Biblická církev Praha

Vám je dáno znát tajemství království Božího

Jaroslav Kernal, Praha 15. února 2026

Před pár týdny jsme mluvili o odpuštění. A v té souvislosti jsme se dostali také k podobenství o nemilosrdném služebníku. Když jsme o tom diskutovali na biblické, ukazovalo se, že si potřebujeme více ujasnit, co to je podobenství a jak k němu máme přistupovat. A Bůh, který ve své svrchovanosti všechno řídí, nás dovedl do deváté kapitoly knihy Soudců. Máme před sebou velmi brutální příběh Gedeónova syna Abímeleka. Je tu příběh o Abímelekovi a sedmdesáti bratrech, které povraždil. Ruku v ruce s ním jde příběh šekemských občanů, kteří tuto vraždu zosnovali společně s Abímelekem a měli na ní svůj podíl, protože mu dali stříbro z chrámu jejich modly, aby mohl najmout bezohledné a lehkomyslné muže, s jejichž pomocí vraždu spáchal. Po tomto činu Abímeleka prohlásili za krále v posvátném háji u posvátného kůlu (Sd 9,6). Celé je to zvrácené a zlé. Ale v tomto smyslu to není nijak výjimečná kapitola knihy Soudců. Nicméně v této kapitole se nachází také podobenství, které máme před sebou dnes. Neplánoval jsem to takhle, ale Bůh to tak plánoval. Já v tom vidím jeho ruku, jeho jednání s námi, způsob, jak nás vede, jak nás buduje a stará se o nás – protože nás miluje, jsme přece jeho děti. A i když máme mít víru jako děti, ve svém myšlení nemáme zůstat dětmi, ale máme růst k dospělosti. 

• Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Ž 5,12–14) 

Máme mít vycvičené smysly. V originále je slovo gymnazó, z něhož je v češtině slovo gymnázium, v angličtině slovo gym, tělocvična nebo posilovna. Máme usilovně pracovat na porozumění Písmu. Pavel povzbuzuje Timotea k tomu, aby byl jako dělník (2Tm 2,15), jako pracovník, který maká vlastníma rukama. To je jediná cesta ke zralosti i ke svatosti – kopat ve Slově a pak podle toho ve svém životě jednat ve víře v Pána Ježíše Krista. A abychom mohli správně jednat, musíme správně rozumět, tedy správně přistupovat k textu. 

Bůh nám nedal obrázek ani matematickou rovnici ani nějaké pohyblivé písky, dal nám Slovo. A většinu tohoto slova tvoří příběh, což je věc naprosto srozumitelná pro každou kulturu v každém čase. A samozřejmě že všechno není jednoduché. Samotné Písmo nám říká, že jsou v něm místa, která jsou obtížná a „těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě“ (2Pt 3,16). Všimněte si toho, jak vážné nebezpečí může plynout ze špatného porozumění Písmu – „k vlastní záhubě“! Přesto je to slovo, něco, co používáme neustále, aniž bychom nad tím příliš přemýšleli – což je možná ten problém. Máme přemýšlet nad Slovem i nad slovy, ať již těmi, která čteme či slyšíme nebo těmi, která sami vyslovujeme. 

Je samozřejmě rozdíl v tom, když mluvíme, protože při řeči používáme více výrazových prostředků, než když čteme, ale když čteme recept nebo návod, chápeme, že to není milostná báseň a že pohádka není historie. A to platí i o Písmu. 

I. Co je podobenství

Podobenství je jedním ze způsobů vyučování. Často je to krátký příběh, který učí duchovní princip. Nejčastěji vysvětluje věci pomocí analogie, tedy tím, že se něco srovná s něčím jiným. Jsou to ta Pánova slova, kdy říká, že „Boží království je jako …“ – síť, kvas, poklad, perla, strom, semínko, hospodář, který ze svého pokladu vynáší staré i nové atd. A jsou samozřejmě i složitější podobenství a některá mají i podobu příběhu, třeba to o muži, který šel z Jeruzaléma do Jericha a po cestě ho přepadli lupiči, kteří ho zbili a nechali ho polomrtvého ležet u cesty … podobenství o milosrdném Samařanovi. Ale i toto podobenství má formou analogie vyjádřit jednu jedinou věc – kdo je bližní. To je smysl podobenství – vyjádřit jednu věc, jednu pravdu, jeden princip. U těch jednoduchých podobenství je to snadné, ale u těch složitějších nám to dělá problémy. A nejen nám – dělalo to problémy mnohem chytřejším lidem, než jsme my. Podstata ale není v tom, že by to bylo tak složité, ale v tom, že my jsme hříšní, proto věci komplikujeme. Chceme být chytří a vypadat dobře, tak vymyslíme neskutečné spekulace, nebo jsme naopak pověrčiví a špatně přistupujeme k Písmu, jako kdyby to bylo nějaké orákulum, věštecký nástroj, který sám o sobě nemá co říct, jen ho správně natočit, správně s ním zabývat a ono to pak něco nějak udělá uvnitř nás, takže najednou budeme znát duchovní význam prostých věcí. To je křesťanská pověrčivost. 

