Šibolet (Sd 12,1–7)

Skutky těla jsou zřejmé: rozbroje, hádky, rozkoly…

Jaroslav Kernal, Praha 29. března 2026

Když jsem promýšlel dvanáctou kapitolu knihy Soudců, která je dneska před námi, dospěl jsem nakonec k závěru, že bude lepší, když ji rozdělím na dvě části a každou z nich probereme zvlášť. Jsou tam dvě velká témata, a ačkoliv bychom je mohli spojit v jedno, zdá se mi, že bude užitečnější, abychom se dnes podívali na Jiftácha a závěr jeho příběhu a příště na další tři soudce, kteří jsou jmenovaní v druhé polovině dvanácté kapitoly. Pojďme nyní přečíst těch sedm veršů, na které se dnes zaměříme.

Už jsme se dostali do druhé poloviny knihy Soudců. Trvalo to sice trochu déle, než jsem předpokládal, ale z Boží milosti už to nebude trvat tak dlouho, než dojdeme na konec. Přesto zase trochu zpomalujeme, abychom se zaměřili na příběh, který opět velmi aktuální ve svých praktických aplikacích. Máme tady hrdinu víry, Jiftácha (Žd 11,32), který vede občanskou válku v Izraeli… Jak rozporuplná je to postava! Ale i v tom dnešním příběhu vidíme, že Jiftách se odvolává na Boha, je to skutečně muž víry, muž, který se spoléhal na Hospodina. Ale je to také muž své doby. A to jsme my všichni. A nejenom všichni od Jiftácha až dodnes, ale od Adama až dodnes. A bude to tak platit až do konce tohoto věku, až do příchodu Pána Ježíše Krista. Jsme lidmi své doby.

Tím nemůžeme ani nechceme omlouvat žádný hřích. Ale musíme si to uvědomit. Pomůže nám to rozumět tomu, že my sami nejsme bez hříchu, i když si možná myslíme, že jsme, protože díky kultuře ve které žijeme, si dost možná vůbec nepřipouštíme, že nějaké věci jsou hříchem. Díky době, ve které žijeme, jsme často slepí vůči některým věcem. Právě tak si to nepřipouštěli lidé ve všech předchozích generacích. Zdá se, že Jiftách považoval obětování své dcery v podobě zápalné oběti za dobrý způsob, jak uctívat Hospodina. Nám při tom vstávají vlasy hrůzou. A přesně totéž platí i v tom našem dnešním textu – minule to bylo upálení vlastní dcery, nyní je to čtyřicet dva tisíc mužů z Efrajima, kteří byli zabiti u jordánských brodů. Fakt je to hrdina víry?

Pojďme se na to podívat blíže a zkusit si vzít něco z tohoto těžkého příběhu. Ten příběh začíná křivým obviněním, což je něco, co jsme viděli už v předchozí kapitole, vzpomínáte? Král Amónovců řekl, že Izraelci jim zabrali jejich zem, což nebyla pravda a Jiftách na to velmi jasně poukázal. Po křivém obvinění nastává lítý boj – ale zatímco v předchozí kapitole to byl boj proti nepřátelům Izraele, nyní je to boj proti jednomu z izraelských kmenů. Není nezasloužený, jak uvidíme, ale zdá se, že není ani adekvátní. A nakonec se podíváme na to, co vyplývá z tohoto krátkého příběhu, a to je křiklavé rozdělení, které je charakterizované tím slovíčkem šibolet, které ti, kdo byli z Efrajima, neuměli správně vyslovit a říkali sibolet. A zaplatili za to svým životem. To je projev lidské hříšnosti.

