Postupný úpadek Izraele (Sd 12,8–15)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Past lidské důležitosti

Jaroslav Kernal, Praha 12. dubna 2026

Dnes máme před sebou druhou polovinu dvanácté kapitoly knihy Soudců. Z hlediska textu jsme už za polovinou této knihy. Ale z hlediska osob, už jsme skoro na konci. Až dnes projdeme dvanáctou kapitolou, budeme mít před sebou příběh jednoho jediného soudce, Samsona. A potom dva příběhy, jimiž je kniha Soudců uzavřená. Z časového hlediska jsme ale už na samotném konci knihy Soudců. Jiftách, Ibsán, Elón, Abdón (to není rozpočítadlo ani zaklínadlo, to jsou jména čtyř soudců z konce doby soudců) soudili Izrael celkem 31 let. Potom Bůh vydal Izraelce na čtyřicet do rukou Pelištejců a z jejich rukou je vysvobodil nebo spíš vysvobozoval skrze Samsona. To konečné vysvobození od útlaku Pelištejců přišlo ale až skrze krále Davida nějakých sto let po smrti Samsona. 

Po Samsonovi to byl velekněz Élí, který čtyřicet let soudil Izraele (a zemřel, když mu bylo 98 let), takže se musel narodit někdy nedlouho po smrti Abdóna, posledního z těch tří soudců, kteří jsou dnes před námi. Po něm soudil Izrael Samuel – dokud nezestárl a lid po něm chtěl krále. Bible nemluví o tom, jak dlouhou Samuel soudil Izrael, ale zdá se, že zemřel velmi starý na sklonku vlády krále Saula, který vládl čtyřicet let. Starý Samuel pomazal Saula a žil ještě dalších skoro čtyřicet let. Říkám to proto, abychom si trochu představili ta časová rozmezí, v nichž se pohybujeme. A jak šli jednotliví soudcové za sebou, to máte v osnovách, takže z toho budeme vyvolávat až příště. Vlastně příště tady nebudu, takže za čtrnáct dní – a ti, kde zde dnes nejsou, si to musí doplnit. 

Náš dnešní text je celkem jednoduchý. Pojďme ho přečíst a potom se do něj trochu ponoříme. Sd 12,7–15.

Máme před sebou tři soudce, kteří soudili Izrael celkem dvacet pět let. Což je poměrně zanedbatelná doba, když si vezmete, že Jiftách, který byl před nimi, mluvil o tom, že Izrael už žije na tomto území tři století. Trochu se zdá, že i samotní soudci jsou tak trochu zanedbatelní. Bible nám o nich neříká příliš mnoho, že? Takže se nejprve podíváme na to, co se o nich můžeme dozvědět, dále se podíváme na to, co na nich můžeme vidět a nakonec, jak se od nich můžeme poučit. 

I. Tři (ne)známí soudcové

Jiftách vysvobodil Izraelce od Amónovců, kteří je utiskovali osmnáct let. Jednal ve víře, stejně jako všichni ostatní soudci, o nichž jsme četli. Spoléhali se na Hospodina, že Bůh je vysvobodí, že bude bojovat na jejich straně. Činili pokání, odvrhli modly a Bůh jim poslal Jiftácha. Viděli jsme, že to nebyl žádný světec, ale byl to válečník, bojovník. A přemohl Amónovce. Ale známým se stal především proto, že obětoval svou dceru jako zápalnou oběť Bohu. Mluvili jsme o tom, že sice spoléhal na Hospodina, důvěřoval mu, takže je nám dán jako vzor víry, ale znal ho jen velmi málo. A měl pro to i celkem objektivní důvody. Proto může být jeho jméno mezi hrdiny víry, společně třeba se Samsonem, o němž budeme ještě mluvit. Jiftách soudil Izrael nejkratší dobu ze všech soudců – pouhých šest let. A v tom sedmém verši čteme, že se vlastně ani neví, kde je jeho hrob: „Byl pochován v jednom z gileádských měst.“ O těch dalších třech soudcích nevíme skoro nic, ale u každého z nich se dozvídáme, kde byl pochován poté, co zemřel. Je to docela zajímavý detail. 

