Píseň vítězství (Sd 5,1–31)

Z nebes bojovaly hvězdy

Jaroslav Kernal, Praha 21. září 2025

Dnes znovu půjdeme k příběhu, o němž jsme mluvili minule – je to příběh Báraka, Debóry a Jáel, jejich vítězství nad Síserou a jeho vojskem, jeho hlučícím davem. Minule jsme se zabývali tím příběhem samotným, jeho popisem ve čtvrté kapitole, dnes ho máme před sebou znovu, ale tentokrát v trochu jiné podobě – je to oslavná píseň vítězství, která se dívá na tyto události z trochu jiného úhlu pohledu a především oslavuje a vyvyšuje Boha samotného. V této písni znovu vidíme ten příběh ze čtvrté kapitoly, ale jsou zde zachycené trochu jiné detaily a nejvíce pozornosti je věnováno Hospodinu, který to vítězství připravil a způsobil. A na to se zaměříme i my v našem dnešním kázání. A samozřejmě se budeme dívat i na to, co zde dělají lidé, a uvidíme trochu slávy na straně jedné a více bídy a ubohosti na straně druhé. Pojďme nyní tu píseň přečíst.

Nemůžeme se v jediném kázání zabývat každým veršem této písně, i když by to jistě stálo za to se každým veršem zabývat, takže bych vás chtěl povzbudit, abyste se k té písni vrátili doma a třeba i během toho následujícího týdne rozjímali nad tím vším, co zde čteme. Když to uděláte, jistě to nebude bez užitku.

My se společně podíváme na tři věci, které jsem zkráceně nazval „Bůh povstává“, „Bůh bojuje“, „Bůh kraluje“ – to totiž můžeme dobře vidět v celé této písni. Tato píseň patří k předchozí kapitole, což je zřejmé ze závěrečných slov této kapitoly: „Země žila v míru, v pokoji, shalom, po čtyřicet let.“

I. Bůh povstává

Debóra a Bárak povstávají a vzdávají chválu Bohu za vítězství, které jim Bůh dal. Dobrořečí Hospodinu, chválí ho a dělají to velmi otevřeně a veřejně. Podívejte se do verše 3:

Slyšte, králové, poslouchejte, hodnostáři, já budu pět Hospodinu, já mu budu zpívat, zpívat žalmy Hospodinu, Bohu Izraele. (Sd 5,3)

Chtějí, aby pohanští králové, aby ti poražení nepřátelé, aby všichni jejich hodnostáři, a dost možná i další hodnostáři v Izraeli, především ti, kteří se nezúčastnili boje, aby slyšeli, že Bůh vysvobozuje, že Bůh bojuje za svůj lid, že to je Bůh, kdo dává vítězství, že Bohu patří chvála. A na tomto místě je první lekce, která se týká našich životů – máme vzdávat Bohu chválu. Když Pavel psal křesťanům do Kolos, snažil se upnout jejich pohled vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1–4). A potom jim vysvětluje, že toto je důvod, proč by se měly jejich životy proměňovat – protože jsou v Kristu, kvůli němu, pro něj, z jeho moci a v jeho síle. A následuje deset veršů, v nichž jako kulomet střílí Pavel jeden příkaz za druhým: Umrtvujte své pozemské sklony, odhoďte to všechno, neobelhávejte se, svlecte starého člověka, oblecte nového, odpouštějte si, mějte lásku jedni k druhým … a jako jako takovou perlou nebo vyvrcholením to zakončuje slovy: „A buďte vděční!“ (Ko 3,15). A v následujících verších pokračuje slovy:

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Ko 3,16–17)

Bůh dělá všechno ve vašich životech, proto mu vzdávejte chválu, buďte mu vděčni. To se neprojeví jenom chválou a jenom slovy, ale vším tím, o čem mluví ten oddíl ve třetí kapitole listu do Kolos, nebo vylitím toho nejvzácnějšího na Pána.

