Stvořitel a Pán (Ž 33,1-22)

Žalmy

Náš Pán je hoden chvály

Jaroslav Kernal, Praha 26. dubna 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. I dnes otevřeme knihu Žalmů a budeme oslavovat našeho Pána skrze další inspirovanou píseň krále Davida. Je to trochu delší žalm, ale ne zas tak moc, takže ho projdeme celý, protože to je nádherná oslavná píseň ke chvále našeho Boha, která nám nejenom přikazuje, že máme Pána chválit, ale také nám ukazuje celou řadu důvodů, proč je naší chvály hoden. Přečtu celý žalm a potom ho projdeme.

Ve starověkém řeckém překladu Starého zákona má tento žalm nadpis Žalm Davidův. Je to jeden z Davidových, mohli bychom říci, „obecných“ žalmů. Je to žalm, který je určený ke chvále pro každého člověka. Není to jenom pro Izraelce, není to jenom k uctívání Boha ve svatyni, jako jsou některé jiné žalmy, ale je to žalm, který na sebe může vztáhnout každý člověk, který miluje Pána, každá Kristova církev z jakéhokoliv národa na celém světě, protože křesťané jsou lid vyvolený, církev je národ svatý (1Pt 2,9). Tento žalm nás vede ke chvále, vede nás k uctívání, k plesání, k radosti z Hospodina a z jeho díla, vede nás k tomu, abychom Pánu zpívali, abychom ho oslavovali.

David volá spravedlivé, což je starozákonní výraz pro svaté, k tomu, aby vzývali Hospodina a radovali se z něj. Je tady doslova příkaz, kterým to je svatým nařízeno. Je to příkaz, který je rozveden v prvních třech verších a od čtvrtého do devatenáctého verše David předkládá řadu důvodů, proč to mají svatí dělat. V závěru je potom vyjádření důvěry v Pána.

I. Radujte se v Pánu (v. 1-3)

Ž 33:1 Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit.

Spravedliví, které David oslovuje, jsou lidé, kteří jsou Bohem ospravedlněni. Jsou to lidé, kteří stejně jako např. Noe našli milost u Hospodina. Podívejte se do Genesis 6, kde se mluví o tom, že celá země byla zkažená, že se rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor lidské mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). To je popis lidské zkaženosti – a po potopě se na tom nic podstatného nezměnilo. Jen Bůh někdy přitáhne uzdu lidské zkaženosti a jindy ji naopak více popustí. A o pár veršů dál:

Genesis 6:8-9 Ale Noe našel u Hospodina milost. … Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.

Noe byl spravedlivý, protože našel u Hospodina milost. Noe byl bezúhonný, protože Bůh z něj sňal nepravost, hřích, Bůh mu dal milost a Noe uvěřil. Je to jako s Davidem, autorem tohoto žalmu. David byl bezúhonný, chodil s Bohem, a v Žalmu 32 říká:

Žalm 32:5 A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.

David věřil v Boha, spoléhal na něj a radoval se z Boha, tedy z toho, kdo je Bůh a jaký je a radoval se také v Bohu. Tak je to doslova v našem textu (Ž 33,1). Zaplesejte v Hospodinu. Je to ve významu z Hospodina, pro Hospodina, kvůli Hospodinu. Nejde o nějaký speciální mystický zážitek, ale jde o radost ve víře, v niterné důvěře v Boha, je to radost, jejímž zdrojem i cílem je Bůh sám.

Když je z člověka sňata jeho nepravost, raduje se z Boha a v Bohu. Chválí Boha, děkuje mu za spasení, za milost, kterou dostal. Bůh poslal svého Syna, Pána Ježíše Krista, abychom v něm měli život a měli ho v hojnosti (J 10,10). A k této hojnosti patří radost. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, když z nás sňal břemeno naší vzpoury proti Bohu, našeho hříchu, naše srdce vzlétlo vzhůru. Byli jsme očištěni, byli ospravedlněni, naplněni Duchem svatým, získali jsme nový vztah s Bohem, poznali jsme Boha osobně a to nás naplnilo radostí a chválou. A tady nás Písmo znovu vyzývá k radosti, ke chvále. Dokonce nám ji přikazuje, protože Bůh ví, že to pro nás není něco naprosto samozřejmého. Podívejte se, jak to dále popisuje David:

Ž 33:2-3 Hospodinu vzdejte chválu při citaře, zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách. Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic.