Zhruba v polovině toho období soudců byl Gedeón – byl to pátý z dvanácti soudců. U něj poprvé nacházíme odkaz na to, kde byl pochován. A kromě Jiftácha je přesné místo zmíněno u každého dalšího soudce po Gedeónovi. Takže ti tři soudci, Ibsán, Elón a Abdón, měli svůj hrob a lidé věděli, kde ho najdou.  U Jiftácha je to zmíněno také, ale není tam přesné místo – někde tam v Gileádu, v některém z jeho měst. 

Další věc, která také začíná s Gedeónem, a kterou vidíme u všech následujících soudců (s výjimkou Tóly, který byl hned po Gedeónovi a Elóna), je zaměření na jejich děti. Gedeón měl sedmdesát synů – jen nejmladší z nich přežil řádění jednoho z těch starších, který potom padl rukou ženy. Jaír měl třicet synů. Jiftách měl jedinou dceru. Ibsán měl třicet synů a třicet dcer. A Abdón čtyřicet synů a třicet vnuků. Samson neměl děti, protože neměl manželku – tu, kterou si vzal, nakonec dali jinému, a nakonec ji Pelištejci zabili, a Samson chodil za pelištejskou nevěstkou. To je doba soudců – každý si dělal, co uznal za vhodné. 

Zmínil jsem soudce Elóna – z těch tří, které máme před sebou, soudil Izrael nejdéle, celých deset let. I ten Samson soudil Izrael dvakrát tak dlouho. A dozvídáme se o něm, že pocházel ze Zabulóna. A to je všechno. Z těch tří se o něm dozvídáme úplně nejméně. Jen tolik, že byl po Ibsánovi, že byl ze Zabulóna, že soudil deset let a byl pochován v Ajalónu. To je úplně všechno, co o tomto muži víme. Skoro bychom mohli říci, že je tady jen tak do počtu. Ale určitě to tak není – Bůh nám jen nesdělil víc. Ale sdělil nám všechno, co potřebujeme k našemu spasení a k našemu životu s Bohem. A sem patří i Elón, který má být povzbuzením na naší cestě následování Pána.  

Před Elónem byl Ibsán. O něm toho víme maličko víc. Víme, že pocházel z Bét-lechemu, což je označení pro Betlém, tedy místo, odkud pocházel náš Pán. Víme, že byla nejméně dvě místa s názvem Bét-lechem – jedno na území Zabulóna a druhé na území Judy. Tradice ztotožňuje Ibsána s kmenem Juda, ale žádnou jistotu v tom mít nemůžeme. Stará židovská tradice také mluví o tom, že tento soudce by mohl být Boaz, který byl z Betléma a který si vzal za manželku moábskou Rút – ale to je jenom čirá spekulace, založená na přání. 

V čem jistotu mít můžeme, jsou jeho potomci. Gedeón měl sedmdesát synů, Ibsán třicet synů a třicet dcer. Dcery provdal jinam a pro syny vzal ženy odjinud. Zdá se, že dcery odešly z otcovského domu, zatímco synové tam zůstali i s ženami, které jim otec vybral. To by ukazovalo na to, jak se tito lidé snažili zabezpečit – mít spojence na šedesáti dalších místech. Jestliže někde máte dceru, tak to vytváří určité pouto s tím rodem, s rodinou, s místem. Stejně tak, když je něčí dcera ve vašem domě. Je to jako sňatková politika pozdějších králů, zajištění si spojenců, určitý druh ochrany. A synové nejspíš – tak to z našeho textu vypadá – žili společně se svým otcem. To byla malá armáda, malá bojová jednotka. 

