Pravda a láska (2J 4)

Velice jsem se zaradoval

Velice jsem se zaradoval, když jsem mezi tvými dětmi našel takové, které žijí v pravdě, jak jsme dostali přikázání od Otce. (2J 4)

Pokoj a milost v Kristu vám všem, kteří jste se dnes sešli na tomto místě, abyste vzdali čest a slávu spolu s díku činěním Spasiteli Ježíši Kristu i Bohu Otci! Předem mi dovolte vyřídit pozdravy z Ústí nad Labem od bratrů a sester. Srdečně vás pozdravují a jsou vděční za každého z vás.

My dnes budeme společně pokračovat ve výkladu 2 J listu. Zůstaneme v jednom jediném verši. A to ve verši čtvrtém. Nejdříve si ale přiblížíme to, co jsme si již řekli z tohoto 2 Janova listu.

Jan napsal svůj druhý list na konci prvního století našeho letopočtu. Někdy mezi roky 90 – 95. Napsal svůj dopis církvi, kterou nazývá vyvolenou paní a jejími dětmi. My jsme si uvedli některé důvody, proč se můžeme domnívat, že Jan píše skutečně sboru místní církve.

Smyslem sepsání listu je podle Jana pravda a její obhajoba. Jan píše již svůj první list na obranu proti pronikání falešného učení do církve. Ve druhém listě potom pokračuje v této obraně pravdy před počátky gnostického bludu.

Jan uvádí, že pravda, kterou brání v nás je, v nás zůstává a bude s námi navěky. Jinými slovy, dává věřícím zároveň s varováním také velikou jistotu víry. Nikdo z nás nebude vytržen z Kristovy ruky. Protože ten, který je v nás, Duch svatý, je větší, než ten, co je ve světě, než Antikrist. To je jistota víry každého křesťana.

Ve třetím verši jasně čteme, že není milosrdenství, odpuštění hříchů a smíření s Bohem mimo pravdu Kristova evangelia, které musí být biblickým evangeliem. Je nebezpečné cokoli přidávat, cokoli ubírat. Nebo čerpat jakékoli zjevení, na kterém bychom chtěli stavět svůj život víry, mimo Písmo.

Velikým důrazem 2 Janova listu je také rozdělení. Jan v podstatě vysvětluje, že nemáme a ani nemůžeme mít podíl s těmi, kteří hlásají falešného Krista. A my to dobře uvidíme v dalším studiu našeho listu. Děti pravdy nemohou mít podíl, nemohou lidem kolem nás splývat s bludaři. S dětmi lži. To je nemožné a v praxi neproveditelné.

1 Janův 2:18 Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. 19 Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.

Dnes budeme zůstávat jen ve čtvrtém verši. Apoštol Jan v něm říká:

Velice jsem se zaradoval, když jsem mezi tvými dětmi našel takové, které žijí v pravdě, jak jsme dostali přikázání od Otce.

I. Radost z pravdy

A. Historický význam

Apoštol Jan se velice zaradoval, protože viděl, že ve sboru, kterému psal svůj dopis, našel věrné křesťany. Byli to lidé žijící podle pravdy, žijící v pravdě. Tito lidé žili v poslušnosti přikázání, o kterém Jan říká, že je přikázáním od Boha Otce.

Historický význam Janova sdělení, nebo chcete-li historický kontext je následující:

Jan, poslední žijící apoštol, učedník Ježíše Krista a starší Božího lidu se v čase, kdy církev začíná sužovat bludařské učení, raduje z každého člověka v církvi, který žije v pravdě Boží vůle.

Musíme pochopit dobře celou situaci. Předvoj gnostického učení sílí a proniká do viditelné církve Ježíše Krista! V tomto kritickém okamžiku, v čase hrozícího nebezpečí a sílícího svodu, si Jan velmi zřetelně uvědomuje hodnotu pravé víry. Zná cenu, která byla zaplacena. Stál pod křížem. A nyní v čase přicházející hereze si ještě více uvědomuje vzácnost každého znovuzrozeného života. Života v pravdě Božího přikázání.

Naše víra je vzácná a drahocenná. Ne kvůli nám, ale kvůli pravdě samotné. Kvůli Božímu Synu a pro zaplacenou cenu.