Podobenství je jednoduché – to je základ. Chce říci prostou pravdu, ilustrovat jednoduchý princip. Jeden z církevních otců, Augustin, nesmírně inteligentní a vzdělaný muž, na jehož učení v mnoha ohledech – aniž bychom obvykle věděli – stavíme, se snažil vyložit podobenství o milosrdném Samařanovi. Nevím, zda to považovat za vtipné nebo za tragické. Posuďte sami: 

Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha, to byl Adam. Jeruzalém, to je nebeské město pokoje, odkud Adam odpadl. Jericho, znamená město měsíce, tedy označuje Adamovu smrtelnost. Lupiči, to je ďábel a jeho andělé. Obrali ho, tj. o jeho nesmrtelnost a zbili ho, tedy přesvědčovali ho k hříchu. Nechali ho ležet polomrtvého, což podle Augustina ukazuje na to, jak člověk sice žije, ale duchovně je mrtvý, takže je polomrtvý. Kněz a levita mluví samozřejmě o kněžství a službě Starého zákona. Zatímco Samařan údajně znamená Strážce; takže je zde tedy míněn sám Kristus, který mu obvázal rány, tedy svázal jeho hřích. Použil olej, což je útěcha, dobro a naděje. Dal mu víno, které znamená pobídka k práci s vroucím duchem. Posadil ho na zvíře (mezek), což má být Kristovo tělo, které nese zraněné a přivedl ho do hostince, jímž je církev. Druhého dne – to podle Augustina odkazuje na vzkříšení (jak?), dal dva denáry, což znamená zaslíbení tohoto života a života budoucího hostinskému, což je apoštol Pavel. 

Můžeme se smát, ale jistě jste už slyšeli nějaký výklad podobenství o deseti družičkách … Co je olej? Co jsou lampy? Kdo je těch pět družiček? A kdo je těch druhých pět? Ženich je jasně Kristus. Co je svatba? Proč jsou v domě? A co zástupy na ulici? A když se ozval veliký křik, že ženich přichází … co to znamená? Je to vytržení nebo něco jiného? To je úplně stejný, stejně špatný přístup, jaký měl Augustin. Zatímco podobenství o milosrdném Samařanovi má odpovědět na otázku, kdo je můj bližní – tečka. Nic víc! Tak podobenství o družičkách má vysvětlit, že máme být připraveni na Pánův druhý příchod. Nic víc. Nelze z něj vyvozovat žádné další duchovní pravdy nebo doktríny. A ani z dalších. 

Takže když jsme mluvili o podobenství o nemilosrdném služebníkovi, nejde zde o otázku, jestli král odpustil tomuto služebníkovi nebo ne, když ho nakonec uvrhl do vězení. To, o co v tom podobenství jde, říká Pán Ježíš naprosto jasně:

• Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. (Mt 18,35)

A je to odpověď na Petrovu otázku, kolikrát mám odpustit svému bratru (Mt 18,21). Jestliže neodpustíš svému bratru, půjdeš do vězení na tak dlouho, dokud nezaplatíš svůj nekonečný dluh vůči svému Bohu. To je celý smysl toho podobenství. 

