- Home
- Kdo jsme
- Zdroje
- Shromáždění
- Co učíme
- Kontakt
Jaroslav Kernal, Praha 26. června 2016
Milovaní svatí, pokoj vám a milost. Z Boží milosti znovu otevíráme Boží slovo a před sebou máme poslední úsek prvního Pavlova listu do Tesaloniky. Ušli jsme společeně velký kus cesty a seznámili jsme se s Tesalonickou církví. Viděli jsme mladou církev plnou obrácených Židů a především pohanů, která prochází utrpením, protože je pronásledována lidmi, ze své vlastní komunity. Viděli jsme církev, která horlivě slouží Bohu a tato služba se projevuje ve službě svatým, jejich láskou k bratrům a sestrám, viděli jsme církev, jejíž víra byla známá široko daleko, protože to byla víra žitá, život proměňující víra, aktivní víra, která jednala. Viděli jsme také církev, která žila nebeskou nadějí – očekáváním druhého příchodu Pána Ježíše Krista. V každé z pěti kapitol tohoto listu je odkaz na Kristův druhý příchod. Vidíme tedy církev, která je nadšená, horlivá, radostná a žije svatě ve světle druhého příchodu Pána.
Dnes je před námi samotný závěr tohoto listu. Jedná se o takové shrnutí celého listu, několik závěrečných příkazů, ve kterých vidíme zopakování všeho, čím jsme se v tomto listu zabývali. Je to závěrečné povzbuzení této mladé církvi, ve kterém se apoštol vrací k Božímu dílu, k Božímu lidu, kde se toto dílo Boží realizuje a k Boží milosti, která je mocí, skrze niž Bůh takto slavně jedná. Podívejme se nyní do našeho textu – 1Te 5,22-28.
Pojďme hned k prvnímu bodu a k prvním dvěma veršům našeho textu:
Na začátku 4. kap. Pavel připomínal Tesalonickým, jaká je Boží vůle:
A dále pokračuje velmi konkrétním výčtem – abyste se zdržovali necudnosti, aby každý žil svatě se svou manželkou, aby nikdo neklamal svého bratra…
Svatost je cílem, ke kterému jsme byli povoláni. Je to refrén, který slyšíme znovu a znovu – jak ve Starém, tak v Novém zákoně:
Svatost je cílem, k němuž nás Bůh vede. Bůh nás vychovává k podílu na své svatosti (Žd 12,10). A Boží slovo nám nikde nezamlčuje, že svatost znamená těžkou práci, úsilí, námahu, sebekázeň, bude znamenat i bolest, odříkání, bude znamenat odmítnutí dobrých věcí ve prospěch těch nejlepších. Svatost znamená, že to, co může můj kamarád nebo soused, nemohu já, co je přijatelné pro mého bratra nebude možná přijatelné pro mě. Svatost totiž znamená bezohledné a neústupné zaměření se na Krista. Svatost je vlastnost, která budí bázeň. Boží svatost je strašlivá. Svatí andělé před Bohem si zakrývají tváře, protože Bůh je třikrát svatý a celá země je plná jeho slávy (Iz 6,3). Přesto ještě to, co jsem řekl o svatosti, není všecho. Podívejte se do našeho textu, kde čteme ještě další věci, které nutně potřebujeme vědět:
Bůh je ten, kdo posvěcuje. Posvěcení je Boží dílo v nás a pro nás. A v těchto dvou verších nacházíme tři velké věci, které souvisí s tímto Božím dílem – pokoj, posvěcení a potvrzení. Jsou to tři věci, které jsou velkým ujištěním o Boží práci v Božím lidu a které byly také povzbuzením pro mladou pronásledovanou církev v Tesalonice. Stejným povzbuzením jsou i pro nás:
Je tady Bůh pokoje. Bůh, který přináší pokoj. Tento pokoj, o kterém je řeč, to není dočasný klid zbraní, jaký najdeme ve světě, tento pokoj je úplně jiného charakteru. Především proto, že za ním stojí sám Bůh – Bůh je jeho původcem, Bůh je jeho dárcem. Bůh je Bohem pokoje.
