Růst nikoliv odpadnutí

Koho není možné vést zpátky k počátku?

Richard Roušal, Praha 19. dubna 2026

Pokoj vám, bratři a sestry.

To pití tady nemám proto, že budu mít dlouhé kázání. Doufám, že to není proto, že bude dlouhé, ale proto, že mi může občas vyschnout v krku.

Protože dvě moje nejtraumatizovanější situace na základní škole byly, když jsem musel stát na stupínku a říkat básničku před celou třídou a ta druhá byla, že jsem zpíval před celou třídou. Tak možná to někteří pochopíte a třeba to i znáte.

Věřím, že náš nebeský Otec a vůle našeho nebeského Otce je, abychom měli jistotu., Abychom měli jistotu v něm, abychom měli jistotu v jeho lásce, abychom měli jistotu v jeho spasení, v tom, že jsme Boží děti a že Duch Boží v nás dosvědčuje, že jsme Boží děti. Abychom nežili v nejistotě, co když náhodou jedno Bůh řekne: „Podívej, tady, tohle jsi neudělal dobře. A tak prostě je konec.“ Věřím, že Bůh chce mít jistotu v nás a my v něm.

Dneska se podíváme do písma, do listu Židům - je to takový specifický list. Než se tam ale podíváme, tak mějme na paměti to, že Ježíš Kristus je naší hlavou, že my jsme údy jeho těla a protože je naší hlavou, tak on všechno vymýšlí, on všechno iniciuje, on je zdrojem všeho. On je i zdrojem toho, jak porozumíme Písmu, jak uvidíme to, co je napsáno v písmu, protože jen on sám je schopen a mocen vysvětlit to, jak myslel, to, co nechal zapsat. Jak on to myslel, je skutečně schopen vysvětlit jenom on nám. A to musíme mít na paměti. A podřídit se pod jeho hlavu, poddat se pod jeho hlavu a důvěřovat mu, že to, co potřebujeme vidět, nám ukáže a že mu porozumíme. A to, čemu nerozumíme, co nám nedává smysl, ať to čteme v Písmu nebo to slyšíme, tak se tím nemusíme trápit a nemusíme se snažit naší hlavou a naší myslí a naším rozumem to nějak zapasovat a žonglovat s Písmem, žonglovat s Božím slovem tak, aby nám to všechno nějak zapasovalo. Ono to právě potom většinou nezapasuje, ale nějakým způsobem to dře.

Takže to, co bych chtěl říct, je, abychom měli na mysli, že pán je ten, kdo nám dává porozumění. List Židům, jak jsem říkal, je specifický v tom, že je to list křesťanům ze Židů. To znamená našim bratrům a sestrám, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista. A oni, protože pocházejí ze Židů, měli spoustu všelijakých předsudků v sobě a všeho možného. Oni měli chrám, oni měli zákon, oni měli kněží, oni měli pozemská zaslíbení -i když uvěřili v Pána Ježíše Krista. Vidíme, že se v nich pořád odehrávaly různé zvyky a tradice. Protože když byl jeruzalémský sněm, tak se řešila otázka, jestli mají pohané se nechat obřezat a dodržovat zákon. A někteří křesťané ze Židů říkali, že se mají pohané obřezávat a dodržovat zákon. A tak tam o tom jednali a vzešel z toho dopis, který určitě všichni znáte, který není dnes úplně předmětem toho, abychom to rozebírali, ale vlastně oni nějakým způsobem pořád měli v sobě nějaké zvyky, tradice a všechny tyto věci týkající se judaismu, týkající se židovství.

A list Židům, v listě Židům autor neustále od začátku až do konce ukazuje na Pána Ježíše Krista. Ukazuje na něj jako na tu jedinou oběť. Ukazuje na něj jako na lepší smlouvu, na lepší bohoslužbu, na lepší zaslíbení. Neustále od začátku až do konce jim ukazuje na Pána Ježíše Krista, aby je přesvědčil o tom, že se nemusí stále obracet zpátky a stále přemýšlet o těch věcech týkajících se zákona, chrámu, kněží a podobných dalších věcech, který se týkají židovství, obětí.