Když se vrátíme zpět do knihy Soudců, Bůh povstal a Debóra s Bárakem viděli jeho ruku, viděli jeho jednání a byli vděční, vztali Bohu chválu a zpívali Bohu tak, aby je pohané slyšeli. Chtěli, aby pohanům bylo jasné, kdo stojí za tímto vítězstvím. Když Bůh vykročil, třásla se zem a hory se potácely. Debóra v tom měla jasno od počátku – Bůh povolal Báraka, Bůh povstal a jednal, Bůh připravil všechno a dal vítězství. Proto patří Bohu chvála. A všimněte si, že nezastírá ani to, co udělal Bárak a co udělala Jáel. I jim je zde věnovaná chvála. A to je další taková lekce pro nás. Debóra s Bárakem zde neoslavují sami sebe, jako kdyby všechno zařídili svou silou a svou chytrostí. Oslavují Boha. Ale dobře rozumí tomu, že Bůh použil jejich ruce, že Bůh použil ruce Jáel. Bárak musel jít, musel svolat deset tisíc mužů, svolat velmože z Isachara a potom se vrhnout do boje a řezat nepřátele. Podobně apoštol Pavel, když mluví o své službě, říká, že se napracoval víc než všichni ostatní, ale vzápětí dodává, že to ne on, ale Boží milost, která byla s ním (1K 15,10). Vůbec nepopírá svůj podíl, nepopírá to, že ho to stálo sílu, námahu, úsilí, bolest, trápení. Ale vzdává Bohu chválu a říká: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“

Někdy se pohybujeme ve dvou extrémech. Někdy si myslíme, že by Bůh měl být vděčný nám – nebo by to měl zařídit, aby nám byli vděční alespoň všichni ostatní lidé, protože my jsme se přece tolik nadřeli. A když nás ostatní vidí, měli by si přinejmenším sednout na zadek a zavřít pusu, ne? To je samozřejmě pýcha, nic jiného. A jejím projevem je, že tam nevidíte žádnou vděčnost, ani ve slovech ani v činech, které by měly ta slova doprovázet. Ale je tady i druhý extrém. Jedna sestra uvařila dobré jídlo a na slova vděčnosti odvětila: „To ne já, to Duch svatý, jemu patří chvála.“ Hm … Jako Duch svatý vážně vařil ten guláš? „Já bych to nikdy takhle nezvládla, to je dílo Ducha svatého.“ Co tím chceš říct? Že jsi takové nemehlo – opravdu chceš, abychom si tohle o tobě mysleli? A pokud ne, proč říkáš to, co říkáš? Tohle je často – i když ne vždycky – projev tzv. falešné pokory, za kterou nestojí nic jiného, než pýcha, nerozpoznání toho, kdo je Bůh a co dělá a kdo jsem já. A obvyklým průvodním jevem je mnoho slova na stranu chvály Boha, ale málo těch dalších projevů, které s vděčností mají být spojené – milosrdný soucit, dobrota, skromnost, pokora, trpělivost, odpuštění a láska, která všechno spojuje k dokonalosti (Ko 3,12–14).

Podívejte se na to, co říká Debóra v této písni. Když se lidé vydávali na cesty po stezkách křivolakých, když bylo pusto v Izraeli, povstala jsem jako matka v Izraeli. To bylo po Ehúdově smrti, ve dnech Šamgara a Jáel – to je velmi zajímavá zmínka, která nám ukazuje, že Jáel byla zbožná žena, protože je tady po boku vysvoboditele Šamgara, který pobil šest set Pelištejců bodcem na pohánění dobytka a tak i on vysvobodil Izraele (Sd 3,31). A vzhledem k tomu, že Kenaanci trápili Izraelce dvacet let, byla Jáel přinejmenším zralá, možná dokonce starší žena. Ale povstala Debóra, jiná zbožná žena. A nyní vidí, jak Bůh povstal.

