to trochu složitější, ale v jednoduchosti to můžeme říci takto.

Nicméně Bůh řekl, že si Izraelci nemají brát ženy z národů, které byly v Kenaánu. Ale Samson to chtěl udělat. O to více nás asi šokuje to, co čteme ve čtvrtém verši, kde je napsáno, že to bylo od Hospodina, protože Samson hledal záminku proti Pelištejcům, kteří v té době nad Izraelem vládli. Může Bůh někoho ponoukat k tomu, aby jednal proti Božímu slovu? Tady se dostáváme na tenký led. A já bych rozhodně nechtěl jít tímto směrem. Boží slovo nám říká velmi jasně, že:

Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona. (Dt 29,28)

Myslím, že právě toto je jedna z věcí, které nám jsou skryté. My to vidíme v Písmu, ale nejsme schopni si s tím úplně poradit. Zbožní muži minulosti, jako například puritánský komentátor Písma Matthew Henry se snažili vykreslit Samsona v tom nejlepším světle a podsunout mu pro toto jednání zbožné pohnutky – že svatbou s Pelištejkou chtěl vyvolat konflikt mezi Pelištejci a Izraelci, ale myslím, že to je velmi násilné, zvlášť když se podíváme dále na Samsonův příběh.

To, co můžeme říci, je, že Bůh používá lidskou přirozenost a lidské touhy k tomu, aby naplnil své záměry. Používá k tomu dokonce lidský hřích. To však nikdy nemůže být důvodem nebo výmluvou pro to, abychom hřešili. Boží slovo je jasné:

… ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. (1Pt 1,15)

Boží vůle pro Boží lid je posvěcení. Tečka. Tady končí každá diskuze. Boží vůlí pro Boží lid nikdy není hřích. A to navzdory tomu, že Boží lid, tedy my, abych byl konkrétní, hřešíme. Bůh nám zjevil základ, na němž máme stavět:

Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2Tm 2,19)

Žádný křesťan nemůže nikdy říci, že Bůh chtěl, aby hřešil. „Bůh chtěl, abych si našel milenku, protože jsem nešťastný v manželství …“ „Bůh chtěl, abych kradl, protože jsem nenašel práci …“ Ne! Pevný Boží základ trvá: Ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vzývá jméno Páně! V Božím slově máme celou radu Boží, celé zjevení jeho vůle pro nás – to Samson rozhodně neměl. A ať už Bůh pracoval s těmi jeho nejlepšími motivy nebo s jeho tělesností, není pro nás vzorem, který bychom měli následovat v otázce manželství a vztahů. A to navzdory tomu, že nám Písmo jasně říká, že to bylo od Hospodina. Bylo správné, že jeho rodiče mu tento jeho vztah rozmlouvali. Je otázka, jestli ho měli podpořit tak, jak to udělali nebo to měli úplně odmítnout. To je něco, v čem se budeme lišit podle úhlu pohledu, který zastáváme, nicméně by to nemělo být něčím, co nás rozdělí. Bůh nás v životě vede do takových situací a naším úkolem je, abychom hledali Boží tvář a ve víře se rozhodovali podle svého nejlepšího svědomí následovat Pána Ježíše Krista. A není na nás, abychom hodnotili, jak Pána Ježíše následuje náš bratr nebo naše sestra – samozřejmě pokud nežijí v hříchu, jak o něm mluví Boží slovo.

II. Samson zabil lva

Většina čtrnácté kapitoly se týká zabitého lva. Nejprve ho Samson zabil, pak z něj jedl, tedy z mršiny, a pak z něj udělal hádanku. To, co je tady zajímavé, je, že se ho zmocnil duch Hospodinův. A také to, že se to stalo ve vinici. A také to, že i když sestupoval do Timnaty se svými rodiči, rodiče u toho nebyli, když lva roztrhl jako kůzle. Je tady řada otazníků, jak jsem řekl na začátku, na které jen těžko hledáme odpovědi. Každá odpověď je do nějaké míry spekulací.