Poslední z těch tří soudců je Abdón. I o něm se tady můžeme dovědět nějaké zajímavé detaily, byť jich, stejně jako v těch přechozích dvou případech není příliš mnoho. Ale nakonec uvidíme, že i z těchto drobných detailů, můžeme alespoň něco málo vytěžit. 

Abdón soudil Izrael osm let. Opět to není žádná dlouhá doba, ale je druhá nejdelší po Elónovi mezi těmito čtyřmi soudci. Není tu řeč o žádném vysvobození, stejně jako to nebylo ani v případě předchozích dvou soudců. To naznačuje, že nešlo až tak o bojovníky, jako to bylo v případě Jiftácha, ale o muže, kteří vynikali nad druhé svou důležitostí, vlivem, možná nějakou mocí, silou rodu, rodiny, postavením. 

U Abdóna se dovídáme něco více o jeho rodině. Je tu zmíněn jeho otec, Hilél Pireatónský a jsou tu zmíněny jeho děti a vnuci. Dohromady čtyři generace, Abdónův otec, Abdón sám, jeho synové a jeho vnuci. To už pomalu začíná zavánět dynastií, rodinným předáváním moci. 

A kromě toho je tady opět zmínka o oslátkách. Už jsme to viděli u Jaíra, který měl třicet synů, kteří jezdili na třiceti oslátkách. Tehdy jsme tomu nevěnovali tolik pozornosti, ale nyní musíme říct, že jezdění na oslátku nebo na oslici bylo považováno za vznešený způsob cestování. Takto cestovali důležití muži. Barbarští bojovníci používali koně, ale Izraelci, kteří chtěli dát najevo svou důležitost, jezdili na oslátku. Takto vjel Pán Ježíš do Jeruzaléma. A jak přijede znovu v onen den? Přijede jako válečník! Přijede na koni – na bílém koni. Na něm přijížděl vítěz. Bílý kůň tak ukazuje na moc a vládu, zatímco oslátko na důležitost a důstojnost. Tohle porozumění se táhne celým Písmem až do Zj 19, kde je Pán Ježíš na bílém koni. To nás už vede k dalšímu bodu dnešního kázání.

II. Tři pozorování rozkladu

Jak procházíme knihou Soudců, můžeme vidět stále jasnější známky úpadku a rozkladu. Celá ta kniha je takto napsaná a je to zjevné v celé řadě věcí – v délce služby jednotlivých soudců, která se postupně zkracuje, v délce doby, po kterou byl Izrael vydán svým nepřátelům, která se naopak prodlužuje. Je to vidět v jednání soudců, kdy na začátku stojí Otníel, o němž nemůžeme říci vůbec nic negativního, můžeme přemýšlet nad Ehúdem, jak to bylo s tím obětováním u Eglóna, mohli bychom trochu polemizovat s Debórou, zda si roli, kterou zastávala, nějak neuzurpovala pro sebe, ale jsou to spíš detaily ve srovnání s tím, co vidíme počínaje Gedeónem. Viděli jsme, že to byl zbožný muž, mluvili jsme o jeho víře a o tom, jak jeho víra rostla. Současně je první, o kom Boží slovo říká, že svým jednáním – tím vyrobením zlatého efódu – sváděl Izrael. Ale Jiftách a Samson už jdou skoro za hranice našeho chápání. Rozklad je naprosto zjevný. Přesto Gedeón soudil Izrael čtyřicet let, stejně jako Otníel nebo Debóra. A o Ehúdovi čteme, že v jeho době nebo po jeho vítězství, žila země v míru po osmdesát let. Pravděpodobně bychom měli do této doby započítat i působení soudce Šamgara, to byl ten s tím bodcem na pohánění dobytka, který jím pobil Pelištejce. A tak je tady pět soudců, kteří soudili Izrael celkem dvě stě let – když počítáme jenom tu dobu, kdy soudili, nikoliv tu dobu, kdy je Bůh vydal do rukou někoho jiného. Pod vládou jiných národů byli během této doby čtyřicet pět let. 

