Biblická církev Praha

Boží štědrost a původ zla

Pavel Steiger, 6. května 2018, Praha

• Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.´ (Ř 3,9-18)

To je stav přirozeného lidstva, všech Adamových potomků. Jistě jste si někteří již pomysleli: „Kdybych byl Bůh tak už bych se s lidstvem nepáral, celý svět bych zmuchlal.“

Dnes se již napotřetí a naposled podíváme na naprostou duchovní neschopnost a zkaženost lidstva (tj. na 1. bod kalvinismu) z jiného úhlu. Proč Bůh se zlem a padlým člověkem již dávno neskoncoval? Písmo nám to prozradí. Protože Boží odvěký záměr je, aby pro své oslavení, kvůli sobě a pro sebe z každé generace padlého lidstva spasil svůj vyvolený ostatek, který bude vyprávět o jeho slávě (tj. Bohostřednost). Z tohoto důvodu, proto, historie světa probíhá v tomto čase a prostoru díky kříži Ježíše Krista! Proto je Bůh trpělivý, a projevuje laskavost, snášenlivost, shovívavost a štědrost ke všem:

• Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě…(Ř 9,22-23)

Máme zde:

(1) Boží milost, kterou uděluje těm, nad kterými se smiloval;

(2) Boží shovívavost, trpělivost, laskavost, pomalost k hněvu a štědrost (teologicky obecnou milost), kterou uděluje těm, kteří propadli Jeho hněvu, ale i těm, nad kterými se smiloval, když ještě poslouchali toho zlého.

1. Boží milost

Jen krátce. O Boží milosti budeme hovořit v mnoha příštích zamyšleních nad Písmem. Věříme v absolutní, monergickou Boží milost, kterou svrchovaně Bůh uděluje jen svému lidu, za který zemřel na kříži. Uděluje ji bezpodmínečně a bez zásluh vyvolenému lidu, znovu zrozenému z Božího Ducha, nikoli jen z Adama. Milost je stvoření nového člověka v Kristu.

2. Boží shovívavost, trpělivost, štědrost, laskavost a pomalost k hněvu

Tyto Boží vlastnosti reformovaná teologie dost nešťastně nazývá „obecnou milostí“. Přestože je tento termín v literatuře zakotven, budeme raději používat termín „Boží štědrost“, protože slovo „milost“ se v Písmu vztahuje většinou ke spasení, a méně znalý Písma by mohl „obecnou milost“ pochopit jako „spásnou milost“, což jistě není. Boží štědrost se vztahuje na všechny přirozené i znovuzrozené lidi.

Celé naše bytí, kde, kdy a komu jsme se narodili, prostředí a lidé, kteří nás obklopují, naše zaměstnání a postavení, naše genetická výbava, všechna tělesná a duševní nadání a schopnosti, vše je důsledek Boží štědrosti, kterou Bůh uděluje podle své svrchované vůle. Zde je jeden příklad:

• Pilát řekl [Ježíšovi]: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry…“ (J 19,10-11a)

Pilát si sebestředně neuvědomoval, že jen díky Boží štědrosti, která zapadá do konečného Božího záměru, byl obdarován takovou mocí, že se stal Božím nástrojem v největším dramatu lidské historie.

Další příklad shovívavé Boží štědrosti vidíme na Izmaelovi. Ten se narodil jen ze „svobodné“ vůle člověka, nenarodil se podle zaslíbení (Ga 4,23). Abraham jej zplodil s otrokyní Hagarou. Abraham si přál, aby jeho milovaný syn Izmael žil v Boží blízkosti, aby patřil k Božímu zaslíbenému, vyvolenému lidu. Proto mu bylo zatěžko jej vyhnat i s jeho matkou Hagarou do pouště jak mu přikázal Hospodin. Izmael je archetypem přirozeného člověka, narozeného jen tělesně, nikoli duchovně. Ačkoli od věčnosti neměl účast na spásné milosti, přesto jej Bůh zahrnul štědrostí, jako málokoho:

• Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti [byl Tvým vyvoleným]!“ Bůh však pravil: „A přece ti [Abrahame] tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu [rozhodnutí, dekret] s ním ustavím pro jeho potomstvo [pro všechny zaslíbené, mnou od věků milované v Kristu] jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu [novou smlouvu ze Sijónu v Kristu] ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“ (Gn 17,18-21)

Bůh tvoří nového člověka v Kristu podle své vůle, podle svého zaslíbení, vyvolení, nikoli podle „svobodné“ vůle člověka ani podle vůle tak významného patriarchy, jako byl Abraham, který byl Bohem vyvolen, aby se všichni, kdo jsou v Kristu, stali jeho duchovními syny (Ga 3,7,8).

a) Boží štědrost existuje kvůli Boží spásné milosti

Bez spásné milosti by nebyla trpělivá Boží štědrost s přirozeným člověkem. Veškerá historie probíhá jen díky Boží štědrosti. Bůh udržuje všechny lidi podle svého předsevzetí:

• … protože on dává svému slunci svítit na zlé [ve světě] i dobré [v Kristu] a déšť posílá na spravedlivé [v Kristu] i nespravedlivé [ve světě]. (Mt 5,45)

Celý tento svět je obraz Boží štědrosti; jen díky ní mohou lidé prožívat příbuzenskou lásku, bratrskou lásku mezi přáteli i erotickou lásku mezi manžely. Mohou se těšit z rodiny, dětí, přátelství, umění, vědy, sportu, práce a často i z toho, že žijí v míru a hojnosti.

• Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk 14,16)

Nicméně, Boží štědrost není bezpodmínečná Boží spásná milost. V Boží štědrosti jde o tělesné narození, genetickou výbavu, nadání, prostředí, prostě o celý pozemský život přirozeného člověka. Ve spásné milosti jde o mnohem víc. Jde o znovu-zrození z Ducha svatého, o nově stvořeného člověka v Kristu.

Dění a běh tohoto světa v našem časoprostoru, tato obecná Boží štědrost, se naplňuje jen díky kříži Pána Ježíše Krista. Kdyby se totiž svatý Bůh na věčnosti před založením světa rozhodl, že svou spásnou milost neuplatní a dopustil, aby Adam s Evou pojedli ze stromu života (Gn 3,22), nikdo z nás by se dnes nerodil do pozemského života, ale rovnou do pekelné existence, bez naděje na spasení, daleko od Boha, navěky odloučen od smyslu bytí. To by byla daleko horší alternativa než to nejhorší, co nás dnes na tomto světě, plném násilí, může potkat. Bůh však nezvolil tuto možnost. Zvolil spasení vyvolených v Kristu, v Němž se nejvíce oslaví. Znovu: Kvůli Kristovu kříži, kvůli spásné milosti probíhá tato pozemská historie, včetně všech našich aktivit, aby si Bůh z každé generace lidí přitáhl k sobě svůj vyvolený, od věků milovaný lid. Kvůli Kristovu kříži, kvůli Boží spásné milosti se těší hojné Boží štědrosti i ti, kdo propadli Božímu hněvu, jak jsme již četli.

Boží štědrost zahrnuje i tu skutečnost, že konečné zavržení je pozdrženo až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista, aby si zavržení uvědomili, jak byli Bohem, kterého nenáviděli, obdarováni. Nezřídka se stává, že čím větší Boží štědrosti se člověk těší, tím zatvrzelejší vůči Bohu je. Vzpomeňme Boháče a Lazara (L 16,25).

Kolik je mezi přirozenými lidmi, kteří Krista neznají, nadaných, inteligentních, mocných, úspěšných, bohatých, rozdávajících, zdravých a dlouhověkých jedinců? Na druhé straně, jak často je mezi vyvolenými Božími dětmi mnoho trpících, pronásledovaných, světem zavržených.