V osmém verši je znovu odkaz na špatný stav Izraele – volili si nové bohy a vedlo to k problémům, k válce. Protože kdykoliv to dělali, Bůh na ně posílal jejich nepřátele, okolní národy nebo ty, které ponechal mezi nimi, aby je týrali. Je tu odpadlý Izrael a minimum věrných. A mezi nimi se nenašel muž, který by se postavil do čela. Podívejte se do devátého verše, kde čteme, po čem Debóra toužila, co chtěla vidět, ale moc to neviděla:

Mé srdce je s těmi, kdo třímají v Izraeli palcát, při dobrovolnících v lidu; dobrořečte Hospodinu! (Sd 5,9)

Musela sama povstat a dokonce musela jít sama do boje, i když nečteme, že by sama bojovala. Nicméně Bárak nechtěl jít bez ní. Ale Bůh povstal a Bůh bojoval.

II. Bůh bojuje

Bůh odpověděl na zoufalé volání svého lidu. I když se nezdá, že by Izraelci volali k Bohu. Spíš to vypadá – podobně jako vždycky v knize Soudců – že úpěli kvůli svému pokoření, nyní kvůli tomu, že je Kenaanci krutě utlačovali. Je úžasné vidět, jak je Bůh plný milosti a slitování. Vzpomeňte si, co napsal Jan o Pánu Ježíši, o tom, jak přišel do tohoto světa.

Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,10–11)

Přesto přišel a vyhlásil léto Hospodinovy milosti. Přišel a jednal s milostí a s láskou, s milosrdenstvím a slitováním, otevíral oči slepým a uši hluchým, uzdravoval nemocné a vysvobozoval duchovně spoutané, odpouštěl hříchy a povzbuzoval ve víře. Bůh je stále stejný, jak ve Starém zákoně, tak v Novém. I v knize Soudců vidíme hojnost jeho dobroty a slitování. Bůh povstal, aby vysvobodil svůj lid skrze Báraka. Někteří lidé byli připraveni povstat také a bojovat. Isacharovci, Benjamínci, Neftalíovci, Efrajimovci, Zabulón dokázal nasadit svůj život (v. 18). Ale jiní nešli. U potoků Rúbenových bylo velké zasedání, velké rokování. Co řešili? Jestli mají jít bojovat nebo nemají. Jestli mají riskovat nebo jestli jim bude lépe v krutém zotročení – a zjevně se rozhodli pro to druhé. Možná si řekli, že se do toho nebudou plést, ať to někdo vybojuje za ně. Rúbenovci společně s Gádovci a polovinou kmene Manases byli za Jordánem a možná na ně tolik nedoléhala ruka Jabína a Sísery. Dan byl na lodích a Ašer kolem pobřeží, tak jim možná také nebylo tak zle, protože kolem pobřeží byli dominantní Pelištejci, které Šamgar porazil. Takže nešli do boje. Neviděli a možná ani nechtěli vidět, že Bůh povstal. A potom také neviděli, že Bůh bojoval a jak Bůh bojoval.

Podle toho textu to vypadá, že se rozvodnil potok Kíšon. Tam, kde mělo být sucho a mělo být možné použít bojové vozy, se vozy zabořily do rozmáčené půdy, takže Sísera musel seskočit z vozu a utíkat pěšky. Kromě toho Bůh uvedl Síserovo vojsko ve zmatek, takže obrátili meč proti sobě. Náš etxt nám říká, že se shromáždili další kenaanští králové. Stará židovská tradice říká, že Síserovo vojsko mělo tři sta tisíc mužů. Proti nim byl Bárak s deseti tisíci, a většina z nich možné neměla ani štít ani kopí. Dvacátý verš říká, že bojovaly hvězdy – možná se bojovalo v noci nebo se boj protáhl do noci, ale ať už to bylo jakkoliv a jednalo se o cokoliv, je z toho zřejmé, že to byl Bůh, kdo způsobil toto vítězství a porážku kenaanského vojska. Ne že by Izraelci seděli v křeslech před velkoplošnou obrazovkou a sledovali to s popkornem v ruce – oni museli jít a bojovat, ale šli ve víře a jednali odvážně a rozhodně. David vyznává:

Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas. (Ž 57,3)

Podobně to čteme v Žalmu 138,8. A ještě několikrát to uvidíme v knize Soudců. Bůh bojuje za svůj lid. Bůh se staví za svůj lid – i když je to nevěrná sebranka, i když se pořád obracejí do světa a ke kdejakým modlám. Bůh se zastává svého lidu. A když se naplnil stanovený čas, poslal toho nejlepšího zastánce, nejlepšího vysvoboditele, válečníka a soudce – poslal svého Syna, aby se stal jedním z nás, a my jsme ho následovali. Přišel a přitáhl nás k sobě, abychom byli jeho učedníky, abychom se od něj učili, co znamená být tichý a pokorného srdce, jak vypadá dokonalé lidství a dorůstali jsme do něj. On nikdy nepotřeboval žádnou ženu, aby šla s ním, a i když ho mnohé ženy následovaly, nikdy se jimi nezaštiťoval. Nikdy jsme neslyšeli z jeho úst: „Jestliže nepůjdeš ty, nepůjdu ani já!“ Vždycky šel a dělal to, co bylo potřebné a dělal to jako první.

Když slavil s učedníky poslední hod beránka, tak se po večeři přepásal, vzal umyvadlo a všem učedníkům umyl nohy. Udělal to, co často v Izraeli té doby dělal pohanský otrok. A Pán Ježíš k tomu učedníkům řekl, že jim dal příklad, aby jednali jako on. Tedy aby prokazovali druhým svou lásku. To byl jeho boj. A to je způsob, jak nás učí bojovat. Pavel napsal křesťanům:

… v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. (Fp 2,3–5)

Toto je boj, do něhož jsme povoláni, a když ve víře půjdeme, potom uvidíme, jak Bůh bojuje za nás. Uvidíme, že to vítězství není z nás, ale je z Boha a budeme žasnout nad Boží láskou, Boží věrností, dobrotou, jeho laskavostí a něhou, se kterou k nám přistupuje. Budeme stále přemáháni jeho milosrdenstvím, když místo aby nám jednu fláknul, tak nás pozvedne a potěší, povzbudí a posílí. Ale nemůžeme být jako Rúben, Ašer nebo Dan, kteří zůstali sedět a nevytáhli ve víře. Neběželi s pohledem upřeným na Ježíše, nejednali v jeho síle a moci. A podívejte se:

Proklejte Meróz, velí Hospodinův posel, uvalte na jeho obyvatele kletbu: Nepřišli na pomoc Hospodinu, na pomoc Hospodinu proti bohatýrům. (Sd 5,23)

Tady je nějaký posel, anděl (v hebr. to slovo znamená totéž a podle kontextu se překládá buď jako posel nebo jako anděl), takže některé překlady zde mají slovo anděl, jiné posel. Každopádně je to někdo poslaný od Hospodina, který velí, aby prokleli Meróz. Proč? Protože – poslouchejte dobře – nepřišli na pomoc Hospodinu. Cože? Slyšíme nebo čteme dobře? Nepřišli na pomoc Hospodinu. Bůh bojoval a oni zůstali sedět doma. Bůh povstal a oni zasedali. Bůh táhl a oni rokovali. Bůh jednal a oni nejednali. Nedávno jsme mluvili o tom, že mlčet znamená souhlasit. Neozvat se proti zlu, znamená souhlasit se zlem a tímto způsobem se na něm podílet. Nejednat tam, kde Bůh chce, abychom jednali – a v tomto případě to znamená nerozpoznat Boží jednání, hnutí Ducha svatého, znamená vážné provinění. Tak vážné, že je hodné prokletí.