A totéž nakonec platí i u těch podobenství, kde sám Pán Ježíš vysvětluje některé detaily – protože nakonec nejde o ty detaily, ale jde o smysl. Je to, jako kdybyste chtěli vysvětlovat vtip. Přestavte si člověka, který nikdy neviděl kruhový objezd a neví, co to je. A vy byste mu vyprávěli o Chucku Norrisovi, že jako jediný dokáže dojet na konec kruhového objezdu. Museli byste mu vysvětlit, co je kruhový objezd a jak to funguje, museli byste ho seznámit s mistrem Chuckem. Ale na konci by se asi nesmál … Protože jde o tu pointu. Přesně o to v podobenství jde. I když Pán Ježíš vysvětluje například podobenství o rozsévači, stále jde o pointu, která tkví v tom, že to semeno – které je vždycky dobré, v každém z těch čtyř případů, které je zasazené do dobré půdy, přinese úrodu. Dvě semena sice vzrostla, ale nepřinesla vůbec nic. Ale Boží království je, jako když rozsévač, tedy Syn člověka, Pán Ježíš, zasel semeno, tedy Boží slovo, do dobré půdy – nebude se tu jenom něco zelenat, ale bude tady užitek, bude tu úroda, třiceti, šedesáti, sto násobná. To je smysl toho podobenství. Jiné podobenství mluví o fíkovníku, který nenesl ovoce, a pán řekl správci vinice: „Vytni ho.“ „Ještě mu dám šanci, okopu ho a pohnojím, a když ani příští rok neponese ovoce, vytnu ho“ (Lk 13,6–9). Bude jako semeno v trní, které trní udusilo, bude jako semeno na skále, které vzešlo, ale slunce ho spálilo. Ale pointa je v nesení ovoce. To je království! Nese ovoce. 

II. Podobenství o království

To nás přivádí k podobenstvím Pána Ježíše Krista, která se týkají Božího království. Jenom v Lukášově evangeliu je asi třicet takových podobenství. Některá z nich se opakují i v jiných evangeliích, některá jsou unikátní tam nebo jinde. Proč nám ale Pánova podobenství dělají takové problémy? Jedním z důvodů – kromě toho zmíněného, že nechápeme žánr podobenství – jsou slova Pána Ježíše Krista, jimiž odpověděl na otázku, proč učí v podobenstvích, když tomu lidé těžko rozumí:

• Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou. A plní se na nich proroctví Izajášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.‘ Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli. (Mt 13,11–17)

Někdy lidé chápou tento text, jako kdyby nevěřící vůbec nebyli schopni pochopit podobenství, zatímco věřící potřebují, aby jim bylo dáno, aby podobenství pochopili. To obojí je mýlka. Podívejte se do Písma. Komu Pán Ježíš říkal podobenství o milosrdném Samařanovi? Říkal ho zákoníkovi, který se chtěl před Pánem Ježíšem ospravedlnit a obhájit ohledně toho, proč nemiluje bližního jako sebe samého (Lk 10,29). A zjevně Pánovo podobenství pochopil – na rozdíl od Augustina, který z něj udělal nebiblické monstrum. Nebo podobenství o nájemcích vinice, kteří zabili syna majitele, protože si mysleli, že tak vinice připadne jim (Lk  20,9–18). Velekněží a zákoníci poznali, že to podobenství řekl proti nim, protože pochopili jeho smysl (Lk 20,19). V obou případech – a to je ta důležitá věc – se dotyční nechtěli podle toho podobenství zachovat. Zákoník se chtěl ospravedlnit a velekněží a zákoníci se v tu chvíli rozhodli, že musí Ježíše – syna majitele vinice – zabít, musí se ho zbavit jednou provždy. Problém není v tom, co lidé slyší, ale v tom, jak na to ve svém srdci reagují – jsou ještě zatvrzelejší, než byli předtím. Nechtějí podle Slova jednat. A to je celý jejich problém. Ve skutečnosti doopravdy nechápou duchovní podstatu toho, co slyší – ale to neplatí jenom u podobenství, ale platí to u celého Písma, u všeho, co je vdechnuto Duchem svatým. Pavel napsal o nevěřících:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1K 2,14)

Boží slovo nás totiž učí, jak jinak, než v podobenství, jak se pozná skutečné porozumění. Jako podobenství slouží skutečný příběh o otci, který měl dva syny, jež požádal, aby šli pracovat na jeho vinici (Mt 21,28–31). Zatímco první odmítl, ale pak mu to bylo líto a šel, druhý slíbil, ale nesplnil. Ježíš tu ilustruje princip porozumění – kdo z nich splnil otcovu vůli? Ten, který šel. Ten také skutečně porozuměl, protože otcovou vůlí bylo, aby šel. 