I. Křivé obvinění

Trochu to vypadá jako kopie příběhu Gedeóna – Efrajimci vyčítají vítězi, že je nevzal do boje. Mimochodem, abychom si ujasnili časové souvislosti, Gedeón žil o sto let dříve, než Jiftách. Ale zdá se, že Efrajimci měli něco v sobě, co je tlačilo k tomu, aby se hnali po předních místech. Boží slovo říká:

I svolali se efrajimští muži a táhli k severu. Vyčítali Jiftáchovi: „Proč jsi táhl do boje proti Amónovcům a nezavolal jsi nás, abychom šli s tebou? Zapálíme ti dům nad hlavou!“ (Sd 12,1)

Pro dobrotu na žebrotu, říká české přísloví. Přesně tak to tady vypadá. Příště se na to podíváme ještě víc, ale už dnes můžeme vidět, že jak postupujeme knihou Soudců, příběhy jsou čím dál horší, krutější, ohavnější, bezbožnější. Celá kniha vrcholí příběhem, který se ale stal nejspíš na začátku období soudců, nicméně autor knihy položil na konec té knihy, jako vystupňování naprosté ohavnosti a odpadnutí Izraele, kdy došlo skoro k vyhlazení kmene Benjamín. Nějakých osmdesát až sto let po Jiftáchovi se stal králem nad Izraelem Saul, který byl z Benjamínovců – ale už to nebyl skoro vyhlazený kmen.

Nyní přicházejí Efrajimci za Jiftáchem, a jsou docela ostří. Zapálíme ti dům nad hlavou. Ty jsi upálil dceru, my upálíme tebe. Ty jsi upálil dceru jako oběť pro Hospodina, ale my tě upálíme, protože jsi nás vynechal. Připomeňme si něco z toho, co jsme četli o Amónovcích v předchozích kapitolách:

Amónovci přešli Jordán, aby bojovali také proti Judovi a Benjamínovi i proti domu Efrajimovu. Na Izraele dolehlo veliké soužení. (Sd 10,9)

Bůh vydal Izraelce do rukou Amónovců na osmnáct let. A oni bojovali mimo jiné také proti Efrajimcům, kteří sídlili na západním břehu Jordánu. Ale potom je Jiftách porazil a pokořil a vyhnal je pryč ze země. Ale teď – úplně stejně jako o sto let dříve v době Gedeóna – přicházejí za Jiftáchem a vyčítají mu, že se na ně vybodnul, že je vynechal při svém tažení proti Amónovcům. V případě Gedeóna to nebyla pravda a Gedeón měl jak zareagovat. Vzpomínáte? „Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní? Do vašich rukou vydal Bůh midjánské velmože Oréba a Zéba. Mohl jsem učinit něco tak velikého jako vy?“ (Sd 8,2–3). Tehdy se Efrajimci zapojili do boje a zabili dva midjánské velmože, Oréba a Zéba. Ale nyní se boje ani nezapojili. Jenom přišli s tím, že Jiftách za to může – on je vinen tím, že si oni ani nezabojovali. Tak si zabojují teď a zapálí Jiftáchovi dům nad hlavou. To bude rozhodně velmi statečný boj … Ale podívejte se na odpověď, kterou dal Jiftách Efrajimcům – je stejně dobrá, jako ta odpověď, kterou dal Amónskému králi:

Jiftách jim odpověděl: „Já i můj lid jsme měli s Amónovci těžký spor. Ač jsem vás úpěnlivě volal, nevysvobodili jste mě z jejich rukou. Když jsem zjistil, že mě nevysvobodíte, nasadil jsem vlastní život a táhl jsem na Amónovce. A Hospodin mi je vydal do rukou. Proč jste tedy dnes na mě vytáhli? Abyste proti mně bojovali?“ (Sd 12,2–3)

