Prosba o modlitby (2Te 3,1–2)

Jak se modlit za zlé lidi?

Jaroslav Kernal, Praha 2. března 2025

Pokračujeme v našem studiu druhého listu Tesalonickým a dostali jsme se do třetí kapitoly. Původní text samozřejmě žádné rozdělení na kapitoly neobsahoval – to udělal až profesor ze Sorbonny a pozdější arcibiskup canterburský Štěpán Langton v roce 1203. Rozdělení na verše je přičítáno Robertu Estiennovi (Stephanus) – 1551 NZ, 1555 SZ. Takže pokud byste četli něco od Augustina z pátého století, nebo od Bedy z osmého století nebo od Konstantina a Metoděje z devátého století, najdete vždycky jenom odkaz na knihu – Izajáš říká … Matouš říká … Dneska máme tuto výhodu, která nám umožňuje se orientovat v Písmu a rychle najít, co je potřeba podle klíče kniha, kapitola, verš, ale někdy to může být také nevýhoda, protože ve své mysli někdy rozdělujeme text tam, kde rozdělení být nemá. A to tak trochu platí i o tom našem dnešním textu. Náš text jasně navazuje na předchozí verše – důkazem je první slovo, což jsou v originále dvě slova, ale do češtiny je překládáme jedním slovem, které silně odkazuje na to, co bylo řečeno předtím. Ale než se pustíme do vlastního textu, pojďme nejprve přečíst celou třetí kapitolu – a můžeme začít u 2,13.

Pavel říká, že on a jeho společníci se modlí za křesťany v Tesalonice (2,13–14). A potom je povzbuzují, aby stáli pevně v tom, co přijali (2,15) a nakonec jim vyprošují Boží požehnání a modlí se za to, aby je Bůh povzbudil a dal jim sílu ke každému dobrému činu i slovu (2,16–17). A na to navazují prosbou o modlitby za sebe. A myslím, že si potřebujeme uvědomit, že to je něco velmi silného. Připomeňme si jenom velmi rychle časové souvislosti. Nějakých patnáct let po svém obrácení přišel Pavel se Silasem (Silvánem) a Timoteem do Tesaloniky. Nepobyli tam dlouho a museli rychle odejít. Šli do Beroje. I odtud musel Pavel odejít, ale nechal tam Silase a Timotea. Šel do Athén a následně do Korintu, kde za ním po nějakém čase přišli Silas a Timoteus, kteří mu přinesli zprávy z Tesaloniky. Na to konto jim Pavel napsal první list a poslal s ním Timotea. Když se Timoteus vrátil, přinesl nějaké zneklidňující zprávy z Tesaloniky, proto jim Pavel píše druhý list. A v tomto listu je žádá o modlitby. Ne příliš dlouho obrácené křesťany žádá tento duchovní matador o to, aby se za něj modlili. Tato prosba obsahuje také povzbuzení pro tesalonickou církev (a s ní i pro nás) a zároveň také vyučování – a i to uvidíme. Dnešní text jsem rozdělil velmi jednoduše – opět podle toho, co nacházíme v našich verších, podle tří předmětů modlitby, které jsou zde zmíněné – Tesaloničtí se mají modlit za Pavla a jeho přátele a konkrétně za to, aby se Boží slovo šířilo, tedy za evangelizaci, aby bylo Boží slovo oslaveno jako v Tesalonice, tedy aby se projevila jeho moc, která vede k obrácení a k novému životu a nakonec také za to, aby Pavel a jeho společníci byli vysvobozeni od zlých lidí s vysvětlením, že ne všichni věří. Což je velmi zajímavá a silná věc a my se k ní za chvíli dostaneme.

