Stůjte pevně (2Te 2,15)

Jaroslav Kernal
2. Tesalonickým

Držte se toho, co jste přijali!

Jaroslav Kernal, Praha 16. února 2025

Pokračujeme v našem studiu druhého listu do Tesaloniky a pro dnešní kázání jsem zůstal jenom u jednoho verše. Ale nebojte se, projdeme ten verš celý. Je to velmi silný verš a začíná jím ona praktická část Pavlova listu, jak jsem to zmiňoval minule. Většina Pavlových listů, ne-li všechny, je rozdělená na dvě části – na část doktrinální a část praktickou, která z té doktrinální vyplývá. Kdybychom zůstali jenom u samotných doktrín, bylo by naše křesťanství v podstatě pouze takovou intelektuální záležitostí. Smutné je, že to je něco, čeho jsme v dnešní době svědky. Víra křesťanů zůstává v první polovině Pavlových listů a nepřesouvá se dál, do té druhé poloviny, která je velmi praktická. Ale můžeme se setkat i s přesným opakem – jsou lidé, kteří chtějí žít svou víru, ale mnohdy nemají základy, na nichž by tuto víru postavili. Mluví např. o lásce, ale nevědí, co podle Písma láska znamená. Myslím, že se k tomu ještě více dostaneme ve třetí kapitole, proto to nyní necháme být a podíváme se do našeho textu. Pojďme nejprve přečíst celou druhou kapitolu, abychom měli před sebou celý širší kontext našeho verše, a potom se budeme zabývat oním jediným veršem, veršem 15. 

Dneska máme před sebou v podstatě velmi jednoduchý text. Není v něm taková hloubka teologie, kolik jsme jí viděli v předchozích dvou verších, které byly přechodem od učení k praxi, ale je to jasný a praktický text. S podobnými věcmi se setkáváme na konci jedenácté kapitoly listu Římanům, kde končí vysvětlování evangelia a na začátku dvanácté kapitoly, kde začínají praktické věci. A začíná to jednoduše:

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1) – Totéž v listu Efezským:
  • Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. (Ef 4,1 –2) – Náš dnešní text říká:
  • Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2Te 2,15)

Úvodní slova toho verše odkazují na předchozí text – „nuže tedy“, nebo jinde „proto tedy“. Na co ono „nuže“ nebo „proto“ odkazuje? Je to poměrně prosté, jde to zpět na zač. druhé kap.: 

  • … abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. (2Te 2,2)

Patnáctý verš je jasnou odpovědí. Stůjte proto pevně – to je první věc, na kterou se podíváme, a držte se toho učení, nebo – jak bychom to mohli také přeložit – tradice – to bude druhý bod kázání, a podle čehož jste byli vyučeni naším slovem či listem, což bude třetí bod. Osnova kázání je opět zcela zřetelně patrná v samotném textu, což je něco, co nám pomáhá si ten text lépe zapamatovat. A protože to Pavel, Silas a Timoteus píšou bratřím, mohou teď sestry odejít domů. To byl samozřejmě hloupý vtip. Je to jedno z řady míst, které nám ukazují, že obvykle, i když ne výlučně, když Písmo mluví o bratrech, je řeč o celé církvi, tedy o bratrech i sestrách v Kristu. 

I. Stůjte pevně

A první věc, která je tady řečena církvi, tedy bratrům a sestrám, je: „Stůjte pevně!“ Mohli bychom to také přeložit jako „buďte pevní“. Česky bychom možná mohli použít parafrázi ve smyslu „buďte zabetonovaní“. Prostě ať se ani nehnete. To znamená „stůjte pevně“. Je tady sloveso, které použité jenom desetkrát v Novém zákoně, a několikrát z toho je použité v podobném kontextu. Pokud to tak je, je tam vždy napsáno, v čem máme stát pevně.

  • Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! (1K 16,13)

To jsou slova, která potřebujeme slyšet často a zvlášť v dnešní době. Bdít, stát pevně ve víře, být statečný a silný. Zvlášť odvaha a síla jsou dnes vlastnosti, o nichž se mezi křesťany moc nemluví – a pokud, tak buď jenom v jakémsi rádoby duchovním slova smyslu, kdy se to týká zvěstování evangelia nebo potom spíš v negativním slova smyslu, kdy jsou odvaha a síla považovány za tělesné vlastnosti, kterým by se křesťan měl raději vyhnout. Ale všimněte si toho, že kniha Zjevení říká, že zbabělci najdou svůj úděl v ohnivém jezeře, kde hoří oheň a síra (Zj 21,8). Nicméně dnes nám jde o to „stůjte pevně ve víře“. 