Je velmi důležité, abychom si všimli, v jakém kontextu to apoštol říká – říká to v kontextu posvěcení. A předtím – od dvanáctého verše – je zde soubor příkazů, které Pavel nastřílel na křesťany v Tesalonice. Pro někoho by to mohlo být jako seznam, který říká – tohle musíš a tohle nesmíš. A skutečně to je takovým seznamem. To je přesně způsob života, kterým máme žít:
Ale! To není všechno. Není to celé. Křesťané, musíte číst dál! Musíte dočíst až do veršů 23-24, protože v nich Písmo říká, že celý ten seznam příkazů a zákazů je Božím dílem v nás. A nejen to: je dílem Boha pokoje. Bůh pokoje tohle všechno učiní ve vašich životech. Nebude to dělat bez vás, ale bude to dělat s vámi. Bůh za vás nebude děkovat, ale dá vám sílu děkovat za všech okolností. Bůh za vás nebude všechno zkoumat, ale dá vám moudrost, abyste mohli všechno zkoumat. Bůh se za vás nebude modlit, ale dá vám vytrvalost, abyste se mohli modlit bez přestání. On je Bůh pokoje a přesně tohle je způsob, jak přináší pokoj do našich životů – ukazuje nám, kým on sám je a co dělá. Potřebujeme vědět, kdo je Bůh a co dělá. Potřebujeme dobře vědět, kdo je Bůh, jaký je Bůh a co přesně je jeho dílo. Potom můžeme zakoušet skutečný Boží pokoj. Potřebujeme znát Boha a mít s ním hluboký osobní vztah.
Bůh pokoje je fráze, kterou na několika místech používá apoštol Pavel. Ve všech pěti případech je to v kontextu ujištění křesťanů, povzbuzení církve.
Bůh je Bohem pokoje. V tom nacházíme útěchu a potěšení. Tento Bůh vás:
Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová bez úrazu a poskvrny! Poslouchejte ještě jednou, prosím: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová bez úrazu a poskvrny! Moji milí, tato slova by měla vést k výbuchu radosti, vděčnosti a chvály v našich životech. Bůh pokoje bude jednat.
Jak ohromné povzbuzení tohle muselo být pro zápasící církev v Tesalonice. Tam byli křesťané, kteří byli tlačeni, tísněni, pronásledováni a dost možná i zabíjeni kvůli Kristu. Možná se báli, zda obstojí, až pronásledovatelé přijdou k nim. Nebudou dělat kompromisy? Nepůjdou obětovat césarovi? Nezapřou Krista? Zachovají se v čistotě a ve svatosti? Pavel je ujišťuje, že to je Boží dílo v nich a že Bůh bude jednat – Bůh už jedná, vzpomeňte si na jejich horlivou víru, se kterou se obrátili od model k Bohu živému a skutečnému (1Te 1,9). Vzpomeňte si na jejich vztah k Božímu slovu – jak ho přijali:
Vzpomeňte si, jak se za ně Pavel modlil, aby Bůh posílil jejich srdce, aby:
Posvěcení, které Bůh působí, je komplexní a dokonalé. Krev Ježíše Krista očišťuje od každého hříchu. Jsme vykoupeni jeho krví a tak jsme jednou provždy očištěni. Kristova krev není jako krev býků a kozlů, která nemohla odstranit hříchy – Kristova krev hříchy dokonale očišťuje. Když Bůh očistí skrze Krista, potom jsme čistí.
To je dokonalé a dokonané dílo evangelia. Skrze víru v Krista přijímáme dokonalé spasení. V Kristu jsme cele a dokonale posvěceni. A ačkoliv je to na našich životech fyzicky vidět jenom velmi nepatrně, přijde den, kdy se náš Pán ukáže ve slávě a potom se i my ukážeme ve slávě spolu s ním. To je jeho dílo! To je dokonalé spasení, posvěcení, dokonalá svatost.