Vypadá to, že se Samson po cestě do Timnaty zatoulal do vinice. Ale on byl zasvěcenec, nazír. Vinici by se měl vyhnout obloukem. Přesto tam někam zabloudil a vyskočil na něj mladý řvoucí lev. Samson ho holýma rukama zabil. Roztrhl ho jako kůzle. Nejsem si jistý, zda by někdo z nás byl schopen roztrhnout kůzle, ale asi to v minulosti nebyl takový problém. Se lvem to asi tak obvyklé nebylo. Nicméně nebylo to úplně neobvyklé. Pokud byste navštívili Britské národní muzeum v Londýně, mohli byste tam spatřit rytiny z dob novoasyrské říše, tedy o několik století později, než žil Samson. Na nich jsou vyobrazeni panovníci, kteří loví lvi. Lukem z vozů tažených koňmi nebo také mečem. Na jednom vyobrazení je král, který jednou rukou drží lva pod krkem a druhou do něj vráží meč. Když mladíček David mluvil s králem Saulem, vysvětloval mu, že se nebojí Pelištejce Goliáše, protože už zabil lva i medvěda.

Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha. (1S 17,34–36)

Samson je přípravou na Davida. Důležité je, že se ho zmocnil Duch Boží. Samson měl zjevně nadpřirozenou sílu, ale v tomto případě vidíme, že to byl Bůh sám, kdo s ním pracoval. Nevypadá to, že by se Samson nějak modlil, aby zabil lva, ale že se ho Bůh prostě zmocnil a použil ho tak, jak sám chtěl. To mi trochu připomíná scény z knihy Skutků, kdy byli lidé naplněni Duchem svatým a dělali mocné věci.

Bůh použil Samsona k zabití lva a následně použil lva k tomu, aby Samson dostal onu záminku proti Pelištejcům. To je ta známá Samsonova hádanka, kterou jeho družbové nedovedli uhodnout. A zase tady máme v textu řadu zajímavých detailů, na něž nemáme jednoznačnou odpověď. Samson uspořádal hostinu, jak bylo běžné, jak to mládenci dělávali (v. 10). Není tu řečeno, že to byla svatební hostina, ale všechno tomu nasvědčuje. Také to vypadá, že se ho Pelištejci báli, protože jakmile ho uviděli, vybrali třicet družbů, aby byli s ním (v. 11). Těm dal Samson hádanku, kterou nebyli schopni rozluštit. Nikdo, kromě Samsona samotného nebyl schopen tuto hádanku rozluštit. Připomíná mi to scénu z Hobita, kdy Bilbo Pytlík uzavře dohodu s Glumem – každý má tři hádanky, které ten druhý musí uhádnout. Když vyhraje Glum, sní Bilba, když vyhraje Bilbo, Glum ho vyvede z podzemí. Poslední hádanka, kterou Bilbo dá, je: „Co mám v kapse?“ A Glum říká: „To není fér, to není hádanka.“ Ani v případě Samsona to nebylo fér. Nikdo nemohl uhodnout tuto hádanku. Ta otázka byla stejná, jako otázka „Co mám v kapse?“, pouze byla položena mnohem lépe. A tak se dostáváme do další fáze, a to je vyhrožování.

Družbové začínají vyhrožovat Samsonově ženě – všimněte si toho, že v textu je označena jako jeho žena. Když to nezjistíš, upálíme tě i s domem tvého otce. Co měla dělat? Jich bylo třicet, Samson jeden. Kdyby mu to řekla, přišla by asi o manžela. Když to vytáhla z manžela, přišla o manžela. Je zvláštní, že Písmo tady říká, že ji navedli sedmého dne, ale o něco dále čteme, že na něj sedm dní naléhala … Jakkoliv se puritánští vykladači snažili vidět Samsona v tom nejlepším světle, mě to přijde, že je tady všechno špatně. Samsona se bojí, jeho ženě vyhrožují, ona se ho snaží zmanipulovat, on jí podléhá … Možná to vidím příliš pesimisticky, ale určitě se na to nechci dívat pověrčivě, jak se na to dívají zase jiní křesťanští vykladači. Ti mluví o Samsonově neposlušnosti a neposvěcení a o tom, že díky tomu ztratil všechno, co měl. Je to tak, že Samson neposlouchal své rodiče, Samson ignoroval své nazírské zasvěcení, když se potuloval po vinici, Samson dělal kompromis se světem, když se chtěl oženit s Pelištejkou, Samson nedržel na uzdě své oči, když se šel podívat na to, jak dopadl lev, kterého roztrhl, neudržel na uzdě svou žádost, když si nabral med ze zdechliny, což bylo znesvěcení jeho nazírského slibu, nectil své rodiče, když jim dal jíst ten med, neudržel na uzdě svůj jazyk, když na své družby vybalil svou hádanku. Ano, všechno je tady špatně. Přesto čteme o tom, že to byl Bůh, kdo tady jednal.