Na dalších dvou místech, resp. třech, protože Ga 5,1 o tom mluví také, i když ne výslovně, stojí psáno, že máme stát pevně v Pánu (Fp 4,1; 1Te 4,8). Stůjte pevně ve víře, stůjte pevně v Pána a ještě jednou je tu „stůjte pevně v jednom Duchu“ (Fp 1,27). Ale v našem textu není nic takového, v čem bychom měli pevně stát. Čeho se to tedy týká? Už jsem to zmínil – směřuje to zpět do druhé kapitoly, a obecně to mluví o Pánu Ježíši, jak o něm byli vyučeni křesťané v Tesalonice, a velmi konkrétně se to týká toho, aby se nenechali znejistit nějakým učením o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. A dokonce bych šel ještě o krůček dál a řekl bych, že stát pevně znamená nebýt nedospělý, nenechat se  zmítat a unášet „závanem kdejakého lidského učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu“ (Ef 4,14). 

Boží slovo na tomto místě mluví o tom, že máme dospět k zralému lidství podle míry Kristovy plnosti. A myslím, že to je dobrý popis, který nám pomáhá porozumět tomu, co Pavel myslí, když říká, že křesťané mají stát pevně – mají být zralí v Kristu. Potom budou nepohnutelní. Co si ale máme pod zralostí představit? Zmíním dvě oblasti, které vidím v tom textu z listu Efezským a které jsou jednoznačnou odpovědí na to, co v našem textu znamená stát pevně. 

Na prvním místě je to otázka doktrinální, otázka učení. Kdo stojí pevně, nenechá se zmítat nebo dokonce unášet závanem kdejakého lidského učení. Má vybudované základy víry. Ví, čemu věří a proč tomu věří. Když jsou dobře položené základy, není třeba se bát, že přijde bouře a strhne dům. Když Pán Ježíš mluví o dobrých základech, nezabývá se nějakou šíří toho, co by měl křesťan vědět. Určitě bychom mohli vyjmenovat celou řadu doktrín, v nichž je dobré se alespoň trochu orientovat – můžeme začít u evangelia, o němž jsme mluvili minule, tedy u učení o spasení a s ním související učení o posvěcení, měli bychom mluvit o učení o Písmu, o Bohu a Pánu Ježíši Kristu a věřte mi, že bychom nakonec vyjmenovali skoro každou doktrínu, kterou můžeme odvodit z Božího slova, protože žádné učení Písma není nedůležité. Přesto Pán Ježíš, když mluví o stavění na dobrém základu, nic takového nedělá. A dokonce čteme v Božím slově, u proroka Izajáše:

  • Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. (Iz 35,8)

V jiných překladech jsou místo pošetilců hlupáci a Kralická Bible to překládá tak, že ani ten nejhloupější nezabloudí. Takže člověk může být hlupák, a myslím, že tady se mluví o někom, kdo není intelektuálně zdatný, nikoliv o ignorantovi, který vzdoruje Boží moudrosti – a přesto může stát pevně. Jako to?

Muž, který staví na skále, je totiž ten, kdo slyší Pánova slova a plní je, jedná podle nich ve víře, v prosté důvěře malého dítěte, které se spoléhá na slova svých rodičů. Na to nepotřebujete titul z vysoké školy ani doktorát z teologie. Mnohdy je to dokonce tak, že ti, kdo mají takové doktoráty, jsou nejvíce zmatení a nejméně poslušní. Jejich základy jsou leckdy vybudovány na písku. Tím nechci shodit studium – Bůh ve své dobrotě a milosti použil pastýře dobytka Ámose, učeného Ezdráše, studovaného Daniela, školeného farizea Pavla stejně jako zručného rybáře Petra. Dobré studium může být skutečným požehnáním, ale pevný základ znamená slyšet Boží slovo a ve víře podle něj jednat. 