• To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. (Kaz 7,15)

Boží štědrost je dána všem bez výjimky v tělesném narození; spásná milost je dána všem vyvoleným v duchovním narození. Obojí narození jsou nepodmíněná, nejsou z vůle stvoření, ale z vůle Stvořitele.

b) Boží štědrost udržuje svět v chodu

i. Svědomí

Víme, že extenzita i intenzita, rozsah i míra duchovní zkázy, tj. oddělenost od Boha, je totální. Člověk je duchovně mrtev, odloučen od Boha, nechápe věci Božího Ducha. Přesto, díky Boží štědrosti, jsme obklopeni lidmi, kteří mají řadu přirozených ctností. Prakticky všem z nich důvěřuji, i když vím, že stojí mimo Krista. Když přijdu na návštěvu, věřím, že mi hostitelka nenamíchá do kávy jed. Věřím pilotovi, že má smysl pro odpovědnost a nerozhodne se přistát jinde než na letišti. Mnohokrát jsem svěřil svůj život do rukou muslimských, hinduistických nebo budhistických řidičů, na těch nejkrkolomnějších a nejnebezpečnějších „cestách“. Důvěřuji nevěřícím lékařům, věřím, že mi úmyslně neublíží. Kolik přirozených lidí s maximálním nasazením riskuje své životy pro záchranu druhých. Kolik obětavých dobrovolníků pracuje pro pozemské blaho nemohoucích a ohrožených. Seznam lidských dobrých skutků a mravních počinů je nekonečný. Lidé konají dobré skutky, ale dobrota a obětavost přirozených lidí, o kterých právě hovoříme, patří do humanismu, v kterém je člověk středobod všeho, v kterém všechnu slávu posbírá člověk. Bůh, který přirozené dobro způsobuje svojí štědrostí je zapomenut a odsunut na vedlejší kolej. Tuto lidskou, přirozenou dobrotu totiž způsobuje Boží štědrost, jejíž nedílnou součástí je vložení svědomí do každého přirozeného člověka:

• Jestliže národy, které nemají zákon [Písmo, dnes zákon Kristův], samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci [napsal Bůh, nenapsali si sami], jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2,14-15)

Bez udělení svědomí, přirozené lásky a soucitu by svět nemohl existovat. Boží štědrost, která se mimo mnohé jiné projevuje v lidském svědomí, udržuje svět v chodu do té doby, dokud Bůh nepoloží všechny své nepřátele pod Kristovy nohy (Mt 22,44) a dokud si nepřitáhne ke Kristu celý svůj lid  

ii. Bůh ovládá zlo

Patrně nejvýznamnější projev Boží štědrosti je málo připomínaná skutečnost, že Bůh průběžně krotí zlou přirozenost člověka, aby zlo nekontrolovaně neexplodovalo:

• Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí a ostatek zůřivosti skrotíš. (Ž 76,11) [BKR]
• Vždyť tebe chválí i lidské rozlícení. Opášeš se tím, co po hněvu zbude. (Ž 76,11) [ČSP]

Bůh se vždy oslaví. Bůh se oslavil hněvem faraona, farizeů i samotným rozhodnutím Piláta ukřižovat Božího Syna. Svět přetrvá do konečného soudného dne Ježíše Krista jen díky nepřetržitému krocení lidské zuřivosti Bohem. Proto Bůh ustavil vládní moc, zákony, soudnictví, vojsko, policii, která nenese meč nadarmo (Ř 13,3-4). I zlem motivovány represe vládců (za kterou budou potrestáni) je nedílná součást Boží štědrosti. Lidstvo nemůže být ponecháno napospas své svévoli. Bohem ustavené vlády vynucují zákony, aby ochraňovaly, mírnily a krotily lidskou zvůli. Čím více je národ vzdálen Božímu zákonu, což je Kristus (1K 9,21b), tím totalitnější vládu nad ním Bůh dopouští.

Většina lidí se potýká s otázkou – proč Bůh dopouští zlo?. To je chybně položená otázka, protože vychází z humanistického předpokladu, že člověk je docela dobrý, a dopad zla si proto nezasluhuje. Otázka by ale měla vycházet z Boží svaté perspektivy, totiž že člověk je naprosto zkažený a zasluhuje absolutní trest - viz předobraz celosvětové potopy (Gn 8,21). Otázka by měla být položena obráceně – jak je vůbec možné, že Bůh dopouští tolik dobra, proč zdržuje svůj hněv (Iz 48,8-9), proč v nás krotí zuřivost a dopřává nám tolik nezaslouženého dobra; proč shovívavě snáší ty, kteří již propadli Jeho hněvu?