A Pavel zde zmiňuje tělo, duši a ducha. On zde neukazuje, že člověk se skládá z těla, duše a ducha, ale říká tím, že Bůh nás posvětí naprosto dokonale a cele. Nejde o rozdělování člověka – člověk je jenom jeden. Jediné rozdělené, které můžeme udělat na základě Písma, je rozdělení na vnitřního a vnějšího člověka. Ale tady Písmo zdůrazňuje celistvost a dokonalost Božího díla.
Už nyní jsme posvěceni Kristovou krví – a to i přes to, že žijeme v těle, které nespatří Boží království. Už nyní jsou křesťané Bohem prohlášeni za svaté – ne proto, že by naše těla zářila slávou nového stvoření, ale proto, že jsme cele a dokonale odděleni pro Boha. Proto jsme svatí a proto také usilujeme o svatost. Proto hledáme Boží království a jeho spravedlnost – protože Bůh to udělal v našich životech – dal nám nové srdce a do našeho nitra vložil svého Ducha, oddělil nás pro sebe a krok za krokem nás proměňuje do podoby Ježíše Krista. Tohle je údělem všech, kteří patří Kristu. Aby to bylo zcela jasné, je tu:
Bůh je Bohem pokoje a Bůh je také ten, kdo je věrný. Naprosto, cele a dokonale. A nejenom věrný, ale také mocný, všemohoucí, svrchovaný. Apoštol Pavel ví, komu uvěřil – a proto může napsat takto silná slova. Bůh je věrný, a protože věrný, tak to také udělá. Není nic, co by mu v tom mohlo zabránit, není nikdo, kdo by se mu mohl vzepřít nebo mu nějak vyhnout. Bůh dělá všechno, co chce (Ž 115,3).
Bůh jedná podle své vůle a jeho vůlí je naše svatost. Jste-li Božími dětmi, Bůh vás ke svatosti dovede. Čím více se tomu budeme bránit, tím více nás to bude bolet. Ale cílem a výsledkem bude vždycky nakonec svatost.
Podívejte se na Lota. Zalíbily se mu úrodné pláně kolem Sodomy – jeho oči byly zlákané tou nádherou a jeho srdci se zalíbila ta představa nasycených stád. Postavil si stan před branami tohoto města. Ale už zanedlouho ho nacházíme uprostřed tohoto zvráceného města, s manželkou, která nejspíš byla z lidu tohoto města, s dcerami, které zaslíbil sodomským bezbožníkům. Ale to nebyl cíl pro jeho život – Lot patřil Bohu a Bůh se žádného svého dítěte nevzdá. Cílem Lotova života byla svatost. Proto čteme, že Lot byl sužován nezřízeným chováním těch zvrhlíků (2Pt 2,7). Nestačilo mu, co se dělo kolem něj – zvykl si na hřích a bezbožnost a tak ho Bůh doslova vyvlekl ven ze Sodomy. Vyrval ho z hořícího ohně! A vzpomente si, za jakou cenu? Lot přišel o všechno – o dům, o stáda, o majetek, o snoubence svých dcer, a nakonec i svou ženu. Božím plánem pro nás je svatost. A Bůh je věrný – on to v našich životech dotáhne až do konce. Proto nám Petr připomíná:
Bůh to nikdy nevzdá. Nikdy nepřestane v životech svých vyvolených pracovat ke své slávě. A dovede nás do slávy. Náš text říká, že nás zachová do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. V kom začal toto dobré dílo, v tom ho dovede až do konce. Bůh není jako my! Neřekne si v půlce, že už ho to nebaví, že už nemá zájem, neunaví se, ani si nepotřebuje odskočit. Bůh je věrný a co začal, to dokončí. Právě o tom je celá jistota spasení. Kdyby spasení záleželo na nás – na našem rozhodnutí, na námi vyprodukované víře, na naší věrnosti a vytrvalosti – byli bychom na konci nejenom každý den, ale mnozí z nás mnohokrát za den. Ale Kristus je původce i dokonavatel naší víry (Žd 12,2), proto můžeme s jistotou, s nadějí vyhlížet jeho příchod.
Podívejme se nyní na prostředky, které Bůh používá k tomu, aby nás posvětil a zachoval až do toho slavného dne, kdy se zjeví Pán slávy se všemi svými svatými.
