- Home
- Kdo jsme
- Zdroje
- Shromáždění
- Co učíme
- Kontakt
Pavel Steiger, Praha, 20. ledna 2019
Podívejme se nejprve do Písma:
Zde jasně vidíme, že Ježíš pokládá svůj život výlučně, pouze a jenom za svůj lid, za svoje ovce, které mu dal Otec (J 10:29). Kromě toho,
Ježíš nezastoupil v potrestání svou obětí bez výjimky všechny lidi, kteří kdy na zemi byli, jsou a budou. Ježíš se smířil pouze se svými, se svým tělem, nevěstou tedy církví, kterou si povolal s plnou účinností, protože ji a jenom ji miloval od věků. Z principu tohoto biblického textu budeme dnes vycházet.
Jestliže Ježíš zemřel za všechny lidi světa bez výjimky, potom je Jeho smrt neúčinná pro následující tři kategorie lidí:
(1) pro ty, kdo byli již v pekle, když zemřel,
(2) dále pro ty, kdo o Kristu nikdy neslyšeli a neuslyší, a
(3) nakonec pro ty, kdo slyšeli Jeho evangelium, ale vědomě odmítají věřit v Kristovu zástupnou smrt na kříži.
Teoreticky, kdyby všichni odmítli, nikdo by nebyl spasen a Kristova smrt by byla naprosto zbytečná, 100% neúčinná. Jestliže údajně zemřel za všechny lidi bez výjimky, pak by Jeho smrt nespasila nikoho; pouze by umožnila, ale nezaručila, spasení jen těm, kdo evangelium uslyší (tj. 3. kategorie). Spása skrze Kristovu zástupnou oběť, údajně za celé lidstvo, by byla v takovém případě pouhá možnost, eventualita, potencialita, nikoli jistota.
Ježíšova zástupná oběť na kříži však byla 100procentně účinná, proto byla omezena v rozsahu. Za koho zemřel, ten je vykoupen. Ježíš na kříži neumožnil vykoupení všem, ale dokonal vykoupení svým:
Shrňme: Dokonal Ježíš naše vykoupení s plnou účinností, nebo Jeho smrt na Kříži musíme učinit účinnou naším svébytným rozhodnutím pro Krista? Nejsme to my, ale Bůh sám, kdo omezuje Kristovo vykoupení v rozsahu, aby bylo 100% účinné, tj. „Dokonáno jest“.
Ten kdo ale věří, že Kristus zemřel za všechny lidi bez výjimky, (aby „neobvinil“ Boha z nespravedlnosti), pak musí nutně věřit, že ten kdo „omezuje“ Kristovo vykoupení v účinnosti, je duchovně mrtvý přirozený člověk svojí, tzv. svobodnou vůlí. Boží dílo ale nemůže omezit nikdo! Bůh je neomezitelný! Je bez mezí! Je nedefinovatelný!
Bůh je naprosto svrchovaný ve všech svých vlastnostech, a svrchovaně, účinně tvoří, hněte a ustanovuje svůj lid:
(Začátek citace) Často je nám předkládáno, že omezujeme [v rozsahu] Kristovu oběť, protože tvrdíme, že Kristus nezemřel za všechny lidi; kdyby zemřel, všichni by byli spaseni. Na to odpovídáme, naopak, naši odpůrci ji omezují, my ji neomezujeme. Arminiáni tvrdí, že Kristus zemřel za všechny lidi. Zeptejte se jich, co tím myslí. Myslí tím, že Kristus zemřel, aby zajistil spasení všem lidem? Odpoví: „Ne, určitě ne.“ Položíme jim další otázku: „Myslíte, že Kristus zemřel, aby zajistil spasení nějakému konkrétnímu člověku?“ Odpoví: „Ne.“ Jsou nuceni takto odpovědět, jestliže si nechtějí odporovat. Řeknou: „Kristus zemřel, aby mohl být každý člověk spasen, jestliže…“ – a následují jisté podmínky nutné ke spasení. Kdo je to tedy, kdo omezuje Kristovu smrt? Říkáte, že Kristus nezemřel proto, aby komukoli spolehlivě zajistil spasení. Promiňte nám, ale jestliže říkáte, že omezujeme Kristovu smrt, potom odpovídáme: „Ne milý pane, jste to vy kdo ji omezuje [v účinnosti].“ Říkáme, že Kristus zemřel proto, aby spolehlivě zajistil spasení nespočetnému množství lidí, kteří nejenže mohou být skrze Krista spaseni, ale jsou skutečně spaseni, musí být spaseni a jejich spasení nemůže být v žádném případě ohroženo. Prosím, udržujte si svůj způsob vykoupení, mějte ho. My však nikdy neodvoláme ten svůj, kvůli jeho podstatě (Konec citace).
