Biblická církev Praha

Završení Božího soudu nad Abímelekem

Jaroslav Kernal, Praha 1. března 2026

Pokračujeme v deváté kapitole knihy Soudců, a to, co je dnes před námi, je soud. Je to kniha Soudců, je pojmenovaná podle soudců, kteří soudili Izrael, ale je to také kniha soudů, protože popisuje celou řadu Božích soudů nad Izraelem i nad jinými národy. A je to také kniha Soudce s velkým „s“, protože i když obsahuje příběhy lidí a popis jejich životů, je především o tom, který soudí, o soudci a vysvoboditeli. A devátá kapitola popisuje jeden z těch velkých soudů – a je to soud nad jednotlivcem, nad Abímelekem, který byl synem jednoho z největších soudců v Izraeli, Gedeóna. Minule jsme mluvili o začátku tohoto soudu, když Bůh poslal mezi Abímeleka a šekemské občany zlého ducha, takže mezi nimi vzniklo nepřátelství. Ukazovali jsme si, jak Bůh používá duchovní mocnosti k provádění svých soudů v tomto světě – soudů nad bezbožnými lidmi. Dneska půjdeme ještě o kousek dál – musíme rozumět tomu, že tyto Boží soudy často jenom takto začínají (ne vždycky, ale nejednou – člověk je hříšník a k tomu, aby dosáhl na Boží hněv, nepotřebuje příliš mnoho). David v sedmém žalmu říká, že:

• Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. (Ž 7,12)

Jestliže máte na jedné straně absolutní spravedlnost (Boží) a na druhé straně naprostou zkaženost (člověka), není těžké pochopit, že Bůh má skutečně každý den, v každičkou chvíli proč vzplanout hněvem. Je-li mzdou hříchu smrt, jak to Písmo jasně dosvědčuje (Ř 6,23) – zamyslete se prosím nad tím, kolikrát za den bychom museli zemřít, kdyby Bůh chtěl s každým naším hříchem naložit právě takto. Ale Bůh je plný milosti a slitování. Prorok Izajáš říká:

• Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají. (Iz 30,18)

Naše srdce by měla být naplněna vděčností za to, že náš Bůh je pomalý k hněvu, ale rychlý ke slitování. Hospodin vyčkává, protože se nad námi chce slitovat. Dává milost k pokání, volá člověka k tomu, aby opustil své zlé cesty a obrátil se k němu. Přesto všechno je Bohem soudu. Bůh je nejvyšší a jediný spravedlivý soudce. A jednoho dne všechno postaví do světla svého soudy, do světla své spravedlnosti a – jak napsal Pavel:

• Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Ř 2,16)

Dnes máme před sebou text, který mluví přesně o těchto věcech, proto o nich musíme mluvit i my. Takže se podíváme na Boží soud na Abímelekem – je to časný soud, tedy soud, který se týkal tohoto života a tohoto věku. Je totiž řada věcí, které Bůh soudí už nyní. Ten soud začal posláním zlého ducha mezi Abímeleka a šekemské občany a skončil smrtí šekemských občanů a Abímeleka. A čteme, že „tak Bůh odplatil Abímelekovi za zločin, jehož se dopustil. Kéž nás ta slova vedou k bázni před Pánem. Dál se podíváme na Boží soudy – jak v tomto světě, tak především na ten poslední a nakonec se zastavíme u toho, jak se Boží soudy dotýkají Božích dětí, tady nás, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista a vyznáváme, že ho milujeme. Pojďme tedy k prvnímu bodu. 

I. Boží soud nad Abímelekem

Náš dnešní příběh je orámovaný Božím prohlášením verše 24, kde čteme, že prolitá krev Abímelekových bratrů dopadla na něj a verši 56–57, kde se mluví o tom, že Bůh odplatil Abímelekovi za jeho zločin a také všechny zločiny šekemských občanů obrátil na jejich hlavu. To je Boží spravedlnost a soud. Když čteme takové texty, často si říkáme, proč se to neděje častěji, vždyť vidíme tolik bezpráví, nespravedlnosti, arogance a zla kolem sebe a zdá, že v tomto světě to všechno zůstává nepotrestáno. Zdá se … Možná se jenom špatně díváme … Bůh přece stále kraluje. Ježíš je stále Pánem na nebi i na zemi, byla mu dána veškerá moc. Možná jsme jenom příliš zahledění sami na sebe a nevidíme Boží ruku v událostech, které se dějí kolem nás. Myslím, že ani Abímelek neviděl … 

