Biblická církev Praha

Pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji

Jaroslav Kernal, Praha 1. února 2026

Máme před sebou poslední kázání z minisérie o odpuštění a budeme mluvit o vztahu odpuštění a smíření. Odpuštění a smíření není totéž – to je velmi důležitá věc, a pokud to lidé nechápou, pokud nechápou ten rozdíl mezi odpuštěním a smířením, může jim to dokonce bránit v odpuštění. Proto se tímto tématem musíme zabývat. Podíváme se tedy na tři celkem jednoduché věci – jednak na tento rozdíl mezi odpuštěním a smířením. Potom půjdeme dále a ukážeme si, že pro smíření je vždycky nutné odpuštění a třetí bod je, že odpuštění nemusí nutně vždycky vést ke smíření. A podíváme se na několik důvodů, kdy ke smíření nevede. Text, ze kterého vyjdeme, se týká našeho smíření s Bohem:

• I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony. (Ko 1,21–22) 

Podobně jako nám byly Bohem odpuštěny všechny naše hříchy, byli jsme s Bohem také smířeni. Předtím totiž bylo mezi námi nepřátelství – podívejte se do toho textu – nebyla to jenom otázka skutků – a Písmo jinde (Tt 1,15–16) říká, že nevěřící člověk není schopen žádného dobrého skutku, ať již to nahlížíme z Boží perspektivy nebo ve vztahu k Bohu, ale byla to dokonce otázka mysli, našeho smýšlení. Každý člověk od svého početí vstupuje do tohoto světa jako Boží nepřítel. Jeho první myšlenka ve vztahu k Bohu je zlá. Jeho první skutek ve vztahu k Bohu je zlý, nepřátelský. To je naše přirozenost. To je důvod, proč potřebujeme usmířit s Bohem. A toto smíření zajistil Pán Ježíš Kristus, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt – Boží hněv byl touto zástupnou obětí odvrácen od nás a vylit na něj. Tou obětí jsme usmířeni s Bohem, takže když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme ospravedlněni, skrze víru jsme přijali spravedlnost kříže, a máme pokoj s Bohem – už nejsme nepřátelé a už nikdy nebudeme. Bůh ze svých nepřátel učinil své děti. To je důsledek Kristova díla, kříže. To je základ, na kterém stojíme, stavíme a z něhož vyplývá všechno ostatní v našem křesťanském životě. 

I. Odpuštění neznamená smíření

Odpuštění i smíření mají svůj základ v Bohu. Odpouštíme druhým, protože nám bylo odpuštěno Bohem. Smiřujeme se s druhými, protože nás Bůh smířil sám se sebou. Ale zatímco naše odpuštění druhými lidem je primárně o nás a o našem vztahu s Bohem, naše smíření s lidmi, je o narovnání vztahu s lidmi. K tomu, abych druhému odpustil, ho nepotřebuji. Ale ke smíření musí dojít mezi dvěma stranami. A mimochodem i smíření je o našem vztahu s Bohem, protože jak může ten, kdo nenávidí svého bratra, kterého vidí, milovat Boha, kterého nevidí (1J 4,20)? C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství napsal: „Každý říká, že odpouštění je nádherná myšlenka, do chvíle, než má sám něco odpustit.“ To je přesně o nás. Narodili jsme se a vyrostli jsme jako Boží nepřátelé a odpuštění i smíření nám bylo naprosto proti srsti. A v naší staré neproměněné přirozenosti to tak pořád je. Pořád se vzpouzí tomu novému životu, který byl do nás vložen, a který chce odpustit, chce se usmířit, chce pokoj. To je moc Ducha svatého, moc Kristova života v nás, který v nás toto působí. Odpuštění … 