Ať už je to jakkoliv, tady znovu vidíme muže víry. Jiftách není viník, ale je obětí. Úpěnlivě je volal, ale oni se na něj vybodli. A vypadá to, že to nebylo úplně přímočaré. Že to Jiftácha stálo nějaké rozčarování. Úpěnlivě volal o pomoc, ale nakonec zjistil … Když jsem zjistil … že mě nevysvobodíte, že mi nepomůžete … Co asi za těmi slovy stojí? Sliby? „Už brzo přijdeme …“ „Ještě chvilku vydrž …“ „My tě v tom nenecháme …“ „My jsme tvoji přátelé …“ „Spolehni se, že to bude, jak říkáme …“ „Neboj se, už shromažďujeme vojsko …“ „Jsme s tebou …“ Když jsem zjistil … nebo jak říkají jiné překlady, když jsem viděl, že nevysvobodíte … že mě v tom prostě necháte, šel jsem sám. A Bůh mi je vydal do rukou. Možná bychom mohli říct, že Jiftáchova víra je tady ještě zřetelnější než ta Gedeónova, který mluvil o Efrajimově paběrkování a Abíezerově vinobraní – Jiftách je přímý: „Bůh mi je vydal do rukou.“ Bylo to jeho dílo a já jsem byl jenom jeho nástroj. Proč tedy dneska jdete proti mně? Chcete proti mně bojovat?

Všimněte si toho, že jim připomíná, že to, čeho dosáhl, dosáhl jenom kvůli Hospodinu – Bůh to udělal skrze něj. A oni s ním chtějí bojovat? To jsou velmi silná slova a člověk, který taková slova říká, musí mít velkou jistotu, že Bůh za ním opravdu stojí. Za Jiftáchem stál. Ačkoliv Jiftách nebyl vzorem zbožnosti, byl mužem víry. Spoléhal se na Hospodina a jeho moc i jeho pomoc. A Bůh byl s ním.

Na druhé straně Písmo mluví například o králi Jóšijášovi. To byl jeden z nejzbožnějších králů v dějinách Izraele. Kraloval od svých osmi let a kraloval celkem třicet let. Když potom kolem táhl egyptský král, Jóšijáš to viděl jako příležitost – ale nebyla to příležitost pro něj a k jeho slávě. Boží slovo říká:

Farao jej usmrtil v Megidu, sotva ho spatřil. (2Kr 23,29)

Jóšijáš vytáhl do boje, který nebyl jeho a Bůh s ním podle toho naložil. Chvála Pánu, že takto nenakládá se svými dětmi v každém jednotlivém případě, protože bychom už byli mnohokrát mrtví. Bůh je dobrý, je plný milosti a slitování. Nenakládá s námi – tedy obvykle – podle našich nepravostí, ale nakládá s námi podle svého velkého slitování. Jenom když se někdo vytahuje a chce bojovat v bitvách, do kterých ho Pán neposlal, tehdy někdy nechává své děti, aby nesly důsledky svých pošetilých rozhodnutí. Ale to není případ Jiftácha.

II. Krutá odplata

Jóšijáš šel do bitvy, do které ho Bůh nepovolal. Ale totéž se podle mě tak trochu stalo také Jiftáchovi. Ani jeho podle mě Bůh nepovolal k tomu, aby válčil proti Efrajimcům. Přesto válčil. Byl to muž víry, jak vidíme i v odpovědích, které dává – ať už Amónovcům nebo Efrajimcům, ale nebyl to muž Boží moudrosti a rozlišování. Měl bojovat proti nepřátelům Izraele – k tomu ho Bůh vyzbrojil, ale neměl bojovat proti jednomu z izraelských kmenů. No, ale buďme spravedliví. Měl na výběr?

Efrajim neměl žádné právo vytáhnout proti Jiftáchovi a Jiftách neměl právo vytáhnout proti Efrajimovi. Byl to hřích, byla touha lidského těla, že proti sobě tyto dvě armády stály. Bůh zde nepochybně použil Jiftácha jako meč svého soudu.