Chci říci jedinou věc – Bůh není závislý na našem chování. Boží moc provázela Samsona nikoliv pro to, že by si to zasloužil svým vzorným životem a svou svatostí, ale z milosti. A tak je to i s námi. Bůh s námi nejedná na základě skutků, ale na základě milosti. Samson je podle mě dobrým příkladem Boží milosti, která k nám přichází ne skrze skutky, ale díky Boží dobrotě. Jiným příkladem z historie by mohl být třeba John Wesley. Někteří historici říkají, že Bůh ochránil Anglii před brutálním krveprolitím, které bylo spojené s francouzskou revolucí, díky tomu, že použil Johna Wesleyho k tomu, aby se skrze něj obrátily desetitisíce lidí. Navzdory mnoha věcem v jeho životě – navzdory jeho tragickému manželství, které vůbec nefungovalo, a nakonec se manželé rozvedli. Navzdory Wesleyho vztahu s jeho přítelem Georgem Whitefieldem, kdy až do smrti Whitefielda spolu tito bratři v Kristu bojovali. Navzdory velmi špatné teologii, kterou Wesley zastával. Bůh ho použil. A úplně stejně chce Bůh použít i vás. Navzdory vašim očím, které se stejně jako ty Samsonovy dívají, kam nemají, navzdory vašem srdci, které dychtí po tom, co nemá, navzdory vaší teologii, která je špatná. Jsme spaseni z milosti skrze víru v Krista!

III. Samson pobil Pelištejce

Bůh použil Samsonovu prohru v sázce k tomu, aby začal vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců. Když Samson viděl, co se stalo – a bylo to jasné, že jeho družbové museli zneužít jeho ženu, protože ona byla jediná, kdo znal odpověď na jeho hádanku – sestoupil do Aškalónu, to je asi 35 km od Timnaty, a tady pobil třicet mužů, kterým sebral jejich výbavy, jejich sváteční oděv. I tady je řada otázek. Jiftách byl bojovník, který podnikal výpady … Asi loupežné, ale Písmo o tom víc nemluví. Samson tady udělal také takový výpad. Aškalón bylo opevněné pelištejské město. Šel Samson do města a vyloupil domy třiceti mužů, které při tom povraždil? Nebo ho Bůh vedl k třiceti mužům, kteří měli s sebou svou výstroj, tedy své košile a sváteční šaty? Nebo je měli na sobě – to by znamenalo, že by je musel asi uškrtit … Rozhodně nechci tyto myšlenky rozvíjet dál. Jisté je, že se ho zmocnil Duch Hospodinův. Bůh sám ho vedl proti Pelištejcům a dal mu přesně to, co bylo v danou chvíli potřeba – třicatery košile a sváteční šaty.

Boží slovo nám tady říká, že se s planoucím hněvem vrátil do otcovského domu. To nám trochu pomáhá pochopit jeho charakter. Byl prostě naštvaný a nějaká nevěsta, která tam na něj čekala – nejspíš trochu v hrůze, protože věděla, že ho zradila – tak ta ho rozhodně v tuhle chvíli nezajímala. Zajímat se o ni bude až v další kapitole, ale to bychom předbíhali. Náš text končí tím, že Samsonovu ženu dostal jeden z jeho družbů, který mu byl druhem. Nevím přesně, co ten text chce říci, ale zdá se, že se Samson kamarádil s Pelištejci už o něco dřív, než se zahleděl do té dívky v Timnatě. Teď o ni díky svému hněvu přišel.