Kdyby Bůh povolil krotící uzdu, dal satanovi, démonům a lidstvu jen o trochu více „svobodné“ vůle, život na této zemi by skončil. Bůh spoutal padlou „svobodu“ přirozeného člověka i toho Zlého, aby nedošlo k sebezničení světa.

Bůh projevuje svou štědrost, svou laskavou zdrženlivost kvůli sobě pro svou chválu, aby jej chválilo celé duchovní potomstvo Jákoba, Izrael Boží, tj. Židé a nežidé v Kristu. Zde je Boží štědrost vůči nám, než si nás Bůh pročistil a přitáhl svou spásnou milostí:

• Neslyšel jsi, ani jsi nevěděl; tvé ucho nebylo dříve otevřeno, protože jsem věděl, že budeš stále jednat zrádně, vždyť vzbouřencem jsi byl nazván od matčina lůna. Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv [Bůh je štědrý v trpělivosti] a pro svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil. Hle, přečistil jsem tě, ale ne jako stříbro, vyzkoušel [bachar = vyvolil] jsem tě v peci soužení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám. Slyš mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já jsem, já jsem první, já jsem také poslední. (Iz 48,8-12)

iii. Bůh odebírá svou štědrost

Bůh však může uzdu, kterou krotí přirozené lidstvo (i Satana), jak přitáhnout, tak povolit. Pokud má v úmyslu kvůli své slávě a moci někomu srdce zatvrdit, jako faraonovi:

• Tu zatvrdím faraónovo srdce a on vás bude pronásledovat. Já se však na faraónovi a na všem jeho vojsku oslavím, takže Egypťané poznají, že já jsem Hospodin." I učinili tak. (Ex 14,4)

Stačí, aby Bůh odstoupil, povolil uzdu, odebral něco ze své štědrosti, a hříchem zotročená „svobodná“ vůle získá větší prostor působnosti v tom Zlém. Takový člověk se odstředivou, satanskou silou ještě více vzdálí od Boha. Čím dál od Boha je, tím větší tma jej obklopí a tím větší zlo páchá. Když Bůh pasivně, ale kontrolovaně někomu zatvrzuje srdce, neomezuje jeho „svobodu“, ale naopak, dá mu větší „svobodu“ na ďáblově území. Takový člověk nemůže jinak než v souladu se svým duchovně mrtvým srdcem plnit záměry svého pána – satana. Bůh žádné zlo v lidských srdcích aktivně netvoří, on jej dokonale ovládá. Lidské srdce je nejúskočnější (Jr 17,9), proto by si přirození lidé měli přát co nejméně „svobodné vůle“ a co nejvíce Boží štědrosti.

3. Zlo

a) Odkud se vzalo zlo?

Nejprve. Zlo není věc ani bytost. Zlo je akce bytostí. Zlo můžeme definovat, vymezit, jen na pozadí dobra. Bible nedává odpověď na otázku, odkud se vzalo zlo. Nikdo tuto otázku racionálně nevyřeší. Víme, že satan byl svržen z nebe a svedl člověka. Přesto věříme, že Bůh je naprosto svrchovaný a nic, naprosto nic, ani zlá Adamova akce, pozření zakázaného ovoce (pád člověka), se Mu nemohl vymknout z rukou ani uskutečnit za Jeho zády bez Jeho dopuštění; nic neexistuje bez jeho vůle:

• Já vytvářím světlo [tam kde jsem] a tvořím tmu [tam kde nejsem], působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Iz 45,7)

Bůh je první a poslední; není nic, co by neovládal. Verš Iz 45,7 spojuje světlo s pokojem, klidem, mírem a tmu se zlem. Kde je světlo, kde je Bůh, tam vládne pokoj a dobro. Kde je tma, kde Bůh není, tam vládne zlo:

• A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. (1J 1,5)