Na jedné straně byli nadutí Efrajimci. Chtěli mít slávu, která jim nenáležela – náležela Jiftáchovi. To je obyčejná lidská závist. Je to jeden z těch nejhlubších lidských pudů, které satan používá k tomu, aby postavil lidi proti sobě. Protože ten druhý je lepší, hezčí, úspěšnější, má více peněz, Bůh mu víc žehná, má větší sbor, větší sledovanost na internetu, hezčí videa … je to skoro cokoliv – a někdy je to opravdu šokující, co všechno jsou lidé schopni závidět druhým. Od závisti je jenom malý krůček k nenávisti, která už si s důvody neláme hlavu. Důvod se vždycky najde. Ty jsi nás nevzal s sebou, když jsi bojoval proti Amónovcům. No – čekal jsem tak dlouho, až jsem zjistil, že jít nechcete a že se mnou nepůjdete, takže jsem šel sám … Ale ty za to můžeš, že my se teď cítíme špatně, že se cítíme odstrčení, na druhé koleji, méně významní, upozadění. A my to tak nenecháme, my ti to dámě pěkně sežrat, prostě si to vypiješ, že my se cítíme špatně. Tohle je něco, co můžeme velmi dobře vidět ve světě – stále znovu a znovu. Problém je, že tento svět až příliš často proniká do Božího lidu, takže to lze spatřit i mezi těmi, kteří se hlásí k Bohu. A to je tragédie. Podívejte se do našeho textu, s jakou pýchou Efrajimci jednali:

Říkali: „Vy Gileáďané jste efrajimští uprchlíci, zmítáte se mezi Efrajimem a Manasesem.“ (Sd 12,4)

Jiftách proti nim vytáhl a pobil je. Je otázka, zda měl na vybranou nebo ne. Jisté je, že se nedoptával Hospodina, zda to má udělat. Nehledal moudrou odpověď, jako dal před ním Efrajimcům Gedeón. Země byla plná násilí a každý si dělal, co uznal za vhodné. Z Efrajima padlo čtyřicet dva tisíc mužů. To je obrovský počet. Bůh zaslíbil Efrajimovi, že se rozmnoží, že bude větší než jeho starší bratr Manases. Když se o nějakých asi sto let později izraelské kmeny shromažďovaly k Davidovi do Chebrónu, tak z poloviny Manasesa přišlo osmnáct tisíc bojovníků, z Efrajima dvacet tisíc, ze Zabulóna padesát tisíc a z druhé poloviny Manasesa, z Rúbena a z Gáda celkem sto dvacet tisíc mužů (1Pa 12,31–38). Zdá se, že Efrajim se v té době stále ještě vzpamatovával z toho, co se stalo u jordánských brodů.

Tady došlo k bratrovražednému boji. Byl to soud nad Božím lidem. Na jedné straně byla pýcha, na druhé sice byla víra, ale bez rozumu, bez poznání pravdy a hledání Hospodinovy tváře. Ano, pýcha měla být pokořena, ale skutečně za takovou cenu? Jednoznačnou a jasnou odpověď tady nemáme, ale víme, že Bůh chtěl, aby izraelské kmeny obsadily Kenaán, aby vyhnaly a vybily Kenaánce, aby se nepodílely na modlářství těch národů, do jejichž země je Bůh uváděl. Nic z toho se pořádně nepodařilo. Všechno zůstalo na půli cesty. A nad to ještě mezi sebou jednotlivé kmeny válčily. Izraelci měli být královstvím kněží (Ex 19,6), měli zrcadlit Boží slávu. Ale jak to vypadá? Že jsou nepřáteli sami sobě, že si závidí, žárlí na sebe, bojují proti sobě a mezi sebou, že se navzájem nenávidí a snaží se jeden druhého vyhladit.

Může mít Bůh potěšení a radost z takového jednání? Proč to muselo dojít až tak daleko? Nemáme na to úplně jasné odpovědi, ale můžeme říci, že lidská zkaženost se musí projevit do takové míry, aby byla zjevná. Aby bylo možné ji uchopit a pojmenovat. Proto Bůh někdy popouští uzdu lidskému hříchu – nejenom ve společnosti, ale dokonce i ve svém vlastním lidu, aby se ukázalo, jak špatně na tom člověk je. Aby bylo zjevné, že naše spasení není z nás, ale je z Boha. Aby bylo pochopitelné, že my sami se ze své síly nemůžeme dostat k Bohu, že nejsme schopni ničeho dobrého, a že nutně potřebujeme, aby nás Bůh proměnil mocí své milosti a lásky.