Odpuštění znamená přijmout zranění nebo provinění, které bylo namíření proti mně, ale vzdám se pomsty a soudu nad druhou osobou a budu toužit po dobru druhé osoby. Musím přijmout, že se mi stala křivda, bezpráví, nespravedlnost – neznamená to zavřít nad tím oči, ale přijmout to. Současně se musím vzdát hněvu, touhy po pomstě, odložit veškerý hněv a hořkost, které v srdci mám proti druhé osobě u Kristova kříže a udělat i ten další krok, což znamená hledat dobro té druhé osoby. Ta urážka, která mi byla způsobena, už nebude hrát žádnou roli ve vztahu k osobě, která mi ji způsobila. A ono hledání dobra pro tu druhou osobu – o tom jsme mluvili minulý týden – někdy znamená, že dotyčnou osobu musím konfrontovat. Ale musím to dělat s tím odstraněním hněvu, touhy po pomstě a hořkosti vyvolané zraněním. Takže přijmout újmu, vzdát se pomsty a toužit po dobru – to je odpuštění, jak ho nacházíme v Písmu. 

S odpuštěním velmi úzce souvisí smíření, ale není to úplně totéž. Ve většině případů se ale překrývají. Když mi bratr šlápne na nohu a já mu odpustím, tak tím nebyl nijak poškozen náš vzájemný vztah, takže jsme nadále smířeni, není nic mezi námi, co by náš vzájemný vztah ničilo. A tohle se může týkat i mnohem závažnějších věcí, než je šlápnutí na nohu. Myslím, že  takovým biblickým příkladem odpuštění může být Josef, syn Jákoba. Josef byl jedenáctým z dvanácti Jákobových synů. Jeho nejmladší a jediný rodný bratr Benjamín se narodil, když mohlo být Josefovi mezi dvanácti a patnácti lety. Dlouhou dobu tedy Josef vyrůstal jako nejmladší z bratrů. Otec ho měl nejraději ze všech synů. Ostatní bratři na něj žárlili, protivil se jim, dělali mu naschvály, přepadli ho a zbili, hodili ho do prázdné cisterny a chtěli ho zabít. Nakonec ho prodali do otroctví. Ale Písmo nám říká, že Bůh byl s Josefem a žehnal mu a vyzdvihl ho až na samotný vrchol egyptské pyramidy, takže byl druhým po faraónovi. Nikde nemáme přímo napsáno, že Josef odpustil svým bratrům, ale máme určité náznaky, které o tom svědčí. Jména jeho synů – Manases, tj. Bůh dal zapomenout. Řekl:

• Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce. (Gn 41,51)

Josef nezametl věci pod koberec, ale přijal je a přijal je od Boha, z Boží ruky. To mu umožnilo odvrátit svou touhu po pomstě vůči svým bratrům. Jeho druhý syn byl Efrajim:

• … to je Bůh dal plodnost), neboť řekl: „Bůh mě učinil plodným v zemi mého utrpení.“ (Gn 41,52)

Není tady žádná hořkost. Všechno bylo vloženo do Božích rukou. Když později zkouší své bratry, nevíme přesně, co bylo cílem těch zkoušek – zdá se, že to byla snaha dozvědět se pravdu a setkat se s Benjamínem a následně i s otcem. Ale nenakládá s bratry zle a v závěru knihy Genesis (50,15–21), po smrti Jákoba, kdy si bratři stále nejsou jisti odpuštěním, je ujišťuje, těší je a promlouvá jim k srdci. Říká, že to nebyli oni, kdo ho poslal do Egypta, ale byl to Bůh, protože jeho záměr byl mnohem větší, než si kdokoliv z nich dovedl představit. Bylo to zachování Izraele v době hladu a jeho rozhojnění v egyptské zemi. Josef svým bratrům odpustil a nepotřeboval se s nimi smiřovat. Ale bratři se potřebovali smířit s Josefem, proto nakonec prosí, aby jim odpustil. I když to trochu vypadá, že tato prosba nebyla úplně nejčistší a byla motivovaná víc strachem než touhou po smíření. Ale motivy nemůžeme zkoumat my, ty zkoumá Bůh. My můžeme hodnotit jenom to, co vidíme, tedy jednání druhých. 