Bůh poslal zlého ducha mezi něj a šekemské občany. Ten duch mezi nimi vyvolal nepřátelství – byl to lživý duch a lidé ze Šekemu se vůči Abímelekovi zachovali věrolomně. Oklamali ho, podrazili ho, podvedli ho. Namydlili mu schody. Chtěli se ho zbavit. Nejdřív ho provolali králem, protože byl jedním z nich, a vzápětí se postavili proti němu. Tak už to s námi lidmi bývá. Kam vítr, tam plášť. A bližší košile než kabát. Tohle patří k hříšnosti člověka právě tak, jako skvrny patří k levhartovi a černá kůže ke Kúšijci. Není mnoho takových, kteří by byli věrní a oddaní, kteří by měli nějakou vnitřní integritu, která není založená na vnějších věcech, ale stojí na pravdě Božího slova. Jidáš, Démas, Jóab … a našli bychom mnohé další … lidé, kteří po nějakou dobu byli věrní jednomu, aby nakonec proti němu obrátili a připojili se k nepříteli. Nejinak to bylo s občany Šekemu. V jednu chvíli volali „sláva králi“ a o pár dní později se ho chtěli zbavit. Když Ježíš přicházel do Jeruzaléma, lidé volali „hosana“ a kladli pod jeho nohy své pláště, aby nešlápl do prachu, ale jen o pár dní později stáli před palácem Piláta a volali ohledně stejného muže: „Ukřižuj ho!“ a „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Je tohle vůbec možné? Skutečně je člověk ve své hříšnosti tak plytký, plastický a neuchopitelný? Ano, přesně tak to s námi je. Potřebujeme vysvobození. Musíme poznat pravdu a postavit se na ni. A i potom stále ještě své slabosti snadno podléháme. 

Nechci příliš rozebírat ten příběh Abímeleka a Šekemských. Četli jsme ho a nezdá se, že by v něm bylo něco nejasného nebo složitého. Příběh zrady, nenávisti, vzdoru, vzpoury, odplaty … Je to velmi morbidní příběh. Vidíme v něm lidské vychloubání a pýchu. Bůh v tomto příběhu jako by vůbec nebyl. Abímelekův otec, Gedeón, hledal Boha – možná ne úplně nejlépe, ale přesto to dělal. Abímelek dělal jenom to, co měl před očima. Po čem prahl jeho tělesný zrak, co bylo ze světa a co milovalo jeho srdce. To je celé. Byl kvůli tomu ochoten zavraždit svých sedmdesát bratrů, všechny syny Gedeóna. Pro tu tříletou, naprosto pomíjivou chvilku slávy. O Šekemských platí totéž – i oni jednali z podobných důvodů jako Abímelek. Chtěli, aby král byl jedním z nich. Chtěli se nějak povýšit nad ostatní izraelská města. A bylo to k jejich zkáze. Ten příběh je tragický a krutý. Došlo k otevřenému boji, v podstatě k občanské válce, kdy se lidé z jedné země, z jednoho národa, obrátili proti sobě a snažili se jeden druhého vyhladit a zničit. Vypadá to, že Abímelek kolem sebe shromáždil lidi z dalších kmenů Izraele, kteří se postavili proti Šekemu – po jeho smrti se rozešli každý do svého domova. 

• Po celý den bojoval Abímelek proti městu. Město dobyl a povraždil lid, který byl v něm, potom je rozbořil a posypal solí. (Sd 9,45)