Žid, když zhřešil, tak vzal zvíře, šel ke knězi, tam byla přinesena oběť, a pak šel domů relativně v klidu, že prostě byla přinesena za něj oběť. Večer se třeba pohádal s manželkou nebo se s někým popral. Co měl dělat? Vzal další zvíře a šel opět ke knězi, aby za něj obětoval. Ten za něj obětoval. Vrátil domů a takhle to šlo možná tak dlouho, dokud měl zvířata k obětem. Vidíme v tom, že je to naprostá marnost. Neustále se pořád vracel na ten počátek, pořád se vracet vraceli k té oběti.

Přečteme si část páté a část šesté kapitoly listu Židům. Navážeme od je 11. verše páté kapitoly:

(11)O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. (12)Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. (13)Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. (14)Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. 6 (1)Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, (2)k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. (3)Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí. (4)Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého (5)a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, (6)a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (7)Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. (8)Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena. (9)I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse. (10)Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím. (11)Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; (12)proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.

Přiznám, že tady to místo může působit velmi nepříjemným dojmem a vzbuzovat nás určitou úzkost a strach, jak to s námi bude. Ale musíme se podívat na celkový kontext nejen této části, ale celého listu Židům. List Židům vysvětluje Židům a ukazuje jim na Krista, ukazuje jim na milost, ukazuje jim na to, že tady byla jedna oběť naprosto dostatečná, že mají lepší zaslíbení, že mají lepší bohoslužbu.

A tady popisuje autor listu Židům v tom, že je třeba jít dál, že není možné se neustále vracet na začátek. Zde popisuje, abychom nezůstávali u tohoto počátečního učení, protože oni měli ve zvyku neustále se vracet zpátky k těm obětem. Oni neustále, když zhřešili, tak vzali zvíře a museli jít ke knězi. Po každém pádu museli znovu obětovat. Po každém pádu museli znovu obětovat.

A zde je takové zvláštní místo, které mluví o tom, že kdo už byli jednou osvíceni a okusili nebeského daru, tedy Pána Ježíše Krista, protože on je tím darem, který nám Bůh dal, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího syna a uvádějí ho v posměch. Pán Ježíš zemřel jenom jednou a není možné, abychom znovu se vraceli zpátky.

Můžeme si to představit. Je možné, abychom znovu uvěřili, když padneme? Tady je místo padli slovo odpadli a můžeme mít někdy určitou představu o tom, co některá slova znamenají. A můžeme mít zafixováno, že slovo odpadli znamená, že odpadli od víry, že odešli od Boha.

Když se podíváme do překladu, který přeložili kraličtí, tak tam je v překlad napsáno padli. Jako v jediném českém překladu je slovo padli.

Trochu nám může svítat. Když se podíváme do originálu, tak význam toho slova, který je tady uvedeno, je zhřešili, padli, uklouzli, sešli z cesty. Tedy a teď se zamysleme nad tím, jestli do kontextu celé té pasáže tady najednou, když se zde mluví o růstu, když se zde mluví o tom, že se nemají vracet zpátky, jestli nám najednou do kontextu zapadá to slovo odpadli.

Samozřejmě, že nemůžeme brát jenom kontext té části listu Židům, ale musíme brát kontext celého Nového zákona a celé Bible. A celá Bible je plná vyvolení. Nový zákon nám ukazuje na to, že jsme byli vyvoleni, že nám Bůh daroval spásu a že nám ta spása nemůže být odňata. Kdyby tady bylo to slovíčko odpadli a mělo by ten význam, že odpadli od víry, tak by to bylo problematické. Ale protože to slovo má víc významů a ten, který tady je, a v kontextu toho celého textu podle mě odpovídá obsahu slov: zhřešili, padli, sešli z cesty.