I. Aby se Slovo Páně šířilo

Pavel prosí bratry, aby se za něj modlili. Prosí nové věřící ve víře, kteří byli zneklidněni nějakými duchovními projevy a slovy lidí, kteří jim vysvětlovali nějaké věci o druhém příchodu Páně, aby se za něj modlili. Můžeme tomu rozumět velmi pragmaticky – pokud se budou modlit za Pavla, nebudou mít tolik času řešit problematické věci, které je zneklidňovaly. V nějakém slova smyslu bychom mohli říct, že se jedná o nějaké odvedení pozornosti jinam – to je něco, co používají ti, kdo chtějí manipulovat druhými lidmi – odvedou pozornost od důležitých věcí k věcem nepodstatným (typické pro většinu našich médií). V tomto případě to je ale přesně naopak – je to odvedení od věcí nepodstatných k věcem podstatným, důležitým. Nenechte se zmást, zneklidnit, znejistit nějakým projevem ducha nebo řečí … ale raději se za nás modlete.

A na prvním místě se modlete za to, aby se Slovo Páně šířilo. Nejraději bych zůstal jenom u tohoto bodu, ale probereme oba verše. První důležitá věc, která tady je – co se má šířit? Slovo Páně. Ne nějaké lidské názory nebo myšlenky, ne nějaké projevy ducha nebo řeči domněle pocházející od Pavla. Má to být Slovo s velkým „S“, Boží slovo, evangelium. Přesně to dělal Pavel v Tesalonice, když tam onu krátkou chvíli pobyl:

Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ (Sk 17,2–3)

Co dělal Pavel? Vykládal Písmo! Otevřel Boží slovo, přečetl ho a vyložil jeho smysl. Ale všimněte si další důležité věci – Pavel to dělal v synagoze a otevíral tam Písma Starého zákona, protože v té době ještě žádná Písma Nového zákona neměli. No, možná něco měli, ale Židé v synagoze by to jako Písma nepřijali. Nejspíš už byl na světě list Jakubův a jistě i list Galatským a možná také Janovo evangelium. Ale Pavel otevíral Starý zákon. Ale nevykládal Písma jako farizeus Pavel, ale učedník Pána Ježíše Krista. Otevíral Písma a kázal Krista. Dokazoval, že ten Mesiáš, o němž mluví Starý zákon, je Ježíš. A to je způsob, jak máme otevírat Písma i my. Pán Ježíš řekl, že celé Písmo svědčí o něm (J 5,39). Takže pokud někdo otevírá Písma, ale nesvědčí o něm, o Kristu, Slovo Páně se nešíří. Možná se šíří litera zákona, ale ne Slovo Kristovo.

Takže ten první důraz je na Slově samotném – musí to být založené na Písmu, musí to vycházet z Písma. Ten nejjednodušší vzor, který najdeme v Písmu, říká:

Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. (Neh 8,8)

Druhý důraz je v tom, že to Slovo svědčí o Kristu. Někdo řekl, že jestliže by nějaké kázání mohlo bez jakýchkoliv problémů zaznít v synagoze, potom se nejednalo o křesťanské kázání. Kázání musí vést ke Kristu, ukazovat na něj, svědčit o něm. A to je velká výzva pro každého, kdo se staví za kazatelnu a je boj, který musí na kolenou vybojovat. A je to také výzva – jak nám ukazuje náš dnešní text – pro celou církev, která se má modlit za ty, kteří Boží slovo vykládají. Církev se má modlit za to, aby se kázalo Slovo Boží – a křesťané by se s ničím jiným neměli spokojit, má se modlit, aby to Slovo ukazovalo na Pána Ježíše Krista, na jeho dílo, na jeho velikost, na vykoupení, které v něm máme, na jeho kříž. Vzpomeňte si, co Pavel napsal:

Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. (1K 2,1–2)