Šekem bylo to město, které vyvraždili Jákobovi synové kvůli tomu, že muž jménem Šekem zneuctil jejich sestru Dínu, kterou si následně chtěl vzít za ženu. Obyvatelé toho města byli Chivejci a Šimeón a Lévi vyvraždili muže toho města. Ostatní bratři potom přišli, a město vyloupili. Jákob se svou rodinou potom od toho města odtáhl, takže to město bylo nejspíš osídleno znovu. O nějaké čtyři století později polovina kmene Manases obsadila toto území a město Šekem jim mělo připadnout. Nakonec ale bylo losem rozhodnuto, že to město bude útočištné město a bude sice na území kmene Manases, ale budou v něm sídlit Lévijci. O další dvě století později se odehrává náš příběh a město je zničeno, zbořeno, posypáno solí. A vypadá to, že další dvě století to město neexistovalo. Dokud ho znovu nepostavil Jarobeám (1Kr 12,25), král, jemuž Bůh dal deset izraelských kmenů, aby nad nimi vládl. To je tragický osud Šekemu. Jeho obyvatelé byli Abímelekem vyvražděni a tisíc mužů a žen bylo zaživa upáleno. A potom se Abímelek obrátil proti dalším, kteří ho nejspíš nechtěli a byli to spojenci Šekemských. Tebes, město s věží, kam utekli všichni obyvatelé města. Ta věž musela mít velikou střechu. A obyvatelé velikou sílu. Jedna žena si tam nahoru vzala mlýnský kámen! Byl to nepochybně ruční mlýnek na obilí, takže nic obrovského. Takový mlýnek patřil o tisíc let později ke standardní výbavě každého římského vojáka. Když se Abímelek přiblížil k věži – chtěl jí opět zapálit! – ta žena ho tím kamenem trefila do hlavy. Podle mě je velmi zajímavé to, co tady Písmo říká – asi měl přilbu, jinak by měl asi hlavu na kaši, ale stihl si při tom všem všimnout, že ten kámen hodila žena. A jeho zranění bylo neslučitelné s životem – tak to zjevně odhadl. Proto řekl svému mládenci, aby vytasil meč a zabil ho. Jeho poslední myšlenka byla věnována tomu, co by si o něm řekli lidé, kdyby se dozvěděli, že ho zabila žena. Ať ho raději zabije jeho vlastní sluha. To mi přijde jako vrchol lidské sebestřednosti. Zároveň v tom vidím typický příklad naší vlastní hříšnosti … co si asi řeknou jiní?

• Tak odplatil Bůh Abímelekovi za zločin, jehož se dopustil proti svému otci, když povraždil svých sedmdesát bratrů. (Sd 9,56)

Bůh odplácí! Bůh soudí – to nás vede k dalšímu bodu kázání.

II. Boží soudy

Boží slovo je v této věci velmi jasné – žádná nespravedlnost, žádné bezpráví nebo zlo nezůstane nepotrestané. Ateisté nemají odpověď na otázku spravedlnosti. Pro ně je a musí být svět nespravedlivý, a kdyby byli ve své víře důslední, museli by následovat slova apoštola, který říká: „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“ (1K 15,32). To, že to nedělají, ukazuje, že nevěří tomu, co tvrdí – tedy že žádná spravedlnost v tomto světě není. Boží slovo ale říká něco jiného. Písmo ukazuje, že Bůh je naprosto spravedlivý a soudí už nyní a kromě toho bude také soudit i na konci věků. Minule jsme mluvili o tom, že Boží soudy jsou tady už nyní. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí (Ř 1,18). Je však velmi důležité, abychom rozuměli tomu, že tyto časné soudy jsou jenom předzvěstí toho finálního soudu, který nastane s příchodem Pána Ježíše Krista. To je ta jeho železná berla, kterou bude pást národy, to je ten lis, do něhož budou uvrženi všichni, kteří se nespolehli na jeho dílo na Golgotě, kteří neuvěřili v to, že on je to jedinou cestou, pravdou i životem. 

Na příkladu Abímeleka a Šekemských občanů vidíme, že Bůh soudí už nyní. Jeho soudy jsou zjevné. Stačí otevřít oči a Písmo a dát ty věci dohromady. Patří to ke křesťanskému rozlišování, tedy ke křesťanské zralosti, že se učíme vidět Boží ruku v událostech kolem sebe, a především v našem vlastním životě. Tohle je něco, co bychom se měli učit vidět a hodnotit, protože to ukazuje, že Pán je živý, je přítomný a zasahuje do našich životů. 