Kdo má tedy poslední slovo? Bůh anebo my? Je to Bůh, protože On nás zbavil naší nevíry; sami jsme se jí nemohli zbavit, protože jsme byli v přirozeném stavu duchovně mrtví.
Začněme proslulou úvahou Johna Owena (1616-1683). Zvažte, který výrok je vám nejbližší:
1. Kristus zemřel za některé hříchy všech lidí.
2. Kristus zemřel za všechny hříchy všech lidí.
3. Kristus zemřel za všechny hříchy některých lidí.
První výrok – Kristus zemřel za některé hříchy všech lidí - odmítnou všichni, protože by byli naprosto všichni lidé ztraceni, každému by zbývaly ty hříchy, které Kristus na kříži nevykoupil svým utrpením.
Druhý výrok – Kristus zemřel za všechny hříchy všech lidí - s radostí přijmou všichni arminiáni, semipelagiáni a pelagiáni. Kalvinista ale namítne: Jestliže Kristus zemřel za všechny hříchy všech lidí, proč nejsou všichni lidé spaseni? Arminián odpoví: Protože někteří neuvěřili. Kalvinista namítne: Nevíra je přece ten nejpodstatnější hřích, Kristus jej vymezil následovně:
Jestliže Kristus zemřel za všechny hříchy všech, potom musel zemřít i za hřích hříchů, tj. za nevíru v Krista všech lidí. Jestliže arminián souhlasí: Ano, Kristus zemřel za všechny hříchy všech, i za hřích nevíry, potom kalvinista namítne: Proč tedy všichni neuvěřili, proč nejsou všichni spaseni? Na to bude arminián těžko hledat biblickou odpověď. Jestliže ale arminián odpoví: Ne, Kristus nezemřel za hřích nevíry, potom kalvinista namítne: Kristus tedy nezemřel za všechny hříchy všech lidí, ale jen za některé hříchy všech lidí, viz první výrok výše, který každý důsledný arminián odmítne. Někdo může ještě namítnout, že nevíra je neodpustitelný hřích, za který Kristus nemusel umírat. Taková odpověď vůbec nic neřeší, protože by znovu platil první výrok. Zbývá ještě jeden únikový manévr, který se snad žádný upřímně věřící v Krista neodváží použít. Totiž to, že nevíra není hřích a Kristus za ni proto nemusel umírat. V tom případě by popřel Jana 16:9 a navíc by udělal z víry do očí bijící svébytnou ctnost padlého člověka.
Třetí výrok – Kristus zemřel za všechny hříchy některých lidí, tzn. zemřel i za nevíru svých vyvolených. Tím svrchovaně, bezpodmínečně a účinně dokonal „spasení & víru“ své nevěsty, své církve. Kristova oběť účinně vykoupila ze všech hříchů výlučně Jeho vyvolenou církev, ekklésii, kterou vyvedl ze satanovy tmy do Kristova podivuhodného světla (1Pt 2,9). Kristova zástupná oběť dokonale smířila Boha s Jeho vyvolenými hříšníky.
Apoštol Pavel, jenž je v Kristu, píše nevšední skupině lidí, těm, kdo jsou také v Kristu Ježíši. Píše své duchovní rodině, svým bratrům a sestrám, proto je oslovuje v první osobě množného čísla:
Boží láska, tj. spásná, vykupující láska, mimo Krista neexistuje:
Jde stále o týž princip. Kristus miluje pouze svůj zvláštní, oddělený lid, za který položil svůj život.
Poslouchejme pozorně následující text:
Bůh definuje svoji spásnou lásku ke svému lidu takto:
Boží láska k lidem je projevena výlučně v Kristově kříži. Boží láska není lidské sentimentální nebo erotické hnutí, které, není propojeno s Kristovým křížem. Na koho se Kristův kříž nevztahuje, na toho se nevztahuje ani Boží láska ani Boží dobrota, protože ta spočívá v tom, že se Hospodin smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje. (Ex 33:19)
Žádný člověk, kromě Boha, bezhříšného Syna člověka, Ježíše Krista, nemohl a nemůže dodržet Boží zákon. Přestupek zákona znamená smrt. Litera zákona zabíjí (2K 3:6b). Zákon je kletba, která každému člověku srozumitelně ukazuje, že jej není schopen dodržet. Zákon je rozsudek smrti pro všechny bez výjimky.