Jak odlišné je to po Gedeónovi. Sedm soudců soudilo Izrael dohromady 96 let, což je polovina doby, po kterou soudilo pět předchozích soudů. A země byla vydána do rukou cizinců na padesát osm let, když nepočítáme tři roky řádění Abímeleka – je o polovinu delší, než to bylo v předchozích dvou stoletích. Všechno se drolí a chaos se zvětšuje. U našich tří soudců, nebo čtyř, když k nim přidáme i Jiftácha, je to nejvíce zjevné. Není tu žádná stabilita, žádná dlouhodobá perspektiva – je tady jen něco, co bychom mohli nazvat zmítáním se, nestabilitou. Je to známka zjevného rozkladu v Izraeli.

Zmínil jsem se o tom, že od Gedeóna se více mluví o synech nebo dětech. Což je něco, co vypadá jako snaha o vytvoření dynastie. Tedy snaha, aby tady byla silná rodina, silný rod, který bude pokračovat v tom, co začal jeho otec nebo předek. 

Ale nesmíme zapomenout, že tento problém se poprvé objevil na straně Izraelců, kteří přišli za Gedeónem a nabízeli mu, aby nad nimi vládl – on i jeho syn. A Gedeón je odmítl. Nicméně jeho syn už je neodmítl. O Abímelekovi, který se nechal pomazat za krále, není nikde napsáno, že by soudil Izrael, spíše ho můžeme vidět jako toho, kdo rozpoutal občanskou válku v Izraeli, jako toho, kdo ničí a boří to, co sám nepostavil. Proto patří spíš mezi nepřátele Izraele, než mezi ty, kdo Izraeli sloužili. 

Každopádně na jeho životě můžeme vidět tu snahu přenést něco z důležitosti otce na syna. Otec vydobyl velké vítězství, na němž se Abímelek nijak nepodílel, přesto by chtěl slíznout všechnu smetanu, která z tohoto vítězství vyplývala. Bůh sice ustanovuje vládce, ale žádný vládce není z Boží strany ustanoven jenom proto, že se narodil do té správné rodiny. To není nic jiného, než lidská snaha uzurpovat si vládu nad jinými. A i když Bůh ve své milosti takové jednání toleruje, stejně jako toleroval mnohoženství praotců nebo otroctví v Izraeli, není pochyb o tom, že ti, kdo znají pravdu, by o ní měli jasně a otevřeně mluvit, a v případech zneužití moci nebo arogance mocných se dokonce proti takové moci postavit. 

Vidíme tady určité snahy, nebo alespoň náznaky o ně, jak vybudovat dynastii. Gedeón a jeho sedmdesát synů, kteří měli nějaké slovo, jak připomínal Abímelek šekemským. 

Ibsán a jeho třicet synů a třicet dcer, které provdal jinam. To je jako jednání krále, který hledá spojenectví a vytváří pouta mezi rodinami. A konečně Abdón. Tady je nesmírně zajímavé, že je zde jmenován i jeho otec a současně, že jeho vnuků je méně, než jeho synů. Je to drobnost, která by neměla zůstat bez povšimnutí, protože nám dost možná také naznačuje jistý úpadek. Po Abdónův přichází Samson, který nebude mít ani manželku, natož děti. A potom budeme číst druhý z těch dvou závěrečných příběhů, který mluví o takřka úplném vyhlazení kmene Benjamín. To vše ukazuje na naprostý rozklad Izraele. 