Co my děláme, když padneme? Protože tady se mluví o křesťanech. Tady se mluví, o tom, že ten, o němž je řeč, byl osvícen a okusil nebeského daru, tak to je náš bratr nebo sestra v Kristu. Tohle se neprojevuje u nekřesťanů, to, co zde je napsáno.

Takže co my děláme, když zhřešíme, když padneme, když sejdeme z cesty, když uklouzneme? Navracíme se zpátky? Jdeme zpátky znovu, a znovu se snažíme uvěřit?

Představte si to, jak byste se snažili znovu uvěřit, když byste zhřešili. Jde to? Je možné, aby když padneme, když zhřešíme, když selžeme, když uklouzneme, je možné znovu uvěřit? Není to možné, protože jsme jednou uvěřili.

Proto to je zde napsáno, že to není možné. S těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože my jsme pokání učinili. My jsme zachráněni, my jsme padli. Pro nás platí text z první Janovy, kde je napsáno, jestliže vyznáváme své hříchy, Bůh je tak věrný a spravedlivý a naše hříchy nám odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. A to může být otázka několika vteřin k tomu, abychom se obnovili a mohli jít dál s Pánem.

A on jim tady ukazuje, že ne, že se nemusí vracet zpátky díky tomu, že měli zafixováno v sobě, že vždycky musí vzít to zvíře a znovu jít a znovu obětovat. Ale pán Ježíš byl obětován jenom jednou. A tak mohou se obnovit tím, že vyznají svůj hřích a mohou jít dál.

Tak je to i pro nás. Nemusíme se vracet zpátky. Můžeme vyznat svůj hřích a jít dál. Protože tady v té části se nemluví o odpadnutí, ale mluví se tady o růstu. Mluví se tady o tom a on jim ukazuje na to, že aby rostli. Protože zde se mluví, požehnání - o přijímání deště a o tom, že i když se rodí jenom trní a bodláčí, tak jsme u vás přesvědčení, milovaní, že jste na dobré cestě. Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím. Takže tady mluví ke křesťanům a vede je k růstu, aby šly dál, aby nezůstávali na počátku. Aby šli dál, aby dovolili Bohu, že v nich bude pracovat, aby dovolili mu, že v nich bude jednat, aby Bůh skrze ně přinášel užitek, a aby nerodili jenom to trní a bodláčí. Přestože ale máme jistotu naší spásy, naší záchrany, budeme jednou před Kristovou soudnou stolicí vydávat počet z toho, jak jsme žili tady na tomhle světě. Takže naše skutky nás nespasí, ale nejistota ve vztahu ke spáse člověka vede ke skutkům a ke skutkaření. Chce se nějak chce pojistit, když nemá jistotu spásy a obává se, že mu může být spása odňata. Proto se začne snažit dělat dobré skutky.

Možná si to třeba nikdy neuvědomuje, ale prostě nejistota vede k tomu zajistit si spásu jiným způsobem. A my budeme vydávat počet z toho, jak jsme žili a ne z toho, jaké jsme my dělali dobré skutky. A jestli jsme dovolili Bohu, aby on v nás a skrze nás se projevil. Protože se mluví o spravedlivých skutcích.

Spravedlivé skutky… My nejsme schopni vykonat žádný spravedlivý skutek. Jedině Bůh, když se mu dáme, když se mu vydáme, tak je schopen v nás konat, skrze nás konat ty spravedlivé skutky, protože jenom to, co on vykoná, je v jeho očích spravedlivé a schválené. A jenom to, co on vykoná, tak je v jeho očích dobré. On když stvořil svět, tak řekl, že je to velmi dobré. A tak jedině to, co on vykoná v nás, tak může být schváleno před jeho planoucíma očima, může projít tím jeho hodnocením toho našeho jednání.