Toužíme po Božím království a chtěli bychom ho spatřit, ale Písmo nám říká, že člověk, tak jak je, nemůže spatřit Boží království. Tělo a krev – toto tělo a tato krev – tam nevejdou. Může tam vejít jenom nové tělo, které Pán stvoří při vzkříšení z mrtvých. A může tam vejít Duchem svatým obnovený duch, vnitřní člověk, což je ten, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista a jeho dílo na kříži Golgoty. Kdo v něj věří, má život a nebude souzen, kdo nevěří, už je odsouzen (J 3,18). V Kristu jsme přeneseni ze smrti do života, království tmy, do království Božího syna (Ko 1,13). Už nepatříme temnotě, proto na nás nemají být vidět skutky temnoty. Patříme Kristu a ve všem v něho máme dorůstat. A Boží slovo nám zaslibuje, že ho uvidíme takového, jaký doopravdy je (1J 3,3). Proto usilujeme o to, abychom byli čistí, abychom už v tuto chvíli zrcadlili jeho slávu, jeho dobrotu, lásku i milost. Vždyť nám dal své nové přikázaní, podle něhož všichni poznají, že jsme jeho učedníci – a nejsou rozkoly a rozbory, není to hněv nebo povyšování, ale je to láska – jeho láska, která je rozlitá do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Křiklavé rozdělení

Nazval jsem ten bod takto křiklavě, protože v našem textu se mluví právě o takovém rozdělení v Božím lidu. Lidé ze Zajordání, tedy z východního břehu Jordánu, dobyli a obsadili jordánské brody. Kdokoliv chtěl projít, musel se prokázat. A prokazování se dělo velmi jednoduchým způsobem:

Gileád dobyl na Efrajimovi jordánské brody. Když nyní řekl někdo z efrajimských uprchlíků: „Rád bych se přebrodil“, zeptali se ho gileádští muži: „Jsi Efratejec?“ Jestliže odvětil „Nejsem“, vyzvali ho: „Tak řekni šibbolet!“ On však řekl: „Sibbolet“ a nedokázal to přesně vyslovit. Tu ho popadli a zabili při jordánských brodech. Toho času padlo z Efrajima čtyřicet dva tisíce mužů. (Sd 12,5–6)

Šibbolet snad znamená obilný klas, běžné slovo, ale různá nářeční výslovnost. Chtěl bych tady poukázat na dvě věci – jedna je pozitivní a jedna je negativní. Pozitivní věc se týká našeho rozlišování. Máme být schopni rozlišovat i nuance, tady úplně malé, drobné věci. Takové věci mohou napovědět nebo dokonce ukázat, z jakého břehu člověk je. Jedno rčení říká, že ďábel se skrývá v detailu, a musíme připustit, že často je to skutečně tak. Často stačí jen malé odchýlení od pravdy a úplně minete cíl, k němuž směřujete. Může se jednat o malou doktrinální odchylku, a může to znamenat, že člověk ve výsledku věří v úplně jiného Boha, než jakého nám zjevuje Boží slovo. Proto bychom měli být detailisti a puntičkáři. Na detailu záleží! Vstal Pán Ježíš z mrtvých v těle? To je podstata evangelia. Narodil se z panny? Tedy z ženy, která nepoznala muže? To je o tom, zda je skutečně také pravým Bohem či nikoliv?

Na detailech zjevně záleží. Nemůžeme je odložit a říci, že to není důležité. Ale – a to je ta druhá věc, kterou chci říci – záleží také na tom, jak důležitý onen detail je. To slovo šibolet zde samo o sobě nemá žádný hlubší význam – šlo jenom o to, zda bylo nebo nebylo vysloveno správně. Je to v příkrém protikladu s tím, co jsem řekl před chvilkou. Na detailu záleží. Ale také záleží na tom, na jakém detailu záleží. A tady se musíme na chviličku zastavit, protože my jsme schopni a mnohdy i ochotni dát každému detailu absolutní důležitost.