Znovu je tady několik příkazů ke chvále, ke zpívání žalmů, ke zpěvu nové písně. V ekumenickém překladu je dobré hraní za hlaholu (polnice v kurzívě nejsou v originálním textu). V jiných překladech najdeme „dobře hrajte s radostným křikem“ (ČSP) nebo „ladně předneste hru za radostného hlaholu“ (Pavlík). Je tu spojení zpěvu a chvály Boha s novou písní, s radostí a s hlasitostí. „Nová píseň“ je v Písmu často vítěznou písní, oslavuje vítězství, raduje se z velikých věcí Božích, z toho, co učinil Pán. Tato „nová píseň“ je vždycky výsadou vykoupených, svatých.

Zj 14:1-3 A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce. A slyšel jsem hlas z nebe jako hukot množství vod a jako zvuk mocného hřmění; a znělo to, jako když hudebníci rozezvučí své nástroje. Zpívali novou píseň před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před starci.

To je mohutná oslava Boha, radostná, hlasitá, vznešená, ladná. A je to chvála a píseň, která je dobrá. Není to hluk ani řev, nějaký chaos nebo nevázané třeštění. Není to koncert ani diskotéka, ale je to oslava a chvála. Nemluvím o něčem chladném, neosobním – naopak, skutečná chvála, opravdové uctívání zahrnuje srdce a zasahuje srdce, hýbe srdcem. Ale současně je taková chvála hluboko zakotvená v pravdě. A o tom je skoro celý zbytek žalmu. David vyzývá Boží lid, aby zaplesal Hospodinu, a pak na několika věcech ukazuje, proč by se spravedliví měli radovat.

II. Radujte se z jeho stvořitelské moci (v. 4-8)

Jásat v Bohu znamená radovat se z toho, kdo je Bůh, jak se nám Bůh dává poznat, co Bůh dělá. David říká, abychom se radovali, jásali a chválili Boha smysluplně, z nějakého důvodu, aby naše chvála a uctívání byly rozumné. Čím sám začíná:

Ž 33:4 Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný.

Na první místo staví Boží slovo. Radujte se v Pánu kvůli jeho Slovu, pro jeho Slovo. Boží slovo je přímé. Boží slovo je světlo, které spravedlivým osvěcuje cestu. Je jako lampa nebo jako svíce, která posvítí člověku na další krok (Ž 119,105). Hospodinův zákon je dokonalý, dává očím světlo (Ž 19,9). David oslavuje Boží slovo i Boží skutky znovu a znovu. Některé žalmy jsou věnované jenom těmto dvěma tématům. David také spojuje Boží slovo a Boží skutky. Boží slovo je přímé, jeho dílo je pravda, je věrný ve všech svých skutcích. Žádný z jeho skutků nepůjde proti jeho slovu. Bůh je naprosto věrný a vždycky dělá to, co říká. Důkaz můžeme vidět v Pánu Ježíši Kristu. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). Slovo se stalo skutkem, činem. To slovo je cesta, pravda i život. To Slovo, Pán Ježíš Kristus, vykonalo své dílo na zemi, dílo spásy. Pán Ježíš přišel a stal se člověkem, aby na lidském těle odsoudil hřích. Přišel kvůli kříži, aby nesl vinu svého lidu a zaplatil za ni. Každý, kdo v něj věří, bude spasen (J 3,16) a nikdo z těch, kdo se spolehnou na jeho dílo, nebude zahanben (Ř 10,11). Prorok Izajáš mluvil o Božím slově, které se nikdy nevrátí k Hospodinu s prázdnou, ale:

Izajáš 55:11 … vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Boží slovo je mocné, je živé, je účinné, je aktivní. Bůh všechno stvořil svým slovem a všechno koná svým slovem. Nám dal své Slovo, Bibli, které je přímé. Často stačí skutečně jenom otevřít Písmo a číst, a jeho Slovo koná. Proto musíme Boha chválit za jeho Slovo, proto máme být vděční za Bibli, proto si musíme vážit jeho Slova. A podívejte, jak David ve své chvále pokračuje:

Ž 33:5 Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země.