A konečně je tady ta třetí věc, kterou můžeme vidět na snaze o důležitost. Souvisí podle mě i s tím, kde byl který soudce pochován. Už to je odkaz na to, že je tady někdo důležitý. Je tu někdo, jehož hrob můžete navštívit. Když umíral ženevský reformátor Jan Kalvín, napsal do své závěti, že chce pohřbít do neoznačeného hrobu. A mělo to být právě z toho důvodu, aby se z jeho hrobu nestalo poutní místo, aby se po své smrti nestal modlou a nebyl tím, kdo by sváděl Boží lid. 

Jiným způsobem, který nám naznačuje určitou snahu o důležitost, jsou ona oslátka zmíněná v našem textu. Už jsme o nich četli v případě soudce Jaíra – jeho třicet synů jezdilo na třiceti oslátkách a mělo třicet měst (Sd 10,4). Snažili se vypadat důstojně a chovali se, jako kdyby byli králové. Ale nebyli jimi, Bůh je k tomu nepovolal. Přesto to tak trochu vypadá – chtěli se nějak odlišit, cítili se být něčím více. Považovali se za elitu v Izraeli. A to je něco, co vždycky povede Boží lid k úpadku, k rozkladu, ke zkáze. Jakmile lidé začnou dělat rozdíly mezi sebou, začnou se povyšovat nad druhé a dělat, že jsou něco, ačkoliv jsou nic, je to známka Božího soudu nad Božím lidem. Pavel připomíná křesťanům:

  • Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Ř 12,3–5)

A tady už jsme u posledního bodu dnešního kázání:

III. Tři povzbuzující aplikace

Co si můžeme vzít od těchto tří takřka neznámých soudů do našeho vlastního života? Myslím, že už z toho, co bylo řečeno, bychom si mohli a měli vzít docela dost. Nicméně bych chtěl zdůraznit ještě tři další věci. 

Tou první je, že Bůh ve své milosti používá malé lidi. Teď samozřejmě nemyslím malé vzrůstem, ale malé ve smyslu smýšlení, tedy smýšlení o sobě. Křesťan je ten, kdo nemá nic vlastního, kdo má jenom to, co dostal. Když Pán Ježíš mluví o poznání Boha, mluví o zjevení, které je některým lidem dáno:

  • V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ (Mt 11,25–26)

Pokud vám byla zjevena moc zachraňující milosti, byli jste uznáni, že jste maličcí. Nikomu jinému než maličkým totiž Bůh tuto milost nedal. Takže jestliže znáte Pána Ježíše Krista a máte s ním vztah, můžete se radovat jako maličcí. To jsou ti, o nichž Pán Ježíš v kázání na hoře mluví jako o chudých v duchu (Mt 5,3) a prohlašuje, že jsou blahoslavení, protože jim patří nebeské království. 

V našem textu vidíme, že Bůh použil tři malé soudce. Jsou to soudci, o nichž vlastně nevíme vůbec nic. Přesto Bůh nechal zapsat jejich jména do svého slova. Podobně jako třeba jména dvanácti Pánových učedníků. O většině z nich nevíme skoro nic – např. Ondřej, bratr Šimona Petra, nebo Natanael či Juda, ne ten Iškariotský … Víme, že byli, dovedli bychom z Písma vykopat pár detailů o nich, ale byli bychom na tom podobně, jako jsme na tom dneska s naším dnešním textem. Bůh totiž nedělá hrdiny pro oči tohoto světa, ale chce mít hrdiny pro to, co je očím tohoto světa skryté. Jde o vztah s Bohem, který budujeme ve skrytosti, nikoliv o to, co někdo dává na odiv navenek. Takové věci už mají svou odměnu, říká Pán Ježíš. Ale to, co je skryté, to bude vyvýšeno a oslaveno Bohem a před lidmi. Kéž by to byla naše ambice, abychom byli těmi bezejmennými a neznámými lidmi. 

Tou druhou věcí, kterou musíme říci jedním dechem spolu s tou první, je, že žádné Boží dítě není před Bohem malé. Bůh zjevil svou slávu těm nejmenším, maličkým. A přece tito maličcí jsou těmi největšími v Božích očích. Bůh za ně obětoval svého vlastního Syna. Dal za ně cenu, která neodpovídá jejich ceně, která však ve výsledku jejich cenu určuje. 