Kristus je nám vším (Ko 3,11). Proto musíme kázat Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. On je jedinou cestou k Bohu – nikdo nemůže přijít k Bohu než skrze něj. Člověka Bohu nepřiblíží morálka ani žádné zásluhy, ale jenom oběť Pána Ježíše Krista, který na sebe vzal naše hříchy a vnesl je na kříž, kde za ně zaplatil požadovanou cenu – a tou cenou je smrt. On zemřel, abychom my mohli žít. On se nám stal posvěcením i spravedlností (1K 1,30), v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3), jeho máme hledat tam, kde sedí po pravici Otce v nebesích (Ko 3,1). Jestliže máme jako křesťané růst, potřebujeme slyšet o něm. Potřebujeme otevřít Boží slovo a vykládat text Písma s pohledem upřeným na něj. A to je jediný způsob – a to je třetí věc, kterou tu máme – jak se bude Slovo Páně skutečně šířit.

Na jedné straně jsou ti, kdo ho šíří a na druhé straně jsou ti, kdo se modlí. Ale jak jsme viděli v kontextu, platí to oboustranně – Pavel se modlí za Tesalonické a prosí je, aby se modlili za něj. Pavel kázal Boží slovo v Tesalonice a potom chválil Tesalonické, že se od nich Boží slovo rozeznělo po celé Makedonii i Acháji (1Te 1,8). Když se jeden člověk ptal Charlese Spurgeona, jak je to možné, že jeho kázání má takovou sílu, takže se díky jeho kázáním tolik lidí obrací ke Kristu, Spurgeon odpověděl velmi prostou větou: „Moji lidé se za mě modlí.“ A to je přesně to, co říká náš text. Církev se modlí za to, aby se Boží slovo šířilo. Církev je také tím, kdo rozšiřuje Boží slovo. Církev se modlí za služebníky Božího slova, aby šířili Boží slovo, a současně sama šíří Boží slovo – každý podle toho, jak je komu dáno. A tak vás chci povzbudit, moji milí, abyste se modlili za mě a vůbec za kohokoliv, kdo stojí na tomto místě, abyste se modlili za to, aby se Boží slovo šířilo v naší zemi, aby Bůh povolal dělníky na svou žeň, aby povstali muži, kteří budou věrní Božímu slovu, což se pozná na prvním místě podle toho, že budou vykládat Slovo a ne říkat své zážitky nebo nějaké příběhy. Je jasné, že to je Boží dílo, ale Bůh to dělá skrze lidi a jeden z prostředků, který určil, jsou naše modlitby. Bůh způsobil probuzení v Efezu:

A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo. (Sk 19,20)

II. Aby Slovo Páně bylo oslaveno

Jak má být Slovo Páně oslaveno? Co tím chce Pavel říct? Duch svatý nám dal do textu nápovědu – „jako u vás“. Co o tom můžeme říct? První věc, na kterou se můžeme podívat, najdeme ve Skutcích – Pavel otevřel Písma, vykládal je a zvěstoval z nich Pána Ježíše Krista a jeho dílo. A Lukáš říká:

Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin. (Sk 17,4)

Někteří Židé v Tesalonice uvěřili na základě Pavlova kázání Božího slova v Pána Ježíše Krista a připojili se k Pavlovi a Silasovi. A s nimi uvěřilo velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha. To byli lidé, kteří nebyli Židy – Bible tím slovem Řek označuje všechny, kteří nebyli Židy. Byli to pohané – zde z největší části nejspíš Makedonci. Byli to lidé, kteří uctívali nejrůznější bohy – řecké, římské a nejspíš i nějaké další, ale ti, o nichž je zde řeč, se obrátili od svého modlářství ke službě jedinému Bohu, Hospodinu. O něm slyšeli od Židů, dali se obřezat a stali se – ne zcela plnoprávnou – součástí židovské komunity. Zachovávali sabat, slavili židovské svátky, chodili do synagogy, modlili se k Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. A zjevně jich v Tesalonice bylo hodně. Ale nyní slyšeli od Pavla o Kristu a byli Duchem svatým usvědčeni z hříchu a stali se skutečnými Božími dětmi skrze víru v Pána Ježíše Krista. Spolu s muži tam byli také ženy – nejspíš se tu nemluví o manželkách těchto „bohabojných“, ale je tu řeč o ženách, jejichž manželé asi dál uctívali své mrtvé bohy. A tyto ženy byly z významných rodin, tedy z rodin těch, kteří zasedali v městské radě, z rodin římských úředníků, soudců, z rodin starých bohatých rodů. Nemálo těchto žen, říká Lukáš, uvěřilo v Pána Ježíše Krista a spolu s velkým množstvím obrácených pohanů se připojili k Pavlovi. To je způsob, jak bylo oslaveno Boží slovo. A další věci najdeme v 1. Tesalonickým.

… naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. … když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. (1Te 1,5–6)

Moc Ducha svatého se projevila v tom, že Tesaloničtí přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. To je způsob, jak bylo oslaveno Boží slovo v Tesalonice a jak má být Boží slovo oslaveno na jiných místech – za to se měli oni – a za to se máme i my – modlit. Boží slovo je oslaveno, když se lidé skrze Slovo obracejí ke Kristu. Neobracejí se kvůli člověku, ale obracejí se na základě Božího slova, evangelia, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16).

Na tomto místě nesmíme zapomenout, že to je polovina slávy Božího slova. Prorok Izajáš nám připomíná, že Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou, ale vždycky splní svůj účel (Iz 55,11) – a je to jedno, jestli to bude obrácení ke Kristu nebo zatvrzení vůči němu. Boží slovo je meč, který je ostrý na obě strany. Stejně tak my, kteří patříme Kristu, jsme některým lidem lahodnou vůní, která je vede ke spasení, zatímco pro jiné jsme vůní, která vede ke smrti. Tak je Boží slovo oslaveno – když se lidé obracejí k Pánu Ježíši Kristu. A ještě jeden způsob bych chtěl zmínit, o němž Pavel píše Tesalonickým:

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. (1Te 2,13)

Boží slovo je oslaveno, když ho lidé přijímají takové, jaké je, tedy jako Slovo Boží. Kde lidé nepřijímají Písmo jako Slovo Boží, tam ho snižují. Tam nemůže platit ani ono reformační heslo „sola scriptura“. Tam také nemáme společný základ a bude velmi obtížné hledat nějakou společnou řeč. Jestliže nemáme všichni jeden metr, který bude vždycky měřit stejně, potom se nikdy nedohodneme na žádné vzdálenosti ani na jakémkoliv rozměru. A samozřejmě jsme všichni jenom hříšníci, kteří se mohou mýlit, ale podstatnou věcí zůstává, jak přistoupíme k Písmu, zda bude tou normou, která má moc nás rozsoudit.

A všimněte si, že tu je ještě jedna věc, jak je oslavováno Boží slovo – když je přijímáno takové, jaké doopravdy je, projevuje svou sílu v těch, kteří věří. Boží slovo je mocné – je vydechnuté Božím Duchem. Je to jeho slovo. Tady promluvil Bůh. A mluví. Tam, kde lidé nevěří Slovu, neprojevuje svou moc, ale kde se opřou o Slovo, kde se spolehnou na to, co Bůh říká, tam bude Bůh pracovat v jejich životech, bude probouzet víru, bude zjevovat pravdu, Duch svatý bude uvádět do veškeré pravdy a bude naplňovat to, k čemu byl poslán – aby oslavil Pána Ježíše Krista (J 16,14). Boží slovo přijímané ve víře vede k poznávání Pána Ježíše Krista. Tak je Boží slovo oslaveno.