Reformovaný kazatel 19. století, František Šebesta, napsal knihu o dějinách křesťanské církve, ve které se zaměřil na celou řadu takových věcí. Psal o tom, jak byla pronásledovaná stará jednota bratrská. Její kostely byly na začátku 16. století zabaveny, křty a sňatky byly prohlášeny za neplatné, kazatelé a učitelé měli být zatčeni a donuceni zříci se kacířství. V roce 1508 byl tento zákon vložen do zemských desek, což byl tehdejší zákoník (jako tzv. Vladislavův mandát). „Zapřisáhlí odpůrci bratří tak dosáhli svých krvavých záměrů. Hlavními strůjci toho všeho byli Jan Filipec, mnich a varadinský biskup v Uhersku, rodem z Prostějova, olomoucký biskup Stanislav Turzo a olomoucký kanovník dr. Augustin Käsenbrot, který o bratřích rozšiřoval hanebné lži a králi je vykresloval jako vtělené démony. Dále nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat, královský tajemník Jan Šlechta z Všehrd a Půta Švihovský. Všechny tyto nepřátele však Bůh v krátké době předivným způsobem sprovodil ze světa, takže v tom bratři viděli zjevnou Boží ochranu. I nepřátelé poznávali zřejmý Boží soud, protože se mezi nimi začalo říkat: ‚Jestli někoho omrzel život, ať se postaví pikartům, do roka bude po něm.‘ Bratři tedy říkali pravdu, když tvrdili, že dokud je král nechal na pokoji, vedlo se mu dobře, ale jakmile je začal pronásledovat, stíhá ho neštěstí za neštěstím“ (Fr. Šebesta, Dějiny křesťanské církve, s. 303).  To je jeden postřeh z historie od bratra, který nás předešel ve víře. Není špatné nechat se od takových bratrů poučit. 

Bůh soudí. A soudí spravedlivě. Jednoho dne odsoudí každé zlo, které se projevilo v tomto světě a nebylo přikryto smiřující krví Pána Ježíše Krista. V týdnu se u nás zastavil jeden náš kamarád, bratr z jiného sboru, který před časem prodělal vážnou operaci a přišel o část vnitřního orgánu, který má vliv na fungování celého těla. A vyprávěl mi, jak měl špatné výsledky cukru a doktorka mu dala na ruku monitorovací přístroj, který ho nyní neustále sleduje. Říkal mi úžasné věci, co všechno z toho on sám může vyčíst. Je to přístroj, který sleduje hladinu cukru v krvi doslova on-line. Odesílá data o jeho stavu někam na vzdálený cloud, kde se ta data ukládají. Připomnělo mi to něco podobného, co Bůh vložil do každého člověka – každý člověk má duchovní orgán (a nemá jenom jeden, ale má jich více). Tímto konkrétním orgánem, který fyzicky v našem těle nenajdeme, je svědomí. Bůh ho dal každému člověku. A každé svědomí posílá data na cloud. Člověk může své svědomí ignorovat – a často to dělá, může ho dokonce poničit, takže vypadá jako vypálené, ocejchované, nefunkční. Nicméně to svědomí pořád posílá data na cloud. Tím cloudem jsou ony knihy, které budou v onen den otevřeny. Boží slovo říká:

• Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. (Zj 20,12–13).

Bůh bude soudit naprosto spravedlivě, protože každý čin je naprosto přesně a detailně zapsán. Bůh zná všechny okolnosti, ví o všech pohnutkách a motivech, zná velmi dobře okolnosti polehčující i přitěžující. Bůh je vševědoucí. On tam byl, když člověk páchal svůj hřích. On tam byl, když Abímelek vraždil svých sedmdesát bratrů. On tam byl, když Abímelek kladl větev na sklepení šekemské věže. On tam byl, když jsem já … On to ví. A podle toho bude soudit. A kniha Zjevení říká:

• A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,15)

Bůh je naprosto spravedlivý soudce. Jób si myslel, že to Bohu vytmaví, jak s ním zachází nespravedlivě, když ignoruje jeho bezúhonnost. A skutečně byl bezúhonný. Ale přesto nebyl Bůh nespravedlivý, když dovolil ďáblovi, aby Jóba trápil. A při setkání s Bohem to Jób pochopil. 

• Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat. (Jb 41,4–5)

III. Boží soud Božích dětí

Jsme u posledního bodu dnešního kázání, který se týká soudu Božích dětí. Soudí Bůh také své děti? Mají se Boží děti obávat Božího soudu? Jak to je? Jsou lidé, kteří říkají, že jsme spaseni jenom z milosti, takže Boží soud už nemusíme řešit. Ale co na to říká Písmo? To je naše norma. Skutečně čteme:

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Sám Pán Ježíš zaslibuje, že kdo v něho věří, už nepodléhá soudu. Nebo jiné místo, které říká, že:

• Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Tak to vypadá, že křesťané na soudu nebudou. Tomu dává smysl také spasení z milosti, které říká, že jsme umístěni do Krista, jsme jeho tělo, a bylo by absurdní, kdyby po našem vykoupení Pán Ježíš Kristus soudil své vlastní tělo. Ale jak se máme srovnat s takovými texty, jako je:

• Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Ř 2,16)
• Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. (2K 5,10)
• Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. (Ř 14,10)

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Jak to tedy je? Budou křesťané souzeni? Musíme si uvědomit zásadní věc – za všechny naše hříchy už bylo zaplaceno. Není ani jeden, za který zaplaceno nebylo. Byli jsme očištěni ode všech našich nepravostí. Bůh už nikdy nevznese nic proti nám. Nikdy na nás nevytáhne žádný náš hřích, protože dal svého Syna, aby naše hříchy očistil. Dívá se na nás jako na svaté. Je to ďábel, kdo se snaží vzbudit pocit viny a proto na nás žaluje. Ale my stojíme na pevném základu, jímž je Kristova prolitá krev. 