I když jak nám říká další kapitola, on sám si tak nemyslel. To je hodně velká zaslepenost, že? To je taková lidská slepota. To jsme celí my. Co si můžeme vzít z tohoto Samsonova příběhu?

Je tady celá řada negativních věcí, kterých se musíme vyvarovat. Samson je skutečně tragickou postavou. Bůh mu dal velmi mnoho, ale Samson si žije po svém a dává Bohu velmi málo. Přesto je mužem víry. Uvidíme to v příští i v té další kapitole. V té dnešní vidíme hlavně to, že si ho Bůh použil, jak chtěl, že byl nástrojem v Boží ruce. Zdá se, že byl velmi neposvěceným nástrojem, a to by nás mohlo povzbudit. Protože i my jsme velmi neposvěcenými nástroji. Nemůže se to stát naší výmluvou, ale může nás to povzbudit. Často se cítíme naprosto nepoužitelní, často dokonce, ne-li vždycky, jsme naprosto nepoužitelní. Bůh je velmi velkorysý, když používá takové nástroje, jako jsme my. My jsme jenom hliněné nádoby, ale ten poklad, který je do nás vložen, je z Boha (2K 4,7). To je dílo Boží milosti. K čemu nás tedy vede tato kapitola?

Především k pochopení, že nejsme o nic lepší, než byl Samson. Jsme lidmi žádostivého pohledu, žádostivého srdce, chlouby a hněvu. Všichni se tady najdeme. Ale jsme také lidmi, které Bůh používá ke své slávě. Bůh může použít i úplně nevěřící lidi, jako byl třeba Bileám ve Starém zákoně nebo Jidáš v Zákoně novém. Ani jeden z nich – na rozdíl od Samsona – neměl skutečnou víru, ale oba měli velikou Boží moc, kterou jim Bůh dal. Bůh může použít takovou nádobu, kterou chce a nikdo mu v tom nemůže zabránit. A my se potřebujeme vyvarovat pověrčivého pohledu na Boží moc a Boží dílo, jako kdyby bylo závislé na nás.

Jak jsem zdůraznil, posvěcení je naším cílem, oddělení se pro Boha a jeho dílo, ale kdo z nás může říci, že je úplně cele oddělen? Věřím, že bychom mnozí řekli, že jsme vydáni Bohu a jeho dílu, ale současně vidíme, jak mnoho nám chybní a kolik se nám nedostává. A v tomto zoufalství voláme k Bohu a prosíme ho, aby si nás použil takové, jací jsme, a aby si nás posvětil ještě více, než jak posvěceni jsme. To jsou lekce, které se můžeme učit od Samsona.

Nehledě na tu poslední – on byl zasvěcencem od lůna matky. V tom je pro nás obrazem a zaslíbením toho, který byl počat z Ducha svatého, Božího syna, Pána Ježíše Krista. Také Boží syn se zahleděl do pelištejské dcery, do církve. Zamiloval si jí a sám se za ni vydal. Kolikrát ho jeho církev zradila? Kolikrát ho zapřela? Kolikrát ho vydala jiným? Přesto svou církev stále miluje a nikdy se jí nevzdá. Stále ji v tomto světě posvěcuje a používá jí k Boží slávě. Stejně jako Samson, i on, Ježíš, byl zmocněn Duchem svatým, aby bojoval proti nepřátelům a aby svou církev vyvedl moci zla, z temnoty a hříchu. On je větší než Samson. Sice si nenaložil vrata na záda ani nikdy neroztrhl lva jako kůzle, ale na kříži porazil mnohem většího nepřítele, řvoucího lva, který stále obchází a hledá, koho by uchvátil. Svou smrtí ho zbavil jedovatého ostnu, který ďábel měl – tím ostnem byla smrt. Protože Ježíš zvítězil nad smrtí, a každý, kdo v něho věří, má život věčný. Už nepodléhá smrti, ale přešel už ze smrti do života. On je mnohem větší, lepší a dokonalejší zasvěcenec, než Samson. On vždy byl, je a bude plně odevzdán vůli svého nebeského Otce. K němu nás Samson vede, na něj nám ukazuje, o něm nás vyučuje. Pojďme k němu. Amen.

Sd14-1–20-osnova.pdf (221.42 KB)