V Bohu není tma, On je světlo (Ž 27,1; J 12,35; 1J 1,5). Odkud Bůh odstoupí, tam je tma, tam pasivně dopouští zlo. Bůh je dobrý. Boží akce vždy vyústí jen v dobro. Zlé akce lidí a podsvětí jsou vždy zlé. Ale, je dobré, že zlo tady je. Jinak by na tomto světě, nebylo. Bůh by jej nikdy nedopustil. Když jej povolil, muselo být v Jeho svaté vůli. Boží akce jsou vždy dobré; a mnohé Jeho akce, které jsou vždy dobré, dopouští zlo. Proto je dobré, že zlo existuje.

• Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci [i zlo] spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. (Ř 8,28)

Bez zla bychom v tomto padlém světě nemohli být ani spaseni! Zlé akce padlých lidí a satana, které poslaly Pána Ježíše Krista na kříž, vyústily v konečné dobro.

• Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. (Sk 2,23)

Je to svrchovaný Bůh, kdo ovládá zlo ke konečnému dobru. Bez Božího dopuštění zla, by nikdo nebyl spasen; a spasení je přece to nejvyšší dobro.

Podívejme se, jak Bůh pasivně tvoří zlo, aniž by je aktivně tvořil (Iz 45,7). Do určité míry ponechává člověka napospas jeho zatemnělé „svobodné“ vůli, jako v případě Saula:

• Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina. (1S 16,14)

„Zlý duch od Hospodina“ může znamenat jen to, že Hospodin od Saula aktivně odstoupil, a tím dopustil, aby zlý, satanský duch v Saulovi jednal. Bez Božího dopuštění se nestane vůbec nic. Ve všem co se stane, se Bůh oslaví, protože celá historie pracuje k Jeho svatému cíli. Nad veškerým dobrem i zlem vládne Bůh, aniž by zlo aktivně tvořil. Kde je On, tam působí Jeho dobro, kde není, tam převládá zlo (Iz 45,7; 1J 1,5).

Proč Bůh pasivně tvoří zlo? Proč odstupuje od jistých lidí? Jediná odpověď, která mnohé neuspokojí je, že Bůh prostě hněte hlínu tak, jak ráčí Jeho svatá vůle. Podívejme se znovu na naše úvodní verše z jiného pohledu:

• Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí [svou štědrou trpělivostí] snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů [spásná milost]. (Ř 9,21-24)

Ateisté a agnostici namítají, že jsme v otázce zla naivní. Ano, nevíme, protože Písmo mlčí, co přesně způsobilo ultimátní zlo, tj. satanovu a Adamovu vzpouru proti Bohu.  Ale! Ateista má ale mnohem větší problém než my, Ateista nejenže neví, odkud se zlo vzalo, ale také neví, odkud se vzalo dobro. Navíc, podobně jako panteisté, nemůže dobro od zla oddělit, protože obojí jsou pro něj relativní, splývající pojmy. Bez dobra nelze definovat zlo. Bez vymezení dobra (což je pro nás Bůh Písma) si nemůže být ateista jistý, zda zlo nebo dobro vůbec existují. Přesto se iracionálně chová, jako by existovaly. Z ateistova relativistického pohledu jsou atributy zla, jako je stárnutí, utrpení, smrt, celý potravinový řetězec, kdy jeden živočišný druh požírá druhý, součástí přirozeného výběru, který je nástrojem evoluce. Smrt je jedním z nástrojů vývoje druhů a společenského pokroku – tedy nutné dobro.