Boží vyvolení, ačkoli v Adamovi zahynuli a propadli do satanova otroctví, nebyli ponecháni v ďáblově domě v zahynutí, nebyli určeni ke konečnému Božímu hněvu (1Te 5,9) před Boží soudnou stolicí; Bůh je se sebou smířil. Ti, za které se Kristus prokletím nestal, zůstávají prokleti i na věčnosti (Ř 9,22; 1Pt 2,7b-8). Kdyby Kristus vzal na sebe prokletí za veškeré lidstvo všech věků, nikdo by nemohl skončit v ohnivém jezeru; přesto Písmo potvrzuje, že v něm mnozí skončí:
Písmo prohlašuje, že výsledek Ježíšova vykupujícího díla na kříži je smíření Božích nepřátel s Bohem:
My se s Bohem nesmiřujeme, On proti nám nezhřešil, On nás neurazil. Naopak, my jsme svým hříchem uráželi svatého Boha. Ten, kdo byl urážen, se rozhodl smířit svůj vyvolený lid se sebou skrze oběť Pána Ježíše Krista.
Namítnete: a co tento verš:
Jenom ten, kdo je spasen, se nechá smířit s Bohem; vlastně už je smířen. Verš nepřikazuje „smiřte se s Bohem“, ale „dejte se smířit s Bohem“. Takže, je to Bůh, kdo je ve smíření aktivní.
Ti, kteří byli Ježíšovi dáni Otcem, zajisté k Ježíšovi přijdou, nikdo z nich od víry neodpadne, ani jeden z nich nebude ztracen. Ti, které Mu Otec nedal, které pominul, ke Kristu Spasiteli nepřijdou, protože za ně Boží Syn nezemřel:
Těm, které dal Otec Synovi, dal Syn poznat Otce. Svět o Otci může vědět, ale nemůže Jej poznat, nemůže Jej milovat. Kristus zemřel za ty, v nichž stvořil nadpřirozenou lásku, jako má Otec k Synovi:
Všichni, kdo jsou Jeho ovce, jsou přivedeni do stádce a jsou znovuzrozením přitaženi ke Kristu, aby slyšeli Jeho hlas a následovali Jej:
Zná, miluje své ovce; tzn. nezná, nemiluje kozly. Ježíš pokládá život jen za svoje ovce z Židů a pohanů. V Kristu mezi nimi není rozdíl (Ř 10,12), jsou jedno stádce. Za ty, kdo nejsou Jeho, život nepokládá. Dále, ovce ke Kristu nepřicházejí samy od sebe, jsou mu dány Otcem a jsou Otcem přitáhnuty (J 6,44). Kdo uslyší Kristův hlas? Jen ten, kdo má Ducha svatého, jen ten, kdo je Jeho ovcí:
Všechno duchovně-intelektuální přemítání, zkoumání Písma ani očividné zázraky, nic z toho samo o sobě přirozeného člověka nepřesvědčí. Nic z toho nevede ke spasení z jednoduchého důvodu: …protože nejste z mých ovcí, nikdy neuslyšíte můj hlas, nikdy neporozumíte, i kdybyste měli všechny důkazy světa a stali se očitými svědky i zmrtvýchvstání. Např. bratři boháče by se nedali přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých (Lk 16:31). Ten, kdo nikdy neuvěří, není z Kristových ovcí. Kdo je spasen, ten slyší Jeho hlas a věří proto, že patří do Kristova stádce oveček od věků. Zde nejde o fatalismus, jako by bylo vše řízeno nahodilým, bezduchým, neúprosným osudem. Kristova smrt na kříži nemá s neúprosným, neosobním osudem nic společného. Ježíš umíral pouze za konkrétní jedince vyvolené z Boží svaté vůle! Může se snad někdo Jeho vůli, Jeho dekretu vzepřít (Ř 9:18-21)?