David spojuje Boží slovo s Bohem samotným. Bible není Bůh, to všichni chápeme. Ale Bible je Boží slovo, je to jeho výrok, je to slovo z jeho úst. A tady to navazuje jedno po druhém. Je tady jeho Slovo, jeho dílo, jeho spravedlnost, jeho právo, jeho milosrdenství, které naplňuje zemi. Skrze své Slovo Bůh jedná, skrze své Slovo Bůh ukazuje svou pravdu, spravedlnost i právo. V jeho Slově docházíme útěchy, protože se v něm zjevuje jeho milosrdenství, které naplňuje zemi. Kde není Boží slovo, kde nezní Boží slovo, kde se nekáže Boží slovo, kde se nešíří Boží slovo, tam je nouze o Boží milosrdenství. Moc jeho slova vidíme v následujících verších, které mluví o stvoření:

Ž 33:6-7 Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Jako hrází drží pohromadě mořské vody, vodstva propastí uložil v zásobnicích.

Bůh řekl a stalo se. Svým dechem Bůh drží všechno pohromadě. Svým Slovem rozpoutává bouři, jak jsme viděli nedávno v Žalmu 29, svým slovem krotí živly. Pán Ježíš pohrozil větru, vlnám, rozbouřenému moři a v jediném okamžiku, prostě jako když utne, byl klid. To je moc Božího slova. Když to Ježíš udělal, učedníci:

Marek 4:41 Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

K tomu nás vede i David. Moc Božího slova ho vede k bázni:

Ž 33:8 Boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni!

Samotné jeho Slovo je tak mocné, že vzbuzuje bázeň. Jeho slovo nám ukazuje, kdo je on sám, jak velký je Bůh ve své moci, jak strašlivý je ve svých soudech, jak laskavý je ve svém milosrdenství. V Ž 130,4 David vyznává, že odpuštění hříchů vzbuzuje bázeň. Ano, když si uvědomujeme, kdo je Bůh, když vidíme, jak je svatý, jak je vznešený a dobrý, jak spravedlivý a dokonalý, když chápeme, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy, nesnese nejmenší hřích – a přece nám v Kristu odpustil všechny naše hříchy, nemůžeme než žasnout a stát v údivu a v bázni před takovou láskou a milostí, před takovou mocí, která z hříšníků dělá svaté. Radujte se z Hospodina, protože je Stvořitel fyzického světa i duchovního, tělesného stvoření i duchovního stvoření, nového stvoření. A dál:

III. Radujte se z jeho svrchované vůle (v. 9-12)

Ž 33:9 Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.

David navazuje na stvoření, ale zároveň už nás vede dál, vede nás k Bohu, který je naprosto svrchovaný. Zamyslete se nad tou první částí verše – co řekl, stalo se. Bůh není jako my – něco řekneme a někdy to trvá ještě dlouho, než se to stane skutečností a někdy to dokonce nenaplníme vůbec. Ale Bůh řekne a stane se. Není tu žádná prodleva, žádné čekání. Všechno se děje přesně tak, jak Bůh říká. Jak přikázal, tak vše stojí. Bůh je svrchovaný, má svůj plán a neuhne od něj. Nikdo ho nemůže změnit.

Ž 33:10-11 Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. Záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení.

Podívejte se, jak David srovnává záměry lidí a záměry Boží. Národy se bouří proti Bohu – ty národy jsou zde ve smyslu pohanů. Mohli bychom tady citovat Žalm 2, kde se pronárody bouří a kují spiklenecké plány proti Hospodinu a jeho Mesiáši. V době Nového zákona až do dnes bychom sem mohli zařadit také Kristovu církev, kterou svět, tedy národy, nenávidí stejně jako Krista samotného. Lidé pronásledují křesťany, ale Bůh maří jejich plány a jejich úmysly. Podívejte se na Pavla. Chtěl vymazat křesťany z povrchu země. Měl promyšlený plán. Postupoval dům od domu, dveře od dveří a hledal křesťany. Mohli jste čekat, že když byl dnes ve vedlejší ulici, zítra zaklepe na vaše dveře a bude se ptát, jestli věříte v Krista. A když skončil v Jeruzalémě, vyžádal si pověření pro Damašek. Ale Bůh zhatil jeho plány. Srazil ho do prachu země a na kolena před Pánem, změnil jeho srdce a z pronásledovatele udělal apoštola a otroka Ježíše Krista. Ázerbájdžánský sbor v osadě Aliabádu už 25 let žádá o zákonný status, aby se mohli legálně scházet. Jejich žádosti jsou stále zamítány nebo ignorovány. 25 let čelí policejním raziím, pokutám, zabavování Biblí a literatury. 25 let se tito křesťané věrně scházejí ke studiu Bible a k uctívání Pána. Vědí, že brány pekel Kristovu církev nepřemohou a záměry národů Bůh nakonec zhatí. Vědí, že v Kristu mají mnohem víc, než o co přicházejí zde na zemi. Vědí, že jsou blahoslaveni, protože mohou nést potupu pro Kristovo jméno. To jsou také Davidova slova:

Ž 33:12 Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.