Tohle je důvod, proč tolik zdůrazňujeme Boží slovo, proč na něm chceme stavět, proč má mít hlavní místo v životě církve. První učedníci zůstávali v učení apoštolů (Sk 2,42). Když vznikl problém se špatným rozdělováním jídla vdovám, apoštolové řekli, že se Bohu nebude líbit, když přestanou sloužit Slovem a budou sloužit u stolů (Sk 6,2.4). Boží slovo je pro křesťany vzácné, střeží ho a ukládají ho do svého nitra. A modlí se za to, aby bylo v nich i skrze ně oslaveno.

III. Abychom byli vysvobozeni od zlých lidí

To je třetí věc, za kterou Pavel prosí křesťany, aby se za ni modlili – aby byli vysvobozeni od pochybných a zlých lidí. To je opět jedna z důležitých věcí, která se týká křesťanského života. Naše víra nemá být postavená na nějakém sentimentu, na emocích, na pověrčivosti nebo na humanismu, ale na Božím slově. A tady nás Boží slovo učí velmi důležité věci.

Křesťané se mají modlit za vysvobození od zlých lidí. Všimněte si, že Pavel nežádá křesťany, aby se modlili za to, aby byl Pavel dobrým svědectvím pro zlé lidi, ani za to, aby měl sílu sloužit zlým lidem, ani za to, aby měl dost pokory snášet zlé lidi. Nic takového! On se modlí za to, aby ho Bůh vysvobodil od zlých lidí. Aby ho zbavil těchto lidí, aby ho zbavil jejich přítomnosti. To je velmi křesťanská modlitba. To je doslova a do písmene biblická modlitba, která jde přímo proti dnešnímu sentimentálnímu křesťanství, které žádá za všech okolností nastavit druhou tvář a chce, aby křesťan na sobě nechal štípat dříví. Ano, máme nastavit druhou tvář (Mt 5,39), máme nasytit nepřítele, když má hlad a dát mu napít, když žízní (Ř 12,20), ale máme se také modlit za to, aby nás Bůh zbavil zlých lidí. Což neznamená nic jiného, že se musíme naučit rozlišovat. Když to neuděláme, zlí lidé se obrátí proti nám a roztrhají nás. Je tam slovo pochybní lidé, což je slovo, které je skoro v každém českém překladu přeloženo jinak – nežádoucí (Pavlík), zvrácení (Petrů, Žilka), nezbední (KRAL), podivní (B21), pobloudilí (ČSP). To druhé slovo je jasnější – je tam prostě napsáno zlí lidé.

A tady jsme u jedné důležité věci, na kterou v posledních letech mnoho křesťanů zapomnělo – že to je Bůh a ne člověk, kdo určuje, co je dobré a co je zlé. To, že lidé vypadají pěkně, mluví pěkně, jsou vzdělaní, bohatí a uhlazení, ještě neříká vůbec nic o jejich charakteru. Je to Bůh, kdo ve svém Slově (a jsme zase u toho!) říká, co je dobré a co je zlé. A Bůh nás důrazně varuje před tím, abychom nenazývali zlo dobrem a dobro zlem (Iz 5,20). Přesto je to něco, co vidíme – a nejenom ve společnosti kolem nás, ale dokonce i v církvi. Co je zlé?