Takže tady máme usmíření. To je narovnání vztahu, když předtím došlo k jeho narušení, když byl rozbit nějakým přestupkem, který zničil vzájemnou důvěru. Je to nějaký hřích, provinění, zrada, prostě něco, co vede vlastně k nepřátelství. Smíření je potřeba tam, kde je nepřátelství, kde byl narušen vztah, kde došlo k porušení smlouvy. A samozřejmě tohle jsou věci, jichž se dopouštíme často – ne proto, že bychom zrovna chtěli, i když někdy i chceme, ale kvůli tomu, kým jsme, že jsme ještě v těle, které je propadlé hříchu. Vzpomeňte si třeba, kolikrát jste jen porušili své slovo, které jste dali – to je ta nejjednodušší smlouva. Nechceme to dělat a snažíme se to nedělat, usilujeme o to, aby naše ano bylo ano a naše ne bylo ne. Ale naše lenost, nedůslednost, nesvědomitost, povrchnost, pohodlnost, sobectví atd. nás nejednou dovedly k tomu, že jsme slovo nedodrželi. A to nehledíme na nezanedbatelné množství vnějších okolností – např. že jsme neznali všechny okolnosti, nebo jsme sami měli špatné informace a v dobré víře jsme něco slíbili, co jsme vlastně ani nemohli splnit nebo se změnilo pořadí priorit atd. To všechno způsobuje narušení vztahu – většinou ne vážná, ale někdy velmi vážná. A vždycky je v takových případech nutné odpuštění. A někdy i smíření.

II. Smíření vyžaduje odpuštění

Smíření je narovnání vztahu dvou nebo více stran. Text, jímž jsme začali v listu Koloským, mluví o vzájemném nepřátelství. K útoku došlo jenom z jedné strany, z naší strany. My jsme svým smýšlením i zlými skutky zaútočili na Boha. A Bůh jenom brání svou svatost a spravedlnost – proto musí považovat všechny hříšníky za své nepřátele. Proto se zjevuje Boží hněv z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Ale všichni, kdo jsou v Kristu, jsou usmířeni s Bohem – jenom v Kristu, nijak jinak. Tady je nepřátelství, které lze usmířit jenom smrtí provinilce, jenom tak může být uhašen Boží hněv. A Bůh svůj hněv nechal dopadnout na svého Syna. To je to, co to znamená, když říkáme, že on zaplatil za naše hříchy. Takže nyní je ten náš vztah narovnaný. Došlo k tomu tak, že to všechno udělal Bůh sám. Proto se Pán Ježíš musel stát člověkem a proto musel také zemřít. Jak my přispíváme k tomuto usmíření? Nijak. Nám bylo z milosti darováno, když nás Bůh svou mocí přitáhl ke Kristu, když nám dal nové srdce a víru, abychom mohli toto dílo smíření přijmout. Takže smíření s Bohem je naprosto unikátní záležitostí, stejně jako odpuštění hříchů. A je to důvod, proč my musíme dělat totéž. Máme odpouštět a máme usilovat o smíření. Smíření je narovnání dvou stran. V tom našem vztahu s Bohem, jsme měli zástupce, Pána Ježíše Krista. Smíření také vyžaduje odpuštění. Když Bůh potrestal Pána Ježíše Krista, odpustil nám naše hříchy, takže mohlo dojít ke smíření s Bohem. A takhle to funguje i v našich vztazích. Abychom se mohli usmířit, musíme odpustit. Odstranit hněv, touhu po pomstě kvůli tomu, co se stalo, přijmout to, co se stalo, vložit to do Božích rukou a potom usilovat o dobro. Tedy o narovnání, napravení rozbitého vztahu. 