Takové jednání – a to je ta druhá věc – vede k budování charakteru, tedy k dorůstání do zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti, takže člověk rozpozná faleš, chytráctví, manipulaci a jiné podobné věci a dokáže na ně v pravdě a v lásce reagovat. To znamená stát pevně, být pevný. A to nás vede přímo ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Držte se tradice

Možná jste se teď otřepali hrůzou nebo vás zalil studený pot – co tím ten Jarda myslí? Máme se držet tradice? No, přesně to stojí v našem textu. Je nicméně zajímavé, že žádný český překlad, na tomhle místě to slovo, které tam je, nepřekládá slovem tradice, ačkoliv na jiných místech to všechny české překlady dělají. Není to slovo, které by bylo použité často v Novém zákoně (13 krát), takže není těžké to prozkoumat. Všude je tam stejné slovo, které používá Pán Ježíš, když kárá Židy, že svou tradicí ruší Boží slovo (Mt 15,2.3.6; Mk 7,3.5.8.9.13). Pavel toto slovo používá, když mluví o tom, jak před svým obrácením horlil pro tradice otců (Ga 1,14). V pozitivním smyslu:

  • Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. (1K 11,2)

Myslím, že úplně stejně ho používá také v našem textu. Ještě jednou ho používá ve třetí kapitole, k čemuž se dostaneme:

  • Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení [tradice], která jste od nás převzali. (2Te 3,6)

Samotné slovo tradice znamená „něco, co bylo předáno“ – a obvykle se jedná o nějaké učení nebo o nějaké jednání. To obojí můžeme vidět ve 2. Tesalonickým (2,15 a 3,6). Apoštol tady jednoduše říká křesťanům v Tesalonice, aby se drželi toho, co mají, toho, co jim odevzdal, toho, co od něj přijali. To opět úzce souvisí s tím, co jsme si řekli. Pavel strávil v Tesalonice jenom pár týdnů – ze Skutků 17,2 to vypadá, že to byly pouze tři týdny, nicméně ten text neříká nic více, než že Pavel třikrát kázal v synagóze. A neříká nám nic o tom, jak dlouho to trvalo, než si Židé najali ničemné lidi z ulice a vyvolali pobouření davu, takže Pavel a jeho společníci museli Tesaloniku opustit. Ale také to nevypadá, že by tam strávil celou řadu měsíců. Nicméně pár týdnů tam byl, takže křesťané z Filip mu tam více než jednou poslali dary na pokrytí jeho potřeb (Fp 4,16). Jistě toho nebylo příliš mnoho, co mohl za pár týdnů předat nově obráceným křesťanům v Tesalonice. Ale bylo to dost na to, aby mohli stát pevně a držet se toho, co přijali. A nic víc není potřeba. Jsem vděčný za Pavlova slova, která napsal křesťanům do Filip:

  • Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. (Fp 3,15–16)

Jsem velmi silně přesvědčený o tom, že každý křesťan má být teologem a vlastně jím je. A každý křesťan roste v poznání Boha, což zahrnuje také intelekt, ale podstata je jinde – Pána Boha poznáváme na prvním místě tehdy, když s ním chodíme, nikoli když si plníme hlavu informacemi o něm. Ale to neznamená, že informace nebo hlavu nepotřebujeme. Když nebudeme mít informace, nebudeme vědět, co máme dělat, v čem máme poslechnout Pána, podle čeho máme jednat. Ale důraz bude vždycky na té druhé části – na onom jednání, na životě ve víře, na chození s Bohem. Podívejte se spolu se mnou na dvě místa v knize Zjevení – jsou texty dopisů sedmi církvím. Církev v Thyatirech Pán Ježíš kárá kvůli ženě Jezábel a jejímu učení.

  • Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. (Zj 2,24–25)

Církev ve Filadelfii je jednou z těch, které Pán chválí:

  • Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. … Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. (Zj 3,8.10–11)

Drž se toho, co máš. Drž se tradice, kterou jsi přijal. Tradice nemusí být nutně špatná. Připomínej si jednoduché základní věci, které se týkají tvé víry. Není třeba se hnát za mnoha dalšími informacemi nebo učeními a vědět všechno. Stačí stát na tom, co máš. Proto jsem vám dal do osnov také Vyznání víry našeho sboru – to je takový základ toho, čemu zde věříme. A můžete si také vzít tuto brožuru „Co učíme v BCP“, kde jsou další věci rozpracované trochu víc a je tam řada biblických odkazů. To je naše tradice. Každý sbor má nějakou svou tradici.