Vidíme, že to není složité. Jde o výsledek. Když se ještě vrátím k věřícím – o nich Pán Ježíš říká, že jim je dáno, aby rozuměli podobenstvím o království. Co přesně jim je dáno? Je jim dáno nové srdce, které se řídí Boží vůlí (Ez 36,27). Je to Bůh, který v nich působí, že chtějí i činí, co se mu líbí. A co jim někdy říká dokonce v podobenstvích. Pochopte mě dobře: jsem naprosto přesvědčen o tom, že jakékoliv poznání o Bohu můžeme přijmout jenom skrze víru, což znamená skrze zjevení, které nám dává Bůh. Ale toto dílo nevynechává ani nepřeskakuje náš intelekt, náš rozum a naše úsilí. Negramotný člověk si nemůže přečíst Boží slovo. Je mu odepřeno poznání Boha? Není. Ale je odkázaný na to, co slyší od jiných, protože víra pochází ze slyšení Božího slova. Když se naučí číst, otevře se mu dokořán oblast poznání, o níž dosud neměl tušení. Člověk, který nerozlišuje různé žánry Písmu, bude nutně dělat řadu chyb, protože bude špatně rozumět Slovu. Takže bude – sice v dobré víře, ale přesto – mnohdy úplně mimo Boží vůli. Kvůli takové věci Bůh nezatratí žádné ze svých dětí, ale mnohé z nich přijde o překrásnou nebeskou odměnu. Kdo se naučí rozlišovat mezi poezií a vyučováním nebo historií a proroctvím, přejde z dvojrozměrného světa do trojrozměrného – zjistí, že jeho Bůh je veliký tak, jak si to dosud nedokázal představit ani ve svých nejdivočejších představách. A dost možná také zjistí, že Bůh není tak neuchopitelný a nepochopitelný, jak si dosud myslel, když ke všem textům Písma přistupoval stejně. Stejně k nim máme přistupovat v tom smyslu, že to je Boží slovo. Ale ne všechno je návod. Něco je milostná báseň, něco je příběh, něco vyučování a něco je podobenství. A podobenství o království nám říkají jednoduché věci o království. Například o tom, že musíme být věrní. Matouš 25 – podobenství o družičkách, o hřivnách, o ovcích a kozlech – všechna tři tato podobenství jsou pod obrovským tlakem následovníků Augustina, a přece všechna tři jsou jenom prostou ilustrací toho, co Pán Ježíš vyučoval těsně předtím:

• Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24,44)

Nebo jedno trojpodobenství z Lukáše 15, které Pán řekl, když se farizeové pohoršovali nad tím, že jí s celníky a hříšníky (jako kdyby když jedl s nimi, to bylo nějak jinak). Ztracená ovce a pastýř, který ji nalezne. Kdo je těch 99 v ovčinci? Co je ovčinec? Kam se zaběhla? Kdo je pastýř? Ale co je smyslem? 

• Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (Lk 15,7)

Ztracená mince a žena, která ji nalezla … Kdo je ta žena? Co je ten dům? Kdo jsou její sousedky? Smysl je jednoduchý:

• Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání. (Lk 15,10)

A pak je podobenství o dvou ztracených synech – jeden byl ztracený mimo domov, zatímco druhý byl ztracený doma. Ani jeden z nich neměl dobrý vztah s otcem. Co je tedy smyslem? Vést farizeje, kteří se pohoršovali nad hříšníky, k pokání. To je celé.

III. Podobenství o trnitém keři

Nejmladší syn Gedeóna, Jótam, unikl vraždě, protože se schoval. Rozhodnutí, které bylo možná zbabělé, ale moudré. Trochu to z textu vypadá, že jeho bratři šli jako ovce na porážku. I Pán Ježíš říká svým učedníkům, že když je budou pronásledovat na jednom místě, mají utéct na jiné. A současní bezpečností experti radí, že při akutním nebezpečí si má člověk uchovat tři věci v uvedeném pořadí: utéct, schovat se, bránit se. Ale ovce tam není. Jótam utekl. Dobře udělal, protože přežil. Jako jediný možná zachoval Gedeónův rod v Izraeli.

Nyní se postavil na horu Gerizím – to byla hora, ze které mělo šest kmenů Izraele vyhlašovat požehnání. Na této hoře byl oltář z kamenů, které Izraelci vynesli z prostředku Jordánu, když ho přešli suchou nohou. Jótam tady vyhlašuje podobenství, o němž na konci kapitoly (v. 57) čteme, že bylo zlořečením. 

Takže je tady podobenství. Pojďme se tedy zamyslet, kdo by mohl být tou olivou, které bylo nabídnuto království. Gedeón? Ten asi ne, protože byl nejmenší z izraelských kmenů. Kdo tedy? Ale máme se vůbec takto ptát? Potom, co jsme si řekli, věřím, že chápeme, že nejde o to, abychom vyzkoumali, kdo je který strom, ale abychom uchopili podstatu celé věci. 