Tím, co Bůh udělal, odstranil nepřátelství mezi lidmi. Z těch dvou, z Žida a z pohana, učinil jednoho nového člověka (Ef 2,13–18). Byli jsme uvedeni do jednoty. Proto máme žít ve vztazích, které budou usmířené. O tom je jednota církve, jednota místního sboru. Proto Pavel domlouval Euodii a Syntyché, dvěma ženám ve filipském sboru, aby byly zajedno v Pánu. A prosí svého věrného druha, nejspíš Epafrodita, po němž poslal ten dopis, aby se jich ujal a pomohl jim vyřešit jejich spor. Proto Pavel napomíná křesťany v Korintu, protože se soudili před světskými soudy, kvůli věcem tohoto světa, které by měli vyřešit sami. Mají se smířit a být jednotní. 

Příklad takového smíření, které je jednostranné, kde byla jenom jedna provinilá strana, je případ Petrova zapření Pána Ježíše. Co se stalo? Pán Ježíš umyl učedníkům nohy a vyučoval je o Duchu svatém. Pak zazpívali chvalozpěv a šli na Olivovou horu. A učedníci se začali dohadovat, kdo je mezi nimi největší. Petr se vychloubal, že i kdyby všichni ostatní selhali, on ne. Ale Pán mu řekl, že si ho vyžádal satan a že ho ještě tu noc třikrát zapře. Ale Petr to věděl líp, znovu říkal, on je připravený jít s Pánem až na smrt. Pak spal, když se měl modlit, sekal mečem, když ho měl nechat schovaný, seděl u ohně mezi těmi, kdo zatkli Ježíše. A když mu řekli, že je nejspíš taky z Galileje, protože tak mluví, že byl určitě s tím Ježíšem, třikrát to popřel a napotřetí se zapřísahal a zaklínal, že nezná toho člověka, o kterém oni mluví (Mk 14,71). A když zakokrhal kohout – jak mu to předtím řekl Pán Ježíš, tak si vzpomněl a hořce se rozplakal (Mt 26,75). Toho dne Pána ukřižovali, on zemřel a byl pohřben. A Petr zůstal bez možnosti omluvit se, usmířit se. Potom Jan popisuje tu scénu, kdy dochází ke smíření, kdy se Pán ptá Petra, jestli ho miluje. Třikrát, jako ho Petr třikrát zapřel. A dovádí Petra ke kapitulaci, kdy Petr vyznává: 

• Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. (J 21,16)

Není to vyznání zapření, ale je vyznání lásky ke Kristu. Jako kdyby Petr říkal: „Až mi příště řekneš, že tě zapřu, už se nebudu hloupě chlubit.“ Ježíš odpustil Petrovi už ve chvíli, kdy mu říkal, že ho zapře, protože mu řekl, že se za něj modlil, aby jeho víra neselhala – chtěl to nejlepší pro něj. 

Jiný silný příběh o smíření je příběh dvojčat Jákoba a Ezaua. Jákob bratra podrazil, podvedl, okradl a Ezau zuřil a chtěl Jákoba zabít. Zjevně to myslel vážně, protože Izák poslal Jákoba tam, kam on sám nikdy nešel, do Cháranu. Sedmdesát sedm let žili spolu v otcově domě, než musel Jákob utéct. O dvacet let později se oba bratři setkávají (Gn 33). Je to plné napětí – čtyři sta ozbrojených mužů na jedné straně. Stáda ovcí, koz, velbloudů, dobytka posílaná jako dar na straně druhé. Nakonec si oba bratři padají s pláčem kolem krku. Došlo ke smíření. Jákob pokleká před svým bratrem a ten drsný Ezau běží jako malý kluk a vrhá se svému bratrovi kolem krku. Na obou stranách muselo dojít k odpuštění už předtím. Nyní dochází k narovnání vztahu. I tady vidíme, že se bratři jeden druhému neomlouvají, ale jejich jednání ukazuje, co je v jejich srdcích, že je tam odpuštění, je tam milost a nepochybně i vyznání svých vin Bohu. Ale na tomto příběhu je také vidět, že smíření mezi lidmi, je nápravou rozbitého vztahu. A když něco v tomto světě rozbijete, tak i když to potom opravíte, už to není takové, jaké bylo předtím. A to platí i o našich vztazích. Někdy Bůh může (ale nemusí) smířený vztah přetavit, překovat, proměnit, takže bude hlubší, než předtím, ale řekl bych, že to je spíš výjimka než pravidlo. 