Před námi jsou tři verše, které nás vedou na místo, kde Bůh koná – do církve!
Tohle je důležitá věc, milovaní, a je třeba, abychom tomu dobře rozuměli – Božím nástrojem číslo jedna v tomto světě je jeho církev. Místem, kde se projevuje Boží moc a Boží jednání, je Kristova církev. Nejdůležitějším a nejmocnějším nástrojem, který Bůh používá k tomu, aby své děti posvětil a zachoval do dne příchodu Ježíše Krista je místní církev. Tohle je jeden z velkých důvodů, proč je církev nezbytná pro každého křesťana a proč křesťan bez církve je protimluvem. Křesťanství je neoddělitelně spojené se společenstvím svatých, s církví. Proč? Podívejme se na tři věci v našem textu:
Nástrojem číslo jedna, který Bůh používá k našemu posvěcení a zachování je modlitba. To je hlavní důvod, proč Pavel píše Tesalonickým:
Je zde prosba o modlitby. Apoštol prosí Tesalonické, aby se modlili za něj a za jeho spolupracovníky. Několikrát jsme viděli, jak se Pavel, Silas a Timoteus modlili za církev v Tesalonice. Viděli jsme také, jak sami sebe považovali za součást tamní komunity. A proto nyní píšou – bratři, modlete se za nás.
Je to významné hned z několika důvodů. Pavel se nepovažoval za nějakého duchovního supermana, ale ukazuje, že jenom člověk a potřebuje modlitby právě tak, jako je potřebovali Tesaloničtí. Nebojí se žádat o modlitby. Není pyšně přesvědčený o své důležitosti, jako kdyby žádné modlitby nepotřeboval, ani nepovažuje svůj život za tak bezvýznamný, že by se za něj ostatní nemuseli modlit. Pavel je realista a proto prosí druhé o modlitby.
Jestliže máte pocit, že nepotřebujete, aby se za vás druzí modlili, potom je vašem duchovním životě cosi smrtelně nemocného. Jestliže se sami nemodlíte za druhé, potom váš duchovní život je buď velmi pokřivený a nemocný (a bezmocný), nebo není skutečný a žijete v nějakém sebeklamu. Každý z nás potřebuje, aby se za něj druzí modlili – a na druhé straně, jak jsme to slyšeli minulý týden – projevem skutečné Boží lásky v nás bude, že se modlíme za druhé křesťany. To je důvod, proč potřebujeme společenství církve: aby se za nás druzí modlili a abychom my měli kolem sebe lidi, za které se budeme modlit.
Pavel tady znovu zdůrazňuje společenství a sounáležitost Božího lidu. Ukazuje na vztahy, což uvidíme ještě dál, které jsou hluboko zapuštěné a upevněné díky modlitbě. Modlitba je ukazatelem života církve, je dechem víry, jak říká Charles Spurgeon, plícemi církve. Jestli chcete vidět život církve, navštivte modlitební shromáždění! V tomto smyslu Bůh nemá žádné němé děti. Boží lid je lidem modlitby.
Když v šesté kapitole listu Efezským apoštol Pavel popisuje zbroj křesťana, završuje celý oddíl právě modlitbou. Pavel má před očima římského vojáka v plné zbroji, takže když vyjmenuje všechny části (opasek, pancíř, okované boty, přilbu a štít), nakonec mluví o meči Ducha svatého, jímž je Boží slovo a potom pokračuje tím, co můžeme nazvat kopím Ducha svatého – modlitbou:
Milí přátelé, já, Pavel i Honza zoufale potřebujeme vaše modlitby, jestliže máme kázat Boží slovo. Prosím vás, modlete se za nás – vím, že už se modlíte, a my budeme rádi, když se budete modlit ještě horlivěji. Chtěl bych vás také povzbudit, abyste se modlili i za další služebníky, kteří slouží Božím slovem.