B. Křesťan se raduje z pravdy!

Historický význam Janovi radosti je aktuální i pro nás. Ďábel nepřestane usilovat o zničení Božího lidu. Ponechme nyní stranou otázku, zda má šanci. Ale podívejme se na to, jak vypadá reakce věrného následníka Ježíše Krista na pravdu. Jan Hus, český předchůdce reformátorů kdysi napsal:

Věrný křesťane, hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.“

Vidíme, že pravda je pro křesťana velmi důležitá. Dokonce je pro nás centrálním tématem.

Slovem pravdy jsme totiž očištěni:

Jan 15:3 Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil

Jsme dokonce znovuzrozeni slovem pravdy:

Jakubův 1:18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.

Jsme posvěceni pravdou:

Jan 17:19 Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.

Jsme povoláni k životu v pravdě.

Jan 4:21-24 Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“

Pravda je pro křesťana vším. Namítnete možná, že to tak není, že Pán Ježíš má být pro křesťana vším. Máte pravdu. Ale to se nevylučuje, naopak, je to neoddělitelné! Co říká Pán Ježíš učedníkům v evangeliu Janově?

Jan 14:6 Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Proto pokud křesťan nemiluje pravdu, nemůže tvrdit, že miluje Ježíše Krista. Pravda je radost i odměna křesťana. Každý pravý učedník Kristův se raduje z pravdy. Raduje se z ní ve svém životě a raduje se z ní, když ji vidí v životě druhých!

A tak se celý ústecký sbor raduje zde z vás, protože jako sbor usilujete žít podle Božích přikázání. A vy se radujete, když vidíte, že i sbor v Ústí se namáhá, aby také zachoval věrnost příkazům Božím.

Jan se velice zaradoval. Každé Boží dítě je narozené z pravdy, miluje pravdu a raduje se z pravdy! U koho to tak není, ten není narozen z pravdy. Patří pořád tomuto světu a jeho vládci, který svádí všechny, kdo nepatří Bohu. Platí pro ně slova Ježíšova z Janova evangelia.

Jan 8:44 Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.

C. Křesťanský vedoucí (starší) se raduje z pravdy!

Apoštol Jan začíná svůj dopis slovy „ Já starší“. Jan cítí svou sounáležitost s ostatními pod-pastýři Božího lidu a snad i ukazuje na to, že spolu s ním odejde ze scény dějin apoštolská éra, a nastane doba, kdy úkol pást Boží lid přejde do rukou starších, naplňujících biblická kritéria. V listu Titovi Pavel píše, že:

Titovi 1:6 Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ženatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. 7 Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. 8 Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, 9 pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Když se podíváme na jednotlivé charakteristiky, vidíme zřetelně a jednoznačně, že člověk splňující tato slova je člověkem žijícím v pravdě. Toho není schopen nikdo, v jehož životě chybí pravda. V jehož životě není přítomná milost Boží v Ježíši Kristu. Život staršího musí vyzařovat milost a pravdu, ze které čerpá svou sílu.

Jan 1:16 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. 17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.

Starším může být jen ten, kdo zjevně vykazuje svým životem milost a pravdu přítomnou v jeho životě skrze Ježíše Krista. Starší musí zjevně růst v pravdě a v lásce k pravdě!

Jan, starší, se velice zaradoval. Důvodem jeho radosti byli věrní křesťané žijící v pravdě, podle přikázání od Otce.

Každý křesťan se raduje z pravdy. Jsme vděční a naplňuje nás to radostí, když na věrných lidech kolem nás vidíme moc a milost pravdy Ježíše Krista. Ale radost starších má ještě jiný rozměr. Rozměr pramenící z povolání, kterého se jim od Boha dostalo. Autor listu židům říká věřícím tato slova:

Židům 13:17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.

A proto každý muž, který touží být starším, touží po nádherném díle 1 Tm 3, 1. Ale spolu s ním se mu dostává veliké zodpovědnosti před Bohem.

U žádného z křesťanů by nemělo platit, že nezná ve svém životě radost z pravdy. Že se neraduje z pravdy v životě svých bratrů a sester. Pokud je na světě takový křesťan, potom je zcela určitě v jeho životě něco špatně. Dokonce se můžeme bát, zda vůbec poznal pravdu a je křesťanem. Ale představte si, co se stane, když starší sboru, muž, který má vést se neraduje z pravdy v životě oveček svěřených mu Bohem! Jak asi bude vypadat vedení sboru, vedení oveček takovým mužem. Jak bude vypadat jeho učení a hlavně jeho život. Protože nezájem o pravdu, lhostejnost k pravdě musí zákonitě začínat na prvním místě u něj v jeho životě!