Jsme schopni vedle sebe postavit Kristovo narození z panny, které mluví o tom, zda je Pán Ježíš pravým Bohem a to, jestli i dnes mohou lidé mluvit v jazycích, což je pro spasení naprosto nepodstatné. Nebo to, jakým způsobem mají být lidé pokřtěni, nebo jestli Pán Ježíš přijde v úterý nebo ve středu. V naší padlé přirozenosti, která se nás stále ještě drží, disponujeme ohromnou schopností dovést zanedbatelné detaily do naprosto šílených důsledků bez ohledu na jejich skutečnou závažnost. Tohle je jeden z důvodů, proč je mezi současnými evangelikály tolik rozdělení. A souvisí to s tím, o čem mluví náš dnešní text – na jedné straně je to pýcha a povyšování se nad druhé, jako to dělali Efrajimci, a na druhé straně je to rozlišování nepodstatných věcí a nerozlišování podstatných, jak to bylo na straně těch, kteří stáli za Jiftáchem.

Ale my jsme na tom úplně jinak, než jak na tom byl Jiftách. My jsme účastníky nové smlouvy, takže můžeme říci, že jsme poznali Boha v pravdě skrze Pána Ježíše Krista, a kromě toho máme Boží slovo, které zachycuje celou radu Boží – tady máme zaznamenáno všechno, co Bůh chtěl, abychom věděli. A Boží slovo nás nevede k tomu, abychom rozlišovali na základě šiboletu, ale na základě Kristovy lásky. Pánovi učedníci se nepoznají podle toho, jak přesně dokážou definovat jednotlivé doktríny, ale jak hodně se dokážou milovat navzájem (J 13,34–35). A samozřejmě musíme rozlišit to, co je podstatné a nepodstatné pro spasení – Boží podstata, tedy trojjedinost, Bůh, který se nám dává poznat ve třech osobách – jako Otec, Syn a Duch svatý, Kristova osoba, protože on je plně Bůh a plně člověk v jedné osobě nerozdělitelně a nesmíšeně, Kristovo dílo, tedy spasení z milosti skrze víru, nikoliv na základě skutků. Toto jsou ty zásadní věci, které souvisejí se spasením, tedy s tím, co dělá člověka křesťanem, zda je Božím dítětem nebo není. Ty další věci jsou sekundární. To neznamená, že nejsou důležité, ale na jejich základě nemáme právo někoho označit jako nepřítele.

Na tomto místě bychom mohli skutečně vyjmenovat mnoho věcí, které se týkají například způsobu fungování církve, nebo otázky spojené se členstvím v církvi, eschatologii, nebo věci, které se týkají některých tradic … od slavení Vánoc nebo Velikonoc, až po např. výchovu dětí. Chci říci, že bychom měli mít velikou bázeň před tím, než někoho, kdo se hlásí k Pánu Ježíši Kristu, prohlásíme za nevěřícího.

Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)

Prohlásit spravedlivého za svévolníka je v našem textu ekvivalentem zabití Efrajimce u jordánských brodů. Ne že by si to nezasloužil, ale my si to zasloužíme úplně stejně, nebo ne? Nebo jsme snad spaseni jinak než z milosti? Jsme snad posvěcováni jinak než skrze Ducha svatého, a to vírou v Pána Ježíše Krista? Máme snad něco, co bychom byli nedostali? A když jsme to dostali, proč se chlubíme, jako kdybychom to nedostali, ale bylo to naše vlastní?

Přesně sem nás vede náš dnešní text – ke spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. K tomu, že bez něj nemáme vůbec nic. A v něm máme úplně všechno. Proto se nemůžeme na druhé dívat z patra. Proto musíme vždycky vzít Boží slovo a rozsuzovat na základě Slova. Proto potřebujeme růst v milosti a v poznání Pána Ježíše Krista – když neporosteme, skončíme u jordánských brodů jako Jiftách a jeho muži. A bude z toho nechutné krveprolití, které nebude k naší slávě.

Kéž se Pán smiluje nad námi i nad celou církví, a dá nám poznat, na čem skutečně záleží, co je dobré a dokonalé, abychom byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův (Fp 1,10).

Sd12-1–7-osnova.pdf (218.46 KB)