Modlitba je skutečně základem společenství a je Božím prostředkem číslo jedna, který Bůh používá k tomu, aby nás posvětil a zachoval až do příchodu Ježíše Krista. Je to úžasné, že Bůh k našemu posvěcení a zachování používá modlitby svatých. Stejně úžasné je, že modlitba je základem společenství, a to i přes to, že jádro modliteb tvoří naše soukromé modlitby, modlitby v modlitební komůrce, modlitby, kdy jsme každý sám s Bohem. V jistém slova smyslu je to budování společenství na dálku – rozhodně je to tak ve vztahu apoštola Pavla a církve v Tesalonice. Přesto se jedná o budování společenství – o tom je i další verš:
Bůh používá místní sbor k posvěcení svatých a jejich zachování. Modlitby svatých jsou základem pro tuto Boží práci – jimi budujeme naše vzájemné společenství, které se potom projevuje v konkrétních vztazích. Apoštol Pavel přikazuje křesťanům v Tesalonice:
V tehdejší kultuře se lidé zdravili polibkem. Vzpomeňte na Getsemane:
Obvykle se jednalo o polibek na čelo nebo na tvář a lidé tím vyjadřovali čest, úctu nebo přátelství. Pavel posouvá běžné konvence o něco dál – především říká Tesalonickým, že jejich pozdrav má být svatý. Způsob, jakým zdraví jeden druhého se má lišit od toho, jak se zdraví pohané – pozdrav křesťanů – s ohledem na kulturu, ve které žijí, má být svatý. To neznamená, že se nutně bude lišit formou, která je běžná v dané kultuře, ale hlavně bude vycházet ze srdce, které je posvěcované Bohem. Znamená to, že se bude jednat o pozdrav, který bude vycházet z čistého srdce, nebude pokrytecký, ale bude to pozdrav lásky, radosti i vzájemné úcty.
Ale Boží slovo jde dál také v tom, že nám přikazuje, abychom zdravili všechny bratry, všechny svaté. Také v tom se odráží svatost našeho pozdravu – že k sobě přistupujeme bez předsudků, bez povyšování nebo obcházení někoho, kdo nám zrovna není úplně sympatický. V církvi nemůžeme jednat podle společenských konvencí, ale musíme jít mnohem dál než ony. Dnes to v církvi není tak markantní, jako to bylo ve starověké církvi, kdy zde vedle sebe byli lidé z aristokratických rodin a lidé nejchudších čtvrtí, majitelé otroků a jejich otroci, služebníci a jejich páni – byla to sociálně, politicky i rasově rozmanitá směs. O to více potřebovali slyšet, že mají pozdravit všechny. V církvi nejsou malí a velcí, důležití a méně důležití – církev je tělo Kristovo. Proto nemůže být monogenerační církev, nemůže být církev pro chudé nebo pro bohaté, pro intelektuály a vysokoškoláky na straně jedné a pro dělníky na straně druhé. Proto mimochodem chceme, aby spolu s námi uctívaly Boha také naše děti – a pokud uvěří, třeba i v útlém věku, jsou našimi bratry a sestrami stejně jako všichni ostatní. Boží slovo nám připomíná:
Vy, kdo jste uvěřili v Krista, jste jedním tělem, jste v Kristu. A to znamená, že mezi sebou nesmíme dělat rozdíly. Lišíme se a budeme se lišit v mnoha věcech, přesto žádná z nich – pokud se nejedná o falešné učení nebo o hřích – nesmí být důvodem k oddělování se, stranění nebo povyšování. Křesťané jsou společenstvím svatých – uprostřed církve je živý a svatý Bůh přítomný skrze Ducha svatého. Uprostřed Božího lidu nás Bůh proměňuje, posvěcuje, obrušuje naše ostré hrany, učí nás milovat jedni druhé a tak nás posvěcuje a zachovává až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Naše společenství musí růst nejenom modlitbami, ale také Božím slovem – a to je další verš, kde je:
Pavel prosil o modlitby, přikazoval křesťanům, aby měli společenství jedni s druhými, a nyní je zavazuje – je tady povinnost. Je to ještě vyšší forma příkazu – závazek. Tento závazek je v Pánu, tedy kvůli Kristu a pro něj. K čemu zavazuje křesťany v Tesalonice a s nimi i nás?