Ta cena není z nás ani v nás. Ale je v Kristu. Bůh nás srovnává s ním samotným, s milovaným Božím synem. Pavel napsal – opět křesťanům do Říma:

  • Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31–32)

Boží dítě má v Božích očích hodnotu Božího syna, navzdory tomu, že v tomto světě bude třeba úplně opovrhované, že bude na konci potravního řetězce, že bude bezejmenné. Ale před Bohem není žádné Boží dítě bezejmenné. Bezejmenní jsou ti, kteří Boha odmítají. K těm se Bůh nezná. Ne že by o nich nevěděl a neznal je. Ale nebude je volat jejich jménem. Vzpomeňte si na boháče a Lazara. Boháč každý den vybraně hodoval a krásně se strojil, a když zemřel, měl honosný pohřeb. Lazar lehával u vrat jeho domu, psi mu olizovali vředy a sytil se ze zbytků, které dostal. A přesto je to Lazar, koho známe jménem, nikoliv ten druhý, bohatý a jistě důležitý muž. 

V Božích jste vzácní a drazí. A i kdyby k popisu vašeho díla na Boží vinici stačila jedna řádka nebo jeden verš, jak to je i v našem textu o oněch třech soudcích, je to víc, než co může dát tento svět, je to víc než všechno jeho bohatství. Bůh vás miluje a brzo vás přijme do svých příbytků.

A už mi zbývá jenom poslední věc, kterou chci zmínit. Dnes jsme v jiné situaci, než byli lid v době soudců. Nová smlouva byla zpečetěna Kristovou krví. Byli jsme vykoupeni z moci hříchu. Bylo nám dáno nové srdce. Máme mysl Kristovu, která se obnovuje podle Božího slova. Bůh do nás vložil svého Ducha, a to neznamená nic méně, než že Boží lid nové smlouvy už nesměřuje k úpadku, ale vždycky bude směřovat k vítězství. Tím nepopírám přítomnost hříchu v našich životech ani boj s ním. Ale mluvím o tom, že Boží lid nemusí, nemá a nebude podléhat hříchu. Boží děti jsou ti, kteří vítězí. Kdo nezvítězí, to je ten, kdo nedoběhl, kdo nedokončil běh víry, kdo se zastavil na půli cesty, kdo se ohlíží zpátky místo toho, aby hledal to, co je nad ním, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1–2). 

Tím vás nechci uvést do deprese, protože vím, že i vy, stejně jako já, zápasíte s hříchem – a stejně jako já nejednou podléháte. Ale nová smlouva není o tom, co jsme udělali my, ale o tom, co udělal on, Bůh. A on všechny naše hříchy přibil spolu s Kristem na kříž. Všechny naše hříchy očistil jeho krví. On z nás učinil nové stvoření a my nemusíme čekat, až se jím staneme, protože jestliže věříme v Pána Ježíše Krista, už tím novým stvořením jsme. Co je staré pominulo, hle, je tu nové! Vítězství už bylo dokonáno. Pán Ježíš udělal všechno, a my už nemůžeme přidat nic. My se musíme jenom spolehnout na jeho dílo, na jeho vítězství. My jsme muži a ženy víry, jako jimi byli soudcové. Ale na rozdíl od nich známe Boha, protože jsme jím byli vyučeni v pravdě, když jsme poznali Pána Ježíše Krista a spolehli na jeho dílo. V téhle síle musíme jít a v této síle můžeme vytrvat až do konce. A on nám slíbil – a je to slib zakotvený v nové smlouvě – že každé své dítě do toho konce také skutečně dovede. Proto se můžeme radovat, a proto ho máme chválit. On je náš štít, on je naše chvála, on je naše píseň. Amen.