Víra skrze lásku konající (Ga 5,6)

Galatským

Rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou

Karel Jiroušek, Praha 2. července 2023

Když jsme se s Jardou před několika měsíci domlouvali na tom, že bych mohl během prázdnin kázat, tak jsme mluvili o důležitém tématu v životě křesťana a tím je vliv (vedení) Ducha svatého na náš život. Když jsem si připravoval tohle téma, tak se mi automaticky vybavil protiklad a to jsou vnější náboženské obřady, dodržování pravidel či používání křesťanských výrazů, které mohou působit zdáním zbožnosti, ale pokud se člověk nenarodí znovu, pak je takový člověk podobný farizeům, které Pán Ježíš často a otevřeně káral…

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. (Mt 23,25)

Pán Ježíš na tomto místě veřejně odsuzuje povrchnost a pokrytectví farizeu, kteří úzkostlivě dbali na dodržování otcovských tradic, aby si tím domněle zajistili Boží přízeň a mnohdy i úctu slabších lidí (ve víře a poznání), kteří k nim vzhlíželi jako k duchovním autoritám. A na druhou stranu odpírali milosrdenství potřebným a dokonce těm, kterým měli podle zákona projevovat úctu a lásku

Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí‘. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)‘, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho. (Mk 7,10–13)

Podobně jeden ze zákoníků dostává od Pána Ježíše lekci v tom, že mu vysvětluje, co je podstatou zákona, …že podstatou zákona je víra, která se projevuje láskou…. Což je i název dnešního kázání.

V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Pro ilustraci si přečteme krátkou pasáž z Lukášova evangelia, která nám zjevuje, jak má vypadat projev zbožnosti v praxi…

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,25–36)

Mnohdy můžeme v Evangeliích pozorovat náboženskou horlivost (bez lásky) u farizeů, když hledají viny na Ježíšových učednících, např. když je viděli v sobotu procházet polem a protože měli hlad, mnuli klasy (tj. pracovali v sobotu) a jedli zrní, nebo jim leželo v žaludku to, že Pán Ježíš v sobotu uzdravoval (Lk 6,1-11).

Písmo je plné podobných příběhů, které nám ukazují, že náboženská horlivost bez lásky je něco, co Pán Ježíš odsuzuje, ale zároveň vidíme, že Ježíšova láska a milosrdenství vyvolává u farizeů a zákoníků nenávist. Proč? Protože nejde dohromady s náboženským přesvědčením, že si musíme Boží milost a přízeň zasloužit a vlastně se svým náboženským jednáním před Bohem ospravedlnit. Nyní bych rád přečetl text z 5. kapitoly listu Galatským a pokusil se vyložit jeho smysl s ohledem na naše téma:

Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Běželi jste dobře! Kdo vám zabránil, abyste se drželi pravdy? Jistě to nevyšlo od toho, který vás povolává. Málo kvasu celé těsto prokvasí. Ale já k vám v Pánu mám důvěru, že se neuchýlíte k jinému smýšlení. Ten však, kdo vás uvádí do zmatku, neujde soudu, ať je to kdokoli. Kdybych já, bratří, dosud kázal, že obřízka je nutná, proč bych byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršení, jímž je kříž. Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí! Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. (Ga 5,1–26)

I. Moc zákona vs. svoboda zákona

Úvodní bod kázání mi posloužil jako oslí můstek k tomu, abych ukázal, jak nemoudré a marné je spoléhání na dodržování zákona, jakožto zdroj naší spásy.

Za prvé, nikdo není schopen beze zbytku naplnit zákon, a tak se ospravedlnit.

Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. (Jk 2,10)

Za druhé, dodržováním některých důrazů v zákoně, ať už jde přísně zdržování se práce v sobotu, nebo dodržování svátků, zdržování se některých pokrmů nebo, jak jsme četli v 5. kap. Galatským, dodržování obřízky atd., nás nemůže ke Kristu přiblížit a zajistit nám podíl na věčném životě. Apoštol Pavel jako ten, který rozumí tajemství evangelia, kterým je sám Pán Ježíš Kristus, varuje Galatské křesťany, aby si dali pozor na ty, kteří je chtějí opět zapřáhnout do jha otroctví a svázat je tak strachem ze smrti prostřednictvím zákona, který nejsme schopni beze zbytku naplnit.

Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.‘ (Ga 3,10)

Pokud se křesťan snaží ospravedlnit se před Bohem dodržováním zákona, je mu to prokletím, protože zákon vždy najde způsob, jak ho obvinit. Víme pouze o jediném dokonalém člověku a Bohu v jedné osobě, který zákon naplnil beze zbytku a tím je Pán Ježíš Kristus.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. (Mt 5,17–18)

Dokonce se neprovinil proti žádnému lidskému (světskému řízení), proto Pilát řekl:

Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“ Pilát jim řekl: „Vy sami si ho křižujete! Já na něm vinu nenalézám.“ (J 19,6)

V našem dnešním oddílu vidíme s jakým zájmem a láskou k těm, co jsou Bohem povoláni k věčnému životu, apoštol Pavel mluví:

Vysvětluje jim, že není možné spoléhat na obřízku (na zákon) a zároveň na Krista.
Nikdo z těch, kdo chtějí být ospravedlněni na základě zákona, nemohou být ospravedlněni milostí.
Všichni, co ve víře a moci Ducha svatého spoléhají na spravedlnost Ježíšovu a očekávají v naději své vykoupení, jsou Boží děti.

To je důvod, proč může Boží dítě prožívat osvobození od otrockého jha zákona, který vedl k usvědčení z hříchu a ke smrti. Již se nemusíme bát, protože víme, že i když jsme hřešili a hřešíme, nejsme pod kletbou smrti, protože spoléháme na našeho spravedlivého Spasitele, který nás vykoupil svou krví na kříži.

Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1J 2,1–2)

Další bod tohoto kázání jsem nazval

II. Moc Ducha svatého vs. svoboda v Duchu

Ve verších 7–12 v 5. kap Galatským můžeme vidět Pavlův opravdový zájem o svaté v Galácii, je vnitřně v Pánu přesvědčen, že Pán Bůh místní svaté zachová. Nemůžeme přehlédnout jeho rozhodnost, co se týče jeho postojů k falešným bratřím a varuje před jejich špatným kvasem. To je něco, co se týká i nás a musíme se mít vždy na pozoru před falešnými učiteli a jednat rozhodně, pokud vnášejí do společenství svatých neklid vlivem falše a lži. Takoví lidé neuniknou spravedlivému Božímu soudu.

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. (Mk 9,42)

Jistě bychom se tímto tématem mohli zabývat déle, ale nebudeme, chtěl bych totiž naši pozornost směřovat k tomu, co nám o duchovní svobodě Písmo říká. Verše 13–14 oznamují svatým skutečnost, která nastala. Byli Bohem povoláni ke svobodě, ale tato svoboda nemá být příležitostí k tomu, abychom prosazovali sebe, místo toho máme v lásce sloužit druhým, tak jak jsem o tom mluvil v úvodu.

Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! (Ga 5,14)

Ani nemáme tu svobodu, kterou nám vydobyl Kristus, využívat k tomu, že se necháme čímkoli zotročit.

‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ničím se nedám zotročit. (1K 6,12)

Můžeme si dát např. sklenku vína? Můžeme si dát kousek bůčku? Myslím, že můžeme. Ale nesmíme se stát závislými na ničem nebo na nikom, kromě Krista samotného. Skutečná svoboda je totiž to, když jednáme podle Božích ustanovení. Bůh, který nás stvořil, určil, co je pro naše blaho nejlepší. Svoboda je totiž blahodárná, jen pokud je udržovaná v určitých mantinelech. Bezbřehá svoboda totiž způsobuje katastrofy. Umíte si například představit, že bychom žili ve světě, který není vymezený žádnými hranicemi?

Co třeba, kdyby řeky neproudily vodními koryty a voda by se vylévala mimo koryto a způsobila ničivé záplavy? Nebo že by se hvězdy či planety pohybovaly mimo své Bohem dané dráhy a narážely do sebe navzájem. A co kdybychom zapomněli na to, že existují Pravidla silničního provozu, nebylo by zde mnohem více srážek a katastrof? Jistě, jen pokud je naše jednání poddané Boží vůli, můžeme mluvit o blahodárné svobodě. V opačném případě jednáme svévolně (čili bez hranic) a způsobujeme neštěstí sobě i druhým. Takto o tom mluví verš 15…ti, kteří by měli jednat v lásce, jednají svévolně, div se nezahubí. Velkým příkladem Duchovní svobody je sám Pán Ježíš, v Janově evangeliu se píše…

Ježíš jim řekl: „Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ 30 Když takto mluvil, mnozí v něho uvěřili. Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,28–36)

V tomto oddíle je vidět poslušnost Pána Ježíše, který činí vůli Boha Otce, nečiní nic od sebe, ale mluví tak, jak mu Otec uložil. Proč? Protože Pán Ježíš svého Otce miluje. Jeho duchovní svoboda vyrůstá z hloubky jeho lásky k Otci a z hloubky Otcovy lásky k jeho milovanému Synu Pánu Ježíši. Pokud jsme byli jakožto Boží děti zachráněni a stali se díky Jeho pozemské službě, tj. prostřednictvím Jeho oběti na kříži Jeho dětmi, máme v sobě stejný zdroj lásky, jako má sám Bůh. Jak to poznáváme? Tím, že zůstáváme v jeho Slově, které nám zjevuje pravdu a tato pravda o něm i o nás, nás činí svobodnými, takže již nechceme hřešit proti Bohu, ani bližním, ale chceme se držet jeho Slova, chceme se držet naděje, která je zakotvená v Pánu Ježíši Kristu. Jedině tak můžeme zažívat svobodu Božích dětí, které již nejsou povinni žít podle těla.