Zavazuje je k tomu, aby dali přečíst tento list všem bratřím. Pavel věděl, jak důležité je Boží slovo pro každého křesťana. Každý křesťan potřebuje slyšet Boží slovo ve společenství Božího lidu. Proto je naší povinností nezanedbávat společná shromáždění, a proto je také naší povinností dělit se s druhými o to, co jsme z Božího slova přijali – ať již při osobním studiu, nebo ve shromáždění. Znovu tak Pavel ukazuje, že církev není holubník, jak bychom řekli, ale že se jedná o společenství, kde jsme zodpovědní jeden vůči druhému a v jistém slova smyslu také jeden za druhého.
Znovu si všimněte, že Boží slovo je určené pro všechny. Znovu je tu velký důraz na církev, na jednotu církve, na to, jak církev patří k sobě, na společenství, na všeobecné kněžství, na to, že každý křesťan má číst Písmo, má se sytit z Božího slova, a poznávat Krista z Písma a skrze Boží slovo prohlubovat svůj vztah s Bohem potom přinášet Boží slovo druhým. To je dílo Boží v Božím lidu.
Modlitby svatých, společenství svatých a Písmo svaté v rukou a srdcích svatých to nástroj, kterým nás Bůh cele posvěcuje – našeho ducha, duši i tělo a zachovává nás až do dne Kristova příchodu. Moji milí, to je milost – to je Boží dar, kterým Bůh obdaroval svůj lid – a to je také Pavlův závěrečný pozdrav.
Není lepší způsob, jak zakončit dopis, jak se rozloučit s bratry a se sestrami, se svatými, než přáním Boží milosti. Z Boží milosti jsme tím, čím jsme – královským kněžstvem, rodem vyvoleným, národem svatým, lidem náležejícím Bohu. Boží milost nás uchvátila a má nás ve své moci. Milost nás proměňuje a posvěcuje. Jenom z Boží milosti a jenom Boží milostí jsme zachováni až do příchodu Ježíše Krista. Poslouchejte, co Slovo pravdy říká o Boží milosti:
Boží milost není pasivní, ale je aktivní, není to něco, co pasivně přijímáme, ale Boží milost jedná. My jsme byli naprosto pasivní, protože jsme byli mrtví v hříchu, ale Boží milost nás probudila k životu! Z Boží milosti jsme byli vyvoleni ke spasení, a proto nás Boží milost zachraňuje, Boží milostí jsme ospravedlňováni, jeho milost nás vychovává, Boží milost nás přitahuje ke Kristu – jak ke Kristu ukřižovanému před naším spasením, tak ke Kristu vzkříšenému a přicházejícímu. Boží milost nás posvěcuje i zmocňuje ke každému dobrému skutku. Tuto milost nalezneme jenom v Kristu, nikde jinde.
Proto nemůžeme jinak, než stále děkovat Bohu a hledat Krista, oslavovat ho, vyvyšovat ho, sloužit mu, poznávat ho, posvěcovat se pro něj a skrze něj. Jestliže ještě neznáte Krista, jestliže s ním nemáte vztah, prosím vás, vyzývám vás, čiňte pokání a věřte v dokonané a dokonalé dílo Boží milosti, v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného. A jestliže věříte, radujte se z Krista a:
Milostí jste spaseni a z Boží milosti žijete pro Boha a jeho slávu.
První list Tesalonickým začíná pozdravem pokoje a milosti. Končí Bohem pokoje, který dává svou milost, Bohem pokoje, který posvěcuje a zachovává, který jedná skrze společenství svatých, prostřednictvím modlitby, vzájemné lásky a Božího slova. Kristova církev je darem Boží milosti pro každého z nás, proto Pavel uzavírá svůj list těmito slovy:
A apoštol Petr říká svatým:
Milovaní, pojďme společně vzdávat Pánu chválu, poznávat Krista jako jeho církev, nevěsta, která horlivě a s láskou vyhlíží svého ženicha. Pán přijde, přijde brzy a neopozdí se. Jste-li v Kristu, Bůh vás zachová a posvětí, abyste v den příchodu našeho Pána byli ryzí, svatí, čistí a bez poskvrny.
Amen.