Nehazardujme s věčným životem planým přemítáním, zda jsme, nebo nejsme vyvolené ovce. Věřme a ukažme, že jsme Jeho vyvolené ovce, za které zemřel. V této životní časové tísni končí planá filozofie, mudrování a vzdor; nastupuje bázeň s poslušností. Skloňme se před Spasitelem a s chvěním uvádějme ve skutek svoje spasení (Fp 2,12).
Následující verše, jsou natolik výmluvné, že si je musíme neustále připomínat. Pán Ježíš Kristus se před svou blízkou smrtí modlil jen za ty, které Mu dal Otec, které znal a miloval, tj. modlil se za své učedníky a ty, kdo skrze jejich slovo uvěří. Proč se nemodlil za celý svět? Protože Jeho láska, smilování a slitování (Ex 33,19; Ř 9,15), se vztahuje jen na ty, na které se vztahuje Kristův kříž (Ř 5,8-9). Nemodlí se za ty, kteří budou až do konce svých dní patřit světu a vládci v povětří. Ježíš dokonal Otcův plán spasení; neumožnil spasení všem bez výjimky, ale účinně spasil všechny svoje. Splnil úkol, jímž ho pověřil Otec:
Ježíš nezemřel za celý svět, za všechny hříšníky, ale jen za ty hříšníky, které Otec vyvolil ke spáse. Ježíš neprosil za celý svět, prosil výhradně za své učedníky, potažmo za všechny generace Božích zaslíbených dětí, nově stvořených k Jeho slávě, aby vyprávěly o Jeho mocných činech:
To jistě neznamená, že se nemáme modlit za spásu všech. My nevíme, kdo je Jeho, proto svědčíme všem se stejným zápalem a láskou. Ke všem lidem přistupujeme jako k vyvoleným. Jedněm ale budeme vůní smrtonosnou, druhým životodárnou (2K 2,16). Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou (Iz 55,11). Ježíšova mocná modlitba před Jeho smrtí pokračuje:
Písmo ústy apoštola Pavla prohlašuje, že všechna duchovní požehnání, která svatí dostávají, jsou zapříčiněná tím, že jsou uschováni v Kristu, pokřtěni, ponořeni do Krista, a tak jsou spoluúčastníci Jeho ukřižování. O tom, kdo umírá hříchu v Kristu, kdo se stane Jeho adoptovaným synem, rozhoduje Boží vůle, nikoli naše:
Nezbývá než přijmout s bázní Jeho absolutní svrchovanost. Kdykoli čteme: v Kristu, skrze Krista, Bůh je láska atd., vždy tomu rozumějme: v Kristově ukřižování nebo skrze Kristovo ukřižování. Bez kříže Kristovo poslání zde na zemi ztrácí smysl. Naše pozornost musí být prvotně kristostředná, upřená na Krista, ne na potřeby člověka (Mt 6,33). Božími adoptovanými dětmi jsme se stali pouze skrze Kristův kříž a výhradním rozhodnutím Jeho vůle. Přirozený člověk si svojí „svobodnou“ vůlí může zvolit jen boha s malým „b“ nebo božstva, nikdy Boha, Ježíše Krista (J 15,16). Proto veškerá lidská námaha zalíbit se Bohu, že za dobré chování bude spasení, vede do záhuby (Ř 9,16). Až vejde k Bohu plný počet Jeho lidu, pozemská historie skončí, včetně obecného požehnání pohanů. Pak nastane Boží soud.
Ježíš Kristus prolil krev jen za svoji církev, za svůj Boží Izrael, neprolil ji za každého:
Kdyby Ježíš Kristus prolil krev za všechny lidi bez výjimky, potom by ztratil smysl i následující verš:
Kdyby Ježíš Kristus prolil krev za všechny lidi bez výjimky, pak by nevykoupila ty, kdo setrvají až do své smrti mimo Jeho tělo, v domě toho Zlého. Jeho krev by byla prolita bez účinku, tedy zbytečně. Písmo ale jasně učí, že ani kapka Jeho krve nebyla prolita nadarmo. Byla účinně prolita jen za ty, kteří si ji po generace připomínají:
V duchu obdobných důkazů z Písma bychom mohli pokračovat dlouho. Umožnil Pán Ježíš všem zahynulým lidem, aby dovršili účinnost Jeho krvavé oběti jejím přijmutím? Nebo prolil svou krev se 100procentní účinností pouze za ty, které Mu dal Otec, aby je obdaroval „spasením & vírou“ se vším, co k tomu patří? Jak odpovíme?
AMEN