Ještě než půjdeme ke třetímu bodu, chci říct, že má-li dojít ke smíření, je oprávněné, aby poškozená strana – a dost často jsou to obě strany, které jsou poškozené, jako u Jákoba u Ezaua – žádala omluvu za konkrétní věci, k nimž došlo a aby v rámci možností došlo k jejich nápravě. Odpuštění neznamená popření škody a smíření znamená nápravu vztahu, přičemž by mělo dojít také k nahrazení vzniklé škody, ačkoliv i to se může poškozená strana rozhodnout zakrýt svým odpuštěním (ale nemusí). 

III. Odpuštění nemusí vést ke smíření

Takže tady máme odpuštění, které znamená přijmout škodu, která mi byla způsobená, odstranit hněv, který kvůli tomu v mém srdci vznikl a obrátit v úsilí o dobro druhé osoby. A potom je tady smíření, které znamená nápravu vztahu. V Matoušovi 18,15–17 se mluví o získání bratra (podobně např. Jk 5,19–20, Ga 6,1–2). To je smíření v kontextu církve – napravení vztahu provinilce k církvi – ten vztah byl poničen hříchem. Ale když vyloučený hříšník činí pokání, Pavel píše, aby ho rychle přijali zpátky, aby obnovili ten vztah (2K 2,5–9) a aby došlo k pokoji mezi námi. K tomu jsme vybízeni.

• Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (Ř 12,18) 

Ten pokoj zde neznamená nic jiného než smíření. Jako křesťané máme být smířliví. Je to vlastnost, kterou musí mít starší ve zjevné míře, jinak nemají být staršími (1Tm 3,3). Smířlivost je opakem svárlivosti, což je něco, co Bůh nenávidí, co považuje za ohavnost – když někdo vyvolává mezi bratry sváry (Př 6,19). Máme usilovat o pokoj se všemi a o svatost (Žd 12,14). Přesto nám Boží slovo ukazuje, že ne vždycky je smíření možné. Kdy tedy odpuštění nevede ke smíření?

Na prvním místě musíme zmínit situaci, kdy provinilá strana zjevně nečiní pokání. Boží slovo nás opakovaně varuje před lidmi, kteří zůstávají v hříchu a nečiní pokání. Toto se častěji týká případu sborové kázně, kdy někdo zůstává v hříchu (který musí být jasně definován Písmem) a odmítá, že by něco dělal špatně. Musíme odpustit ve vztahu k nám samotným, ale nemůže dojít ke smíření, k narovnání toho vztahu. Toto platí i v těch osobních případech s tím, o čem jsme mluvili minule. Pokud je to možné, mám po odpuštění přikrýt provinění bratra nebo sestry proti sobě. Vždyť za jeho hřích Pán Ježíš zaplatil. Ale mluvili jsme o té subjektivní míře provinění proti sobě. Takže jsme znovu u toho, že musíme pečlivě rozsuzovat. Když nějaký bratr bude mít vtipné poznámky na konto mého účesu nebo mé atletické postavy, mohu se zasmát spolu s ostatními a i když mě to možná zabolí, tak to bratrovi odpustit a jít s ním dál. Možná si toho všimne, že se mě to trochu dotklo a omluví se – a v takovém případě není vůbec co řešit. Ale možná jeho poznámka bude jízlivá a byla vyřčena schválně tak, aby bodla – i tehdy to mohu odpustit a dál neřešit. Ale možná vím, že ten bratr takhle mluví také s ostatními nebo se svou ženou. Pak to možná Bůh dopustil proto, abych bratra konfrontoval a následně usiloval o smíření a tedy o to, aby si uvědomil svou jízlivost a zlobu, která za ní stojí. 