Proč se ale ateista, smrtí tolik zaobírá? Proč války a lidskou krutost nazývá zlem? Obojí by mohl chápat jako boj o přežití schopnějšího biologického druhu. Proč tak často poukazuje na lidská práva a horlí za práva zvířat? Ateista Boha odmítá, ale chová se a jedná, jako by Bůh byl. To, že ateista většinu života žije, jako by Bůh byl, v souladu se svým svědomím, patří do kategorie Boží štědrosti, aby i ateista mohl přežít a aby se mu dobře vedlo na zemi.

b) Zlo z hlediska arminianismu a kalvinismu

1. Arminianismus namítá: Jestliže je vše Bohem předurčené, determinované (jak učí kalvinismus), spíše než otevřené, ponechané na vůli stvoření (jak učí arminianismus), potom Bůh zapříčiňuje všechno. Logika arminianismu pokračuje: Jestliže Bůh zapříčiňuje všechno a jestliže existuje zlo a hřích, potom je to Bůh, kdo je autor zla a hříchu. Jestliže je tomu tak, potom rozum diktuje, že vina za veškerou hrůzu, kterou svět prochází, padá na Boží hlavu. Tímto logickým řetězcem arminianismus obviňuje kalvinismus, že dělá z Boha autora zla a hříchu.

2. Kalvinismus odpovídá: Jelikož arminianismus věří v Boží vševědoucnost a všemohoucnost a svým zvláštním způsobem v předzvědění a vyvolení (Bůh vyvolil ty, o kterých věděl, že uvěří), potom Bůh musel všechno předem vědět. Když Bůh přikázal, aby Jej člověk uposlechl, tak neomylně od věků musel vědět, že Jeho stvoření, ať satan nebo člověk, neuposlechnou, a tak zapříčiní zlo, kterému Bůh od věků nehodlal zabránit. Na to arminianismus nemá odpověď.

Nicméně, Jonathan Edwards (1703-1758), americký reformovaný teolog, přezdívaný Mount Everest reformace, uvažoval v podstatě podobně, jak jsme výše uvedli:

Jestliže autor hříchu (podle arminianismu) znamená, že Bůh je hybná síla hříchu nebo ten, kdo koná zlé skutky, potom Bůh zajisté není aktivní autor nebo tvůrce hříchu. Avšak jestliže autor nebo tvůrce hříchu (podle kalvinismu) znamená, že Bůh je ten, kdo povoluje, kdo nezabraňuje, aby se hřích uskutečnil pro dosažení těch nejmoudřejších a nejsvatějších Božích cílů, které Jej nejvíce oslaví, potom je to On, kdo takový musí být, kdo svrchovaně uspořádává, připravuje a disponuje veškerými událostmi vesmíru, tedy i zlem.

Který Bůh lépe harmonizuje s Písmem? Který Bůh je svrchovanější? Ten kalvinistický Bůh, který tvoří pasivně zlo a dokonale jej ovládá (Iz 45,7); anebo ten arminiánský Bůh, který se na zlo, které mu svévolně za zády aktivně tvoří satan s člověkem, jen dívá, nezabraňuje mu, ačkoli má v moci mu zabránit?

Skeptici ale namítají: Jak může milující Bůh dovolit, aby bylo na světě zlo, potažmo hřích, přestože Bůh sám zlo nečiní? Na to Jonathan Edwards odpovídá v podstatě takto:

Bůh má dvě vůle. Boží dekretivní vůli (tzn. utajenou – ustanovující, vyhlašující, rozhodující) a preceptivní vůli (tzn. zjevnou – přikazující, výchovnou). Například, Boží preceptivní, zjevná vůle lidem přikazuje, aby nezabili. Přesto Jeho dekretivní vůle může vyhlásit a ustanovit zabití. Např.:

• Řekl jim [Mojžíš Léviovcům]: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ (Ex 32,27)

Zde skončíme. Kdo má zájem se více dovědět o Boží ustanovující (dekretivní) a přikazující (preceptivní) vůli, zde si přihřeji svou polívčičku, pořiďte si knihu „Svou slávu nikomu nedám“.

Závěr

Právě jsme skončili studium 1. bodu kalvinismu, „Naprostou duchovní neschopnost, zkaženost člověka“.

Milovaní, v žádném případě neupadejte do nějakého splínu. Toto byl jen ten 1. bod, který je následován čtyřmi dalšími. Na obzoru je Naděje, sám Pán Ježíš Kristus, který si pro nás kvůli sobě přišel

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. (Efezským 2,1-7)

Boží výnosy musíme přijímat s pokorou a bázní. Jeho tajuplné stezky nepochopíme.

• Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. (Ž 147,5)

AMEN