V čem tato podstata tkví? V tom, že les chce mít krále. Jótam tady mluví k šekemským občanům a mluví o nich, potažmo o celém Izraeli, který jeho otci nabídl království. Jaká pošetilost! Ale všechny rozumné a plodné stromy takovou nabídku odmítly. Myslím, že bychom si z toho měli brát poučení nejenom v církvi, ale i ve společnosti. Les chce mít krále, ale nikdo užitečný a dobrý nechce králem být, protože by se musel vzdát své užitečnosti a výjimečnosti. Takže nakonec je požádán někdo nejenom neužitečný, ale také zraňující, zlý. Takový se stává králem ve společnosti, která nerozlišuje. Z Jótamových slova jasně vyplývá, že vina leží jak na Abímelekovi, tak na šekemských, kteří ho v jeho jednání podpořili. A udělali to proto, že to byl jeden z nich. Když je to jeden z těch „správných“, není třeba hledět na charakter, není třeba se zabývat podstatou činů – důležité je, že to je jeden z nás. Tohle je podstata tzv. dvojího metru, jímž jinak měříme jedny a jinak druhé. To byla příčina rozdělení v korintské církvi, kdy se jedni hlásili k Pavlovi, jiní k Petrovi a další k Apollovi. Obvykle věci končí tak, jako v našem příběhu – Bůh zasahuje. 

Jótam všechno vztahuje ke svému otci – jestli jste se k němu a k jeho domu zachovali správně, Bůh vám požehná a Abímelek, Gedeónův syn, vám bude radostí a požehnáním – a vy budete radostí a požehnáním pro něj. Ale pokud vaše jednání nebylo správné, vyšlehne mezi vámi plamen a spálí i ten největší cedr v lese. A také z lesa vyšlehne plamen a spálí trnitý keř, který byl původcem toho plamene. To je Boží soud, který stíhá hříšníky a který jednoho dne, dříve nebo později dopadne na všechny, kteří se spolehli na cokoliv jiného než na Pánovu milost. Abímelek se chtěl pyšnit množstvím zásluh a přitom nikdy nedosáhl takových úspěchů, jako jeho otec. Jeho skutky byly veskrze zlé. Ale nemusíme se bát, protože žádný hřích neunikne Božímu oku, které propátrává hlubiny lidského srdce. 

Když apoštol Pavel dával pokyny Timoteovi ohledně ustanovení starších, velmi silně ho napomínal, aby dobře rozlišoval, protože by se mohlo snadno stát, že ponese spoluvinu na cizích hříších. Ale současně ho i povzbuzoval, aby ve víře a s čistým svědomím někoho ustanovil, protože prostě a jednoduše nevidíme do lidských srdcí. A hříchy některých lidí vyjdou najevo až v den soudu (1Tm 5,24). Bůh ví, jak se věci mají. Ví o našem srdci i srdcích všech Abímeleků a šekemských kolem nás. Ví i o tom, zda i my nepatříme mezi šekemské. A to je něco, co musíme dobře zkoumat – abychom nebyli žádostiví toho, co nám nepatří jako Abímelek, abychom nedávali přednost někomu jenom proto, že je ze stejného kmene jako my, jako to udělali šekemští. 

Takže Jótamovo podobenství nás vede k Bohu – k jeho spravedlnosti, k jeho soudu. Bůh bude soudit a rozsoudí všechny lidské spory, které možná v tomto světě nemají rozuzlení. Ale Bůh ví, jak to doopravdy je. A naloží s tím správně. To by nás mělo vést k bázni před ním a k pokoře. 

Kromě toho nás Jótamovo podobenství vede k tomu pravému králi, který není trnitým keřem, ale je pravým olivovým kmenem, do něhož jsme jako plané větve naroubováni. Vede nás přímo k Pánu Ježíši Kristu, i když o něm Jótam ještě nic nevěděl. Ale my víme. My ho známe. My jsme zakusili jeho milost. My toužíme po tom, aby se na našich životech projevovalo ovoce Ducha svatého, protože věříme, že jsme součástí jeho království. Chceme nést hojné ovoce. Chceme být plní skutků, které oslavují Otce a které lidé kolem nás uvidí a vzdají chválu Bohu v nebesích. 

Ježíš je tím králem, který se nikdy neobrátí proti nikomu ze svých vlastních, ale který brzo přijde a jako spalující žár pozře všechny své nepřátele. Z něj skutečně vyšlehne plamen – plamen svatosti a spravedlnosti, který pozře všechny, kdo nemají co dělat v jeho království. Ale své milované zachová, jako zachoval Jótama, syna Gedeónova. I nás zachová a dovede nás až do cíle naší víry, ke spasení našich duší. Za to mu patří naše chvála a náš dík. Amen.