Na jedné straně jsou ti, jejichž záměry Bůh hatí, a na druhé straně jsou blahoslavení, které si Bůh vyvolil za dědictví. Tento záměr Božího srdce platí věčně a nikdy se nezmění. Bůh je skála, je nepohnutelný a jeho úmysly s námi se nezmění. Bůh nikdy nikomu neřekne, teď jsem si tě zamiloval, aby za chvíli obrátil a řekl, už tě nenávidím, nechoď mi na oči. Kdo přijde ke Kristu, toho Pán nikdy neodmítne, nikdy ho nevyžene ven. Nikdy žádnému ze svých dětí neřekne, že už není jeho dítětem, protože ti, kteří přišli ke Kristu nebo uvěřili z milosti v době Starého zákona, jsou ti, které si Bůh zvolil za dědictví. Jsou blahoslavení, jsou svatým národem, královstvím kněží, tedy lidí, kteří uctívají Pána a slouží mu, nejenom zpěvem a chválou, ale tím, že přinášejí sami sebe jako živou, svatou a Bohu milou oběť – je jejich pravá bohoslužba (Ř 12,1). Bůh si zvolil svůj lid za dědictví. Jsou to vykoupení ze všech národů, jazyků, kmenů i ras (Zj 7,9). Tito vykoupení jsou národem svatým, národem, jehož Bohem je Hospodin. Tito vykoupení jsou skutečným Izraelem v plném slova smyslu, nyní v duchovním a v budoucnosti i v tom smyslu fyzickém. Jsme jeden lid, máme jednoho Krále a vládce, jsme spojeni jedním Duchem do jednoho těla – to je ten přítomný duchovní aspekt, a dostaneme nové tělo, dostaneme novou zemi, která bude naším vlastnictvím, kde budeme přebývat navěky – to je ten budoucí fyzický aspekt. Petr o tom napsal vyvoleným:

1 Petrův 1:4-5 Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.

Bůh je Stvořitel a všechno pevně drží a udržuje svým Slovem. On je svrchovaný Pán a všechno, co chce, koná. To jsou dostatečné důvody ke chvále a k radosti. Ale David má ještě další:

IV. Radujte se z jeho milosrdné péče (v. 13-19)

Bůh je milosrdný a laskavý pastýř, který se stará o své dědictví, který pečuje o svůj lid a zachraňuje všechny, kdo se na něj spoléhají.

Žalm 33:13-14 Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi.

Mluvili jsme o Hospodinově Slově, mluvili jsme o jeho vůli, zde je jeho oko, které v tomto kontextu představuje jeho péči, jeho dohled, jeho pastýřskou ruku, která se stará. Bůh se nejenom dívá, on vidí. A nedívá se jenom na své děti, na svůj lid, ale vidí všechny lidské syny. Nikdo a nic neunikne jeho zraku.

Ž 33:15 On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům.

Bůh zná každý záhyb našeho srdce. Člověk si myslí, že zná své srdce, ale lidské srdce je lhář. I jako znovuzrození křesťané máme stále ohromnou schopnost sebeklamu. Kolikrát nás jen Bůh ve svém Slově vybízí, abychom neklamali sami sebe?!

Přísloví 21:2 Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 16,2 – pohnutky zpytuje Hospodin)

Proto je Bůh spravedlivý soudce: zná lidské srdce a rozumí lidským skutkům. Kolikrát jsem si jen myslel, že něco dělám pro Pána, ale nakonec mě Bůh usvědčil z toho, že jsem chtěl ukázat na sebe a vyzdvihnout sebe. Musíme volat jako David:

Ž 139:23-24 Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Jenom Bůh nám může odhalit naše nitro. Používá k tomu různé věci – používá své Slovo, používá svůj lid, používá okolnosti, do nichž nás staví, zkoušky, které mají odhalit naše srdce a ukázat na to, co je v něm. Podívejte se do dalších veršů:

Ž 33:16-17 Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže.

David ukazuje na to, na co lidé spoléhají a co Bůh dobře vidí. Spoléhají na množství, na svou sílu, statečnost, na koně, nebo jak říká jiný žalm na vozy (Ž 20,8). V 1Pa 14 je příběh krále Ásy, který spoléhal na Hospodina, když na něj Kúšijec Zerach vytáhl s miliónovou armádou. Ása volal k Bohu a Bůh je vysvobodil:

2Pa 14:10.11 „Hospodine, jen ty jsi s to pomoci … Pomoz nám, Hospodine, náš Bože … Hospodine, ty jsi náš Bůh, proti tobě člověk nic nezmůže!“ I porazil Hospodin Kúšijce před Ásou a před Judou.