Účastnit se některých věcí, aktivit, je hanebné, zlé. Neúčastnit se některých věcí, aktivit, je také hanebné a někdy dokonce odporné. Zvlášť tehdy, pokud je neúčast, neangažovanost založená na sobectví, na vlastních zájmech nebo na lhostejnosti. Křesťanský život není životem diváka, ale životem sportovce – vyžaduje zapojení. Náš Bůh je svatý, vášnivý, horlí pro spravedlnost, právo a pravdu a totéž očekává od svého lidu. Pán Ježíš se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). A jinde nám připomíná, že máme svítit, aby lidé viděli naše dobré skutky a vzdali chválu našemu Otci v nebesích (Mt 5,16). Bůh bojuje. Proto i my musíme. Jáel bojovala – a byla požehnaná.

III. Bůh kraluje

Ve čtrnácté kapitole Janova Zjevení je Pán Ježíš na oblaku a na hlavě má korunu ze zlata. A v devatenácté kapitole jde do bitvy jako král s množstvím královských korun na hlavě – je Král králů a Pán pánů. Je naším Pánem, je naším vlastníkem, majitelem, koupil nás za cenu, patřímu mu. Už nepatříme sami sobě, ale jsme jeho. Každý křesťan vyznává, že Ježíš je Pán, a tím se zavazuje, že ho bude poslouchat a bude se mu podřizovat, bude ho následovat, bude se mu klanět a bude ho uctívat.

Debóra zpívá oslavnou píseň a zakončuje ji poněkud zvláštními slovy, která nám mohou připadat trochu těžká. Zdá se, že se tato slova moc nehodí do dnešní doby. Vypadají trochu nenávistně, takže kdybychom žili třeba ve Velké Británii, mohla by si – po veřejném vyslovení těchto slova – pro nás možná přijít policie. V našem textu čteme, s odkazem na Jáel a na její práci s kladivem, která je zde popsaná docela důkladně, včetně důsledků, které to mělo v Síserově rodině:

Tak ať zhynou všichni tvoji nepřátelé, Hospodine! (Sd 5,31)

To zní jako některá podobná místa v Žalmech, že? Ale nenechme se zmýlit – také v Novém zákoně nacházíme taková slova.

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha! (1k 16,22)

On je král a kdo ho nemiluje, kdo se mu z lásky nepodřizuje, nemá nárok na nic jiného než na prokletí. Debóra zpívala, ať zhynou … a po ní zpíval tuto píseň celý Izrael. Tohle je velmi silný vyznavačský závěr té písně, který nás má vést přímo k Bohu. Je to velmi černobílé – buď Boha miluješ, nebo jsi jeho nepřítel. Není tu žádná střední cesta. Na této pouti nejde zachovávat neutralitu. Nicméně musíme si zase připomenout, že starozákonní Izrael je jenom tělesným nevěřícím obrazem skutečného Božího lidu. A Boží lid nové smlouvy, tedy církev složená ze znovuzrozených Židů a pohanů, už nemá za cíl fyzicky někoho vyhladit, zlikvidovat. Bůh bude soudit. V minulosti používal Izrael jako nástroj svého soudu – a nejen tento národ, ale i jiné národy – Kenaance, Moábce, Amónovce, Pelištejce, Asyřany, Chaldejce, Egypťany a další. Stejným způsobem jedná i dnes s národy na zemi. Ale nejedná takto se svou církví, se svým lidem. Ten už neposílá, aby dobyl zemi mečem. Ale posílá ho, aby dobyl zemi mečem Ducha, tedy Božím slovem, aby bylo rozhlášeno evangelium do všech končin a do všech koutů země. To je naše poslání, to je naše podřízenost Králi. A podívejte se do posledního verše našeho textu, jak jsou popsáni ti, kdo to dělají – to jsou ti, kdo milují Pána. To je celkem jednoduchá definice křesťana – je to ten, kdo miluje Boha, miluje Pána Ježíše Krista. To může díky Duchu svatému, který byl vylit do jeho srdce.