Přesto však nejsme uchráněni ode všeho. Boží slovo velmi jasně říká, že soud začíná od Božího domu (1Pt 4,17). Mluví se tu o nynější době, o tomto čase. Když Bůh přichází se svými soudy do tohoto světa, začíná od svého domu, od své církve. Církev má být svatá, proto v ní nemůže být žádný hřích. To je důvod, proč nás Bůh tříbí a vychovává ke svatosti. V tomto čase a na tomto světě. Naše hříchy byly odpuštěny, přesto často musíme nést důsledky těchto hříchů. To je to tříbení. V extrémním případě to může být dokonce okamžitá smrt jako v případě Ananiáše a Safiry (Sk 5,1–11), které Bůh zabil, protože lhali Duchu svatému. Pavel říká Korintským, aby vydali muže, který žije se svou nevlastní matkou a nevidí to jako hřích, ďáblu, aby jeho tělo bylo zničeno, ale jeho duch byl zachráněn v den Páně (1K 5,5). Zdá se, že ten muž nakonec činil pokání a odvrátil se od svého hříchu, proto je Pavel ve svém druhém listu vybízí, aby ho přijali zpět a dokázali mu svou lásku (2K 2,8). V listu Židům čteme, že člověk jenom jednou umírá, a potom bude soud (Žd 9,27). 

Rozumím tomu tak, že smrt je pro křesťana posledním soudem, jímž musí projít, kdy Pán Ježíš posoudí jeho život a všechno, co dělal a jak a z čeho stavěl – jestli ze dřeva, trávy a slámy, nebo ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Protože po smrti už bude věřící člověk s Pánem – navždy. Bude s ním v tomto čase, kdy Pán soudí tento svět, a potom, při Pánově druhém příchodu dostane nové tělo a bude s Pánem v plnosti. Takže všechna ta slova o Božím soudu, která jsou určená křesťanům – a není jich málo – nás mají vést k bázni před Bohem a k tomu, abychom usilovali o svatý život v tomto světě. Bůh nikomu nestraní! Jestliže soudí hřích nevěřících, nemůže nechat bez povšimnutí hřích Božího dítěte. Je-li to skutečné Boží dítě, nebude to něco, co by vedlo k jeho zkáze a odsouzení, ale bude to jeho výchova v tomto čase. Vždyť máme být jako světlo tohoto světa. Máme zářit jako hvězdy v pokolení pokřiveném a zvráceném (Fp 2,15). Proto musí přicházet Boží soudy – není to proto, že by nás Bůh nemiloval, ale je to proto, že nás miluje. Proto přicházejí do našich životů zkoušky, ze kterých se máme radovat. Jimi se buduje naše víra, jimi se upevňuje náš charakter. Jimi se osvědčuje, že jsme opravdu Božími dětmi, protože tam, kde Bůh nevychovává, tam nejsou Boží děti. 

Jakub mluví o tom, že budeme souzeni dokonalým zákonem svobody (Jk 2,12). To je Kristův zákon, zákon lásky a milosti. Kvůli němu máme mluvit a jednat tak, abychom nehřešili, abychom nesnižovali bratra, abychom neodsuzovali druhého nebo ho neponižovali. Pokud něco takového děláme jako Boží děti, Bůh to s námi bude řešit a v tomto čase to rozhodně vyřeší. Žádné Boží dítě nepůjde pyšně do Pánovy přítomnosti, neponese tam svou nadřazenost ani žádný jiný hřích. To všechno nechá na prahu věčnosti. A s sebou si odnese jenom to, co bylo skutečně z Boha, tedy z toho zlata, stříbra a drahých kamenů. Oč jednodušeji a radostněji by se nám žilo, kdybychom tomu porozuměli. Šalomoun to pochopil v závěru svého života, proto uzavírá svou kazatelskou knihu slovy:

• Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13–14)

Amen.