Ale věrný pastýř Kristova stáda se raduje z pravdy ve svém životě i v životě svých oveček nejen proto, že ten, kdo učí a vede, bude posuzován mnohem přísněji, jak říká Jakub ve třetí kapitole, ve verši prvním.

Mužové v čele sboru neznají větší radosti, než je ta, která roste při pohledu na pravdivý život jim svěřených lidí.

Pochopte to dobře. Být starší je krásný úkol. Ten nejkrásnější, ale zodpovědnost je veliká. Ta největší, co můžete na tomto světě nalézt. Nejde o nic menšího, než o duše a jejich věčnou existenci. A boj o tyto duše je tvrdý a nelítostný. Vrah duší je bez slitování a bez soucitu. Bojuje bez pravidel a všemi prostředky. Je ze své podstaty zlý.

Proto vedoucí církve ve svém životě neznají větší radost, než radost z pravdivých životů lidí ve sboru. Tak, jako apoštol Jan. Čím větší odpovědnost, tím větší radost, když práce nese dobré ovoce. Jan o tom svědčí i ve svém třetím listu.

3 Janův 3 Velice jsem se zaradoval, když přišli bratří a vydávali svědectví o tvé opravdovosti, o tom, že žiješ v pravdě. 4 Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě.

Proto drazí svatí radujte se z pravdy a žijte v pravdě, aby ti, kteří za vás před Bohem zodpovídají, neměli důvod k zármutku a k pláči, ale jen ke stále větší radosti!

D. Bůh se raduje z pravdy!

Jan ve třetím listě píše o radosti, kterou mu působí Gaius svým životem v pravdě. Nemá větší radost, než ze svatého života svých drahých v Kristu. Je zajímavé, že ve čtvrtém verši třetího listu mluví o „svých dětech, žijících v pravdě“.

Můžeme se na to podívat pohledem jiného biblického úseku. V prvním listu Tm začíná apoštol Pavel slovy:

1 Tm 1:2 Timoteovi, vlastnímu synu ve víře…

A poté v obou svých listech mluví Pavel o Timoteovi, jako o svém synu. Je to tak pořádku u Pavla i u Jana. Ať už se jedná o lidi, které Pavel, nebo Jan přivedli svědectvím evangelia k víře, nebo jen o lidi jim svěřené do pastýřské péče, vztah mezi apoštoly, staršími a jim svěřenými ovcemi vždy bude do určité míry zrcadlit vztah otce a dítěte.

Ale my bychom se na to měli podívat ještě z dalšího, důležitého úhlu. Kde čteme Janova slova? O jakou knihu se jedná? Jde o Písmo, Božím Duchem vydechnuté, plně inspirované slovo. Je to Boží slovo!

Tušíte, kam míříme? Svatí v Kristu, je to Bůh Otec, který prožívá radost, když vidí, jak Jeho děti žijí v pravdě. Dobrý otec se vždy raduje, když jeho potomek je spravedlivý.

Přísloví 23:24 Otec spravedlivého velice jásá, zplodil moudrého a raduje se z něho.
Sofonjáš 3:17 Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.

Bůh, Bohatýr nebes i země jásá nad vámi, svatí v Kristu! Veselí se, umlká láskou a něhou ke svým dětem. A znovu propuká v radostný hlahol. To vše tryská z Jeho svatého a předobrého srdce. A věřte, že když čteme tato slova ze Sofonjáše pozorně, vidíme, že se skutečně jedná skoro až o radost bláznivou. Radost, která chytá za srdce, hned nespoutaně vytryskne a vymrští vás do výšin, hned sebere vám dech a zmlknete zajíkáním se, jako na tobogánu, na horské dráze nezkrotné radosti.

Nelekejte se, přátele, tato slova nejsou slova rouhání. Náš Bůh je Bohem moudrosti, řádu, kázně a svrchovaného sebeovládání. U Boha nejde o žádné bláznovství. To jen lidská řeč v tomto úseku Písma, v knize Sofonjáš nestačí svými výrazovými prostředky na to, aby dostatečně a plně popsala radost Boha nad Jeho dětmi, nad těmi, kdo žijí v pravdě!