Takže není to o naší spáse, protože naši spásu určilo to, co vykonal Bůh. To, co Bůh udělal pro nás, to je naší jistotou a naší spásou. My jsme si v tom nemohli nějak pomoct, nemohli jsme nic udělat. Ale naše jednání tady, naše jednání tady je důležité, ale ne kvůli naší spáse. Je to jednání kvůli odměně, kvůli koruně, jak mluví Pavel.

A víme, že to, co nebude uznáno, tak bude spáleno. O tom se tady mluví, že to trní a bodláčí, že bude spáleno, že to shoří, že ten, kdo staví ze zlata, stříbra a drahého kamení, tak dostane odměnu. A kdo ze dřeva a ze slámy, tak mu to shoří, utrpí škodu, bude sice zachráněn, ale jako skrze oheň, čili to všechno musí shořet. Takže autor listu Židům povzbuzuje Židy k tomu, aby šly dál. Naše bratry a sestry, aby šli dál. A je to povzbuzení pro nás, abychom šli dál, abychom následovali našeho Pána. A nemusíme se bát tohoto místa, které si myslím, že je určitým, řekl bych, nástrojem těch, kteří nevěří ve věčnou spásu a vykoupení a k tvrzení, že člověk může ztratit spásu. Osobně věřím, že nemůže, protože nový život v nás, který je v každém znovuzrozeném křesťanovi, nás nevede a nikoho nevede k tomu, aby hřešil podle libosti.

Jestli máš v sobě nový život a je-li v nás nový život a v každém z našich bratrů a sester je nový život, tak tě nevede k tomu, aby ji hřešil, jak chceš, abys svévolně hřešil, aby ses svévolně rozhodoval hřešit, chtěl odpadnout.

Můžeme se nad tím zamyslet.

Jak by si chtěl odpadnout?

Jak bys to chtěl udělat?

Já vím, že to je prostě kacířská myšlenka, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem si uvědomil, že to nejde, protože Bůh je ten, který mě drží, protože mám věčný život.

Protože nechci.

Tak důvěřujme Bohu, že on je ten, který nás drží, že on je ten, který zachovává naši víru až do konce.

Důvěřujme mu i v tom, že on nás povede k těm v jeho očích dobrým skutkům.

Můžeme být jako ti, kteří se vydají na cestu určitého křesťanského aktivismu a dělají všechno možné. A máme v tom Písmu příklad toho jednoho, který pak před Pánem říkal: „Pane, copak jsme v tvém jménu nedělali tohle, nedělali tohle, nedělali tohle, nedělali tohleto?“ Je možné vymítat démony, je možné uzdravovat nemocné, je možné činit mocné skutky, a přesto to nemusí být Boží vůle daný čas.

A nebo je ten druhý příklad toho, kdo tu hřivnu zakopal a nechal ji. Byl líný a zakopal ji a byl neužitečným služebníkem. Takže to jsou takové možná dva extrémy, kdy nás Bůh vede k tomu, abychom nebyli líní jeho hledat, protože je to naše tělo, které nás k lenosti samozřejmě táhne. A současně, abychom se nevydávali cestou určitého bezbřehého aktivismu, protože všechno to nemusí být Boží vůle.

My potřebujeme hledat Boží vůli.

Potřebujeme se po ní ptát. Potřebujeme nechat se Bohem opracovat, abychom ji poznali, abychom poznali Boží vůli, jaká je pro nás.

A tak jsem vděčný Bohu za to, že jeho vůlí je, abychom měli jistotu. Abychom měli jistotu v něm a v té jistotě šli a nechali se Bohem vést, nechat se jím v tomto světě použít, abychom nesli jeho ovoce.

Nejde o naše ovoce . My víme, jaké ovoce jsme schopni my sami nést.

Ale to, co od nás Bůh očekává, je, že poneseme ovoce Ducha svatého. Je to ovoce práce Ducha svatého v nás hříšných lidech.

Amen.