Ale ti, kdo jej milují, budou jako slunce vycházející v plné síle. (Sd 5,31)

Ti, kdo Pána milují, kdo nejsou lhostejní nebo pasivní jako obyvatelé Merózu, budou zářit jako slunce. Podobná slova použil prorok Daniel, když mluvil o těch, kdo druhým dopomáhají ke spravedlnosti – ať už ke spravedlnosti Kristově, tedy k novému životu ve víře nebo ke spravedlnosti v tomto světě, protože to je zjevně něco, na čem Bohu záleží a díky čemu může fungovat lidská společnost a také šíření evangelia.

Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Da 12,3)

Podobná slova napsal také Pavel Filipským:

Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal. (Fp 2,14–16)

To přímo souvisí s Boží vládou, s Božím královstvím. Bůh kraluje. A tam, kde je jeho lid, tam nastává pokoj. Ne vždy a ne nutně, protože někdy se jeho lid kouše a žere, ale kde Boží lid odkládá svou tělesnost, sobectví, sebestřednost a zaměřuje se na Pána Ježíše Krista, tam přichází pokoj.

Země žila v míru po čtyřicet let. (Sd 5,31)

Čtyřicet let je takové maximum. Možná můžeme říct dvakrát čtyřicet let. Víc to nikdy nebude. Kde zavládne evangelium, tam nachází lidé pokoj, mír. Pokoj s Bohem i pokoj s lidmi. Už nemusí válčit – ani s Bohem, resp. proti němu, ani s lidmi. Došlo k usmíření skrze Kristovu prolitou krev. Nyní je tady jeho vláda. Ale potřebujeme si také ujasnit, že další generace už nezná Boží boje ani Boží skutky, a nenarodí se automaticky věřící. A další generace musí znovu svést boje za evangelium. Pavel ve své době říká, že naplnil evangeliem celou oblast od Jeruzaléma až po Acháju, tady Řecko. Ale dnes z toho co udělal on, už moc nezbývá. Kde je církve v Efezu? Kde je Laodikea? Nebo Filipy? Ta města zanikla a s nimi i církev, která tam byla. Jsou tady nové generace, které neznají evangelium, nikdy ho neslyšely, ale vidí, že jejich životy jsou prázdné, založené na prázdných slovech, jako byla založena naděje Síserovy matky.

Náš král pokoje už přišel, ale ještě nepřinesl trvalý pokoj na zemi. Ten přinesl jenom do našich duší, do našich životů, protože v něm jsme smířeni s Bohem a máme pokoj (Ř 5,1), a Kristus sám je naším pokojem (Ef 2,14). Ale na zem přišel uvrhnout oheň. Nyní jsme povoláni k boji, k šíření evangelia a k šíření jeho království. Ale až přijde podruhé, nastolí dokonalý pokoj. Potom budeme podobně jako Debóra zpívat oslavnou píseň vítězství. Budeme se radovat nad zánikem Božích nepřátel, a budeme oslavovat a vyvyšovat našeho Boha. Budeme zpívat novou píseň, píseň vděčnosti:

Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou. (Zj 19.1–2)

Už nyní radostně a s vděčností zpíváme Bohu, i když je náš zpěv přerušován také naším nářkem a voláním k Bohu. Ale potom budeme zpívat už navěky. A tak moji milí s písní chvály na rtech a s vděčností v srdci vykročme za naším Vykupitelem – on je hoden vší chvály, on je hoden našeho následování. A tak voláme spolu s Duchem a s nevěstou: „Pane, přijď! Přijď brzo, Pane Ježíši.“ Amen.

Sd5-1–31-osnova.pdf (222.71 KB)