A jestliže se raduje Bůh Otec, raduje se i Boží Syn, Pán Ježíš. On je sjednocen se svým Otcem ve vůli i v jejím konání. Miluje Otce i Jeho děti. Jsou to děti vydobyté Jeho krví. Jsou to Boží děti po krvi Kristově! A samozřejmě se raduje i Bůh Duch svatý, který vše koná ke slávě Otce i Syna. Raduje se z pravdy, kterou zpřítomňuje v našich životech a je zarmucován, když se od ní odkláníme.

Jsme povoláni k životu v pravdě. K životu, který bude naplňovat radostí nás, bude naplňovat radostí ty, kteří nás vedou. Ale především na prvním místě je to život, který je k Boží slávě a tím i k Boží radosti. Jak můžeme působit radost Bohu a Jeho srdci? Tak, že budeme ctít Jeho přikázání. Budeme ctít zákon Kristův. Budeme ctít Krista, který je pravda.

1 Janův 5:3 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká,

II. Ve viditelné církvi je pšenice spolu s koukolem

A. Pravda rozděluje!

Láska a úcta k Bohu se pozná podle toho, že Jeho slovo je pro nás skutečnou a jedinou autoritou ve věcech učení i životní praxe. Přicházíme k důležitému bodu dnešního kázání.

Apoštol Jan píše, že mu způsobilo velikou radost, když uviděl ve sboru takové, kteří žili v pravdě podle přikázání Boha. Potom tedy ale museli být v předmětném sboru i lidé, jejichž život pravdě odpíral. Lidé, kteří si mysleli, že jsou křesťané, ale jejich život mluvil zjevně o opaku.

Vidíme zde tedy kontrast. Rozdělení mezi oběma skupinami. Mezi lidmi žijícími v pravdě a lidmi setrvávajícími stále ve lži, přestože o sobě možná smýšleli jako o křesťanech.

Že takoví lidé v církvi existují a budou existovat, je patrné například ze známého textu z Mt 7 kapitoly:

Matouš 7:13-21 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích

Nestačí modlitba přijetí. Nestačí o sobě tvrdit, že jsem křesťan. Nestačí být členem nějakého místního sboru. Ani pravidelná účast na shromážděních, čtení Písma, nebo modlitba nestačí k tomu, aby se člověk o tyto věci mohl opřít a stavět na nich, zda patří Kristu! To je velmi vážné a bude to ještě vážnější! Pán Ježíš v sedmé kapitole Mt pokračuje dál.

Matouš 7:22-27 Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.

Vidíme zde v sedmé kapitole Mt od verše 22 do verše 23, že dokonce ani prorokování, vymítání démonů a mnoho učiněných mocných činů není tím, na čem bychom měli stavět svou víru, své spasení. To zda patříme Kristu, nebo ne. Ale potom na čem tedy?

B. Poslušnost Písmu je znakem pravé víry!

Nebojte se, je zde jeden znak, nebo chcete-li ukazatel, který se dá použít, jako lakmusový papírek.

Podívejme se zpátky do Mt na verše 24 – 27. Kdo slyší slova Pána Ježíše a plní je. To je rozvážný člověk, rozvážný stavitel. Jan v našem textu mluví o životě v pravdě, podle přikázání od Otce. A znovu Matouš:

Matouš 17:5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“

Ježíš je milovaný Syn Boží, toho máme poslouchat. A On sám říká: „Kdo je poslušný mým slovům a podle nich jedná, toho dům se nezhroutí.“

Co je tedy tím znakem, odlišujícím nás od těch, co Ježíši nepatří? A teď nemyslím ty všechny ze světa. Ale myslím ty, co říkají Kristu „Pane, Pane“. Ty, co sebe nazývají věřícími. Pavel ve svém druhém listu Timoteovi píše ve třetí kapitole od prvního verše, že nastanou zlé časy a v církvi bude plno lidí, kteří budou mít nějaké vnější zdání zbožnosti, ale uvnitř budou: sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha,

Podle čeho poznám, že můj život je v pravdě? Podle čeho poznám, jako bratr, nebo starší, že život člověka ze sboru je v pravdě?

Jak to můžu udělat? Když ani to, že jsem v církvi, modlím se, čtu a znám Písmo, možná dokonce konám mocné činy ve jménu Krista, když ani to nestačí. Můžu mít navíc určitou vnější formu zbožnosti, která může být silná a ukázněná jako u farizeů, těch krásně obílených hrobů. Jak a podle čeho budu zkoumat sám sebe, zda skutečně žiji v pravdě?