A nejen to, Pán Ježíš nám zaslíbil Svatého Ducha, v Jeho moci dokážeme usmrcovat hříšné činy. Jen ten, kdo se nechá vést Duchem Božím, je Božím dítětem, které poznalo pravdu a je skutečně svobodné.

Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Ř 8,13–14)

Proto Apoštol Pavel Galatským (můžeme říct, že i nám) píše, aby žili z moci Božího Ducha, pak nebudou (nebudeme) podléhat tomu, k čemu je táhne (nás) tělesná přirozenost.

Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. (Gs 5,16)

Pokud však nezůstáváme v Něm, ani v jeho Slově je možné, že budeme vyvrženi ven jako ratolesti, které budou hozeny do pece, kde je oheň spálí a potvrdí se tak, že jsme nikdy Božími dětmi nebyli.

Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15,6)

III. Skutky lidské svévole vs. ovoce Božího Ducha

V poslední části dnešního kázání bych se chtěl zamyslet nad duchovním bojem, který se odehrává v životě každého znovuzrozeného křesťana. V listě církvím v Galácii Pavel píše, že:

Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17)

Jak je to možné, proč hřešíme i když nechceme? Bůh do nás vložil Svého Svatého Ducha, jinými slovy Písma vložil do hliněných nádob poklad, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je z něj a ne z nás.

Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2K 4,6–7)

Pro Boha, který je neomezený ve své moci, by nebylo nemožné, aby nám dal tělo oslavené, tělo bez hříšné přirozenosti. On se však, ve své nekonečné moudrosti rozhodl, že nám naše hříšná a smrtelná těla promění až při druhém příchodu pána Ježíše Krista. Do té doby budeme vést duchovní bitvy, ve kterých se budeme učit ve víře spoléhat na Jeho pomoc, a přistupovat k němu jako k přímluvci-

Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,33–34)

A knězi, který sám sebe přinesl Bohu jako zástupnou oběť a aby nás posvětil k Jeho službě.

On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Ve verších 19 - 21 se píše:

Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. (Ga 5,19–21)

Pavel vyjmenovává několik příkladů lidské svévole, které ve světle Božího Slova jako lakmusový papírek odhalují, kým člověk je. Nikdo z lidí nemůže říct, že nehřeší, ovšem Boží děti nemají hřích jako životní styl, ve kterém neustále žijí a nijak s ním nejednají. Pokud ovšem „takové věci dělají“ a jsou v nich aktivní, jsou jimi více a více zotročeni a jen si střádají Boží hněv pro den soudu a nebudou mít podíl na Božím království. V Janově evangeliu máme zapsanou Ježíšovu promluvu, a protože jsme i my jeho učedníci, jsou tyto slova určena i nám. Tyto slova se týkají Ovoce Božího Ducha, tj. důsledky působení Ducha Svatého na našeho vnitřního člověka.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15,5–6)

Jak velkým povzbuzením pro nás je vědomí, že ovoce, které neseme, není naším ovocem. Ovoce Ducha, které v našich životech je, je důsledkem Jeho působení na naše nitro, přináší Bohu slávu, nikoli nám. Proto nemusíme s nikým soupeřit a poměřovat své duchovní úspěchy, protože to nejsou naše úspěchy, ale Boží dílo v nás. Pán Ježíš říká, že každý, kdo zůstává v Něm, ponese hojné ovoce.

U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. (Mt 13,23)

V minulém kázání Ríša mluvil o tom, co to znamená, že jsme zemřeli spolu s Kristem a že je naším úkolem neprobouzet k životu naše pozemské sklony a nechávat je tak pomyslně na odpočinku, v hrobě.

Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. (Ko 3,3)

Z toho, co jsem již řekl, vyvstává otázka. Proč musím umrtvovat své hříšné vášně a sklony, když jsem již ospravedlněn vírou? Odpověď nalézáme v Gal 5, 25 a potvrzuje to i Ř 8,12–14.

Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. (Ga 5,25)
A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Ř 8,12–14)

Lidé žijící jen pro své sobectví, tělesné sklony či vášně, sklidí z těla záhubu. Naproti tomu ti, kdo se dají vést Duchem Svatým, jsou děti Boží. To jsou ti, kteří v moci Ducha usmrcují své hříšné sklony. A protože jsou v Kristu, není pro ně žádného odsouzení a jsou osvobozeni od zákona hříchu a smrti.

Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (Ř 8,1–2)

Jak je to s námi? Spoléháme na Pána Ježíše a usilujeme o to chodit v Jeho světle, nebo chodíme ve tmě a oslepeni hříchem spějeme do záhuby?