Důležité ale je, abychom každou tradici, všechno, co přijímáme, podrobovali zkoumání Písmem. Písmo musí mít hlavní slovo. A to neplatí jenom o nějakých dávných tradicích, o církevních otcích nebo o ekumenických koncilech prvního tisíciletí, ale to platí i pro naše současné evangelikální tradice. A nemyslete si, že žádné nejsou. Jsou! A je jich opravdu hodně. Problém je, že když jsme součástí nějaké tradice, nevidíme, že to je tradice, ale myslíme si, že to křišťálově čistá pravda zjevená Písmem. Není. Když však půjdeme do Písma, tak se to ukáže a bude to naprosto jasné. V dnešní evangelikální církvi máme tradice, které se týkají uctívání, které se týkají kázání Božího slova nebo učednictví. Jsou to tradice, které spojují učení s jednáním – přesně jako to bylo s židovskými tradicemi. A nejednou můžeme dojít k tomu, že svou tradicí rušíme Boží slovo. 

III. Našeho dopisu nebo kázání

Pavel odkazuje Tesalonické na to, co od něj přijali slovem nebo dopisem. Nejspíš odkazuje na to, co je učil, když byl onu krátkou dobu u nich, co je učil Timoteus, kterého za nimi Pavel později poslal, aby je utvrdil a povzbudil ve víře (1Te 3,1–3), a také odkazuje na to, co jim napsal v obou dopisech, resp. především v tom prvním, protože to bylo to, co přijali, v čem byli vyučeni, ale ten druhý dopis bych z toho nevyjímal.  Tohle byl základ, na němž měli růst, z něhož měli čerpat. V dnešní době jsme v trochu jiné situaci, nicméně principy zůstávají stejné. Když jsme uvěřili – ať už to bylo v církvi a skrze církev nebo mimo církev, nakonec jsme vyhledali nějaký sbor a začali jsme tam čerpat a sytit se. A to bylo to slovo, které jsme přijímali jako mateřské mléko. Ještě jsme nebyli schopni rozlišit, nedokázali jsme rozpoznat, zda to bylo dobré nebo špatné. Ruku v ruce s tím, co jsme poslouchali, jsme se sytili Božím slovem. Dneska máme tu ohromnou výsadu a milost, že máme Boží slovo ve svém vlastním jazyce a je dostupné. Proto můžeme rozlišovat mnohem více než kdy dříve. Můžeme vzít to, co je psáno, a prozkoumat tradici – ať už učení nebo jednání – na základě Božího slova. Přesně to dělali Židé v Beroji, kteří poslouchali kázání Pavla. „Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17,11). Všimněte si, co bylo výsledkem:

  • A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů. (Sk 17,12)

Opustili tradice otců, na nichž stavěli, kterým celý svůj život věřili a spolehli se na Písmo. Došlo k tomu, když byli zasaženi a konfrontováni evangeliem. Když je evangelium vykolejilo z jejich stereotypu. To nikdy není příjemné. Ale to je přesně to, co potřebujeme. Potřebujeme slyšet Boží slovo, které nás bude konfrontovat, které nám bude pokládat těžké otázky, které bude tak trochu rozkládat náš život. Potom musíme jít do Písma a musíme jít k Pánu a volat k němu, aby naše nohy zase postavil na pevný základ. Potřebujeme se chytit té jednoduché pravdy evangelia a znovu se na ní postavit. Tohle je v kostce služba Božího slova. Sám Pavel horlil pro tradice otců, jak jsme viděli. Z čeho byl později obviněn svými vlastními lidmi? Když Pavel přišel do Jeruzaléma, starší ho vyslechli, radovali se z toho, co Bůh dělal mezi pohany, chválili Boha a pak řekli:

  • O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků. (Sk 21,20)