Bratři a sestry je to poslušnost Písmu, které je cele vydechnuté Duchem Božím. To je to, co odlišuje skutečné křesťany od jejich padělků!

1 Janův 2:1-6 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho‘, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.

Pro koho není Písmo jedinou, dostačující a konečnou autoritou, ten není zrozen z pravdy. Nežije podle příkazu Otce. A jaký je ten příkaz Otce i to jak s tím souvisí Písmo, se podíváme v posledním bodě našeho kázání.

III. Žít v pravdě podle Otcova příkazu, aneb 3 x Písmo!

A. Toto je příkaz, který chce Bůh!

Půjdeme-li společně do Janova evangelia, uvidíme v šesté kapitole ve 29 verši tato slova:

Jan 6:29 Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“

Uvěřit v Krista můžeme jen skrze zvěstování evangelia. Někteří z nás uvěřili, když nám věrní křesťané zvěstovali Ježíše Krista. Někteří, když vzali do rukou Písmo a četli. U jiných to byla kombinace obou způsobů. Ale platí, že jinak to nejde.

Římanům 10:12-17 Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘ Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.

Vždy musí být zvěstováno Boží slovo. Ať už ústy věřících, nebo tak, že ho čteme. Protože Boží slovo, Písmo je to, co rozsévač rozsívá v podobenství ze čtvrté kapitoly Mt. Písmo je to slovo pravdy, kterým jsme znovuzrozeni.

B. Věřit v Syna Božího, znamená zachovávat Jeho slovo!

Jen skrze zaseté Boží slovo můžeme uvěřit. A jen zachovávání Božího slova, a znovu budu klást mezi termíny Boží slovo a Písmo rovnítko, je znakem pravé víry v Mesiáše. Poslušnost Kristovu slovu, tedy jeho zachovávání znamená plnou podřízenost ve věcech učení i praxe Bibli. To je to známé „Veškeré Písmo pocházející z Božího Ducha, dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“

Komu pravda nestačí, ten ji nemiluje. Pro koho není Písmo dostatečné a zachází dále, ten nemá Krista! O takovém člověku nelze prohlásit ani to, že žije v pravdě. Ani to, že je poslušný přikázání Otce!

2 Janův 1:9 Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna.

Apoštol Jan velmi srozumitelně říká, že jistota pravého poznání Ježíše Krista se prokazuje poslušností Kristovu slovu, rovná se Písmu 1 J 2, 3. Kdo se neřídí ve věcech učení a životní praxe Kristovým slovem, rovná se Písmem, ten je lhář, není zrozen z pravdy. Není křesťan.

C. Zachovávat Jeho slovo znamená milovat!

Na konci našeho dnešního kázání se podíváme na to, jak se životem v pravdě souvisí láska. Poznání pravdy v životě člověka se na prvním místě projeví tím, že si poznanou pravdu hluboce zamiluje. Bůh nám dal nové srdce a toto srdce miluje pravdu. Po objektu své lásky nové srdce samozřejmě také touží.

Jeremjáš 24:7 Dá jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem.

Poznání pravdy se projeví v životě člověka také láskou k Bohu. A je to pochopitelné, bratři a sestry. Bůh je pravda. Bůh je pravdivý. Podívejme se jaké to má důsledky pro nás.

Jan 14:21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat."
Jan 14:23 Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

První důsledek je tento. Láska ke Kristu nás zmocňuje zachovávat Jeho slovo!
Druhý důsledek je: Otec miluje všechny ty, kteří milují Krista, Kristus miluje ty, kteří ho milují. Otec i Syn dají bohatě poznat svou lásku všem křesťanům!

Milovaní jsme ti, kteří mají ty nejvzácnější, nejlíbeznější hosty. Jsme chrámem, ve kterém přebývá Bůh! Ale pojďme dále!

Milujeme-li Boha, potom milujeme církev, Boží děti. I tímto způsobem se projeví poznání pravdy v životě člověka.

Jan 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Milujeme-li Boha, potom musíme milovat jeho slovo, rovná se Písmo!

A když to shrneme dohromady, potom uvidíme následující:

Poznání pravdy vede k milování pravdy. Poznání pravdy vede k milování Boha. Poznání pravdy vede k milování církve a všech Božích dětí. Poznání pravdy vede k milování Božího slova, Písma.

To znamená žít v pravdě, podle přikázání Otcova. Amen!