Lidé spoléhají na množství, vědu, techniku, moudrost světa, na sebe. Ve světě náboženství teistického i ateistického materialismu a lidé hledají záchranu ve věcech tohoto světa. Co řekne člověk s titulem je víc, než co řekne člověk bez titulu. Co se říká v televizi nebo v rádiu to musí být pravda. Když se na něčem shodne víc lidí, to musí být správné. Za tři tisíce let se věci vůbec nezměnily. Jinde David mluví o pošetilosti těch, kteří říkají, že Bůh tu není. A dodává:

Ž 14:2 Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.

A přesně totéž jinými slovy říká i v našem žalmu:

Ž 33:18-19 Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu.

Musíme se ptát sami sebe, kde hledáme svou pomoc. Ke komu utíkáme, na koho spoléháme. Sestro, bratře, hledáš Hospodinovo milosrdenství? Čekáš na jeho slovo? Král Ása se ve stáří odvrátil od Hospodina. Přestal spoléhat na Pána a proroka, který ho napomínal, uvěznil. Dva roky před svou smrtí onemocněl těžkou nemocí.

2Pa 16:12 Ale ani ve své nemoci se nedotazoval Hospodina, nýbrž vyhledal jen lékaře.

Ale spravedlivý jásá v Hospodinu a:

V. Radujte se z naděje, která je v něm (v. 20-22)

Ž 33:20-21 Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.

David začíná radostí a končí radostí. Naše radost není závislá na okolnostech, v nichž se nacházíme, ale souvisí s naší vírou, nadějí a láskou. Jestliže důvěřujeme Pánu, radujeme se v něm. Ano, přicházejí i těžké chvíle, kdy nejásáme a neskáčeme radostí, ale přesto doufáme v jeho svaté jméno, a naše srdce se z něho raduje. Je tu jediná podmínka – že naše duše bude s touhou vzhlížet k Hospodinu, hledat svou pomoc u něj, doufat v něj.

Všimněte si toho drobného detailu na začátku v. 20. Je tam „naše duše vzhlíží“, je tam jednotné číslo. Nejsou tam duše, které vzhlížejí, ale je tam jedna duše, ta moje, ta tvoje. Mluvili jsme o národu, mluvili jsme o Hospodinovu dědictví, o církvi, o svatých, kteří jásají v Hospodinu, ale to, jestli také ty jsi nebo budeš součástí této radosti, je jenom o tvé vlastní duši, jenom o tobě samotném. Víra je osobní, niternou záležitostí. Boží slovo nás vede k tomu, abychom milovali Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí a ze vší své síly. To je skutečně celé, úplné spolehnutí se na Hospodina. Není to o hledání jiných cest, hledání nějaký výmluv nebo zkratek, hledání vlastních zdrojů, spoléhání se na koně nebo na množství. Je to o toužebném vzhlížení k Pánu. Jak to napsal Pavel křesťanům do Kolos:

Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Chci vás povzbudit, moji milí, v době, která není jednoduchá, abyste všechnu svou naději vložili na Pána. Zdá se, že se po dvou měsících začneme vracet k normálnímu životu. Kéž bychom to mohli dělat s obnovenou nadějí v Boží jednání, s radostí z Boha, s novou písní, protože jsme během těch dvou měsíců ještě více poznali, kdo je náš Bůh a jak velké je jeho milosrdenství, jak velká je jeho moc. Protože jsme své duše ještě více upnuli k němu. Už dnes můžeme vidět, že ten návrat nebude úplně jednoduchý, ale naše naděje není ve věcech tohoto světa, ale v Pánu samotném. David nás volá k tomu, k čemu volá Pavel křesťany v Efezu:

Ef 6:10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.

Nikde jinde ji totiž nenajdeme. Zástupy nepomohou, koně selžou, lidská moudrost je před Bohem bláznovstvím. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení. Jenom Kristův kříž nasytí naši duši a naplní nás pokojem. Jenom v Kristu můžeme spočinout s důvěrou, jenom v jeho náruči můžeme být jako odstavené dítě u své matky. Jenom když vzhlížíme k němu, můžeme jako Boží lid společně volat:

Ž 33:22 Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!

Amen.