Pavel se postavil na Boží slovo a vykládal ho ve světle evangelia. A přesně to potřebujeme udělat i my s každou tradicí, s níž se setkáváme. Osobně jsem vděčný za mnohé tradice, které máme a na nichž stavíme. Mám radost z toho, když můžu číst, jak naši předchůdci ve víře formulovali své vyznání. Máme např. vyznání staré jednoty bratrské z roku 1535, v němž bratři formulovali to, čemu věří. Jsou tam mnohé věci, s nimiž se můžeme ztotožnit, ale jsou tam i jiné, které musíme na základě Písma odmítnout. A tohle je něco, co musí udělat každá generace křesťanů. Když to neudělá, odsuzuje sama sebe k tomu, aby se vydala špatnou cestou. Když se tradice tak trochu odchyluje od Písma, nemusí to být hned zřetelné. Může se to projevit ve druhé, třetí nebo i další generaci. Stačí se podívat do historie. 

Komu píše Pavel se svými společníky? Píšou pastorovi tesalonické církve? Nebo starším toho sboru? Mají to být oni, kdo mají stát pevně a držet se toho, co přijali? U těch ostatních – tedy u tzv. laiků – se to nějak poddá? Ti si mohou věřit, čemu budou chtít, hlavně když budou poslouchat, co se jim řekne z kazatelny a nebudou se v tom rýpat? Ne!!! Tady máme dopis tesalonické církvi. Všem svatým v Tesalonice. Všem křesťanům. Je docela pravděpodobné, že v době, kdy tento dopis četli, tam ještě žádné ustanovené starší neměli. Byli tam ti, kteří je vedli, což víme z prvního listu (1Te 5,12). Ale možná ještě nebyli ustanovení jako starší. A i kdyby byli, dopis je určen všem věřícím. Všichni mají stát pevně, všichni se mají držet toho, co je pravé, co přijali, na čem staví a všichni mají rozlišovat. To je práce královského kněžstva. To je určeno nám všem, jak jsme tady. To je Kristova církev. To je společenství, které se buduje navzájem. 

Jestliže jsme znovuzrození, potom každý z nás zná Pána Ježíše Krista. A stejně jako jsme se nenarodili z Ducha podle šablony, právě tak nepoznáváme Pána Ježíše podle šablony, ale každý jeden z nás tak, jak s ním chodíme. A není horší nebo lepší chození s Pánem. Je jenom víc pyšné a méně pyšné chození s Pánem. Kdo je v Kristu, žije s Kristem. Možná tak, jak se mi to vůbec nezdá podle mé tradice. Ale potom musím jít do Písma a zkoumat Písmo a také jít za bratrem nebo sestrou a mluvit s ním o tom, jak chodí s Pánem a co s ním prožívá. Pak budeme překvapeni a nejspíš také zahanbeni. Pak začneme chápat nádheru Pánovy církve – toho, co je psáno v Božím slově i toho, co slyšíme z úst bratrů a sester. Proto stůjte pevně, moji milí a držte se toho, co jste přijali. 

Závěr

Nyní už zbývá jenom pár slov na závěr, jimiž uzavřeme toto kázání i dnešní text. Co si z toho máme vzít? Příkaz je jasný – stát pevně. Pavel to rozvíjí do šíře opět v listu Efezským:

  • Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přílbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne … (Ef 6,14–18)

Stát pevně je výzvou pro celé společenství církve. Platí to pro každého z nás a nikdo z nás nemá výmluvu, že nemusí. V tomto ohledu jsme jako řetěz, který je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Ale jsme také jako rodina, která se staví za své nejslabší a nezranitelnější. Nechce, aby takoví zůstali, ale vždycky za nimi bude stát. To je společenství Božího lidu. Je tady něco, co nás spojuje víc než cokoliv jiného, a to je Kristova láska, Kristův kříž, evangelium – v něm máme být pevní na prvním místě, v něm si musíme rozumět. A v těch dalších věcech musíme hledat porozumění, trpělivost, lásku, snášenlivost. Naším pevným základem je Pán Ježíš Kristus. 

  • Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Ko 2,6–7)

To je dnešní výzva Božího slova, moji milí. Držet se Krista, rozumět evangeliu, povzbuzovat se v něm, vracet se k němu, rozlišovat, všechno zkoumat, dobrého se držet a zlého se chránit v každé podobě (1Te 5,21–22). Amen.