Když někdo říká nějaké věci a dělá něco jiného – to je zlé. Když někdo slibuje nějaké věci a potom je neplní – to je zlé. Když někdo převrací Boží řády a chce mít manželství pro všechny nebo zaměňovat muže a ženu – to je zlé. Bože, vysvoboď nás od takových lidí! Když někdo žije na úkor druhých, je to zlé. Když někdo nechce pracovat, je to zlé. Když se někdo podílí na zabíjení druhých nebo to schvaluje – ať už jde o nenarozené nebo narozené, ať už v nesmyslné válce nebo při eutanázii, je to zlé. Když někdo utlačuje nebo diskriminuje druhé, je to zlé. Když někdo převrací právo a spravedlnost, je to zlé. Když někdo lže o druhých lidech nebo takovou lež přijímá, souhlasí s ní a šíři ji, je to zlé. Pane, vysvoboď nás od takových zlých lidí. Když někdo používá dvojí metr, falešné váhy nebo závaží, je to zlé. Když někdo vnáší mezi bratry sváry, je to zlé. Když někdo utiskuje slabé, sirotky, vdovy, děti, nebo s nimi dokonce obchoduje, je to zlé. Jan Křtitel říkal, že je zlé, když muž žije s ženou svého bratra. A jinde Pavel mluví o lidech bohaprázdných a světských, kteří vztáhnou ruku proti otci a matce, o vrazích, smilnících, zvrhlících, únoscích, lhářích a křivopřísežnících (1Tm 1,9–10) – to jsou zlí lidé, před nimiž nás Boží slovo varuje. To je zlo, které vidíme všude kolem sebe a máme se modlit za to, aby nás Bůh vysvobodil od takových zlých lidí. Když se takto naučíte rozlišovat, usnadní vám to pochopit svět, v němž žijeme a orientovat se v něm. Ale neusnadní vám to život v tomto světě. Protože tohle obvykle znamená jít proti proudu.

Ale podívejte se ještě znovu do toho textu – Pavel tady přidává drobné vysvětlení, které jde ještě o něco dál. Říká, že ne všichni věří. Nemluví tady o světě, ale mluví o církvi. Vysvoboď nás od pochybných a zlých lidí, kteří jsou v církvi, kteří nazývají dobro zlem a zlo dobrem. Pavel o nich také napsal Timoteovi:

Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,2–5)

Budou se tvářit jako zbožní – to budou lidé v církvi. To možná byli lidé, kteří se připojili k církvi v Korintu, odkud Pavel napsal listy Tesalonickým. Byli tam lidé, kteří chtěli Pavlovi ublížit a nejspíš ho zabít. Proto prosí, aby se křesťané modlili, aby byl vysvobozen od zlých lidí. Nikdy to v tomto světě nebude tak, že bychom se mohli od těchto lidí úplně oprostit – ani ve světě ani v církvi. Ale můžeme udělat to, co Pavel radí Timoteovi, tedy stranit se takových lidí, když je rozpoznáme. Pavel také varoval Timotea, aby si dal pozor na kováře Alexandra, který Pavlovi způsobil mnoho zlého (2Tm 4,14).

A máme se také modlit za to, aby nás Bůh vysvobodil od takových zlých lidí, kteří budou v církvi. Potřebujeme moudrost k tomu, abychom je rozpoznali. Jsou to ti, kteří vnášejí do církve rozkol, sváry, napětí, jsou to lidé, kteří svádějí svaté k účasti na modlářských hostinách jako Jezábel v Thyatirech (Zj 2,18–29), svádějí falešným učením, převracejí Písma nebo je třeba jenom rozmělňují a učí křesťany dělat kompromisy se světem. Jsou to falešní bratři, kteří se vloudili do církve, aby slídili po svobodě Božích dětí a uvedly je do otroctví zákona. Jsou to neobrácení lidé, kteří nemilují Pána Ježíše Krista. Není pro ně vším. Ve skutečnosti je pro ně ničím, protože důležití jsou jenom oni sami. Proto Pavel říká, že ne všichni věří. Pane, smiluj se nad námi, a vysvoboď nás od pochybných a zlých lidí!

My sami se potřebujeme ujistit, jak si před Pánem stojíme. A toto ujištění nám nemůže dát nikdo jiný, než on sám. My sami potřebujeme v upřímnosti srdce vyznat spolu s Petrem: „Pane, ty víš všechno, ty víš také, že tě mám rád“ (J 21,17). A spolu s Davidem se potřebujeme modlit: „Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty“ (Ž 19,13). Vždyť si tak často nevidíme ani špičku vlastního nosu. Modleme se, moji milí, modleme se tak, jak nás to učí toto Boží slovo: Šíříme evangelium, věřme evangeliu a rozlišujme na základě evangelia. Amen.