Měli bychom se mít na pozoru před lidmi, kteří se proti nám provinili nebo nám ublížili či nám jinak závažně uškodili a neprojevují žádnou lítost. To nemusí nutně znamenat, že s tím člověkem přerušíme veškeré vztahy, ale bude to znamenat, že mezi námi pořád bude bariéra. Pán Ježíš nás varuje, abychom se měli na pozoru před lidmi (Mt 10,17). Přílišná důvěřivost není ctností, ale je naopak známkou hlouposti (Př 14,15 – prostoduchý kdečemu/kdekomu důvěřuje, kdežto chytrý promýšlí své kroky). Náš vztah se změnil a druhá strana by se měla začít ptát, co se stalo? Měla by se jít zeptat a měla by slyšet jasnou a konkrétní odpověď. Jenom tak je možné něco změnit a napravit. 

Podobně bychom měli zůstat neusmíření, pokud druhá nečiní skutečné pokání. Zde je to zase trochu složitější a opět poměrně subjektivní, ale někdy jsou ty věci zjevné. Pokání znamená změnu jednání. Neznamená dokonalost, ale také neznamená, že druhá strana bude dál dělat zraňující věci, které dělala. Pokud se někdo omluví, ale dál dělá to, za co se omlouvá a není vidět ani náznak snahy, že chce něco změnit, není tam žádné pokání. Nebo když vám někdo hodně ublíží a ani si toho není vědom a vy to dáte najevo tou změnou ve vztahu, a ta druhá strana přijde ne s otázkou, co máš proti mně, ale s tím, že jestli proti němu něco máte, tak mu to prostě odpusťte, ne? Odpuštění je na místě, ale smíření nikoliv. Takové jednání je obvykle motivováno tím, aby ta druhá strana měla klid a už to nemusela řešit. Ale nepátrá po příčině, protože by musela přiznat, že sama způsobila újmu. To je bariéra, která brání ve smíření. 

A nakonec je to opět něco hodně subjektivního – tedy případ, kdy újma byla skutečně vysoká. Takovým případem může být manželská nevěra. Pán Ježíš říká, že je důvodem k rozvodu. A nikde nevidíme, že by ta nevinná strana měla povinnost se s provinilou usmířit. Jsme povinni odpustit svým viníkům, ale ne každá situace vyžaduje také smíření a obnovu důvěry vůči provinilci. Přesto, pokud je to možné a pokud to záleží na nás, máme žít se všemi v pokoji, tedy ve stavu smíření. 

Tohle je ohromné svědectví Kristovy církve. Je to projev vzájemné lásky, podle které svět pozná, že jsme učedníci Ježíše Krista. Měli bychom žít ve smířeném, milujícím a odpouštějícím společenství. Místní církev musí být místem, kde si nevedeme záznamy o křivdách a kde si kvůli tomu držíme lidi od těla – kvůli tomu, že v minulosti něco udělali nebo řekli. Evangelium je Boží mocí a tato moc do nás byla vložena skrze Ducha svatého, který nám byl dán. On v nás působí Kristovu lásku. Církev je místo, kde jsou ve jménu Ježíše Krista smířeni bývalí nepřátelé, oběti a násilníci (jako Saul z Tarsu a všichni, které vypátral a trestal v Jeruzalémě a nutil je rouhat), kde jsou smíření manželé, kteří už nemohli toho druhého ani snést nebo byli zraněni podvodem a nevěrou. Církev byla místem, kde u jednoho stolu seděl spolu otrok se svým majitelem a milovali se jako bratři, kvůli Kristu, který je smířil jak s Bohem, tak mezi sebou. Odpuštění i smíření znamená vzít kříž, přinést oběť – dát sebe sama Bohu, jako oběť živou a svatou (Ř 12,1). To je skutečná bohoslužba. To je dílo Pána Ježíše Krista v našich životech, proměňující moc Krista, která je přijímána vírou a vede k víře v něj samotného a jenom v něj a nikoho a nic jiného. Amen.